Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-04 10:30:00

Střelivo, zbraně, střelnice. Vláda musí schválit nové předpisy. Jinak by hrozil chaos

Vláda dnes projedná nařízení o technických požadavcích a dalších specifikacích pro některé zbraně, střelivo a střelnice a pro jejich zabezpečení. Musí to udělat, protože od začátku příštího roku začne platit zásadní zákon a stávající prováděcí předpisy k němu zaniknou. Toto nařízení vlády je jedním z klíčových předpisů připravených k provedení zákona o zbraních a střelivu, který nabyde účinnosti 1.

Čas načtení: 2025-03-27 09:00:00

Donald Trump oznámil nová 25% cla na automobily ze zahraničí

Kanadský premiér Mark Carney označuje tato cla za „přímý útok“ a slibuje, že bude bránit kanadské pracovníky a společnostiDonald Trump ve středu oznámil plány na uvalení rozsáhlých 25% cel na automobily ze zahraničí, několik dní před tím, než má americký prezident oznámit rozsáhlá cla na další zboží z celého světa.„To, co se chystáme udělat, je 25% clo na všechna auta, která nejsou vyrobena ve Spojených státech,“ řekl Trump v Oválné pracovně. „Začneme se základem 2,5 %, na kterém jsme nyní, a přejdeme na 25 %.“Toto oznámení vyvolalo rychlé odsouzení ze strany Evropské unie a kanadského premiéra Marka Carneyho, který jej označil za „přímý útok“ na kanadské pracovníky. „Budeme bránit naše pracovníky, budeme bránit naše společnosti, budeme bránit naši zemi a budeme ji bránit společně,“ řekl Carney.

Čas načtení: 2024-08-19 20:16:09

Blinken v Tel Avivu: „Jsme plně připraveni bránit Izrael“

Americký ministr zahraničí Anthony Blinken na návštěvě v Tel Avivu prohlásil, že USA jsou plně připraveni bránit Izrael. (Foto: Flickr) „Jsme plně připraveni bránit... Článek Blinken v Tel Avivu: „Jsme plně připraveni bránit Izrael“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-04 14:00:07

Máte strach z telešmejdů? Tady je návod, jak se můžete bránit

Pozor na telešmejdy před Vánoci! Poradíme vám, jak je snadno odhalit a jak se můžete ubránit jejich nekalým praktikám. Stačí poznat scénáře jejich podvodů, čtěte dál! Předvánoční období je nejen časem radosti, ale také obdobím [...] Článek Máte strach z telešmejdů? Tady je návod, jak se můžete bránit se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-03-16 18:13:20

Evropská liga: Klopp řekl Salahovi, že proti Spartě nemusí bránit

V pozápasovém rozhovoru, prozradil německý trenér Jürgen Klopp, že poprvé řekl svému hráči, že nemusí během zápasu bránit. Egyptská hvězda dostala tuto instruktáž během odvetného zápasu Evropské ligy proti Spartě. Podle konečného výsledku potřeba bránit nebyla.

Čas načtení: 2024-03-27 10:47:32

Budeme bránit každý centimetr členů NATO, vzkazuje Rusku Pentagon

USA budou v případě útoku bránit spojence v NATO, tvrdí Pentagon poté, co ruská raketa vstoupila do polského vzdušného prostoru. (Foto: Flickr) Spojené státy... Článek Budeme bránit každý centimetr členů NATO, vzkazuje Rusku Pentagon se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-29 17:59:57

Itálie nebude bránit novému evropskému balíčku proti Rusku. Povedlo se jí překonat závislost na ruském plynu

Itálie překonala svou závislost na ruském plynu a nebude se bránit navrhovanému balíčku sankcí EU týkajících se zkapalněného zemního plynu (LNG), uvedl italský ministr energetiky Gilberto Pichetto Fratin, jak informoval server Politico. The post Itálie nebude bránit novému evropskému balíčku proti Rusku. Povedlo se jí překonat závislost na ruském plynu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-07 15:45:15

Německý kancléř Scholz: 35 tisíc německých vojáků je připraveno bránit území NATO

Německý kancléř Olaf Scholz na setkání šéfů vlád pobaltských zemí v Lotyšsku 6. května řekl, že německá armáda je připravena bránit území svých spojenců, uvádí server New Voice of Ukraine. The post Německý kancléř Scholz: 35 tisíc německých vojáků je připraveno bránit území NATO first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-11-26 06:27:32

Umělá inteligence umožňuje hackerům vytvářet čím dál věrohodnější podvody. Jak se firmy mohou bránit?

