Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-06 22:24:00

Szikszay opět úřadoval. Skandální vyloučení Vitíka v derby, sparťané jsou v šoku

Dlouho to vypadalo, že tradičně vypjaté derby mezi Slavií a Spartou (2:1) se tentokrát odehraje bez větších excesů. Parádní fotbalový večer v Eden se ale na konci zvrtnul. V nervózním závěru to začalo jiskřit. Dvě červené karty, hlavička Oscara po vzoru Zidana, strkanice, nadávky. Ale hlavně skandální vyloučení sparťanského stopera Vitíka. A ve všem má prsty starý známý rozhodčí Szikszay.

Čas načtení: 2024-11-08 14:40:00

Aféra v Zápech: Komise uznala protest Chlumce. Sudí s ligovými ambicemi chyboval

Skandální zářez v ČFL má dohru. Rozhodčí Tomáš Švagr v třetiligovém zápase SK Zápy – FK Chlumec nad Cidlinou (2:0) několikrát hrubě chyboval – vždy ve prospěch domácího týmu. Podle Komise rozhodčích Řídící komise pro Čechy FAČR měl být domácí kapitán Jiří Duben vyloučen poté, co ve 36. minutě za stavu 0:0 fyzicky atakoval protihráče. Navíc hosté měli zahrávat dva pokutové kopy.

Čas načtení: 2025-08-19 08:03:40

Skandální penalta? Leeds vyhrál nad Evertonem, ale verdikt sudího budí vášně

Leeds United se po návratu do Premier League dočkal vítězného vstupu, když doma zdolal Everton 1:0. Rozhodující okamžik ale přišel po sporném pokutovém kopu, který rozdělil fanoušky, hráče i experty. Zatímco jedni mluví o skandálu, jiní tvrdí, že rozhodčí měl naprostou pravdu. Každopádně Leeds vyhrál zcela zaslouženě.

Čas načtení: 2021-06-08 14:29:21

Pidivadlo v červnu uvádí Přítelkyně z domu smutku od Evy Kantůrkové či Lorcovu Krvavou svatbu

Pidivadlo studentů pražské Vyšší odborné školy herecké můžete v červnu vidět ve hrách Pět ve stejných šatech od Alana Balla, Její pastorkyni od Gabriely Preissové, Přítelkyních z domu smutku Evy Kantůrkové, Krvavé svatbě od F. G. Lorcy či Milkování od Arthura Schnitzlera. Představení se konají buď Divadle Bez Hranic (Křesomyslova 14, Praha 4) či v Divadle Kolowrat (Ovocný trh 6, Praha 1).   Středa 9. června, 19:30 Divadlo Bez Hranic – Alan Ball: Pět ve stejných šatech Jeden pokoj. Pět žen. Pět družiček. Patery stejné šaty. Pět tragikomických osudů a jeden příležitostný barman.   Sobota 12. června, 19:30 Divadlo Kolowrat – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa Realistické drama s až antickou zápletkou i přitažlivý, vášnivý a znepokojující příběh z moravské vesnice. Od jeho napsání uběhlo více než sto třicet let, ale se svými základními životními touhami, láskou, nenávistí, žárlivostí, odpuštěním i vynucenými společenskými konvencemi bojujeme, bohužel, stále. Nebo ne?   Neděle 13. června, 19:30 Divadlo Kolowrat – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa   Pondělí 14. června, 19:30 Divadlo Bez Hranic – Eva Kantůrková: Přítelkyně z domu smutku „Nevybrala jsem si, s kým budu namačkaná na cele. V místnosti bez oken, kde se spí, jí i vyměšuje. Kde není kam uniknout před cizím smradem i řečmi.“ Dramatizace autobiografického románu Evy Kantůrkové, jehož hrdinka se za absurdních okolností spojených s komunistickým režimem ocitá ve vězení.   Úterý 15. června, 19:30 Divadlo Bez Hranic – F. G. Lorca: Krvavá svatba Hlavním tématem Krvavé svatby je střed tradované a se zaťatými zuby udržované tradice obce a společnosti jako takové a možnosti či nemožnosti chovat se v těchto podmínkách svobodně, vzbouřit se či překročit hranice tohoto řádu. Hlavní otázkou zůstává, jaká je cena tohoto překročení.   Čtvrtek 17. června, 19:30 Divadlo Kolowrat – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa   Středa 23. června, 19:30 Divadlo Kolowrat – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa   Pondělí 28. června, 20:00 Divadlo Bez Hranic – Arthur Schnitzler: Milkování Skandální autor. Skandální titul. Láska, oddanost, čest, smrt. To vše na břehu stříbropěnného Dunaje ve Vídni. Více informací najdete na Facebooku, Instagramu či webu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-09-25 16:38:29

Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu

Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-26 16:55:59

Skandální rasistické hesla během oslav v Německu

Šokující scény se odehrály během uplynulého víkendu na německém ostrově Sylt, kde skupina rozjařených mladých lidí slavila začátek turistické sezony. S úsměvy na tvářích a za doprovodu hudby provolávali hesla... The post Skandální rasistické hesla během oslav v Německu first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-11-10 13:59:32

Skandální: Úředník FEMA nařídil, aby nepomáhali domům s Trumpovými nápisy

Podle interní korespondence, kterou získal deník The Daily Wire a kterou potvrdilo několik federálních zaměstnanců, nařídil federální úředník pro pomoc při katastrofách pracovníkům, aby... Článek Skandální: Úředník FEMA nařídil, aby nepomáhali domům s Trumpovými nápisy se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2011-01-06 16:00:00

Povánoční festival slev na Queens.cz je v plném proudu!

