Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-13 13:53:29

Myslela jsem si, že jím zdravě. Pak mi změřili cholesterol. Výsledek mě naprosto šokoval

Vysoký cholesterol nebolí, a proto mnoho lidí ani netuší, že ho má. Překvapení může nastat ve chvíli, kdy se lékař rozhodne jej preventivně změřit. Výsledek může některé nepříjemně překvapit. The post Myslela jsem si, že jím zdravě. Pak mi změřili cholesterol. Výsledek mě naprosto šokoval first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-17 08:10:00

Měla jsem neuzavřenou kapitolu. Soukalová o nečekané poctě: Dojali mě

Když se dozvěděla, že by právě ona měla být uvedena do biatlonové Síně slávy, byla překvapená. Gabriela Soukalová by tam z Čechů nominovala jiné. Ale ona jako jediná Češka splňuje kritéria pro tuto poctu. I když ji trochu překvapilo, že se tohoto ocenění dočkala už tak brzo. „Já měla pocit, že tam jsou jen starší lidi,“ usmívala se v závěru slavnostního večera. Při této příležitosti také zavzpomínala na své úspěchy a na to, jak si často připadala nedokonalá. A když už to bylo v Novém Městě na Moravě, nemohla chybět ani píseň v jejím podání.

Čas načtení: 2023-11-15 11:00:32

Zabiják hubnutí? Skrytý cukr! Najdeš ho v chlebu, uzeninách i brambůrkách

Rozhodla ses ještě před Vánoci zhubnout a jako první krok chceš vyloučit cukr? Možná budeš překvapená, že ho nenajdeš jen v zákuscích a sušenkách, ale i v potravinách, kde bys ho rozhodně nečekala. Je jasné, že pak ti hubnutí moc nepůjde. Kde všude se skrývá?

Čas načtení: 2010-10-22 00:00:00

Kabelky Puma, to je módní doplněk

Milujete kabelky a vše kolem nich? Máte jich v zásobě více než deset, ale pořád toužíte po dalších kouscích? Pak volte značkové, kvalitní kabelky Puma. Jistě budete mile překvapena. Přestože si každý pod známou módní značkou vybaví sportovní oblečení, dnes tomu tak není. Puma se zabývá nejen obleče ...

Čas načtení: 2019-12-15 11:44:25

Dcery nové doby se trefily do černé. Knižní trh hladověl po tomto titulu

Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti (zůstat svobodná), zkracování vlasů (znamení nové éry), žena jako politička (Käthe) oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ (307-308, červenec 1940) A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ (347-348, červenec 1943) O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen “nesmyslné”. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB

