Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-10 05:08:00

Brno trápí nemocnice ve ztrátě, pošle jí víc peněz na úkor druhého špitálu

S očekávaným schodkem 42 milionů korun zakončí letošní rok Nemocnice Milosrdných bratří, která je jedním ze dvou městských špitálů v Brně. Proti předchozímu roku s provozním výsledkem minus 46 milionů jde o zlepšení, a to i vzhledem k faktu, že letos už nedostala od Všeobecné zdravotní pojišťovny peníze na navýšení platů zaměstnanců. Přesto ztrátový provoz špitálu trápí vedení Brna, které na něj musí reagovat.

Čas načtení: 2025-12-10 05:08:00

Brno trápí nemocnice ve ztrátě, pošle jí víc peněz na úkor druhého špitálu

S očekávaným schodkem 42 milionů korun zakončí letošní rok Nemocnice Milosrdných bratří, která je jedním ze dvou městských špitálů v Brně. Proti předchozímu roku s provozním výsledkem minus 46 milionů jde o zlepšení, a to i vzhledem k faktu, že letos už nedostala od Všeobecné zdravotní pojišťovny peníze na navýšení platů zaměstnanců. Přesto ztrátový provoz špitálu trápí vedení Brna, které na něj musí reagovat.

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-10-24 19:12:23

Koronavirus ukazuje limity člověčenské moudrosti

Již od ledna 2020 se setkávám s bezmocností člověčenstva vůči koronavirové breberce SARS-CoV-2. Nový koronavirus je stále dost nečitelný, ačkoliv jeho zrádné aktivity popsalo již více než 30 tisíc studií a stále to je málo. Je to důležitá a přitom „jenom“ velká hromada kousíčků virového lega. Neumíme si zatím dostatečně představit vývoj boje v dalších týdnech a měsících se SARS-CoV-2 způsobujícím covid-19. Koronavirus nám neříká nic o budoucnosti Ohnisko nákazy bylo zpočátku definováno řadou měnících se epicenter – na začátku Wu-chan a brzy celá Čína. Následovala významná ohniska: Írán; severní Itálie; Španělsko; a New York. Masivní počty případů téměř po celém světě ustoupily v dubnu po zavedení sociálních distančních opatření. Jak se země začaly znovu otevírat v květnu a červnu, státy nebyly schopny zabránit opětovnému výskytu vyššího počtu případů na celém světě. V ČR předpokládaná druhá vlna infekce nemohla být předvídatelná co do dynamiky jejího šíření. Od května do poloviny června počet evidovaných aktuálních případů klesal, koncem června začal postupně mírně stoupat, kolem 20. srpna dosáhl stavu z jarní špičky kolem 12. dubna. Koncem srpna bylo zřejmé, že případů přibývá. Byl očekáván příchod druhé vlny. Volný pohyb osob o prázdninách spojený s rozsáhlým vnitrostátním turismem, i s cestami do tzv. bezpečných zemí, vedl ke zvýšenému přenosu koronaviru v populaci. Všichni byli ve stejné koronavirové polévce. Jak uvedlo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí v Rychlém hodnocení rizik: Zvýšený přenos covid-19 v EU: „Míra oznamování případů covid-19 se od srpna 2020 v EU / EHP a Velké Británii stabilně zvyšuje.“ V dokumentu ze 24. září se dále píše: „Dostupné údaje ze studií séroprevalence naznačují, že úroveň imunity v populaci je ve většině oblastí v EU / EHP a Velké Británii <15%. Zastřešující zprávy navržené ECDC dříve v pandemii zůstávají v platnosti. “ Toto je maraton, ne sprint. Ještě předtím v polovině září Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí informovalo, že se počet případů zvyšuje po dobu více než 50 dnů, přičemž nárůst zaznamenává více než polovina všech zemí EU. Pokud někdo obviňuje českou vládu, že v něčem zaspala, zaspali z tohoto pohledu všichni. Plukovník a ministr špitálů v jednom Roman Prymula uvedl 26. srpna v médiích: „K omezení dojde, ale zatím ještě není přesné číslo ani doba, od které k omezení dojde. Co se týká běžných oslav a večírků, opravdu bych apeloval, aby k tomu nedocházelo. Každý se může těchto aktivit po dobu dvou, tří týdnů zdržet, a je pravděpodobné, že dojde k centrálnímu omezení, které bude vycházet z počtu osob, které se smějí potkávat.