Odborníci se shodují, že útoků přibude a budou sofistikovanější. Umí se české firmy dostatečně bránit? Odpovídáme ve speciálu s Mastercard. Článek Umělá inteligence umožňuje hackerům vytvářet čím dál věrohodnější podvody. Jak se firmy mohou bránit? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-01-28 15:05:11

Riziko koncentrovaného trhu: Jak se před ním bránit?

Současný výprodej technologických akcií naplno odhalil rizika, která plynou z koncentrace moci v rukou úzké skupinky AI titulů. Jak se před tímto rizikem účinně bránit? Článek Riziko koncentrovaného trhu: Jak se před ním bránit? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-26 08:00:05

Ministr dopravy Kupka je proti každoroční technické kontrole starších aut. Hodlá se proti tomuto návrhu aktivně bránit

Ministr dopravy Martin Kupka nesouhlasí s návrhem na každoroční STK pro starší auta a chce se tomu bránit.

Čas načtení: 2025-04-26 11:07:31

O2 koupilo poskytovatele internetu Nej.cz a lidem zdražuje tarify. Jak se bránit?

O2 upevňuje svou pozici na trhu. Po akvizici Nej.cz přebírá zákazníky a zdražuje jim internetové tarify i televizní služby. Jak se bránit?Přečtěte si celý článek: O2 koupilo poskytovatele internetu Nej.cz a lidem zdražuje tarify. Jak se bránit?

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2021-11-07 15:28:34

Phishing, vishing, shmishing, sociálne inžinierstvo… rôzne moderné mená pre prastaré pľuhavstvo - podvod

V rámci nedeľnej pohodičky som dnes narazil na blog s veľmi voľne preloženým názvom Ako nepodľahúť phishingu: Je to o správe, nie o poslíčkovi. V skratke podáva niekoľko tipov ako nenaletieť na stále sofistikovanejšie pokusy rôznych internetových podvodníkov dostať z vás či už vaše prihlasovacie údaje, osobné údaje alebo rovno peniaze. K tomu sa však ešte dostaneme. Čo mňa na tom blogu osobne potešilo je to, že nahlas pomenúva to, čo sa občas v šume modernej terminológie stráca. Určite ste už počuli slová ako phishing, shmishing, vishing či sociálne inžinierstvo a podvedomo ste si ich spojili s online svetom, resp. svetom počítačov, v ktorom možno nie ste úplne doma. Možno vás kvôli tomu dokonca prepadla aj určitá úzkosť, ako sa len voči toľkým nástrahám dá brániť. V tom prípade, teda aj vám uniklo to podstatné - je jedno aké prostriedky podvodníci používajú, stále je to len (pokus) o podvod. Praobyčajný podvod, na ktorý ste zvyknutí z normálneho, fyzického, sveta. Rozdiel je “len” v tom, že podvodník vám neprišiel zaklopať na dvere ako odpočtár plynu, či elektriky, ani sa nevydáva za kamaráta vášho syna, či vnuka, ktorému sa stala nehoda a potrebuje peniaze na operáciu. Ja viem, je to extrémne zjednodušenie, ktoré zďaleka nepokrýva všetky situácie a ich odtiene, ale pomáha nám to uvedomiť si, s kým máme tú česť. Podvodníci, je jedno či fyzickí, či tí v online priestore, sú vynaliezaví, ale dá sa im brániť. Nie je za tým žiadna “počítačová veda”. Odporúčanie z článku je nasledovné - zbystrite pozornosť ak spozorujete viaceré z týchto znakov (bez ohľadu na to, či správa prišla emailom, poštou, telefonicky, faxom, poštovým holubom alebo osobne…): Správa prišla neočakávane Žiada sa od vás niečo, čo zvyčajne nerobievate (obzvlášť vo vzťahu k odosielateľovi) To, čo sa od vás chce by vám, či vašej organizácii, mohlo uškodiť Je cítiť tlak, že ak nebudete konať okamžite, môže to mať negatívne dôsledky V online správach treba dávať pozor aj na prílohy a odkazy Návod samozrejme nie je vyčerpávajúci, ani neomylný. Existujú podvody, ktoré nebudú obsahovať všetky, alebo ani väčšinu týchto znakov, naopak existujú legitímne správy, ktoré budú obsahovať snáď aj všetky spomenuté výstrahy. Sám som o tom v minulosti písal. Podstatné je, v prípade, že vidíte, či cítite prítomnosť podvodného správania, zbystrite pozornosť, zamyslite sa a ideálne si skúste tie skutočnosti, ktoré vám zaváňajú, overiť cez dôveryhodné kanály. Buďme zdravo skeptickí, to podvodníkom ich “prácu” značne skomplikuje. Za mňa pridávam, ešte posledný bod do zoznamu, ako bonus: Ak niečo znie až moc dobre na to, aby to bola pravda, jedná sa s obrovskou pravdepodobnosťou o podvod. Tags: phishing

