Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2018-06-16 16:13:08

Kerstin Simoné: Thovt, projekt lidstvo

Kerstin Simoné mne jako autorka zaujala natolik, že jsem si o ní musela hned něco vyhledat. Něžná blondýnka ponořená až do hlubin jakéhosi poznání boha Thovta, odhalující skryté pravdy a moudrost? No, na toto téma napsala množství knih a vydala také cédéčka s meditacemi. Pořádá semináře nejen v Německu, kde žije, ale také v Rakousku a Švýcarsku, a předává tím nejrůznější nauky dávno zapomenuté, nebo záměrně potlačované společností. Možná se to dá pochopit i z této knihy, Thovt, projekt lidstvo, která pojednává o historii lidstva, jeho vývoji a o skrytých schopnostech, které nám zatím byly skryty. Velká část čtiva je obecně známých pravdách, které rozebírá právě z hlubin těch egyptských pyramid a božstva, které se možná v té době mísilo s člověčí rasou. Ostatně, nikdo nemůže plně vyloučit. Celkový dojem z knihy je spíše těžší, není to lehké čtení a musíte se čas od času zastavit, abyste si tak nějak srovnali v hlavě čtené… ale sem tam jsem narazila na drobné části, které se doslova vryjí pod kůži a to i v tom případě, že už je znáte, víte, nebo jste je někde četli. To jsou takové informace, u nichž je opravdu opakování matkou moudrosti. „Netvořte budoucnost jako vizi, ale přijměte ji coby naplněnou a právě prožívanou či pociťovanou skutečnost. Jen tak se může váš cíl zmaterializovat. Kdykoliv máte o svém životě nějakou představu, okamžitě ji v duchu přeměňte na prožívanou skutečnost. Pouze tak lze utvářet přítomnost podle vašich představ. Jen tak je možné, abyste zažili ty nejvelkolepější plány. Zapomeňte na zastaralé zvyky a nechtějte přežívat život v budoucnosti. Žijte v přítomnosti.“ No ano, vše potřebné v tuto chvíli prostě máme, ať je to cokoliv. To, co máme k dispozici, je tím, co nám v tuto chvíli tvoří základnu přítomnosti, ale i budoucnosti. Přehlížet to se může nevyplatit. Pak, obrazně řečeno, přejde krásné jaro bez povšimnutí, protože vyhlížíte netrpělivě léto. Tak vám uteče dětství dětí, protože…. Tak vám utečou krásné domácí chvilky s partnerem, protože toužíte po společných chvilkách na dovolené… Třeba. Něco cokoliv jiného. Autorka nejen sem tam poukazuje na takovéto drobnosti všedního dne, které snad ani nejsou žádnou esoterikou, ale pouhou lidskou psychologií a pravdami, na které bychom neměli zapomínat, ale také v rozsáhlých částech probírá lidský mozek, intuici a zapomenutá božství, řekla bych. Dnes se tomu všemu může říkat například „kvantová fyzika“, ale jde vlastně o postupné odkrývání skrytých schopností člověk proměňovat život nebo mimosmyslově cítit a vnímat svět kolem sebe. Souhlasím s tím, že jsme tedy zajati v labyrintu podivných polopravd, lží a realit, které nás nutí pracovat na nesmyslných záležitostech a vlastně jen přežívat, ale na druhou stranu, co by se stalo, kdyby se všichni najednou „probudili“? No… a to je snad nejvtíravější myšlenka, která mne při čtení této knihy napadala…. Tak třeba bude vtírat i do vašich mozků? A možná si mnohé uvědomíte, i kdyby to měla být jen ta pasáž s prožívanou přítomností. Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Už jako dítě měla jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se věnuje také ochraně zvířat a pořádá praktické semináře. Kontaktu s vyššími frekvenčními úrovněmi se věnuje už dvacet pět let, přičemž s Thovtem komunikuje od roku 2003 po zásadní události ve svém životě. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]  

