EUR 24,240 || 
JPY 13,247 || 
USD 20,664 || Piero Ferrari popsal letošní výsledky Scuderie jako bolestivé a přiznal, že současné výkony týmu sleduje s těžkým srdcem. Přesto věří, že Ferrari najde cestu zpět.
Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11
Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit
„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem. Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma. Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo. Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně. V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek. Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky. Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně. Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného. Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov. A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas. Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-08-23 17:16:25
V Exilovém orloji vzpomíná Karel Hvížďala hlavně na přátele
Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními. V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád. Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“ Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“ Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“ Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“. Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“ Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.
\nČas načtení: 2024-04-29 06:47:47
Dojatý kapitán Třince: Neskutečný, na tenhle titul nikdy nezapomenu
Spolu s útočníky Růžičkou a Draveckým a obráncem Adámkem byli u všech pěti mistrovských titulů Ocelářů v řadě. Kapitán třineckých hokejistů Petr Vrána přiznává, že ten letošní bylo ze všech nejtěžší získat.
\nČas načtení: 2024-05-11 18:00:00
Rulík? Největší tlak už má za sebou, tvrdí Hrdina. Z hráčů chválí Dostála
Na domácím šampionátu si zahrál v roce 1985, kdy Československo po nevydařené přípravě dokráčelo až ke zlatým medailím. Letošní šampionát sleduje Jiří Hrdina jen jako fanoušek. Po mistrovství osmnáctiletých už mu odpadly i povinnosti skauta týmu NHL. „Už se sem chodím jenom bavit. Skautský pohled ale úplně vypnout nejde,“ přiznává trojnásobný vítěz Stanley Cupu, jenž dnes spolupracuje s Dallasem.
\nČas načtení: 2024-07-17 19:20:00
Mobil, kafe a vrh. Staněk ladí formu do Paříže: Lítal jsem po doktorech
Nelehkou polovinu roku má za sebou koulař Tomáš Staněk. Český reprezentant utrpěl v březnu na halovém mistrovství světa svalové zranění, které ho značně limitovalo v přípravě na nadcházející olympijské hry. „Tříslo se občas ozve, když mu dám trošku víc počoudit,“ přiznává třiatřicetiletý atlet. V minulém týdnu na maďarské půdě zaznamenal vrhem dlouhým 20,90 metru své letošní maximum. V Paříži zamíří na ještě vyšší vzdálenost.
\nČas načtení: 2024-08-20 08:36:00
Mercedes: Byli jsme překvapeni, že letošní monopost nebyl na začátku sezony rychlý
Mercedes nevstoupil do letošní sezony příliš úspěšně, když na první pódium čekal až do devátého závodu. Německý tým přiznává, že tím byl překvapem.
\nČas načtení: 2024-08-20 08:36:00
Mercedes: Byli jsme překvapeni, že náš letošní monopost nebyl na začátku sezony rychlý
Mercedes nevstoupil do letošní sezony příliš úspěšně, když na první pódium čekal až do devátého závodu. Německý tým přiznává, že tím byl překvapem.
\nČas načtení: 2024-08-21 14:32:00
Albon: Letošek je pro nás zklamáním. Nebýt ale nadváhy našeho vozu, bodů bychom měli více
Williams získal v první fázi letošní sezony pouze čtyři body. Alexander Albon přiznává, že je to pro něj zklamání.
\nČas načtení: 2024-09-12 10:37:00
Přestup do IndyCar pro mě může být jednou z možností, tvrdí Bottas
Valtteri Bottas zatím nemá jisté, že v F1 zůstane i po skončení letošní sezony. Fin v tomto kontextu přiznává, že by mohl uvažovat i o přestupu do zámořského seriálu IndyCar.
\nČas načtení: 2024-09-26 08:30:00
Ferrari ještě může zabojovat o titul v Poháru konstruktérů, věří Leclerc
Charles Leclerc sice přiznává, že v Singapuru Ferrari na McLaren nestačilo, ale ještě ho stále může vyzvat v boji o letošní konstruktérský titul.