Každoroční skandální slevy oblečení a bot na Queens.cz jsou tu! Vyprašte peněženky, prohledejte kapsy a vysypte z nich drobné! Přesně tak, letošní slevové ceny jsou tak nízko, že vám na nákup stačí dvě, tři stovky! Každý den přibývají do sekce Slevy další a další produkty, které byly zlevněny až o ...

Čas načtení: 2021-01-04 18:08:19

Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…

Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.

Čas načtení: 2024-02-11 18:00:00

Super Bowl před 20 lety: Lámal rekordy, potvrdil Bradyho výjimečnost a přinesl kauzu Nipplegate

Napínavý thriller na hřišti a skandální moment v poločasovém programu. Super Bowl, který se odehrál v únoru před dvaceti lety, jde jen stěží vytěsnit. Legendární Tom Brady po něm pózoval s druhou trofejí Vince Lombardiho v kariéře, když v souboji geniálních myšlenek quaterbacků předčil Jakea Delhommea, a New England slavil vítězství nad Carolinou 32:29. Dodnes se ale mluví také o tehdejší "halftime show" v Houstonu. 

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz šestý: Islámská migrační invaze jako trvale udržitelný útok

Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 10:26:05

Peroutka jede z flámu do Čerčan

O Ferdinandu Peroutkovi se píše většinou vážně. Je to škoda. Protože k němu vždy patřilo i to, co sám nazýval lehkým životním stylem. A nebýt toho, možná bychom dnes byli ochuzeni o jedno stěžejní Peroutkovo dílo — Budování státu. Před devadesáti lety, nejspíš někdy v létě roku 1930, si totiž Peroutka vyrazil na flám a ten skončil nápadem. Nápadem, který za tři roky přivedl k realizaci a zůstal po něm jako to hlavní, co nám nakonec odkázal. V exilu na vlnách Rádia Svobodná Evropa Peroutka vzpomínal, jak k nápadu na Budování státu vlastně došel. Když T. G. Masaryk vydal v Anglii své válečné vzpomínky nazvané Světová revoluce, změnil londýnský vydavatel titul na Budování státu, protože pochyboval o tom, že šlo skutečně o revoluci. Peroutkovi se nicméně titul zdál přesný pro to, co o více než deset let později zamýšlel napsat. Obsažnou kroniku prvních let samostatné republiky, aby jednou pro vždy bylo sepsáno, jak stát vznikal, jak se rodil a ustavoval. Psát Peroutka začal na podzim 1930, první sešit vyšel v roce 1933, a pak po tři roky vycházelo Budování státu v sešitech na pokračování. Knihu nikdy nedokončil, měla mapovat vývoj republiky od roku 1918 do roku 1925, kdy měl za to, že je stát dobudován, protože pro ideu Československé republiky začali být získáváni také zdejší Němci, které až do té doby válcovala nová česká reprezentace. Když byl ale u svazku s rokem 1922, přišlo ohrožení republiky na konci třicátých let a bylo jasné, že všechno bude jinak, než se zdálo. Stát dobudován nebyl. V roce 1930 tomu ale ještě mnoho nenasvědčovalo. Peroutka, jak vzpomínal, žil tehdy „dost neortodoxním životem; po mnoho let jsem nešel spát dřív než ve tři, ve čtyři, v pět ráno, a někdy ani to nám nestačilo a vyjeli jsme si ještě někam ven za Prahu, obyčejně na Zbraslav, a vraceli se domů hodně pozdě. Jednou jsem byl s jedním přítelem v Lucerně a pak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou z flámu místo domů do Čerčan.“ V publikaci Deníky, dopisy, vzpomínky, vydané u nás po roce 1989, ovšem chybí Peroutkova slova pronesená ve Svobodné Evropě, že s sebou na výlet s kamarádem ještě vzali slečnu, která v Lucerně prodávala hostům květiny. Zjevně veselá společnost nad ránem dorazila k vrchu Chlum, který stojí nad Čerčany, k místu, kam na letní byt jezdíval mladočeský politik Eduard Grégr. Historické reminiscence se tu v rozednívajícím se dni dostaly na mysl také Peroutkovi. „Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina. Také blízká vesnička působí tajemně staroslovansky. A tak při pohledu na to začalo se ve mně vzmáhat nějaké historické vědomí. A pak jsme šli po jakési cestičce a já přemýšlel, jak je asi stará, a nic bych se nedivil, kdyby ta cestička byla stará tisíc let.“ Byla to cesta mezi Chlumem a Čtyřkoly. Když do nich došli, uvědomil si Peroutka, jak moc se v české krajině prolíná český a německý prvek a jak výsledek bez jednoho i druhého je už jen těžko možný. Právě podle Grégra existovaly Čtyřkoly od 11. století, ale tehdy se jmenovaly Věrady. Za Marie Terezie to během germanizace přejmenovali na Vierrad nebo Vierräder a když to později zase Češi měnili po svém, neznali už Věrady, ale přeložili obec jako Čtyřkoly. Takto pohroužen do historických reminiscencí vrátil se Peroutka domů, a i když nespal už více než šestatřicet hodin, začal sbírat materiál pro Budování státu z parlamentních protokolů. Dva dny na to se s nápadem svěřil Masarykovi. S ním pak v létě v Topolčiankách probírali historii republiky od roku 1918 do roku 1925. Později Masarykovu roli převzal Beneš, a jak Peroutka poznamenává, ten byl ještě neúnavnější. Ostatně odraz Benešových postojů a pohledů na vznik státu je v knize dobře patrný, například ve své době ve skandální kapitole o Milanu R. Štefánikovi, která jednoho ze zakladatelů státu vykreslila nejen v obdivných barvách. Materiál Peroutka sbíral a sepisoval tři roky a od roku 1933 postupně vydával sešitové vydání. To mělo za následek, že kniha z počátku budila spíš očekávání než ohlas, protože nebylo jasné, co z toho bude. I když existují vzpomínky například na žert Karla Čapka, který se údajně Peroutky ptal, jak to s tím vznikem státu vlastně dopadne? Peroutkovo nasazení ale bylo nepopiratelné — psal v té době do Lidových novin, každý týden vydával svou revue Přítomnost, a ještě půl sešitu Budování státu. Někdy práci nechal na poslední chvíli, a tak některé kapitoly vznikaly například na Medvědí boudě o zimní dovolené nebo po barech. Každopádně před devadesáti lety začalo vznikat nad ránem na kopci Chlum u Čerčan dílo, bez kterého se dodnes mapování prvních let samostatného státu jen těžko obejde. Možná je načase, aby si zase nějaký spisovatel vyrazil na flám do Lucerny.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 23:00:06

