Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-12 11:15:37

Chelsea pracuje na přestupu talentovaného útočníka Durána z Aston Villy

Benjamin Šeško za mě velmi správně podepsal novou smlouvu v Lipsku a minimálně příští sezónu v něm ještě zůstane. Chelsea tak mění plány. Stejně jako v zimě se chce zaměřit na Jhona Durána, mladého náhradníka Aston Villy, který se vedení opravdu líbí a pasuje do přestupové politiky.

Čas načtení: 2024-07-12 11:10:30

Leicester nabízí Juventusu 25 milionů eur za Soulého

Trenér Thiago Motta i fanoušci by mladého argentinského útočníka po úspěšném hostování ve Frosinone rádi viděli střílet branky v dresu Juventusu, ale klub se pravděpodobně rozhodne talentovaného hráče zpeněžit. Za Soulého je Leicester ochoten předložit nabídku ve výši 25 milionů eur a pokud by ji dokázali ještě nepatrně zvýšit, bianconeri odchodu hráče dají zelenou.

Čas načtení: 2024-08-19 23:14:02

Bayern Mnichov rezignoval, Alphonso Davies přijde do Realu Madrid zadarmo

Real Madrid podle trenéra Carla Ancelottiho uzavřel svůj kádr navzdory zprávám, že by se mohli pokusit podepsat levého obránce z Bundesligy. Los Blancos tak nakonec udělali letos v létě pouze dva podpisy, i když jeden z nich byl Kylian Mbappé, což musíme vzít v potaz a tím druhým je Endrick a od tohoto talentovaného útočníka také spoustu lidí očekává výkony hodné světové extratřídy.

Čas načtení: 2025-03-20 15:10:00

Nejlepší hráč klubu chtěl do NHL, teď sedí na tribuně. Stojí za tím ruská politika?

Představte si: Máte v týmu nesmírně talentovaného hráče, který předvádí rozdílové manévry a pravidelně boduje. Dokonce tak moc, že vede klubovou produktivitu. A vy se stejně rozhodnete jej vyřadit ze sestavy play off. Je pravda, že v neprospěch devatenáctiletého ruského útočníka Ivana Demidova hraje nízký věk, ale dost možná je za tím ještě úplně něco jiného.

Čas načtení: 2025-03-20 15:10:00

Nejlepší hráč klubu chtěl do NHL, teď sedí na tribuně. Stojí za tím ruská politika?

Představte si: Máte v týmu nesmírně talentovaného hráče, který předvádí rozdílové manévry a pravidelně boduje. Dokonce tak moc, že vede klubovou produktivitu. A vy se stejně rozhodnete jej vyřadit ze sestavy play off. Je pravda, že v neprospěch devatenáctiletého ruského útočníka Ivana Demidova hraje nízký věk, ale dost možná je za tím ještě úplně něco jiného.

Čas načtení: 2025-04-13 15:13:12

Farma víc než šampionát? Kulichovi hrozí, že přijde o MS. Chci ho v AHL jako lídra, prohlásil Prospal

Pro trenéra české hokejové reprezentace Radima Rulíka zatím ze zámoří příliš pozitivních zpráv nepřišlo. Moc nadějně se nevyvíjí situace ani kolem talentovaného útočníka Jiřího Kulicha, o kterého by kouč stál. Nejde ani tak o to, že 20letý forvard Buffala v noci již podruhé během měsíce vyfasoval ostrý hit na hlavu. Větším problémem jsou slova Václava Prospala, asistenta trenéra na farmě v Rochesteru. Dvojnásobný mistr světa totiž věří, že play off AHL by Kulichovi pomohlo více než účast na světovém šampionátu ve Stockholmu a Herningu.

Čas načtení: 2025-04-25 05:45:00

Nejlepší vs. nejhorší. Pastrňák je pod drobnohledem, vrací se vzpomínky na zlato

David Pastrňák a česká reprezentace. To je pět světových šampionátů (když nepočítáme ty juniorské), jeden Světový pohár, jeden bronz a jedno nezapomenutelné zlato. Role bostonského útočníka v nároďáku se během let měnila – z talentovaného vtipálka postupně rostl lídr a tahoun. Připomeňte si všechna MS s Pastrňákovou účastí. Připojí letos další start?

Čas načtení: 2025-05-19 09:11:55

Slováci bez postupu, generační talent na tribuně. Zatím není lídr, vysvětloval kouč

Solidní první třetina, jenže poté se slovenští hokejisté vlastními chybami sami připravili o naděje na čtvrtfinále. Po prohře 1:5 s Lotyšskem vědí, že mistrovství světa ve Stockholmu a Herningu zakončí už v základní skupině. Trenér Vladimír Országh pro klíčový duel udělal v sestavě nečekanou zásadní změnu. Posadil totiž 19letého talentovaného útočníka Dalibora Dvorského. „Ještě nedorostl do role, do které ho pasují média nebo fanoušci,“ citoval kouče slovenský Denník Šport.