\nČas načtení: 2025-06-03 09:10:34
Volkswagen přiznává chybu s dotekovým ovládáním, vrátí do aut fyzická tlačítka
Volkswagen přiznává chybu s dotykovým ovládáním a vrací se k fyzickým tlačítkům. Nové modely nabídnou praktičtější řešení pro větší komfort a bezpečnost za volantem.
Čas načtení: 2021-08-16 13:48:05
Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.
„Psaní je pro mě koníčkem i živobytím,“ přiznává Lucie Sára Závodná, která píše beletrii i odborné publikace. Původně chtěla studovat žurnalistiku, ale nakonec vystudovala ekonomii. Působí jako akademický pracovník na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Ráda cestuje a jako čtenář čte, jak sama přiznává, všechno a všechny. V dětství jste si psala deníky, pak jste psala příběhy, ale nedokončila jste je. A po vzoru maminky, jste chtěla učit. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaká jste byla holčička? Musím říci, že jsem nebyla úplně typická holčička. Bavilo mě se toulat po lesích a hrát si na stromech. Hodně jsem četla, hltala jsem snad každou knihu, která byla v dosahu. Bavily mě Foglarovky, chtěla jsem zažít něco podobného, co kluci v příbězích. S rodiči jsme se často stěhovali (obvykle za prací), takže jsem téměř každé tři roky bydlela na jiném místě. Bavilo mě prozkoumávat města, různá zákoutí, uličky. Bavilo mě si představovat, že jsem součástí nějaké pouliční party a řešíme záhady. Někde jste řekla, že jste chtěla jít studovat žurnalistiku, ale bála jste se, že byste nezvládla přijímačky, a tak jste šla studovat ekonomiku. Proč jste si vybrala právě tento obor? Myslím si, že ekonomie je obor, kam se ukrývají studenti, když si nejsou jisti, co by vlastně chtěli studovat nebo v budoucnu dělat. Mě vždycky bavilo všechno, ale máloco do hloubky. Takže jsem si řekla, že zkusím něco, kde se ještě nemusím napevno rozhodnout. Od první chvíle jsem věděla, že chci zůstat na vysoké škole i po studiích. Líbí se mi to prostředí vzdělaných lidí, kteří vás nutí neustále přemýšlet a vyvíjet se. Baví mě zpochybňovat svoje vlastní názory, dívat se na věci z jiných úhlů a zkusit ty jiné pohledy pochopit. To se mi ostatně hodí i do románové tvorby. V roce 2010 jste debutovala románem Alma mater. Pak přišel Deník mých kachních let a poté Pravidla smečky. Co vás přivedlo k psaní románové tvorby a kde nacházíte inspiraci? Je to něco, co mě vystihuje. I když zrovna nepíšu, píšu si „tak trošku v hlavě”. Vidím třeba nějakou situaci a v hlavě si rovnám, jak bych ji popsala v románu. Vidím hned hlavní postavu, domýšlím si, kdo je kdo, odkud jde a kam míří. Mám velmi bujnou fantazii. Ve vteřině vidím celý děj. Právě mám doma dvě malé děti, takže mi na psaní nezbývá téměř žádný čas. Dělám si proto různé poznámky na pozdější dobu. Baví mě psát všechno – ať už kousky založené na reálných životech, tak i zcela vymyšlené věci. Zajímám se i o odborné věci, protože to spadá pod moji profesi. V knize Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky jste čerpala ze života vaší pratety Věry Krumniklové (1924–2018), tety vaší babičky, která v knize vystupuje jako Marta Dvorská a byla členkou ženského vokálního tria Allanovy sestry, působícího ve 40. letech 20. století. Co vás přivedlo k napsání této publikace a jaké bylo setkání s touto zajímavou dámou? Celá cesta k tetě byla obrovská náhoda. V den mých prvních narozenin mi zemřel táta a já jsem z jeho rodinné větve znala jen svého dědu, který umřel, když mi bylo 17 let. Babičku jsem také nepoznala, tedy jsem neměla o existenci tety, žijící v Mnichově, ani potuchy. Jednou jsem se na návštěvě u dědova bratra (Jindry Závodného, dirigenta a zakladatele slavného olomouckého