Čas načtení: 2021-02-17 14:52:01

Ivona Březinová: Čím víc o tématu vím, tím svobodněji se mi pak o něm vypráví

Psaní knih je opravdu můj splněný sen, říká autorka oblíbených dětských knížek Ivona Březinová, která za svá díla obdržela několik Zlatých stuh, Cen učitelů, Cen knihovníků, nominace na cenu Magnesia Litera a dětští čtenáři ji pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Právě píše sedmý díl z dobrodružné řady Gang odvážných, jehož děj se odehrává na ostrově Tenerife.     Vyrůstala jste v rodině strojního inženýra a učitelky chemie a biologie. V dětství jste nejen ráda četla, ale i psala. Někde jste řekla, že kniha byla pro vás kamarádka i sourozenec. Jaká byla vaše dětská léta strávená v Ústí nad Labem? Měla jsem krásné dětství. V létě jsme bydleli na chatě v Brné, kde jsem měla skvělou kamarádku, a zimní víkendy jsem trávila na lyžích. Stačilo vyjet za město, do Telnice, nebo později do Jizerek či Krkonoš, kam jízdenka z Ústí stála deset korun. Vždycky ráno v šest se vyjíždělo z autobusového nádraží a ve čtyři odpoledne, když se zavřely vleky, odjížděl autobus zpátky. Nejčastěji jsem si však ve volných chvílích četla. Hned vedle našeho paneláku byla knihovna, takže jsem od osmi let dvakrát týdně přebíhala trávník a odnášela si domů knižní úlovky. Při čtení jsem prostě byla ve svém živlu. A při hraní na spisovatelku taky.   Na gymnáziu vás češtinu učil básník a spisovatel Jan Houška, který vás hodně ovlivnil. Vystudovala jste pedagogickou fakultu a pak pracovala na katedře bohemistiky a napsala několik odborných článků a studií. Proč jste si vybrala češtinu a dějepis? Uvažovala jste, že budete učitelkou?  Chtěla jsem studovat český jazyk a literaturu. Dějepis jsem zprvu chápala jako přívažek k hlavnímu oboru, ale v kruhu jsem byla spíš výjimka, spolužáci to většinou měli naopak. Já jsem původně koketovala s myšlenkou, že bych češtinu studovala v kombinaci s výtvarnou výchovou. Dokonce jsem celý čtvrtý ročník gymnázia chodila i na přípravné kurzy. Jenže výtvarku nakonec otvírali jenom s ruštinou. A mně šlo hlavně o český jazyk. Dnes s odstupem vidím, že studium historie mě mnohému naučilo. Pro psaní knih se mi znalost dějepisu určitě hodí. Navíc si nemyslím, že bych měla výtvarné nadání. Pravděpodobně bych tu výtvarku ani nedostudovala. Občas ale závidím kolegům, kteří píšou i kreslí, a pod jejich rukama pak vznikají plně autorské knihy. Na druhou stranu mě moc baví sledovat, jak mnou napsaný příběh výtvarně ztvární někdo jiný. Takže jsem vlastně ráda za to, jak to dopadlo. Psaní je pro mě splněný sen, po učení ve škole netoužím. Přesto jsem se školáky v kontaktu, právě besedy ve školách a v knihovnách mi umožňují být svým čtenářům co nejblíž.   Na mateřské dovolené jste si uvědomila, jak jste jednou přiznala, že jste si ještě nesplnila svůj dětský sen stát se spisovatelkou, a tak jste to zkusila a v roce 1997 vám vyšla první knížka pro děti Panáček Paneláček. Proč jste si vybrala právě psaní pro děti a mládež? Panáček Paneláček je sice první kniha, kterou jsem napsala, jenže chvilku čekala na vydání a taky na ilustrování. Takže mou první vydanou knihou se stal román pro mládež Zrcátko pro Markétu (další vydání už vycházejí pod názvem Pomeranče v podprsence), který vyšel v roce 1996. Je to vyprávění o veselých i chmurných chvilkách dospívání podané z pozice třináctiletého kluka. A proč jsem si vybrala psaní pro děti a mládež? Protože své první opravdové knihy jsem začala psát na mateřské dovolené. Svět dětí mě pohltil, inspiroval a bavil. Úžasné je, že mě pohlcuje, inspiruje a baví dodnes. Moje dcery už jsou dospělé, ale já jsem v mnoha ohledech dítětem zůstala. A je mi tak dobře.   Od té doby jste napsala na 116 knížek a jen v roce 2020 vyšly – Fina a Zef: Příběh Surikat, Šel jsem se psem, Surikaty na poušti, Yveta to ví nebo Vire, padni! Pracujete na nové knížce? Nevím, jestli vydaných knih je přesně 116, ale hodně jich opravdu je. Jednak je to dáno tím, že do celkového počtu spadají i leporela a knížky pro začínající čtenáře, které bývají malého rozsahu. Druhý důvod, proč počet mých knih narůstá, je ten, že se psaní knih věnuji profesně na plný úvazek už dvacet pět let. A třetí důvod – psaní mě pořád moc baví. Pokud nejezdím do škol a knihoven po celé republice (což teď v době koronavirové krize nejde), tak píšu. Právě v období pandemie vznikla kniha Vire, padni! Je to vyprávění o trampotách jedné trochu potřeštěné rodiny, která se vrací z jarních prázdnin strávených na odlehlém místě a netuší, co se mezitím se světem stalo. Bláznivé situace v knize mají dětem trochu odlehčit od těžkostí doby, v které žijeme, a navíc jim umožnit nahlédnout do problematiky nakažlivých nemocí. Na přelomu roku jsem psala novou knihu pro prvňáčky a teď pracuji na sedmém pokračování série dobrodružných příběhů, v kterých parta dětí pokaždé přežije nějakou nebezpečnou situaci. Řada má název Gang odvážných. Čtyři díly už vyšly, Ztraceni ve vlnách, Nevinná lavina, Ve spárech džungle a Poušť, všude poušť. Pátý díl se odehrává při zemětřesení v Tokiu a šestý při povodni v hřenských soutěskách. Matyáš Namai je právě ilustruje. Díl, který teď píšu, přináší hrdinům do cesty ničivý požár na ostrově Tenerife. K celé řadě existují i webové stránky www.gangodvaznych.cz.   