Čas načtení: 2025-07-31 12:13:00

Talentovaný Hoch: Nemohu si draft vynachválit, teď má ale přednost extraliga

Třetí kolo a 78. místo. To je umístění na draftu kanadsko-americké NHL pro 18letého českobudějovického talentovaného útočníka Štěpána Hocha. Vybral si ho celek Utah Mammoth.

Čas načtení: 2025-07-31 12:13:00

Talentovaný Hoch: Nemohu si draft vynachválit, teď má ale přednost extraliga

Třetí kolo a 78. místo. To je umístění na draftu kanadsko-americké NHL pro 18letého českobudějovického talentovaného útočníka Štěpána Hocha. Vybral si ho celek Utah Mammoth.

Čas načtení: 2025-10-03 22:34:58

Arsenal hlásí novou posilu: Gunners si zajistili příchod talentovaného křídelníka

Arsenal si v sezóně 2025/2026 stanovil jasné cíle jak na domácí scéně, tak v Lize mistrů. Nicméně kluby s dlouhodobými plány na zisk trofejí musí hledět i daleko do budoucnosti. A právě to udělal i Arsenal, když dnes oznámil podpis mimořádně talentovaného mladíka.

Čas načtení: 2024-02-17 18:03:00

Tak vzornou dceru, jako má Suchoš, by si přál každý: Berenika Suchánková (27) se nikdy ani neopila

Jednou z kolegyň, které vedle nejznámější Evy Burešové excelují v hudebním představení Sopranistky na Malé scéně karlínského divadla, je také Berenika Suchánková. Z dcery všestranně talentovaného Michala Suchánka se stala skvělá herečka a také zpěvačka, která už začala i se sólovou dráhou.

Čas načtení: 2024-02-15 17:15:15

Působil nejistě v zákulisí, ale na pódiu byl strhující. Před sto lety se narodil Jiří Šlitr

Snil o Broadwayi, nicméně i jeho velkou zásluhou se stalo fenoménem pražské divadlo Semafor. Působil nesměle, ale když vyšel na jeviště, málem uletěla střecha. Byl umělcem tělem i duší, ovšem zároveň vystudoval práva a neztratil se v praktickém životě. Před sto lety, 15. února 1924, se narodil Jiří Šlitr, polovina autorské dvojice S+Š. Semafor talentovaného umělce připomíná premiérou revue Šli tři Šlitři a u příležitosti výročí vychází také jeho první životopis.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-08-04 20:33:46

Česká televize odvysílá dokumenty o Anežce České, Československých legiích či o putování Českem na koních