Útok na Evropu na pozadí koronakrize

Zatímco všichni sledujeme denní skóre onemocnění a úmrtí v době pandemie koronaviru, na jihovýchodní výspě Evropy dochází ke každodenním útokům na hranice Řecka – a tím i Evropské unie. Většinu států Evropy to, zdá se, nijak nevzrušuje, a to ani natolik, aby o tom informovaly ve zpravodajství. Lidé, kteří se o situaci na řeckých hranicích zajímají, jsou odkázáni na nezávislé servery, popřípadě přímo na řecké zdroje. Turci vyhánějí Syřany Když už některá veřejnoprávní média o situace informují, tak většinou ve stylu „zoufalí uprchlíci, ženy a děti, vyhnaní syrskou armádou a Putinem z Idlíbu, se snaží dostat do bezpečí a Řecko jim v tom brání“ či „Turecko už nemá kapacity, aby další uprchlíky ubytovalo na svém území“. Nic nemůže být vzdáleno skutečnosti více než tyto informace. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan na konci února oznámil, že otevírá hranice směr Evropa. Bylo to z jeho strany bezprecedentní porušení smlouvy, podle které kasíruje ročně od EU šest miliard euro, aby se o uprchlíky na svém území postaral. Je to jen a jen vydírání. Ostatně valnou část uprchlíků vyrobil svým válčením v Sýrii a Iráku sám. O podpoře Islámského státu Tureckem nemluvě. Ale nešlo o pouhé otevření hranic, jak se často uvádí. Jeho paramilitantní bojůvky, Šedí vlci, začaly aktivně vyhánět po léta usazené Syřany z jejich obchodů a domovů, policie a armáda je nakládaly do autobusů a posléze nutily nastoupit do člunů směr řecké ostrovy a hraniční řeka Evros. Videí je na youtube, twitteru i fcb dostatek. Erdogan navíc otevřel brány vězení migrantům převážně z Maghrebu, Afghánistánu a Pákistánu, a rovněž je nechal odvézt k hranicím. Ti se pak stali tvrdým jádrem několika set útočníků, kteří s pomocí turecké policie a armády od začátku března opakovaně útočí na řeckou hranici v oblasti řeky Evros a hraničního přechodu Kastanies.  Uprchlíci z Idlíbu nemají šanci se do Turecka dostat přes hraniční zeď, kterou se Turecko proti Sýrii opevnilo téměř po celé hranici. Řecko zastavilo zatím na měsíc azylové řízení pro veškeré „žadatele o azyl“, za což je opakovaně kritizováno z vysokých míst v Evropské unii a OSN, o neziskových organizacích působících zejména na řeckých ostrovech nemluvě. „Odborník OSN pro lidská práva Felipe González Morales kritizoval Řecko za nové incidenty týkající se migrantů a bezpečnostních sil na turecko-řecké hranici. Morales tvrdí, že Řecko tím, že migrantům nedovoluje žádat o azyl, porušuje zákaz hromadného odmítnutí žadatelů“, uvedl Morales, jehož v pondělí 23. března citovaly Neue Zürchner Zeitung.  Všichni Řekové jsou pravicoví radikálové? Zejména německý tisk se silně angažuje ve vykreslování Řeků jako „pravicových radikálů“. A to nejen armády a policie, ale i narychlo vzniklé domobrany, která brání člunům ve vylodění a pomáhá hlídat hranici se svými vlastními zbraněmi, ale třeba i traktory. Za premiérem Kyriakisem Mitsotakisem, který zavelel k rozhodné obraně hranic, stojí podle průzkumů 90 procent obyvatelstva. Devadesát procent obyvatelstva jsou tedy pravicoví radikálové. Německo se chtělo silně angažovat i v přijímání „nezletilých migrantů bez doprovodu“, ale v době koronakrize muselo chtě nechtě těchto plánů zanechat. Je bohužel smutnou skutečností, že v době jakékoli krize, nejen při koronavirové epidemii, solidarita uvnitř EU nefunguje. Řecku, jehož premiér objížděl Evropu ve snaze získat podporu, přispěchalo na přímou pomoc vysláním policistů či speciálních sil pouze Rakousko (100 mužů), Polsko (200) a Kypr (22). Další země vyslaly větší či menší množství policistů k posílení agentury Frontex. Což nemusí být vždy pomoc, jak se ukázalo v případě dánského kapitána lodi Frontexu, který nalodil migranty a přes řecký zákaz je vylodil na řeckém ostrově Kós. Naše vláda vyslala osm policistů. Jen pro srovnání – Slovinci 35. Od začátku března se Řecko snaží opevnit svou hranici. Podařilo se mu vybudovat několikanásobné oplocení, protipěchotní i protitankové zátarasy a obranné valy vyztužené kulometnými hnízdy. K ostré střelbě ze strany Řeků zatím nedošlo. Zato turecká strana takové zábrany nemá – bylo zaznamenáno „střílení