EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <p> Prezident republiky Petr Pavel přijal ve středu dne 3. dubna 2024 ve 13.30 hodin na Pražském hradě předsedu Senátu Rumunska Nicolaea-Ionela Ciucu. Jednali spolu o nutnosti další podpory Ukrajiny nebo o spolupráci v energetice. Tématem bylo také rozšíření schengenského prostoru a česká menšina v Rumunsku.foto: Zuzana Bönisch </p>
Čas načtení: 2024-12-07 06:10:00
Funkčné obdobie rumunského prezidenta Iohannisa sa končí 21. decembra. Vyhlásil, že zostane vo funkcii, kým nebude zvolený nový prezident.
\nČas načtení: 2019-07-13 21:44:34
Ioana Nicolaie: Nevím o tom, že by se někdo v Rumunsku živil psaním
Začátkem července se v Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala. Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě? Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední. Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr? Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění? Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní? V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře? Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí. Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním? Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa. Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen? Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit. Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější? Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost. Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni? Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy. Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové? Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně. Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost? Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů. {/mprestriction} Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury. Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen.
Čas načtení: 2024-02-16 06:00:00
Dacia Sandero Spider vypadá skvěle. Byla by nejlevnější svého druhu u nás
Postavit dvoumístný kabriolet na bázi rumunského hatchbacku zní jako šílený nápad. Podle ilustrací by ovšem výsledek nemusel vypadat vůbec zle.
Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04
Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-17 15:26:08
Do kin vstupuje film Služebníci po pokušení seminaristů
Koprodukční Služebníci režiséra Ivana Ostrochovského vstoupí od 24. května do otevřených českých kin. Slovensko-česko-rumunsko-irský snímek vypráví příběh dvou mladých chlapců, kteří se na začátku 80. let v Bratislavě stávají členy kněžského semináře. Tam se setkávají s neutěšenými poměry v tehdejší kolaborující katolické církvi. Film byl ve světové premiéře uveden vloni na Berlinale, figuroval i v širším výběru na Evropské filmové ceny a vyhrál loňský Febiofest. Jeho cestu do českých kin ale dvakrát přerušila pandemie. Snímek Služebníci mezitím stihl vstoupit do kin na Slovensku, ve Švédsku, Irsku, Rumunsku a Polsku, ve Velké Británii je aktuálně distribuován na streamingových platformách, do kinodistribuce bude brzy uveden také ve Španělsku, Francii a ve Švýcarsku. „Film nabízí úžasné vizuální kompozice, zejména několik opakujících se záběrů ze dvora kláštera, kde si v kulisách visícího vypraného prádla chlapci potají šeptají o plánovaném spiknutí. Je to obrazec podivnosti připomínající kresby a grafiky nizozemského umělce M. C. Eschera,“ vyzdvihuje ve své recenzi deník The Guardian. V hlavních rolích studentů se představí Samuel Skyva a Samuel Polakovič ze Slovenska, děkana teologické fakulty ztvárnil slovenský režisér Vladimír Strnisko a v roli estébáka se objeví rumunský herec Vlad Ivanov, známý například z rumunského filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny oceněného Zlatou palmou na MFF v Cannes. Film se natáčel i v České republice, mimo jiné například v klášteře Plasy. „Služebníci jsou jednoznačně na úrovni špičkového evropského filmu, nejen způsobem vyprávění, ale i celkovým vizuálním zpracováním. Proto jsme rádi, že je diváci budou moci konečně vidět na velkém filmovém plátně, kam patří,“ říká producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ. Služebníci jsou v pořadí druhým filmem režiséra Ivana Ostrochovského, jenž debutoval v roce 2015 snímkem Koza. Hlavní hrdinové Služebníků čelí tísnivé atmosféře v tehdejší katolické církvi, která prostřednictvím organizace Pacem In Terris kolaborovala s komunistickým režimem. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti. Na scénáři se vedle Ivana Ostrochovského a Marka Leščáka podílela i polská scenáristka Rebecca Lenkiewicz, která je autorkou scénáře k oscarovému filmu Ida. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-19 18:10:40