Česká televize připravila na podzimní sezonu osmadvacet nových dokumentů a deset publicistických pořadů. Jejich tvůrci v nich připomenou aktuální celospolečenská témata i významná výročí – sto let Československých legií i 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily. Autorské snímky nabídnou třeba také intimní portrét písničkáře Honzy Nedvěda, příběh českého disentu pohledem zvenčí nebo zprávu o tuzemském anarchismu. Vítězka první řady soutěže Peče celá země seznámí v novém týdeníku Pečení na neděli diváky s recepty z venkova, premiérovými díly se vrátí oblíbené pořady Herbář i Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. „Mimo diváky vyhledávané dokumenty historické, přírodopisné či politické se tentokrát výrazně zaměřujeme také na dokumenty společenské. Naše tvůrce zajímaly dopady uzavřených škol – na děti, rodiče a učitele, i dopady karantény na živnostníky. Nevyhýbali se ale ani tématu duševního zdraví, stavu psychiatrických léčeben či otázce paliativní péče. A to jak z pohledu pacientů, tak i zdravotnického personálu a terénních pracovníků,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák  Celospolečenské téma samoživitelek a samoživitelů přibližuje film Eriky Hníkové Sólomatky, mapující složitosti života, do kterého výrazně zasáhla i vlna pandemie. Režisérka Šárka Maixnerová ve snímku Na vlastní duši představí šestici osob s psychiatrickou diagnózou. Sleduje jejich cestu k propuštění do běžného života. To, kam jdou, jak se vypořádávají s každodenní rutinou, i to, proč se případně do nemocnic vracejí. Ožehavé téma, kterým je znásilnění žen, je tématem počinu Kateřiny Hrochové Znásilnění pod kůží. „Dokument je postaven na třech neobvykle otevřených výpovědích obětí sexuálního násilí. Mladé ženy dokázaly na kameru vylíčit, co se v jejich nitru odehrávalo po sexuálních útocích, proč nedokázaly událost oznámit i proč vinily z celé situace samy sebe. Chceme otevřít téma, které je ve společnosti dosud do značné míry tabu,“ říká manažer koordinace vývoje a dramaturgie pořadů Radomír Šofr. Velká výročí Česká televize ve své tvorbě pravidelně připomíná slavná jubilea a významné okamžiky dějin. V polovině září uplyne přesně 1100 let od mučednické smrti kněžny Ludmily. Na otázku, jaká asi doopravdy byla a jaká byla její role v tehdejší politice, odpoví v portrétu první české světice Svatá kněžna Ludmila přední čeští archeologové a historici. Sedm set padesát let od narození předposledního českého krále z rodu Přemyslovců nabídne snímek Václav II. – cesta ze stínu. Důležité výročí letos čeká i někdejší Velkomoravskou říši, před 1150 lety se totiž vlády ujal král Svatopluk. „V dokumentu Svatopluk – král Moravanů a Slovanů se dozvíme výsledky nejnovějších výzkumů DNA, které se pokusí odpovědět na otázku, zda mezi námi žijí potomci rodu Mojmírovců. Jedná se o zcela unikátní a ojedinělý výzkum nejen v Evropě, ale i ve světě,“ prozrazuje kreativní producent Patrick Diviš. Sto let Československých legií připomenou dva snímky z cyklu Legie 100. Diváci uvidí jejich cestu Sibiří, která byla vyplněná krvavými boji s bolševiky a nezměrným hrdinstvím. Dokument se zabývá i jejich méně známou účastí v bitvě o Slovensko, v době, kdy vznikla skutečná československá armáda. „Za ideu. Za to, že nebýt těchto mužů, naše republika neexistuje. A to je třeba si neustále připomínat. Za to, že byli ochotni prožít hrůzy na všech frontách Evropy jen proto, aby se, když ne oni, tak aspoň jejich bratři, mohli vrátit domů. Do svého nového, svobodného Československa,“ odpovídá na otázku, proč je třeba si vážit legionářů, herec a průvodce pořadem Jiří Dvořák. Výuka v době covidové Dokumentaristka Tereza Engelová ve snímku Škola v bodě nula poodhalí výzvy, se kterými se budou školy a žáci po roce v on-line světě potýkat, i to, jak výuka doby covidové ovlivní české školství do budoucna. Režisérka Markéta Ekrt Válková naváže druhým dílem na svůj rok starý počin Živnostníci v karanténě aneb holé zadky?, v němž sleduje podnikatele a drobné živnostníky v době pandemie snažící se zachránit své firmy a živobytí před krachem. Linda Jablonská Kallistová se ve filmu Boj o děti věnuje debatě o věkovém limitu pro umísťování ohrožených dětí do kojeneckých ústavů. Česko křížem krážem V podzimním vysílání České televize nebude chybět ani cestování. Bratři Martin a Ondřej Krausovi si půjčili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem bělouše a vraníka a v novém seriálu Českem na koňském hřbetu ukážou divákům stezky určené pro jezdce na koních, které protínají české, moravské i slezské kraje. Po českém a moravském venkově zase bude putovat historicky první vítězka soutěže Peče celá země. V magazínu Pečení na neděli předá divákům nespočet rad a tipů nejen k pečení. „Zaujalo mne, že je naše země vlastně koláčovou velmocí. Koláče se tu pekly odjakživa a sloužily jako sváteční pečivo. A byť se vždy jedná o druh kynutého těsta s nádivkou, tak region od regionu a někdy i vesnice od vesnice mají rozdílný vzhled, tvar i velikost. Díky našemu pořadu tak vlastně vzniká něco na způsob ‚koláčové mapy‘,“ uvádí Petra Burianová. Za dokumenty do kina Na podzim vstoupí do kin třináct dokumentárních filmů, které vznikly v distribuci České televize. Prvního září bude mít premiéru snímek Jednotka intenzivního života zabývající se paliativní péčí. Režisérka Adéla Komrzý s empatií sobě vlastní ukazuje, že zatímco zemřít nelze dobře nebo špatně, kvalitu života nemocných lze zlepšit vždy. V listopadu se diváci mohou těšit na snímek Sny o toulavých kočkách, ve kterém David Sís mapuje neobyčejně úspěšnou kariéru svého bratra a talentovaného a všestranného výtvarníka Petra Síse, jehož díla neznají hranic věkových ani geografických.