swingbandu) náhodně potkala právě s touto tetou Věrou. Slovo dalo slovo, pár návštěv a téma románu bylo na světě. Přišlo mi velmi obtížné, ale zároveň zajímavé, pochopit celou tu dobu. Věra mi třeba tvrdila, že nikdy neuměla noty. Zpívala podle toho, co odposlechla. Byla velmi nadaná. Líbila se mi energie, která z ní šla. Neustále se vracela z Mnichova do Olomouce, kde to milovala, potkávala se s lidmi a byla velmi pozitivní. Pracujete na nové knížce, a pokud ano, můžete prozradit, o čem bude? Mám v hlavě asi dvě témata, která bych ráda někdy napsala. První téma navazuje na Pravidla smečky. Vidím podobný typ románu s jinou postavou, napsaný zase malinko s jiným příběhem, ale pořád tak trošku Foglarovsky. Tohle je směr, který mám moc ráda, a baví mě. Druhé téma, co si mě volá, je téma smrti a umírání. Je to něco, co kolem nás všech v posledním roce hodně krouží, a já mám pocit, že o tom nebylo dost napsáno. Příběh, který by pomohl zpracovat téma ztráty bližního. Kromě beletrie jste napsala také několik odborných publikací a jste také spoluautorka odborné literatury. Čím je pro vás psaní? Je pro vás stále koníčkem? Psaní je pro mě koníčkem i živobytím. Na univerzitě píšu odborná témata – články, knihy – obvykle na téma udržitelnost v podnicích, cestovní ruch apod. Nemám problém si sednout a napsat jen tak několik stránek. Při psaní beletrie píšu maximálně dvě strany denně. Při odborných textech zvládnu i větší počet stran. Nepovažuji to za námahu. Je to něco, co mi přirozeně jde a samo tak nějak plyne. Nakonec jste si splnila i to, že jste chtěla učit a působíte jako akademický pracovník a vaší náplní je odborný výzkum a k tomu také učíte. Co vás na této práci baví? Mám obrovský rozsah látky. Učím od marketingových předmětů přes manažerské účetnictví až po podnikovou ekonomiku. Zase je na tom vidět, že mne prostě baví všechno a nechci se rozhodovat jen pro jednu oblast. Baví mě mluvit se studenty, diskutovat různá témata v hodinách, ale musím se přiznat, že mi z toho všeho zase nejvíc jde to psaní. Prostě to mám v krvi. Vašimi vzory byli spisovatel Michael Vieweg a spisovatelka Petra Soukupová. A jak to máte se čtením? Jaká jste čtenářka, máte oblíbeného autora, kterému se ráda vracíte? V tuto chvíli už nevnímám nikoho jako svůj velký vzor. Jsem čtenář – konzument. To znamená, že čtu všechno a všechny. Hodně sleduji českou scénu, hledám si svoje oblíbence. Baví mě, když to někdo pojme úplně jinak, originálně, a je „svůj”. Když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe. Někdo se položí do knihy „nahý” a nebojí se, že ho někdo tak uvidí a bude soudit. Hodně nás, autorů, se schovává za hlavního hrdinu a pak tvrdí, že jde o fikci nebo to jinak kamufluje. Ve výsledku všechno jsme to my, autoři. Kniha jsem vlastně já. Jak ráda trávíte chvíle volna? Mojí velkou láskou je cestování. Miluju poznávání nových zemí a míst, kde jsem ještě nebyla. Taky se hodně vracím na místa, kde mi někdy v minulosti bylo fajn. Cestuju sama, protože to je jediná možnost, jak mohu nacítit atmosféru a soustředit se na dané místo. Jinak mám malé děti, takže se mi volna málokdy dostává. Ale když už mi můj milý manžel nějaké volno bez dětí dopřeje, trávím ho v tichu. Možná to bude znít divně, ale ticho je něco, čeho se mi poslední roky vůbec nedostává. Tedy si obvykle někde zalezu, ať už na chatě nebo někde jinde v koutku, a prostě jen tak jsem. Samozřejmě v tom tichu přemýšlím, a tak trochu sním o tom, co bych všechno chtěla v životě stihnout. Lucie Sára Závodná se narodila se 16. července 1984 ve Šternberku u Olomouce. Vystudovala Fakultu managementu a ekonomiky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a