Čas načtení: 2019-11-10 08:33:41

Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi

Čtení na pokračování, díl pátý Předchozí díly naleznete zde  „Ale já bych už měl jít domů,“ špitl Marek. Obě a i zatoulaný pes Haryk jsme se na něho smutně podívali. Všichni do jednoho jsme vykulili, jak se říká, „psí oči“ a Marek dodal. „No jo, tak to zkusíme. Večeře je až v šest, ale to opravdu musím být doma. Šmudlo, pokud ti nenajdeme páníčka do šesti, tak opravdu nevím, co s tebou bude.“ To byla výzva! Času není nazbyt. A Haryk nesmí zůstat bez domova! Naštěstí Marek byl ve své době jako doma. V prvé řadě se rozhlédl na všechny strany, jako by něco hledal. Alču napadlo, že Marek větří jako policejní pes. A v tu chvíli jí to přišlo tak srandovní, až se uchichtla do dlaně, aby to ostatní neviděli. „Támhle!“ natáhl Marek ruku a rozběhl se. A já s Alčou, sic jsme vůbec netušily, o co jde, jsme se rozeběhly za ním. Včetně psího doprovodu. Doběhli jsme k telefonní budce. „Pokud má ten Martin Kos telefon, tak ho najdeme. A kdo by dneska telefon neměl, že?“ ukázal prstem směrem ke spánkové kosti, jako že měl brilantní nápad. Pravda, byla jsem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás. Uběhla jen krátká chvilka a už Markův prst přistál u jména Kos a četl. „Alena Kosová, Petr Kos, Martin Kos.“ „Tak to je jasný! Už ho máme!“ vykřikli jsme radostí a na důkaz si plácli o dlaně. „A kde ten Martin Kos bydlí?“ „Ulice Říjnové revoluce 1224, to je o tři bloky tamtím směrem.“ Byli jsme tak nadšení, jak se nám to tak rychle zadařilo, až jsme vyrazili rychleji, než zvládal ušmudlaný Haryk. Když jsem to trdlo tak viděla, tak se mi ho zželelo, a chtěla jsem ho vzít do náruče. Jenže jezevčík si zase myslel, že je to nějaká zábavná hra: ruko, chytnu tě, ruko, kousnu tě, a tak se mi pořád nedařilo ho popadnout za bříško a zvednout. A když už po pár minutách jsem přeci jenom uspěla, Haryk se zase vysmekával jako lapená rybka, co by ráda hned uplavala. Nakonec skončil opět na těch svých čtyřech mrňavých nožkách. A já jsem byla od něj docela zablácená. „Je mrštný jako had,“ kroutila jsem hlavou. „A akorát nás to zdrželo. Čas neúprosně běží. V šest musím být doma!“ upozorňoval Marek. Obešli jsme bloky a s opakovanými slovy „honem, honem, přidej, no tak, Šmudlo, přidej“ jsme popoháněly jezevčíka, a když už jsme  dorazili k domu ulice Říjnové revoluce 1224 a hledali jméno Kos na zvonku. „Tady! Mám ho!“ Dům byl vysoký skoro jako mrakodrap! „Je nejvyšší ve městě. Má šestnáct pater!“ Pocit velkoleposti navíc umocňovalo i to, že byl postavený na jakési rozsáhlé betonové ploše, pod níž se nacházely garáže, kadeřnictví a papírnictví. Zazvonila jsem jako první. Naštěstí na druhé zvonění se ozval nějaký mužský hlas. „Dobrý den, pane Kos, vedeme vám vašeho psa.“ „Koho?“ „Vašeho psa. On se Haryk zatoulal a my ho našli,“ řekla jsem důležitě. Teď budeme ještě hrdinové! Záchranáři zatoulaných psů! „Prosím, přijdete si pro něho dolů?“ dodala Alča, protože máme zakázáno vstupovat do cizích domů a už vůbec nesmíme chodit k cizím lidem! „Ale já žádného psa nemám,“ poznamenal ten hlas z reproduktoru. Alča se ulekla, až si musela dlaní zavřít pusu. „A jste pan Kos?“ „To jsem.“ „Martin Kos?“ „Ano to jsem, a opravdu, já žádného psa nemám. Mám tu jen rybičky, línou tlustou kočku, dvě uřvané korely…“ a ty byly taky slyšet až ven, „ale psa jsem si nepořídil, protože bych ho neměl kdy venčit.“ Tak to byl ostrý zlom v původně úspěšné misi. Najednou jsme čelili opravdu vážnému problému. Vypadalo to, že se asi jen tak rychle nezadaří pravého páníčka najít. A Haryk se vůbec nestyděl vyplazovat jazyk a drbat se za uchem. A tvářit se roztomile připitoměle, jako by neměl ani tušení, co se děje. Všichni jsme chtěli dokončit, co už jsme jednou začali. Rozhodně jsme neměli v úmyslu nechat Haryka bez domova, ale stihneme dokončit tuhle náročnou misi, než bude šest večer? „Co teď?“ Znovu jsme bedlivě pročítali písmena na papíru v ruličce. „Nemůže to být třeba delší příjmení? Kosík? Kosák? Kosatka?“ „Kdepak! Je tam jen Martin Kos.“ „Ale jeho pes to není.“ „Tak nám ještě zbývají ta dvě jména. Třeba s někým z nich bydlí další Martin Kos. Nemusí být jediný v celém městě.“ „No, a nebo nemá ani telefon.“ „Tak to ani nestraš,“ zamručel Marek. „To teda nevím, co bychom si potom počali. Musel bych se zeptat mamky, protože já nevím, kam se zatoulanými psy.“ Další díl zde Obrázky: pixabay

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09

Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal

Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo.  Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době.  V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“.  Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné.  Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“.  Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace.  Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Goldflam, Kroutvor, Kalinová, Koudelka, Křesťan, Zoubková, Patřičný

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.   Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec   Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik   Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha   Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.  Petr Koudelka, spisovatel   Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.  Rudolf Křesťan, fejetonista   V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka   Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2024-02-29 22:00:02

Olomouc - falešný bankéř připravil ženu o téměř 800 tisíc korun. Zmanipulovaná žena naplnila dva bitcoinmaty

V pátek 23. února dopoledne neznámý muž zavolal ženě z Olomouce, aby si ověřil její podanou žádost o finanční úvěr. Překvapená žena volajícímu odpověděla, že o žádný úvěr nežádala a navíc má běžný účet veden v jiné bance.

