Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-09 00:00:56

E-commerce dospěla. Jak v ní teď budovat hodnotné firmy? | Tomáš Fikar (eRockets)

Zákulisní informace z Ovečkárny, Astratexu, značky Vuch, Sportegy a dalších. Proč některé e-shopy nemají budoucnost a jak ji vytvořit tomu vašemu? The post E-commerce dospěla. Jak v ní teď budovat hodnotné firmy? | Tomáš Fikar (eRockets) first appeared on rostecky.

Čas načtení: 2025-06-22 19:30:23

Recenze Nintendo Switch 2: dospělá konzole nejen pro nostalgické hráče

Nintendo Switch 2 je výrazně dospělejší, vážnější a ve většině aspektů lepší než první generace Znát je vyšší výkon, větší displej i větší a tím pádem pohodlnější ovladače Joy-Cony Konzole se na českém trhu prodává za 12 490 Kč, s příplatkem 1 000 Kč získáte digitální verzi hry Mario Kart World Největší premiéru letošního roku v rámci videoherního průmyslu máme zdárně za sebou. Japonské Nintendo představilo druhou generaci své populární. Nový Switch 2 máme od prvního dne v redakci k dispozici a po zhruba 2 týdnech můžeme prohlásit, že jde o více než podařený mezigenerační upgrade, který ale více než na majitele předchozích modelů cílí na úplně nové zákazníky. Možná mladší, možná dříve nerozhodnuté. Přečtěte si celý článek Recenze Nintendo Switch 2: dospělá konzole nejen pro nostalgické hráče

Čas načtení: 2025-08-21 10:00:00

Projekt šance pro české "děti ulice" pokračuje

Lucčiným domovem mohlo být Hlavní nádraží v Praze. K tomu měla navíc svou hlavu. Jednou místo ní a jejího příchodu do rukodělné pracovní terapie v Domě Šance přišla SMS: „UZ NEPRIJDU, SEM DOSPELA, DIKY ZA VŠE. LUCKA.“ Nakonec se ale vrátila, a právě ten druhý pokus byl úspěšný. Dnes samostatně bydlí, pracuje a máme dojem, že seká latinu i proto, aby se zpět na začátek své cesty do rukodělné pracovní terapie k Lászlovi nemusela vrátit. Prostě chce být dospělá a daří se jí to.

Čas načtení: 2025-10-15 14:41:40

Čoskoro príde „dospelá verzia“ ChatGPT. OpenAI otvára brány šteklivej komunikácii

OpenAI sa v decembri chystá otvoriť téme, ktorú doteraz obchádzala. ChatGPT dostane oficiálne povolenie na erotické použitie. Výhradne ale len pre overených plnoletých. ... The post Čoskoro príde „dospelá verzia“ ChatGPT. OpenAI otvára brány šteklivej komunikácii appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2009-05-09 00:00:00

Hanák Nábytek – profil společnosti Hanák

Kroměřížská společnost Hanák Nábytek vsadila už od začátku na jednu kartu a nesmírně se jim to hlavně v současnosti, kdy všechny obchodníky straší krize, nesmírně vyplácí. Tou sázkou, můžeme říct na jistotu, byla naprostá samostatnost výroby, která skutečně dospěla až do fáze, kdy je firma naprosto ...

Čas načtení: 2015-08-02 00:00:00

Největší módní událost roku Mercedes-Benz Prague Fashion Week se blíží

Historie Mercedes-Benz Prague Fashion Week prošel od svého vzniku v roce 2010 přirozeným vývojem. Zpod širého nebe na „nejdelším mole ve střední Evropě“ v Pařížské ulici přes bílý „fashion stan“ dospěla ke konceptu aktuálního „fashion temple“ v atraktivních historických budovách, které nabízí návrh ...

Čas načtení: 2015-03-13 14:45:00

Jarní Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend startuje již brzy!

Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend ( dále pouze MBPFW) prošel od svého vzniku v roce 2010 přirozeným vývojem. Zpod širého nebe na „nejdelším mole ve střední Evropě“ v luxusní Pařížské ulici přes bílý „fashion stan“ dospěla ke konceptu aktuálního „fashion temple“ v atraktivních historických budovác ...