Čas načtení: 2020-07-16 15:31:56

Poetické možnosti v souboji s poezií. O sbírce Jonáše Zbořil Nová divočina

Básník a redaktor rozhlasového pořadu Liberatura na Radiu Wave Jonáš Zbořil (*1988) vydává po sedmi letech novou sbírku básní. Jeho kritikou velice příznivě přijatá prvotina Podolí (2013) vyšla péčí brněnského nakladatelství Host, stejně jako nynější autorova druhá sbírka Nová divočina, která jednak v mnohém navazuje na tu předchozí, jednak přichází s novou poetikou.  Básnická kniha Nová divočina představuje soubor poetických obrazů, vjemů a zkušeností z každodenního života v místech, kde se město vzdává pravidelnosti a řádu, v prostorách, kde si příroda bere nazpět to, co jí odjakživa patřilo a co jí člověk svou aktivitou vzal. Právě tam lze nalézt ještě neobjevenou krásu, krásu přehlíženou, a přesto přítomnou, ukrytou v čarách souřadnic. Krása se zjevuje těm, kdo se správně dívají. Poezie Jonáše Zbořila je urbánní, reflektuje básníka jako člověka žijícího v aglomeraci a navštěvujícího opomínaná zákoutí, přechody mezi zelení a zástavbou, pražce zarostlé travinami, prostranství, která bychom mohli nazvat módním slovem brownfield.  Tady všude se lyrický subjekt pokouší objevit poezii. Celá Nová divočina je vlastně básnickým pokusem o poetizaci všednosti, míst, která míjíme bez povšimnutí cestou do práce či z práce. Přičemž slovo pokus zde musím podtrhnout. Básně tu a tam obsahují zajímavý obraz, velmi často jsou však zakončeny pointou, která působí lacině a nuceně: „knihy podpírá v polici / srovnané podle barev // kromě poezie / tam je to jinak“. V básni humr a já si hledíme do očí nalezneme následující verš: „nechci se vydávat na strastiplnou cestu básně“. Jako čtenář poezie se ovšem nějak nemohu zbavit představy, že právě tohle básník dělává. Vydává se na strastiplnou cestu básně, aby vyzval ji i sám sebe na souboj. Zmíněná báseň pak končí slovy „tahle báseň / nikdy nebude lepší / než sumýš“. Snad se zde přeci jenom odráží ironický hlas autora, který přiznává, že je to celé jenom hra a že má v některých básních navíc. Jistá distance lyrického subjektu od poetizovaných objektů však někdy nahrazuje intimní rovinu básní věrohodně a přirozeně – věci mluví samy a slova jsou jim propůjčena, aby mohla sama vyjádřit vlastní vidění skutečnosti. Příkladem může být báseň letní tábor. Nová divočina však především přichází s ambicí objevit nové prostředí pro poezii. Lyrický subjekt prozkoumává nová místa a polohy života. S narozením dítěte nastává doslova inflace nových zkušeností i odpovědnosti. Složitost současného světa je tak reflektována i z této pozice, přičemž pomíjivost času je všudypřítomná. V růstu pak nachází mluvčí básně potěšení i smutek zároveň. I přes nové výzvy, ekologické problémy či udržitelnost přírodního prostředí Nová divočina dokazuje, že stále existují momenty v životě člověka, které stojí za to oslavit básní, a tak je zakonzervovat pro věčnost: „až večer přijdeš skloníš se k ní // blíží se období sklonů / pak zarosteme do země“. V mnoha básních je rozvíjena též poetika možných nemožností: „kolik pootevřených knih / nerozsvícených oken / autobusů / v nichž nesedíš“. Básnický subjekt si skládá obraz celku ze střípků, které se poztrácely cestou životem a byly objeveny při pročítání zpráv, prohledáváním Wikipedie apod.  S poezií každodennosti se to má někdy tak, že má tendenci nejen obohacovat vlastní banálnost o latentní půvaby, ale také nešťastně sklouzávat ke klišé, na což narazíme v básni rybenky: „schrödingerův hmyz / jsou když ty nejsi // večeřejí v tajných dutinách / nad stolem visí obrázek nitěnek // jako by to byla guernica“. Sbírka básní Nová divočina je svědectvím současnosti i věštbou do budoucnosti, je snahou o porozumění, nalézání krás ve světě, který na ni nemá čas. Přes tyto jednoznačné klady mi to však ve výsledku přijde málo. Poezie je to strohá, nedotažená, někdy nechává na čtenáři, aby ji doplnil, jindy je naopak plná až příliš explicitních point. Po přečtení zůstává otázka, co s ní. Co je její podstatou, pokud to není pátrání po podstatě? Je to básnická hra, básnický afekt? Je to věštba budoucích poetických pořádků? Podle mne se jedná o básnění prosté poezie. Okrášlování skutečnosti bez snahy o hlubší proniknutí k podstatě, umně seřazená slova, která však postrádají hodnotu poezie, disponují pouze jistou poetičností. Druhá sbírka tak dle mého názoru nedosahuje kvalit autorovy prvotiny, která předznamenávala příchod talentovaného básníka. Výraz zde ukrajuje hloubku sdělení a poetická hodnota jej nedokáže vyvážit, i když se o to úpěnlivě snaží.    Autor je studentem bohemistiky na FF UK. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-07 19:52:32

