Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-04-25 06:00:01

Světová válka je o něco blíž. Írán s Izraelem přidaly další střípek do mozaiky, říká generál Šedivý

Írán před pár dny odpověděl na útok Izraele z 1. dubna, kdy při zásahu objektu íránského konzulátu v Damašku zemřeli dva generálové íránských revolučních gard – Mohammad Rezá Zahádí a Mohammad Rahímí – a pět íránských důstojníků. „Odpověď byla předvídatelná, takový útok nemohli nechat jen tak. Na rozdíl od jiných případů ale Írán nevyužil k odvetě svých ‚spojenců‘, například Hizballáh,“ vysvětlil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Íránský režim vedl poměrně masivní útok na stát Izrael (až 300 raketami a bezpilotními prostředky) přímo ze svého území. „Podle pozdějších zpráv dokonce došlo před útokem ke konzultaci s Moskvou,“ uvažoval bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Jsme kvůli tomuto úderu blíž globálnímu konfliktu? Určitě se nejedná o stav, kdy bychom mohli uvést, že tento konkrétní útok přímo povede ke globálnímu konfliktu. Ovšem zcela určitě je jedním z kamínků mozaiky, která se postupně skládá a která může „obraz“ globálního konfliktu vytvořit. Je to další, vyšší úroveň stále více doutnajícího problému na Středním východě. Ukrajina musí počítat s tím, že válku nevyhraje, říká generál Šedivý. Mluví o devastaci a bídě národa Číst více Považujete za zásadní, že byl útok veden z íránského území? Zcela jednoznačně. Jinak řečeno, dva suverénní státy se dostaly do přímého konfliktu při použití zbraní, i když spolu přímo nesousedí. Do tohoto musíme vzít v úvahu i odpověď Izraele, který 19. dubna provedl odvetný úder na vojenskou základnu poblíž města Isfahán. V této oblasti jsou i íránská jaderná zařízení včetně toho nejdůležitějšího, tedy Natanzu. Ovšem ani útok Íránu, ani útok Izraele nebyl výrazně efektivní. Očekávala se masivnější odpověď Íránu? Ano, taková byla obecná očekávání. Ale před mohutnějším úderem režim odrazovaly USA. Asi to zabralo. Většina íránských střel a bezpilotních prostředků byla zničena a podobné zprávy hlásil i Írán. Pozdější satelitní průzkum sice ukázal na zásah systému protivzdušné obrany, přesto velké škody izraelský útok nezpůsobil. Mohli mít Izraelci i jiný motiv k útoku než „jen“ zničit co nejvíc infrastruktury a sil nepřátel? Dá se spekulovat ještě o jiném účelu. Izrael potřeboval takovou situaci. Poprvé našel důvod k přímému útoku na území Íránu a poprvé mohl testovat, jak je silná protivzdušná obrana nepřítele tam, kde má vybudována jaderná zařízení. Vlažná odpověď tedy může být vlastně průzkum skutečného stavu v místě, které je dlouhodobě kritické pro íránský jaderný program. S tím by souvisela i dlouhodobá prohlášení představitelů Izraele, že chtějí zničit íránský jaderný program, souhlasíte? Přesně tak. Izraelci mnohokrát avizovali, že při rozvoji íránského jaderného programu, který se bude blížit k možnosti vyrobit jadernou nálož schopnou dopravit raketu na území Izraele, provede Izrael letecký útok na tato zařízení. Podobně jako to kdysi udělal v případě Iráku nebo Sýrie. Útok na území, z hlediska obrany neznámé, by se velmi pravděpodobně setkal s neúspěchem. Podobně dopadli Američané při pokusu osvobodit své rukojmí 24.–25. dubna 1980 v rámci operace Orlí spár. Ta selhala a zahynulo při ní osm amerických vojáků. Vědci už vědí, proč se vrací rakovina. Tohle totiž dělají mrtvé buňky Číst více Izrael si tedy „šikovně“ ověřil skutečný stav obrany… Může to tak být. Izrael má dnes ověřené základní parametry případného budoucího zničujícího úderu na jaderná zařízení Íránu v této oblasti. Írán si je tohoto určitě vědom, a proto jeho odpověď byla velmi opatrná. Uvědomuje si totiž, že v takovém konfliktu by v současné době neměl velkou šanci na úspěch. Kdy by se jeho šance zvýšily? Až bude po agresi Ruska na Ukrajině. Mohl by počítat s pomocí Ruska tak, jak nyní Írán pomáhá Putinovu režimu na Ukrajině. Je rovněž známo, že už dnes Rusko v rámci svých možností Íránu poskytuje raketovou techniku a vyspělá letadla. Rusko pravděpodobně předalo Íránu zbraně, které zdokonalily obranu Íránu proti útoku z Izraele. Například se uvádí systém S-400.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jasnovidka pomohla policii s otřesným případem.