Čas načtení: 2021-02-27 18:41:04

Z minulých kontroverzí (IV.) – Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat

O principech občanských svobod se krásně kecá v abstraktní formě, ale když dojde na zcela konkrétní případy a události, zjišťuje hodně lidí, že na to nemají žaludek. Přesně, jak kdysi říkal novinář Mencken, hájit svobodu lidí většinou znamená, že se musíte stavět na stranu darebáků, které útlak postihne jako první. A málokdo je v západním světě po roce 1945 tak jasným archetypem darebáků jako nacisti. A tím myslíme ten echt čistý typ, který se ke svému označení hrdě hlásí a mává svastikami se stejným nadšením, s jakým jiní loví Pokémony. National Socialist Party of America, sídlící v Chicagu, měla v roce 1977 v úmyslu uspořádat demonstraci svých příznivců ve veřejném parku Marquette v centru Chicaga. Právo na (nenásilné) shromažďování a přednes politických projevů patří k základním občanským právům Američanů, takže teoreticky by jim v tom radnice města Chicaga neměla bránit. Prakticky jim v tom bránit začala. Strana si jako alternativní místo konání pochodu zvolila nedaleké Skokie, což byla tehdy oficiálně vesnice (nebo spíše „vesnice“, prakticky město o 70 tisících obyvatel). Většina tehdejších obyvatel Skokie byli Židé, část z nich zažila v Evropě holokaust. Obyvatelé Skokie se vůči představě nacistů pochodujících skrze jejich domovskou obec vzbouřili a jejich radnice začala také hledat různé způsoby, jak shromáždění zabránit. Frank Collin, tehdejší předseda americké nacistické strany a zuřivý antisemita, se obrátil na Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) s tím, že jsou mu upírána základní práva. Jeho případ si vzal na starost illinoiský právník David Goldberger, praktikující Žid. Protikladnější kombinaci partnerů si těžko představit. (Dlouhý článek, ve kterém Goldberger vzpomíná na svoje angažmá v kauze, najdete zde. Mimochodem, nacista Collin měl židovského otce, jenž sám přežil věznění v Dachau; o absurdity nebyla v tomto případu nouze.) Kde končí svoboda projevu? Radnice v Chicagu i ve Skokie, které se snažily zabránit pochodu nacistů, zvolily dvojí přístup. Jeden z nich byl řekněme upřímnější a argumentoval tím, že šíření nenávistných letáků a veřejné ukazování svastiky nespadá pod zákonem chráněnou svobodu projevu a je to vlastně druh násilí. Tento přístup se opíral o zákonnou výjimku pro tzv. fighting words, jejíž výklad je notoricky obtížný. Druhý byl založen na kladení byrokratických, zdánlivě neutrálních překážek, které bylo fakticky nemožné splnit. Tady je hrací pole nesmírně široké a záleží jen na fantazii úředníků. I v České republice koluje vtip, že něco bude pro důchodce nad 70 let zdarma, když jim to podpisem potvrdí oba rodiče. V případě amerických měst šlo o nesplnitelné požadavky na pojištění akce proti možným škodám. Obě radnice chtěly po nacistech předložení pojistky na 350 tisíc dolarů, což bylo mimo možnosti strany. (Glasser uvádí ve svém rozhovoru 250 tisíc dolarů, nepodařilo se mi dohledat, která částka je ta správná.) Toto nebyla novinka. Stejnou taktiku v 60. letech používaly jižanské radnice proti pořádání pochodů za občanská práva. I ony kladly nesplnitelně vysoké požadavky na pojištění akce. (Viz rozhovor s bývalým předsedou