Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-09 00:00:56

E-commerce dospěla. Jak v ní teď budovat hodnotné firmy? | Tomáš Fikar (eRockets)

Zákulisní informace z Ovečkárny, Astratexu, značky Vuch, Sportegy a dalších. Proč některé e-shopy nemají budoucnost a jak ji vytvořit tomu vašemu? The post E-commerce dospěla. Jak v ní teď budovat hodnotné firmy? | Tomáš Fikar (eRockets) first appeared on rostecky.

Čas načtení: 2009-05-09 00:00:00

Hanák Nábytek – profil společnosti Hanák

Kroměřížská společnost Hanák Nábytek vsadila už od začátku na jednu kartu a nesmírně se jim to hlavně v současnosti, kdy všechny obchodníky straší krize, nesmírně vyplácí. Tou sázkou, můžeme říct na jistotu, byla naprostá samostatnost výroby, která skutečně dospěla až do fáze, kdy je firma naprosto ...

Čas načtení: 2015-08-02 00:00:00

Největší módní událost roku Mercedes-Benz Prague Fashion Week se blíží

Historie Mercedes-Benz Prague Fashion Week prošel od svého vzniku v roce 2010 přirozeným vývojem. Zpod širého nebe na „nejdelším mole ve střední Evropě“ v Pařížské ulici přes bílý „fashion stan“ dospěla ke konceptu aktuálního „fashion temple“ v atraktivních historických budovách, které nabízí návrh ...

Čas načtení: 2015-03-13 14:45:00

Jarní Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend startuje již brzy!

Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend ( dále pouze MBPFW) prošel od svého vzniku v roce 2010 přirozeným vývojem. Zpod širého nebe na „nejdelším mole ve střední Evropě“ v luxusní Pařížské ulici přes bílý „fashion stan“ dospěla ke konceptu aktuálního „fashion temple“ v atraktivních historických budovác ...

Čas načtení: 2009-11-25 00:00:00

Sexy móda pro těhotné / Inspirujte se u H&M

Čekáte přírůstek do rodiny a nevíte, co si obléci? Myslíte si, že těhotná žena nemůže být sexy a elegantní? Pak jste na omylu. Těhotenská móda dospěla k dokonalosti, a proto budete vypadat skvěle po celou dobu těhotenství. Volné tepláky a lacláče nejsou jediným typem oblečení, které byste mohla nos ...

Čas načtení: 2020-09-30 12:51:20

Jiří Med neexistuje, odhalila studie provedená předními vědci

Vědci z Ústavu informatiky Akademie věd ČR publikovali studii, která tvrdí, že Jiří Med, známý jako český odborník na Citroeny, neexistuje. Studie se opírá o analýzu dat z internetu a sociálních sítí a dospěla k závěru, že Jiří Med je fiktivní postava, která byla vytvořena jako nástroj pro propagandu nebo […] The post Jiří Med neexistuje, odhalila studie provedená předními vědci appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-02-02 15:46:20

Píšu si deník

Ano, čteš správně. Od roku 2021 si pravidelně píši své pozitivní ale i negativní zážitky.  Proč? Proč si potřebuje dospělá ženská proboha psát deník?  MOŽNÁ tě dnešní článek přiměje, si koupit sešit. ( Dělám si…

Čas načtení: 2017-11-15 00:00:00

Nová Škoda Karoq má na kontě Golden Steering Wheel i pět hvězdiček v Euro NCAP

Nové SUV Auto Škoda, model Karoq, získala ocenění ve čtenářské anketě časopisu „Bild am Sonntag“ a „Auto Bild“ ve třídě malých SUV. A nezávislá organizace European New Car Assessment Programme (Euro NCAP) hodnotila bezpečnost modelu, přičemž dospěla k závěru, že toto kompaktní SUV se řadí mezi nejbe ...

Čas načtení: 2014-08-21 14:00:00

Změna antikoncepce aneb je to nutné?

Každá dospívající žena nebo dospělá dáma přemýšlí o tom, zdali dobře zvolila druh antikoncepce nebo jestli je čas antikoncepci změnit či nikoliv. V dnešní době máte celou řadu možností, jakou antikoncepci zvolit, která vás bude chránit před nechtěným těhotenstvím. Chcete zůstat u té značky, kterou b ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:17

Argentinské století: blahobyt, diktatury, Evita a státní krach. Nyní „cvok“ Milei slibuje nový zlatý věk

Prezidentské volby vyhrál outsider, jenž ostatní politiky v zemi nazývá kastou. Jeho vánoční smršť zákonů obsahuje i možnost převzít za určité situace moc nad parlamentem. Až sem dospěla země s vysokým zadlužením a inflací.