Slovensko-česko-rumunsko-irský film Ivana Ostrochovského snímek Služebníci vypráví příběh dvou mladých chlapců, kteří vstupují na začátku 80. let v Bratislavě do kněžského semináře, kde se setkávají s neutěšenými poměry v tehdejší kolaborující katolické církvi. Světovou premiéru si odbyl na festivalu Berlinale, do české distribuce vstoupí 15. října. Evropská filmová akademie mezitím Služebníky zařadila do širšího výběru kandidátů na Evropskou filmovou cenu. V hlavních rolích studentů se představí Samuel Skyva a Samuel Polakovič ze Slovenska, děkana teologické fakulty ztvárnil slovenský režisér Vladimír Strnisko a v roli estébáka se objeví rumunský herec Vlad Ivanov, známý například z rumunského filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny oceněného Zlatou palmou na MFF v Cannes. „Oslovilo nás téma kolaborace s mocí. Ivanův první film Koza měl skvělou vizuální stránku, ale jeho nový film Služebníci jde v tomto směru ještě mnohem dál. Způsobem vyprávění i celkovým zpracováním se tento snímek vymyká lokální produkci a je na úrovni špičkového evropského filmu,“ říká producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ. Služebníci jsou v pořadí druhým filmem režiséra Ivana Ostrochovského, jenž debutoval v roce 2015 snímkem Koza. Hlavní hrdinové Služebníků čelí tísnivé atmosféře v tehdejší katolické církvi, která prostřednictvím organizace Pacem In Terris kolaborovala s komunistickým režimem. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti. Na scénáři se vedle Ivana Ostrochovského a Marka Leščáka podílela i polská scenáristka Rebecca Lenkiewicz, která je autorkou scénáře k oscarovému filmu Ida. Za Českou republiku na Služebnících spolupracovali producenti Pavel Strnad a Petr Oukropec ze společnosti Negativ, střihač Jan Daňhel, kostýmní výtvarnice Katarína Hollá a filmovým maskérem byl Lukáš Král. Film se natáčel i v České republice, mimo jiné například v klášteře Plasy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-22 16:00:25
Srpen 1968: Chtěli jsme do spolku s Titem a Ceaușescem
Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory. S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po okupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal. Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. V zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná. Dubček politická superstar Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.” Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat: 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem uklidněni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje. Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka a 86 % Národnímu shromáždění. Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp. A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. Celkem 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo. V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu: 95 % řeklo, že ano, 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci. S Titem a Ceaușescem na věčné časy Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé dohody. Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacet let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby. Celkem 29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie), 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení. Pesimisté do roka z pěti na sto Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.” Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoucí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce. Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.
Čas načtení: 2024-02-27 14:44:00
Cholevová je v nominaci na nejlepší mladou světovou házenkářku roku
Charlotte Cholevová se uchází o cenu pro nejlepší mladou světovou házenkářku roku. Dostala se mezi trojici nominovaných mezinárodní federací IHF, anketa je určena pro hráčky do 22 let. Jedenadvacetiletá Češka, hájící barvy rumunského celku Ramnicu Valcea, pomohla v prosinci reprezentaci k osmému místu na mistrovství světa 41 góly.
Čas načtení: 2024-02-27 14:42:53
Cholevová je v nominaci na nejlepší mladou světovou házenkářku roku
Charlotte Cholevová se uchází o cenu pro nejlepší mladou světovou házenkářku roku. Dostala se mezi trojici nominovaných mezinárodní federací IHF, anketa je určena pro hráčky do 22 let. Jednadvacetiletá Češka, hájící barvy rumunského celku Ramnicu Valcea, pomohla v prosinci reprezentaci k osmému místu na mistrovství světa 41 góly.
Čas načtení: 2024-03-05 11:06:54
Cílem je záchrana. Kouč už podeváté povede klub v nejvyšší soutěži
Ital Nicoló Napoli bude už podeváté trenérem rumunského fotbalového celku FC U Craiova 1948. Nahradí nedávno odvolaného krajana Giovanniho Costatina a dostal za úkol udržení v nejvyšší soutěži. Informoval o tom klubový web.