Čas načtení: 2024-03-07 08:00:01

Kdo je záporačka Ester v seriálu ZOO? S Robertem Urbanem má společnou minulost

Budou to dva roky, co Eva Burešová opustila seriál ZOO, aby přivedla na svět svého druhorozeného syna Tristana Williama, kterého má s kuchařem Přemkem Forejtem. Spolu s ní odešel také milovaný Robert Urban, který z toho tehdy sice nebyl moc nadšený, záhy však získal hlavní roli v připravované seriálové novince. To však ještě netušil, co všechno ho čeká! Najde Denisa Nesvačilová lásku v seriálu ZOO? Zase se šušká o zadaném kolegovi Číst více Z Roberta Urbana je mizera Nový seriál Eliška a Damián u diváků totiž zcela propadl, Robert Urban se mezitím rozešel se svou dlouholetou partnerkou Andreou Kheilovou, a dokonce z něj tvůrci ZOO udělali pěkného bídáka. Místo toho, aby se staral o svého novorozeného syna a partnerku Viky, která na něj čekala více než sto dílů, zamiloval se do své asistentky Ester, se kterou si užil pletky – a bylo z toho čtvrté dítě.  Viky se vrátila do Čech, kde bojovala s nedostatkem peněz, protože se Petr o ni ani o dítě nezajímal, nakonec si našla Filipa Jandu, vybudovala firmu a často hlídá Petrovy starší děti, které má se zesnulou manželkou. Snad i proto, že ji mají mnohem raději než mladou Ester. Roli nechtěla přijmout kvůli věku Právě věk dělal na čele vrásky herečce Nelly Řehořové, která se zpočátku zdráhala roli přijmout. Pomohlo jí k tomu však také to, že se s Robertem dobře znají. Pro oba je domovskou divadelní scénou Divadlo Broadway v Praze. „Nabídkou na roli jsem byla překvapená. Říkala jsem si, že jsem na to moc mladá – aby to nevypadalo, že dítě má dítě. Nakonec mi trochu pomohly holky v maskérně, které mě zestaršily. Snad to diváci přijmou. Ester je záporná role. Očekávám, že diváci na ni reagovat budou. No, uvidíme, jak to slíznu,“ nechala se slyšet Nelly. Loni v červnu jí bylo 22 let, a tak se možná ještě na roli maminky necítila. Kromě toho bude také za pěknou mrchu! Ze zákulisí se proslýchá, že možná právě očekávaná svatba s Filipem Jandou přiměje soudce Petra Kříže, aby o Viky znovu zabojoval. A vzhledem k tomu, jak zlomené srdce měla po rozchodu s ním, je dost možné, že by mu přece jen dala druhou šanci. Co na to ale Ester? Bude jí dělat naschvály?  Pecháčková ze ZOO sbalila kolegu. Ten se kvůli ní vzdal starého života a musel se stěhovat Číst více Vdovec a čtyři přítelkyně Svou reputaci si chce napravit také Urban, kterému nálepka nezodpovědného padoucha příliš nesedí. Sám k životu přistupuje úplně jinak. „Je to rok a půl, a přestože se se všemi na natáčení znám, tak jsem měl pocit, že to bylo jako poprvé. Byl jsem nervózní, ale první den jsem točil s Evou a s dětičkami, tak jsem byl rád – návrat byl o to jednodušší. Všichni byli hrozně milí, všichni mě srdečně vítali,“  říká představitel Petra Kříže. „Vstupoval jsem do ZOO jako vdovec se dvěma dětmi. Teď mám čtyři a čtvrtý vztah. Klan Křížů se rozrostl. Scenáristé mě vykreslili jako nezodpovědného otce, tak to snad teď budu moci napravit,“ směje se Robert. Otázkou je, zda právě postavě Petra dá Viky ještě šanci. Však si s ním také užila své a Filip Janda doma skrývá zásnubní prstýnek, který by jí rád věnoval… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Krásná Sabina Laurinová v slzách. Zase je v tom chlap, to už je snad prokletí.

