Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-04 17:43:08

Tip na výlet – Amethyst Welt v rakouské Maissau

Máte rádi minerály a vyhledáváte je nejen pro jejich krásu, ale také energii, kterou v sobě nesou? A je zároveň vašim velkým favoritem mezi drahými kameny ametyst? Potom se určitě zajeďte podívat do dolnorakouského městečka Maissau. Čeká tu na vás úžasný Amethyst Welt – Ametystový svět – muzeum i volnočasový park postavený na jedné z nejsilnějších ametystových žil na světě. Proč je právě ametyst tak oblíbený minerál? Ametyst je pro mnohé jedním z nejkrásnějších drahokamů vůbec. Prakticky se jedná o fialově zbarvenou odrůdu křemene. Vyzařuje z něj obrovská ochranná síla a moc. Je to jednoznačně kámen s vysokými spirituálními vibracemi. V psychické a fyzické rovině napomáhá soustředění, rozvíjí intuici, zmírňuje bolesti, zahání stres a navozuje klid. V hojné míře se proto používá i v ozdobách a špercích z drahých kamenů. Věděli jste například, že ametyst byl také oblíbeným kamenem císaře Karla IV.? Nechal jej proto společně s dalšími polodrahokamy vsadit dokonce i do Svatováclavské koruny, korunovačního kříže i jiných relikvií Svatováclavského pokladu. Protože Karel IV. byl pravděpodobně přesvědčen o meditativních účincích ametystu, nechal jím obložit i všechny stěny v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, kam chodil rád rozjímat s Bohem. Pláty ametystu jakožto obkladů na stěnách nalezneme díky císaři taktéž v kapli sv. Kříže na Karlštejně a v kapli sv. Víta na Hradčanech. Ametystová výzdoba obou kaplí měla údajně připodobnit biblický Nebeský Jeruzalém a jeho hradby. Kam za ametystem v Čechách a na Moravě Pokud jste mineralogové a dobrodruzi zároveň, možná už budete mít dávno ty nejlepší lokality, jež skrývají tento fialový klenot, prozkoumány. Mezi nejznámější naleziště ametystu u nás patří nebo alespoň patřily Krušné hory, místa okolo Kozákova v Českém ráji, sever Jeseníků, Vysočina (Kojatín a Bochovice na Třebíčsku), okolí Milevska (Jickovice kousek od Zvíkovského podhradí) či Slavkovský les na Karlovarsku. Možná patříte k těm, kdo jsou schopni na procházce v lese či na poli s virgulí v ruce najít a prokopat se k té nejlepší ametystové žíle vůbec. Jestliže se k takovým znalcům neřadíte, nezoufejte. Za ametystem můžete kdykoli vyrazit na některou z proslulých burz minerálům, které se pravidelně konají např. v Tišnově, Praze, Brně, Ostravě, Pardubicích, Plzni, České Lípě, Sokolově, Příbrami atd. A pokud to nemáte daleko do Rakouska, můžete si udělat krásný výlet za humna do Rakouska, kde na vás čeká zábavní svět Amethyst Welt. Co je Amethyst Welt Maissau? Amethyst Welt – v překladu Ametystový svět – bude zážitkem nejen pro všechny milovníky drahých kamenů, ale pro celou rodinu. Jedná se o určitý druh zážitkového parku uzpůsobeného dětem i dospělým. Park byl vybudován na volně dostupné ametystové žíle a to ne jen tak ledajaké. Již v