Čas načtení: 2024-04-02 11:33:17
Rumunsko buduje největší leteckou základnu NATO v Evropě
Přeměna rumunského letiště Mihail Kogălniceanu na obří základnu NATO je v plném proudu. Po rozšíření letiště vznikne vojenský prostor, který bude mít téměř dvojnásobnou rozlohu ve srovnání s americkou leteckou základnou Ramstein na německém území. Bukurešť souběžně vyjednává nákup amerických stíhaček F-35 a lobbuje za kandidaturu Klause Iohannise na post generálního tajemníka Severoatlantické aliance.
Čas načtení: 2024-04-05 00:00:55
Tlačí Čína své soláry do Evropy nelegálně? EU vyšetřuje
Evropská unie zahájila vyšetřování nabídek čínských firem na výstavbu rumunského solárního parku. Chce přezkoumat, zda čínští uchazeči ve svých nabídkách ve veřejném výběrovém řízení nadměrně netěží ze státních dotací. Uvedla to Evropská komise.
Čas načtení: 2024-04-17 09:21:00
Červené rány pro Barcu. Xavi vypěnil a PSG s Mbappém slaví sladkou pomstu
Tak přece jen může Kylian Mbappé dál snít o triumfu v Lize mistrů. V odvetě čtvrtfinále na barcelonském poli to vypadalo v úvodu zápasu s francouzským mistrem všelijak, ale Barcelona doplatila na vlastní nedorazy a karetní mariáš rumunského sudího Istvána Kovácse. PSG tak vyplenila Gaudího město v odvetě 4:1, což bohatě stačilo na postup.
Čas načtení: 2024-04-29 17:20:00
Na Maltě zatkli rumunského šlechtice odsouzeného za restituční podvod
Vnuk někdejšího rumunského krále Paul-Philippe uprchl z Rumunska, ve kterém byl odsouzen za restituční podvod lukrativních nemovitostí poblíž Bukurešti. Na Maltě byl zatčen.
Čas načtení: 2024-04-29 19:28:22
Uprchlého prince odsouzeného za restituční podvod zatkli na Maltě
V letovisku na Maltě zatkla policie rumunského prince Paula-Philippa, který byl ve své vlasti odsouzen za restituční podvod a byl na něj vydán mezinárodní zatykač. Podle serveru Balkan Insight bukurešťské úřady budou usilovat o jeho vydání.
Čas načtení: 2024-05-02 09:26:00
Miliardář Jiří Šmejc je na rumunském trhu v posledních měsících při chuti. Poté co jeho energetická společnost Premier Energy koupila rumunského dodavatele elektřiny a plynu CEZ Vânzare od australského fondu Macquarie Asset Management, nyní...
Čas načtení: 2024-05-02 09:26:00
Miliardář Jiří Šmejc je na rumunském trhu v posledních měsících při chuti. Poté co jeho energetická společnost Premier Energy koupila rumunského dodavatele elektřiny a plynu CEZ Vânzare od australského fondu Macquarie Asset Management, nyní...
Čas načtení: 2024-05-16 07:00:01
Meghan Markle je příbuzná Churchilla, Osbourne neandertálce. I další celebrity mají zajímavé předky
Taylor Swift je v současnosti jedním z největších pojmů hudebního průmyslu. Její koncerty jsou beznadějně vyprodané, a pokud hovoříme o ikoně, pak je to právě americká zpěvačka a textařka. Popová hvězda prodala po celém světě stovky milionů alb a nasbírala miliardy streamů, což z ní dělá jednu z nejslavnějších osobností světa. Genealogická společnost Ancestry.com nedávno oznámila, že Taylor Swift je příbuzná Emily Dickinson, jedné z nejvýznamnějších básnířek v americké historii. Jsou sestřenice ze šestého kolene a podobnost mezi nimi je zřejmě jen čistě náhodná, vezmeme-li v úvahu Swiftovo poslední album s názvem The Tortured Poets Department (Oddělení mučených básníků). Bolest Pyšné princezny: Vránovou terorizoval manžel, Ráž ji pak podváděl. A pohřbila dceru Číst více Vlad Napichovač, inspirace pro Draculu Než anglický herec Robert Pattinson získal roli Batmana, jeho nejslavnější postavou na plátně byl upír Edward Cullen ve filmech Twilight. Přestože genealogové na Ancestry.com neměli žádné skutečné upíry, se