ostrými“ z turecké strany, respektive z člunů na řece Evros. Samozřejmě nestříleli migranti, ale turecké speciální síly, které Erdogan k hranici poslal v počtu několika tisíc. Kromě nich migrantům zezadu pomáhají dvě divize turecké armády, z toho jedna obrněná. Migranti opakovaně a prakticky denně útočí na hraniční ploty a jejich obránce kameny, Molotovovými koktejly a dokonce chemikáliemi. Turecká policie je zezadu podporuje střelbou slzných a kouřových granátů na řecké území s cílem znesnadnit obráncům orientaci. Migranti porážejí stromy, kterými se snaží porazit plot a vyrábějí si žebříky. Kdo je na turecké straně zásobuje potřebným materiálem, si lze snadno odvodit. To vše v době, kdy i Řecko vyhlašuje karanténu z důvodu šíření koronaviru a je téměř jisté, že letos mnoho turistů do Řecka nepojede. Země je extrémně zranitelná kvůli dlouhodobé krizi, způsobené „dluhovou pomocí EU“, zejména opět Německa, jehož banky prakticky zabavily všechny ziskové řecké přístavy a letiště. Možný konflikt mezi dvěma státy NATO Existuje studie EastMed Strategic Studies Institute, podle které je docela pravděpodobné, že už během pravoslavných Velikonoc dojde k přímému útoku Turecka na řecké ostrovy, jak píše i řecký server pronews.gr.  Už dnes turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor nad řeckými ostrovy ve snaze zmapovat jejich obranu. Jako zprostředkovatel pak prý nastoupí zejména EU a Německo, které podmíní ekonomickou pomoc Řecku sjednáním kompromisů s Tureckem. EastMed Strategic Studies Institute vychází z dlouhodobé zkušenosti, že Německo a Turecko dlouhodobě spolupracují a jsou ekonomicky provázány. Jejich spolupráce se datuje už od dob Atatürka, kde Německo pomohlo dodávkami chemických zbraní a letadel už v době masakrů Kurdů v Dersimu v letech 1937 a 1938. Německo, stejně jako Francie, mají v Turecku pobočky svých koncernů. A v době opakovaných agresí Turecka vůči Sýrii a územím pod kurdskou samosprávou se nikdy oficiální německý tisk nevyslovil vůči Turecku tak ostře, jako nyní kritizuje Řecko za „nelidské zacházení s uprchlíky“. Karty takto rozdané poněkud zkomplikoval rakouský kancléř Sebastian Kurz, který Řecku vyslovil jasnou podporu a jako důkaz poslal na řecké hranice 100 mužů elitní jednotky Cobra. Na tiskové konferenci, kterou uspořádal společně s řeckým premiérem, řekl, že Evropská unie stojí pevně za Řeckem. Kurz se tedy ukázal jako politik více než evropského formátu. Nejen v době koronakrize, kdy jako první z premiérů zemí EU vyhlásil pomoc domácí ekonomice v řádech desítek miliard eur, což následně změnilo i postoj guvernérů národních bank eurozóny. Evropská centrální banka dokonce bude nakupovat i řecké dluhopisy, což bylo dosud tabu. Pomůže tak Řecku ze smyčky německých bank a doufejme, že i „kompromisů“ s Tureckem. Záběry „uprchlíků z Idlíbu“, provolávajících „Alláhu akbar“ a házejících kameny na řecké pohraničníky, přineslo jako první hlavní zpravodajství veřejnoprávní rakouské televize ORF Zeit im Bild. Do té doby převažovaly záběry topících se žen a dětí, jak se zjistilo, občas i nahrané na efekt, nikoli autentické. Silnou podporu vyslovilo Řecku Maďarsko a Srbsko, Poláci vyslali speciální jednotky, maličký Kypr 22 policistů. Většina ostatních států Evropy, Evropské unie zejména, se i nadále tváří, že na řecké hranici se nic zajímavého neděje, maximálně se zoufalí uprchlíci snaží dostat do Evropy a není jim to umožněno, což je skandální. Útok našeho váženého spojence v NATO na území jiného zřejmě méně váženého spojence v NATO prochází takřka bez povšimnutí. Což je děsivé. Recep Erdogan dokonce dohodl s premiérem Albánie Edi Ramou přesídlení 30 tisíc migrantů na území Epiru, kde převážně sídlí řecká menšina v Albánii. Změna demografie – osvědčená Erdoganova taktika. První autobusy s nelegálními migranty už do Epiru přijely. Řekům v Albánii hrozí etnické čistky stejného typu, jako postihly Srby v Kosovu. Vláda má pro tento případ po ruce nový zákon o vlastnictví, který umožňuje hromadné vyvlastňování. Evropská unie k tomuto zákonu naprosto mlčí. Evropa ztratila pud sebezáchovy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-26 08:39:14

