EUR 24,170 
|| 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Čas načtení: 2019-08-21 12:37:18
Národní muzeum dokončuje přeměnu domku rodiny Palachových ve Všetatech na Památník Jana Palacha
Národní muzeum v roce 2015 vykoupilo chátrající objekt ve Všetatech a zahájilo práce na jeho přeměnu na Památník Jana Palacha. Součástí památníku je i expozice, která ukáže čin Jana Palacha v kontextu dějin 20. století. Slavnostní otevření je plánováno na konec měsíce září. "Málokterý čin v českých dějinách 20. století vyvolal tak vášnivou a rozporuplnou odezvu jako smrt Jana Palacha. Akt, který provokuje, rozděluje společnost a také vyvolává řadu otázek. Platí to nejenom o době těsně po Palachově smrti v lednu 1969, ale opakovaně až do současnosti. Před autory Památníku stál hodně nelehký úkol: zachytit a interpretovat hrdinský Palachův skutek, jeho vliv na osudy společnosti a samotné rodiny, citlivě včlenit Památník do prostoru Všetat a v neposlední řadě si poradit s komplikovaným prostorem domu, kde Jan Palach strávil své dětství a mládí," říká Lenka Boučková, vedoucí oddělní vnějších vztahů Národní muzea. Autoři památníku (MCA Ateliér) vytvořili podle Lenky Boučkové nadčasový projekt, který vnímá Palachovo sebeupálení jako klín, který rozdělil společnost a hluboce zasáhl osudy celé rodiny. Současně ale projekt otevírá Palachův odkaz široké veřejnosti a vytváří z něj věc veřejnou. Součástí Palachova památníku bude i expozice, která káže hrdinský čin Jana Palacha a včlení ho do kontextu dějin 20. století. Na čtyřech interaktivních obrazovkách návštěvníci uvidí nejen rodinu, ve které Jan Palach vyrůstal, ale i jeho životní osudy až do počátku roku 1989. "Důležitou součástí bude i reakce společnosti a státní moci na Palachův odkaz nejen v roce 1969, ale zejména v období normalizace a také po roce 1989," uvádí Lenka Boučková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Expozice ukáže několik předmětů spojených se smrtí Jana Palacha: aktovku, kterou měl u sebe v den svého sebeupálení, státní vlajku, kterou bylo přikryto jeho tělo po smrti, anebo posmrtnou masku od sochaře Olbrama Zoubka. Součástí expozice bude i projekce dokumentu o Janu Palachovi, který speciálně pro Památník Jana Palacha připravila Olga Sommerová. „Po mnoha letech nezájmu o toto významné místo se Národní muzeum, vedle svých dalších úkolů, ujalo nejen záchrany rodinného domu Palachových, kde Jan Palach žil od svého mládí, ale realizovalo ambiciózní projekt přeměny tohoto místa v důstojný a architektonicky zajímavý Památník Jana Palacha a jeho mimořádného činu,“ zdůrazňuje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Památník měl být původně dostupný pro veřejnost už od 21. srpna, ovšem kvůli zdržení souvisejícím s výkupem nemovitosti, získáním stavebního povolení, opakovaným výběrovým řízením na zhotovitele stavby a velice špatným technickým stavem původního objektu, je slavnostní otevření stanoveno na konec září.