má inženýrský a doktorský titul. Působila na FF Univerzity Palackého v Olomouci, nyní na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Píše beletrii a odborné publikace. Napsala knihy Alma Mater, Deník mých kachních let, Pravidla smečky, Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky. Je autorkou odborných knih Udržitelný cestovní ruch: Principy, certifikace a měření a Udržitelné principy v cestovním ruchu českého venkova a jejich management a spoluautorkou publikací Mediální výchova a Jak na reklamu. Bratr jejího dědečka byl dirigentem olomouckého Swingbandu Jindry Závodného. Je vdaná a má dva syny. Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.
Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23
Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy
Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“ Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-21 08:00:01
Obávaný kat Pohlreich je zpátky. S Pagáčovou zhodnotí, zda Češi vůbec umí grilovat
Pokud vás láká letní atmosféra, ambiciózní dvojice soutěžících a boj o nejlepší grilovačku, bude vás pořad Česko na grilu bavit. Oblíbený kuchař Zdeněk Pohlreich totiž tentokrát nevyráží do českých restaurací, aby se podíval, jak to tam doopravdy funguje. Bude hodnotit jídla, která mu deset soutěžních dvojic připraví během deseti dílů. Náročné úkoly, které budou muset splnit v časovém limitu, přitom velmi nápadně připomínají konkurenčního MasterChefa, který skončil nedávno. Teprve se však ukáže, který z pořadů si nakonec získá srdce diváků! Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo Číst více Můj muž je lepší kuchař, říká Pagáčová Do role moderátorky obsadila Prima Patricii Pagáčovou s Tomášem Zástěrou. Právě sexy blondýnka přitom na rovinu přiznává, že zas taková kuchařka není. „Můj muž je lepší kuchař než já. Víc ho to baví a umí vařit podle fantazie, což já nedokážu. Vždycky jsem si myslela, že to s věkem přijde, ale je mi třicet pět a pořád se nic neděje. Takže si myslím, že to je spíš tím, jaký jste typ. A já jsem zkrátka typ, který recept nevymyslí a improvizovat neumí. Proto v naší kuchyni vládne muž,“ řekla na rovinu nová moderátorka, které by nejedna žena mohla závidět. Podobně to má i Zástěra. „Vařím jen občasně. Do restaurací chodíme také občasně. Jinak se v kuchyni otáčí hlavně přítelkyně. Navíc vaří výborně, tudíž já se držím od kuchyně dál a nechávám lidi, kteří to opravdu umí, aby vynikali,“ přiznal bývalý účastník drsné soutěže Survivor, kterého někteří znají také jako moderátora z Evropy 2. Zkušeností za mikrofonem má tak možná přece jen o něco víc než jeho kolegyně, a tak jí bude během vypjatých situací oporou. Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi Číst více Šéfkuchař Svatek vidí české nedostatky Není náhoda, že Prima nasadí pořad od této soboty. Grilování je oblíbená jarní i letní aktivita takřka všech Čechů, a tak nebudou chybět ty nejlahodnější recepty. Stranou nezůstane ani šéfkuchař Martin Svatek, který má o gastronomii v Čechách jasné mínění: „Češi dělají velkou chybu, že začnou dělat maso a pak teprve přílohy a omáčky a pak začnou shánět strávníky. Když se griluje, tak mají všichni čekat na maso, a ne maso na strávníky.