Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-08-27 16:55:31

Jak připravit zdravou domácí psí zmrzlinu? Osvěžení pro mazlíčka nejen v horku!

Jak připravit zdravou domácí psí zmrzlinu? Osvěžení pro mazlíčka nejen v horku! redakce St, 08/27/2025 - 16:55 Psi 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: psí zmrzlina zmrzlina pro psy jak osvěžit psa jak připravit pamlsek pro pejsky pamlsek Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Proč psovi dělat speciální zmrzlinu? Lidská zmrzlina obsahuje látky, které psímu zažívání nesvědčí – cukr, čokoládu, laktózu, konzervanty. Tyto složky mohou způsobit průjem, nadýmání nebo i vážnější zdravotní problémy. Domácí psí zmrzlina je naproti tomu bezpečná, snadno stravitelná a přizpůsobitelná podle chutí a potřeb vašeho psa. Co budete potřebovat? Základem je mrazitelná surovina, která je zdravá a chutná: Zralý banán – přírodní sladidlo, bohatý na draslík Bílý jogurt bez cukru a laktózy – zdroj bílkovin a probiotik Mrkev, dýně, jablko (bez jadřinců) – vláknina a vitamíny Arašídové máslo (bez soli a cukru) – tuky a energie Voda nebo vývar (nesolený!) – pro řídkou konzistenci Ovoce pro psy (borůvky, meloun, jahody) – antioxidanty Jak na to? Rozmixujte zralý banán s jogurtem a trochou vody nebo vývaru. Přidejte malé množství rozmixované mrkve nebo dýně pro barvu a živiny. Pro extra chuť přimíchejte lžičku kvalitního arašídového másla. Nalijte směs do formiček na led nebo malých kelímků. Nechte zmrazit ideálně přes noc. TIP: Do formiček můžete zapíchnout psí pamlsek jako „nanukovou tyčku“! Na co si dát pozor? Nepoužívejte čokoládu, sladidla (zejména xylitol), hrozny nebo rozinky! Sledujte, jak pes reaguje na nové ingredience – zvlášť u alergiků. Zmrzlinu podávejte jen v malém množství – jako pamlsek, ne jako hlavní krmivo. Psům s citlivým trávením doporučujeme vynechat mléčné složky a používat jen vývar nebo vodu.   Bonusový recept pro citlivé psy: Zmrzlina z dýně a kuřecího vývaru– 100 g vařené dýně – 100 ml nesoleného kuřecího vývaru – trochu rozvařené rýže Vše rozmixujte, nalijte do formiček a zmrazte. Výborné pro psy se zažívacími problémy!     Domácí psí zmrzlina je jednoduchá, levná a můžete ji připravit za pár minut. Váš chlupáč si ji zamiluje – a vy budete mít dobrý pocit, že jste mu dopřáli zdravé a bezpečné ochlazení. V létě ji můžete podávat třeba po procházce, po koupání nebo jen tak, jako osvěžující dobrotu. Tak hurá do mražení – váš pes vám za to olíže uši! Přidat komentář Foto Bowl Ice Cream Dessert - Free photo on Pixabay text redakce Léto je pro psy náročné stejně jako pro nás. Vysoké teploty, sucho a horký asfalt jim dávají zabrat – a právě tehdy přijde vhod malé osvěžení v podobě domácí psí zmrzliny. Nejenže skvěle ochladí, ale může být i zdravá, výživná a chutná. A hlavně: víte přesně, co v ní je. Zapomeňte na lidskou zmrzlinu plnou cukru, mléka a chemie. Tady je jednoduchý návod, jak na to.

