Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-23 20:02:00

Konec éry technických pracovníků? Proč by vaše pracovní místo mohlo být v ohrožení?

Prudký nárůst nezaměstnanosti mezi technickými pracovníky a nástup umělé inteligence znamená, že mnoho dříve jistých pracovních míst je nyní na hraně „vyhynutí“. Jak se na tuto změnu připravit? Článek Konec éry technických pracovníků? Proč by vaše pracovní místo mohlo být v ohrožení? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-02-03 17:03:15

Gibraltar – skála, na kterou by Evropská unie měla raději zapomenout

Rozvodové rozhovory mezi Británií a zbytkem EU dostaly další nepříliš pozitivní dimenzi: EU hodlá podpořit nároky Španělska na Gibraltar. Proč je to chyba? Španělé se myšlenky dostat zpátky Gibraltar nikdy úplně nevzdali. Je pozoruhodné, jak moc se tomuto nepříliš reálnému tématu věnují jak pravicové, tak levicové vlády, které se jinak neshodnou skoro na ničem. Současná menšinová španělská vláda se skládá z levice a tvrdé levice, u kterých by člověk tak trochu čekal, že myšlenka znovuzískání nějakého tři sta let ztraceného území je moc pálit nebude; kdepak. No, a na rozdíl od let minulých tentokrát naše milá EU prohlásila, že španělské nároky podpoří. Update: Respektive toto sdělil britskému listu Observer jeden vysoce postavený evropský diplomat. (Pokud by se nakonec ukázalo, že jde o dezinformaci, budu se nucen omluvit, ale pochybuji, že si to Observer vymyslel.) Citát zní takto: „Požádali o to, aby se nové uspořádání vztahů (mezi UK a EU, pozn. MK) netýkalo Gibraltaru, aniž s tím bude souhlasit Španělsko. A španělský souhlas bude dán jen tehdy, pokud dvoustranné rozhovory mezi Španělskem a UK, týkající se Gibraltaru, skončí řešením.“ Konec update. Dlouhotrvající španělská pozice, oživená v rámci vyjednávání o brexitu, je ta, že má dojít ke vzniku „sdílené suverenity“, s vyhlídkou na pozvolnou budoucí reintegraci Gibraltaru do Španělska. Update 4. 2. 2020 v 15:00. Vyjádření Michela Barniera: bez souhlasu Španělska nebude Gibraltar zahrnut do žádného pobrexitového dojednání. Takže je to pravda… Španělsko s plnou britskou mocí nad Gibraltarem zásadně nesouhlasí a dostalo teď zelenou, aby svoje veto mohlo uplatnit. Na Gibraltaru tedy musíme počítat s velmi tvrdou, možná i zavřenou pozemní hranicí. Mimochodem, profíci z Politico píšou, že Gibraltar je „island“, což tedy opravdu není. Jsem zvědav, kdy to opraví a zda vůbec. Konec update. Začátek nepřátelství Jedním z často užívaných argumentů zastánců aktuální podoby EU je to, že zabraňuje konfliktům a válkám. Viz třeba šéf Pirátů Ivan Bartoš před pár dny: No, tak rád bych pana Bartoše i další zastánce teorie o EU coby mírové síle rád upozornil na to, že španělské sápání se po Gibraltaru je přesně ten stupidní iredentismus, kvůli kterému vzniklo na tomto kontinentě plno konfliktů a válek, a že EU se právě přihlásila k jeho podpoře. Potenciální důsledky do budoucna jsou ještě zajímavější. Kdyby se dejme tomu Srbsko rozhodlo, že do EU nakonec nevstoupí, znamenalo by to, že by EU podpořila Maďary v nějaké budoucí snaze o získání Vojvodiny? (Asi ne, protože Orbán je ten zlej.) Nebo kdyby proběhl onen teoretický Czexit, který asi jen tak neproběhne, znamenalo by to, že naše hranice na Těšínsku by byly opět zpochybněny, protože Poláků žije kolem Třince pořád ještě dost? Toto je ze strany EU docela velká chyba. Klidně ať Brusel a Londýn vedou tuhá, třeba i dramatická ekonomická vyjednávání, to je v pořádku. Cla, regulace, všechno možné: v ekonomických smluvních věcech – nechť si vyhrožují čímkoliv. Ale když EU schvaluje španělské požadavky, které znamenají ohrožení bezpečnostních a teritoriálních zájmů Británie, to už je přešlap ze sféry tuhého, ale férově vedeného obchodního sporu. Kam? Do zóny vysloveného nepřátelství. Gibraltařany španělská nadvláda neláká Situace je o to absurdnější, že situace v Gibraltaru Španělům moc nenahrává. Můžou se ohánět historickými důvody, což je květnatý způsob, jak říci, že nic lepšího po ruce nemáte. Ale ona už i ta historie začíná být pěkně zaprášená. Španělsko přišlo o Gibraltar fakticky roku 1704, kdy město dobyl anglický admirál Rooke. Mírová smlouva z Utrechtu roku 1713 pak tenhle status quo zpečetila právně. Nevím, zda by současné soudy vyhodnotily utrechtskou smlouvu jako dodnes platnou, ale myslím, že ani EU by s ní raději neměla moc mávat před justičními orgány Unie. Jsou v ní totiž taková zábavná ustanovení, jako třeba, že Britové nesmějí dovolit muslimům a židům, aby se na Gibraltaru usazovali, což by se asi Evropskému soudu pro lidská práva moc nelíbilo. (Zrovna tuhle podmínku začala ostatně britská správa ihned v 18. století porušovat, a to ne kvůli náboženské toleranci, ale kvůli tomu, že nejlepším partnerem pro zásobování vzdálené výspy Británie bylo nedaleké Maroko. A maročtí obchodníci té doby byli buď židé, nebo muslimové.) Současná gibraltarská populace má v podstatě nulový zájem na tom, patřit jakýmkoliv způsobem pod