roce 1845 byla v oblasti Maissau při těžbě kamene náhodou objevena velká ametystová žíla tzv. pásového ametystu, jedinečná svého druhu. Rakušané tento typ ametystu nazývají doslova „chodbičkový nebo náramkový“ ametyst, zřejmě proto, že prorůstající žíla tvoří v křemeni pravidelné do fialova zbarvené proužky. Tyto „pásové“ ametysty jsou velice vzácné a na světě se nachází pouhých asi 20 nalezišť. Z nichž jedno je právě v Maissau. A kdeže to je? Městečko Maissau leží v Dolním Rakousku mezi městy Hollabrunn a Krems an der Donau. Nejblíže to sem budou mít obyvatelé jižní Moravy, ze Znojma je to do Maissau jen nějakých 50 minut jízdy autem.   Největší zpřístupněná ametystová cesta V Ametystovém světě se nudit nebudete. Čeká vás zde zajímavá prohlídka muzea ametystu a také jiných vystavených drahokamů v celé své kráse. Součástí prohlídky je také expozice upozorňující na roli ametystů a drahých kamenů vůbec v historii léčitelství. Budete zde vtaženi hluboko do historie ametystu, do dob faraonů, králů i císařů až po slavnou Hildegardu z Bindenu, uvidíte, že ametyst provázel lidstvo téměř od nepaměti. Dozvíte se, jak vzácné minerály před více než 280 miliony let vůbec vznikly. Ametystové ložisko se vyznačuje vysokými vibracemi, jejichž frekvence je prý stejná jako frekvence lidského mozku. Pobyt v blízkosti ametystu tak stimuluje hypofýzu k produkci kladných hormonů (serotonin, oxytocin) a navozuje pocity štěstí. Ne náhodou již v roce 1350 přírodovědec Konrad von Megenberg nadšeně prohlásil, že „ametyst rozptyluje špatné myšlenky a navozuje dobré myšlení“. Ten hlavní tahák je ale právě samotná ametystová štola. Nejenže ji s průvodcem budete moci navštívit a obdivovat velkolepé 40metrové pásy ametystu ukryté v 12metrové hloubce. A co je ještě lepší, za poplatek si pak můžete ametysty sami najít a vykopat v ametystovém rýžovišti. Tahle aktivita se bude líbit zejména dětem. Nářadí vám zde půjčí. Vytěžený ametyst si můžete nechat obrousit a vyleštit. Pokud nic nenajdete, nemusíte být zklamáni. Při odchodu dostanete jeden ametyst na památku s sebou domů. Pastvou pro duši i oči je i samotný park, ve kterém se Amethyst Welt nachází. Mnoho zeleně, upravených cestiček, květin, vodních prvků, laviček, odpočívadel… to vše láká k příjemné relaxaci v energeticky harmonickém prostředí. A co děti, mají se kde zabavit? Ametystový svět je rodinným parkem, který je připraven i pro malé návštěvníky. Děti si tu tak během prohlídky mohou vytěžit svůj ametyst, zahrát na malé detektivy, vydolovat si vlastní drahokamy nebo se vyřádit na obřím hřišti. Jelikož však osobní zkušenost vydá nad tisíce slov, bude nejlepší, pokud se do Ametystového světa vypravíte sami a necháte se vtáhnout do mocné energie těchto úžasných krystalů. Všechny důležité informace naleznete přímo na webových stránkách zde. Dokonce je připraven i leták v češtině. Zdroj textu i obrázků: amethystwelt.at   © 2024 Klevetnice.cz