V češtině vyšel román Zuřivec od klasika science fiction Henryho Kuttnera

Jedním z nejoriginálnějších tvůrců science fiction byl Henry Kuttner, americký potomek židovského přistěhovalce v Los Angeles. Mohl se klidně dožít i našeho tisíciletí, ale vyměřeno měl necelých 43 let (1915–1958). Zvlášť jako působivý povídkář ovšem zanechal výraznou stopu v dějinách literatury, už méně známy jsou jeho romány. Teprve letos to částečně napravilo české vydání Zuřivce (v originále Fury) v překladu Veroniky Volhejnové. Henry Kuttner prózu vytvořil roku 1947 ve spolupráci s manželkou Catherine Lucille Mooreovou (1911–1987) – a žádný jiný jeho román se nedočkal tak příznivého ohlasu literární kritiky. Tématem je problematika nesmrtelnosti, která v budoucnosti má být výsadou jen úzké elity usazené na Venuši, avšak ta skutečná a hlubší vrstva Zuřivce analyzuje psychologii příslušníka elity, který – z rozhodnutí vlastního otce – vyrůstal jako pária mezi zcela obyčejnými a smrtelnými lidmi, aniž měl po desetiletí sebemenší ponětí o vlastní vyvolenosti. Křivda mu prospěla. Jednak mu nadělila zdravé vlastnosti, kterých by se sotva dočkal chován v bavlnce, a za druhé mu umožnila pochopit podstatu nenávisti spodiny k nesmrtelné, protože zmutované elitě. Mimochodem, i naše současná vláda by si tuhle knihu měla prolistovat, když už ne přečíst: aby pochopila, že ať v pandemii učiní jakýkoli další krok, pro část národa už to bude vždy „špatně“. Nebudou akceptovatelní, ale nejinaký vždy byl osud „poslů špatných zpráv“ a majitelů tváří, na které jsme se dívali v momentech krize. Podvědomě je totiž nechceme sledovat ještě i po ní. Kuttnerův hrdina Samuel Reed v určitém věku prohlédne, cítí rozhořčení nad vlastním osudem, začne mu být líto, že mohl prožít léta „nahoře“ jako vládce a místo toho ostrouhal, byl otcem „odložen“ a pachtil se (ale i zoceloval) v bahně podzemí. Nikdy ale není pozdě! V kosmu nesmrtelných entit pak už vůbec ne! Sam Reed tudíž vyráží za tím místem ve společnosti, které je ho – podle jeho názoru – víc hodno, a to vše se odehrává v pochmurných časech, kdy je planeta Země dávno mrtva po jaderné apokalypse, ba rozmetána na kusy, a zhrzený Venušan lidského původu Reed se stane samozvaným mstitelem a především podstatným, iniciačním elementem ve válce smrtelných s nesmrtelnými. Možná se Samuel nakonec vyléčí z potřeby mstít se, ale dokud je to potřeba, kráčí se stisknutými zuby prazvláštním světem obřích citadel zasunutých pod hladinu venušanských moří… Tento román lze snadno číst jako alegorii, i když je ho možné vnímat i „jen“ jako „normální“ science fiction. Henry Kuttner byl zprvu ovlivněn makabrózními pracemi Howarda Phillipse Lovecrafta, skvělým dokladem toho je slavná próza Hřbitovní krysy (1936), která bývá považována za jednu z nejhrůzostrašnějších povídek všech dob. A pod vlivem legendárního Roberta Ervina Howarda, duchovního otce Barbara Conana, napsal cyklus Elak z Atlantidy (1938–1941, česky 2009). Smysl pro humor pak prokázal prózou Hollywood na Měsíci (1938) a jejími pokračováními. Hlavním hrdinou je filmový režisér Tony Quad, utiskovaný šéfem; nucený točit brakové filmy na jiných planetách, kde se opakovaně musí vypořádat s bizarními nástrahami. Jiná Kuttnerova humorná série, kterou vytvářel ve spolupráci s manželkou, se poněkud bláznivě jmenuje Roboti nemají ocas (1943–1948, česky 2010). Hrdinou se tu stal věčně opilý vynálezce Galloway Gallegher, který se v krátkých momentech střízlivosti pokouší přijít na účel vlastních objevů. Vtipu plný je i manžely stvořený cyklus próz Mutant (1947–1949, česky 2016 v knize Více než lidé) o rodince s neuvěřitelnými a záměrně naddimenzovanými schopnostmi. Motivy paranormálního umu Kuttner rozvíjel i v řadě příběhů o ještě jiných mutantech, které psal v letech 1945–1953 (česky 2016 také v knize Více než lidé) pod dosti známým pseudonymem Lewis Padgett. V posledních letech se Kuttnerovy povídky dočkaly mnoha souborných vydání a takřka kultovního statutu. Jejich typickými hrdiny bývají také děti s mimořádnými schopnostmi a v českém prostředí jsou už dlouho známé hrůzyplné povídky s tímto motivem Byl to démon (1946, česky 1967 v knize Tichá hrůza) a Chrudošiví jsou borolové (1943, česky v knize Labyrint, 1962). Dalšímu cyklu Kuttnerových historek dominoval od roku 1941 sirotek Jim Wade, kterého vychovali příslušníci ztracené africké civilizace. Vůbec nejpřetiskovanější jeho povídka Private Eye (1948) pracuje s motivem projektoru, který umí nahlížet do minulosti a ověřovat alibi lidí podezřelých ze spáchání trestného činu. Česky vyšly Kuttnerovy prózy také ve dvou Ondřejem Müllerem sestavených svazcích Čarovný svět Henry Kuttnera (2001) a Past v čase (2008). Jaký podíl vlastně mívala na jeho textech C. L. Mooreová, je nejisté, ovšem řadu nejlepších děl skutečně produkoval v úzké spolupráci s manželkou, i když přitom používali pseudonymy. Podle více jeho povídek vznikly také filmy. K jasně patrné nadprodukci tlačily tohoto talentovaného spisovatele nízké honoráře, a jak konstatuje autor doslovu Zuřivce Martin Šust, leckdy to mělo i dopad na kvalitu povídky. Ale dodává: „Přesto si mnohá jeho literární díla dodnes zachovala neopakovatelný půvab a vysokou literární úroveň.“   Henry Kuttner: Zuřivec. Z anglického originálu Fury přeložila Veronika Volhejnová. Předmluvu napsal Groff Conklin. Závěrečná stať o autorovi od Martina Šusta. V edici Laser vydala Euromedia Group. Praha 2020. 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 08:34:58