“ Zdeněk Pohlreich pak zase přiznává, že českou lásku ke grilování sice nikdy nepochopí, ale pravdou je, že na grilu se dá dělat všechno. Právě on je pravděpodobně tím největším lákadlem pořadu. V gastronomii má své dobré jméno, jeho názor má váhu a leckdy se ho soutěžící bojí. Tentokrát se pečlivě připravuje na Dannyho a Danielu, Martina a Jirku, Davida a Vieru, Prikyho a Lucku, Dominiku a Denisu, Radka a Nikolu, Dona a Michala, Jeanu a Ritu, Janu a Romana, Helenu a Rada. Jak se podle Pohlreicha česká gastronomie za posledních deset let posunula? „Největší změny jsou v tom, že máme všeho čím dál tím míň. Máme čím dál míň lidí, čím dál míň zboží, čím dál dražší zboží. Myslím si, že to pro obor gastronomie rozhodně není jednoduchá doba, ale zase na druhou stranu je třeba vidět, že úroveň stoupá zásadně. První věci, o kterých jsem mluvil, celou gastroscénu spíš jenom zpomalují, takže ve finále je to dobré,“ dodává pověstný šéf, který si nebude brát servítky ani teď! Zdroj: redakce, FTV Prima, prima+ KAM DÁL: Kaňoková ze Zlaté labutě přiznala, že kvůli bývalému partnerovi byla málem bez práce.
Čas načtení: 2024-04-02 19:15:37
Ve 20 letech patří k nejbohatším hráčům světa. Esport mi zničil život, přiznává mladík
Ikona esportového hraní ve Velké Británii varuje své následovatele Sláva a peníze nejsou všechno, duševní zdraví hráčů se prý přehlíží Ve Velké Británii se v roce 2019 začal rodit zajímavý příběh. Tehdy 15letý Jaden Ashman se stal vůbec nejmladším soutěžícím, který se umístil na vítězných příčkách v celosvětovém turnaji v online hře Fortnite. Od té chvíle se dostal do spirály výher, ocenění a pohádkového bohatství. Dle jeho vlastních slov si však jen 5 roků poté strmý růst jeho osobnosti vybral svou daň. Přečtěte si celý článek Ve 20 letech patří k nejbohatším hráčům světa. Esport mi zničil život, přiznává mladík
Čas načtení: 2024-04-24 05:06:14
Evropská unie už řadu let bojuje za nulové emise. Začíná se ale ukazovat, že cena, kterou za to EU může zaplatit, bude až příliš vysoká. Naznačuje to zpráva Evropského účetního dvora (EÚD), který se zabývá kontrolou finančních prostředků Evropské unie. Jedním z opatření, které má Evropě pomoci na cestě za nulovými emisemi, je mimo jiné zákaz […]
Čas načtení: 2024-04-30 18:43:07
AstraZeneca přiznává, že její vakcína může způsobovat krevní sraženiny
Farmaceutický gigant AstraZeneca přiznal, že jeho široce používaná vakcína Covid, označovaná jako Covishield, může způsobit vzácné nežádoucí účinky včetně krevních sraženin a nízkého počtu... Článek AstraZeneca přiznává, že její vakcína může způsobovat krevní sraženiny se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-05-01 21:55:06
AstraZeneca přiznává, že její vakcína proti COVID-19 může vést ke smrtelným vedlejším účinkům
Farmaceutický gigant AstraZeneca v soudních dokumentech přiznal, že jeho „vakcína“ proti Covid-19 může způsobit vedlejší účinky, které mohou vést ke vzniku krevních sraženin a smrti. Britsko-Švédská farmaceutická společnost, která v současné době bojuje proti hromadné žalobě kvůli obvinění, že její… The post AstraZeneca přiznává, že její vakcína proti COVID-19 může vést ke smrtelným vedlejším účinkům first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-05-12 11:56:15
Bank of England přiznává, že masová migrace zvyšuje náklady na bydlení v Británii
Bank of England přiznala, že masová migrace je hlavním faktorem rostoucích nákladů na nájemné v zemi, čímž ještě více zpochybnila tvrzení neoliberální inteligence, že neomezené migrační vlny vedou k hospodářské prosperitě. V návaznosti na rozhodnutí Bank of England ponechat úrokové… The post Bank of England přiznává, že masová migrace zvyšuje náklady na bydlení v Británii first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-05-20 14:46:00
Pastrňák: Bostonu se moc nelíbilo, že jedu, ale chápali to. I že se hraje v Česku
David Pastrňák spěchal do Prahy na hokejový šampionát, byť přiznává, že v klubu zrovna velkou radost po dlouhém play off neměli. „Kdyby se nehrálo v Česku, bylo by hrozně těžké přijet,“ přiznává nová posila české reprezentace.