Čas načtení: 2009-11-25 00:00:00

Sexy móda pro těhotné / Inspirujte se u H&M

Čekáte přírůstek do rodiny a nevíte, co si obléci? Myslíte si, že těhotná žena nemůže být sexy a elegantní? Pak jste na omylu. Těhotenská móda dospěla k dokonalosti, a proto budete vypadat skvěle po celou dobu těhotenství. Volné tepláky a lacláče nejsou jediným typem oblečení, které byste mohla nos ...

Čas načtení: 2020-09-30 12:51:20

Jiří Med neexistuje, odhalila studie provedená předními vědci

Vědci z Ústavu informatiky Akademie věd ČR publikovali studii, která tvrdí, že Jiří Med, známý jako český odborník na Citroeny, neexistuje. Studie se opírá o analýzu dat z internetu a sociálních sítí a dospěla k závěru, že Jiří Med je fiktivní postava, která byla vytvořena jako nástroj pro propagandu nebo […] The post Jiří Med neexistuje, odhalila studie provedená předními vědci appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-02-02 15:46:20

Píšu si deník

Ano, čteš správně. Od roku 2021 si pravidelně píši své pozitivní ale i negativní zážitky.  Proč? Proč si potřebuje dospělá ženská proboha psát deník?  MOŽNÁ tě dnešní článek přiměje, si koupit sešit. ( Dělám si…

Čas načtení: 2017-11-15 00:00:00

Nová Škoda Karoq má na kontě Golden Steering Wheel i pět hvězdiček v Euro NCAP

Nové SUV Auto Škoda, model Karoq, získala ocenění ve čtenářské anketě časopisu „Bild am Sonntag“ a „Auto Bild“ ve třídě malých SUV. A nezávislá organizace European New Car Assessment Programme (Euro NCAP) hodnotila bezpečnost modelu, přičemž dospěla k závěru, že toto kompaktní SUV se řadí mezi nejbe ...

Čas načtení: 2014-08-21 14:00:00

Změna antikoncepce aneb je to nutné?

Každá dospívající žena nebo dospělá dáma přemýšlí o tom, zdali dobře zvolila druh antikoncepce nebo jestli je čas antikoncepci změnit či nikoliv. V dnešní době máte celou řadu možností, jakou antikoncepci zvolit, která vás bude chránit před nechtěným těhotenstvím. Chcete zůstat u té značky, kterou b ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:17

Argentinské století: blahobyt, diktatury, Evita a státní krach. Nyní „cvok“ Milei slibuje nový zlatý věk

Prezidentské volby vyhrál outsider, jenž ostatní politiky v zemi nazývá kastou. Jeho vánoční smršť zákonů obsahuje i možnost převzít za určité situace moc nad parlamentem. Až sem dospěla země s vysokým zadlužením a inflací.

Čas načtení: 2021-11-19 08:13:03

Proč ženy neohlašují znásilnění? Nový dokument ukazuje, že systém žije v zajetí mýtů