“ Po 1. září se prudce zvýšil počet aktuálních případů. Nikdo ale netušil, že dojde za necelé tři týdny dojde doslova k výbuchu počtu onemocnění. Protože jde o epidemii nového koronaviru, dynamika jeho šíření z hlediska časové osy je těžko předvídatelná. Lze spočítat různé varianty prognóz. Pro matematika není problém modelovat, co se může stát. Vypočítá několik variant, ale co se skutečně stane, ukáže až realita v terénu. Vize? O čem? V této situaci je módou obviňovat vládu z neschopnosti, chaotičnosti atp. Velmi legrační se mi jeví bláznivý styl dumání o tom, že koronavirus „velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem… Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému.“ Ve skutečnosti žádná vize neexistuje. Koronavirus má premiéru. Lékaři zjišťují, že covid-19 nekosí jenom důchodce, tlouštíky a těžce nemocné s vážnými chorobami. Rozsah jeho řádění je daleko větší. „Počet obětí pandemie zahrnuje také překvapivě velký počet obětí ve 20, 30 a 40 letech života,“ upozorňuje Washington Post. Jedinou vizí je čekat a) jak úspěšné budou vakcíny, b) jak účinné budou léky, které se postupně objevují proti covidu-19. Ministr školství Plaga vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní. V jednom značně podivném dumání jsem našel povídačku, že ministr řekl, „že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem…, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit.“ Proč by školský ministr Plaga měl pronášet tak vzletné výjevy o 28. říjnu, když od něho všichni čekají racionální informace o tom, co bude uzavřeno? A na jak dlouho? A jak přijatá opatření budou ještě dolaďována? Příkladem dolaďování je několikanásobné upřesňování, kdo může zůstat na vysokoškolských kolejích v době, kdy studenti musí odjet domů. Takový postup nepovažuji za zbrklý amatérismus, ale o nouzové opatření, které je třeba vydat, a potom se dolaďují detaily. Jde o krizi na pochodu. Zmatené a chybné jako samozřejmost Také jsem narazil na velmi legrační tvrzení: „Vláda (česká) zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří…“ Tento nesmysl je typickým projevem pocitologie bez dodatečných přesných argumentů. „Zmatené a chybné“ kroky po celém světě provázejí covid-19 již od ledna 2020. Byl to důsledek improvizací při snaze vyrovnávat se s novou epidemií. Až postupem času získávají vědci a lékaři upřesňující informace, jak proti koronaviru postupovat. Nejen česká vláda, ale evropské státy obecně nezvládají návrat druhé vlny. Místo pocitů trochu faktů: října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 54 %                        Belgie + 95 % Nizozemsko + 42 % Francie + 35% Slovensko + 61 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 58 % Belgie + 75 % Nizozemsko + 33 % Francie + 40 % Slovensko + 41 %. Švýcarsko + 135 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 46 % Belgie + 53 % Nizozemsko + 20 % Francie + 38 % Slovensko + 38 %. Švýcarsko + 85 % Statistika vztažená od konkrétního dne k předcházejícímu týdnu ukazuje, že nárůst případů covid-19 a postupný pokles je podobný ve všech uvedených státech. Nejde o selhání administrativ států, jak tvrdí česká opozice. Jde prostě o jev koronavirový.  