Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-02 00:01:00

Ricciardo nedokázal Red Bull přesvědčit, že může nahradit Péreze. Podle Hornera ho chtěl Marko vyhodit už v červnu

Daniel Ricciardo skončil šest závodů před koncem sezóny u týmu VCARB. Helmut Marko ale o jeho konci uvažoval už po Španělsku na konci června.

Čas načtení: 2024-03-05 09:00:01

Obrovské poklady stále někde čekají, některé možná v Česku. Najít je nemusí být až tak složité

Česká republika ještě nedávno žila hledáním tak zvaného štěchovického pokladu, který měl být součástí nakradeného bohatství třetí říše. Obrovská spousta zlata a drahých kamenů se na konci druhé světové války údajně přesunula nejprve z Berlína do Španělska, následně do Argentiny a nakonec poklad skončil na území našeho státu. Měl být zakopán kdesi v oblasti Štěchovic. Jeden z hlavních propagátorů a hledačů pokladu Helmut Gaensel však relativně nedávno přiznal, že si vše vymyslel. To ale neznamená, že se v Česku nedá najít nic, co by z vás udělalo boháče. Hrad Hazmburk v Českém středohoří je prý doslova protkán tajnými chodbami a v podstatě podkopán mnoha cestami. A někde tam má ležet Napoleonovo zlato. Vlastně by tedy mělo být celkem snadné ho najít, když víte, kde je. Nebo ne? Každopádně podívejme se teď na největší poklady, které jsou stále ukryté všude po světě. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Ukradený aztécký poklad Aztécká říše vzkvétala v Mexiku na počátku 16. století. Její vládce Montezuma padl, když Hernán Cortés a jeho další španělští dobyvatelé dorazili v roce 1519. Udělali z Montezumy loutkového vládce a ten v roce 1520 za nejasných okolností zemřel. Tváří v tvář aztéckému povstání se Cortés a jeho síly pokusili 30. června 1520 proklouznout z aztéckého hlavního města Tenochtitlánu v přítmí noci s obrovským množstvím aztéckého zlata. Jedno z jejich plavidel se však potopilo v nyní vyschlém kanálu, který se vléval do jezera Texcoco. Událost je známá jako La Noche Triste neboli Noc smutku. Španělé se vrátili o několik měsíců později, odvezli však jen část zlata. Další díl byl nedávno nalezen, když stavební dělník objevil staletý zlatý slitek v Mexico City. Část pokladu však stále chybí. Jantarová komnata Byla postavena v Kateřinském paláci v 18. století nedaleko Petrohradu. Místnost obsahovala pozlacené mozaiky, zrcadla a řezby spolu s panely vyrobenými asi z 1 000 liber (450 kilogramů) jantaru. Carskoje Selo bylo obsazeno Německem v roce 1941 a cennosti byly odvezeny do Německa. Od té doby o nich nikdo neví a je možné, že jsou nenávratně zničeny. Sarkofág faraona Menkaureho Pyramida tohoto egyptského vládce je nejmenší ze tří pyramid postavených v Gíze asi před 4 500 lety. Ve 30. letech 19. století zkoumal anglický důstojník Howard Vyse pyramidy občas pomocí destruktivních technik (nejznámější je použití výbušnin), aby se dostal skrz zdi. Vyse učinil řadu objevů, našel i zdobený sarkofág v Menkaureově pyramidě. Vyse se ho pokusil poslat do Anglie v roce 1838 na palubě obchodní lodi Beatrice, ale ta se během plavby potopila a odnesla s sebou do hlubin i zdobený poklad. Pokud se vrak Beatrice někdy najde, možná bude možné získat i cenný sarkofág. Archa úmluvy Podle Bible byla archa úmluvy truhla, která obsahovala tabulky s vyrytým desaterem. Truhla byla uložena v chrámu v Jeruzalémě ve starověkém Izraeli, který byl údajně postaven králem Šalomounem. Tento chrám, někdy nazývaný První chrám, byl pro židovský národ nejposvátnějším místem na Zemi, ale byl zničen v roce 587 př. n. l., když vojsko ze starověkého Babylóna v čele s králem Nabukadnesarem II. dobylo Jeruzalém a město vyplenilo. Co se s archou úmluvy stalo, není jasné, ovšem spekulace o místě jejího uložení se vedou dodnes. Meč Honjo Masamune Tuto zbraň údajně vytvořil Gorō Nyūdō Masamune, který žil v letech 1264 až 1343 a je mnohými považován za největšího výrobce mečů v japonské historii. Meč je pojmenován po jednom z jeho majitelů, Honjovi Shigenagovi, který si jej vzal jako trofej po bitvě v 16. století. Meč se později dostal do držení prvního japonského šóguna Tokugawy Iejasua, který vyhrál několik válek v 16. století. Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou Číst více Meč se předával v rodině Tokugawa z generace na generaci až do konce druhé světové války, kdy padl do rukou amerických úřadů během americké okupace Japonska. Američané se totiž obávali, že by meč a další podobné artefakty mohly být použity proti nim. Meč se už nikdy neobjevil, je možné, že ho vojáci zničili spolu s dalšími zbraněmi Japonců. Ztracená knihovna moskevských carů Údajně obsahovala rozsáhlou sbírku starověkých řeckých textů, stejně jako texty psané v řadě dalších jazyků. Kníže Andrej Kurbskij v 16. století psal o setkání filozofa Maxima (1475–1556) a moskevského velkoknížete Vasilije III. (1479–1533), který Maximovi ukázal obrovské množství řeckých knih, jež napsal učenec David Arans. Existují tvrzení, že Ivan IV., více známý jako Ivan Hrozný, který žil v letech 1530 až 1584, texty z knihovny ukryl. V průběhu staletí se odehrálo mnoho pokusů cenné knihy najít, ale zatím nikdo neuspěl. Bez ohledu na to, zda tato skrytá knihovna existovala, či nikoli, se řada starověkých textů psaných v řečtině a dalších jazycích nachází v archivech v Moskvě a Petrohradu. Zdroje: livescience.com, britannica.com, jewishvirtuallibrary.org, discoveryuk.com KAM DÁL: Muž ze Svitavska při procházce našel úžasný poklad. Po letech se dozvěděl, kolik za něj dostane.