Agnieszka Holland: Vakcinace z událostí 20. století vyprchává...

Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku.   Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže.    Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací.   Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat.    Mikolášek je také dost obsesivní postava.  Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný.    Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace.   Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla.    Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím.    Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti.    Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost.   Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp.  Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-14 11:18:50

Měli paní Bovaryová a komisař Maigret reálný předobraz?

Stojí za úvahu, nakolik třináct kapitol publikace francouzského novináře Nicolase Carreaua Skutečné životy hrdinů (2017) dokazuje, že například Sherlock Holmes anebo Tarzan „skutečně žili“ v našem světě. Namítáte, že nikdo nic podobného netvrdí? Omyl. České vydání láká čtenáře právě na to prostřednictvím přebalu Davida Greguše – a v řádku pod třinácti jmény (Dracula, d´Artagnan, Robinson, Jean Valjean, Monte Christo, Emma Bovaryová, Philleas Fogg, Arsene Lupin, Maigret, Tintin a James Bond) je výrazněji uvedeno: „SKUTEČNĚ EXISTOVALI“. Opravdu? Ne. V realitě můžeme něco podobného říct leda o dvou z nich, Draculovi a d´Artagnanovi, v jejichž případě jde o historické osobnosti. Žili tedy (a zemřeli), byť ten život (a smrt) proběhli vždy jinak, než je vylíčeno ve slavných románech Dracula a Tři mušketýři. U jiných hrdinů Carreauovy knihy sice lze dohledat „vzory“, obyčejně však jich má literární figura několik, přičemž každý spisovatel si uchvátil jen kousky z nich. A výběr jmen? Preferováni jsou Francouzi a bez nich zbydou jen transylvánský Dracula, jeden Číňan spřátelený s reportérem Tintinem a pět Britů: Robinson, Sherlock, Tarzan, Bond a Fogg, ten ovšem vykreslený dalším Francouzem. Nikde Američan, Rus a ani Němec, ač popřít nejde, že zmíněný Robinson je zpola právě německého původu (jak se lze dočíst hned na první straně). Každý, komu tu jiné národnosti chybí, může ovšem sáhnout po typově takřka stejné knížce od Romana Bělousova. Jmenuje se oisař maigret a česky vyšla roku 1989 s datem 1988 v překladu a s poznámkami Vladimíra Bystrova, který vše odborně revidoval a prokládal komentovanou obrazovou přílohou. Text vznikl už v sedmdesátých letech (1974–1978) a věnuje se také skoro samým Francouzům, dokonce jich je šest: Julián Sorel (hned z první kapitoly Kdo vlastně byl Julián Sorel?), Nemo, pařížský Dupin (vysněný Edgarem Allanem Poem jako nevědomá předloha Sherlocka Holmese), Manon Lescaut a hrdinové skandálních Portugalských listů (1669) Gabriela-Josepha de Guilleragues, jejichž předlohou snad byli jistý hrabě de Chamilly a jeptiška Marianna Alcoforadová. Za sedmého francouzského hrdinu lze pak s nadhledem označit okrasu hrdla francouzské panovnice Marie Antoinetty z Dumasova románu Královnin náhrdelník (1849–1950), neboť kniha rozkrývá pozadí událostí okolo tohoto náhrdelníku, které Alexandre Dumas (věren své metodě) poněkud opentlil. Bělousov se ovšem zaobírá i předlohou doktora Jekylla, za niž bývá právem označován (za nocí nutkavě kradoucí) edinburský radní William Brodie, a vzorem staré hraběnky z Pikové dámy. A to je také ta jediná ruská figura v této (ruské) knize. Vraťme se k o čtyřicet let mladší práci Nicolase Carreaua. Prolíná se s „Nemem“ jen skrz Verna a Dumase, ale sekvence s postavami Dumasovými nejsou u nás úplným přínosem. Má to (v dobrém) na svědomí historik Jiří Kovařík (*1950), autor práce Mušketýr. Život a doba hraběte d´Artagnana (2009) a předcházejících svazků D´Artagnan a ti druzí (1998) a Hrabě Monte Christo (1998). V nich probral reálná pozadí života „Jiřího Villierse, vévody z Buckinghamu“, Nicolase Fouqueta, králů Ludvíků XIII. a XIV. (i včetně zkazky o Železné masce), Červeného vévody (jak byl znám Richelieu) i jeho nástupce Mazarina, kterému Dumas v románu Po dvaceti letech říká „Richelieův stín“. A konečně i čtyř dam: vévodkyně de Chevreuse, paní de