Španělsko. Makaků se nikdo neptá, ale místní lidé se ve dvou různých referendech vyjádřili dost jasně a věřím tomu, že i kdyby teď, po odchodu Británie z EU, vypsalo referendum třetí, dopadlo by víceméně stejně. Sousedním regionem Španělska je Andalusie, z celého Španělska snad nejvíce postižená nezaměstnaností a všudypřítomnou korupcí. Kdo by se chtěl pod taková vypelichaná křídla uchýlit? Pak jsou tu i historické reminiscence. Svého času totiž na Gibraltaru našlo útočiště pár katalánských separatistů pronásledovaných generálem Frankem, a Katalánci mají s Gibraltarem dodnes nadstandardní vztah. Z pohledu Gibraltařanů musí zase policejní zásahy Španělska proti katalánským demonstrantům působit notně neatraktivním dojmem. Sdílená suverenita se Španěly nevypadá v jejich světle moc lákavě. Jediná podle mého názoru legitimní námitka, kterou Španělé můžou proti Gibraltaru vznášet, je rozsáhlé pašování cigaret, které patří k místnímu folklóru. To by se nelíbilo žádnému státu. Ale k zamezení takové aktivity není nutné usilovat o změnu suverenity nad celým územím, že? Update 3. 2. 2020 v 19.25: V rámci férovosti je nutno říci, že brexitové referendum dopadlo na Gibraltaru drtivým vítězstvím „Remain“, daleko výraznějším než ve Skotsku. Dává to smysl, otevřená hranice je přeci jen pohodlná. Ale na rozdíl od Skotska neexistuje na Gibraltaru žádné separatistické, natož pak prošpanělské hnutí – a nevzniklo ani poté, co se ukázalo, že zbytek Británie si brexit odhlasoval. Gibraltar, jak je dnes, je zkrátka s Británií kulturně i společensky spojen. (Zajímavý článek ve Foreign Policy, jehož autor, sám obyvatel města pod Skalou, tvrdí, že hlavním důvodem pro gibraltarské vítězství Remain byla obava z toho, že v případě Leave se po nich Španělsko zase začne rozmachovat.) Konec update. Velká Británie se Gibraltaru nikdy nevzdá Zatím byla řeč o teritoriální integritě Británie a jejích držav, ale zmiňoval jsem v souvislosti s Gibraltarem i ohrožení britských bezpečnostních zájmů, takže je čas k tomu dodat pár slov. To, že Gibraltar ovládá vstup do Středomoří, je podle mapy asi jasné. Ze čtyřsetmetrové vápencové skály máte dokonalý přehled o tom, kdo se právě chystá dovnitř nebo ven, a bez vašeho souhlasu vám neproklouzne nic většího než racek chechtavý. Jaká všechna vojenská zařízení se skrývají uvnitř Gibraltaru, se těžko jen tak dozvíme. Historické tunely jsou částečně zpřístupněny turistům, ale všechno opravdu zajímavé bude tajné. Vnitřek mohutné skály je přeci jen chráněn jak před „očima“ špionážních satelitů, tak před výbuchy čehokoliv menšího, než je opravdu velká atomová bomba, takže se tam nějaká zajímavá zařízení dají čekat. Gibraltarské letiště je samo o sobě strategickým bodem první třídy. To byla hodnota, kterou si dávní admirálové neuměli ani představit, ale v dnešní válce je letectvo snad nejdůležitější složkou vůbec. No a pak je tu špionáž. Vzhledem ke své dominanci je gibraltarská skála místem, odkud se skvěle odposlouchává veškerý možný rádiový provoz v širokém okolí, až hluboko do severní Afriky. A ta se přitom v posledních desetiletích stala horkým teritoriem, protože ani vcelku stabilní Maroko nemá úplně málo problémů s islámským fundamentalismem, o nedalekém Alžírsku ani nemluvě. Všechny tyto skutečnosti jsou pro Velkou Británii, potažmo USA a zbytek NATO, docela podstatné. A z toho plyne, že Británie se své svrchovanosti nad Gibraltarem dobrovolně vzdá leda tak v případě úplného civilizačního kolapsu, který se ovšem nejspíš v souvislosti s Brexitem nedostaví… A na to, dostat Angličany ze Skály nátlakem či dokonce silou, na to neměl svého času ani generál Franco a EU to taky zkoušet nebude. Maximálně může zavřít pozemní hranici, ale u poloostrova vysunutého do moře není otevřená pozemní hranice zrovna životně důležitá. Chybějící pracovní síly se dají dovážet třeba z nedalekého Maroka (vzdálenost je tak malá, že lodí lze klidně pendlovat každý den na směnu a zpět) a veškeré zásoby lze vozit po moři nebo vzduchem. O myšlence uzavřít kolem Gibraltaru námořní blokádu se asi nemusíme bavit. Takový cvok snad není ani Guy Verhofstadt. A i kdyby byl (popravdě řečeno – podle některých svých vystoupení možná je), potřebnou flotilu k tomu stejně nemá. Sečteno, podtrženo: na tohle téma neměla Evropská unie vůbec sahat. Jestliže je španělská vláda fixovaná na nereálnou představu, že si může dělat nějaké naděje na Gibraltar, je to její problém. Ale kompetentní diplomat by jim to měl vymluvit, možná s krabicí jahodových lízátek na odškodněnou. Nic víc. Bohužel je těch kompetentních diplomatů méně, než by bylo potřeba. Nemám-li chodit pro příklad daleko: zrovna od našeho současného ministra zahraničí nečekám, že by ve věci Gibraltaru projevil nezbytnou střízlivost. Ne, že by zrovna na jeho názoru záleželo, to ne. Ale stejně by bylo pěkné mít v křesle ministra zahraničních věcí ČR někoho, kdo tou nezbytnou střízlivostí vládne. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-07-24 17:59:00

