Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-03 09:09:36

Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem

Máte chuť na něžnou chutnou rybku? Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem je přesně to, co potřebujete. Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem je vlastně takovou variací na rybu po florentinsku, který se ještě zapéká. My zvolíme metodu rychlejší přípravy, která je také naprosto výtečná. The post Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2025-12-03 09:09:36

Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem

Máte chuť na něžnou chutnou rybku? Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem je přesně to, co potřebujete. Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem je vlastně takovou variací na rybu po florentinsku, který se ještě zapéká. My zvolíme metodu rychlejší přípravy, která je také naprosto výtečná. The post Ryba ve smetanové omáčce s rajčaty a špenátem appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2025-12-05 06:37:00

Ukradl jsem varhany za bílého dne, byla u toho i policie, říká varhaník a organolog Pavel Černý

V sobotu 6. prosince 2025, tedy zrovna na Mikuláše, vystoupí na dalším varhanním matiné ve Smetanově síni Obecního domu varhaník Pavel Černý. V programu, který připravil, se soustředil na hudbu adventní, ale také na díla pro dobu navazující, tedy Vánoce. S výjimkou Johanna Sebastiana Bacha je tento program sestaven z děl hudebního romantismu, k čemuž jsou právě varhany ve Smetanově síni obzvláště vhodné a posluchači se mohou těšit na pestrý hudební zážitek. Řeč však v rozhovoru pro Operu PLUS přišla třeba i na právě dokončované varhany v pražské katedrále, u jejichž vzniku stojí Pavel Černý jako člověk odborné organologické komise.

Čas načtení: 2015-08-03 12:00:00

Oblíbená česká jídla ve zdravé verzi

Statisticky jsou lidé rok od roku obéznější, a to nejenom proto, že příliš neholdují sportovním aktivitám, ale také z důvodu, že zapomínají na známý fakt, jak strava ovlivňuje zdraví a figuru. Česká kuchyně není příliš zdravá ani vyvážená a bohužel, Češi ji milují. Knedlíky, smetanové omáčky, tučné ...

Čas načtení: 2021-11-03 14:55:08

FOK zahraje s Ivo Kahánkem a Lubomírem Kovaříkem koncert plný kontrastů

Symfonický orchestr hl m. Prahy FOK odehraje pod vedením dirigenta Petra Popelky odehraje koncert nazvaný Symfonie – Koncert – Idyla. Název nebyl vybrán náhodou. Na programu bude Siegfriedova idyla z pera Richarda Wagnera, Symfonie d moll Césara Francka a Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, ve kterém vystoupí klavírista Ivo Kahánek a trumpetista FOK Lubomír Kovařík. Večer bude plný kontrastů. Je složený z hudebních skvostů od intimní drobné Wagnerovy skladby přes neobarokní Šostakovičův koncert až po monumentální Franckovu symfonii. V Šostakovičově Koncertu pro klavír, trubku a smyčcový orchestr vystoupí klavírista Ivo Kahánek.„Je to nesmírně pianisticky vděčný kus, nejen že je velmi efektní a že trubka tomu dodává ještě více sugestivity, ale je to také skvěle napsané. Je vidět, že Šostakovič uměl na klavír velice dobře hrát. Skladba je zároveň velice invenční a působí to dojmem, že místy i přes určitou melancholičnost si skladatel sám užíval nápady, které mu přicházely, když koncert psal,“ říká Kahánek. Jedná se o Šostakovičův první klavírní koncert, který napsal v roce 1933. Oproti jeho ostatním skladbám je posluchači asi nejlépe přijímán. Je srozumitelný, s jasnou melodickou linkou. Skladba si navíc hraje s mnoha prvky, je protkána veselostí a hravostí. Siegfriedova idyla patří k Wagnerovým menším skladbám. Autor ji považoval za své jediné zdařilé orchestrální dílo. Příležitostí, která k němu zavdala podnět, byly narozeniny manželky Cosimy Wagnerové 25. prosince 1870. Název Siegfriedova idyla odkazuje nejen k jejich synovi, také k hudebnímu dramatu Siegfried, na němž tehdy Wagner pracoval, a k rodinné idyle, kterou si v Tribschenu s Cosimou vytvořil. Symfonie d moll je Franckova jediná symfonie. Dokončil ji ve svých 66 letech a patří k velmi oblíbeným skladbám. Věnoval ji svému žáku Henrimu Duparcovi. Orchestr FOK povede dirigent Petr Popelka, který v této sezóně Pražských symfoniků vedl již komorní koncert k poctě Mozartu a Haydnovi. V současné době je šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru v Oslu a hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Koncerty se uskuteční ve středu 10. listopadu a ve čtvrtek 11. listopadu, vždy od 19:30 ve Smetanově síni Obecního domu.