Čas načtení: 2009-04-12 21:43:00

Mezinárodní prodejní výstava minerálů

Dovoluji si Vás pozvat na Mezinárodní prodejní výstavu /burzu/ minerálů v Oslavanech, která se uskuteční 17. – 19. dubna 2009. Burza a prodejní výstava se koná v prostorách budovy Kulturního střediska Oslavany(Dělnický dům). K dispozici je několik rozsáhlých sálových prostor s možností bezproblémového připojení el. energie k výstavním místům. V rámci návštěvy Oslavan lze využít zde se přímo nacházející významné mineralogické lokality ( např. odvaly uhelných dolů Rosick-oslavanského uhelného revíru , naleziště světově známých očkových opálů, plazmy, sepiolitu, moravských vltavínů). Návštěvu burzy doporučujeme spojit také s návštěvou zdejšího zámeckého muzea mimo jiné s expozicí minerálů regionu a historií zdejšího hornictví vč. návštěvy repliky důlního díla, případně se lze osvěžit procházkou po naučné stezce permokarbonu s bohatými možnostmi sběru zkaměnělin permokarbonské flory (cca 300 m od místa konání burzy). K dispozici je bezproblémové bezplatné parkování na Náměstí 13. prosince, před radnicí(150 m od místa konání burzy). Pro instalaci je k dispozici parkoviště přímo před vchodem do KIS.Naší snahou je učinit z této akce jednu z nejvýznamnějších mineralogických akcí roku. Jde nám nejen o uskutečnění burzy jako takové, ale zároveň v rámci doprovodného programu přiblížit bohatou mineralogii naší oblasti široké sběratelské veřejnosti. Na přípravě úzce spolupracujeme s dr. Lubošem Rejlem , který dlouhá léta žije v Oslavanech a je jedním ze známých popularizátorů mineralogie. V rámci burzy budou připraveny tematické vycházky na tyto naleziště, kde si sběratelé přijdou na své. Především nejzajímavější bude exkurze na naleziště světoznámých očkových opálů, kde určitě každý svůj vzorek nalezne.Rád bych Vás zároveň informoval, že nebude také žádný problém s případným ubytováním.K dispozici je velmi slušná zámecká ubytovna přímo v areálu našeho zámku, kde je s majitelem domluvena rezervace pro účastníky burzy. Cena ubytování je velmi přijatelná a to 200 Kč/noc. Navíc na zámku je krásná stylová zámecká restaurace a vaříme zde vlastní pivo v zámeckém minipivovaru. V areálu zámku se potom nachází také hornická expozice a expozice minerálů regionu. Další možnost ubytování je v ubytovacím zařízení Stadion Oslavany tel: 728 375 445(130,- Kč/noc) dále v hotelu Horník Oslavany tel: 546 424 237, nebo ve 3 km vzdáleném Zbýšově v penzionu Pamír (200 Kč/noc), případně je dostatek ubytovací kapacity v 5 km vzdálených Ivančicích , kde je několik ubytovacích zařízení a hotelů, např. Hotel Besední dům Ivančice tel: 546 434 019 ( 350,- Kč/noc).Těším se na setkání s Vámi a Vašimi přáteli v Oslavanech.Děkuji a zdravímZdař Bůhautor: Vít Aldorf - starosta města Oslavany

Čas načtení:

Útěk z vězení opět v TV

Díky uživatelům JackIsBest a Pískle jsem pozdě (ale přece) dostal informaci, že na nové Novácké televizi TV Fanda vysílají dnes již čtvrtý díl čtvrté řady Prison Break. Setkávat se s ním budete každou sobotu ve 20:00. Ať už jste vyznavačem vtipného dabingu nebo si jen chcete znovu osvěžit již jednou shlédnuté, nalaďte si NOV(A)Ý kanál TV Fanda.

Čas načtení: 2020-07-25 00:00:00

Zatočte s horkem a užijte si léto

Léto je tady! A jak se v tomto horkém ročním období osvěžit? Vsaďte na vychytávky a naše tipy elektrospotřebičů, které vás dokážou zchladit z vnějšku i zevnitř. Ideálem je, máte li doma něco s čím si můžete od horka pomoci, a to vně i vnitřně. Pokud nevíte, třeba vás inspirujeme. Které kousky to js ...

Čas načtení: 2013-03-04 00:00:00

IKEA: Švédský design do vašeho bytu

Velkým hitem jara 2013 jsou orientální motivy a design, a to nejen v módním světě, ale také v bytových doplncích. S tímto úžasným trendovým stylem můžete skvěle osvěžit a dodat trochu originality svému bytu či domu. Ale jak se říká, méně je někdy více. Takže je lepší to opravdu nepřehánět. Stačí, kd ...

Čas načtení: 2009-07-02 00:00:00

Wellness Cocoon od Gharieni / Relaxujte, jak se vám zlíbí!

Multifunkční wellness přístroj Cocoon od Gharieni nabízí možnosti širokého relaxačního využití v každé domácnosti. Přístroj se pyšní veškerými procedurami, které svedou osvěžit tělo i mysl. Můžeme relaxovat v teplé páře nebo si zpříjemnit chvíle na bázi aromaterapie, během které si můžeme navolit n ...

