EUR 24,240 || 
JPY 13,247 || 
USD 20,664 || Ve čtvrtek 11. prosince má premiéru nová komedie režisérky a scenáristky Evy Toulové Deník shopaholičky. Snímek vypráví o nákupy posedlé čtyřicátnici (Barbora Seidlová), která zároveň prožívá krach ve vztahu i v profesním životě. Ženským pohledem na svět se ostatně rodačka ze Znojma a absolventka pražské FAMU zabývá opakovaně.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53
Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31
Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)
Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě. Ukázka z knihy: KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA Sociální bydlení dlužíme dětem Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi. Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí. Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech. Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole. Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím. Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí. Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna. Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti. Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech. Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké. Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí. Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové. Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce. Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne. Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas. Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu. Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté. Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09. Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma. Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu. Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-13 07:28:12
Napříč Evropou v posledních týdnech bouří zemědělci. S traktory blokují důležité dopravní tepny, aby upozornili na problémy svého odvětví. A i když ty se v jednotlivých zemích mírně liší, základní teze nespokojenosti zemědělců jsou společné: tlak na ceny, byrokracie nebo neschopnost konkurovat levným dovozům z třetích zemí. Podle místopředsedy sněmovního zemědělského výboru Petra Bendla (ODS) jsou problémem právě levné dovozy, členka výboru Margita Balaštíková (ANO) zase jako zásadní vidí neschopnost Evropy pomoct sama sobě.
Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10
Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou
Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-14 16:15:00
Každý básník je lhář aneb Dobrá báseň je víc než exaktní, je přesná
My lidé jsme vlastně strašně zvláštní tvorové. Navzdory všem blbostem, nedokonalostem, špatným náturám, krutosti a lžím, kterými sami sebe zasypáváme, a přidejte ještě chronickou neschopnost poslouchat své vlastní rady, neschopnost dodržovat vlastní...
Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00
Čelný americký lékař varuje, že neschopnost vlád lépe regulovat sociální média je "šílenství"Mladí lidé začínají být méně šťastní než starší generace, protože trpí "obdobou krize středního věku", ukázal celosvětový výzkum. Čelný americký lékař varoval, že "mladí lidé mají opravdu velké potíže".Doktor Vivek Murthy, americký generální chirurg, uvedl, že umožnit dětem používat sociální média je jako dávat jim léky, u nichž není prokázáno, že jsou bezpečné. Řekl, že neschopnost vlád lépe regulovat sociální média v posledních letech je "šílenství".Nové údaje odhalily, že mladí lidé v Severní Americe jsou nyní méně šťastní než starší lidé, přičemž se očekává, že stejný "historický" posun bude následovat i v západní Evropě.Mizící pocit pohody mezi lidmi mladšími 30 let vyřadil Spojené státy z první dvacítky nejšťastnějších zemí, ukázala zpráva World Happiness Report 2024.
Čas načtení: 2024-04-17 15:33:00
Za dehonestující výrok se omlouvám, napsal Zeman exporadci. Nařídil to soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou ve středu Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 15:42:25
Za dehonestující výrok se omlouvám, napsal Zeman exporadci. Nařídil to soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou ve středu Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 15:32:00
Zeman se omluvil exporadci Šarapatkovi za slova o neschopnosti. Přiměl ho k tomu až soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou dnes Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 16:04:00
Zeman se omluvil Šarapatkovi za výrok o neschopnosti. Nařídil mu to soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou dnes Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 16:04:00
Zeman se omluvil Šarapatkovi za výrok o neschopnosti. Nařídil mu to soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou dnes Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 15:42:25
Za dehonestující výrok se omlouvám, napsal Zeman exporadci. Nařídil to soud
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou ve středu Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-04-17 22:39:00
„Nic se nestalo, Miloši.“ Zeman se omluvil Šarapatkovi za výrok o vyhazovu
Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.
Čas načtení: 2024-05-03 14:28:28
2. května se ruský diktátor Vladimir Putin setkal s gubernátorem Tulské oblasti Alexejem Djuminem, který je spojen se soukromou vojenskou společností Wagner. The post Putin údajně chce potrestat ministra obrany Šojgua za neschopnost dosáhnout vojenských cílů, tvrdí ISW first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-07 19:16:17
Šichtařová: Vláda se rozhodla akcionáře ČEZu trestat za vlastní neschopnost
To všechno jsou názvy, kterých se dostalo 60procentní windfall tax, která byla uvalena na banky nebo na ČEZ. Jako kdyby drahá elektřina byla způsobená... Článek Šichtařová: Vláda se rozhodla akcionáře ČEZu trestat za vlastní neschopnost se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-09-25 12:12:00
Koudelka (Trikolora): Lže premiér Fiala, či piráti? Foltýn mlčí
Premiér Petr Fiala odvolal pro neschopnost pirátského ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše. Neschopnost ministra řešit průser ve stavebním řízení, o němž se ví měsíce, zjistil premiér až nyní.
Čas načtení: 2024-12-17 21:44:49
Vatikánu hrozí platební neschopnost
Zdroje příjmů Svaté stolice už roky postupně vysychají, a tak nejmenší stát na světě čelí finančním problémům. (Foto: Flickr) Podle mediálních zpráv to s... Článek Vatikánu hrozí platební neschopnost se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-12-17 21:44:49
Vatikánu hrozí platební neschopnost
Zdroje příjmů Svaté stolice už roky postupně vysychají, a tak nejmenší stát na světě čelí finančním problémům. (Foto: Flickr) Podle mediálních zpráv to s... Článek Vatikánu hrozí platební neschopnost se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2025-05-09 08:00:59
Motoristé na dálnicích dělají řadu úplně zbytečných chyb. Přispívají tak ke vzniku kolon i nehod.
Čas načtení: 2025-05-13 06:00:00
Jan Pokorný: "Bezzásahové lesy vodu neztrácejí, ale zadržují" aneb názorný příklad Plant Illiteracy
Tento vzkaz profesora Jakuba Hrušky poslancům uveřejněný v Ekolistu 3.5. 2025 je učebnicovým projevem „Plant Blindness“, slepoty vůči rostlinám. Což je termín používaný v didaktice. Je to neschopnost vidět nebo si všimnout rostlin v prostředí, neschopnost rozpoznat význam rostlin v biosféře a pro člověka. Amprazis & Papadopoulou (2020) uvedli, že „rostlinná slepota – plant blindness“ je zásadní překážkou udržitelného rozvoje, protože negativně ovlivňuje lidské úsilí o dosažení všech cílů udržitelného rozvoje. Podle Uno (1999) nezájem o rostliny ústí v „rostlinnou negramotnost – plant illiteracy“, nedokonalou znalost rostlin a nedostatečné porozumění fyziologickým procesům, které v rostlinách probíhají a kterými rostliny ovlivňují své okolí.