Čas načtení: 2024-10-29 08:00:01

Tohle je prestižní ruská univerzita! Video, které ukazuje drsnou realitu

„První místo, které vám ukážu, jsou společné umývárny. Vy všichni, kteří si myslíte, že tohle video je narafičené a že žiju jinde, pletete se. Tohle je skutečně ono,“ říká rusky jedna ze studentek Moskevské státní univerzity, jejíž video se začalo šířit po sociálních sítích. To, co vidíme na záběrech, připomíná potemnělé umývárny v dolech nebo průmyslových provozech. Tím ale prohlídka jen začíná.  Koupelny z pekla „Dalším otřesným místem jsou naše sprchy. Jsou v prvním patře a jsou rozdělené na pánské a dámské. Dost mě ale překvapuje, že tato místa jsou sdílená,“ pokračuje dívka a ukazuje sprchy, které spíše připomínají vězení nebo psychiatrickou léčebnu. Všude je nedostatek světla a místa jsou nejen zastaralá, ale také neuvěřitelně zašlá a je vidět, že s úklidem se tady nikdo nepřetrhne. To nejhorší má ale teprve přijít. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více „Pojďme se přesunout k nejdůležitější věci, tohle jsou naše společné toalety. Lidi, podívejte se na ty podmínky,“ říká studentka a otevírá dveře jedné z kabinek. Vypadají přesně tak, jak by člověk po zhlédnutí předchozích záběrů čekal. Pokud jste (byť omylem) navštívili toalety třeba ve starých vlacích Českých drah, stále na tom zřejmě budete lépe než studenti, kteří takový záchod musí používat každý den. „Byla jsem v šoku, když jsem nastoupila,“ dodává studentka. Studium za mřížemi „V naší budově je na každém podlaží zamřížovaná místnost, kde se můžete soustředit a studovat. Nevím, proč jsou nutné tyhle mříže, ale naštěstí tady nikoho nedrží,“ říká se znatelným humorem v hlase studentka. „Pouze na jednom patře je pingpongový stůl, kde můžete trávit váš volný čas,“ říká studentka a ukazuje také místnost pro studium, která je jako jediná otevřená 24 hodin denně. Na noc se zavírá i společná kuchyně. „Jedná se o kolej největší, nejznámější a nejdražší ruské univerzity – Moskevské státní univerzity. Vypadá to neuvěřitelně – společné záchody a sprchy, kovové mříže. Mimochodem, ochranka u vchodu má pušky,“ shrnuje video expert na ruskou propagandu a bývalý poradce ukrajinského ministra vnitra Anton Geraščenko na svém twitterovém účtu. Jako v šedesátých letech Ohlasy na video jsou bouřlivé. Zvláště lidé ze západních zemí nemohou pochopit, že v něčem takovém mohou mladí lidé žít při studiích. „Chodil jsem do internátní školy v 60. letech. Vaše video mi přináší vzpomínky a úlevu, že už to mám dávno za sebou,“ píše jeden z komentujících. „Vzpomínám si na koleje na bukurešťské univerzitě, kde jsem studoval na počátku 21. století. Zařízení mi připadalo jako svinstvo, ale když se ohlédnu zpět, bylo v porovnání s tímto luxusní. A to bylo před 20 lety,“ píše další. @ais_ttea Welcome to my home for the next 4 years #european #soviet #fyp #dorm #student #university ♬ original sound - ‍ Redakce Čtidoma.cz ověřovala, zda videa skutečně pocházejí z Moskevské státní univerzity, a narazila na fotografie, kterými se chlubí sama univerzita, a je nutno říci, že ani ona sama se příliš nesnaží zastírat, že studenti žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách pro vzdělávání. Stav nejlepších kolejí je přibližně stejný jako v Česku před dvaceti až třiceti lety. Ty horší pak připomínají původní stav kolejí na pražském Strahově, které autor článku zažil na vlastní kůži na začátku tisíciletí.  KAM DÁL: Politici na houby! Do lesa vyrazili Babiš, Nerudová, Rakušan i zklamaný Jiří Čunek

Čas načtení: 2024-06-30 08:00:18

Lak za půl milionu a boky jako majitelka. Nejznámější profesionální celebrita si pořídila nový Range Rover

Pořídit si nějaké drahé auto a nechat si ho upravit je u celebrit – a vlastně nejen u nich – oblíbená cesta, jak zaujmout. A Kim Kardashian se to s novým a notně upraveným Range Roverem povedlo. Možná byste čekali nějaké zběsilosti třeba ve stylu Justina Biebera, ale nejstarší sestra klanu Kardashian si zachovala eleganci […]