Čas načtení: 2024-02-18 08:08:12

Víte, kdy se smíte otočit v křižovatce? Zákon na to má jednoznačnou odpověď

Mezi řidiči často panuje přesvědčení, že otáčení v křižovatce automaticky znamená pokutu a přestupek. Není to ale pravda. Existují křižovatky, ve kterých se můžete beztrestně otočit a poznáte je velmi snadno. Kdy ano, kdy ne? Dobře si pamatujte, že jakmile je křižovatka řízena semafory nebo policistou, na jakékoliv otáčení musíte zapomenout. Stejně tak si otáčení rozmyslete, … Víte, kdy se smíte otočit v křižovatce? Zákon na to má jednoznačnou odpověď Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-09-27 20:47:12

Je třeba nalézt objektivní odpověď

Od pradávna lidi hledají odpověď na to, co je to život? Odpovědí je mnoho například; experiment, proces, boj, inteligence, láska, přizpůsobivost, osud atd. všechny tyto odpovědi jsou subjektivní a je třeba nalézt objektivní odpověď. Ano, hledání objektivní odpovědi na otázku „co je to život“ je jedním z největších filosofických a vědeckých úkolů, který lidstvo provází… Číst dále »Je třeba nalézt objektivní odpověď

Čas načtení: 2025-05-31 10:00:00

Hamas reaguje na dohodu o Gaze vedenou USA nabídkou propuštění 10 rukojmích

 Odpověď militantní skupiny říká, že propustí 10 živých rukojmích a 18 těl výměnou za propuštění několika palestinských vězňů IzraelemHamas uvedl, že předložil svou odpověď na návrh příměří předložený zvláštním vyslancem Donalda Trumpa pro Blízký východ Stevem Witkoffem zprostředkovatelům.Palestinská skupina v prohlášení uvedla, že v rámci dohody propustí 10 živých rukojmí a 18 těl výměnou za propuštění několika palestinských vězňů Izraelem.Prohlášení Hamásu dodává: „Cílem tohoto návrhu je dosáhnout trvalého příměří, úplného stažení z pásma Gazy a zajistit tok pomoci našemu lidu a našim rodinám v pásmu Gazy.“Uvedla, že její odpověď přišla „po provedení kola národních konzultací“.Prohlášení nezmínilo, že by Hamas požadoval nějaké změny v návrhu, ale palestinský úředník obeznámený s jednáními řekl agentuře Reuters, že Hamas požaduje některé úpravy, i když jeho odpověď je pozitivní.Hamas také zopakoval, že jednání o příměří by měla vést k ukončení války v Gaze, informuje agentura Reuters.