ACLU Irou Glasserem v libertariánském časopise Reason.) Advokát Goldberger, který začal neonacisty zastupovat před soudy, se v tomto sporu soustředil hlavně na otázku samotné svobody projevu s tím, že zabránit potenciálně urážlivému projevu předem je ještě horší forma újmy na svobodě než trestat řečníka až po projevu samotném. (Detailně to popisuje ve svých vzpomínkách, odkázaných už výše.) Tento princip totiž může růst do víceméně neomezených rozměrů – například k preventivnímu zákazu zveřejnit v tisku nějaké materiály, které jsou ztrapňující či citlivé pro vládu. Toto byla argumentace, se kterou Goldberger a Collin nakonec došli až k Nejvyššímu soudu USA. Ten rozhodl nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4 proti předešlému postupu soudů státu Illinois, který byl v podstatě zdržovací taktikou. Rovněž rozhodl o tom, že ukazování (byť kontroverzních) symbolů je pokryto svobodou projevu a nespadá pod výjimku „fighting words“. Plánovaná akce se nakonec neodbyla ve Skokie, ale po dohodě s chicagskou radnicí přímo v centru Chicaga v červenci 1978. Z odhadovaných dvou tisíc účastníků byla většina zvědavců nebo protidemonstrantů. Americké nacistické straně vítězství nepomohlo Americké nacistické straně se ani skrze zviditelnění, kterého širokou medializací svého případu dosáhla, nepodařilo dosáhnout nějakého posílení pozic či růstu členské základny. Collin byl z předsednického křesla sesazen rok po konání pochodu. Roku 1981 se strana sama rozpustila. ACLU opustilo značné množství členů, kteří nedokázali její zapojení do nacistického případu takříkajíc překousnout; přesné číslo není známo, ale článek na stránkách organizace samotné uvádí „až padesát tisíc“. Bývalý předseda organizace Glasser nicméně v rozhovoru pro Reason nepochybuje, že případ byl pro udržení občanských svobod v Americe důležitý. Ve Skokie samotném se rozhodli jako reakci na známý soudní případ založit Muzeum holokaustu pro poučení budoucích generací. V roce 2009 změnilo adresu, ale existuje dodnes a ročně jej navštíví přes 300 tisíc lidí. Těžko říci, jestli by toto muzeum vůbec vzniklo, kdyby nacisté nikdy ve Skokie pochodovat nechtěli. ACLU si za Glasserovy éry udržovala striktně neutrální politický přístup ke klientům, ale v roce 2018 z ní unikl neveřejný materiál, který volá po vyvažování ochrany svobody projevu s jinými zájmy sociální spravedlnosti (social justice), které mohou jít proti ní. Její bývalý předseda Glasser jí v rozhovoru pro Reason přiznává právo změnit směr a hodnoty, ale zdá se, že její ochotou opustit prosazování svobody projevu je poněkud zklamán. Verbálních trestných činů je u nás hodně Tak co, přátelé, kdybyste byli právníci (a někteří z vás jste), vzali byste takovou zakázku nebo ne? A potřebujeme v ČR také něco jako ACLU, která by se držela příkladu Iry Glassera a Davida Goldbergera a brala se za svobodu projevu všech, včetně darebáků? Není to jen hypotetická otázka. Naše ústava chrání svobodu projevu podstatně podmíněněji než ta americká (viz výjimky v článku 17.4 LZPS), tudíž verbálních trestných činů máme v zákoníku plno.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 21:29:11

Vláda hodila kina přes palubu, bez rychlé nápravy bude audiovizuální průmysl žádat po státu další odškodění