Čas načtení: 2024-10-29 19:51:07

Příběh plačící ženy: La Llorona

To co vám řeknu, je nejznámější příběh na jihozápadě. Nejen nejznámější příběh o duchovi, ale jednoznačně nejznámější příběh vůbec. Kamkoli

Čas načtení: 2010-05-08 00:00:00

Nike Trainer SC 2010 Premium / Kotníkové kožené sneakers

Sneakers Nike Trainer určitě nepatří mezi nejznámější obuv, ovšem své kouzlo si získaly a na ulici díky nim určitě zachytíte nejeden chtivý pohled. Lidé od nejznámější a nejprodávanější obuvnické firmy světa přichází s novou colorway těchto tenisek, tedy Nike Trainer SC Premium. Tyto mid top kecky ...

Čas načtení: 2014-03-12 05:00:00

Roman Kümmel: Soom.cz jako nejznámější server o hackingu - rozhovor

Zřejmě nejznámější český server zabývající se bezpečností internetu a hackingem, nám exkluzivně poskytl velice zajímavý rozhovor. Na dotazy odpovídá samotný administrátor serveru SOOM.cz, pan Roman Kümmel, známý také pod přezdívkou .cCuMiNn. Jak byste vlastními slovy popsali zaměření webu Soom.cz ...

Čas načtení: 2009-05-25 16:00:00

Ocko.idnes.cz - nejznámější česká online hudební televize

Online tv je na českém internetu velmi silný pojem. O tom svědčí i statistika hledanosti těchto klíčových slov na nejpoužívanějším vyhledávači Seznam. V tomto článku se společně podíváme blíže na web asi nejznámější české online hudební televize Óčko. Design – první krůček k úspěchu V dnešní spole ...

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 21:44:34

Ioana Nicolaie: Nevím o tom, že by se někdo v Rumunsku živil psaním

Začátkem července se v  Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala.    Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě?  Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední.    Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr?  Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění?    Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní?  V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře?  Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí.    Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním?  Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa.    Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen?  Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit.    Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější?  Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost.    Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni?  Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy.    Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové?  Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně.   Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost?  Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů.   {/mprestriction}  Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury.   Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen. 

Čas načtení: 2024-04-24 17:00:00

Tarantino zrušil příští film, potvrdil web. Měli v něm znovu účinkovat jeho herci

Do příběhu o filmovém kritikovi ze 70. let chtěl režisér znovu obsadit své nejznámější herce, aby si zopakovali své nejznámější role.

Čas načtení: 2024-05-24 19:15:29

Nejznámější pes na světě je po smrti. Kdekdo díky nemu vydělal balík peněz

Světoznámá fenka plemene šiba-inu jménem Kabosu ve svých 18 letech zemřela Byla tváří známého internetového memu jménem doge či kryptoměny Dogecoin Její památku uctil i samotný Elon Musk Populární kultura má často tendenci vybrat si zdánlivě obyčejnou věc a z ní udělat celosvětový fenomén. Jinak tomu nebylo ani v případě psa plemene šiba-inu jménem Kabosu, která se stala extrémně populární v desátých létech tohoto století, přičemž ani nyní její popularita zvlášť neklesala. Oblíbeným se stala především díky memu s názvem doge, na kterém pózovala bez přehánění na milionech internetových vtípků. Dnes ovšem její majitel přinesl zdrcující zprávu – fenka Kabosu ve svých osmnácti letech zemřela. Přečtěte si celý článek Nejznámější pes na světě je po smrti. Kdekdo díky nemu vydělal balík peněz

Čas načtení: 2024-06-17 12:35:03

Výlet na pláž Siloso - Výlet na nejznámější pláž v Singapuru

V Singapuru, respektive na ostrově Sentosa najdete celou řadu pěkných pláží. Asi nejznámější z nich ke pak Siloso, což je v podstatě hned několik půlměsícových zátočin s protilehlými ostrůvky. Vše vybudováno, není to přírodní pláž. Nebyla by to navíc Sentosa, aby ani zde nechyběly různé atrakce. Nejznámější z nich je MegaZip.