Čas načtení: 2021-09-22 10:54:40

FOK uvede recitál bosonohé varhanice Katty

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvede varhanní recitál osobité umělkyně, která si říká Katta. Zahraje jak známá varhanní díla, tak i vlastní tvorbu. Koncert se koná 25. září v 11:00 ve Smetanově síni Obecního domu a je součástí cyklu Varhanní recitály.  Katta je multitalentovaná, bosonohá varhanice, která dokáže vzít za srdce a vtáhnout do hudby přirozenou muzikalitou, dokonalou technikou hry, nesvázaností a konvencemi nepřefiltrovaným prožitkem. I proto ji Pražští symfonikové znovu pozvali, aby tentokrát v řadě varhanních recitálů uvedla ten svůj, který si posluchač nesplete s žádným jiným. „Zvolila jsem takový hudební průřez. Věděla jsem, že Bach určitě nesmí v programu chybět, protože je to naprostý guru varhaní tvorby. Proto zazní jeho nejslavnější Tokáta a fuga d moll, kterou moc ráda hraju. Dále jsem vybrala jednu skladbu od Philipa Glasse, což je docela netradiční, jeho hudba se na varhany moc neprovádí, protože psal spíše pro klávesy a syntetizátory, ale zrovna na varhany v Obecním domě skladba Tanec č. 4 opravdu dobře zní. A pak bude následovat to, co dělám nejradši, a to je hrát svou vlastní hudbu. Vybrala jsem skladby ze svého projektu Vox Organi, který byl oceněný na Classic Prague Awards v roce 2018. Jsou tam jak skladby instrumentální, tak i mnou zpívané staroslověnské a latinské texty,“ řekla o svém programu sama interpretka Katta. Varhanice na svůj koncert pozvala zástupce dvou neziskových organizací, jimž je patronkou. Prvním je spolek Hvězdy dětem, který pomáhá dětem z dětských domovů. Druhou je Česká asociace paraplegiků, která pomáhá lidem s omezením hybnosti po poranění míchy. Oba spolky budou mít vyhrazena čestná místa.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-08-18 09:04:17

Fejeton Rudolfa Křesťana: Rčení doslova okřídlené

„Pozor, vyletí ptáček!“ hlásala kdysi před focením formulka, která však v současnosti může mít úplně jiný účinek. Je možné, že někdo už neznalý té tradiční věty zvedne hlavu směrem k blízkému stromu v domnění, že byl upozorněn na chystaný vzlet nějakého opeřence z větvoví. Jak pamětníci vědí, původně šlo o avízo, že člověk bude za chvilku zobrazen. A že by se měl dívat směrem k aparátu, nemrkat a nevrtět se. Zároveň se tvářit tak, jak by chtěl být zvěčněn, aby nevypadal jako špatně vyřezanej svatej.  Ale co s tím měl společného ptáček?  Usuzuji, že hláška vznikla zřejmě ještě v časech skříňových deskových fotoaparátů, které připomínaly bedničku. Mohlo tedy jít o navození symbolické představy, že právě z té uzavřené klece nějaký ptáček vyletí. K uživatelům takového fotoaparátu patřil například legendární mistr Josef Sudek. Když jsem s ním svého času pořizoval interview, škoda, že jsem se ho opomněl otázat, zda i on někdy použil tuto pomocnou předehru. Stejně tak bych se mohl zeptat i Herberta Slavíka, jestli se k onomu úsloví uchýlil při vznikání oficiálního prezidentského portrétu Miloše Zemana. Slavíkův fotoaparát už nebyl skříňový, ale i tak docela rozměrný. Navíc v souvislosti se zkoumanou průpovídkou stojí za pozornost i význam fotografova příjmení.  Ohledně zrodu rčení o vylétajícím ptáčkovi bych si uměl představit taky možnost, že to upozornění mohlo kdysi v počátcích fotografie účelově předznamenávat, že záhy „vyletí“ magneziový blesk. Ptačí symbolika bývala spojena s fotografickým konáním natolik bezprostředně, že Zdeněk Thoma, cestovatel a fotograf, ptáčkuje důsledně už přes půl století ve svých novoročenkách. Jeho PF (jejichž autorem je výtvarník Ladislav Havlíček) jsou každoročně různě variovaná, ale vždy s tématem opeřence vylétajícího z aparátu.  K loňským Thomovým osmdesátinám vyšly ty svérázné novoročenky dokonce souborně vydané jako malá knížka se zmíněným rituálním zvoláním na obálce. Příslušné rčení se vyskytuje taky na štítu knížek Jindřišky Smetanové a Kurta Vonneguta jr. Je zároveň spojeno se souborem koláží Adolfa Hoffmeistera.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mám to úsloví uložené v paměti mimo jiné i v souvislosti s bývalými pouličními fotografy, kteří patřili k městskému koloritu. Taky se mi vybavuje rituál při pořizování skupinových snímků školní třídy. Komunální fotograf nás nejprve stupňovitě naskládal, abychom byli všichni vidět, a pak završil obřad onou kanonickou větou. Ve skutečnosti mu šlo především o apel technický, nikoliv o požadavek snažící se o vykřesání povinného úsměvu, jak o něj loudí novodobě panující vybídka „Řekněte sýýýýýr!“ Jestliže sýrové heslo vytěsnilo to bývalé ptáčkovské, stojí za zmínku, že je svým způsobem náhodou, že právě tak jako v angličtině, kde je původní návodné zvolání cheeeees spojeno s vyslovením dlouhého ííííí, umožňuje totéž foneticky i české slovo stejného významu. Nevím, jak to mají v jiných zemích, kde taková zvukově táhlá shoda v překladu sýra do tamních jazyků není. Už třeba na Slovensku zdánlivě stejné slovo neplní očekávanou funkci tak docela. SYR bez čárky nevymodeluje zrovna moc usměvavý výraz ve tváři, jak je možno si ověřit před zrcadlem.  Ale ještě zpět k ptáčkovi. Zánik toho dnes už archivního zvolání je zjevně podmíněn i tím, že do přítomných stále častěji užívaných placatých fotomobilů by se nevměstnal už ani kolibřík.