\nČas načtení: 2024-04-27 00:01:06
Zámek Milotice – architektonický skvost ukrytý mezi vinicemi
Návštěvu jihovýchodní Moravy si zpestřete prohlídkou jedinečného barokního zámku s bažantnicí a nádhernou zahradou francouzského stylu. Jeho příhodná poloha v blízkosti cyklistických stezek umožňuje propojení poznání i aktivního sportu. Expozice zámku poskytuje pohled do soukromí života jeho posledních majitelů ze známého rodu Seilern-Aspang, jemuž patřil zámek až do roku 1945. Státní zámek Milotice První zmínky o vodní ... Celý článek > Příspěvek Zámek Milotice – architektonický skvost ukrytý mezi vinicemi pochází z Autovýlet.cz
Čas načtení: 2024-05-31 12:30:00
AMOP jede! Hranice–Kojetín –Lipník nad Bečvou–Přerov–Teplice nad Bečvou
Praha 31. května 2024 (PROTEXT) - Pod názvem AMOP vítáme do skupiny českých architektonických manuálů nový kousek. Za vznikem Architektonického manuálu okresu přerovského stojí členové spolku Za krásnou Olomouc a výjimečný je tím, že nemapuje stavební kulturu jen jednoho města, nýbrž celé oblasti – bývalého okresu Přerov. V průběhu čtyř let vznikne unikátní databáze, kterou doplní edukační aktivity pro školy i nejširší veřejnost. Projekt realizuje spolek Za krásnou Olomouc díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR a Olomouckého kraje. Vizuální podobu projektu AMOP navrhli grafičtí designéři Dita Krouželová a Tomáš Nedoma.Architektonický manuál okresu přerovského (AMOP) je odborně popularizační databáze nejvýznamnějších architektonických a uměleckých objektů realizovaných v oblasti bývalého přerovského okresu. Databázi doplňují také medailonky vybraných architektů a dalších významných osobností regionu. Vybrané objekty budou navázány na tematické stezky a výlety, které za pomoci interaktivní mapy provedou zájemce po jednotlivých městech, ale i mezi obcemi. Nabídne komentované vycházky v jednotlivých městech a edukační programy pro školy a zájmové skupiny.„Svou koncepcí AMOP navazuje na Brněnský architektonický manuál a zařazuje se tak mezi další architektonické manuály vznikající po celé České republice,“ vysvětluje koncept projektu jeho manažerka Jana Kiesewetterová a pokračuje: „Základ databáze tvoří autorské texty, které zachycují stručnou historii a architektonické hodnoty vybraných objektů, životní osudy jejich majitelů i architektů. Nedílnou součástí je současná i archivní fotografická a plánová dokumentace. Databázi doplňují také medailonky vybraných architektů a dalších významných osobností regionu.“Databáze bude v následujících letech postupně rozšiřována a doplňována o architektonické, umělecké a urbanistické realizace ze starších i mladších období. Projekt AMOP by měl být živou platformou, která nabídne aktivity spojené s poznáváním architektury a veřejného prostoru dané lokality.Veškeré informace najdete na www.amop.czKontakt:krasnolomouc@gmail.com
Čas načtení: 2024-08-08 07:05:28
Saúdové mají zájem hostit v roce 2034 světový fotbalový šampionát. Nyní ukázali podobu stadionů, kde by se mohl odehrávat, a je to velká divočina. Článek Saúdové si spletli fotbalový šampionát s počítačovou hrou. Chystané stadiony jsou architektonický cyberpunk se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-09-13 10:00:07
Když nemáte cihlu, tak tam dejte lodní kontejner. Litomyšl má další architektonický unikát
Široko daleko není žádné moře, a přesto kousek nad Litomyšlí přistály dva lodní kontejnery. Nevypadly z žádné lodi, ale umístili je sem architekti. Článek Když nemáte cihlu, tak tam dejte lodní kontejner. Litomyšl má další architektonický unikát se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-11-04 09:40:32
Kellnerova vila míří na trh za 50 milionů: Proč z luxusního sídla miliardář nakonec utekl?
Architektonický skvost, který nenabídl klid Ve Vraném nad Vltavou stojí vila, kterou navrhl uznávaný architekt Josef Pleskot (72). Dům, kdysi součást majetku zesnulého miliardáře Petra Kellnera (†56), se nyní prodává za 50 milionů korun. Ačkoliv jde o architektonicky oceňovanou stavbu, zakladatel skupiny PPF v ní pobýval jen krátce. Pleskot, který s Kellnerem na projektu úzce […]
Čas načtení: 2026-06-03 13:03:00
Lesanka je nevšedním a hravým objektem, ve kterém lze souznít s lesním okolím
V lesním prostředí Jihočeského kraje vznikl architektonicky zajímavý objekt s poetickým názvem Lesanka. Tento drobný architektonický počin slouží jako místo, které poskytuje prostor k odpočinku při práci v lese, relaxaci i praktický úkryt před nepříznivým počasím.
Čas načtení: 2011-02-26 00:00:00
Městské divadlo podle japonského mistra Toyo Ita
Moderní umělci z celého světa se nyní mohou sjíždět v nově vybudovaném městském divadle nacházejícím se ve městě Suginami v blízkosti Tokia. Geometricky a architektonicky velmi zajímavá stavba divadla nabízí prostor pro nejrůznější umění, počínaje tancem a konče např. dramatickým představením. Diva ...
Čas načtení: 2011-02-06 00:00:00
Židle chobotnice: Umění značky Maximo Riera
Kreativní přístup k sezení pojal španělský umělec Maximo Riera, jenž ze židle vytvořil doslova architektonický zážitek. Židle v podobě chobotnice, jako limitovaná nábytková edice patřící do sbírky Animal Chair. Tato sbírka v současné chvíli zahrnuje více než patnáct kusů uměleckého nábytku, jež jso ...