Čas načtení: 2024-06-22 18:00:01

Jak vlastně jedí židé? Čím se liší košer pokrmy od české kuchyně?

Židovské dějiny jsou jako chůze na laně napnutém mezi budovami. Takto židé balancovali mezi tradicí a pokrokem, mezi asimilací a striktním držením se dogmatu. Židovský národ je podle biblického vyprávění na cestách už od dob vyhnání z Egypta. Na své cestě do zaslíbeného Jeruzaléma vstřebávali židé místní kuchyni a s ní i částečně kulturu. Na jejich stoly si našly cestu místní pokrmy v úpravě, která odpovídala Tóře. Nejčastěji šlo o nahrazení oblíbeného vepřového jiným masem, které židovské náboženství povolovalo.  Šest set třináct přikázání Židé na rozdíl od křesťanů věří pouze ve Starý zákon, který je zapsán na pergamenu a uschován v synagoze. Jelikož židé považují Tóru za Bohem darovanou, mají k ní nezměrnou úctu. Právě z Tóry vyplývají rituální ustanovení, která by měl věřící žid praktikovat. Podle učenců existuje 613 přikázání nebo také micvot, která by měl věřící dodržovat.    Vzpoura vězňů v Osvětimi: Speciální židovské komando bilo nacisty kladivy i sekyrami, dva upálilo Číst více Nečistá krev?  Jedním z příkazů je zákaz konzumace krve, říká se, že je pro židy nečistá, ale tak to není. Naopak krev je drahocenná, čistá je nositelkou života a jako taková má blízko k duši. Krev žádného zvířete se tedy nesmí konzumovat, na prejt tedy zapomeňme. Stejně je z vepřového masa. A tím se dostáváme k další zásadě. Jak známo, židé nejedí vepřové, ale zakázané je také maso lichokopytníků, stejně jako plody moře, jelikož nemají šupiny či ploutve.   Přísně zakázáno je také kombinovat maso a mléko podle biblického přikázání: „Nebudeš vařit mládě (kůzle) v mléce jeho matky.“ Dnes se uvádí, že tato micva má význam ve smyslu úcty k mateřskému mléku, je však pravděpodobnější, že tento příkaz vznikl ve starověkých dobách, kdy takto vařili jídlo pohané a kněží (nebo Bůh?) nechtěli, aby věřící napodobovali jejich zvyky. Na svíčkovou může tedy věřící žid zapomenout, tedy na tu tradiční, v brněnské košer kuchyni ji připravují z kokosového mléka. Soubor pravidel stravování se nazývá kašrut, povoleným jídlům se říká přízviskem košer. Je libo kobylku? Většina ptáků je povoleným pokrmem, pokud se tedy nejedná o dravce či opeřence živící se mršinami. Zajímavou kapitolou je dnes tolik diskutovaný hmyz. Izraelité se na své cestě z otroctví živili manou, což byl magický pokrm, který padal přímo z nebe. Nejedli však jenom ji, další významnou složkou jejich stravy byl hmyz. Židé mají povoleno jíst pouze kobylky, ovšem ortodoxní judaismus vymezuje jen určité druhy kobylek, které lze upražit a sníst. Tato tradice přetrvává zejména u jemenských židů.  