Čas načtení: 2021-11-19 08:13:03

Proč ženy neohlašují znásilnění? Nový dokument ukazuje, že systém žije v zajetí mýtů

Nevhodné komentáře, nevyžádané fotky mužského přirození, osahávání i znásilnění. Z průzkumu pro Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí vyplynulo, že se s nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí během svého života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilněna byla každá desátá. Na policii se ale obrátí jen malý zlomek z nich. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje tuto problematiku, uvede ČT2 v úterý 23. listopadu od 21:35 hodin. „Hovoří-li se o tématu znásilnění, většinou se má na mysli ona chvíle nedobrovolného aktu. Ale to je jen viditelná špička ledovce. Mnohem složitější a komplikovanější je realita „pod hladinou“, tedy následné vypořádávání se oběti s osudnou chvílí, řešení otázky, zda znásilnění oznámit, a když, tak jak a komu. A hlavně nekonečně se vlekoucí vyšetřování s nejistým výsledkem, zda bude pachatel vůbec potrestán, kdy ani trest není dostatečným zadostiučiněním za ztracenou kvalitu života. A tato šedá zóna života oběti je předmětem našeho dokumentu Znásilnění pod kůží. Je to stav, kdy oběť cítí nepříjemnou vzpomínku pod každým centimetrem čtverečním své kůže, v každém zákoutí svého vědomí,“ popisuje téma snímku manažer vývoje Centra dokumentární a publicistické tvorby ČT Radomír Šofr. Autoři dokumentu ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. „Dokument chce objevovat příčiny systémového selhávání institucí, které by měly případy citlivě a empaticky řešit,“ říká režisérka Kateřina Hrochová. „Zatímco odborné poznání jde dopředu a společnost se sexuálnímu násilí čím dál více věnuje, tak celý systém jako by zaspal. Celá řada policistů, psychologů, lékařů, soudců, novinářů, advokátů žije v zajetí mýtu, které vůbec neodpovídají realitě. Například víme, že za drtivou většinou znásilnění je někdo, koho oběť zná. Přesto přetrvává stereotyp neznámého predátora, který čeká někde v křoví,“ doplňuje autor námětu Jaroslav Hroch. Ve snímku vystupují tři ženy. Všechny si prošly sexuálním násilím a otevřeně popisují své zkušenosti, psychologické dopady i nefunkčnost českého systému. Nyní pracují na svém uzdravení i zotavení. Chodí na terapeutická sezení, snaží se znovu najít důvěru ve vztahy i lidi a vyrovnávají se se svými úzkostmi. Terezu několik let znásilňoval její trenér. Nechtěla, aby mu to prošlo, a tak se obrátila na policii. Na radu Bílého kruhu bezpečí si vymínila, že výslechy bude provádět žena. „Po celou dobu procesu jsem pořád čekala. Utkvěl mi osmihodinový výslech. Vyčerpávající, náročný, podrobný. Musela jsem podstoupit i tři rozsáhlé znalecké posudky. U soudu jsem musela vypovídat znovu. Soudce se několikrát ptal, jestli to, co jsem uváděla, je skutečně pravda. Takže další zbytečný výslech,“ popisuje Tereza zkušenost s ohlášením. Trenér nakonec dostal nepodmíněný trest. Velice surově byla znásilněna i protagonistka dokumentu Dominika. Pokusila se o sebevraždu a následky trpí, stejně jako ostatní, dodnes. Na policii se neobrátila. „Mně v tu chvíli prostě o žádnou spravedlnost nešlo, jenom jsem se chtěla zachránit. Cítila jsem ten pocit, že se musím zachránit, abych mohla žít dál plnohodnotný život a nechat za sebou tu špínu a hrůzu,“ říká Dominika. I Karolína se stále se svou zkušeností vyrovnává. „Bydlím na koleji a je to absolutně bezpečný místo, nedostane se tam někdo cizí, ale přesto špatně spím, budím se hodně často, vylekám se každého nepravidelného neznámého zvuku,“ říká Karolína. „Tři mladé ženy se odhodlaly vyjít se svým příběhem před diváky a nechat jim nahlédnout, co to znamená být onálepkovaná nejrůznějšími mýty, vyrovnat se se sexuálním predátorstvím a najít sílu žít se svým stigmatem dál. Tři příběhy, které mohou společnost posunout ve vnímání nepatřičnosti sexuálního násilí. Tři příběhy s optimistickým vyústěním na svém konci. Jsem moc rád, že se nám toto téma povedlo přivést, myslím velmi sugestivně, na obrazovky České televize,“ uzavírá Šofr.