Čas načtení: 2015-10-07 07:00:00
Cihly na fasádě jsou trendem dneška
Cihly slaví hlasitý návrat na scénu. Jsou trendem dnešní doby na fasádách domů. Architektonicky spadají původně k anglickému a holandskému stylu staveb, ale v současnosti si proráží cestu i do dalších stylů staveb. Návrat k cihlám na fasádě se stal novu módní vlnou. Pálená cihla byla od pradávné mi ...
Čas načtení:
Zpravodajství FTV Prima v novém kabátě
Nejdůležitější a nejzajímavější události uplynulého dne doma i ve světě vysílá televize Prima od 12. 8. 2013 ze studia, které prošlo technologickou proměnou. Architektonický návrh moderního studia vypracoval ing. arch. Jaroslav Holota. Nová je i grafika, která pochází z dílny studia Ungroup, s.r.o. Společnost Nowatron Elektronik zajistila dodávku a instalaci zobrazovacích systémů. Jaké nové prvky má studio k dispozici? Veškerá [...]
Čas načtení: 2013-06-29 05:45:00
Letenky do Izraela za bezkonkurenčné ceny
Izrael je mestom mnohých protikladov, ktoré priťahujú nejedného zvedavého turistu. Takmer šesť tisíc rokov starý Izrael v sebe koncentruje niekoľko filozofických a náboženských prúdov pre moslimov, židov a kresťanov. Ak patríte k milovníkom historických koreňov a žiadna architektonicky unikátna stav ...
Čas načtení: 2012-05-20 13:00:00
Letenky do Izraele za bezkonkurenční ceny
Izrael je městem mnoha protikladů, jenž přitahují nejednoho zvídavého turistu. Téměř šest tisíc let stará Izrael v sobě koncentruje několik fylosofických a náboženských proudů pro muslimy, Židy a křesťany. Pokud patříte k milovníkům historických kořenů a žádná architektonicky unikátní stavba vám nen ...
Čas načtení: 2012-01-23 08:59:00
Ostravská firma Intoza se zabývá plastovými okny a zateplením budov, v poslední době pak zejména ekologickými, energeticky úspornými a pasivními domy. Proto si také postavila nové sídlo jako pasivní dům, první budovu takového druhu v České republice. Ve čtyřpatrové bílé kostce, už na pohled architektonicky asketické, sídlí kromě vedení také školicí a informační středisko šetrných staveb. Exkurze v něm byla zajímavá i pro netechnika a nestavaře.
Čas načtení: 2022-05-05 09:16:08
Procestujte s Národním muzeem svět za osmdesát dní
Národní muzeum otevřelo ve svém Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu s názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní. Své návštěvníky seznámí s životem i dílem francouzského spisovatele Julese Vernea. Dozví se mimo jiné, jak vypadal svět roku 1872 nebo čeho by si všímal na své cestě kolem světa Phileas Fogg, kdyby byl reálným cestovatelem. Výstava bude k vidění až do konce letošního roku. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní se vrací k dílu francouzského spisovatele Julese Vernea (1828–1905), který je dobře znám v českém kulturním prostředí již od 19. století. Od té doby vychází řada překladů jeho děl s ilustracemi význačných ilustrátorů, a tak jsou jeho romány dodnes inspirací pro výtvarníky, filmaře i spisovatele. Jules Verne je díky dílům, která jsou čtena dodnes, považován za autora děl science-fiction, ačkoli romány s touto tematikou tvořily jen část jeho rozsáhlého díla. Ve své době byl ve Francii díky svým společenským románům oslavován jako nejvýznamnější spisovatel. Nová výstava je koncipována do dvou částí, přičemž jedna je věnována jednotlivým zastávkám na Foggově cestě a druhá se věnuje životu a dílu Julese Vernea. Architektonický návrh pak vyzdvihuje jednotlivé zastávky, které románové postavy absolvovali na své cestě kolem světa. Jak Phileas Fogg projíždí jednotlivá místa, prochází návštěvník přes symbolické poledníky a kolem dopravních prostředků oddělujících zastávky na cestě. Každá z nich je věnována místu, které románový Phileas Fogg navštívil. Návštěvník se tak přirozeně prostřednictvím panelů ve výstavě seznamuje s historickými i současnými souvislostmi. Sbírkové předměty z Náprstkova muzea pak představují věci, se kterými se reálný cestovatel mohl v dané době setkat. Román Cesta kolem světa za osmdesát dní můžeme počítat k dílům, v nichž věda a technika hraje velkou úlohu. Je to však technika soudobá. Zejména železnici a jejím možnostem je zde věnován značný prostor. Železnice ovíjí celou zeměkouli, a tam kde její cestu zarazí oceán, přesednou hrdinové románu na loď. Závodí totiž s časem, neboť Phileas Fogg, jedna z hlavních postav románu, se vsadil, že během osmdesáti dní objede celý svět, což se mu nakonec podaří. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní je k vidění v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur až do konce roku 2022.