Kybernetická bezpečnost na dovolené: úskalí práce na dálku a trendu workation

Praha 24. července 2024 (PROTEXT) - V dnešní digitální době, kdy jsme neustále propojeni se světem prostřednictvím našich zařízení, se hranice mezi pracovním a osobním životem stále více stírají. Mnoho zaměstnanců si během dovolené bere své pracovní notebooky a smartphony, aby zůstali v kontaktu s organizací, kde pracují, a vyřizovali neodkladné pracovní záležitosti. Ačkoli může být tato flexibilita velmi pohodlná, přináší s sebou také významná rizika v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vladimíra Tesková, spolumajitelka a COO společnosti TeskaLabs, která je členem aliance All4Cyber, upozorňuje na úskalí práce na dálku nebo během dovolené (tzv. workation) a nabízí pár tipů pro zaměstnance i zaměstnavatele.Jaká nejčastější rizika hrozí zaměstnancům a jak se jim z hlediska zaměstnavatele postavit?Pro zaměstnance jsou při této formě práce rizikem číslo jedna nezabezpečené veřejné Wi-Fi sítě. Během dovolené často využíváme veřejné Wi-Fi v hotelech, kavárnách či na letištích. Tyto sítě však mohou být snadno napadnutelné a umožní hackerům odposlouchávat citlivá data, včetně pracovních e-mailů nebo přihlašovacích údajů. Je tedy důležité používat tzv. VPN (virtuální privátní síť), která šifruje internetové připojení a chrání tak citlivá data před odposlechem na veřejných Wi-Fi sítích.Při cestování hrozí také zvýšené riziko ztráty nebo krádeže pracovních zařízení. Pokud tato zařízení nejsou řádně zabezpečena, mohou se důvěrné firemní informace dostat do nepovolaných rukou.Potenciální útočníci často využívají i toho, že zaměstnanci na dovolené věnují méně pozornosti detailům. Zločinci tak rozesílají podvodné e-maily ve snaze získat přístup k firemní síti nebo citlivým datům (tzv. phishing). Je tedy třeba být vždy obezřetný při otevírání e-mailů, pečlivě kontrolovat odesilatele a obsah zpráv. V případě i sebemenšího podezření je dobré raději neklikat na odkazy ani neotevírat přílohy.Samozřejmostí by mělo být aktualizování operačního systému a softwaru i aplikací na všech zařízeních, používání silných, unikátních hesel a dvoufaktorová autentizace.Z pohledu zaměstnavatele hrozí především narušení firemní sítě a únik citlivých dat. Pokud se totiž infikované zařízení zaměstnance připojí k firemní síti, může dojít k rozšíření malwaru a ohrožení celé IT infrastruktury organizace. Neopatrnost zaměstnanců při práci s důvěrnými informacemi během dovolené může vést i k úniku dat, finančním ztrátám nebo poškození reputace společnosti. Riziko zneužití se zvyšuje i v případě, že mají zaměstnanci na dovolené přístup k systémům a datům, které nepotřebují pro svou práci.Odpovědní manažeři by proto měli nastavit přístupová práva podle principu nejnižších privilegií a pravidelně je revidovat, ale také zvážit dočasné omezení přístupu během dovolených. Důležité je rovněž pravidelné školení zaměstnanců v oblasti kybernetické bezpečnosti, které upozorní i na rizika spojená s prací na dálku během volna. Je třeba také jasně definovat pravidla pro používání firemních zařízení mimo kancelář a zajistit jejich dodržování. Vhodná je také implementace nástrojů pro sledování a analýzu aktivity uživatelů a zařízení pro včasné odhalení potenciálních hrozeb.Práce na dálku nebo během dovolené s sebou nese významná kybernetická rizika, která mohou ohrozit nejen jednotlivce, ale i celé organizace. Je důležité, aby si zaměstnanci i zaměstnavatelé tato rizika uvědomovali a přijali opatření k jejich zmírnění. Dodržováním základních zásad kybernetické hygieny, jako je používání VPN, aktualizace softwaru a obezřetnost při práci s e-maily, mohou zaměstnanci chránit sebe i svého zaměstnavatele. Společnosti by zase měly implementovat robustní politiky a kontrolní mechanismy, aby minimalizovaly rizika spojená s prací na dálku. Pouze společným úsilím a neustálou ostražitostí můžeme čelit výzvám kybernetické bezpečnosti v éře neustálého propojení.Více informací:Pro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn, X nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.Kontakt pro média:Mariana Pohlová PR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.