Čas načtení: 2025-11-19 09:39:00

RoboUP Raccoon 2 SE překonal na Kickstarteru 400 kusů — největší nabídka Black Friday je nyní k dispozici

Šen-čen (Čína) 19. listopadu 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Nejnovější robotická sekačka na trávu od RoboUP, Raccoon 2 SE, pokračuje v silném růstu na Kickstarteru a během prvních 3 dnů od uvedení na trh překonala 400 prodaných kusů. Raccoon 2 SE, navržený speciálně pro malé zahrady, nabízí jednoduché, cenově dostupné a spolehlivé řešení pro zaneprázdněné majitele domů. Na oslavu tohoto milníku společnost RoboUP oficiálně spustila svou akci Black Friday Double Deal, která přináší největší slevu roku. Zákazníci si nyní mohou zajistit Raccoon 2 SE navíc s garáží a dvěma sadami nožů (celkem 18 nožů), a to vše za bezkonkurenční cenu.Vzhledem k rostoucímu zájmu se tým zabýval některými z nejčastěji kladených otázek od zákazníků:Otázka: Sekačka je určena pro plochu 500 m², ale můj trávník má 600 m². Může i tak efektivně sekat?Odpověď: Ano. Doporučujeme Raccoon 2 SE pro trávníky do 500 m², ale může pracovat i na plochách do 600 m². U trávníků větších než 600 m² je sekání stále možné, ale účinnost může být snížena.Otázka: Kam zasíláte zboží a jaké jsou poplatky?Odpověď: Zasíláme do USA, Velké Británie a EU, přičemž všechny přepravní a celní poplatky jsou zájemcům hrazeny.Otázka: Zahájí se brzy sériová výroba?Odpověď: Ano. Jelikož jsme dosáhli cíle naší kampaně na Kickstarteru už za pět minut, sériová výroba je již naplánována na leden. Všichni zájemci obdrží své jednotky před začátkem nové sezóny sekání trávy. Výroba bude probíhat v závodech Topbandu v Chuej-čou, které jsou vybaveny 178 výrobními linkami, mají roční produkci v hodnotě 981 milionů dolarů a výrobní kapacitu 185,81 milionů jednotek ročně, což zajišťuje vysokou účinnost a přísnou kontrolu kvality.Otázka: Jak funguje příslušenství?Odpověď: Garáž: chrání sekačku venku a prodlužuje její životnost.Zemní kolíky: Vymezují hranice nebo vytvářejí zakázané zóny, když nejsou hranice jasné.Vyměnitelná přední kola: Udržují hladký chod i po dlouhodobém používání.Nože: Vyměňte opotřebované nože pro důkladné a bezpečné sekání.Majáky: Umožňují automatické mapování více zón.Návody jsou k dispozici na kanálu RoboUP YouTube.Pro mnoho majitelů malých zahrad není sekání trávy nejtěžším úkolem, ale čas je k nezaplacení. Pokud vám sekačka na trávu s jednoduchým nastavením, automatickým mapováním, sekáním a dobíjením, umělou inteligencí pro vyhýbání se překážkám, ovládáním přes aplikaci a flexibilním plánováním může vrátit vaše víkendy, proč si ji nekoupit hned teď s téměř padesátiprocentní slevou během Black Friday? Každý si zaslouží uvolněnější a příjemnější život venku.Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2814496/RoboUp_Logo.jpgKONTAKT: Lydia Zhong, lydia@iroboup.com 