Jak je možné ve čtvrtek otevřít kasina či herny a kina nechat zavřená? Zástupci vedení audiovizuálních asociací – APA (Asociace producentů v audiovizi), APK (Asociace provozovatelů kin), UFD (Unie filmových distributorů) a ASAF (Asociace animovaného filmu) – začali jednat o tom, jakým způsobem se bránit vůči státu ohledně diskriminace podnikání a nedostatečného či chybějícího odškodného v souvislostí s pandemickými omezeními. Asociace naposledy minulý týden vyzvaly vládu k otevření kin, která mají připravena velmi detailní plány fungování od stupně tři dle vládního systému PES. Kina lze podle asociací bezpečně provozovat jako například restaurace. Otevření kin je navíc jednou z klíčových možností, jak znovu nastartovat audiovizuální průmysl.  Asociace sdružující dohromady zhruba 200 společností a 300 kin vyzývají nyní premiéra Andreje Babiše a příslušná vedení ministerstev, jako jsou ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo kultury, aby před dalším rozvolněním zvážili otevření kin. Podle těchto asociací je potřeba vyjmut kina z kategorie kulturní akce, kde jsou společně s obory tzv. živé kultury, do níž spadají koncerty či divadelní představení. Filmové projekce a tím i celá kina by měla podle zástupců audiovize jednoznačně figurovat ve stupni 3. Otevření kinosálů je podle nich možné hned ve čtvrtek 3. prosince. Čtvrtek je pro kinodistribuci dnem, kdy se mění nasazení filmů v kinech a čtvrtkem vždy začíná nový distribuční týden. Podstatným argumentem asociací jsou také dostupné informace z období letního otevření kin, kdy nebylo hlášeno žádné ohnisko nákazy. „Stojíme před zcela fatální křižovatkou. Buď nás stát nechá pracovat, nebo ekonomicky zahyneme. Prokázali jsme, že jsme schopni v kinech dodržovat přísná hygienická opatření. Otevřením kin se zastaví pokles ztrát, zachováme práci pro tisíce lidí. Nejde jen o zaměstnance, ale o stovky dalších subjektů poskytujících služby kinům a distributorům v celé zemi. Při omezeném počtu diváků v kinech dokážeme alespoň nějak všichni přežít,“ uvedl Jan Bradáč, ředitel filmové distribuční společnosti Falcon a výkonný ředitel sítě kin CineStar. Provozovatelé kin už v minulosti například potvrdili bezpečné oddělení návštěvníků v kinosálech od 30 až do 150 lidí a více, stejně tak bezproblémovou konzumaci drobného občerstvení v sálech. Na jednotlivých promítáních se pohybují omezené skupiny typu pár či rodina, navíc zde nedochází k opakovanému kontaktu obsluhy s hosty. Týdenní propad tržeb z kin je při plném zavřením jako nyní 25 milionů korun týdně, celkově tak kina pouze za druhou vlnu v tuto chvíli přišla o 150 milionů jen ze vstupného. Pokud zůstanou kina zavřená do ledna či do února, bude částka škod celkem až půl miliardy. Navíc během první vlny pandemie APA odhadovala celkový pokles výroby ve filmovém průmyslu a na něj navázaných oborů za rok 2020 o 75 procent. Lidem pracujícím v audiovizuálním průmyslu či profesionálům, kteří pro tento druh průmyslu své služby poskytují, navíc stát nevychází vstříc ani ve svých kompenzačních programech. Audiovize například jako celek vypadla z programu COVID Kultura II., k tomu většina OSVČ typu kameramani, filmoví architekti či režiséři nedosáhnou nyní na žádnou z kompenzací poskytovanou podnikatelům skrze různá ministerstva českého státu. Některým společnostem sice může pomoct mimořádná podpora Státního fondu kinematografie, tu ale uděluje odborná rada pouze selektivně a konkrétním projektům. Pokud by k tomu všemu ještě zůstala zavřená kina, budou se muset členové asociací vůči státu začít bránit. „V případě, že by na další týdny a měsíce zůstala zavřená kina, situace v audiovizuálním průmyslu se stane natolik závažnou, že tady nepomůže už nic, natož tzv. vata, kterou naši podnikatelé už ani nemohou mít. V rámci asociací nyní diskutujeme za jednotlivé subjekty právní kroky vůči státu,“ upřesnil předseda APA Vratislav Šlajer. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-23 17:52:17