Rasistický útok v Hanau: Kurdové nemají právo ani na své mrtvé

Po rasistické vraždě devíti lidí v hesenském Hanau, z nich čtyři byli Kurdové, spolková kancléřka Angelea Merkelová kondolovala tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi. Tomu samému diktátorovi, který v Turecku tvrdě utlačuje 20 milionů Kurdů, vězní opoziční kurdské politiky a vojensky dvakrát zaútočil na kurdské obasti v Sýrii. Místo kurdských příbuzných obětí byli na smuteční pódium se spolkovým prezidentem Frankem Walterem Steinmaierem pozváni představitelé radikálního islámu. Takže není příliš s podivem, že druhý den pohodoval městem po vzoru nacistických SA průvod Turků, kteří „truchlili“ nad vraždami Kurdů pokřikem „Aláhu akbar“. Při rasistickém útoku v německém městě Hanau, ve spolkové zemi Hessensko, bylo zavražděno devět lidí. Útok se odehrál 19. února večer. Jak je známo, vraždil muž, který se ve videu vyznal ze své víry v teorii o světovém spiknutí vedeném Američany a zanechal odkazy svého rasistického smýšlení. Střílel ve dvou šíša barech, kde se tradičně scházejí mladí lidé s převážně migrantským pozadím. Šel tedy najisto a zjevně mu bylo jedno, kdo bude terčem. Zda Turek, Kurd, Arab, Afghánec... Německá novinářka Elke Dangeleit napsala 24. února na webu Telepolis článek o hořkém pokračování této tragédie. Píše o tom, jak tragicky byl zaměněn původ obětí a jak jich bylo zneužito k prezentaci islamismu. Stejně jako na to ve svém statusu na Fcb poukazoval německý komentátor a politik kurdského původu Ali Ertan Toprak – že oběti si přivlastnili islamisté a při při smuteční slavnosti nestáli na pódiu vedle spolkového prezidenta Franka Waltera Steinmaiera pozůstalí obětí, ale turecký právník Aiman Mazyek, známý zastánce práva šaríja a generální tajemník Ústřední rady muslimů v Německu. „Zemřelo devět mladých lidí, jejichž rodiny pocházely z různých zemí původu: čtyři Kurdové, dále Bulhar, Rom, Rumun, jeden člověk z Bosny a jeden Afghánec. Média a politici referují a mluví o Turcích místo Kurdů; Angela Merkelová vyjadřuje soustrast despotovi Erdoganovi, ostatní etnicity zůstávají bez povšimnutí," píše Dangeleit. V pátek 21. února oznámila Zemská kriminální policie (LKA) národnost (nikoli etnicitu) devíti obětí. Podle té byli tři mrtví Němci, dva Turci, jeden Bulhar, jeden Rumun, jeden z Bosny a Hercegoviny a jeden muž s německým a afghánským občanem. Místní zprávy, Hessenschau, zveřejnily jména a krátké popisy obětí, aby je zbavil anonymity. „Mercedes Kierpacz (35) byl německý občan a patřil k romské menšině. Měl dvě děti. Hamza Kurtović (20) byl také německým občanem. Jeho rodina původně pocházela z Bosny a Hercegoviny. Stejně jako jeho otec se Hamza narodil v Německu. Kalojan Velkov (33) byl bulharským občanem a dva roky žil v Německu. Vili Viorel Păun (23) přišel do Německa z Rumunska, když mu bylo 16 let, protože jeho matka byla nemocná a chtěla se zde léčit. Nesar Hashemi (21) vyrostl v Hanau a byl německým a afghánským státním příslušníkem. Fatih Saraçoğlu (34) přišel z Řezna a měl kurdské kořeny. Sedat Gürbüz (30) byl turecký občan s kurdskými kořeny. Byl vlastníkem šíša baru Midnight. Ferhat Ünvar (22) je jedním ze čtyř zavražděných Kurdů. Jako Kurd Gökhan Gültekin (37) a dvě další zavražděné osoby byli členové Kurdského sociálního centra v Hanau, kde se scházejí demokratičtí, opoziční Kurdové. Ferhat Ünvar se narodil v Německu a nikdy nenavštívil Turecko. Serpil Temiz, matka Ferhat Ünvara, pracuje pro opoziční turecko-kurdský deník Yeni Özgür Politika.