Čas načtení: 2024-03-07 11:00:21

Jak na iPhonu zabezpečit Apple ID bezpečnostním klíčem

Jak na iPhonu ještě lépe zabezpečit Apple ID? Společnost Apple přidala do iPhonů s operačním systémem iOS 16 a novějším novou funkci nazvanou Bezpečnostní klíče pro Apple ID. Jak je využít k ještě lepšímu zabezpečení? Pokud si trošku zapřeháníme, můžeme říci, že naše osobní i pracovní data jsou prakticky nonstop v ohrožení. Společnost Apple naštěstí nabízí nástroje, které mají potenciál zvýšit naši bezpečnost. Na iPhonech s iOS 16 a novějším Apple umožňuje používat hardwarové […]

Čas načtení: 2024-06-23 12:00:39

AI bude pro vývojáře skvělý pomocník, tvrdí jeden z největších herních vydavatelů

Švédský videoherní vydavatel Embracer Group se vyjádřil směrem k umělé inteligenci Podle něj není AI ohrožení pro vývojáře, ale nástroj, který jim usnadní práci Firma prošla velkou restrukturalizací a propustila řadu zaměstnanců Rychlý nástup umělé inteligence vyvolal v celé řadě odvětví spoustu otázek. Ty se týkají především toho, jakým způsobem AI promění práci a zda tyto turbulentní změny zredukují pracovní místa, což by společnosti jistě uvítaly, zaměstnanci už tolik ovšem ne. Výjimkou není ani videoherní průmysl, který patří mezi jedno z největších zábavních odvětví na světě, nicméně se meziročně potýká s čím díl tím větším nárůstem nákladů a prodlužující se dobou vývoje. Právě v těchto ohledech by AI mohlo výrazně pomoci. Přečtěte si celý článek AI bude pro vývojáře skvělý pomocník, tvrdí jeden z největších herních vydavatelů