Čas načtení: 2025-12-09 13:10:00

V Red Bullu údajně končí vlivný poradce Marko, ve stáji působil dvacet let

Stáj Red Bull zřejmě před příští sezonou šampionátu formule 1 opustí vlivný poradce Helmut Marko. Dvaaosmdesátiletý Rakušan, jenž je v týmu od jeho debutu v seriálu v roce 2005, má sice smlouvu ještě na příští rok, podle informací médií ale ze stáje čtyřnásobného mistra světa Maxe Verstappena na konci letošního roku odejde.

Čas načtení: 2025-12-09 13:10:00

V Red Bullu údajně končí vlivný poradce Marko, ve stáji působil dvacet let

Stáj Red Bull zřejmě před příští sezonou šampionátu formule 1 opustí vlivný poradce Helmut Marko. Dvaaosmdesátiletý Rakušan, jenž je v týmu od jeho debutu v seriálu v roce 2005, má sice smlouvu ještě na příští rok, podle informací médií ale ze stáje čtyřnásobného mistra světa Maxe Verstappena na konci letošního roku odejde.

Čas načtení: 2025-12-09 13:20:54

Poradce týmu Marko po dvaceti letech opustí Red Bull

Poradce formulových stájí Red Bull a Racing Bulls Helmut Marko opustí týmy na konci roku, informuje o tom Sky Sports. Dvaaosmdesátiletý Marko je tak připraven odejít do důchodu po 20 letech poradenství v týmech. Rakouský bývalý závodník byl jedním z nejvlivnějších jmen Red Bullu a do světa F1 přivedl jezdce, jako jsou Sebastian Vettel nebo Max Verstappen.

Čas načtení: 2025-12-09 15:21:00

Red Bull potvrdil konec Helmuta Marka. Rozhodl se prý sám

Red Bull dnes potvrdil, že poradce Helmut Marko o týmu končí.

Čas načtení: 2025-12-09 18:15:34

Helmut Marko končí

Načase uzavřít dlouhou kapitolu?

Čas načtení: 2025-05-05 11:52:18

Skype už nespustíte: Microsoft zařízl program po 22 letech – co je náhradou?

Skype končí po 22 letech. Platforma, která změnila internetovou komunikaci, se dnes definitivně odmlčí. Microsoft ji nahrazuje aplikací Teams.Přečtěte si celý článek: Skype už nespustíte: Microsoft zařízl program po 22 letech – co je náhradou?