Čas načtení: 2024-02-20 15:14:00

Operní hvězda Jonas Kaufmann v Praze s ČNSO představí album filmových melodií

Praha - Německá operní hvězda Jonas Kaufmann, který je označovaný hudební kritikou za jednoho z nejlepších světových tenoristů, zazpívá 23. února v Praze. Ve Smetanově síni Obecního domu za doprovodu...

Čas načtení: 2024-02-23 21:41:00

Slavný tenorista Kaufmann se v Praze představil v nezvyklé filmové poloze

Praha - Slavný německý tenorista Jonas Kaufmann se v Praze představil v nezvyklé poloze interpreta filmových melodií. Ve vyprodané Smetanově síni Obecního domu nadšenému publiku představil své nové...

Čas načtení: 2024-03-02 09:00:06

Na otevření Národního divadla ho nechtěli a bál se šílenství. Před dvěma sty lety se narodil Bedřich Smetana

„Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal…“ Tak rozjitřeně psal o Bedřichu Smetanovi jeho současník, spisovatel Jan Neruda. Jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů se narodil před dvěma sty lety, 2. března 1824 v Litomyšli.

Čas načtení: 2024-03-09 16:05:00

V Brně vyrůstá nový Paganini: Vintíř Langášek (14) udivuje hrou na housle

Odborníci ho vnímají jako talent, který se rodí jen jednou za řadu let. Vintíř Langášek (14) koncertoval na Pražském jaru, ve Smetanově Litomyšli či v Belgii. Na housle hraje od pěti let.

Čas načtení: 2024-03-11 16:00:00

Mozaika: Staňte se jedním z Tisíce hlasů! Přihlašování do největšího sborového koncertu zahájeno

Hudba Bedřicha Smetany nebo Jakuba Jana Ryby – to je jen malý výčet ze seznamu skladeb připravených pro účastníky koncertu Tisíc hlasů, který se bude konat 22. prosince ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Čas načtení: 2024-03-14 09:00:01

Zmatené seniorce zasadil desítky ran nožem. Mstil se za kastraci, Jiřímu Markovičovi ale neunikl