kterými by Pattinsona spojili, našli super věc. Ukázalo se, že Brit je příbuzný Vlada Napichovače, notoricky známého rumunského vládce z 15. století, který si, nepřekvapivě, užíval napichování lidí na hroty. Vlad byl prý inspirací pro Draculu, nejslavnějšího upíra v literární historii z pera irského autora Brama Stokera. Winston Churchill a William Shakespeare Může být americkou členkou královské rodiny, ale vévodkyně ze Sussexu Meghan Markle má britské předky. První je velký válečný premiér Winston Churchill. Genealogický web MyHeritage.com zjistil, že Churchill a Markle jsou bratranec a sestřenice ze šestého kolene. Meghan je náhodou také vzdálenou sestřenicí (přes třináct dalších lidí) slavného anglického dramatika Williama Shakespeara. Neandertálci a Jesse James Samotný princ temnot, Ozzy Osbourne, má jeden z nejpůsobivějších rodokmenů. Studiem jeho DNA vědci odhalili, že zpěvák Black Sabbath je potomkem neandertálského muže. Když se posunuli v historii kupředu, spojili ho se starými Římany zabitými během erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Pokud by to nestačilo, sdílí DNA také se slavným americkým psancem z Divokého západu Jessem Jamesem a posledním ruským carem Mikulášem II. Richard III. a Conan Doyle Anglický herec, známý svou rolí doktora Strange v Marvelovkách, si tak trochu zvykl brát role spojené s lidmi, se kterými je příbuzný. V roce 2016 si Benedict Cumberbatch zahrál velkého Richarda III. v seriálu The Hollow Crown od BBC. Podle genealoga na univerzitě v Leicesteru je herec králův bratranec z druhého kolene přes šestnáct dalších lidí. I když to zní dost vzdáleně, ve skutečnosti je to blíž než většina ze 17 milionů lidí ve Spojeném království, kteří mohou vysledovat vazby na krále z 15. století. Pamětník služby v socialistické armádě vzpomíná na šikanu. Je to síla Číst více Reálně je to tak blízko, že Cumberbatch byl pozván, aby přečetl báseň v leicesterské katedrále během pohřbu těla středověkého krále v roce 2015. V letech 2010–2017 hrál Cumberbatch slavného anglického detektiva Sherlocka Holmese v seriálu BBC Sherlock, který byl založen na dílech sira Arthura Conana Doyla. Conan Doyle a Cumberbatch jsou také v přízni, přičemž Ancestry.com zjistil, že jsou vzdálenými bratranci. Zdroje: history.co.uk, Ancestry.com, MyHeritage.com KAM DÁL: Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?
Čas načtení: 2024-05-16 10:55:00
Stádo zubrů vypuštěných do rumunské přírody pomáhá ukládat emise CO2
Stádo 170 zubrů, které ochránci přírody vypustili do rumunského pohoří Tarcu, by mohlo pomoci ukládat emise CO2, jež by se rovnaly odstranění téměř dvou milionů automobilů ze silnic na jeden rok. Uvádí to vědecká studie, která tak podle serveru The Guardian dokazuje, jak by tato mohutná zvířata mohla pomoci zmírňovat nejhorší dopady klimatické krize.
Čas načtení: 2024-06-06 14:42:12
Sparta chystá oznámení první posily. Křídelník vyjde mistra na více než 50 milionů
Fotbalová Sparta je blízko oznámení první letní posily. Na Letnou má namířeno kosovský fotbalista Ermal Krasniqi. Zájem Letenských o ofenzivního hráče avizoval Sport.cz před několika dny. Dle zdrojů rumunského serveru Sport.ro má českého mistra vyjít na v přepočtu více než 50 milionů korun.
Čas načtení: 2024-06-08 12:18:49
Sparta má první letní posilu. Za 2 miliony eur přichází Krasniqi
Vedle špatných zpráv pro fanoušky Sparty ohledně odchodu trenéra Priskeho do Feyenoordu přichází alespoň nějaké ty dobré. Letenští totiž dotáhli příchod první letní posily v podobě kosovského křídelníka Ermala Krasniqiho z rumunského Rapidu Bukurešť. Stál údajně 2 miliony eur.