Čas načtení: 2017-02-20 05:00:00

Autoškola levou zadní aneb Štěstí přeje připraveným

Ať už vás brzy čekají závěrečné testy v autoškole, nebo si jen chcete osvěžit či ověřit své znalosti silničního provozu, tak je tento článek právě pro vás. Ministerstvo dopravy ČR vydalo novou verzi „eTestů“, on-line testů používaných pro ověření znalostí nutných k získání řidičského průkazu pro rok ...

Čas načtení: 2013-03-25 05:00:00

Autoškola pohodlně s testy od Ministerstva dopravy

Blížící se závěrečné zkoušky v autoškole už určitě nadělaly těžkou hlavu nejednomu začínajícímu řidiči. Pokud vás testy zanedlouho čekají a plánujete se na teoretickou část důkladně připravit nebo i pokud si chcete pouze osvěžit svojí znalost teorie silničního provozu, mám pro vás dobrou zprávu – ne ...

Čas načtení: 2021-04-19 00:00:00

Marks & Spencer: První plavky pro sezónu 2021

Stejně jako minulé léto, i letos to vypadá, že se dočkáme postupného uvolňování přísných vládních opatření a budeme moci vycestovat do zahraničí k moři nebo si alespoň zajít do bazénu s přáteli. Není přeci nic lepšího, než se jít osvěžit do slané či sladké vody v teplých letních dnech. Na snění o le ...

Čas načtení: 2013-08-13 16:15:00

Letní parfémy, které musíte zkusit

Osvěžit se během horkého letního dne chladivou sprškou citrusové nebo květinové toaletní vody je velice příjemné a žádoucí. Díky tomu se tak po celý den cítíme upraveně, svěže a plní nové energie. V letních měsících dáváme přednost odlehčeným vůním před těžkými kořenitými parfémy, ze kterých by nás ...

Čas načtení: 2013-02-05 16:00:00

Česko-australský Flamingopark přichází s jarní edicí oblečení.

Je čas připravit se na jaro a osvěžit si šatník novými kousky. Flamingopoark na novou sezónu připravil novou kolekci nazvanou Early Spring Edition, která působí příjemným pohodlným dojmem. Přednost dostávají kalhoty v délce nad kotníky, topy jsou v ženských siluetách a transformují se do minišatů, p ...

Čas načtení: 2011-07-04 11:00:00

Kontaktní čočky - ideální na letní sezónu

Teploty stoupají a vy máte každým dnem větší chuť osvěžit své tělo někde u rybníku či na koupališti. Pokud však patříte mezi ty, kterým nebyl darován perfektní zrak a nosíte dioptrické brýle, vodní radovánky se pro vás mohou stát i docela nepříjemné. Není však jednodušší řešení, než opatřit si konta ...

Čas načtení: 2010-06-05 15:00:00

Značkové i neznačkové mikiny z kolekcí 2010

S příchodem jara jsme odložily teplé kabátky a bundy. Oteplování ale neprobíhá tak hladce, jak bychom si přály. Bylo by ale zbytečné vracet se do vlněných kabátků, proto můžeme své tenké jarní bundičky osvěžit o nějaký pěkný nový kousek teplého oblečení, jako je třeba mikina. Mikiny nejsou zcela so ...

Čas načtení: 2012-05-16 09:00:00

Nová dimenze domácího wellness má název ENDLESS POOLS

Domácí bazén si většina z nás pořizuje, aby se v něm v parném létě mohla osvěžit, zrelaxovat, případně uplavat pár temp. Přitom vlastní bazén nabízí i možnost aktivního odpočinku a terapeutické účinky rekreačního plavání, ovšem víte-li, jak na ně. Program Endless Pools přináší řešení v podobě bazénů ...

Čas načtení: 2016-11-03 02:00:00

Inspirace na dámský outfit pro zimní období

Zima se kvapem blíží a spolu s ní každoroční mrazivé dny a sněhové závěje. Pokud ještě nejste na letošní zimní období dostatečně vybaveni anebo chcete svůj starý šatník osvěžit o nové moderní kousky dle aktuálních trendů, podívejte se na novinky zimních kolekcí pro aktuální sezónu. Chybět by vám nem ...

Čas načtení: 2017-06-11 21:00:00

Jakými pokrmy se osvěžit v horkých dnech?

Léto udeřilo v celé své kráse, čemuž byste se měli uměl přizpůsobit. Ať už trávíte krásné letní dny venku na zahradě, opalujete se na terase, vyrazili jste na výlet anebo jste raději doma, kde je příjšmný chládek, nesmíte zapomenout na dostatek tekutin a také potravy. Možná v létě nemáte příliš hlad ...