Z hlediska pocitologie je legrační například názor: „Lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni, nevěří státu, tak proč by mu pomáhali…“ Pokud jde o neochotu nechat se testovat, zachytil jsem mezi lidmi celkem logický názor, že kdo nemusí, na testy nejde, aby si nezkomplikoval život. Jako pozitivní by dostal do karantény sebe i své blízkém. Pokud nemá žádné příznaky, nebo prožívá právě jenom lehké nachlazení, proč si komplikovat život ještě testováním na covid-19? Nejde o to, že by lidé nevěřili státu, ale nechtějí si komplikovat život. To je apolitický postoj – jenom postoj pohodlného člověka. Problémem je šíření koronaviru. Například Texaská univerzita uveřejnila varování, že přibližně polovina osob s pozitivním testem na koronavirus neměla nikdy žádné příznaky onemocnění. Jose-Luis Jimenez, vědecký pracovník na University of Colorado Boulder si v červenci 2020 povzdychl: „Je zřejmé, že pandemie je poháněna superpřenašeči, a nejlepším vysvětlením pro mnoho z těchto událostí je přenos vzduchem aerosolem." Některé studie upozorňují, že asi 10 až 20 procent infikovaných může být zodpovědný za 80 procent všech případů.  Co k tomu dodat? Žijeme ve stále se doplňující skládačce koronavirových překvapení. Koronavirové limity moudrosti a rok 1920 Doba koronavirová ukazuje zbytečnost politizujících vizí. Absolutním kápem nad vizemi je koronavirus. Je nutné reagovat na aktuální proud koronavirových problémů. Proto je přirovnání k něčemu, co bylo, pochybné. Hořce úsměvná se mi zdá proto třeba dumka o srovnání dneška a roku 1920: „Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost.“ Autor výše uvedeného citátu není seznámen s reáliemi, proto jako důležitý faktor považuje tzv. španělskou chřipku. Ve skutečnosti v roce 1920 ještě drtivá většina občanů nového Československa řešila konec války. Tak strašlivou nouzi jako v roce 1918 lidé nezažili ani v roce 1945, na konci 2. světové války. Hlad a bída v roce 1918 byla neuvěřitelné. Zoufalý nedostatek úplně všeho se přenášel i do následujících let. Tzv. španělská chřipka byla jenom další ranou a vysoký počet úmrtí byl přičítán katastrofálnímu hladu a podvýživě. V roce 1920 koupit si boty znamenalo velkou finanční oběť. Ale bylo to lepší než v roce 1918, kdy nové boty člověk sehnal jenom při vyrabování nějakého skladiště. Španělská chřipka byla hořkým doplňkem hladu a krutých válečných ztrát na frontě. V knize Karneval vítězství (2018) jsem napsal: „Generály Hlad a Nouzi nelze zatlačit do defenzivy. Odpovědní činitelé zastupující občany, pokud chtějí zůstat u moci, musí se postarat o zásobování obyvatelstva. Proto v oblasti Litoměřic v čase otevřeného nepřátelství mezi českými vojáky zastupujícími nově zrozené Československo, a německými nacionalisty podporující provincii Deutschböhmen, došlo k nečekané dohodě. Nepřátelé se dohodli, že nejsou tak velkými nepřáteli, aby nevytvořili společnou česko – německou jednotku. Důstojníci z obou stran podepsali 3. listopadu 1918 protokol o spolupráci… Zvláštní ochranné mužstvo podle dohody mělo být složené z 250 českých a 250 německých vojáků…“ Nebýt tohoto opatření, hladoví lidé by vybrakovali násilím sklady. Na rozdíl od Litoměřic se to lidem v Ústí nad Labem podařilo. Pokud někdo tvrdí, že v roce 1920 proti dnešku byla nabízena nová perspektiva, nové možnosti, bylo to tak? Odmyslíme si, že většina lidí se snažila vyrovnat se s poválečnou nouzí. Ale ani ti, kteří se objevovali v novinách, a podle toho soudíme, co si myslel „národ“, který na podobné úvahy neměl sílu, politici kromě optimismu v novinách v soukromí nemohli být nadšeni z nové perspektivy, protože byla plná otazníků. V roce 1919 československá armáda, legionáři a dobrovolníci bojovali a umírali v bojích se sousedy na maďarské a na polské frontě. V sousedním Německu byly na denním pořádku nepokoje se střílením a mrtvými, v roce 1920 se na maďarské a polské frontě již nebojovalo, ale jaký z toho vyvodit optimismus, když je stát obklopen více méně nepřátelskými státy? Nechtějme srovnávat koronavirovou krizi roku 2020 s ničím jiným. Jsou to jenom falešné představy. Nejde o nic jiného, než že stojíme uprostřed koronavirové laviny a nevíme, zda nejhorší právě probíhá, nebo bude ještě hůře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 09:22:42