Čas načtení: 2021-02-22 14:04:14

Beneš by jim Twitter sebral

Nedávno se mne kdosi ptal, co je to cenzura a jak ji poznat a jestli by nějaká vlastně neměla být. Třeba na sociálních sítích. Když jsem vysvětloval, jak to bylo s cenzurou u nás za první republiky, napadla mne nepěkná lumpárna. Ve třicátých letech začala platit řada novel zákonů o opatřeních v případě ohrožení republiky. Jak by to vypadalo dneska, v době nouzového stavu kvůli covidu-19 a v době, kdy se stále více mluví o tom, jak regulovat obsahy šířené na sociálních sítích a že jsme se ocitli v době konce liberálního konceptu médií jako pilíře demokracie a tedy v chaosu? Vnesla by regulace do toho zase pořádek? Předem ale trochu kontextu — novely zákonů na ochranu republiky byly přijaty parlamentem v červenci 1933. V lednu se v Německu stal kancléřem Hitler. Náš stát tedy připravoval nouzovou strategii od první chvíle, a když za pět let přišla naostro, měl mnohé potřebné po ruce. Nehledal plány a strategie na poslední chvíli a netahal je jako králíky z klobouku. Všichni interesovaní měli dost času se připravit. A druhý bod — dnes v souvislosti s covidem často mluvíme a píšeme válečnickým slovníkem. Boj s covidem, válka o zdraví lidí, zápas o vakcíny, první linie v nemocnicích, prohráli boj s covidem, oběti, padlí. Máme nouzový stav. Jsme tedy v ohrožení, a soudě podle novinových titulků jsme ve válce. Takže je čas aktivovat potřebná opatření. Proti Adolfovým trollům Teď už tedy k té lumpárně a předem říkám, že je to nadsázka. Co ony novely z roku 1933 nařizovaly? Už na konci dubna 1933 zakázala například vláda vyhláškou č. 72/1933 dovoz zahraničních periodik, která nebyla v souladu s naší politikou a mohla ohrožovat demokratické zřízení. Zákaz tak dostalo 98 říšskoněmeckých časopisů, které agitovaly pro Hitlera. Když se takový časopis přesto do republiky dostal, měl být podle zákona odevzdán celní správě a nesměl se dál šířit. Naše noviny se nad tímto většinou radovaly a mluvilo se dokonce o „novinářské válce“. Zákonem 108/1933 se zpřísnila nařízení na ochranu cti, takže urážet kohokoli bezdůvodně a nepravdivě v médiích bylo o poznání těžší a hrozily také vyšší tresty a dokonce se zavedla kumulace trestů, pokud se obvinění prokázalo opakovaně. V červenci pak parlament přijal zákon č. 124/1933, kterým se zostřily podmínky pro zastavení novin, takže pokud noviny psaly nepravdy nebo porušovaly jinak zákony, mohly být zastaveny až na tři měsíce, což se opakovaně stávalo například komunistickému tisku. Hanobit se ale také třeba nesměl prezident a vláda. Zákon č. 125/1933 zavedl zákaz vydávání pro tiskoviny, které ohrožovaly demokratické zřízení státu, celistvost republiky nebo hrubě urážejí stud a dobré mravy. Zavedl také povinnost předkládat noviny k předběžné cenzuře, tedy ke kontrole, zda obsahy, které mají vyjít, zákon neporušují. Pokud ano, mohl být zabaven buď kus článku, celý článek nebo na čas zastaveny celé noviny. Soukromým osobám pak mohl stát zakázat držet a používat rozmnožovací techniku, tiskařské stroje, kromě psacích strojů, aby se závadné a ohrožující obsahy nemohly šířit. Zákon č. 126/1933 vyhlásil heslo „svoboda tisku nesmí být nevázaností tisku“ a tedy mocí úřední vymáhal odpovědnost vydavatelů a autorů. Upravoval podmínky, za jakých mohou být tiskoviny kolportovány a určil, kdo má posuzovat, zda rozšiřovaný tisk neporušuje nařízení proti podvracení samostatnosti a demokratického zřízení. Upravoval také povinnost vydávat prohlášení vlády a prezidenta — média tedy dostala za úkol publikovat doslovně, co vláda vydala, aby se její nařízení v případě ohrožení státu dostala v co nejvíce autentické podobě k většině populace. Dopad to mělo především na kolportáž fašistického a komunistického tisku. V dalším roce pak následovaly zákony zostřující dohled nad vydávanými obsahy s ohledem na hospodářskou situaci státu, kdy se vláda snažila účinně bránit panice způsobené nástupem hospodářské krize. V roce 1936 se navíc dál zostřily zákony o obraně státu a byla zavedena cenzura a jiná mimořádná opatření k ochraně veřejných zájmů. Například se zapovídalo nejen zpochybňování demokratického řádu státu, ale také napadání spojenců — bohužel se po čase do této definice vešly i ohledy naší diplomacie na německou říši, takže na konci třicátých let se už bez cenzury nedalo otevřeně kritizovat ani nacistické Německo, aby tím nedošlo k provokaci nebezpečného souseda. Smutný paradox. Poslanci bez mobilů a sociální sítě leda s pejsky Shrnuto podtrženo — první republika ve chvíli, kdy byla ohrožena mocensky agresivní