Čas načtení: 2021-11-15 09:44:57

Rozálie Havelková a Anežka Hessová uvedou v premiéře hru Rozladěné držky

Performerky Rozálii Havelkovou a Anežku Hessovou spojuje zájem o různá umělecká odvětví, smysl pro humor a podobný pohled na svět. Obě hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii kathak a Róza ve Španělsku flamenco. To vše využily ve své společné inscenaci Rozladěné držky – Zbrusu nová show o tom, zda se sen o cirkuse dá naplnit. Rozladěné držky jsou nečekanou syntézou různých divadelních žánrů, světů, pohledů, názorů. Scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie vychází z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vypráví příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen. Co se ale stane, když se sen opravdu splní? Rozálie Havelková pochází z herecké rodiny, je dcerou Ondřeje Havelky a vnučkou Libuše Havelkové. Poprvé se před kamerou objevila v malé roli ve filmu V peřině. Dále účinkovala v seriálech Single Lady, Specialisté nebo Anatomie života. Odmalička hraje na harmoniku a věnuje se tanci – zejména flamencu pod vedením Jany Drdácké. V roce 2012 se probojovala až do finále modelingové soutěže Elite Model Look. Nyní profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon, příležitostně se věnuje herectví. K cirkusu utekla až jako dospělá. V hereckém uskupení Rozladěné držky působí spolu s Anežkou Hessovou, která vytváří taneční a divadelní přestavení a také představení pro děti. Část dětství strávila v kočovném divadle. Premiéra se uskuteční 23. a 24. 11. v pražském Studiu Citadela.

Čas načtení: 2021-05-13 07:37:35

Pavla Horáková: Dávno nevím, co je čtení pro radost

Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.   Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo?  Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.   Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte? Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.   Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě? Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.   Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví? K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.   V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další? Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.   V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě… Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.   Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco? Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.   A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu? Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.   A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.   Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 23:04:29