V epidemii koronaviru jsme všichni jen malí lidé aneb Život a smrt jednoho maloobchodníka

Koronavirovou epidemii v Číně vnímáme hlavně perspektivou čísel a dynamiky dalšího vývoje. Je to vzdálená kultura a skoro nikdo tam nemáme známé. Ono je to možná i dobře, můžeme si díky tomu zachovat určitý nadhled a odstup od věci. (Jó Itálie, to už začíná být nepříjemně blízko!) Ale propůjčit si na chvíli pohled lidí, který se nacházejí uprostřed veškerého dění, je také zajímavé. Svět nejsou jenom čísla a grafy, ale i příběhy lidí. Následující text je překlad z překladu. Původní příspěvek v čínštině publikoval na sociální síti doktor Cao. Do angličtiny jej přeložila čínská uživatelka Redditu, do češtiny pak s jejím svolením já. Trochu mi to připomíná styl německého spisovatele Remarquea, jenom s kapkou poezie navíc. Snad každé větší zdravotnické zařízení na světě má svého Lin Juna, nebo si aspoň přeje, aby ho mělo. Dále nám tedy bude vyprávět doktor Cao: „Lin Jun zemřel ve Wu-chanské ústřední nemocnici. Bylo mu něco přes čtyřicet let. Lin Jun byl „nedůležitá osoba“, ani lékař, ani manažer, ale každý, kdo pracuje v nemocnici, ho znal. Lin Jun byl příbuzný jednoho zaměstnance nemocnice. Přistěhoval se sem kolem roku 1998. Byl to tehdy docela pohledný chlapík těsně po dvacítce. Oženil se s krásnou ženou s velkýma očima, je to silná žena. Máme tu starou dvoupatrovou budovu, která je v majetku katolické církve. Byla prázdná a církev nabídla přízemí k pronájmu, aby z objektu měla nějaký zisk. Lin Jun si prostory pronajal a otevřel tam malý obchod se smíšeným zbožím. On a jeho žena bydleli hned za krámkem. V Lin Junově obchodě se prodává všechno možné, jídlo, cigarety, alkohol, nealko nápoje, vitamíny, květiny, ovoce a dárky. V podstatě všechno, co můžete potřebovat, když jste v nemocnici, nebo když tam pracujete. Vždycky jsme Lin Junovi volali, když jsme něco potřebovali donést. Buď my sami, nebo do sousedního oddělení. Někdy jsme objednali dva balíky minerálek, jindy si pacienti chtěli dát něco ke svačině, dokonce třeba jenom banán. Vždycky přišel, nikdy si neřekl o žádné peníze navíc, nikdy se nezpozdil, nestěžoval si. Zavolali jste ho a on se objevil, s úsměvem na tváři. Jak se začalo rozmáhat nakupování online, nechtěli jsme nechávat kurýry čekat na recepci, tak jsme jim prostě řekli, ať nechávají naše zásilky v Linově obchodě: „Jenom požádejte majitele, aby podepsal převzetí.“ Dřív, než se rozšířilo placení mobilem, jsme občas zašli do jeho obchodu nakoupit nějaké to jídlo a pití a zapomněli jsme, že u sebe nemáme hotovost (v nemocničních uniformách nenosíme hotovost po kapsách). Vždycky řekl: tak mi zaplatíte později. Někdy si tu částku zapamatoval, jindy ne, pak jsme se dohodli na něčem, co zhruba odpovídalo naší nedokonalé paměti. Díky tomu, jak se svojí ženou dřeli, si mohli dovolit koupit malý byt nedaleko nemocnice. Před oknem si vysadili květiny. Pak si pořídili malé černé auto. Když s ním zrovna nejezdil, přetahoval jej Lin Jun plachtou. Protože bydlel tak blízko špitálu, obraceli jsme se na něj i s jinými dotazy a úkoly. „Poslyš, nová sestra hledá podnájem. Nevíš o něčem?“ – „Jasně, doktor Wang zrovna pronajímá byt. Mám klíče.“ Žili jsme si tu klidným životem, pak začala noční můra. Linův obchod byl hodně blízko k nemocnici. Nakazil se v okamžiku, kdy nás zasáhla první vlna infekcí. Postelí bylo málo, jeho stav se rychle zhoršoval, zemřel dřív, než jsme pro něj něco dokázali udělat. Na CTčku měl obě plíce bílé. Onemocněl ještě v době, kdy se o viru říkalo, že je to „šeptanda“, zemřel v době, kdy vláda tvrdila, že se tomu dá zabránit a kontrolovat to, byl pryč ještě dřív, než na Wu-chan uvalili karanténu. Jeho žena je také nakažená, právě je v nemocnici. Ptal jsem se svých kolegů z pohotovosti, říkali, že pro něj nemohli nic udělat, jeho stav se zhoršil moc rychle. Možná by fungovalo ECMO, jenže kolik těch přístrojů naše nemocnice má? Dva. Byl to jenom obyčejný člověk, bylo těžké pro něj sehnat i lůžko, natož vůbec přístroj jako ECMO. Tolik lidí je jako on, všichni kolem nás, obyčejní, neuvědomíte si, jak jsou důležití, dokud náhle nejsou pryč. Doktor Li Yunliang zemřel, profesor Lin Zhengbin z nemocnice Tongdži zemřel, celá země o nich ví. Ví někdo, že umřel majitel malého obchodu? Ví, někdo, že zemřeli další tři pacienti na mém oddělení? V téhle epidemii jsme všichni jen malí lidé, děláme svoji práci, jsme svědky utrpení života a smrti. Mrtví jsou pryč, živí musejí žít dál.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-17 15:22:32