Čas načtení: 2022-01-27 12:15:22
Broumovská skupina kostelů se stane národní kulturní památkou
Vláda 26. ledna schválila návrh nařízení o prohlášení souboru „Broumovská skupina kostelů“ v Královéhradeckém kraji za národní kulturní památku. Návrh na prohlášení připravilo ministerstvo kultury, podle kterého má vybraný soubor venkovských dientzenhoferovských barokních kostelů mimořádnou architektonickou a krajinotvornou hodnotu. Jedenáct stávajících kulturních památek, které byly pro svůj nadregionální památkový význam vybrány pro prohlášení za národní kulturní památky, tvoří vzájemně provázaný architektonický a urbanistický soubor, výjimečný díky své autorské stylové ucelenosti, architektonické jedinečnosti, autenticitě a rozsahu, ale také díky svému působivému začlenění v rámci malebné kopcovité kulturní krajiny Broumovska. Nařízení vlády nabývá platnosti 1. července 2022. Barokní komponovaná kulturní krajina Broumovska vznikla v období 1. čtvrtiny 18. století díky spolupráci významné osobnosti zadavatele, tehdejšího opata broumovského kláštera Otmara Zinkeho, a dvou výjimečných uměleckých osobností, otce a syna Dientzenhoferových. Ti jsou autory deseti z 11 navrhovaných památek. Raně barokní kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích sice nebyl navržen Dientzenhofery, jeho autorem je o něco starší severoitalský architekt Martin Allio, impozantní venkovský kostel však stál na samém počátku monumentálního projektu barokní stavební obnovy regionu, a je tak nedílnou součástí důmyslného utváření a barokního komponování zdejší kulturní krajiny. Specifičnost souboru „Broumovská skupina kostelů“ spočívá v působivém začlenění barokních staveb do kopcovité venkovské krajiny doprovázené skalními útvary Broumovských stěn. Toto krajinotvorné začlenění je fascinující nejen v kontextu rozmanité kulturní krajiny České republiky, ale i v rámci Evropy. Všechny navrhované národní kulturní památky jsou po dlouhých desetiletích trvajících obnov opět v dobrém stavebně-technickém stavu, popřípadě lze na jejich pokračující obnovu a restaurování využít existující tzv. památkové programy ministerstva kultury. „Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové nepochybně patří k nejslavnějším architektům doby vrcholného baroka. Postavili zvláště v Čechách nejen řadu monumentálních staveb, ale i mnoho drobných staveb s vysokou uměleckou úrovní a s velkým citem pro okolní krajinu. V loňském roce uplynulo 270 let od smrti Kiliána Ignáce a v letošním červnu si připomeneme 300 let od smrti jeho otce Kryštofa. Jsem velmi rád, že na základě doporučení našeho resortu vláda soubor Broumovských kostelů prohlásila za národní kulturní památku. Jejich prohlášení je důstojným připomenutím tvorby obou barokních mistrů,“ řekl ministr kultury Martin Baxa. Soubor „Broumovská skupina kostelů“ tvoří: kostel sv. Prokopa v Bezděkově nad Metují kostel sv. Máří Magdaleny v Božanově kostel sv. Václava v Broumově kostel Všech svatých v Heřmánkovicích kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě v Hlavňově kostel sv. Barbory v Otovicích kostel sv. Jakuba Většího v Ruprechticích kostel sv. Markéty v Šonově kostel sv. archanděla Michaela ve Vernéřovicích kostel sv. Anny ve Vižňově kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích
Čas načtení: 2021-12-28 14:12:11
Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury a dřevostaveb
Pražská Galerie Jaroslava Fragnera otevře 14. ledna výstavu s názvem A Heart of Wood, na představí tvorbu v mezinárodním měřítku vysoce respektovaného švédského ateliéru White Arkitekter. Ten se systematicky věnuje ekologicky a sociálně udržitelné architektuře s využitím dřeva jako významného obnovitelného materiálu a jako jeden z prvních se přihlásil k výzvě navrhovat a realizovat do konce dekády uhlíkově neutrální stavby. V roce 2016 ateliér vyhrál soutěž na kulturní centrum a postavil dvacetipatrovou budovu, novou dominantu pětatřicetitisícového města Skellefteå v severním Švédsku. Sara Kulturhus je jednou z nejvyšších dřevěných výškových staveb na světě. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se soustředí zejména na toto nové kulturní centrum, které vzbudilo zájem a uznání již během realizace. Stavba vznikla přímo ve středu města známého zejména těžbou zlata a spojuje v sobě řadu funkcí: divadlo, muzeum, uměleckou galerii, veřejnou knihovnu, konferenční centrum a hotel. Budova je postavena především ze dřeva z regionálních lesů. Solární panely a další účinné energetické systémy rovněž přispívají k minimalizaci uhlíkové stopy. Výstava A Heart of Wood (tj. srdce ze dřeva) nabízí nejen pohled do inovativního stavebního procesu, ale představuje také mnoho podob využití této gigantické dřevostavby včetně společenských a kulturních budov. Snahou municipality těžařského města i architektů bylo navrhnout Sara Kulturhus tak, aby se stal přátelským prostorem pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich dosavadní zájem o kulturu. Vítá zájemce o kulturní vyžití na úrovni regionální, národní i mezinárodní, a zároveň je také výjimečnou ukázkou udržitelné architektury. Hlavním cílem architektů bylo poukázat na možnosti použití dřeva jako konstrukčního materiálu pro složité výškové budovy v rámci udržitelné výstavby. Různorodý program si vyžádal řadu inovativních konstrukčních řešení při zapracování nejrůznějších požadavků, od flexibility přes akustiku až po celkovou statiku. Architektonický návrh umožnil, aby nosná konstrukce vznikla bez betonu, což výrazně urychlilo dobu výstavby a zcela zásadně snížilo uhlíkovou stopu. Atelier White Arkitekter, který založil v roce 1951 Sidney White, dnes patří mezi přední skandinávské architektonické kanceláře a zaměstnává téměř 800 lidí v pobočkách ve Švédsku, Norsku, Velké Británii, Německu, Kanadě a východní Africe. Zabývá se zejména udržitelnou architekturou, urbanismem, krajinářskou architekturou a interiérovým designem. Ateliér vnímá své poslání v uskutečnění udržitelného života prostřednictvím architektury. Na výstavu White Arkitekter naváže tématem dřevostaveb a udržitelnosti od května výstava American Framing, která byla s úspěchem prezentována v Benátkách, a v létě také tradiční Landscape festival, jenž se po dvouleté pauze přesune opět do Prahy. Více informací najdete na www.gjf.cz.
Čas načtení: 2021-06-21 08:35:02
Qwant žádá Huawei o peníze aneb Daleká cesta k evropskému Silicon Valley
Malá zprávička, která proběhla na evropském serveru Politico právě před týdnem: francouzská firma Qwant, konkurent Googlu ve vyhledávacích službách, žádá čínskou firmu Huawei o investici ve výši osm milionů eur za účelem přežití. Podle téhož zdroje prodělal Qwant v uplynulých letech značné množství peněz: 13 milionů eur v roce 2020, 23 milionů eur v roce 2019 a 11,2 milionů v roce 2018, to vše při velmi nízkých celkových tržbách (tři až 7,5 milionu eur ročně). Není to tedy zrovna zdravá firma, a to přesto, že ji svého času chválili jak Emmanuel Macron, tak dánská europolitička Margrethe Vestager. Jiná malá zprávička, z téhož serveru Politico a jen o dva dny později: prezident Macron má vizi vytvoření deseti lokálních evropských technologických gigantů o tržní hodnotě aspoň 100 miliard eur, a to do roku 2030. (Tatáž zpráva u Reuters, s jedním zajímavým citátem, ke kterému se vrátíme později.) Samozřejmě nevíme, jaká bude hodnota dolaru roku 2030, ale kdyby k žádné významnější inflaci nedošlo, je to, řekněme, velmi odvážná vize. Třetí malá zprávička, z jiného serveru, ale z téhož týdne: nejúspěšnějším státem, co se technologických startupů týče, je v Evropě Velká Británie. Překročila hranici 100 takzvaných „jednorožců“, jak jsou označovány mladé firmy s hodnotou nad jednu miliardu dolarů. Ačkoliv počet těchto firem roste i v jiných státech, zatím mají Britové výrazný náskok i před Francií s Německem dohromady. Což vůbec není špatné, na zemi, ze které podle těch nejdrastičtějších líčení budoucnosti měl po brexitu uprchnout zděšený a ohrožený kapitál. Zdá se, že tam dělají něco lépe než ve Francii. A v kalifornském Křemíkovém údolí ještě lépe. Co? Florencie byla jen jedna To je podobně těžká otázka, jako jak to, že město jako Florencie dokázalo v patnáctém století chrlit fantastické množství špičkových uměleckých děl, kdežto Frýdek-Místek roku 2021 to nedokáže. Ano, Florencie byla vůči zbytku tehdejšího světa nepochybně bohatší než Frýdek-Místek dneska. Ale to je Rijád, Luxembourg nebo Mnichov dneska taky a žádný zjevný Michelangelo tam nepůsobí. Ona ostatně ani ta dnešní Florencie, která je z hlediska HDP na hlavu nepochybně bohatší než ta tehdejší, nedokáže napodobit svůj pět set let starý úspěch, a to i přesto, že o něm dobře ví a možná na něj surčitou nostalgií vzpomíná. A abychom nechodili až do Itálie – zcela podobně je dnešní Praha architektonicky nanicovatá (myslím tím nové budovy, převážně nudné a anonymní konstrukce ze skla a oceli), kdežto předkové z ní udělali stověžaté město atd. Největší západní „technologický park“ je Křemíkové údolí, a i ono je v USA jenom jedno. Poslední dobou sice některé velké společnosti začínají uvažovat o stěhování do Texasu, protože Kalifornie se se svým břemenem regulací a daní posunula příliš doleva, ale