Vražda, na kterou nelze zapomenout, se odehrála kolem půlnoci z 24. na 25. listopadu roku 1978 na okraji Prahy. Nešťastná čtyřiašedesátiletá seniorka Marie Jandová se té noci vracela z práce domů, jenomže si spletla směr, a dokonce i číslo autobusu. Po mnoha a mnoha letech, které s manželem strávili v centru Prahy na Smetanově nábřeží, se nyní museli přestěhovat na nově rostoucí sídliště Jižní město. Pro dámu tohoto věku a s mírnými problémy s pamětí to nebyla vůbec lehká situace. Nikdo by se ale nedomníval, že ji může dokonce připravit o život.  Novinář měl velký úspěch s kriminálními případy. Nikoho nenapadlo, že popisuje vlastní ohavné činy Číst více Osudné Hodkovičky Marie Jandová, která pracovala na výrobě salátů v Lucerně, se té noci chtěla vrátit domů, jenomže si spletla všechno, co splést vůbec mohla. Bohužel se tak stalo, že po půlnoci vystoupila z autobusu na docela jiném, opuštěném místě na okraji Prahy. Hodkovičky nebyly žádným velkým centrem a navíc měl autobus konečnou nedaleko lesa. Právě tím směrem se zmatená důchodkyně vydala. Jak záhy zjistila, bylo to poslední rozhodnutí jejího života.  Vadily mu ženy Na stejné zastávce totiž právě náhodou stál také tehdy třiadvacetiletý Antonín Vorel a jeho kamarád Václav Petráň, o jehož účasti na případu později ale kriminalisté spíše pochybovali. Jakmile si mladíci všimli starší dámy, která zjevně netušila, kde právě je, vydali se za ní do lesa. Netrvalo to dlouho a Vorel ji napadl. Proč? Podle jeho pozdějšího vysvětlení měl zkrátka vztek na všechny ženy, které v jeho mysli mohly za příkoří, které na něm spáchali doktoři.  Nepovedená kastrace Antonín Vorel už jako dospívající chlapec začal projevovat svoje sexuálně sadistické choutky. Několikrát napadl dívky a ženy a odseděl si trest, ale jakmile opustil zamřížovanou celu, pustil se stejnou cestou. Jako jedinou možnost tehdy lékaři viděli kastraci. Aby se mladík vyhnul dlouhodobému pobytu v léčebně, a také na nátlak rodičů, nakonec se zákrokem souhlasil. Ten ale bohužel nesplnil tak docela svůj účel a Vorel měl i dál zálusk na ženy, ovšem v jeho zmatené mysli byl kontakt s nimi spojen s násilím a nedobrovolností. Neuměl si ani představit, že by získal ženu „normálně“.  Z krádeže se vyklubala brutální vražda Do takových rukou tedy padla v inkriminovanou noc nebohá Marie Jandová. Když ji útočníci v lese dostihli, mysleli si prý původně, že ji jen okradou o plné nákupní tašky, které nesla, a o hotovost z peněženky. Jenomže už po první ráně klackem do hlavy bylo Vorlovi jasné, že jen u toho nezůstane. Jeho sadistická povaha mu velela pokračovat dál a dál. Skončilo to až čtyřiatřicátou ranou, zasazenou seniorce do těla. Vrah se také pokoušel o pohlavní styk se svojí obětí, ale to se mu nepodařilo. Po činu tak spolu s kumpánem sebrali mrtvé ženě tašky a kolem osmi set korun a vydali se na nádraží, aby se vrátili domů. Vorel do Brna za prací na stavbě a Petráň do Kolína.  Tři násilníci připravili o život kuchaře přímo v restauraci. Hosté ji pak v krutém žertu přejmenovali Číst více Hledání netrvalo dlouho Případ se dostal na stůl právě vyšetřovateli Jiřímu Markovičovi. Poměrně brzy byl odhalen pravděpodobný motiv i charakter pachatele, a protože byl Antonín Vorel u kriminalistů už známým jménem, ocitl se na špičce seznamu možných násilníků. Jeho zatčení pak podezření kriminalistů potvrdilo, stejně jako fakt, že deviantova inteligence nedává jakoukoliv naději na logické uvažování nebo domýšlení důsledků jeho jednání. Náprava podle odborníků také nepřipadala v úvahu, a tak v roce 1981 padl u soudu nejvyšší trest, kterým tehdy ještě byla poprava.  Ani Markovič nesouhlasil s trestem smrti Definitivní trest se tehdy ale nezamlouval ani legendárnímu Jiřímu Markovičovi, který sice pod šibenici přivedl hned několik vrahů, ale s trestem smrti nikdy nesouhlasil. V případě Antonína Vorla navíc argumentoval jeho minimální inteligencí, která agresora podle vyšetřovatele řadila spíše do zvířecí než do lidské společnosti. Rozsudek ale padl a bylo třeba se s ním buď smířit, nebo se odvolat. Vrah, respektive jeho zástupce, se odvolal a v dalším řízení dostal pětadvacet let vězení a nařízenou následnou psychiatrickou léčbu. Z léčebny se nikdy nedostal ven, a i když některé zdroje spekulují, že je již po smrti, jasná zpráva vydána nebyla. V tomto roce by bylo Antonínu Vorlovi rovných sedmdesát let. Zdroj: Kriminalista: legenda pražské mordparty deviantům na stopě, Česká televize: Hyde park civilizace KAM DÁL: Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky  