Nevhodné komentáře, nevyžádané fotky mužského přirození, osahávání i znásilnění. Z průzkumu pro Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí vyplynulo, že se s nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí během svého života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilněna byla každá desátá. Na policii se ale obrátí jen malý zlomek z nich. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje tuto problematiku, uvede ČT2 v úterý 23. listopadu od 21:35 hodin. „Hovoří-li se o tématu znásilnění, většinou se má na mysli ona chvíle nedobrovolného aktu. Ale to je jen viditelná špička ledovce. Mnohem složitější a komplikovanější je realita „pod hladinou“, tedy následné vypořádávání se oběti s osudnou chvílí, řešení otázky, zda znásilnění oznámit, a když, tak jak a komu. A hlavně nekonečně se vlekoucí vyšetřování s nejistým výsledkem, zda bude pachatel vůbec potrestán, kdy ani trest není dostatečným zadostiučiněním za ztracenou kvalitu života. A tato šedá zóna života oběti je předmětem našeho dokumentu Znásilnění pod kůží. Je to stav, kdy oběť cítí nepříjemnou vzpomínku pod každým centimetrem čtverečním své kůže, v každém zákoutí svého vědomí,“ popisuje téma snímku manažer vývoje Centra dokumentární a publicistické tvorby ČT Radomír Šofr. Autoři dokumentu ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. „Dokument chce objevovat příčiny systémového selhávání institucí, které by měly případy citlivě a empaticky řešit,“ říká režisérka Kateřina Hrochová. „Zatímco odborné poznání jde dopředu a společnost se sexuálnímu násilí čím dál více věnuje, tak celý systém jako by zaspal. Celá řada policistů, psychologů, lékařů, soudců, novinářů, advokátů žije v zajetí mýtu, které vůbec neodpovídají realitě. Například víme, že za drtivou většinou znásilnění je někdo, koho oběť zná. Přesto přetrvává stereotyp neznámého predátora, který čeká někde v křoví,“ doplňuje autor námětu Jaroslav Hroch. Ve snímku vystupují tři ženy. Všechny si prošly sexuálním násilím a otevřeně popisují své zkušenosti, psychologické dopady i nefunkčnost českého systému. Nyní pracují na svém uzdravení i zotavení. Chodí na terapeutická sezení, snaží se znovu najít důvěru ve vztahy i lidi a vyrovnávají se se svými úzkostmi. Terezu několik let znásilňoval její trenér. Nechtěla, aby mu to prošlo, a tak se obrátila na policii. Na radu Bílého kruhu bezpečí si vymínila, že výslechy bude provádět žena. „Po celou dobu procesu jsem pořád čekala. Utkvěl mi osmihodinový výslech. Vyčerpávající, náročný, podrobný. Musela jsem podstoupit i tři rozsáhlé znalecké posudky. U soudu jsem musela vypovídat znovu. Soudce se několikrát ptal, jestli to, co jsem uváděla, je skutečně pravda. Takže další zbytečný výslech,“ popisuje Tereza zkušenost s ohlášením. Trenér nakonec dostal nepodmíněný trest. Velice surově byla znásilněna i protagonistka dokumentu Dominika. Pokusila se o sebevraždu a následky trpí, stejně jako ostatní, dodnes. Na policii se neobrátila. „Mně v tu chvíli prostě o žádnou spravedlnost nešlo, jenom jsem se chtěla zachránit. Cítila jsem ten pocit, že se musím zachránit, abych mohla žít dál plnohodnotný život a nechat za sebou tu špínu a hrůzu,“ říká Dominika. I Karolína se stále se svou zkušeností vyrovnává. „Bydlím na koleji a je to absolutně bezpečný místo, nedostane se tam někdo cizí, ale přesto špatně spím, budím se hodně často, vylekám se každého nepravidelného neznámého zvuku,“ říká Karolína. „Tři mladé ženy se odhodlaly vyjít se svým příběhem před diváky a nechat jim nahlédnout, co to znamená být onálepkovaná nejrůznějšími mýty, vyrovnat se se sexuálním predátorstvím a najít sílu žít se svým stigmatem dál. Tři příběhy, které mohou společnost posunout ve vnímání nepatřičnosti sexuálního násilí. Tři příběhy s optimistickým vyústěním na svém konci. Jsem moc rád, že se nám toto téma povedlo přivést, myslím velmi sugestivně, na obrazovky České televize,“ uzavírá Šofr.