Vaše literární díla vám vynesla celou řadu ocenění a dětští čtenáři Vás pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Co to pro vás znamená? Myslím, že každého potěší uznání. Je to potvrzení toho, že svou práci děláte dobře. Já mám navíc radost, že ocenění, která mé knihy obdržely, jsou poměrně vyrovnaná, že jsou jak od literárních kritiků, učitelů a knihovníků, tak i od obyčejných čtenářů. Cením si toho, když nějaké dítě věnuje svůj čas tomu, aby si přečetlo, co jsem napsala. Já trochu spoléhám na fakt, že když mě bude text bavit při psaní, najde si pak čtenáře i hotová kniha.   Stala jste se velmi úspěšnou spisovatelkou. Stále vás psaní naplňuje a o čem ráda píšete? A kde nacházíte inspiraci? Psaní knih je opravdu můj splněný sen. S každou knihou se stávám někým jiným, prožívám situace, které bych v reálném životě zažít nemohla, nestihla, nedokázala. Při psaní žiji spousty životů. Tematický a žánrový rozptyl mých knih je poměrně velký. Od zvířátkových leporel a pohádek přes knížky pro prvňáčky až po historické či literárně cestopisné knihy pro mládež, či romány, v nichž vystupují gambleři a narkomani. Baví mě právě ta pestrost. Každá věková kategorie mladých čtenářů vyžaduje jiný přístup. Nejen jiná témata, ale i jiný jazyk. Na inspiraci se mě ale radši neptejte. Nevím, kde všechny nápady vznikají. Jsou všude. Stačí se dívat a poslouchat.   Od roku 2005 jste byla šest let lektorkou tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Co vám toto období dalo? Bylo to šest velmi intenzivních let, během kterých jsem se věnovala studentům, ale zároveň jsem nechtěla rezignovat na své vlastní psaní. Byla to hektická doba, kdy jsem byla obklopená podobně naladěnými mladými lidmi, pro které psaní znamenalo stejnou vášeň, jakou při psaní prožívám já. I proto mi stálo za to, abych projekty, na kterých jsme v seminářích pracovali, dotáhla až do knižní podoby. Výsledkem mého působení na Literární akademii je šest vydaných sbírek povídek mých studentů (Zuby nehty, Tisíc jizev, Ruce vzhůru!, Nahoře bez a dole taky, Pohádky na dobrou noc a Noční můry nespí).   Stále ráda čtěte? Máte oblíbeného autora? Se čtením je to u mě stejné jako s psaním. Obojí pro mě znamená zábavu i práci. Abych mohla vytvořit věrohodné postavy s často specifickými problémy a zasadit je do konkrétního prostředí, potřebuji před psaním spoustu věcí nastudovat. Než začnu psát, musím toho hodně přečíst. Dělám si poznámky, sbírám fakta, třídím je a snažím se přijít věcem na kloub. Nevadí, že ve své knize pak použiji pouhý zlomek nabytých znalostí. Čím víc o tématu vím, tím svobodněji se mi pak o něm vypráví. Samozřejmě čtu i knihy jen z čiré radosti, ale to je odměna, na kterou si musím vyhradit čas.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? To právě moc neumím. Už roky prakticky nerozlišuji, jestli je všední den, nebo víkend. Pokud mám rozepsanou knihu, píšu denně. Příběh prožívám, a dokud není zhruba hotov, nerada z něj vystupuji. Pak přichází fáze ladění, ta už není tak emočně vyčerpávající, ale ani tak zábavná. A nejmíň v oblibě mám korektury, bez kterých to však nejde. Po odpočinku, kdy se víc věnuji rodině, práci na zahradě a kolem domu, čtení, a kdy doháním vše, na co jsem při psaní neměla čas, přichází doba příprav na další rukopis. A pak už vyhlížím okamžik, až zase začnu psát.   Ivona Březinová se narodila 12. května 1964 v Ústí nad Labem jako Ivona Karásková. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem obor čeština – dějepis. Zde získala doktorát pedagogických věd. Pracovala na katedře bohemistiky, v letech 2005–2011 byla lektorkou tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde později působila jako vedoucí katedry tvůrčího psaní a jako prorektorka pro ediční činnost. V roce 1996 debutovala knížkou pro děti Zrcátko pro Markétu. Napsala 116 knížek pro děti a mládež, například Lentilka pro dědu Edu, Začarovaná třída, Kluk a pes, Teta to plete, Řvi potichu, brácho, nebo triptych Holky na vodítku. Obdržela řadu ocenění – několik Zlatých stuh, Cen učitelů, Cen knihovníků, nominace na cenu Magnesia Litera… Dětští čtenáři ji 1. června 2004 pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Je patronkou Alzheimer nadační fond a nadačního fondu Gabrielis, s nímž spolupořádá literární soutěž pro mladé talenty Cena Ivony Březinové. Pro letošní třetí ročník soutěže bylo vybráno téma To nevymyslíš! Je vdaná a má dvě dcery. Více informací na www.brezinova.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-30 06:18:02