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-11 08:47:30

Peníze nesmrdí, korupce kvete

Navazuji na článek kolegy – člena spolku Chamurappi Oldřich Heina Peníze nesmrdí, který vyšel před pár dny na webu Literarky.cz. Autor v něm uvedl pojem „svaz známých“ jako nástroje k uplatnění korupčních vlivů. Kdo se dlouhodobě zajímá o dění v trestním řízení, pravděpodobně mi přisvědčí, že jím zmiňovaná uskupení občas vznikají. Někdy o nich lidé mluví jako o „místních mafiích“.   Někdy se jedná o ustálené, dlouhodobě působící struktury, jindy vznikají účelově, dočasně, nabaleny na trestní případy, jejichž účastníci mají prostředky, použitelné k ovlivnění vykonavatelů spravedlnosti. Mohou působit jak k odvrácení ohrožení trestním řízením, tak k jeho prosazení. K jejich uvedení do pohybu nejsou vždy nezbytné peníze nebo jiné statky, ale může to být i ctižádost nebo prostá škodolibost. Příkladem budiž vyvolání trestního řízení pro údajné křivé svědectví proti nemohoucí osmdesátníci, jež slouží pouze k potýrání rodiny věřitele, ale přesto vedené s plnou vervou. Ve „svazech známých“ se spolčují lidé z různých pozic: například policista je propojený přes manželku se státním zastupitelstvím, státní zastupitelství přes rodinné svazky zase s vyšším patrem policejních struktur. Policie se může propojit s místní složkou GIBS přes bývalé policisty, kteří do ní přešli. K dokonalosti slouží propojení s insolvenčním správcem, exekutory a vykonavatelem dražeb. Báječně se „svazu známých“ daří, když se „u piva“ podaří do něj vlákat soudce. Ti všichni se navíc propojují všelijak křížově. Když se na takové uskupení napojí mocný místní „kmotr“ pomocí bývalého policisty, kterému po odchodu od sboru zajistil teplé místo, snadno ovlivní běh trestního řízení. Může se pak dít ledacos, například obžalovaný se po letech sice domůže zprošťujícího rozsudku, ale mezitím již dohodnutý zájemce koupil jeho majetek v dražbě „za hubičku“. Stavět se „svazu známých“ do cesty je téměř beznadějné. Občánek podá státnímu zastupitelství podnět k vykonání dohledu nad policií, ale vyřízení se ujme manželka kamaráda napadeného vyšetřovatele a postup policie „posvětí“. Občánek podá trestní oznámení příslušné služebně GIBS, ale do té mezitím přešel policista, na kterého si stěžuje a ten pak vyšetřuje sám sebe. Občánek chodí v bludném kruhu, opakovaně si stěžuje, nakonec se dočká vyrozumění, že na další obsahově shodné podněty už nedostane odpověď. V zoufalosti jej napadne poslat stížnost „věrchušce“. Často se stane, že odpověď dlouho nepřichází a opakování podání na tom nic nemění. Je-li příliš dotěrný, nakonec dostane vyrozumění od stížností napadeného útvaru, že v jeho podáních se nevyskytovalo upozornění, že požaduje odpověď, proto úřad mlčel. Ale v zájmu dobré správy mu napadený úřada přece jen blahosklonně sdělí, že jeho stížnost byla bezdůvodná. Občánek teprve pak pochopí, že je zavedeným zvykem, že stížnosti se posílají napadeným útvarům k vyjádření. Sám na sobě nikdo chybu nevidí, takže „nahoru“ putuje vysvětlení, že stížnost byla bezpředmětná a stěžovatel se ničeho nedomůže. V tomto ohledu zaslouží zvláštní uznání postup centrály NCOZ, která trestní oznámení, směřující mimo jiné proti soudcům, podezřelým z nadržování sprostým zločincům, postoupila postiženému soudu, snad aby si podezřelí mohli v klidu připravit obhajobu. Když občánek pochopí, že marně válčí proti „svazu známých“, bláhově ho napadne, že hradby souručenství korupčníků by mohl prorazit pouze zásah zvenčí, a to z nejvyššího patra. Vydá se tam. Kdysi, asi tak před deseti a více lety, by možná skutečně dosáhl požadovaného setkání a něco by vyřídil, nebo by velký šéf aspoň předstíral porozumění. Od té doby se rozbujelo papalášství, jež činí některé vysoké šéfy nedostupnými. Mají své kerbery, kteří k nim občanskou chátru nepustí. Papaláši mají přece svých starostí dost i bez občanských prudičů. Je třeba je chránit před přetěžováním a ušetřit je „jobovek“, kterými by se museli zabývat. Nejlépe opevněný je ředitel BIS, jemuž ani nelze poslat žádost o setkání cestou datových schránek. Jakýsi vnitřní útvar BIS sice zprávu přijme, ale pak poučí odesílatele, že na vyřizování takových žádostí má BIS zvláštní útvar, jejž je třeba oslovit způsobem popsaným na internetových stránkách BIS. Na základě zkušeností s policií, státním zastupitelstvím a GIBS bych čekal, že obsluha datové schránky doručí dopis vnitřní cestou příslušnému útvaru. To by ale asi bylo svou jednoduchostí zpravodajců nedůstojné. Případy korupcí ovlivněných řízení patrně není mnoho. Ale vyskytují se a jsou překážkou vedení férového procesu. Působí obrovské škody hmotné i morální. Přivádějí do vězení nevinné lidi, a naopak umožňují darebákům únik před spravedlností. Pokud se postiženým nepodaří získat pomoc mimo obvod působnosti „svazu známých“, spravedlnosti se nedočkají. V jejich neprospěch účinkují ustanovení právních předpisů o místní a věcné příslušnosti, jejichž prolomení je neobyčejně obtížné. Navzdory téměř beznadějné situaci je na místě nevzdávat se a bojovat až do posledního náboje. Cum spiro spero. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-09 07:17:40