Čas načtení: 2024-05-16 14:01:07

POZOR: Microsoft do 30 dní definitívne KONČÍ s populárnou verziou Windows 10

Microsoft má už o menej ako 30 dní definitívne ukončiť podporu pre jednu z hlavných verzií Windows 10. The post POZOR: Microsoft do 30 dní definitívne KONČÍ s populárnou verziou Windows 10 appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-04-17 09:11:28

Google zařízl koncovku .cz. Vyhledávač nově bude na celosvětovém .com

Google zruší regionální domény jako .cz či .sk a přesměruje veškeré vyhledávání na Google.com. Změna nemá vliv na funkčnost služby.Přečtěte si celý článek: Google zařízl koncovku .cz. Vyhledávač nově bude na celosvětovém .com

Čas načtení: 2025-04-29 16:39:00

Zruší Google miliardovou aplikaci? Nad populární platformou se stahují mračna

Google opět chystá změny. Jedna z jeho rozšířených aplikací, která má více než 5 miliard stažení, možná brzy zmizí. Máte ji na mobilu a používáte ji?Přečtěte si celý článek: Zruší Google miliardovou aplikaci? Nad populární platformou se stahují mračna

Čas načtení: 2024-04-15 14:58:57

URÝCHLENE aktualizujte: Windows trpel ohromným počtom chýb

Microsoft v rámci aprílovej záplaty opravuje až 150 bezpečnostných chýb. Aktualizácia je dostupná ako na Windows 11, tak aj na Windows 10. The post URÝCHLENE aktualizujte: Windows trpel ohromným počtom chýb appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-09-10 20:40:06

Slevová akce Zpátky do školy se blíží ke konci. U těchto Xiaomi produktů ušetříte tisíce

Od druhé poloviny srpna v Česku běží atraktivní slevová akce Xiaomi Desítky produktů můžete až do 21. září pořídit s atraktivní slevou Už při nákupu nad 2 999 Kč navíc získáte dárek zdarma  Oblíbená slevová akce značky Xiaomi Zpátky do školy (Back to School) se pomalu blíží ke konci. Nejen že v rámci ní můžete ušetřit při nákupu telefonů, tabletů, televizí, vysavačů, koloběžek a dalšího příslušenství, ale ještě jako dárek můžete získat další produkty Xiaomi. Přečtěte si celý článek Slevová akce Zpátky do školy se blíží ke konci. U těchto Xiaomi produktů ušetříte tisíce

Čas načtení: 2017-07-14 07:31:05

Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí

Google se rozhodl potrestat certifikační autoritu WoSign a její dceřinou společnost StarCom, za neoprávnění vydání základního certifikátu pro jednu z domén GitHub neznámému uživateli této služby na základě toho, že měl přístup jen k subdoméně. Tento incident byl přímo nahlášen bezpečnostním týmem GitHub 17. srpna 2016. Po tomto incidentu zahájil Google veřejné šetření ve spolupráci … Pokračování textu Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí → The post Certifikáty od WoSign a StarCom v Chrome končí appeared first on Jak na webové stránky.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 13:18:53