Bianca Bellová nám v próze Mona strká sirky pod víčka, abychom nemohli zavřít oči

Podobenství, jež autorka (narozena 1970) předkládá, nasálo reálie současných islámských náboženských válek, občanských konfliktů v Asii, indického násilného zacházení se ženami, afrických dětských armád a ženské obřízky i kambodžsky zabarvených ideologických konfliktů nebo partyzánských válek současného světa. A přesto se odehrává na nekonkrétním místě, kdekoli, kde je džungle nebo poušť, a v čase bez moderních technologií, v epoše zchátralých lidí. Titulní postava pracuje jako ošetřovatelka v provinční nemocnici, která slouží i jako vojenský lazaret pro bojovníky nepříliš vzdálené fronty, její dunění doléhá k uším doktorů, sester i raněných. Obraz hospitálu požíraného nenasytnou vegetací a prosyceného utrpením, úpěním bolesti, umíráním, pachem exkrementů a potících se těl pacientů buduje Bellová jako metaforu odvrácené strany lidské civilizace, kterou v pohodlném evropském prostředí odmítáme vidět. Působí to tak příjemně, jako by nám strkala sirky pod víčka, abychom nemohli zavřít oči. Temný řev znásilňovaného lidství si autorka vyzkoušela a vybrousila v novele Jezero (2016) situované někam do postsovětského prostoru a vydané před třemi lety. Mona s ním tvoří něco na způsob diptychu. Předcházející prózy Bellové (Sentimentální román, 2009, Mrtvý muž, 2011, Celý den se nic nestane, 2013) vycházely z českých reálií a napájely se ději čerpanými z nedávné minulosti. První dvě ze jmenovaných knih zpracovávaly zkušenosti lidí, již zažili dobu normalizace, novela Celý den se nic nestane se pokoušela rozkrýt důvody související s potížemi v komunikaci mezi matkou a dcerou a přiřadila se k množství jiných českých prozaických sond do „světa žen“ valících životem balvan mateřství. V próze Mona se z projekce všemožné fyzické a psychické brutality postupně vynořuje milostný příběh vší logice navzdory. Hrdinka středních let, matka dospívajícího syna a manželka empatického, leč osudem zlomeného muže, se jako záchranné kotvy chopí svého vztahu k mladičkému chlapci s amputovanou nohou, dlouze trpícího na hraně smrti. V řídkých jasnějších chvilkách je dezertér upjatý k jejím vyprávěním o tom, jak žila a jak se její rodiče stali oběťmi politické zvůle. Monin emocionální potenciál se vrhá do péče o umírajícího. Její potřeba nakrmit zvíře své touhy ústí v čin, jehož naplněním Bellová posouvá svou výpověď do polohy báje. Z Mony se stává posel, průvodce těch, co umřeli daleko od domova.  Bellová vytváří prostor své prózy fyzicky přesnými a konkrétními detaily, v úhrnu však dosahuje toho, že její postavy se pohybují nadreálnými atmosférami v syrovém přísvitu nevlídné přírody. Opulentní stylistické exhibice, kterými někteří její čeští spisovatelští kolegové kouzlí magické děje, se jí netýkají. Její dikce dokáže být sugestivní i při svém minimalismu. Charakteristické je u ní například časté líčení fyzické nevolnosti hrdinů, což rezonuje se stavem jejich celkového životního nevolnictví a zápasu s ním. Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity. Mezi řádky Mony vane asijský vzduch.   Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Mona, a to 30. 10. od 18 hodin v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 17:00:00