O baletu bez příkras a bez slitování

Profesionální tanečnice a vystudovaná režisérka fyzického a mimického divadla Miřenka Čechová (*1982) dala již jednou vědět o svém literárním talentu, když před dvěma lety vydala s dalšími dvěma autory dvojjazyčnou publikaci Miss AmeriKa (wo-men 2018). Kniha kombinující beletrii, komiks a fotografii téměř zapadla, ještě téhož roku se ovšem sama autorka ujala její dramatizace, uvedla ji – opět se svérázností sobě vlastní – coby „rapový muzikál“ s vlastním souborem Spitfire Company a vysloužila si nominaci na Cenu Thálie v nové kategorii alternativní a loutkové divadlo. Ve své druhé próze Baletky (Paseka 2020) vychází z osobních prožitků studentky pražské taneční konzervatoře, ironii a sarkasmus, příznačné pro hrdinčin vztah k New Yorku v její prvotině, ovšem neopustila ani tentokrát. Ba co víc, ke své zkušenosti přistupuje bez jakýchkoliv iluzí a demaskuje krásu a estetiku uměleckého tance (sama hovoří o „pozici baletních loserů“), za nímž stojí téměř nelidská dřina, léta odříkání a život diametrálně odlišný od toho, jaký vedou její vrstevníci. Text Čechové svojí kontroverzí jistě vyvolá (pokud se tak již nestalo) silnou nevoli v baletním českém rybníčku, neboť i když už dávno nejsou devadesátá léta, do nichž je děj prózy zasazen a kdy studenti neměli téměř žádná práva, tvrdé požadavky tanečních mistrů se od těch dob jistě příliš nezměnily. Provokovat však podle všeho nebyl autorčin hlavní záměr, mnohem spíše jí šlo o cynické vyrovnání se s vlastní minulostí. Učinila tak velmi kriticky a bez jakékoliv sebelítosti, neboť si byla vědoma toho, že přes to všechno tehdy po úspěchu na tanečních prknech šíleně toužila a byla schopna se pro něj obětovat, stejně jako její spolužačky.Svou dospívající verzi nyní dokázala s odstupem nahlédnout jako dospělá žena a novopečená matka a zároveň jako úspěšná umělkyně ve svém oboru. Její próza nemá souvislý příběh (snad s výjimkou linie hledání nevlastního bratra, jehož průběh nechci vyzrazovat), přesto se autorce podařilo dosáhnout emotivní naléhavosti celého textu. Stojí za tím důsledné užívání nepříliš obvyklé du-formy, která stojí na pomyslném pomezí mezi postavou a čtenářem: i když ten ví, že je řeč o anonymní protagonistce, formálně (slovesnou osobou) se text neustále obrací na něj. K tomu přidejme volbu přítomného času vyprávění, obecnou češtinu, jmenné věty bez přísudku a krátké kapitoly v rozsahu od jednoho odstavce do čtyř stran. Výsledkem je literární text, který vyvolává dojem vyprávění vznikajícího teď a tady, čímž nabývá skoro apelativního charakteru. Proud řeči nijak nenarušují ani vložené a odlišným fontem písma vysázené – nejspíš autentické – deníkové zápisky.  Čechová navíc brilantně ovládá schopnost vydělit podstatný aspekt do samostatné věty: „Tuc tuc, letí se v perníkovým duchu. Houba má koženou minisukni, černý boty na extra vysoký platformě, špagetový ramínka černýho tílka, černočerný mikádo useklý nad čelem ofinou, jak Lola běží o život. Všude černá. Totálně se našla. Tepe. Má pocit, že tohle je ten život, o kterej tady běží. A tak běží. Všechno stíhá, všude je, se všema si povídá, když ne ve škole, tak v Radosti královnou parketu rozhodně je.“ Stručná pasáž je ukázkou několikeré koncentrace na jednom místě: neopakovatelné atmosféry devadesátých let, trefné a vtipné charakteristiky postavy, obojí je přitom aluzivně provázáno s jedním z ikonických filmů poslední dekády minulého století. Nedokážu přirozeně posoudit, do jaké míry autorka ztvárnila tělesná a ve výsledku i duševní muka mladých dívek věrohodně a kde už si skutečnost účelně přibarvila, aby svoji hrdinku vehnala do extrémních situací. To mi ovšem nebrání vyslovit názor, že Miřenka Čechová vytvořila svrchovanou uměleckou výpověď. Její druhý literární text jasně dokládá, že autorka velmi dobře ví, co a jak jím chce sdělit. V mém případě se jí podařila nevídaná věc: dokonale mě zasvětila do prostředí, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí. A jestliže je zvolená forma textu, ony krátké a nelineárně řazené kapitoly, výsledkem autorčiny aktuální situace, kdy psala v přestávkách mezi kojením, pak nezbývá než smeknout.    Autor je literární historik a kritik. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 17:26:10

Stát se omluvil bývalému řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi

Ministerstvo kultury uznalo, že Jiřímu Fajtovi byla způsobena újma na profesní a osobní cti a omluvilo se za jeho odvolání z funkce ředitele Národní galerie. Reagovalo tím na skutečnost, že trestní stíhání podaná na Fajta předchozím vedením ministerstva policie odložila. Dvě trestní oznámení na Jiřího Fajta podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií. Ze stejného důvodu ho i 18. dubna odvolal. Policie ovšem nyní obě trestní oznámení odložila. Ministerstvo kultury na svém webu 5. května uvedlo: „Jako důvody tohoto odvolání uvedl tehdejší ministr kultury informace, které neměly oporu ve skutkovém stavu věci. Policie České republiky po provedení všech potřebných šetření odložila obě trestní oznámení (…) z rozhodnutí tehdejšího ministra kultury v souvislosti s odvoláním pana Jiřího Fajta z funkce generálního ředitele Národní galerie Praha jako nedůvodná. Ministerstvo kultury České republiky uznává, že tím byla způsobena újma na profesní a osobní pověsti a cti pana Jiřího Fajta, jakož i na jeho dobrém jménu. Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky se tímto panu doc. Dr. et PD Dr. et Ing. Jiřímu Fajtovi, Ph.D., za svá výše uvedená rozhodnutí učiněná tehdejším ministrem kultury omlouvá.“ Bývalý ministr Staněk se k tomu stručně vyjádřil na své twitterovém účtu: „Nepřísluší mi hodnotit práci policie. O vině a trestu rozhoduje soud ne média. Odložení věci neznamená překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání lze v budoucnu kdykoli v průběhu promlčecí lhůty zahájit. Odložení věci je oproti zastavení trestního stíhání Pyrhovo vítězství.“ Policie už loni odložila jiná trestní oznámení podané Staňkovým ministerstvem, a to na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 16:17:39