“ Celé je to tragickým důsledkem toho, že Německo, ač poskytlo azyl mnoha Kurdům, prchajícím před represemi v zemích jejich původu, nejvíce logicky z Turecka, je nikdy neuznalo jako národnostní menšinu. Pro německé úřady jsou to stále Turci, Íránci, Iráčané a Syřané. Elke Dangeleit pokračuje: „Kurdové, kteří se hlásí ke své etnicitě, jsou v Německu vystaveni dvěma typům rasistických hrozeb: těch od německých pravicových extremistů, kteří jsou stále militantnější vůči migrantům obecně, a hrozbám tureckým islamistických nacionalistických organizací, jako jsou „Šedí vlci“, „Milli Görüs“ nebo místních organizací AKP (turecké vládní strany). Co asi museli prožívat příbuzní kurdských obětí, když Angela Merkelová vyjadřovala soustrast despotovi Erdoganovi, který Kurdy pronásleduje a vraždí v jejich vlastní zemi a v severní Sýrii? Což bylo také důvodem pro jejich emigraci do Německa?“ Je také sporné, zda všichni zabití byli muslimové. Mohli mezi nimi být klidně i křesťané, protože šíša bary jsou také oblíbeným místem setkávání křesťanů ze Středního východu. Pokus sjednotit všechny oběti pod islámským šátkem a vykouzlit velké, zvláštní nebezpečí pro muslimy v Německu je jen instrumentací a zneužitím tohoto masakru k propagaci politického islámu. Ve sdělovacích prostředcích dostala hlavní slovo konzervativní turecká sdružení, zástupci prodloužené paže turecké náboženské autority Diyanet a DITIB, zatímco opoziční kurdské organizace jsou v této zemi, zejména v poslední době, kriminalizovány. Jejich domy a knižní nakladatelství jsou pravidelným terčem policejních razií v rámci „boje proti terorismu“. Mnoho lidí s tureckými, kurdskými nebo arabskými kořeny nemá nic společného s politickým islámem kázaným v německých mešitách. Cahit Başar, tajemník Kurdské německé obce jasně řekl: „Předsudky a útoky proti Kurdům rozhodně rostou. Na jedné straně jsme lidé s migračním pozadím, a to nás samo o sobě činí cílem pravicových extremistů, jak opět ukazuje Hanau. Kurdové jsou ale také velcí nepřátelé islamistů, protože do velké míry potlačili tzv. Islámský stát na Blízkém východě. A za třetí jsou v Německu vystaveni tureckému nacionalismu a extremismu.“ Vždyť i sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zdraví při návštěvách Německa své nadšené příznivce fašistickým pozdravem Šedých vlků – oficiálním pozdravem tureckých nacionalistů, pro něž jsou Kurdové arcinepřátelé a teroristi. A jemu vyjadřuje německá kancléřka soustrast v souvislosti s vraždou čtyř „Turků“. Není pak divu, když po oficiální tryzně, které se účastnili vrcholní spolkoví a zemští politici a rodiny zavražděných spolu s německými občany (ale nikoli na pódiu), a která proběhla pietně na protest proti rasistickým vraždám, prošel druhý den městem Hanau hrůzu nahánějící mnohatisícový průvod Turků, mávajících tureckými vlajkami a křičícími „Alláhu Akbar – Bůh je veliký“.   Tento průvod na rozdíl od oficiální tryzny nebyl ve velkých médiích. Video zveřejnili jednotlivci na svém FB a také představitelé Kurdů. Není divu, že velká média jej v podstatě ignorovala. Bylo by příliš dobře vidět, jak jakoukoli tragédii lze použít v něčí prospěch a jak mnoha politikům je v podstatě jedno, kdo a jak zemřel, hlavně když jsou vidět v televizi, jak pláčou nad oběťmi krajně pravicového teroru. Ovšem pouze toho „bílého“. Islamistickou krajní pravici jako nebezpečí nevnímají, naopak, přímo si ji hýčkají. Události v Hanau tak nebyly jen tragédií, kterou přivodily rasistické bludy jednoho vraha, ale i smutným dokladem neschopnosti politiků a médií přiznat si trpkou pravdu. Elke Dangeleit končí svůj článek na webu Telepolis slovy: „U tohoto příšerného masakru nezáleží na tom, ze které zemi původu mají lidé – v šíša barech je také mnoho „Bio-Němců“. Nebyl to cílený útok proti Kurdům. Atentátníkův motiv byl jasně rasistický, bez ohledu na původ lidí. Skandální je však to, že našim médiím a politikům chybí kulturní citlivost vůči rodinám obětí a vyjadřují soustrast těm, kteří sami podporují rasismus proti nemilovaným etnickým skupinám.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-09 05:40:32