Abstrakce z Ukrajiny a Nizozemska, vlastně z Vysočiny

Není to mezinárodní kulturní akce velkého dosahu. Ale i tak je obsahem přitažlivá a zde, v Jaroměřicích nad Rokytnou, opravdu mimořádná. Pořádající Městské informační centrum poskytlo komorní interiér bývalého barokního Špitálu dvěma malířům k představení jejich tvorby. Pod titulem Křižovatka výstava obsahuje výběry z ateliérů zahraničních členů Umělecké besedy slovenské, ukrajinského malíře Sergeje Petroviče Biby (nar. 1966) a nizozemského malíře Walthera Smeitinka – Mühlbachera (nar. 1963). Biba pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, doma je v Užhorodě, kde studoval umění. Brzy si dokázal pootevřít svět kreativity malířskými experimenty blízkými postmodernímu umění. Šířeji se pak v tomto smyslu orientoval při delším pobytu v Polsku. Když se ještě později stal členem Umělecké besedy slovenské, získal tím nové umělecké přátele a zejména možnost individuálních a kolektivních výstavních vystoupení. Přes Slovensko přišel na Moravu, za Waltherem Smeitinkem. Do jeho ateliéru se vracívá. Bibův projev je povšechně abstraktní. Smeitinkův rovněž. Šťastnou skutečností je, že oba drží abstrakci na svůj způsob, že projevy jsou si spíše nepodobni. Nedá mně to, abych alespoň kuse nevzpomněl jaroměřickou vernisáž. Když přišla řeč na abstrakci, řečník ji takto zobecnil: Kašle na život, kašle na lásku, kašle na přírodu, všechno jde z autorova nitra… Nejzajímavější bylo, že to vlastně nemyslel špatně. Abstrakce je prostě taková. V některých Bibových malbách ovšem vidíme dokonalý antiabstraktní prvek, drobný konkrétní kreslířský záznam portrétního charakteru, snad jako neodbytnou vzpomínku na autorovy blízké z minula. Je to ozvláštňující. Jinak je vše, „jak má být po abstrakcionisticku“. Na nevelkých formátech skládá Biba generalizované kompozice, jimž nedává názvy. Prvky odkazující k přírodě, k technické civilizaci, „pohyblivé znaky“ elektronické komunikace, geometrický soulad a harmonicky tlumená barevnost. Takový je Bibův index. Je to abstrakce „odjinud“, má přitažlivou východní a přes Polsko rovněž severní dikci. Biba údajně všechny právě vystavené obrazy namaloval na Vysočině, při pobytech u Smeitinka.       Smeitink, narozený 1963 v nizozemském Doetinchemu, studoval v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorbu, pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém lyceu v Utrechtu. V druhé půlce 90. let pomáhal při pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a Brnem. U nás, větší měrou na Moravě, uskutečnil řadu svých výstav. V obci Příštpo v sousedství Jaroměřic nad Rokytnou si s manželkou koupili v roce 2006 venkovské stavení. Smeitink se naučil česky, získal české občanství. V listopadu 2014 otevřel v