Pavel Páral: Byznys nemá páchat dobro, ale vydělávat peníze. Na to ostatní máme politiky

I obchodník a finančník jsou lidé s nějakými politickými představami o světě a ve vypjatých chvilkách sotva zůstanou stát stranou. To je i podstatou prudké reakce majoritního vlastníka potravinářského e-shopu Rohlik.cz Tomáše Čupra na aktivity agrobarona Jandejska, majitele holdingu Rabbit, při nedávném protestu části zemědělců v Praze za účasti několika známých proruských a protisystémových partiček. Čupr výrobky z Rabbitu vyřadil ze sortimentu Rohlíku a dal o tom hlasitě vědět.

Čas načtení: 2024-05-20 11:50:00

Jitka Boho se trápí: Co dělám špatně?!

Přestože by mohl mít člověk pocit, že je Jitka Boho (32) úspěšnou modelkou i zpěvačkou, ona sama si tak ve slabších chvilkách nepřipadá. Naopak – trápí ji, že jí kvůli rodinnému životu a dvěma ratolestem protéká mezi prsty život profesní...

Čas načtení: 2024-06-02 09:59:15

Bitva jako řemen. V UFC tekla krev, ruský šampion v těžké řežbě uhájil trůn

Americké New Jersey ještě v těchto chvilkách vydýchává zážitky z akce nejslavnější bojové ligy světa UFC. A byl to především hlavní zápas galavečera s pořadovým číslem 302, v němž fantastické klání vykouzlili šampion Islam Machačev a americký vyzyvatel Dustin Poirier. „Naprostá válka!“ pochvaloval si i šéf zámořské soutěže Dana White, který uznale a následně i finančně ocenil oba bojovníky. Pás krále lehké váhy ovšem i na třetí pokus dokázal uhájit zkrvavený vousáč z Dagestánu.

Čas načtení: 2024-08-14 11:30:46

Stimulátor Engily Ross Lizer – ,,lízátko“ které nelze nemilovat v RECENZI

Stimulátor je určený především pro ženy a jejich intimní chvíle. Svými mnohými funkcemi, vás milé dámy, jistě velice potěší. Tuto recenzi si dovoluji napsat jen sama za sebe, protože ,,lízátko“ si užívám ráda při svých soukromých chvilkách.  Rozbalovací okénko Malá bílá krabička s vyobrazenou hračkou a stručným popisem uvnitř skrývá stimulátor, USB kabel na nabíjení […] Článek Stimulátor Engily Ross Lizer – ,,lízátko“ které nelze nemilovat v RECENZI je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Jazýček, co bude neúnavně kmitat „pod tlakem“ – RECENZE vakuové pumpy a vibrátoru 3v1 Basic X 1 tělo = 4 cíle! Vibrační pumpa Doc Johnson Multiple Euphoria v párové RECENZI Třímotorový vibrátor Romant Triple trochu zklamal má očekávání… RECENZE

Čas načtení: 2024-09-06 11:03:00

RECENZE: Film Světýlka vrací diváky k dětským nejistotám

Po světové premiéře v hlavní soutěži letošního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary vstupuje do kin třetí celovečerní film režisérky Beaty Parkanové Světýlka. Po Chvilkách a Slovu (cena za nejlepší režii a za nejlepší mužský herecký výkon Martina Fingera na karlovarském festivalu 2022) je to opět snímek, v němž scenáristka a režisérka zkoumá ty nejužší rodinné vztahy.