Film Extase byl natočen ve třech jazykových verzích

Národní filmový archiv připravil v rámci projektu digitalizace a restaurování významných kinematografických děl jednu nevšední obnovenou premiéru – „skandální“ film Extase Gustava Machatého. Ten si nyní přivezl cenu za nejlepší restaurovaný film z Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde před 85 lety pobouřil samotného papeže kvůli nahotě herečky Hedy Lamarrové. V roce 1934 byla Extase vyslána na festival v Benátkách a hned v prvním týdnu konání přehlídky měla sklidit největší úspěch ze všech dosud promítaných titulů! Tamní přísné obecenstvo několikrát aplaudovalo, což se předtím stalo jen jednou, když se v italském žurnále objevil Benito Mussolini. Papež Pius XI. byl však filmem rozhořčen a označil jej za nemravný, bezbožný, ba přímo pornografický. Rozhodně odmítal, že by mohlo jít o smělé umělecké dílo, jak jej popisovala kritika.  Formálně pozoruhodný snímek líčí banální zápletku. Dívka Eva se nešťastně provdá za staršího muže, avšak své první milostné vzplanutí prožije s mladým inženýrem Adamem. Režisér Gustav Machatý se erotikou a projevy sexuální touhy zabýval již v němém filmu Erotikon (1928). Tematicky na něj navázal právě snímkem Extase (1932), jenž představoval na české poměry nebývale ambiciózní projekt.  Film dobou vzniku patřil ještě mezi první zvuková díla, a tak využíval pouze minimálně dialogy, což dalo velký prostor kameře Jana Stallicha. Výsledkem byla extravagantní obrazová oslava vášně a lidské práce, plná symbolů a metafor, podpořená hudbou Giuseppe Becceho. Do hlavní role byla obsazena tehdy osmnáctiletá Hedy Kiesler, kterou role proslavila po celém světě a nasměrovala ji jako Hedy Lamarr až do Hollywoodu.  Samotné natáčení snímku bylo pojato velkoryse. Na tehdejších Barrandovských terasách byla například postavena speciální dvacetimetrová zdvihací plošina. Štáb rovněž strávil nezvykle mnoho dní v exteriérech na Slovensku. Vznikly hned tři jazykové verze filmu – česká, německá a francouzská. Extase se postupně dostala do kin v padesáti zemích světa a řadí se mezi exportně nejúspěšnější české tituly 30. let.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Existence různých jazykových verzí však znamenala i jisté odlišnosti a různé zásahy do konečné podoby díla. Docházelo k tomu vlivem cenzury, a to nejen kvůli nahým scénám. V německých kinech se film objevil až v roce 1935 pod názvem Symphonie der Liebe po náležitých úpravách v souladu s nastupující nacistickou ideologií. Pro francouzskou verzi zase byly již při natáčení na přání distributora přeobsazeny některé role. Traduje se také, že okénka s obnaženou herečkou byla jakýmsi suvenýrem promítačů, kteří si je z kopií vystřihovali.  Národní filmový archiv (NFA) se rozhodl rekonstruovat ikonický snímek, zmiňovaný snad ve všech přehledech dějin světové kinematografie tak, jak jej Machatý natočil pro české publikum. „Šlo nám o to, aby se film zaskvěl ve své původní podobě, byť digitálně, což vyžadovalo rozsáhlé historické rešerše, pátrání po nejlepších zdrojových materiálech pro digitalizaci, a hlavně hledání dobového obrazového i zvukového podání,“ vysvětluje generální ředitel NFA Michal Bregant a dodává: „Podařilo se to i díky intenzivní mezinárodní spolupráci s řadou dalších archivů.“ Samotné digitální zrestaurování muselo proběhnout ve specializovaném italském studiu L’Immagine Ritrovata v Bologni.  K poslední obnovené premiéře filmu došlo v našich kinech v roce 1958. V novém, digitálním kabátě zamíří do domácí distribuce konečně původní, kompletní česká verze na začátku příštího roku. Autorka je filmografka a katalogizátorka NFA.

Čas načtení: 2019-07-26 06:53:13

Marhoulovo Nabarvené ptáče se uchází o Zlatého lva v Benátkách, soutěží i český animovaný snímek Sh_t Happens

Na nejstarším a jednom ze tří nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů bude mít zastoupení i česká kinematografie, a to díky filmu Nabarvené ptáče, které bylo vybráno mezi 20 filmů do hlavní soutěže 76. ročníku festivalu v Benátkách, a to z více než patnácti set přihlášeních snímků. Dalším úspěchem je fakt, že poprvé bude v sekci Orizzonti soutěžit český animovaný snímek, konkrétně film Sh_t Happens. Film vznikl na základě stejnojmenné knihy spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského, který ji napsal v roce 1965 v USA, kam emigroval. Je z části autobiografická a stala se světovým bestsellerem. Václav Marhoul získal v roce 2013 za práci na scénáři k filmu prestižní zvláštní uznání poroty "Kieslowski Scrip Teast Award". Samotný velkofilm se začal natáčet v roce 2017 na Ukrajině, poté se točilo v lokacích v České republice a také na Slovensku. V hlavní dětské roli se představí Petr Kotlár, součástí mezinárodního obsazení jsou hvězdy jako Harvey Keitel, Stellan Skarsgård, Julian Sands, Udo Kier nebo Barry Pepper, z českých herců například Jitka Čvančarová nebo Petr Vaněk. Hvězdně obsazený snímek vznikl i díky podpoře Státního fondu kinematografie, který podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. "Filmy podpořené fondem sbírají ceny na řadě mezinárodních festivalů. Animované, krátké, dokumentární nebo studentské a teď se konečně prosadil i celovečerní hraný film, a to rovnou v Benátkách," uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie. Marhoul se s Nabarvenýmptáčetemutká v soutěži o Zlatéholvas filmy světově uznávaných režisérů, jakými jsou Roman Polanski, Steven Soderbergh, Noah Baumbach nebo Hirokazu Koreeda. Na podobný úspěch čekal český film od roku 1994, kdy byl v hlavní soutěži uveden Život a neuvěřitelná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina režiséra Jiřího Menzela. "Dalším velkým úspěchem je uvedení Nabarveného ptáčete na podzimním festivalu v Torontu, který je pomyslnou vstupní branou na filmový a distribuční trh v Severní Americe," dodává Helena Bezděk Fraňková. V Benátkách bude k vidění i krátký animovaný snímek Sh_t Happens  režisérské dvojice z FAMU Michaely Mihályi a Davida Štumpfa soutěží v sekci Orizzonti. Český film se do této sekce dostal poprvé v historii. Státní fond kinematografie jej podpořil částkou 570 tisíc korun. Sh_t Happens  je volnou adaptací biblického příběhu a ukazuje s velkou dávkou ironie, jak svět někdy funguje. Vypraví příběh vyčerpaného údržbáře a jeho frustrované ženy. Třetí postavou je ovdovělý jelen, který svůj zármutek utápí v alkoholu. Při pokusu vypořádat se s osobními problémy se ocitnou v obtížně řešitelném vztahovém trojúhelníku. Nabízejí se jen absurdní a iracionální řešení situace. Režisér David Štumpf je známý díky svému studentskému filmu Země kovbojů (Cowboyland), krátké animované grotesce, která se dostala do výběru na festivalech v Annecy, Stuttgartu nebo japonské Hirošimě. Režisérka Michaela Mihályi je autorkou například krátkého animovaného filmu Food z roku 2017, pracuje s různými technikami animace od ruční ilustrace, přes ploškovou animaci až po loutkovou tvorbu. Orizzonti je soutěžní sekce zaměřená na celovečerní i krátké filmy uváděné v mezinárodní premiéře, které jsou inovativní, nové a uměleckým ztvárněním reprezentují nejnovější formy filmového vyjádření {loadmodule mod_tags_similar,Související} MFF Benátky je nejstarší filmový festival na světě, spolu s festivalem v Cannes a v Berlíně tvoří trojici nejvýznamnějších filmových festivalů na světě. Byl založen roku 1932, od roku 1949 je nejlepšímu filmu udělováno ocenění Zlatý lev. V roce 2019 se koná již 76. ročník festivalu, který začíná 28. srpna a končí 7.září.   Zahájí jej digitálně restaurovaná Extase režiséra Gustava Machatého, která se do Benátek vrací po 85 letech. Film o milostném vzplanutí mezi vdanou ženou a jejím milencem způsobil při svém promítání na festivalu v roce 1934 velký skandál, do kterého byl zapojen i tehdejší papež Pius IX. Snímek byl digitálně restaurován Národním filmovým archivem.