Příštpu soukromou galerii. Smeitinkova abstraktní malba je založena na vazbě určitého arzenálu částečně poznatelných jednotlivostí, na geometrických vztazích a tlumené zemité barevnosti. Při vernisáži výstavy Smeitink připomenul svoji stále podrženou tendenci: Chci divákovi něco ukázat, ale současně něco nechat skryté. Ano, to je nejlepší cesta k uchování si plné svobody projevu, při poskytnutí divákovi dostatečného prostoru k osobnímu závěru, že umělce proto akceptuje, protože mu rozumí. Při letmém zrakovém průzkumu jsou Smeitinkovy obrazy vlastně velmi jednoduchými kompozicemi s estetickým zápolením přímých linií s protikladnými dynamicky rozvlněnými gestickými čarami. To je ovšem pouhý povrch autorových malířských konstrukcí. V nitru sestávají z více barevných vrstev, často nesoucích struktury vytvářející optické efekty světla a stínu mírně posílené střízlivými valéry kontrastních barev. Ony zmíněné poznatelné jednotlivosti pocházejí ponejvíce z krajiny. Nesou odkazy důslednosti práce s barvou, jak je známe z barokní holandské malby. Smeitink překrývá a rozsvěcuje postupně nanášené vrstvy, což rozhodně není primárním znakem abstrakce. Nic však není v Smeitinkově generalizaci věcné, konkrétní, výsledný abstraktní obraz má svérázný charakter. Tedy tu je tázání, z čeho a jak vzniká osobitost malířského výrazu? Pokud sám tvůrce stojí více o dosažení výsledku své práce dle vlastního „předpisu“ než o verbální sdělování svých technologií, můžeme se pouze dohadovat. Malířský projev je specifickou směsí řemeslných dovedností, osobní filozofie, citu střeženého rozumem a dojista i nesdělitelné psychosomatické sloučeniny malířova tvůrčího pudu. Zrozený obraz má být nanejvýše osobitým svědectvím o individuu tvůrce. A v příměru k obrazu předcházejícímu má vždy být nový. Nebo alespoň nově rozvíjející předtím dosažené. Předešlá věta jde na Smeitinkovo tělo i duši. On je typickým rozvíjejícím malířem s volným tempem práce. Stále má co ukázat k příjemnému podívání. Závěrem poznámka, snad ne zbytečná: Biba a Smeitink jsou přáteli. Jejich osobní i umělecké kontakty jsou rozvité. Přesto je na propagační tiskovině k výstavě uvedeno Smeitinkovo jméno před Bibovým. Abecední pořádek i úcta k hostu jsou pominuty. Ve stejném pořadí jsou spojitě, poněkud nešťastně, zobrazeny výřezy z obrazu jednoho a druhého. Reprodukce Smeitinkova obrazu zabírá bez grafického zdůvodnění šedesát procent vymezené plochy, Bibova v nerovnováze nezaslouženě jen čtyřicet.           Sergej Petrovič Biba a Walther Smeitink – Mühlbacher, Křižovatka, obrazy, Špitál, Jaroměřice nad Rokytnou. Výstava je přístupná do 31. října, pozvánka na vernisáž a plakát neuvádějí otevírací dobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 19:05:00