Optimální odpověď na všechny otázky

Civilizace existuje díky závislostem, čím více jsou lidi závislí na civilizaci tím lépe civilizace funguje, to je optimální odpověď na všechny otázky, jakmile nejsou uspokojeny závislosti tak zde jsou problémy na které se hledá řešení a řešením je uspokojit všechny závislosti. Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno o tom je uspokojování… Číst dále »Optimální odpověď na všechny otázky

Čas načtení: 2024-04-20 14:14:47

Radostí z řízení proti depresím? Výzkum zná odpověď, neurovědkyně měřila intenzitu potěšení

Často se říká, že řízení auta je radost. V částech Evropy, kde panují mimořádně dlouhé zimní noci, nicméně toto jednoduché konstatování nabývá hlubšího významu. Otázka zní: Může řízení pozitivně působit i proti zimním depresím? V kulisách norského města Rjukan, v němž mohou zimy trvat téměř šest měsíců, teploty často klesají hluboko pod bod mrazu a […]

Čas načtení: 2024-05-15 06:30:00

Přímá odpověď namísto klasických odkazů. Umělá inteligence zamíří do Google vyhledávače

Vyhledávač Google bude pohánět umělá inteligence Namísto současného proklikávání se na weby dostanete přímou odpověď Google vám také pomůže naplánovat dovolenou či jídelníček Google včera večer uspořádal úvodní keynote k vlastní vývojářské konferenci I/O a celou ji postavil na umělé inteligenci – zkratka AI v ní zazněla celkem 121×. Umělá inteligence postupně prostoupí do všech operačních systémů, aplikací či služeb amerického giganta, nepřekvapivě bude implementována i do samotného vyhledávače Google. Co všechno v něm bude umět? Přečtěte si celý článek Přímá odpověď namísto klasických odkazů. Umělá inteligence zamíří do Google vyhledávače

Čas načtení: 2024-06-22 08:59:41

Jaká je vlastně správná odpověď?

Jóga začíná otázkou a kdo jsem já? Jaká je vlastně správná odpověď? Jóga často začíná otázkou „Kdo jsem já?“ Tato otázka není zamýšlena jako otázka s jednoduchou odpovědí, ale spíše jako podnět k hlubšímu sebepoznání a introspekci. Ve východní filozofii, včetně jogínských tradic, se tato otázka týká hledání skutečné podstaty našeho já, která může být… Číst dále »Jaká je vlastně správná odpověď?