Proč Marianne pláče a ani já nejsem optimistou

Na minulý článek o Francii mi došlo hodně reakcí, z toho pět z Francie samotné; zdá se, že zaťal do živého. K Francii samotné. Jediný aspoň teoretický způsob, jak současnou situací pohnout mírovými prostředky ve prospěch republiky a republikánských hodnot, by bylo sekularizovat mládež vyrůstající v banlieues. Nakonec člověk může změnit svůj názor na svět, není to barva kůže nebo očí, které jsou dány v okamžiku narození a se kterými nic neuděláte. A odpadlíků je už teď nejspíš více, než si myslíme. Oni mají velmi dobrý důvod se k tomu veřejně nehlásit, takže žijí tak trochu pod hladinou. Jenže: i když je jich skoro určitě více než v roce 2000, mnoho jich nebude. Mapování postojů veřejnosti, které v posledních letech uskutečňuje agentura IFOP, ukazuje velmi špatná čísla, hlavně v mladé generaci do 25 let věku. V poslední zprávě ze září 2020 se uvádí, že 74 procent mladých francouzských muslimů upřednostňuje islám před republikánskými principy, 26 procent jich odmítlo odsoudit vraždu redaktorů Charlie Hebdo a dalších 12 procent sice odsuzuje, ale připustilo, že sdílí některé motivace pachatelů, 41 procent francouzských muslimů bez ohledu na věk by se neúčastnilo minuty ticha za zavražděné redaktory a 25 procent z nich dokonce připustilo, že by takovou ceremonii byli ochotni narušit urážkami. Vesměs jsou to daleko horší čísla než celkové průměry pro francouzské obyvatelstvo jako takové. Myšlenka, že islám je nekompatibilní s hodnotami francouzské společnosti, je pak naprosto běžná. Myslí si to 29 procent všech muslimů, 47 procent mladých muslimů a celých 61 procent nemuslimů. Příkopy jsou tedy pořádně hluboké. Pojem paralelní společnosti sedí na situaci naprosto skvěle. Hloupí Francouzíčci První věc: těch 61 procent Francouzů-nemuslimů, kteří soudí, že islám je neslučitelný s hodnotami francouzské společnosti, je zajímavé číslo – zřetelná většina, a to v zemi, která má významnou muslimskou menšinu už zhruba půl století (od odchodu z Alžírska). Zastavuji se u toho proto, že u nás občas narazíte na takovou pohrdavě-nadřazenou kritiku vedenou po linii “hloupý Čecháček, který nebyl v životě dál než na Jadranu, má iracionální strach z neznámé kultury a nechá se zblbnout populisty”. Výsledky francouzského výzkumu ukazují, že tak jednoduché to zas nebude, i když by si to kazatelé multikulturní utopie přáli. Francouzi, kteří mají ve svém okolí islámské komunity po celý život, taky v oblasti civilizačního soužití žádným velkým optimismem nehýří. Asi jsou to hloupí Francouzíčci, kteří nebyli v životě dál než v Bataclanu, nebo co. (Ostatně – to je asi ten důvod, proč si ex-muslimky Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali ve svých dopisech stěžují na negativní postoj západních liberálů. Vzdělaného ex-muslima opravdu nejde obvinit z toho, že by nevěděl, o čem mluví, a trpěl pouhou iracionální fobií vůči neznámé kultuře. Bez této zástěrky je dalším přirozeným krokem čistá emocionální hostilita vůči někomu, kdo svými námitkami narušuje hezký svatý obrázek sestavený z nedotknutelných ideálů.) Druhá věc: jakákoliv snaha změnit poměry v mladé generaci bude mimořádně obtížná. Tu generaci kolem pětadvaceti už nikdo nezkonvertuje, to už jsou “hotoví lidé”, kteří se moc nemění. “Vyškubnout” z ní jednotlivce, to se možná podaří, ale za cenu nepohodlí a rizika pro ně samotné. Jestliže tři čtvrtiny vašich vrstevníků nadřazují náboženství nad republikánské hodnoty, jak asi budou reagovat na to, že tento postoj opustíte a zařadíte se do sekulární menšiny? V teokraticky naladěných skupinách nemívají sekulární minority zrovna klidný a bezpečný život. Takoví odpadlíci se asi zase budou skrývat, čímž bude jejich působení na ostatní omezené – žádný efekt sněhové koule se nedá čekat. S generací kolem dvanácti let věku by se něco dělat dalo, jenže situace je natolik zanedbaná, že takový úkol je intelektuálním ekvivalentem vylodění v Normandii. S tím rozdílem, že protivník na dobývaném