Čas načtení: 2024-05-20 14:46:00
Pastrňák: Bostonu se moc nelíbilo, že jedu, ale chápali to. I že se hraje v Česku
David Pastrňák spěchal do Prahy na hokejový šampionát, byť přiznává, že v klubu zrovna velkou radost po dlouhém play off neměli. „Kdyby se nehrálo v Česku, bylo by hrozně těžké přijet,“ přiznává nová posila české reprezentace.
Čas načtení: 2024-05-22 07:00:01
Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?
Manželé (říkejme jim třeba Jan a Iveta) prožili většinu svého aktivního života za minulého režimu. Jan pracoval v tehdejším větším JZD jako traktorista, Iveta vařila v továrně. Byli to docela obyčejní manželé z vesnice, žádná vysoká třída. A přesto si žili dobře, i díky tomu, že to „uměli“, jak dnes otevřeně přiznává pan Jan. Majitelé trabantů jsou boháči. Papundekly se prodávaly za cenu dnešních dobře vybavených aut Číst více Kradli jsme, přiznává pan Jan Co to tehdy znamenalo? „Kdybych to měl popsat dnes jedním nebo dvěma slovy, musel bych jednoduše říct: kradli jsme. Tehdy se to ale zdálo vlastně tak normální, že to nikoho nezarazilo. Když budu mluvit o našem družstvu, opravdu jsme se většinou chovali tak, že když to patří vlastně nám všem, tak si vezmeme, co potřebujeme. Jen se o tom nesmělo mluvit tak nahlas,“ konstatoval pan Jan s trochou zahanbení v hlase. Sešívačkou děti nenakrmíš „Další velkou výhodou tehdy bylo, že každý den zbylo nějaké to jídlo v kuchyni,“ přidala se paní Iveta k vyprávění svého muže. „Co bychom s tím dělali? Prostě jsme si to v kastrůlcích nosili domů a byla večeře. Často to vystačilo i na sobotu a vařila jsem vlastně jen v neděli. To se potom ušetřila většina výplaty, když jsem nemusela kupovat jídlo. Všichni vědí, že právě do jídla jde většina peněz, a tak to byla velká úspora. Kdybych pracovala třeba v kanceláři, mohla jsem si domů přinést akorát sešívačku. A sešívačkou děti nenakrmíš.“ Utěšovali jsme se, že jsme jen šetrní „Kdepak, i když jsem měla maturitu, tahle práce byla výhodnější,“ vysvětluje s absolutní upřímností, i když si uvědomuje, že to nebylo tak docela správné. „Chápu to, nemělo se to dělat. Ale ono to bylo tak nějak normální, vlastně jsem si dokonce myslela, že prostě jen ve fabrice neplýtváme jídlem, když si to vezmeme domů a sníme. Jen někdy jsme prostě do toho hrnce tak trochu schválně přihodili o kus masa víc, než jsme měli vyzkoušené, že bude potřeba pro lidi.