Čas načtení: 2024-04-01 09:18:04

Loučení Beňačkové. Pardubické hudební jaro láká i na Rudyho Linku a Nohavicu

Jedno loučení, příběh klavíru světoznámé značky, lidové písně v podání vynikajícího tenoristy, souhra písničkáře s filharmoniky, mladí talentovaní hráči nebo jazzová one man show. Nejen to nabídne 46. ročník Pardubického hudebního jara, po Smetanově Litomyšli druhý festival s dlouholetou tradicí v kraji.

Čas načtení: 2024-04-20 06:30:00

Myslel jsem si, že už je všechno za mnou, říká o návratu na pódia Michal Penk

Zpěvák a skladatel Michal Penk se už před nějakým časem vrátil na hudební pódia, v doprovodu symfonického orchestru ale vystoupí vůbec poprvé. Stane se tak 22. dubna ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde Bohemian Symphony Orchestra Prague představí to nejlepší z popové hudby. „Je to pro mě čest, bude to úplně něco nového. Už teď se toho tak trochu bojím, ale zároveň se moc těším,“ říká muzikant.

Čas načtení: 2024-04-20 06:30:00

Myslel jsem si, že už je všechno za mnou, říká o návratu na pódia Michal Penk

Zpěvák a skladatel Michal Penk se už před nějakým časem vrátil na hudební pódia, v doprovodu symfonického orchestru ale vystoupí vůbec poprvé. Stane se tak 22. dubna ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde Bohemian Symphony Orchestra Prague představí to nejlepší z popové hudby. „Je to pro mě čest, bude to úplně něco nového. Už teď se toho tak trochu bojím, ale zároveň se moc těším,“ říká muzikant.

Čas načtení: 2024-05-07 15:37:28

Nejlepší moučníky na plech

Rádi pečete a hledáte inspiraci? Přinášíme vám přehledný seznam receptů na nejlepší moučníky na plech, které jsme dosud napsali. Dobrou chuť! Punčové řezy na plech Palačinky z plechu Piškot na plech Kokosové řezy na plech Hrnkový perník na plech Třívrstvé dýňovo-smetanové řezy Medové řezy na plech Čokoládové cheesecake řezy s Oreo sušenkami Míša řezy na [...] Příspěvek Nejlepší moučníky na plech pochází z Její svět

Čas načtení: 2024-05-12 01:06:00

Výstava v Litomyšli představí Bedřicha Smetanu a vodu v jeho díle

Netradiční pohled na skladatele Bedřicha Smetanu a jeho dílo přinese výstava Na Smetanovské vlně, která bude přístupná od 15. června ve Smetanově domě v Litomyšli. Je věnována hudebníkovi a jeho vzdálenému příbuznému, hydrologovi Janu Smetanovi a jejich vztahu k vodě. S Bedřichem Smetanou je spojen i letošní Rok české hudby. Zajímavých příbuzných měl skladatel více a působili v nejrůznějších oborech, řekla ČTK Věra Dvořáčková z pořádajícího Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.

Čas načtení: 2024-05-20 11:30:00

Mozaika: Zpívání v Obecním domě v Praze je náš splněný sen, říká Kamila Kurníková z pěveckého sboru Slezan

„Navazujeme na předválečnou tradici učitelského zpěvu,“ říká Kamila Kurníková, sbormistryně Pěveckého sboru Slezan z Českého Těšína. Tento sbor se 22. prosince představí ve Smetanově síní Obecního domu v Praze jako jeden z Tisíce hlasů adventu. Přihlášku do projektu si kolektivně odhlasovali a zaslali sami členové sboru, který v příštím roce oslaví 80 let existence.

Čas načtení: 2024-05-29 17:52:51

Zesláblo, bylo apatické a pohublé. Hodonínská zoo přišla o mládě vzácného lva

Zoo Hodonín přišla o mládě lva berberského, ani druhý pokus o odchov tak nebyl úspěšný. V tiskové zprávě to ve středu uvedl mluvčí zahrady Ivo Cencinger. Dvojice lvů berberských v expozici zoo loni nahradila smetanově zbarvené lvy jihoafrické.