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-08 20:02:49

Petra Dvořáková: Psaní si nechávám jako svůj svobodný prostor

Loni se v románu Dědina vrátila do kraje svého dětství, v novém románu Chirurg těží ze svých zkušeností bývalé zdravotní sestry. Pro spisovatelku Petru Dvořákovou je podstatná důkladná znalost prostředí, o kterém píše – a na jejích prózách je to znát.    V posledních letech vydáváte rok co rok novou knihu, kde pořád berete inspiraci a jak vypadá váš obvyklý pracovní den? Víte, on to není záměr, spíš se mi to nějak sešlo. U mě to funguje tak, že vždycky nejdřív přijde nápad a ten mě přinutí psát knihu. Nikdy nezačínám tím, že bych si řekla: chci napsat knihu, a začnu pátrat, o čem by to mohlo být. A jakmile mám nápad, tak pracovní náplň je jasná – vstanu velmi brzy a v podstatě píšu až do večera, každý den, dokud není text nahrubo hotový. Samozřejmě je to taky díky tomu, že synové jsou dospělí, nemám žádné velké starosti a můžu se věnovat tomu, co mě baví. Na druhou stranu, byly roky – a vím, že zase můžou přijít –, kdy nápad nebyl, a tudíž nebyla ani kniha.   Na svém kontě máte nejen prózy určené dospělým čtenářům, ale i několik knih pro mládež. Pro kterou z těchto cílových skupin píšete raději a z jakých důvodů? Tohle se asi nedá jednoznačně zodpovědět. Rozhodně je psaní pro děti jiné než pro dospělé. Ostatně i pro děti v různém věku člověk píše různě a klade to na něho jiné nároky. Na obojí musí být člověk nějak naladěný, nastavený. Pro děti mám možná větší sklon psát ve chvílích, kdy se s nimi potkávám, kdy s nimi mluvím. Vidím, co je skutečně zajímá, vnímám jejich vidění světa, prožívání, inspirují mě.    S loňským románem Dědina jste sklidila nemalý úspěch u kritiky, ovlivnilo to nějak vaši práci na aktuální novince? Vůbec ne. Psaní knih si nechávám jako svůj absolutně svobodný prostor, kde si dělám, co chci a jak chci. Bez ohledu na kritiku, úspěch či neúspěch konkrétní knihy. Snažím se respektovat pouze jediné – literatura má být komunikace mezi autorem a čtenářem. Usiluju o to, aby to tak bylo. Protože jinak nemá smysl knihu vydávat, pokud bych psala pro své ego, tak si můžu text strčit do šuplíku a pak se jím sama donekonečna opájet.   Jak už napovídá název románu Chirurg, jeho děj jste zasadila do lékařského prostředí, které coby bývalá zdravotní sestra velmi dobře znáte. Nakolik vám to ulehčilo psaní? Samozřejmě to, že jsem kdysi pracovala na operačním sále, mi umožnilo postihnout detaily a atmosféru, které bych sebelepším sbíráním informaci nezískala. A popravdě – kdybych to prostředí neznala, vůbec bych si netroufala psát něco takového. Považuji za hodně důležité, aby prostředí, o kterém člověk píše, bylo dobře napsané. Sama jako čtenář vždycky trpím, když vidím, že autor si o něčem něco přečetl na Wikipedii a získal z toho dojem, že o tom může psát. To je vždycky poznat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Po nářečí z Vysočiny, jehož výrazné použití v Dědině ocenila řada čtenářů i kritiků, se tak ke slovu dostaly medicínská terminologie a lékařský slang. Musela jste si potřebnou slovní zásobu nějak osvěžit? Víte, já jsem ze zdravotnictví víc než šestnáct let pryč, takže jsem především musela ověřovat informace – medicína se za tu dobu nesmírně posunula, a když tam mám popsané nějaké medicínské postupy, kontrolovala jsem jejich aktuálnost a správnost. Ten slang a terminologie se zas až tolik nemění a v člověku to zůstává.   Příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí, nutí čtenáře hledat si cestu k člověku, který opakovaně lže svým blízkým, podvádí manželku a kvůli alkoholickým excesům ohrožuje i životy druhých lidí, ovšem přitom se snaží dbát na etiku a zachovat si jakousi profesní čest. Jaký je váš pohled na doktora Hynka Grábla?  Když jsem ten rukopis během korektur s trochou odstupu četla, tak jsem si říkala, že on opravdu dělá věci, ke kterým jsem hodně kritická a těžko bych pro ně měla třeba v partnerském životě pochopení. Ale i přesto jsem si uvědomovala, že ho z nějakého důvodu mám ráda. Možná proto, že jsem si dovolila ten luxus vžít se do něj a koukat na život a svět jeho očima. A taky myslím, že je to postava, která sice spoustu věcí opravdu hodně pokazí, ale na druhou stranu – má v sobě pořád to dobrý. A dokáže se k tomu vrátit. Taky už jsem dost stará na to, abych věděla, že v životě každý člověk naseká tolik chyb a selhání, že ani svého chirurga nedokážu soudit. Myslím, že není ani černý ani bílý, tak jako nikdo z nás.   