politickou silnějšího souseda a navíc oslabena hospodářskou krizí, s dostatečným předstihem přijímala opatření, která měla zamezit jednak šíření zahraniční propagandy, jednak rozvratu zevnitř a jednak rozkolísání veřejného mínění jako takového. Jakmile se situace vyostřila, měla se k veřejnosti v co možná největší míře dostávat jednotná rétorika vlády a prezidenta, jasně formulovaná opatření, případně rozkazy a nařízení. Ve válce už to pak bývá jednoduché, vše, co vychází tiskem, je válečná propaganda řízená cenzurou. Žádný jiný hlas nedostane prostor, vznikl by chaos. Takže pokud jsme v ohrožení a dokonce mnozí říkají a píší, že jsme ve válce, je na čase aktivovat příslušná opatření. A protože žádné aktuální zákony na ochranu republiky naše vláda nemá, sáhneme po těch předválečných a trochu je aktualizujeme. Zakážeme rozšiřování cizí propagandy u nás. Sbohem, milé servery papouškující kremelskou velmocenskou politiku a nabízející pomoc, o jejíž výhodnosti jsme se už tolikrát mohli v minulosti přesvědčit. Kdyby se tu chtěl snad někdo teď zaradovat, že stejně tak se utne tipec propagování politiky EU nebo NATO, pak jen drobné upozornění, že na propagaci zájmů spojenců se nařízení nevztahovala. Zakážeme urážení hlavy státu a vlády, a pokud se jej kdokoli dopustí opakovaně, zakáže mu příslušný úřad (který bude třeba vůbec zřídit) publikování, včetně sociálních sítích. To bude na Hradě a ve Strakovce radosti. Až tedy na to, že i hradní trubač bude muset držet linii a nechat si své tweety předem schvalovat cenzurou a ověřit co do pravdivosti a jestli slouží zájmům tohoto neb jiného státu. Zakážeme šíření obsahů, které by mohly ohrozit pravdivé a relevantní informování občanů. A nejen vydavatelům, ale všem, dokonce i politikům. Takže i páni ministři a poslanci si pod pohrůžkou sankce vypnou sociální sítě a přestanou komentovat, co chtěli, ale neprosadili, co mysleli, ale neřekli, co by rádi, ale nejde to. Jenom se tím občané matou. Vláda řekne, že se obchody otvírat nebudou. To je zásadní. Že ministr průmyslu to chtěl jinak, je sice pravda, ale neprosadil to, takže nic. A kdyby to nepomohlo, zabavit takovému tiskařský stroj, tedy mobil. Ministr zpochybňující rozhodnutí vlády s tím, že jeho strana věc vidí jinak, by asi mohl rovnou přejít na pevnou linku. Zakážeme šíření obsahů podrývajících boj s nepřítelem — napříště už si může Václav Klaus řečnit proti rouškám leda na zámečku svého institutu a Daniel Landa může láteřit proto zavíraní hospod akorát tak na Vyšehradě, ale ne v médiích. Stát vyhlásil nějakou strategii, tak se jí holt musíme řídit, a ne o ní mudrovat, je krize. Sice nás to nikoho netěší a nebaví, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Počítejme ale i s tím, že pod tuto formulaci se vejde i to, že bychom se nedozvěděli o noční návštěvě Romana Prymuly v Riu nebo na Slávii, protože to je také informace podrývající boj s covidem. Jo, cenzura není žádný med. Zakážeme šíření obsahů lživých, nepodložených a matoucích — konec nedělního Čau, lidi, konec rozhovorů s lékaři, kteří sice mají bílý plášť, ale ne atestaci z epidemiologie, kardinál si své teze o viru jako čínské zbrani hromadného ničení bude muset nechat předem taky zkontrolovat atd. atp. Zavedeme předběžnou cenzuru (další úřad), která dostane k nahlédnutí každý obsah, který má v plánu kdokoli publikovat. U novin, televize a rozhlasu to nebude těžké, prostě si tam zase sedne skupinka cenzorů (další úředníci). Ale co sociální sítě, zpravodajské a názorové servery, blogy? Cokoli jde ven, musí někdo nejdřív schválit. Nebo budeme benevolentnější a zavedeme cenzuru následnou, tedy až někdo na závadný obsah upozorní, pak úřad posoudí, zda se má tento stáhnout? Rapidně přibude hlášek „čtěte, než to smažou“. Bez shody se nepohneme Jistě, je to legrace a nemístná historická paralela přivedená ad absurdum. Co šlo ve světě moderním, nejde v postmoderním, natož postfaktickém. A jistě ďáblovo kopýtko je v tom, že i před válkou to všechno bylo nakonec pro kočku. Společnost se stejně rozštěpila, nejpozději po Mnichovu, cizí propaganda k nám stejně pronikla, a to v míře dosud nevídané, komunisté i fašisté si postupně stejně přišli na své… Demokracii žádná restrikce neuhájí, pokud demokraté nejsou ve většině, a ani tak se to nemusí povést. Dodržování pravidel a ochota k němu má být v demokracii nicméně dávno vydiskutovaná shoda, a ne výsledek restrikcí a nařízení. Kde ale není demokratů, není dohody, není demokracie. A sobectví žádné nařízení stejně nezkrotí.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-19 10:15:00