Čas načtení: 2021-11-15 09:44:57

Rozálie Havelková a Anežka Hessová uvedou v premiéře hru Rozladěné držky

Performerky Rozálii Havelkovou a Anežku Hessovou spojuje zájem o různá umělecká odvětví, smysl pro humor a podobný pohled na svět. Obě hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii kathak a Róza ve Španělsku flamenco. To vše využily ve své společné inscenaci Rozladěné držky – Zbrusu nová show o tom, zda se sen o cirkuse dá naplnit. Rozladěné držky jsou nečekanou syntézou různých divadelních žánrů, světů, pohledů, názorů. Scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie vychází z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vypráví příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen. Co se ale stane, když se sen opravdu splní? Rozálie Havelková pochází z herecké rodiny, je dcerou Ondřeje Havelky a vnučkou Libuše Havelkové. Poprvé se před kamerou objevila v malé roli ve filmu V peřině. Dále účinkovala v seriálech Single Lady, Specialisté nebo Anatomie života. Odmalička hraje na harmoniku a věnuje se tanci – zejména flamencu pod vedením Jany Drdácké. V roce 2012 se probojovala až do finále modelingové soutěže Elite Model Look. Nyní profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon, příležitostně se věnuje herectví. K cirkusu utekla až jako dospělá. V hereckém uskupení Rozladěné držky působí spolu s Anežkou Hessovou, která vytváří taneční a divadelní přestavení a také představení pro děti. Část dětství strávila v kočovném divadle. Premiéra se uskuteční 23. a 24. 11. v pražském Studiu Citadela.

Čas načtení: 2021-05-13 07:37:35

Pavla Horáková: Dávno nevím, co je čtení pro radost

Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.   Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo?  Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.   Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte? Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.   Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě? Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.   Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví? K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.   V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další? Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.   V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě… Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.   Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco? Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.   A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu? Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.   A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.   Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 23:04:29

O baletu bez příkras a bez slitování

Profesionální tanečnice a vystudovaná režisérka fyzického a mimického divadla Miřenka Čechová (*1982) dala již jednou vědět o svém literárním talentu, když před dvěma lety vydala s dalšími dvěma autory dvojjazyčnou publikaci Miss AmeriKa (wo-men 2018). Kniha kombinující beletrii, komiks a fotografii téměř zapadla, ještě téhož roku se ovšem sama autorka ujala její dramatizace, uvedla ji – opět se svérázností sobě vlastní – coby „rapový muzikál“ s vlastním souborem Spitfire Company a vysloužila si nominaci na Cenu Thálie v nové kategorii alternativní a loutkové divadlo. Ve své druhé próze Baletky (Paseka 2020) vychází z osobních prožitků studentky pražské taneční konzervatoře, ironii a sarkasmus, příznačné pro hrdinčin vztah k New Yorku v její prvotině, ovšem neopustila ani tentokrát. Ba co víc, ke své zkušenosti přistupuje bez jakýchkoliv iluzí a demaskuje krásu a estetiku uměleckého tance (sama hovoří o „pozici baletních loserů“), za nímž stojí téměř nelidská dřina, léta odříkání a život diametrálně odlišný od toho, jaký vedou její vrstevníci. Text Čechové svojí kontroverzí jistě vyvolá (pokud se tak již nestalo) silnou nevoli v baletním českém rybníčku, neboť i když už dávno nejsou devadesátá léta, do nichž je děj prózy zasazen a kdy studenti neměli téměř žádná práva, tvrdé požadavky tanečních mistrů se od těch dob jistě příliš nezměnily. Provokovat však podle všeho nebyl autorčin hlavní záměr, mnohem spíše jí šlo o cynické vyrovnání se s vlastní minulostí. Učinila tak velmi kriticky a bez jakékoliv sebelítosti, neboť si byla vědoma toho, že přes to všechno tehdy po úspěchu na tanečních prknech šíleně toužila a byla schopna se pro něj obětovat, stejně jako její spolužačky.Svou dospívající verzi nyní dokázala s odstupem nahlédnout jako dospělá žena a novopečená matka a zároveň jako úspěšná umělkyně ve svém oboru. Její próza nemá souvislý příběh (snad s výjimkou linie hledání nevlastního bratra, jehož průběh nechci vyzrazovat), přesto se autorce podařilo dosáhnout emotivní naléhavosti celého textu. Stojí za tím důsledné užívání nepříliš obvyklé du-formy, která stojí na pomyslném pomezí mezi postavou a čtenářem: i když ten ví, že je řeč o anonymní protagonistce, formálně (slovesnou osobou) se text neustále obrací na něj. K tomu přidejme volbu přítomného času vyprávění, obecnou češtinu, jmenné věty bez přísudku a krátké kapitoly v rozsahu od jednoho odstavce do čtyř stran. Výsledkem je literární text, který vyvolává dojem vyprávění vznikajícího teď a tady, čímž nabývá skoro apelativního charakteru. Proud řeči nijak nenarušují ani vložené a odlišným fontem písma vysázené – nejspíš autentické – deníkové zápisky.  Čechová navíc brilantně ovládá schopnost vydělit podstatný aspekt do samostatné věty: „Tuc tuc, letí se v perníkovým duchu. Houba má koženou minisukni, černý boty na extra vysoký platformě, špagetový ramínka černýho tílka, černočerný mikádo useklý nad čelem ofinou, jak Lola běží o život. Všude černá. Totálně se našla. Tepe. Má pocit, že tohle je ten život, o kterej tady běží. A tak běží. Všechno stíhá, všude je, se všema si povídá, když ne ve škole, tak v Radosti královnou parketu rozhodně je.“ Stručná pasáž je ukázkou několikeré koncentrace na jednom místě: neopakovatelné atmosféry devadesátých let, trefné a vtipné charakteristiky postavy, obojí je přitom aluzivně provázáno s jedním z ikonických filmů poslední dekády minulého století. Nedokážu přirozeně posoudit, do jaké míry autorka ztvárnila tělesná a ve výsledku i duševní muka mladých dívek věrohodně a kde už si skutečnost účelně přibarvila, aby svoji hrdinku vehnala do extrémních situací. To mi ovšem nebrání vyslovit názor, že Miřenka Čechová vytvořila svrchovanou uměleckou výpověď. Její druhý literární text jasně dokládá, že autorka velmi dobře ví, co a jak jím chce sdělit. V mém případě se jí podařila nevídaná věc: dokonale mě zasvětila do prostředí, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí. A jestliže je zvolená forma textu, ony krátké a nelineárně řazené kapitoly, výsledkem autorčiny aktuální situace, kdy psala v přestávkách mezi kojením, pak nezbývá než smeknout.    Autor je literární historik a kritik. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 17:26:10