Čas načtení: 2024-03-09 22:38:00

Zvířata v zoo se po zimě probudila dříve. Láká to návštěvníky

Příroda je brzkým nástupem teplého počasí překvapená. Vidět je to také na zoologických zahradách. Lidé tam mohou pozorovat zvířata, která by za normálních okolností byla touto dobou ještě v zimním spánku. Ošetřovatelé už dokonce do venkovních voliér přemístili i první teplomilné živočichy.

Čas načtení: 2024-03-25 11:13:00

Šok při pondělku, říká čtenářka Jana. Jako první se raduje z týdenní výhry

Jarní Megahra o peněžní prémie na portálu iDNES.cz má první výherkyni týdenní výhry. Je jí Jana Ježková, která neskrývala své překvapení. „Jsem hrozně překvapená, je to trochu šok při pondělku. Ale jsem šťastná,“ smála se čtenářka, která si díky sbírání mincí odnáší 10 000 korun. Dalšího výherce týdenní prémie losujeme již 1. dubna.

Čas načtení: 2024-03-27 09:00:00

Česká republika: Ústup od civilizace

Motto: Česká republika pořád řeší neexistující "problémy", které byly v západnějších zemích dávno vyřešeny - nebo se nikdy jako problémy nebraly. Viz rozhovor s Terezou Brdečkovou, ZDE Tak mi zrušili přednášku na Arcibiskupském gymnáziu, píše Lenka Králová. Pozvánku jsem dostala přímo od studentů a studentek. Byla jsem překvapená - vzhledem ke špatné pověsti, jakou katolická církev v naší zemi má - že něco takového by bylo na půdě této školy možné. No nebylo. Včera mi praskal inbox ve švech od reakcí ze strany studentů a studentek, což mě fakt překvapilo, že to vzbudilo takový rozruch.

Čas načtení: 2024-04-14 05:00:00

Ponížená Melania Trumpová: Zasáhla ji Trumpova aférou s pornohvězdou Stormy Daniels

Melania Trumpová byla údajně nepříjemně překvapena zprávami o aféře mezi Donaldem Trumpem a pornohvězdou Stormy Daniels. „Protože tohle je pro ni velmi, velmi trapné. Je to pro ni ponižující a mohu vám zaručit, že teď není šťastná,“ vypověděla bývalá mluvčí Trumpové Stephanie Grishamová. Informoval o tom britský deník Daily Mail.

Čas načtení: 2024-04-14 05:00:00

Ponížená Melania Trumpová: Zasáhla ji Trumpova aféra s pornohvězdou Stormy Daniels

Melania Trumpová byla údajně nepříjemně překvapena zprávami o aféře mezi Donaldem Trumpem a pornohvězdou Stormy Daniels. „Protože tohle je pro ni velmi, velmi trapné. Je to pro ni ponižující a mohu vám zaručit, že teď není šťastná,“ vypověděla bývalá mluvčí Trumpové Stephanie Grishamová. Informoval o tom britský deník Daily Mail.

Čas načtení: 2024-04-28 03:30:00

OBRAZEM: České Budějovice září barvami. Procházka od Maláku na náměstí potěší

Vydala jsem se po letech na procházku po Českých Budějovicích. Byla jsem překvapená, jak krásná je cesta od Malého jezu na Malši až na náměstí. Město je přívětivé pro pěší i pro cyklisty, břehy Vltavy krásně opravné, nádherný dům-socha a v něm zubařská ordinace. 

Čas načtení: 2024-05-13 09:40:00

Muži přiznali: Co nás na ženách vzrušuje v létě? Jen minisukně to nejsou

Léto se blíží, a tak není na škodu zjistit si, co asi tak muže vzrušuje v letním období. Možná budete překvapená, ale ne vždy to jsou jen napůl odhalená těla, tedy jen minisukně a titěrné plavky!