ŽIVĚ: Nemocnice oznámila, že Fico je mimo ohrožení života

11:59 Nemocnice oznámila, že Fico je mimo ohrožení života Premiér Robert Fico je po atentátu mimo ohrožení života, jeho stav je však nadále vážný... Článek ŽIVĚ: Nemocnice oznámila, že Fico je mimo ohrožení života se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-28 13:50:46

Brutálny Netflix podvod. 23 krajín je v ohrození. Peniaze používateľov sú v ohrození, hlásia experti. Pozor na tento scam!

Natrafiť dnes na online podvod nie je vôbec náročné. S internetovými podvodmi sa môžeme stretnúť na dennom poriadku. Niekedy odhaliť, že ide o podvod, je ... The post Brutálny Netflix podvod. 23 krajín je v ohrození. Peniaze používateľov sú v ohrození, hlásia experti. Pozor na tento scam! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-02-01 08:02:52

Systém hodnotící hrozbu terorismu bude mít čtyři stupně

Nový systém hodnotící ohrožení terorismem bude mít čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení. Vyplývá to z návrhu, který má ČTK k dispozici a ve středu ho projedná vláda. Nový systém nahradí dosavadní soustavu, která počítá s nultým stupněm pro ideální stav a třemi stupni ohrožení. Ministerstvo vnitra dříve uvedlo, že změny nejsou reakcí na zhoršení bezpečnostní situace či aktuální ohrožení, ale jde o aktualizaci systému a jeho přizpůsobení současným podmínkám.

Čas načtení: 2025-02-05 14:15:00

Vláda zachovala stupeň ohrožení terorismem v České republice na úrovni B

Nový systém hodnotící stupeň ohrožení terorismem v České republice schválila vláda. Má čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení.Vláda zachovala stupeň ohrožení terorismem v ČR na úrovni B, tedy mírné ohrožení. Není známa konkrétní hrozba, zhoršila se však mezinárodní situace, řekl po jednání ministr vnitra Vít Rakušan.

Čas načtení: 2025-02-05 13:54:00

Fialova vláda chválila nový výstražný systém proti hrozbám teroru. Jak bude fungovat?

Nový systém hodnotící ohrožení terorismem v Česku schválila na dnešním zasedání vláda. Bude mít čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení a nahradí dosavadní soustavu, která od začátku roku 2016 počítá s nultým stupněm pro ideální stav a třemi stupni ohrožení. Novinářům to řekl ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Kabinet současně rozhodl, že do konce roku 2025 bude platit druhý stupeň, tedy mírné ohrožení. Ten odpovídá prvnímu stupni starého systému, který platil od března 2016, dodal Rakušan.

Čas načtení: 2025-08-15 11:33:53

Motorkáři v ohrožení: Ústecký kraj hlásí alarmující statistiky

V teplých měsících silnice ožívají. S prvním sluncem a suchým asfaltem vyrážejí do provozu i motorkáři, pro které je léto ideálním obdobím k jízdám. Spolu [...]

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-15 15:54:28

ŽIVĚ: Fico je v ohrožení života, následující hodiny rozhodnou

16:44 Střelcem má být Juraj C., muži je 71 let a je spisovatelem z Levic. 16:20 Fico je v ohrožení života, následující hodiny rozhodnou... Článek ŽIVĚ: Fico je v ohrožení života, následující hodiny rozhodnou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-15 15:54:28

ŽIVĚ: Fico je po operaci při vědomí a mimo ohrožení života

07:21 Fico je po operaci při vědomí a mimo ohrožení života Slovenský ministr životního prostředí Tomáš Taraba včera pozdě večer BBC řekl, že premiér... Článek ŽIVĚ: Fico je po operaci při vědomí a mimo ohrožení života se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-14 21:00:00

Sledujeme povodně 2024 online: V Opavě evakuují tisíce osob, pohřešují se čtyři lidé, armáda nasadila vrtulník

Česko se kvůli intenzivním a vytrvalým srážkám potýká se záplavami. Nejvážnější je situace na severu Moravy a Slezska, kde se evakuují stovky lidí včetně pacientů některých nemocnic. Moravskoslezský a Olomoucký kraj vyhlásily stav nebezpečí, které jim umožní lépe a rychleji reagovat. Rozvodněné řeky jsou i v dalších krajích, zlepšila se prognóza pro Sázavu a také západ Čech ani Praha není zatím v ohrožení. Některý z povodňových stupňů byl dnes okolo 16:00 na víc než 230 místech po celé zemi. Na třetí stupeň, který znamená ohrožení, se řeky dostaly u téměř 60 stanic. Na několika místech na severní Moravě voda překročila limit pro extrémní povodňové ohrožení značící padesátiletou vodu. Situaci v celém Česku sledujeme online.