Svoboda není samozřejmost, připomene 6. ročník Aussie & Kiwi Film Festu

Letošní podzim patří připomínkám 30. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Programu přehlídky australských a novozélandských filmů, která poběží v pražských kinech od 1. do 6. listopadu, proto dominuje téma svoboda. Projekce v kinech i doprovodné kulturní akce přinesou aktuálními témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo ženská emancipace. Festival, který se věnuje australským a novozélandským filmům se letos rozšiřuje o kinematografii celého regionu Pacifiku. Důležitou roli ve snímcích 6. ročníku Aussie & Kiwi Film Festu hrají střet původních a bílých kultur, přistěhovalectví a tolerance – dlouhodobě důležitá témata australské a novozélandské kinematografie. Všechny tyto fenomény citlivě míchá zahajovací film přehlídky Dámy v černém (Lucerna, 1. listopadu od 20:00 hodin), který s humorem ukazuje předsudky spojené s národem Australanů. Odehrává se v Sydney koncem 50. let 20. století. Australská společnost zažívá velké kulturní změny. Plachá šestnáctiletá Lisa po ukončení střední školy nastupuje jako brigádnice do obchodního domu, kde se jí ujímají zkušenější kolegyně. Lisinu pozornost upoutá především noblesní slovinská imigrantka Magda, která ji seznámí se zcela jiným způsobem života, než jaký dosud znala. Pro dívku nastává období nových vzrušujících zážitků i boje o prosazení vlastní cesty, tolik odlišné od způsobu života jejich rodičů. Zdánlivě obyčejný příběh několika prodavaček v černé uniformě ve skutečnosti ukazuje výraznou proměnu země, která přijímala migranty z celého světa a která z toho čerpá dodnes. Jde o komedii o tom, jaké předsudky měli (a stále mají) Evropané o Austrálii a Australané o Evropanech a jak se s nimi vypořádat na obou stranách. Film se stal v Austrálii diváckým hitem. Snímek režiséra Bruce Beresforda získal ocenění pro nejlepší herečku, nejlepší hudbu a nejlepší kostýmy od Australian Academy of Cinema and Television Arts. Na slavnostním zahájení diváci uslyší tradiční aboriginské písně v podání zpěvačky Jessie Lloyd. Festival v kavárně Lucerna doplní fotografická výstava Havel na Novém Zélandu – fotografie Jiřího Jírů z prezidentovy cesty po zemích Pacifiku v roce 1995. Ženská emancipace se v poslední době ukazuje jako důležitý motiv novozélandské kinematografie a pacifického regionu. Právě o další ostrovy Tichomoří se rozšiřuje nabídka festivalu prostřednictvím filmu Vai (Ponrepo, 2. listopadu od 15 hodin). Jde o netradičně poskládaný film natočený devíti ženami v různých tichomořských zemích: Fidži, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa, Cookovy ostrovy, Niue a Nový Zéland. Autorky přibližují zkušenosti žen, které kvůli práci nebo vzdělání opouštějí rodinu a tradice. S každou hrdinkou, pokaždé ztvárněnou jinou domorodou herečkou, se setkáváme v různé životní etapě. Ale všechny mají stejné jméno Vai, což ve všech těchto ostrovních zemích znamená voda. Kultovní perla archivu a oslava svobody sexuálních menšin – to je snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Festival film uvede v sobotu 2. listopadu u příležitosti 25. výročí od premiéry dnes už legendární australské road movie, projekci rozjede živá travesty show skupiny Hanky Panky přímo na pódiu kina Lucerna. Poté je v baru Champagneria v Průchodní ulici připravena after party s víny. Ve stejný den bude mít českou premiéru film Hibiscus a Ruth (Ponrepo, 18:00). V anotaci se o něm píše: "Svobodomyslná, bujará a věčně hladová Ruth a vážná, pedantická Hibiscus, vždy se svačinou na rozdání. Od dětství obě kamarádky vyznávaly nepsaná pravidla – žádná zábava, žádní nápadníci, na prvním místě studium. Teď mají poslední rok na univerzitě a o Hibiscus se začínají intenzivně zajímat chlapci. Proto požádá kamarádku Ruth, aby jí pomohla držet si odstup. Ostatně chce tím vyhovět především své dominantní matce. Komedie odehrávající se v Aucklandu je samojsko-novozélandský příspěvek k ženské i přistěhovalecké tematice. A zároveň poselství o tom, že je dobré umět si rozhodnout o svém vlastním životě." V neděli 3. listopadu se bude od 15 hodin v knině Ponrepo promítat film Chlapec a pelikán: "Když vysoce úspěšný podnikatel v důchodu (Geoffrey Rush) začne vidět věci, pro které nemá vysvětlení, jeho život nabere dramatické obrátky. A když jeho vnučka začne protestovat proti svému otci kvůli ochraně životního prostředí, je nucen přehodnotit svůj život a jednat tak, aby si ho nepřestala vážit. Rozhodne se vyprávět jí svůj příběh, kdy jako chlapec žil sám se svým otcem na opuštěném pobřeží a zachránil tam osiřelého pelikána, pana Percivala. Neobyčejné pouto mezi ním a pelikánem změnilo navždy jeho život. Snímek o síle přátelství natočený v národním parku Coorong přibližuje nejen krásu a divokost australské přírody, ale i život původních aboriginských obyvatel."  A od 18 hodin na stejném místě mohou díváci vidět australskou romantickou komedii "nejen o rodinných vazbách a kulturních střetech mezi původními a bílými Australany" Svatba na horním konci. Anotace k filmu uvádí: "Mladá právnička Lauren se vrací do rodného Darwinu se svým snoubencem Nedem, aby zde uskutečnila svatbu svých snů. Po příjezdu zjistí, že její matka zmizela. Všeho nechá, aby ji do svatby, do níž zbývá deset dní, našla. Při pátrání po matce Lauren objevuje nejen krásu odlehlých australských končin a jejich svérázné obyvatele, ale především znovuobjevuje své vlastní aboriginské kořeny." Projekci australského dramatu Neutonout (Atlas, 4. listopadu od 17 hodin), které na Berlinale získalo Cenu ekumenické poroty, doplní debata Jak osvobodit novodobé otroky rybářského průmyslu? s odborníky z organizace La Strada a Ústavu mezinárodních vztahů s moderátorem Michaelem Rozsypalem z Českého rozhlasu Plus. A o samotném filmu organizátoři festivalu říkají: "Chakra je čtrnáctiletý kluk z chudé vesnické rodiny v Kambodži, který touží po lepším životě. Když mu kamarád vypráví o snadnějším výdělku ve městě, rozhodne se odejít. V cestě za prací je chycen do pasti pašeráků s lidmi a prodán do otroctví na thajskou rybářskou loď. Brzy pochopí, že naděje k vysvobození může přijít jedině tehdy, když se stane stejně tvrdý a krutý, jako jsou jeho trýznitelé. Australský režisér zobrazil brutální, ale pravdivý popis nucených prací v mořích jihovýchodní Asie. Jeho film je vášnivé svědectví o sociální nespravedlnosti a zároveň šokující výpověď o chlapci, jehož lidskost prochází náročnou zkouškou." V úterý 5. listopadu bude mít v kině Ponrepo v 18 hodin českou premiéru novozélandské drama Mauri. V anotaci se o něm píše: "V kdysi prosperujícím, nyní izolovaném maorském městečku na severovýchodním pobřeží žije pevně uzavřená maorská komunita a její matriarcha. Je to nesmírně moudrá a uznávaná žena. Jedním z hrdinů, který potřebuje její pochopení, je Rewi, muž pronásledovaný minulostí a svými běsy. Ságu ze života maorské společnosti završuje úchvatné finále. Snímek byl na konci 80. let významným mezníkem v rozvíjející se maorské kinematografii a je i po třiceti letech jediným celovečerním filmem natočeným maorskou ženou-filmařkou." Knihovna Václava Havla bude ve stejný den od 19 hodin hostit večer na téma Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům + Havel v Pacifiku. Večerem provede Markéta Vozková, projektová manažerka festivalu. Jako poslední bude na festivalu ve středu 6. listopadu ve 20:30 v kině Ponrepo promítnut film Narcisy, "netradiční muzikálová romance s kultovními novozélandskými písněmi, v níž jednu z hlavních rolí hraje hudební pop star Kimbra." Organizátoři festivalu jej pospisují takto: "Zpěvačka Maisie (Kimbra) se od umírajícího otce dozvídá podrobnosti o vztahu svých rodičů. Před jejíma očima tak ožívá milostný příběh plný radostí i zklamání, který začíná romantickým setkáním v šedesátých letech a končí bolestným rozchodem o dvacet let později. Snímek prodchnutý nostalgickou atmosférou po životě v 60. – 80. letech a legendární dobovou hudbou je současným diváckým hitem novozélandských kin."  Už 29. října od 18 hodin, tedy ještě před zahájením 6. ročníku AKFF, proběhne v baru Champagneria vernisáž prodejní výstavy Dreamtime: pohled do mýtického světa původních obyvatel Austrálie, která představí současné výtvarné umění protinožců. Podrobnosti o filmech, doprovodném programu a informace o vstupenkách najdete na webu festivalu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-02-25 14:14:47

Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře

Když se Hyundai poprvé pochlubil s prvním modelem divize N, vzbudilo to velká očekávání. Hyundai i30 N bylo (a stále je) skvělé auto, které však v Evropě brzy skončí. Stejný osud potká bohužel i menší Hyundai i20 N. V Evropě měl Hyundai celkem v prodeji oficiálně čtyři eNka: spalovací Hyundai i30 N, Hyundai Kona N … Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-04-19 00:31:10

Čtvrtfinále Evropské ligy: Končí Liverpool i AC Milán. Leverkusen je stále bez prohry

2 z velkých favoritů Evropksé ligy jsou už po dnešku venku. Definitivně končí Liverpool, i když odvetu v Bergamu zvládl. Končí i přemožitel pražské Slavie AC Milán, který ani napodruhé nevyzrál na AS Řím, který Slavia ve skupině doma porazila. Bayer Leverkusen pak zase na konci zachraňoval neporazitelnost, i když byl postup jistý i bez ní.

Čas načtení: 2024-04-23 11:30:57

Největší Xiaomi slevy roku brzy končí. Vlajkovka Xiaomi 14 Ultra je rekordně zlevněná

Největší Xiaomi slevy v roce brzy končí. Už jen 5 dní můžete extrémně ušetřit na nejlevnějších i na těch nejdražších smartphonech a příslušenství, které kdy Xiaomi představilo. Absolutně nejvýhodněji se dá ulovit jeden z nejlepších fotomobilů současnosti – Xiaomi 14 Ultra. Speciálně u Mobil Pohotovosti ho pořídíte až o 8 250 Kč levněji. Slevy končí už v neděli, 28. dubna.  Přečtěte si celý článek Největší Xiaomi slevy roku brzy končí. Vlajkovka Xiaomi 14 Ultra je rekordně zlevněná

Čas načtení: 2024-06-21 07:08:09

Jaguar F-Type končí a končí s ním i spalovací motory. Poslední vyrobený kus skončí ve vlastní sbírce automobilky

Poslední Jaguar F-Type, sportovní vůz vyrobený ve výrobním závodě automobilky v Castle Bromwichi, bude zařazen do sbírky Jaguar Heritage – přesně 50 let od chvíle, kdy z výrobní linky sjel poslední Jaguar E-Type. Poslední F-Type je kabriolet s pětilitrovým V8, v zelené barvě Giola, s černou střechou a koženým interiérem Tan Windsor – podobně jako […]

Čas načtení: 2024-06-27 15:19:00

Tragická záměna pacientek na Bulovce: Nemocnice mimosoudně odškodnila ženu, které provedli potrat

Záměna pacientek, ke které došlo na konci března ve Fakultní nemocnici Bulovka  v Praze měla fatální následky. Kvůli omylu jedna z žen na konci března absolvovala zákrok, při němž potratila. Nemocnice kvůli tomu propustila jednu zaměstnankyni. Nemocnice poškozené koncem dubna navrhla mimosoudní odškodnění. Tragický případ se chýlí ke konci. Podle informací Seznam Zpráv Bulovka poškozenou ženu odškodnila. Částku, kterou jí za pochybení dala, ale tají.     Kvůli tragické záměně pacientek propustila Fakultní nemocnice Bulovka jednu zaměstnankyni. Další člověk pracuje pod dozorem. Uvedl to server Seznam Zprávy. Kvůli omylu jedna z žen na konci března absolvovala zákrok, při němž potratila. Nemocnice jí koncem dubna navrhla mimosoudní odškodnění, částku zveřejnit nechtěla.

Čas načtení: 2024-11-15 10:24:00

Jak po konci dinosaurů ovládli mělčiny obří tučňáci

TLDR verze: Subtropické mělčiny byly 62 milionů let nazpět zřejmě obydlené velkými tučňáky. Ukazuje se tak, že tučňáci zřejmě doznali po konci éry dinosaurů rapidní evoluce. Studie tu. Krize pro jednoho, příležitost pro jiného Svět po konci světa je vždycky obdobím nejdivnějších bizárií, z nichž ne všechny se dlouhodobě uchytí. Život anebo i civilizace měly […] The post Jak po konci dinosaurů ovládli mělčiny obří tučňáci appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-01-17 04:50:00

Končí jim smlouva a může přijít trejd: Zámorský, lídr Olomouce či gólmani

Hokejisté, kterým končí na konci sezony současná smlouva, mohou od 1. ledna jednat s libovolným klubem o nové. Zatímco v prvním díle jsme se zaměřili na útočníky, ve druhém přijde řada na obránce a brankáře. Vybrali jsme hráče, u kterých by výměna mohla dávat smysl. Na konci sezony jim totiž končí kontrakt a klub je může v létě ztratit bez náhrady. V článku iSport.cz se podívejte na další část hráčů, o které se jedná.

Čas načtení: 2025-05-14 12:38:01

Italský skladatel a klavírista Ludovico Einaudi na konci května okouzlí Prahu atmosférou léta a krásných okamžiků

Ludovico Einaudi, italský klavírista a skladatel, mistr působivé, zasněně magické hudby, autor soundtracků k filmům jako Nedotknutelní, Samba nebo Země nomádů, vystoupí 28. a 29. května v pražském O2 universu. Naživo představí nové album pojmenované The Summer Portraits, které je „věnované všem našim létům a všem našim krásným okamžikům.“ Nahrávka se třinácti skladbami čerpá z osobních vzpomínek vyvolaných sluncem, létem, prázdninami s rodinou a nedávným návratem do Turína, města, kde strávil dětství. Na obou večerech vystoupí Einaudi v doprovodu šestičlenné […] Zobrazit celý článek Italský skladatel a klavírista Ludovico Einaudi na konci května okouzlí Prahu atmosférou léta a krásných okamžiků