Čas načtení: 2024-11-26 06:20:00

Hanbaté a ošklivé. Baletky 19. století čelily v intimních situacích skutečného života neúprosné kritice

Co dělají tanečnice, když se na ně nikdo nedívá? Jak vypadají po vystoupení? Tak přesně těmito otázkami byl fascinovaný jeden ze slavných malířů impresionismu - Edgar Degas. Veřejnost svými obrazy baletek ale spíš pobuřoval. Podle jejího názoru byly totiž ženy, zachycené v intimních chvilkách, ošklivé.

Čas načtení: 2025-01-22 07:00:01

Krycí jméno Mayer. Maniak, kterému novináři říkali profesor

Ivan Roubal se zločineckým pseudonymem Mayer skončil za mřížemi na doživotí za pět vražd, které se odehrály v první polovině 90. let. Polemizuje se, že výčet jeho kriminálních činů bude s největší pravděpodobností vyšší, jak se dočteme na policie.cz. Pomsta byla sladká Klíčová v celém případu byla loupež, která navedla policisty na správnou stopu. Při tomto trestném činu si vůdce gangu přezdíval Mayer. Jednalo se o Ivana Roubala. Do party najal dva Čechy a dva Ukrajince a šli na věc. Jako cíl si vyhlídli autopůjčovnu ZAPAP v Praze. Na první pohled to opravdu vypadalo jako loupež, ale pravým důvodem byla pomsta. Zavraždění Petr Kudrna a Peter Magdolen se prý hrubě provinili a to si zasloužilo tvrdý trest. Jejich smrt byla krutá a pomalá. Oběma Roubal uvázal smyčku kolem krku a spojil ji s provazy, které svíraly nohy pokrčené v kolenou. Všechny uzly pro jistotu utáhl a ti dva se postupně udusili. Jednalo se o popravu, která měla umlčet svědky předešlé vraždy.  Kolínský gang. Při svých akcích zločinci neznali slitování Číst více Figuroval tu ještě muž Jiří Semerád, kterého Roubal nechal blahosklonně žít, ačkoliv mu smyčku udělal také, ale důkladněji ji neutáhl. „Lež, o tebe mi nejde. Vždyť tys mi vlastně nic neudělal,“ vyslovil Roubal na místě činu. Semerád sehrál jako svědek při soudním líčení klíčovou úlohu. „Při vyšetřování se jednalo o standardní postup, tedy ohledání místa činu, zjišťování svědků a výslechy osob. Pro identifikaci pachatele byla důležitá identifikace přeživšího poškozeného,“ vysvětluje mjr. Jan Daněk, vedoucí oddělení tisku Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy.  Sežrala je prasata První v pořadí celé série brutálních vražd byli Roubalův kamarád František Heppner a jeho milenka Nataša. Tehdy ještě nešlo o pomstu nebo umlčení svědků, ale pouze a jen o peníze. „Motivem činu byl finanční prospěch. Pachatel byl bezcitný,“ tvrdí Jan Daněk. Heppner si koupil statek a pilu za účelem podnikání a Roubal měl být jeho parťák. Heppner se dlouho ze svého nově nabytého vlastnictví netěšil, protože jeho společník ho usmrtil. Při dotazech, co je s Heppnerem, vždy Roubal tvrdil, že emigroval do Německa. To ale nic nemění na tom, že si Roubal některé věci z jeho majetku osvojil. Při soudním líčení se oháněl fotografií z Blesku, kde údajně leželi František a Nataša. Ve světlých chvilkách však tvrdil: „Oba jsou mrtví. Sežrala je prasata!“ Policejní akce Vnuk a její odhalení. Podvodníci kradli seniorům peníze a šperky Číst více Taxikář, podnikatel, restituent a pán z inzerátu Oběti z autopůjčovny a jeho „přátelé“ nebyli jediné mrtvoly v Roubalových rukách. Pod jeho „popravčí mačetou“ zemřeli jednak taxikář a jednak podnikatel. V obou případech byly hlavním motivem peníze. Vždy si našel záminku, jak oběti vylákat na odlehlé místo, kde je pak zavraždil. Tělo taxikáře Vladimíra Strnada nalezli v septiku okálu v rozloženém stavu a zprvu bylo těžké ověřit jeho totožnost. Druhý zavražděný Václav Horký podnikal v oboru bižuterie a skla. Roubal mu dlužil hodně peněz a ani vlastně neměl v úmyslu dluhy zaplatit. Vyřešil to jednoduše –usmrtil ho. Ještě tu byl nepohodlný restituent Josef Suchánek, kterého Roubal okradl a zabil, jak se dočteme v knize Jaromíra Slušného Černá kniha českých bestiálních vrahů. S obzvláštní chutí si Roubal vychutnal sadomasochistu Václava Dlouhého, který si dal inzerát a hledal někoho, kdo by mu ulehčil jeho osamocení. Když policisté našli mrtvolu, byl to pohled jen pro otrlé. Dlouhý ležel na zemi nahý a svázaný prádelní šňůrou. Tuto vražednou metodu později Roubal zopakoval při loupeži v autopůjčovně. Jelikož z bytu zmizela řada cenných věcí jako šperky a pornokazety, kriminalisté usoudili, že šlo o trestný čin, a nikoliv o sebevraždu nebo následek samoškrcení kvůli úchylce mrtvého.  Zazvonil zvonec a Pohádky byl konec Roubala nakonec spravedlnost dohonila a dostal výjimečný trest. Na počátku všeho byla osudná koupě statku „Pohádka“ v obci Čachrov-Javorná na hranici s Německem. Roubal věřil, že tu zbohatne, ale opak byl pravdou. Dostával se stále do větší bídy, a proto viděl jako nejlepší možnost vraždit pro peníze. Po jeho dopadení a obvinění trval soud několik let a padlo několik rozsudků. Dokonce ho jednou propustili na svobodu, ale velmi brzy ho zase zadrželi a poslali zpět do cely. Do konce celého procesu zapíral a všechny ujišťoval o své nevině. „V průběhu trestního řízení komplikoval vyšetřování a využil všechny nástroje k oddálení konečného rozsudku,“ uvádí Jan Daněk. Možná chtěl Roubal žít poctivý život, ale okolnosti a velké chyby jej dovedly tam, kam ho dovedly. Někdy není některým lidem pomoci, ačkoliv by i oni sami chtěli. Zkrátka osud je neúprosný a jsou bohužel lidé, kteří se rozhodnou vraždit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zamilovaný klaun jako v hororu. Vraždil jak posedlý, aby se pomstil.