Čas načtení: 2024-02-18 13:35:54

Koule

Divadelní zpracování skandální rozhlasové hry, která rozpoutala lavinu... | Praha 3 - (2024-08-27 19:00:00 - 2024-08-27 00:00:00)

Čas načtení: 2024-02-21 13:49:00

Transparent na farmářských protestech pobouřil polské politiky. Podporoval Putina

Také v Polsku vyrazili do ulic farmáři a protestovali proti politice Evropské unie a dovozu laciných potravin. Tamní úřady nyní prošetřují farmáře, který na demonstrace vyrazil s transparentem "Putine, udělej pořádek na Ukrajině a v Bruselu a s našimi vládci". Polští politici považují tento slogan za skandální.

Čas načtení: 2024-02-22 09:00:00

John Stewart on Tucker Carlson

Po devíti letech se vrátil do americké televize ironický komentátor a satirik Jon Stewart. Jeho první dvacetiminutový monolog, který se vysílal předminulé pondělí, si vzal na mušku jak Donalda Trumpa, tak Joea Bidena a argumentoval, že Američané se museli zbláznit, že chtějí hlasovat v letošních prezidentských volbách pro tyto přestárlé jedince. (Na YouTube tento monolog vidělo více než 9 milionů lidí.) Začátkem svého vystoupení toto pondělí Jon Stewart zaznamenal, že jeho kritika Joea Bidena vyvolala zuřivost v demokratických kruzích. Omluvil se, že mluvil podle toho, co jeho oči vidí a mozek vnímá, a využil této "skandální" epizody k tomu, aby se přihlásil jako skromný student propagandy u velkého učitele, Tuckera Carlsona, s jeho nedávným interviewem Vladimíra Putina. No, podívejte se. Je to vynikající. Český překlad s obrázky níže.

Čas načtení: 2024-02-22 09:00:00

Jon Stewart on Tucker Carlson

Po devíti letech se vrátil do americké televize ironický komentátor a satirik Jon Stewart. Jeho první dvacetiminutový monolog, který se vysílal předminulé pondělí, si vzal na mušku jak Donalda Trumpa, tak Joea Bidena a argumentoval, že Američané se museli zbláznit, že chtějí hlasovat v letošních prezidentských volbách pro tyto přestárlé jedince. (Na YouTube tento monolog vidělo více než 9 milionů lidí.) Začátkem svého vystoupení toto pondělí Jon Stewart zaznamenal, že jeho kritika Joea Bidena vyvolala zuřivost v demokratických kruzích. Omluvil se, že mluvil podle toho, co jeho oči vidí a mozek vnímá, a využil této "skandální" epizody k tomu, aby se přihlásil jako skromný student propagandy u velkého učitele, Tuckera Carlsona, s jeho nedávným interviewem Vladimíra Putina. No, podívejte se. Je to vynikající. Český překlad s obrázky níže.

Čas načtení: 2024-02-27 16:30:00

Režisér legendární Extase a Erotikonu se po válce domů nevrátil: V Německu si vzal herečku z lechtivých snímků

Jednou z prvních mezinárodních hvězd československého filmu byl režisér Gustav Machatý, světovou proslulost mu získaly zejména dva eroticky provokující filmy - němý Erotikon a zvuková Extase. Od prvního promítání Erotikonu, který se díky skandální pověsti ještě před dokončením prodal do zahraničí, uplynulo 27. února 95 let.