Čas načtení: 2024-07-01 15:00:00

Nevíte, co napsat do automatické odpovědi v emailu? Tady je pár tipů, které vaše kolegy určitě potěší

Léto! Čas dovolených! A také čas e-mailových automatických odpovědí! Aby odpověď v nepřítomnosti místo rozladění a nudy přinesla naopak radost, potěšení, poučení nebo uměleckou inspiraci, se loni poprvé postaral projekt Automatická odpověď. Díky němu si lidé mohou volně stáhnout a nastavit originální „out of office“ s texty či ilustracemi od známých českých autorů a autorek. Pro velký ohlas a úspěch se nyní tvůrci projektu rozhodli po roce přidat dvacet nových děl – poetických ilustrací, krátkých básní nebo vtipných zamyšlení od dalších tuzemských spisovatelek, spisovatelů, básnířek, básníků, ilustrátorek či ilustrátorů.

Čas načtení: 2024-07-01 15:00:00

Nevíte, co napsat do automatické odpovědi v emailu? Tady je pár tipů, které vaše kolegy určitě potěší

Léto! Čas dovolených! A také čas e-mailových automatických odpovědí! Aby odpověď v nepřítomnosti místo rozladění a nudy přinesla naopak radost, potěšení, poučení nebo uměleckou inspiraci, se loni poprvé postaral projekt Automatická odpověď. Díky němu si lidé mohou volně stáhnout a nastavit originální „out of office“ s texty či ilustracemi od známých českých autorů a autorek. Pro velký ohlas a úspěch se nyní tvůrci projektu rozhodli po roce přidat dvacet nových děl – poetických ilustrací, krátkých básní nebo vtipných zamyšlení od dalších tuzemských spisovatelek, spisovatelů, básnířek, básníků, ilustrátorek či ilustrátorů.