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Co spadlo z valníku, jako by nebylo Kromě jídla bylo tehdy postaráno i o zvířata, která manželé chovali. „Bylo úplně normální, že v každé chalupě bylo prase, králíci, slepice, někde měli husy, jinde třeba kachny. To, že jsme měli rozdělené příkopy kolem silnic, kde jsme si sekali a sušili seno na zimu, to bylo normální a legální, to bylo domluvené. Každý měl také zahradu nebo jiný pozemek, kde se postaral o ten zbytek. Jenomže senem člověk prase nevykrmí. A to jsem měl zase velkou výhodu já v zemědělství, protože jsem při sklizni jezdil traktorem. Základem bylo poztrácet dost řepy nebo obilí ještě předtím, než jsem dojel na váhu. Nebylo to tak složité. Cesta z pole vedla kolem lesa, nevěřili byste, ale každý traktorista si musel právě v těch místech ‚odskočit‘. Přesně jsme věděli, ve které části má kdo svoje stanoviště. Smáli jsme se, že jsme s odpuštěním nejvyčůranější jezeďáci v republice. Nikdo nic neříkal, věděli to asi i šéfové, ale nepamatuji si, že by se někdo ozval,“ popsal vlastně tolerovaný způsob tehdejšího života některých lidí pan Jan. Ani kriminálka je nevyděsila „Jednou se ale stalo, že přišel nový kluk, mladý táta od rodiny, který se staral víc než my ostatní, chtěl toho prostě moc najednou. A to už začalo být podezřelé, dokonce se v družstvu objevila kriminálka, a že prý rozkrádáme socialistický majetek. Chvíli se něco řešilo, ale naštěstí to vyšumělo,“ vzpomněl si na příhodu, která se mohla leckoho dotknout. Jenomže nedotkla. „Chvíli jsme si dávali větší pozor a místo obilí do dvou pytlů se z valníku ‚omylem‘ na patřičném místě vysypala jen polovina zrní. Nebylo to správné, ale bylo to tehdy normální,“ popsal situaci pan Jan. Dnešní důchodci by si měli vyzkoušet stáří za komunistů. S pláčem by prosili o návrat do „Fialovy bídy“ Číst více Výhodné paběrkování „My jsme zase s dětmi chodily paběrkovat na pole, to už vlastně ani krádež nebyla, i když se to samozřejmě dalo zařídit tak, abychom si přišli na své. Takhle se sháněly třeba brambory. Prostě ti, co vyorávali, zapomněli na nějaký kus na poli, v zatáčce, u lesa nebo tak. Stačilo kus řádku a bylo na zimu. Stejně tak to bylo i s řepou na krmení, s cibulí, prostě se vším, co se mohlo hodit. Kdyby nás někdo přistihl, jak ‚sklízíme‘ před sklizní, byl by malér, ale sklizené pole už nikdo nehlídal,“ doplnila paní Iveta s tím, že pak stačilo koupit dvě selata a o ostatní už se postaral stát, aniž by o tom oficiálně věděl. A nějaký ten balík slámy na podestýlku? „Sláma je lehká, ta z toho valníku spadne, ani nevíte jak,“ smál se pan Jan. Barák jako ze škatulky „Jasně, našetřil jsem na rekonstrukci baráku, který jsem zdědil po rodičích a ve své době byl opravdu výstavní, i když dneska už tak nevypadá,“ pochlubil se pan Jan. „Kdybych dělal v akademii věd, asi bych bydlel v pronajatém bytě, tohle bylo prostě lepší,“ pochvaloval si život v době, kterou by sám dnes nevrátil. Kolik takových šikovných lidí se tehdy našlo ve všech oborech? Raději nepočítat… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pamětník vzpomíná na socialismus: Vlastně jsme byli spokojeni.