Čas načtení: 2025-08-08 10:30:00

VW si musí připravit šrajtofli v nejnevhodnější moment, jeho miláček mezi akvizicemi právě prodělal 23 miliard za kvartál

Volkswagen má dnes dost problémů sám se sebou, ve světlejších chvilkách se ale bůhvíproč zavázal pomáhat financovat jinou ztrátovou automobilku Rivian. A ta se dál potápí do červených čísel, prodělat 23 miliard při obratu 27 miliard je docela kumšt. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2025-08-18 12:25:00

Letadlu na cestě z Korfu šlehaly plameny z motoru, cestující se loučili se životem

Pasažéři na letecké trase Korfu - Düsseldorf si v sobotu večer zažili nepříjemné chvíle. Krátce po vzletu vyšlehly z jednoho z motorů boeingu společnosti Condor plameny a zachvátil jej kouř. Letadlo tak muselo nouzově přistát na malém italském letišti v Brindisi. Všichni z 273 cestujících po chvilkách hrůzy nakonec vyvázli bez zranění.

Čas načtení: 2025-08-18 13:42:00

Lietadlu šľahali z motora plamene. Cestujúci v hrôze písali blízkym správy na rozlúčku

Všetci z 273 cestujúcich po chvíľkach hrôzy nakoniec vyviazli bez zranení.

Čas načtení: 2026-01-15 09:39:00

Rodina zesnulé Fabušové (†43) promluvila. Misska měla neobvyklé poslední přání

Českem i Slovenskem otřásla v neděli zpráva o smrti slovenské modelky Miroslavy Fabušové. O jejích posledních chvilkách nyní promluvili i její sourozenci. Prozradili, jaké neobvyklé poslední přání jejich milovaná sestra měla.

Čas načtení: 2026-03-26 17:40:00

Minuty slávy Tomia Okamury škodí vládě

Pokud Babiš nechce, aby jeho koalice působila jako ze slavné Brdečkovy komedie, bude muset na pondělních chvilkách Okamurovy kreativity nějak zapracovat.