Stát se omluvil bývalému řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi

Ministerstvo kultury uznalo, že Jiřímu Fajtovi byla způsobena újma na profesní a osobní cti a omluvilo se za jeho odvolání z funkce ředitele Národní galerie. Reagovalo tím na skutečnost, že trestní stíhání podaná na Fajta předchozím vedením ministerstva policie odložila. Dvě trestní oznámení na Jiřího Fajta podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií. Ze stejného důvodu ho i 18. dubna odvolal. Policie ovšem nyní obě trestní oznámení odložila. Ministerstvo kultury na svém webu 5. května uvedlo: „Jako důvody tohoto odvolání uvedl tehdejší ministr kultury informace, které neměly oporu ve skutkovém stavu věci. Policie České republiky po provedení všech potřebných šetření odložila obě trestní oznámení (…) z rozhodnutí tehdejšího ministra kultury v souvislosti s odvoláním pana Jiřího Fajta z funkce generálního ředitele Národní galerie Praha jako nedůvodná. Ministerstvo kultury České republiky uznává, že tím byla způsobena újma na profesní a osobní pověsti a cti pana Jiřího Fajta, jakož i na jeho dobrém jménu. Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky se tímto panu doc. Dr. et PD Dr. et Ing. Jiřímu Fajtovi, Ph.D., za svá výše uvedená rozhodnutí učiněná tehdejším ministrem kultury omlouvá.“ Bývalý ministr Staněk se k tomu stručně vyjádřil na své twitterovém účtu: „Nepřísluší mi hodnotit práci policie. O vině a trestu rozhoduje soud ne média. Odložení věci neznamená překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání lze v budoucnu kdykoli v průběhu promlčecí lhůty zahájit. Odložení věci je oproti zastavení trestního stíhání Pyrhovo vítězství.“ Policie už loni odložila jiná trestní oznámení podané Staňkovým ministerstvem, a to na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}