Zemřel uznávaný historik Jan Křen, specialista na česko-německé vztahy

Ve věku 89 let zemřel uznávaný historik a pedagog Jan Křen, specializující se na česko-německé vztahy, mimo jiné autor knihy Dvě století střední Evropy, oceněné v roce 2006 Magnesií Literou v kategorii naučné literatury. Jan Křen věnoval soužití Čechů a Němců kromě řady jiných prací knihu Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780-1918, která se stala jedním z nejúspěšnějších děl české historiografie. „Když Češi byli menšinou v Rakouskou, ale většinou v českých zemích, Němci byli menšinou v českých zemích a většinou v Rakousku, i když nebyli nadpoloviční většinou, měli jenom sedmatřicet procent. Tohle jsou strašně složité problémy. Vlastně tady se dostávají do konfliktu dvě menšiny, ne jeden velký a jeden malý. Dvě menšiny a menšinový boj to je známý, to je ten nejhorší. Nejtěžší, to je obecné, proto, poněvadž ta menšina za prvé nemůže se stát většinou, čili je odsouzena a za druhé má neustále obavy o svou existenci. A tohle to zostřovalo, ačkoli ve skutečnosti nešlo ani o existenci českých Němců ani o existenci Čechů, tak si to ale obě strany myslely," řekl o vztahu obou národů před 15 lety v rozhovoru pro BBC.  Jan Křen vystudoval začátkem padesátých let historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ, kde se poté věnoval dějinám I. republiky, KSČ a československého odboje za 2. světové války. Pro nesouhlas s okupací byl vyloučen ze strany, musel v roce 1970 odejít ze školy a až do roku 1989 pracoval jako dělník. Stal se jedním ze zakládajících členů Charty 77. Po revoluci spoluzakládal Institutu mezinárodních studií a stal e jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci mnoho let let předsedal. "Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt miliónu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem. Pokud jde o odsun, který nebyl jen vyhnáním, je už dnes passé včetně možnosti návratu či majetkového odškodnění, ale uzavřít tuto tragédii nelze a jediným východiskem je nedokonavý vid: nestačí odsoudit, ale nutné je odsuzovat, ne omluvit, ale omlouvat, a ne vyřešit, ale řešit, řešit, řešit, jako je tomu i v případě dnešních migrantů," řekl před pěti lety v rozhovoru pro Novinky.cz.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-03-20 09:47:34