Čas načtení: 2024-10-13 12:00:02

Miliony telefonů s Androidem v ohrožení! Qualcomm potvrdil obří bezpečnostní díru

Zranitelnost zasáhla více než 60 různých čipsetů včetně vlajkových modelů Snapdragon Qualcomm vydal opravu, ale uživatelé jsou s její distribucí závislí na rychlosti výrobců zařízení Jakmile bude dostupná nová aktualizace, je potřeba ji okamžitě stáhnout V říjnu 2024 Qualcomm odhalil vážnou bezpečnostní zranitelnost ve svých čipsetech, kterou útočníci aktivně využili k napadení zařízení s Androidem. Chyba ovlivňuje celkem 64 různých typů čipsetů, včetně vlajkových modelů jako Snapdragon 8 Gen 1 a Gen 2. V ohrožení tak jsou majitelé Samsungu Galaxy S22 Ultra, OnePlus 10 Pro, Sony Xperia 1 IV, Xiaomi 12 či Honor Magic 4 Pro. Zasaženy však byly i starší čipsety jako například Snapdragon 660, 662, 680 a dokonce i 888. Reálně díky této chybě mohli útočníci cílit na miliony telefonů po celém světě. Přečtěte si celý článek Miliony telefonů s Androidem v ohrožení! Qualcomm potvrdil obří bezpečnostní díru

Čas načtení: 2024-11-01 11:00:59

Samsung přiznal kritickou chybu. V ohrožení jsou tyto modely mobilů a hodinek

Zařízení Samsung, která používají čipové sady Exynos, jsou ohrožena. O této skutečnosti informoval samotný Samsung. Týká se to chytrých telefonů a také hodinek Galaxy. Zranitelnost, kterou výrobce zveřejnil, je označena jako vysoce riziková. To znamená, že se hacker může do zařízení velmi snadno dostat. Mobily a hodinky Samsung v ohrožení…Přečtěte si celý článek: Samsung přiznal kritickou chybu. V ohrožení jsou tyto modely mobilů a hodinek

Čas načtení: 2025-01-29 18:00:01

Miliony uživatelů iPhonů i MacBooků v ohrožení! Čipy od Applu obsahují kritickou bezpečnostní chybu

Procesory od Applu obsahují závažné chyby, které mohou vést ke ztrátě soukromí Teoreticky jsou v ohrožení miliony uživatelů napříč počítači, tablety a chytrými telefony I když Apple považuje riziko za nepatrné, raději už připravuje bezpečnostní záplatu  Bezpečnost a soukromí hrají čím dál tím větší roli, především vzhledem k tomu, že značná část našich životů se chtě nechtě odehrává v online prostoru. V něm je jednodušší dostat se k citlivým informacím, než třeba do vašeho soukromého sejfu zabudovaného ve zdi vašeho domu. Dalším důvodem je také skutečnost, že i sebelepší hardware a software může mít chyby, které mohou útočníci zneužít a připravit vás o vaše soukromí. Přečtěte si celý článek Miliony uživatelů iPhonů i MacBooků v ohrožení! Jejich čipy obsahují kritickou bezpečnostní chybu

Čas načtení: 2025-02-01 07:13:00

Hodnocení hrozby terorismu bude mít čtyři stupně, platit by měl druhý

Nový systém hodnotící ohrožení terorismem bude mít čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení. Vyplývá to z návrhu, který ve středu projedná vláda. Dosavadní systém počítá s nultým stupněm pro ideální stav a třemi stupni ohrožení. Změny podle ministerstva vnitra nejsou reakcí na zhoršení bezpečnostní situace, jde o aktualizaci systému a přizpůsobení dnešním podmínkám.

Čas načtení: 2025-02-01 07:34:38

Hodnocení hrozby terorismu bude mít čtyři stupně, platit by měl druhý

Nový systém hodnotící ohrožení terorismem bude mít čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení. Vyplývá to z návrhu, který ve středu projedná vláda. Dosavadní systém počítá s nultým stupněm pro ideální stav a třemi stupni ohrožení. Změny podle ministerstva vnitra nejsou reakcí na zhoršení bezpečnostní situace, jde o aktualizaci systému a přizpůsobení dnešním podmínkám.

Čas načtení: 2025-02-05 05:45:00

Vláda projedná systém hodnotící stupeň ohrožení terorismem v Česku

Nový systém hodnotící stupeň ohrožení terorismem v České republice projedná vláda. Bude mít čtyři stupně od nízkého po kritické ohrožení. Vláda současně bude rozhodovat o návrhu ministra vnitra Víta Rakušana, aby zatím do konce roku 2025 platil v Česku druhý ze stupňů ohrožení, označený písmenem B.