Židovské svátky  Samostatnou kapitolou jsou v judaismu svátky, prakticky každý z nich má nějaký vztah k jídlu. V duchu předešlých řádků si představíme svátek Pesach – jde o oslavu migrace (exodu) z Egypta, kde vládl Faraon a odkud byli židé po několika božích ranách propuštěni. Získali opět status svobodných lidí, již nebyli otroci. Pesach má vlastní rituály prováděné v synagoze. Středobodem svátku je ovšem pesachová večeře, která se koná u věřících doma. Hlavní roli hraje prostřený stůl, ale na první pohled pouze skromně. Ústředním symbolem svátku je nekvašený chléb, veškeré kvasnice a produkty z nich musí v tuto dobu z domu pryč. Nekvašený je proto, že židé odcházeli ve spěchu a zmatku a těsto jim nestačilo vykvasit. Nejznámější variantou tohoto chleba jsou tzv. macesy (viz galerie).   Dalším svátkem, který židé slaví, je šabat. Jedná se o den odpočinku, který je přikázáno světit modlitbou, a hlavně je důležité vyvarovat se práce a vlastně jakékoliv plodné činnosti. Zakázáno je také cestovat, rozdělávat oheň, porážet dobytek, zkrátka jakákoliv činnost, která nese nějaké výsledky, je zakázaná. Šabatová večeře sestává z červeného vína a chaly. Tou se rozumí bílý chléb, vzhledem připomínající vánočku, ale chutí spíše veku. Šabatovým jídlem může být také gefilte fiš. Jedná se o knedlíček z rybího masa a strouhaných brambor, vařený v rybím vývaru. Používá se nejčastěji kapr a tolstolobik. Takto upravenou rybu lze připravit den před šabatem a poté jíst (neohřívanou).   Nejznámější židovské speciality  Jak už bylo řečeno, židé do značné míry přijímali kulturní zvyky prostředí, ve kterém se nacházeli. Například recept na gefilte fiš byl vlastní německým židům a nyní se stal symbolem židovské kuchyně jako takové. Dalším symbolickým jídlem jsou pastrami, jedná se o vyzrálé hovězí, marinované a poté usušené. Podává se nakrájené na velmi tenké plátky na obyčejném chlebu, hořčicí a okurkou jej nemůžete zkazit. Další specialitou, kterou musíte vyzkoušet, jsou kreplachy, v podstatě se jedná o obdobu polských pirohů, jsou to malé knedlíčky plněné kuřecím masem a někdy také bramborem a podávané v kuřecím vývaru. Židé nejsou, co se týče konzumace sladkého, žádnou výjimkou, proto si nakonec ukážeme jednoduchý recept na židovské cukroví.   Z jedinečných synagog se staly ubytovny! Tyhle najdete ve Středočeském kraji Číst více Recept na hamantašen neboli purimové cukroví:  Budeme potřebovat 28 dkg hladké mouky, 125 gramů másla, půl prášku do pečiva a jedno vajíčko, na náplň poté marmeládu nebo povidla. Lze přidat také šťávu z citronu. Pokud bychom dělali recept košer, je třeba opatřit si všechny potraviny s košer certifikátem a vejce zkontrolovat, zda v sobě nemá krev.  Ingredience smícháme dohromady a vytvoříme těsto. To následně nakrájíme na tenké plátky a upravujeme do tvarů, které můžete vidět v galerii. Poté přidáme náplň, lze posypat skořicí a můžeme péct na 170 stupňů asi 20 minut.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?