A měly některé z postav nebo samotná nemocnice svůj reálný předobraz?  To vůbec ne. Já vlastně hned od začátku věděla, jak má ten příběh běžet a k tomu jsem si domodelovávala postavy a charaktery jednotlivých doktorů. Ale asi je pravda, že v každé nemocnici najdete obdobnou typologii, pokud jde třeba o lékaře. Jak vždycky říkám: každá nemocnice má svého primáře Sovu, ale i doktora Cvacha.   Téma alkoholismu je v české společnosti i beletrii trvale přítomno, kde všude jste hledala inspiraci pro jeho literární ztvárnění?  Bohužel naše společnost má tak intenzivní vztah k alkoholu, že v tomto ohledu se můžete inspirovat prakticky kdekoliv. Já sama pár alkoholiků kolem sebe zažila a mám k alkoholu dost odtažitý postoj. Ale myslím, že ty psychologické mechanismy u lidí, v nichž se rodí závislost, jsou velmi podobné – člověk si to pořád omlouvá, myslí si, jak to má pod kontrolou, pořád si nedá říct, pak se ocitne na dně a je ochotný si to přiznat. A pak je velkou otázkou, zda a co s tím zvládne udělat.   Operační sál se pro vašeho antihrdinu stává jakýmsi útočištěm před problémy vnějšího světa – nekonečnými dluhy, manželčinými výčitkami, synovou revoltou. Druhou takovou oázu pak nachází v náruči své milenky (nepříliš překvapivě mladé sestřičky). Může dnes ještě podobnou funkci plnit i literatura?  Tak úplně obecně se dá utéct do čehokoliv a literatura k tomu určitě prostor nabízí. A může do ní utéct jak autor, který ji tvoří, tak čtenář, který skrze četbu žije životy knižních postav a nachází v tom náhradní svět. A pokud bych měla mluvit konkrétně o sobě – strašně ráda utíkám do života svých postav, které tvořím. Ale taky se nesmírně ráda vracím do toho svého obyčejného života, kde se cítím šťastná a spokojená.   V knize poukazujete na důležitost fungujícího vztahu doktor-sestra. Je to v něčem podobné vztahu autora a jeho redaktora?  Jednoznačně, tyhle týmy musí vždycky fungovat, musí tam být nějaká souhra. U doktora a sestřičky, zvlášť na sále, se to hodně pozná – když je to sehraný tým, vždycky jsou nižší rizika, že se něco pokazí. U autora a redaktora je to totéž. Stejně tak to platí i pro scenáristu a dramaturga. V tvůrčích profesích je nesmírně důležité, aby ti lidi byli schopni nějak zahlédnout ten samý obraz, příběh s jeho atmosférami, rytmem, dojmy. Pokud se autor a redaktor míjejí, výsledek nikdy nebude dobrý.    V jednom rozhovoru jste prozradila, že román Dědina, tvořený jednotlivými obrazy z venkovského života, jste ve skutečnosti vystavěla podle důmyslného klíče, který však málokdo postřehl. Oplývá něčím podobným i na první pohled přímočarý a lineární příběh Chirurga?  Máte pravdu, Chirurg je takový lineárnější, stavba podobného příběhu neumožňovala nějaké složitější „kódování“. Tím ale nechci říct, že kniha nemá ambici dotknout se nějakého důležitého tématu. Pro mě to tady je – krom problémů v lékařském prostředí – krize středního věku, vztah ke stárnoucím rodičům i vyhoření z letitého manželství. A ta věčná otázka, jestli a jak se dá ze všech těch problémů dostat alespoň trochu se ctí.   Na čem pracujete nyní? Zaslechl jsem něco o dalších rozpracovaných knihách? Aktuálně dokončuji korektury na knize Vrány, která vyjde v listopadu. Je to taková novela, příběh dvanáctileté, velmi talentové holčičky a její rodiny. Psala jsem ho poměrně dlouho a zkusila si v něm zase jiný způsob psaní. A vidíte – když o tom mluvíte – Vrány jsou stavěné podle určitého klíče, ale ten opravdu prozrazovat nebudu, na to musí čtenář přijít sám. {/mprestriction}  Petra Dvořáková (*1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra, poté dálkově vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Literárně debutovala knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera v publicistické kategorii. Od té doby se etablovala jako úspěšná prozaička (Já jsem hlad, 2009; Sítě – příběhy (ne)sebevědomí, 2016; Dědina, 2018) i oceňovaná autorka knih pro děti a mládež (Julie mezi slovy, 2013; Flouk a Líla, 2015; Každý má svou lajnu, 2017). Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Chirurg.