Longueville, Henrietty Anglické a slečny de La Valliere, která byla v románu Ještě po deseti letech láskou Athosova syna Raoula, vikomta z Bragelonnu. V další z těch knih si Kovařík nechává pro finále Edmonta Dantese a věnuje se zprvu protagonistům čtyř jiných Dumasových románů Královnin náhrdelník, Josef Balsamo, Paní z Monsoreau a Královna Margot. Vedle hraběnky de La Motte, Markéty Navarrské, vévody de Guise či madame Du Barry pak celkem věrohodně analyzuje i figuru hraběte Cagliostra. Závěrem o ní píše: „Přelíčení trvalo patnáct měsíců. V březnu 1791 byl Giuseppe Balsamo odsouzen k smrti a jeho rukopis o egyptském zednářství k veřejnému spálení. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Balsama převezli do pevnosti San Leo v Apeninách. Zemřel tu 26. srpna 1795 ve věku osmačtyřiceti let, zapomenut těmi, kteří jej odsoudili, i těmi, kteří jej obdivovali.“ Dohromady se Jiří Kovařík věnoval jedenadvaceti osobnostem a jen těžko mohl u těch titulních (d´Artagnan a Dantes) dojít k výrazně jiným závěrům než Nicolas Carreau. Ten ovšem přichází se spoustou nečekaných souvislostí a odboček, jedna z nich nás vede až k televiznímu seriálu Dexter. Lupin sice byl proti tomuto „spravedlivému vrahovi“ úplný beránek, ale oba pojí mnohé. A další postavy? Zatímco problematika předobrazů Robinsona anebo Bonda je provařená, o tom, kdo inspiroval Valjeana, Emmu Bovary, Maigreta či Fogga si budete číst znalostmi možná ještě nepolíbení. Anebo jste věděli, že roku 1869 objel svět skutečný William Perry Fogg? A víte, že existuje i jeho kniha Round the World: Letters from Japan, China, India and Egypt? Ani tento Fogg není ovšem jediným vzorem pro spěchajícího Vernova hrdinu. Jedním z kadlubů pro postavu Jeana Valjeana byl pak určitě jistý Pierre Maurin, i když jej Victor Hugo dost pozměnil, a došlo tak na to, co se silně podobá momentu, kdy Dumas při psaní Monte Christa přebudoval a tisícerým způsobem rozvedl a doplnil reálný, ale zavrženíhodný život neznámého Francoise Picauda. „Monte Christo se sice hodně podobá Picaudovi,“ uzavírá Nicolas Carreau, „ale je to také Goethův Faust, Byronův Manfréd nebo Nodierův lord Ruthven.“ Jen velký Alexandre přitom byl mužem, který uměl z pouhé kapitoly pitavalu vymodelovat mýtus. Pouze výchozím bodem pro paní Bovaryovou byla Delphine Couturierová. A jen jedním z více inspiračních vzorů Doylových se stal Joe Bell, ve svých časech všeobecně známá figura edinburské univerzity. Nu, a za Arsenem Lupinem od talentovaného Maurice Leblanca stojí Marius Jacob. Jen dotek inspirace pro vznik Maigreta poskytli pak Simenonovi komisař Guillaume a jeho nástupce Georges Massu. Následuje ovšem i šestistránkový pokus dokázat, že i Tarzan měl předobraz. Nu, a víte, že měl? Vzdáleně jím byl William Charles Mildin, čtrnáctý hrabě ze Streathamu, který ve svých pamětech tvrdí, že jej jako teenagera adoptovali africké opice. Ale prožil tento gentleman léta 1868–1883 opravdu pouze v džungli? Vkrádají se pochyby. Nakolik byl pábitel, už asi nezjistíme, ale král dobrodružství Edgar Rice Burroughs se koneckonců inspiroval celou spoustou podobných příběhů. A chápal, že některé jsou fikcí. Do fikce se koneckonců počítá i římská legenda Romulus a Remus a Kiplingovy Knihy džunglí. Pro Francouze nejtypičtější bude ovšem vždy Tintin – z klasické řady komiksů. S ním pes Filuta, profesor Tryfon Hluchavka a duo v buřinkách Dupont a Dupont (česky Kadlec a Tkadlec). A co se týká klejícího kapitána Haddocka? Jeho reálný jmenovec (a taky kapitán) měl, jak jste možná sami postřehli, co do činění s katastrofou Titanicu. Kvůli inspiraci pro Haddockovy nadávky se ovšem Hergé prokazatelně díval i do Célinova pamfletu Škola mrtvol (1938)! Předlohou profesora Hluchavky, kterému se ve třetím díle Indiany Jonese trochu podobá Indyho otec, je pak sám podmořský badatel Auguste Piccard a předlohou dalšího hrdiny cyklu je čínský výtvarník Čang Čong-žen.   Nicolas Carreau: Skutečné životy hrdinů. Z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová. Argo, Praha 2019, 232 stran, 278 Kč.   Nicolas Carreau (*1982) absolvoval filozofii na Sorbonně, píše a moderuje literární pořady v rádiu a roku 2014 vydal knihu Legendy o Muži se železnou maskou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23

Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“   Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 11:24:11

Košický rapper zazářil! Jak se Šimon stal největší hvězdou slovenského rapu za rok 2023

Hudební scéna na Slovensku nedávno přivítala novou hvězdu, a to žádnou jinou než talentovaného rapera Šimona z Košic. Jeho ohromující úspěch ve světě rapové hudby byl potvrzen nedávným vítězstvím v anketě Óčko Black, kde byl prohlášen za nejzářivějšího interpreta slovenského rapu za rok 2023. Jedním z klíčových faktorů, které přispěly k jeho vítězství, byl jeho […]

Čas načtení: 2024-02-24 16:27:08

Nejít do školy, nemít ambice

Příběh talentovaného umělce Pavla Reisenauera

Čas načtení: 2024-02-24 18:35:00

Čtyři setboly a další statečný boj. Menšík ale na premiérový titul nedosáhl

Osmnáctiletý tenista Jakub Menšík nezakončil své životní vystoupení na turnaji v Dauhá premiérovým titulem na okruhu ATP. Rodák z Prostějova podlehl ve finále nasazené dvojce Karenu Chačanovovi z Ruska po dalším velkém boji 6:7 a 4:6. V duelu se sedmnáctým hráčem světa dnes prohrál za hodinu a 50 minut. Navzdory tomu však talentovaného mladíka čeká obrovský posun ve světovém žebříčku.

Čas načtení: 2024-02-24 16:27:08

Nejít do školy, nemít ambice

Příběh talentovaného umělce Pavla Reisenauera

Čas načtení: 2024-02-26 20:56:45

Přestupové spekulace: Comeback Agüera ve vrcholovém sportu? Po vycházející hvězdě z Irska pokukuje Arsenal

Zimnímu přestupovému období již odzvonilo. Přesto však neutichají přestupové spekulace, a proto vám nabízíme pokračování tradiční rubriky. Sportovní dny Sergia Agüera možná nejsou sečteny. Alphonso Davies stále nepodepsal nový kontrakt v Bayernu Mnichov, spekuluje se o jeho přesunu do Realu Madrid. Arsenal monitoruje situaci okolo talentovaného Evana Fergusona.

Čas načtení: 2024-02-27 11:31:58

Jeden Mbappé nestačí? Real Madrid chce podepsat i Ethana Mbappého

Real Madrid chce posílit své řady o dalšího talentovaného fotbalistu - tentokrát bratra slavného Kyliana Mbappého! Podle posledních zpráv španělský gigant chce získat i mladého Ethana Mbappého, který má potenciál navázat na úspěchy svého slavnějšího bratra.

Čas načtení: 2024-02-28 11:19:45

Antony nebo Anthony? Byla chyba Manchesteru United pouštět Elangu?

Antony nebo Anthony? To je otázka, která se nyní v Anglii celkem řeší. Zatímco Brazilec Antony se v Manchesteru United trápí, Anthony Elanga celkem dobře zapadl v Nottinghamu Forrest, kam ho ten Hag v létě pustil. Byla to chyba? Neměl spíše zvolit setrvání talentovaného švédského odchovance? Dnes se to může ve vzájemném zápase ukázat.

Čas načtení: 2024-03-07 10:30:00

Jágrův dárek pro mladou hvězdu? Úžasné gesto. Měl jsem slzy v očích, řekl Duda

S velice netradiční odměnou pro nejproduktivnějšího hráče svého týmu přišel po skončení základní části hrající majitel kladenských Rytířů Jaromír Jágr. Ten společně s partnerem klubu obdaroval talentovaného obránce Jiřího Ticháčka zájezdem do Pittsburghu, kde bude mít mladý reprezentant možnost sledovat, jak to chodí v prostředí slavné NHL. A co víc, od svého nadřízeného pak obdržel dokonce návrh na tykání. O dalším emotivním momentu české legendy byla řeč i v hokejovém pořadu Bomby na ledu. 

Čas načtení: 2024-03-09 10:00:18

Lewis Hall se do Chelsea nevrátí. Newcastle využije opci

Lewis Hall se během minulé sezóny dostal hned několikrát do základní sestavy Chelsea. V létě však přišel Newcastle a talentovaného univerzála přetáhl na svou stranu. Hall patří mezi vůbec nejnadějnější anglické mladíky do 19 let a The Magpies na něj nyní hodlají využít opci na 30 milionů liber. Právě Hall by se totiž měl stát v budoucnu jedním z pilířů sestavy.