Čas načtení: 2024-06-14 15:45:49
Nevěnování se řízení je v Česku nejčastější příčinou nehod zaviněných řidičem motorového vozidla. Od ledna 2024 lze za držení telefonu nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení udělit ve správním řízení sankci až 10 000 Kč a 4 body. Během uplynulých tří let, tedy v období 2021-2023, došlo na pozemních komunikacích v České republice k 50 003 dopravním nehodám, kdy se řidiči plně […]
Čas načtení: 2024-06-26 14:37:00
Apple přiznává, že 8GB RAM je pro MacBooky málo, ale jen pro některé úlohy
Apple si dlouhodobě vysluhuje posměšky za kapacitu operační paměti RAM u svých MacBooků. V základních verzích má stále jen 8 GB. Nyní ale sám přiznává, že tu jsou úlohy, kde toto množství nestačí.
Čas načtení: 2024-07-01 19:58:19
McDonald’s přiznává, že zákazníci odmítají hamburgery z falešného masa
McDonald’s se po neuspokojivých výsledcích testů v San Francisku a Dallasu rozhodl nevrátit na trh hamburger s falešným masem McPlant. Joe Erlinger, prezident společnosti McDonald’s v USA, to prozradil na Wall Street Journal Global Food Forum s tím, že burger… The post McDonald’s přiznává, že zákazníci odmítají hamburgery z falešného masa first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-08-02 16:38:24
14 % nelegálních přistěhovalců přiznává, že jsou registrováni k volbám
USA – Tajné záběry, o kterých informoval projekt Heritage Foundation’s Oversight Project z Muckracker.com, odhalují, že 14 % nelegálních přistěhovalců v jednom bytovém komplexu... Článek 14 % nelegálních přistěhovalců přiznává, že jsou registrováni k volbám se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-08-31 18:01:13
Nancy Pelosiová přiznává, že je chladnokrevný reptilián
Nancy Pelosiová veřejně přiznala, že je chladnokrevný reptilián. Během přenosu z Národního sjezdu Demokratické strany na stanici PBS řekla moderátorce Judy Woodruffové: „Vzpomeňte si, že v minulých volbách se říkalo, že ztratíme 30 nebo 40 křesel. Cože? Nevěděli, o čem… The post Nancy Pelosiová přiznává, že je chladnokrevný reptilián first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-09-14 17:49:59
Světové ekonomické fórum („WEF“) v tichosti odhalilo, že „pandemie“ Wuhanského koronaviru Covid-19 byla „testem“, který globalisté připravili, aby zjistili, jak je veřejnost poddajná a poslušná globalistické tyranii. Na stránce „Můj uhlík“ na svých webových stránkách WEF propaguje 15minutová „chytrá“ města… The post WEF přiznává, že Covid byl „testem“ poslušnosti veřejnosti vůči novému globalistickému světovému řádu first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-09-27 17:17:03
Ford označuje čínské automobilky za „existenciální hrozbu“ a přiznává: „Jsou před námi.“
Doby, kdy byly čínské automobilky terčem posměchu, jsou pryč. Už dávno neplatí, že by hromadně kopírovaly designy zavedených značek, dnes však mají svá velká designová centra a zlepšily se i technicky a technologicky. Díky přístupu k levné pracovní síle a surovinám, o kterých mezinárodní výrobci aut mohou jen snít, se z čínských automobilek stala auta, […]
Čas načtení: 2024-10-21 15:37:35
Vedoucí softwarový inženýr společnosti Facebook Jeevan Gyawali poskytl rozhovor novináři v utajení ze skupiny OKeefe Media Group. Během rozhovoru Gyawali přiznal, že Facebook stínově zakazuje uživatele, pokud zveřejní něco kritického na adresu Kamaly Harrisové a Demokratické strany. Dále uvedl, že… The post Softwarový inženýr Meta přiznává, že Facebook zasahuje do voleb v roce 2024 ve prospěch Kamaly Harrisové first appeared on Akta X.