teritoriu je tak desetkrát silnější a podporuje ho i velká část “civilního obyvatelstva”, což v Normandii nebylo. Toto je skoro beznadějný úkol, když každý učitel nasazený na té pomyslné frontě musí počítat s tím, že je v daný okamžik sám a že se mu může kdykoliv stát totéž co Samuelu Patymu, jehož oddělená hlava skončila na chodníku (a na Twitteru, aby každý věděl, co se mu stalo). V tomhle byl boj na normanských plážích jiný, tam se aspoň ti chlapi mohli podporovat navzájem a bránit se stejnými prostředky, jakými na ně bylo útočeno. Spíše si myslím, že přes veškerou rétoriku se Macronovi žádná školní ofenzíva nepodaří. Selhává to právě na zranitelnosti těch učitelů, kteří nemají jak se bránit a musejí být opatrní. (Abychom si rozuměli: já bych si moc přál, aby se ta školní ofenziva povedla, jenom tomu při pohledu na dnešní poměry moc nevěřím. Vůči jednotlivcům může být stát neskutečně mocný i za použití zcela legálních prostředků, vůči početným a uzavřeným komunitám zas tak mocný není.) Bojujeme minulé války Jedna z nepříjemných vlastností, kterými civilizace poškozují sebe sama, je jejich tendence bojovat minulé války, která vede k nepoznání nových vynořujících se hrozeb. Příklad? Kvůli tomu, co se odehrálo v letech 1933-1945, máme dodnes poměrně silnou imunitní reakci na nacismem smrdící ideologie. Kdyby se ne 74 procent, ale třeba “jen” 20 procent etnicky francouzské mládeže v průzkumech veřejného mínění hlásilo k názoru, že jejich bílá kůže jim propůjčuje nadřazenost nad ostatními spoluobčany, dávno by se zbytek společnosti probudil. Neziskovky by křičely, politici by požadovali změnu, v kinech a v televizích by běžely reklamní spoty bojující proti zlu. Na podobný vývoj v jiném kontextu ale nebyla evropská intelektuální vrstva schopna zareagovat. Ještě i teď se část jejích představitelů brání pomalu prosvítajícímu šerednému poznání, že hrůzy Islámského státu nebyly ojedinělým excesem a že se mohou odehrát i na evropské půdě. (Ba dokonce můžou potrefit je samotné osobně.) A snaží se najít všechna možná uklidňující vysvětlení, která by převedla problém do známého zarámování – rasismus, chudoba, diskriminace. I když reálná situace s těmito nepříliš originálními vysvětleními není konzistentní. Hm. Jeden z důvodů, proč vůbec platíme určitý typ vzdělanců, je ten, aby studovali svět, rozuměli mu lépe než průměrná populace a dokázali před nějakým nebezpečným trendem varovat dříve, než dojde k tvrdému nárazu. Ale nevypadá to, že by to moc fungovalo. První, kdo ve Francii spouštěl poplach, byli lidé mimo akademické prostředí, třeba běžní obyvatelé ze čtvrtí, které se rychle zvrhávaly v nebezpečné oblasti. Vzdělanců mezi těmi časnými varujícími bylo málo, dali by se spočítat na prstech a mnohdy působili mimo akademické prostředí (Zemmour, Houllebecq, Camus, Kepel). Proč? Toť těžká otázka. Možná v tom bude hrát roli určitá stádnost moderní akademie. On to zase takový ráj nezávislých osobností není a ti, kteří dělají vlny nějakým špatným směrem, budou narážet na všelijaké problémy, třeba se získáváním grantů. Dříve se elita definovala původem (šlechta, etnikum), dnes si hodně lidí myslí, že ji definují peníze; ale já si myslím, že hlavním definičním znakem západních elit jsou v roce 2020 ty správné názory. Jinak by tolik lidí neexhibovalo na Twitteru či Facebooku. To ovšem svobodě zkoumání a skeptického přemýšlení nikterak nepomáhá. A následky toho, že zavřete mozky do pomyslné klece politických tabu a odrazujete je od toho, přemýšlet mimo rozsah stanovený mřížemi, nejsou jen teoretické. Můžou mít třeba podobu hlavy učitele na pařížském chodníku. Pražské chodníky toho zatím zůstaly ušetřeny, zatím. Co uděláme pro to, aby to tak i zůstalo? Pro začátek můžeme nemlčet, když se někdo pokusí utnout diskusi, nastolit dogma a zavřít kritikům ústa. A to pod jakoukoliv záminkou. Ony se vždycky vybírají záminky, které znějí na první poslech dobře až vznešeně, tím se nenechte zmást.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}