Spisovatelka Ema Labudová: Čistý realismus je pro mě překonaná záležitost

Úroveň vítězných textů Literární ceny Knižního klubu bývá – jako v případě většiny literárních cen určených pro autory dosud nevydaných rukopisů – poměrně kolísavá, to ovšem rozhodně neplatí pro poslední laureátku LCKK Emu Labudovou a její novelu Tapetář. Jedná se totiž o prózu v mnoha ohledech nevšední a s ohledem na věk autorky (když ji psala, chodila ještě na gymnázium) velmi pozoruhodnou.   Jak vás vlastně napadlo napsat zrovna příběh o mladém anglickém homosexuálovi z 50. let? Mohl za to životopis Alana Turinga. Dočetla jsem se o nucené konverzní terapii, kterou se mu vlast odvděčila za jeho zásluhy na tom, že druhá světová válka dopadla, jak dopadla, a řekla jsem si, že takhle teda ne, a pak už si to žilo svým vlastním životem.   Na to, že se jedná o debut z pera gymnazistky, je Tapetář pozoruhodně vyzrálé dílo. Co vás nasměrovalo k literatuře a kdy jste začala sama psát? K psaní mě nasměrovala moje třídní, když mě v mých třinácti vychválila za jednu slohovku, a pak mě kontinuálně a systematicky tlačila do každé soutěže, která se nachomýtla. A tím mě právě „donutila“ se na psaní dívat jako na práci a řemeslo, a ne jako náhlé pominutí smyslů a čekání, až to pominutí zase přijde. Takže jsem se psaním začala vážně zabývat v těch třinácti.   Svůj příběh o nelehkém coming outu „tapetáře“ Irvinga jste odvážně zasadila do historických kulis – odkud jste čerpala povědomí o poměrech v Anglii roku 1958?  Odkud se dalo: knížky, filmy, internet, umění. Už jsem se ale sama nedávno nachytala na švestkách s jednou faktickou chybou.   Intimní vztah svého hrdiny a jeho aktuálního partnera jste vylíčila s překvapivou cudností. Byl to přímo váš autorský záměr, nebo jste k tomu dospěla spíše mimoděk v průběhu psaní? Přijde mi, že tenhle typ scén se musí umět napsat. A já to neumím. Zatím.   Čtenáře svého povýtce realistického vyprávění znejišťujete některými fantastickými či ahistorickými motivy – počínaje jakousi dvojicí výrů usazenou na hrdinových ramenou a řadou rekvizit (knih, hudebních skladeb apod.) pozdějšího data vzniku konče. Co vás k tomu vedlo? Jsem na ahistorismy zatížená. Když něco čtu, tak takové prvky velmi oceňuji. Taky si myslím, že čistý realismus je trochu překonaná záležitost, nebo alespoň pro mě. Přijde mi zdravé a zábavné, když si čtenář musí sám dát dohromady pravidla fikčního světa, co platí a co neplatí, a když jej text trochu podráždí, místo toho, abychom se všichni jenom otrocky drželi pravidel naší reality.   Objevují se tu mimo jiné odkazy na díla Ladislava Fukse – Pana Theodora Mundstocka, Variaci pro temnou strunu nebo Spalovače mrtvol. Váš oblíbenec? A kdo další vás případně ovlivnil? Fuks je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Pak mě hodně ovlivnil Ludvík Vaculík a kdykoli můžu číst Václava Hraběte. A obecně mě baví hispanoamerická literatura ve 20. století, na ní se právě díky vlivu indiánských kultur ukazuje, že se knížky bez té naší evropské obsese dělit všechno na realitu a fantazii docela dobře obejdou.   Jednotlivé kapitoly jste navíc opatřila převážně španělskými názvy. Proč? Názvy kapitol vznikaly poněkud intuitivně. Psala jsem to na gymplu, kde jsem slýchala nějaké španělské průpovídky pořád, tak mi nějak přišlo, že se to tam hodí.   Vaší knižní prvotině pomohlo na svět hned několik zkušených lidí z literární branže – od šéfredaktora Odeonu Jindřicha Jůzla přes uznávanou redaktorku, editorku a básnířku Olgu Stehlíkovou až po výtvarnici Nikolu Janíčkovou (dříve Logosovou). Spolupráce s nimi byla asi cenná zkušenost? Jindřich Jůzl se ke mně vždycky choval nesmírně hezky (čehož si jako literární nikdo velmi považuju, zvlášť s ohledem na to, jak v komunikaci s literárním nikým občas vydavatelé operují) a měl pochopení pro mnohé moje literární umíněnosti. Na redakční úpravě bylo po pár stránkách vidět, jak se paní Stehlíková naprosto naladila na moji vlnu, její komentáře mířily do černého a několikrát i přišla s lepší formulací, než jak jsem to původně napsala já. A výtvarné střevo se mi široce vyhnulo, ale čistě z estetického hlediska mě obálka hned nadchla. Takže abych odpověděla, ano, byla to zkušenost nejen cenná, ale ještě navíc příjemná.   A co pro vás znamenalo – samozřejmě kromě knižního vydání rukopisu a zisku finanční odměny – vítězství v soutěži o Literární cenu Knižního klubu?  Přidalo mi to na sebevědomí. Když to někomu stojí za to, aby to vydal, tak to nemůže být taková hrůza.   Studujete hispanistiku na FF UK, kde byste ráda v budoucnu našla uplatnění? A pracujete na nějaké další knize? Debaty na téma „filologovo pracovní uplatnění“ máme mezi kolegy přísně zakázány, protože vedou k záchvatům hysterie a alkoholismu. Na další knize pracuji, tak uvidíme, jak se to vyvine.   Ema Labudová (*1999, Praha) se v rámci dosavadní historie Literární ceny Knižního klubu stala její nejmladší vítězkou. Svou knižní prvotinu, novelu Tapetář (Knižní klub 2019), napsala ještě na gymnáziu. Nyní studuje hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzty Karlovy v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}