Čas načtení: 2019-08-05 14:58:07

Hudbu, divadlo, hry pro děti či floristiku nabídne festival barokní kultury Hortus Magicus v kroměřížské Květné zahradě

Hudební složka šestého ročníku festivalu Hortus Magicus, který se koná od 8. do 11. srpna, je téměř výhradně zaměřena na novodobé světové premiéry děl zachovaných v lichtenštejnské kroměřížské sbírce s použitím historických nástrojů. Patří k nim soubor duchovních děl vídeňského dvorního skladatele Pietra Andrei Zianiho, které zazní na čtvrtečním zahajovacím koncertě souboru Societas incognitorum Eduarda Tomaštíka. Páteční večer připomene letošní dvojité výročí Carla Dittersez Dittersdorfu. „Proto jsme se rozhodli pro novodobé provedení vokálně instrumentálního monumentu serenaty Il tribunale di Giove z roku 1774, jejíž partitura je dochovaná v Londýně. V kroměřížském archivu je uložena také pozůstalost po Josefu Antonínu Štěpánovi, učiteli klavíru dětí císařovny Marie Terezie. Z jeho prací jsme pro letošní uvedení v zahradách vybrali cembalový koncert C dur,“ uvedl organizátor festivalu Karel Valenta. Tyto skladby provede Ensemble Damian se sólistou Martinem Smutným pod vedením Tomáše Hanzlíka. Sobotní odpoledne bude patřit novodobým premiérám triových sonát od Zianiho, Vejvanovského, Bertaliho a jiných v podání Castelcorn Ensemble z Francie. Hudební část festivalu pak vyvrcholí večer premiérou Zianiho opery L´Elice, k níž se v Kroměříži zachovala partitura závěrečného baletu Johanna Heinricha Schmelzera. Po představení čeká návštěvníky noční podívaná s kejklíři, barokním ohňostrojem s hudbou, iluminací s baletem, ohňovou show a obřími zrcadly na vodní hladině. V neděli odpoledne bude v centru pozornosti dílo Pavla Josefa Vejvanovského,  který působil na dvoře biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna jako kapelník a trubač. Jeho dosud neznámé duchovní skladby vznešeného a patetického francouzského stylu provede Czech ensemble baroque Romana Válka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Speciálně pro festival vyrobená replika několikametrové barokní houpačky je součástí programu pro rodiny s dětmi, které si také budou moci zahrát kuželky, osvěžit se vodními tryskami, nalézt cestu v bludišti nebo si půjčit barokní kostým. „Křest obří houpačky se koná v pátek v pravé poledne,“ doplňuje Karel Valenta. Námětem organizované části her pro děti je nová kniha o Květné zahradě s názvem Tajemství Libosadu. Na osmi stanovištích budou plnit úkoly a číst si z knihy v místech, kde se příběh odehrává. Hlavního hrdinu příběhu Roberta přenesly stromy ze současnosti do barokního období. Atmosféru baroka navodí také Květná zahrada slavnostně vyzdobená týmem zahradníků, floristů a aranžérů.  Tým zahradníků oživí formou florálních objektů sochy čtyř lovců u Králičího kopce, ztvárněné jako alegorie čtyř světadílů, které doprovázejí bohyni lovu Dianu. Aranžéři nechají ožít příběh z Ovidiových Proměn o krásné nymfě Kallistó, který je ústředním motivem hlavního představení – Zianiho opery L´Elice.