to nemění nic na tom, že historicky bylo Křemíkové údolí v USA jen jedno. Existují sice i technologické firmy sídlící jinde (Texas Instruments, Microsoft), ale takový konglomerát jako v Silicon Valley už jinde nenajde. On přitom samozřejmě funguje nějaký efekt sněhové koule; když už nějaké takové centrum vznikne, začnou se mladé talenty stěhovat spíš tam, než aby vytvářely svoje vlastní konkurenční podnikatelské zóny na opačném konci země. Ale i tak se zdá, že vznik fenoménů, jako je Křemíkové údolí, je vzácnější než, dejme tomu, vznik dobrých univerzit. Ty jsou rozptýleny po mapě všude možně a rozhodně se tak nekoncentrují. To by vypovídalo, že Křemíkové údolí je spíše něco jako ta renesanční Florencie: jev velice vzácný, který vůbec vzniknout nemusel, a který se jinde bude jen těžko replikovat. Proč tedy nemáme nic takového v Evropě, i když by si to prezident Macron přál? Proč je vyhledávač Qwant „černou dírou v červených číslech“ a žádá o peníze Číňany, i když do něj investoval veřejný i soukromý sektor a Macron a Vestagerová jej veřejně chválili? Programátorů je tu dost a peněz taky, nebo ne? Investorskou zkušenost vládním usnesením nenahradíte Když dva dělají totéž, není to totéž. Investice je strašně široký pojem; nalít peníze je možno do libovolného ztrátového projektu. Skutečný „kumšt“ je vybrat ty nadějné a pak je dostrkat k tomu, aby se staly ziskovými. Teď přijde ten slibovaný citát od Macrona, jak jej přetiskla agentura Reuters: „Dokážeme přitáhnout řadu čínských a amerických investorů, protože když se podívám na to, do čeho investují, jsou to naprosté kraviny, do kterých tečou peníze, protože peněz je teď na trhu příliš mnoho.“ Toto mi zní jako naprosto neuvěřitelná karikatura investorské kultury v Křemíkovém údolí, která je jedním ze základů jejich současné technologické hegemonie. Tam opravdu nejde o to, nalít přebytečné peníze do čehokoliv. Případy jako Juicero, které se dostaly do seznamu černých legend digitálního světa, nejsou typické a slouží jako varování pro další investory. Investorská kultura v Silicon Valley je hodně stará. V podstatě stejně stará jako součástka jménem tranzistor. Nestorem tamních investorů byl profesor z Caltechu Arnold Beckman, chemik, který ve 30. letech vydělal velké peníze na svém vynálezu měřidla pH, a následně až do své smrti ve věku 104 let investoval do technologických společností. Už z té první generace inženýrů, kteří přišli do Kalifornie v padesátých letech, se vydělilo několik dalších investorů – někteří založili dnes světoznámý Intel, jiní, jako rakouský rodák Eugene Kleiner, vytvořili investiční společnosti, které vkládaly peníze do dalších projektů. V současnosti zde působí například Y Combinator, masivní technologický inkubátor vedený dalším veteránem oboru Paulem Grahamem. Y Combinator akceptuje jen jednu ze sta přihlášek – to je míra selektivity, která rozhodně neodpovídá Macronem malované představě „přehazujeme peníze vidlemi, protože jich máme zbytečně mnoho“! Tito investoři mají vesměs v IT zkušenosti, které prezident Macron a jeho úředníci mít nemohou. Založili svoje firmy, vydělali na nich, leckdy předtím aspoň jednou zkrachovali (což je v Americe daleko menší stigma než v Evropě a bere se to spíš jako součást podnikatelské zkušenosti). Investicím se věnují desítky let, za tu dobu viděli desítky tisíc žadatelů. Většinu z nich odmítli, ale tisícům nějaký ten startovací kapitál dali. Pak na ně průběžně dohlíželi, protože pokud ten čerstvě zainvestovaný podnik má mít vůbec nějakou šanci k přežití, nesmí si „naběhnout“ do mnoha různých pastí, které jsou pro veterány oboru dobře předvídatelné, ale pro mladé nadšence nikoliv. Přes veškerou péči také viděli, jak část těchto sotva založených firem umírá. Když se tak stalo, uspořádali „post mortem“ jakousi virtuální pitvu s ohledáním, co se stalo špatně, a šli dál. Ale výsledky té „pitvy“ berou v úvahu při dalším rozhodování, aby se stejná chyba pokud možno nestala znova. Tahle kombinace obrovského penza zkušeností, znalostí a kapitálu je něco, co v podstatě nejde replikovat na jiné straně světa, leda podobně dlouhým a organickým procesem. Rozhodně ne usnesením vlády, i kdyby do toho nalila miliardy a sehnala pár veteránů-kapitalistů ochotných se této činnosti věnovat. Oni totiž vesměs budou z jiných oborů a IT jim bude cizí, a v jiných oborech platí jiné principy. Takového bankéře by ani nenapadlo přišmatlat před obecenstvo v kraťasech a sandálech, jako to v USA učinil miliardář Paul Graham; a určitě by mladých mužích v obecenstvu vyžadoval oblek s kravatou. Ale na kvalitu nově vzniklých firem by ty kravaty neměly žádný kladný vliv… Myslím si, že na přebytek státní péče a nedostatek péče odborné doplatil i Qwant, francouzský konkurent Googlu. Abych to jeho selhání nějak kvantifikoval, pro účely tohoto článku jsem obepsal deset svých známých programátorů. Jde o množinu lidí, kteří se mezi počítači pohybují od útlého mládí a nejeden z nich proháněl už Pacmana na ZX Spectrum. Výsledky průzkumu vypadají takto: Devět z nich o Qwantu ani neslyšelo. Jeden o něm slyšel, ale nikdy jej nepoužil. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-14 17:32:08