V Brně vznikla gynekologická ambulance pro transgender lidi. Je první v Česku

První gynekologická ambulance pro transgender osoby vznikla v Brně. Stala se tak jednou z mnoha specializací bohunické fakultní nemocnice. K vytvoření speciální ambulance motivovala vedení špitálu snaha o komfortní, genderově rovnoprávné a příjemné prostředí pro pacienty, kteří aktuálně procházejí změnou pohlaví.

Čas načtení: 2024-02-22 18:49:00

V Brně vznikla gynekologická ambulance pro transgender lidi. Je první v Česku

První gynekologická ambulance pro transgender osoby vznikla v Brně. Stala se tak jednou z mnoha specializací bohunické fakultní nemocnice. K vytvoření speciální ambulance motivovala vedení špitálu snaha o komfortní, genderově rovnoprávné a příjemné prostředí pro pacienty, kteří aktuálně procházejí změnou pohlaví.

Čas načtení: 2024-02-22 18:49:00

V Brně vznikla gynekologická ambulance pro transgender lidi. Je první v Česku

První gynekologická ambulance pro transgender osoby vznikla v Brně. Stala se tak jednou z mnoha specializací bohunické fakultní nemocnice. K vytvoření speciální ambulance motivovala vedení špitálu snaha o komfortní, genderově rovnoprávné a příjemné prostředí pro pacienty, kteří aktuálně procházejí změnou pohlaví.

Čas načtení: 2024-02-26 11:07:28

Kdyby mě trefil naplno, asi by to dopadlo jinak, popisuje Bačkovský chvíle hrůzy

Měl příslovečné štěstí v neštěstí. Po smolném zásahu spoluhráče odvezla gólmana Liberce Huga Jana Bačkovského z derby s Jabloncem (3:3) sanita rovnou do nemocnice. 24letého brankáře propustili ze špitálu v neděli po poledni. Nyní se v rozhovoru k hororovému momentu vrací.

Čas načtení: 2024-02-29 10:12:07

Petice ani dopis hejtmanovi nestačily, znojemský špitál má „nechtěného“ šéfa

Novým ředitelem znojemské nemocnice je podle očekávání Miroslav Kavka. Přestože volbě předcházely petice a další projevy nespokojenosti ze strany lékařů a zaměstnanců špitálu, zvrátit „nalinkovaný“ vývoj to nemohlo. Kavka byl jediným kandidátem a kontroverzní volba prošla bez zádrhelů, znojemští radní ji schválili jednohlasně.

Čas načtení: 2024-03-01 13:26:00

Jiří Krampol (85) znovu v nemocnici: Rok plný potíží a bolesti na lůžku!

Nedlouho poté, co ho z nemocnice po třech týdnech propustili domů, už Jiří Krampol (85) zase leží v Praze Na Františku! V poslední době je přitom ve špitálu víc než doma. S čím vším se léčil jen za poslední rok? 