Čas načtení: 2024-08-19 13:00:01

Kadyrov se pochlubil Teslou s kulometem na střeše. Lhal, že mu vůz poslal Musk

Stříbrný nerezový teréňák s typicky hranatou karoserií se ve videu prohání kolem paláců v Grozném, hlavním městě Čečenska. Za jeho volantem nesedí nikdo jiný než tamní vůdce Ramzan Kadyrov. Na střeše Cybertrucku je pak přidělaný kulomet. Kadyrov za ním stojí a kolem sebe má pás z obřích nábojů půlpalcové ráže. Kadyrov si na videu, které spatřilo světlo světa v sobotu, nemůže americký stroj vynachválit a pěje ódy na jeho duchovního otce, taktéž amerického podnikatele Elona Muska.  Další válka kvůli nástupci Kadyrova? Rusko si ji nemůže dovolit, říká analytik a vysvětluje pravděpodobný scénář Číst více Pěje chválu na Muska „Jsem potěšen, že jsem mohl otestovat novou technologii a byl jsem osobně přesvědčen, že to není náhoda, že se nazývá kybernetická bestie. Skutečné nezranitelné a rychlé zvíře,“ řekl Kadyrov podle čečenské tiskové agentury Groznyj Inform a poděkoval Muskovi za takový dar. „Pěkné zařízení, děkuji Elonu Muskovi za takový transport. Brzy to půjde do speciální vojenské operace, kluci to zkontrolují, pak napíšeme popis, co je potřeba změnit. Taky jsme ho sami otestovali, je to dobré auto, rychlé, výkonné, pohodlné,“ nechal se podle agentury slyšet Kadyrov. Muska také Kadyrov pozval k sobě. „Elone, děkuji! Přijeď do Grozného, ​​přijmu tě jako nejdražšího hosta! Nemyslím si, že naše ruské ministerstvo zahraničí bude proti takové cestě. A samozřejmě čekáme na tvůj nový vývoj, který přispěje do dokončení speciální operace,“ řekl podle Antona Geraščenka, náměstka ukrajinského ministra vnitra. Ten to napsal na svůj Twitter. Musk se rozčílil Svými prohlášeními tak vyvolal dojem, že Cybertrucky byl darem od Muska, načež se na tento fakt začali ptát uživatelé na Twitteru, jak mohl miliardář poslat svůj výrobek do země zatížené sankcemi. Musk na sebe nenechal dlouho čekat a odpověď, která od něj dorazila, Ramzana Kadyrova zřejmě zrovna nepotěší. „Jste vážně tak retardovaný, že si myslíte, že jsem daroval Cybertruck ruskému generálovi? To je úžasné,“ zněla odpověď. Odpověď je nevybíravá nejen vůči tazateli, ale i vůči Kadyrovovi, který se rozhodně nepovažuje za ruského generála, nýbrž za čečenského prezidenta.  Kadyrov nosí Pradu Ramzan Kadyrov sice nemá pro Západ mnoho vlídných slov, nicméně pokud jde o luxusní výrobky, jeho nenávist zřejmě končí. Místo vojenských bot nosí vůdce menšího vrůstu unisex "kanady" na podpatku od firmy Prada, které stojí v přepočtu přes třicet tisíc korun a místo zřejmě příliš obyčejných maskáčů vzal zavděk blůzou značky Louis Vuitton v přepočtu za více než šedesát tisíc korun. Na twitteru také kolují záběry Kadyrovovy kolony, která vjíždí do jednoho z jeho sídel. Hádáte správně, mezi auty příliš ruských žigulíků není. Jde o přehlídku toho nejluxusnějšího, co nabízejí značky Mercedes-Benz, Audi, ale hlavně Rolls-Royce a dalších evropských či dokonce amerických značek. Ukrajinská jízda Ruskem nekončí. Strach má i Lukašenko, posiluje hranice Číst více Jeho zdraví halí tajemství Kadyrov však v poslední době plnil média spíše ve spojitosti s jeho zdravotním stavem. Zatímco západní média často spekulují o tom, že Kadyrov na tom není vůbec dobře, podle těch oficiálních přímo překypuje zdravím. „Pokud jde o Kadyrova, ty informace o jeho zdravotním stavu jsou samozřejmě nepřesné, nikdo moc neví, co mu je. Na druhou stranu protože jsou ty zkazky o něm tak časté, dá se předpokládat, že na nich něco bude, takže je skutečně možné, že Kadyrov bojuje s nějakým vážnějším onemocněním,“ říká pro ČtiDoma.cz analytik Jiří Vojáček. KAM DÁL: Ukrajinská jízda Ruskem nekončí. Strach má i Lukašenko, posiluje hranice.

Čas načtení: 2024-10-04 19:20:04

ŽIVĚ: Írán slibuje ničivou odpověď, pokud Izrael zaútočí

V přímém přenosu na AC24.cz sledujeme dění na Blízkém východě, který se nachází před nebezpečnou eskalací. (Foto: X) 20:00 Írán slibuje ničivou odpověď, pokud... Článek ŽIVĚ: Írán slibuje ničivou odpověď, pokud Izrael zaútočí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-23 21:22:27

Dezolát je správná odpověď, zaznělo v AZ-kvízu

Populární vědomostní soutěž České televize AZ-kvíz se nedávno dostala do středu pozornosti, když v jedné z epizod zaznělo slovo dezolát jako správná odpověď. (Foto: Česká televize) Tento termín,... Článek Dezolát je správná odpověď, zaznělo v AZ-kvízu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-10 20:03:52

Ako rýchlo sa vesmír rozpína? Výskumníci veria, že po niekoľkých desaťročiach majú odpoveď

Náš vesmír sa rozpína a už celé desaťročia sa výskumníci pokúšajú odpovedať na jednu základnú otázku: Ako rýchlo sa vesmír rozpína? Odpoveď by ... The post Ako rýchlo sa vesmír rozpína? Výskumníci veria, že po niekoľkých desaťročiach majú odpoveď appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.