Cyklovyjížďka po broumovské skupině kostelů, cesta korytem řeky Bílé a Lužické Nisy v Jablonci nad Nisou, výprava po tzv. brněnském „Bronxu“, architektonická bojovka v Olomouci, objevování turistických pastí v hlavním městě nebo bývalé židovské čtvrti v Dobříši či návštěva bývalé továrny Nová Perla proměňující se na kulturní centrum. Na to od 1. do 7. října láká jubilejní desátý ročník festivalu Den architektury. Festival představí moderní architekturu i historické skvosty, budovy známé i stojící v pozadí pozornosti, ale i celé osady a čtvrti ve více než stovce měst a obcí v Čechách i na Slovensku. Připomene hned několik významných architektonických osobností minulosti jako jsou Adolf Loos, Josef Gočár, Otakar Novotný či Jaroslav Fragner (za jeho stavbami návštěvníci zamíří do Kolína i do Prahy). Zvláštní sekci věnuje současným projektům Zdeňka Fránka. Pestrým programem, který nabízí více jak 300 akcí a zve na místa veřejnosti běžně nepřístupná nebo je představuje v nových souvislostech, se prolíná hned několik témat. Hlavní z nich jsou pro letošní rok sociální aspekty a ekologie. Se Dnem architektury se tak kromě kvalitních domů současné a moderní architektury můžete vydat třeba i do nemocničních areálu, domů sociální péče, škol ale i do vyloučených lokalit a bývalých dělnických kolonií. Ekologická linka festivalu zavede návštěvníky do enviromentálních center nebo šetrných budov, ale sleduje i proměny krajiny či význam říčních toků pro města. „Chceme poukázat na úlohu architektury i urbanismu ve společnosti, ať už se to týká životního prostředí a udržitelnosti rozvoje, funkčnosti veřejných staveb a prostorů nebo proměn jednotlivých lokalit jak po společenské stránce, tak z hlediska architektury,“ dodává zakladatelka a ředitelka Dne architektury, architektka Marcela Steinbachová. V programu Dne architektury lze vybírat ze zdarma přístupných exkurzí do běžně nepřístupných budov s názvem Hurá dovnitř!, cyklovyjížděk, přednášek nebo workshopů, které probíhají pod vedením architektů, historiků a dalších odborníků na daná témata. Nabídku doplňují přednášky, diskuse nebo divadelní představení věnované architektuře. Na vybrané akce je potřeba rezervace předem. Den architektury nabízí i program pro děti a první český architektonický filmový festival Film a architektura, jenž letos po deváté přinese na plátna kin zejména zahraniční snímky, věnované architektuře a urbanismu. Kompletní program je k dispozici ZDE. Hlavní sociální téma Dne architektury se v programu odráží z nejrůznějších úhlů pohledu. Nabízí exkurze do vyloučených lokalit, například do tzv. brněnského Bronxu, na ostravskou Bedřišku či pražskou Plzeňskou ulici. Den architektury zavede i do bývalé brněnské dělnické kolonie Divišově čtvrti. Sociálnímu bydlení se bude věnovat nejen z pohledu architektů, ale i sociálních pracovníků. Důležité podtéma je i dostupnost bydlení, například v Žilině budou hledat inspiraci ve výstavbě z doby první republiky. Pozornost program věnuje i městské infrastruktuře a kvalitě městského života. Zcela mimořádně se v rámci festivalu mohou zájemci podívat do zajímavých nemocničních areálů v Jihlavě, Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi či do ostravského domu s pečovatelskou službou Gajdošova. Program zahrnuje i návštěvy sportovišť, sokoloven, dětských hřišť či městských lázní. Za pozornost v rámci Dne architektury stojí i návštěvy bývalých židovských čtvrtí v Dobříši, Mnichově Hradišti nebo slovenském městě Šaštín-Stráže. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-08 10:56:17
Krištof Kintera: Fascinují mě čerti, sněhuláci a havrani (Z archivu LtN)