Čas načtení: 2024-03-14 17:16:00

Miloš Zeman opět ve špitálu: Kvůli zdravotním obtížím ho hospitalizovali v Motole

Miloš Zeman je opět ve špitálu, tentokrát v pražském Motole. Blesk Zprávám to potvrdila mluvčí nemocnice Pavlína Danková. Ještě ve středu přijímal Zeman návštěvy ve své prezidentské kanceláři na Praze 6. Po čtvrtečním vyšetření je však exprezident hospitalizován. Zdravotní potíže se týkají i jeho cukrovky, v nemocnici by měl být zhruba týden, vzkázal Blesku Jiří Ovčáček.

Čas načtení: 2024-03-14 18:13:00

Miloše Zemana hospitalizovali v nemocnici v Motole: Problémy kvůli trombóze!

Miloš Zeman je opět ve špitálu, tentokrát v pražském Motole. Blesk Zprávám to potvrdila mluvčí nemocnice Pavlína Danková. Ještě ve středu přijímal Zeman návštěvy ve své prezidentské kanceláři na Praze 6. Po čtvrtečním vyšetření je však exprezident hospitalizován. Zdravotní potíže se týkají i jeho cukrovky, v nemocnici by měl být zhruba týden, vzkázal Blesku Jiří Ovčáček.

Čas načtení: 2024-03-14 18:47:00

Miloš Zeman v nemocnici: Operovali ho v Motole! Problémy kvůli trombóze a cukrovce

Miloš Zeman je opět ve špitálu, tentokrát v pražském Motole. Blesk Zprávám to potvrdila mluvčí nemocnice Pavlína Danková. Ještě ve středu přijímal Zeman návštěvy ve své prezidentské kanceláři na Praze 6. Po čtvrtečním vyšetření je však exprezident hospitalizován a podle Dankové se podrobil operaci. Problémy způsobila podle Jiřího Ovčáčka Zemanovi i jeho cukrovka, podle informací Blesku se u Zemana projevila trombóza.

Čas načtení: 2024-03-23 13:28:19

Kolaps Jiřího Krampola. Našli ho v ohrožení života, leží na JIP

Jiří Krampol na tom není zdravotně vůbec dobře. Poté, co si tři týdny poležel v Nemocnici Na Františku se zápalem plic, je zpátky ve špitálu. Jen dva dny po propuštění z nemocnice pro něj jela záchranka znovu.

Čas načtení: 2024-04-02 14:06:00

Dobrá zpráva pro Zemana: Exprezidenta mají již brzy pustit z nemocnice! Chystá se i tiskovka

Miloše Zemana, hospitalizovaného v nemocnici v pražském Motole, již tento týden ze špitálu propustí. Informovaly o tom v úterý Seznam Zprávy. Podle nich by měl být Zeman propuštěn ve středu. Na středečních 14:00 je přitom do Motola plánována tisková konference ke zdraví exprezidenta.

Čas načtení: 2024-04-07 07:28:00

Vážně nemocný Jiří Krampol (85): Utíká pryč z nemocnice

V léčebně dlouhodobě nemocných v Nemocnici Na Františku se českému Belmondovi vůbec nelíbí. Celý život byly jeho chloubou svaly, a teď aby ležel zesláblý ve špitálu? Jiřího Krampola (85) v LDN dlouho nikdo neudrží.

Čas načtení: 2024-04-08 00:00:00

Zruší u nás péči, zhorší se dostupnost, bojí se malé nemocnice Válkovy reformy

V některých regionech se zhorší dostupnost lékařské péče. Tvrdí to nemocnice oslovené MF DNES v reakci na pokračující reformu špitálů pod taktovkou ministerstva zdravotnictví a pojišťoven. Ta má posílit postavení větších nemocnic a více centralizovat akutní péči, a naopak „transformovat“ činnost těch menších.