„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin. Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“ Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla. Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti? Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme. Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte? Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život. Myslíte život v pravdě? Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru. Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny. Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené. A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti? Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení. Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje? Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest. Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek? Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy. Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky? To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé! Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie... Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla. Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze? To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky. Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty. To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že? Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo? No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu. Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu? V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová. Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel? Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci. Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby? Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič. Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě? Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě. Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí? Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává. Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku? Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat. Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval? Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce. Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva? Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-17 18:02:48
Aktuální výstava Lípy i sakury: Proměny lidické krajiny v Památníku Lidice představuje dobové fotografie, umělecká díla i různé druhy rostlin, jež vyprávějí pohnutou historii lidické krajiny. Proměny lidické krajiny ukazují, nakolik podoba krajiny zrcadlí dění ve společnosti a zároveň svým charakterem toto dění utváří. Před druhou světovou válkou byly Lidice malebnou vesnicí, jež se rozkládala v údolí potoka, obklopena sady a polnostmi. Události noci z 9. na 10. června 1942 navždy zvrátily životy obyvatel obce i pokojný ráz místní krajiny. Ve jménu pomsty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zavraždili nacisté lidické muže, ženy a děti odvlekli do koncentračních táborů a jednotlivá stavení ve vesnice vypálili. V následujících měsících srovnaly říšské pracovní služby všechna stavení v obci se zemí, pokácely sady a aleje, zahladily staleté cesty, změnily tok potoka a zavezly rybník, který se nacházel ve středu vesnice. Na místě původní obce zůstala po skončení války jen pustá pláň. Zdrcující zprávy o zkáze Lidic poskytly celému světu svědectví o nelidských záměrech nacistického režimu a bylo to poprvé, kdy se plně vyjevila jeho zrůdnost. Již v průběhu druhé světové války začaly vznikat iniciativy na podporu výstavby nových Lidic, pro které obnova obce znamenala příslib porážky nacistické ideologie i lepší budoucnosti. Národní i mezinárodní význam obce byl podpořen vládou obnovené Československé republiky a zbudování nových Lidic se stalo předmětem první veřejné soutěže po válce. Architektonické návrhy proto měly být zpracovány s ohledem na politické, sociální a mravní poselství obce, i její národní a mezinárodní význam. Řešení podoby pietního území, nového sídliště i symbolického přechodu mezi oběma místy, jímž se stal Růžový sad přátelství a míru, odráželo převládající vliv modernismu a hledání národního výrazu při utváření nové podoby krajiny. Architektonický a osazovací plán vytvořený na základě vítězných návrhů položil základy krajinným prvkům, jež v průběhu nadcházejících desetiletí začaly žít svým vlastním životem. Výstava proto návštěvníky provází historickou podobu lidické krajiny i jejím vývojem od konce 40. let až do současnosti. Ve spolupráci se studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně je také předestřena diskuse o revitalizaci pamětních míst a úloze krajinných prvků. Součástí výstavy je interaktivní mapa vycházející z krajinářské architektury Lidic a edukativní část s tematickými aktivitami pro děti. Výstava je otevřená do 1. května příštího roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}