Čas načtení: 2024-07-09 17:09:00

Nečekaně ztrátový měsíc pro kryptoměnový sektor. Tržní kapitalizace klesla o 11,4 %

Praha 9. července 2024 (PROTEXT) - Kryptoměnový sektor obléká červená čísla. Klesla tržní kapitalizace, cena bitcoinu i dalších předních kryptoměn.V první polovině letošního roku se kryptoměnovému sektoru enormně dařilo. Ceny kryptoměn atakovaly historická maxima, bitcoin (BTC) v březnu dokonce překonal hranici 75 000 USD. Podle posledního reportu Binance však červen pro trh znamenal výrazné ochlazení. V červených číslech se ocitlo hned 9 z top 10 kryptoměn. Cena nejznámější kryptoměny BTC klesla o více než 10 %, stejně tak cena etherea. Ethereu se přitom díky nedávnému schválení ETF dařilo.Situace na trhu v minulých měsících naznačovala začátek býčího trhu neboli bull runu, tedy období, kdy roste tržní kapitalizace a ceny kryptoměn. Tento trend byl skutečně patrný, kromě dubna tržní kapitalizace rostla. To přilákalo mnoho nových investorů, i těch institucionálních. Nejznámější kryptoměnová burza Binance si od začátku roku připsala téměř 40 milionů nových uživatelů. Nyní se však ukazuje, že kýžený efekt býčího trhu zatím nenastal, což mnoho nováčků ve světě kryptoměn patrně odradilo od dalšího investování a tedy zabránilo dalšímu růstu trhu.„Historicky byly bull runy často spojeny s příznivějšími ekonomickými podmínkami než máme nyní. Schválené bitcoinové a etherové ETF jsou potenciální katalyzátory, ale jejich plný dopad na trh se teprve projeví v následujících měsících. Celkově lze říci, že pravý bull run kryptoměn ještě nezačal, protože trh stále čeká na příznivější ekonomické podmínky,“ komentuje situaci Ondřej Macháček, CEO společnosti CleevioX.Někteří aktéři se uchýlili k přesunu svých aktiv na centralizované burzy. Dle reportu Binance převedli vlády Německa a Spojených Států na centralizované burzy značné množství BTC, což vyvolává obavy z možného odprodeje. ,,Pokles cen kryptoměn lze přičíst několika faktorům. Regulační změny v rámci MiCA v EU přinášejí nejistotu. Německo prodává 50 000 BTC, které jsou spojeny s operací pirátské webové stránky. Kromě toho probíhající vyrovnání Mt. Gox přidává další nabídku na trh. Tato kombinace způsobuje tlak na ceny,’’ řekl Ondřej Pilný, manažer Binance pro Česko a Slovensko.Jedna z top 10 kryptoměn však přeci jen skončila měsíc v zeleném. Červen uzavřel TON se ziskem 17,5 % a dokonce dosáhl svého historického maxima 8,24 USD. Kromě toho se DeFi TVL (total value locked) společnosti TON vyšplhala na 700 milionů USD. Odolnost ukázal také nativní token Binance, BNB. Uplynulý měsíc sice skončil s 4,3% poklesem, od začátku roku však jeho cena stoupla o více než 50 %. Zdroj: PunchlineČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-07-12 16:35:10

Nejznámější ukazatel vývoje kryptoměn se propadl na nejnižší úroveň od ledna 2023

Cena Bitcoinu podruhé v krátké době nedokázala prolomit hranici 60 tisíc USD. Prodeje zabavených bitcoinů z Německa a náhrady od Mt. Gox nadále srážejí tržní sentiment. Článek Nejznámější ukazatel vývoje kryptoměn se propadl na nejnižší úroveň od ledna 2023 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-18 12:00:55

Retro okénko: jak šel čas s Counter-Strike, nejznámější kompetitivní FPS na světě

Mezi hráči patrně není nikdo, kdo by neznal Counter-Strike Z modifikace pro Half-Life z roku 1999 se stala celosvětově uznávaná značka Ta se mimo jiné podílela také na založení profesionálního kompetitivního hraní Jen málo her se zapsaly do dějin videoher takovým způsobem, jako legendární kompetitivní střílečka z pohledu první osoby, jménem Counter-Strike. Z modifikace pro první Half-Life se postupem času stala nejen svébytná hra, ale také stavební kámen esportové scény, na které i dnes má stále co nabídnout. Jaká je její historie a proč je jednou z nejznámějších her na světě? Jak se proměnil v průběhu času její webové stránky? Přečtěte si celý článek Retro okénko: jak šel čas s Counter-Strike, nejznámější kompetitivní FPS na světě

Čas načtení: 2024-08-05 16:30:52

Bitcoin nezažívá nejlepší časy. Klesl o půl milionu korun a padají i další kryptoměny

Bitcoin je nejznámější a nejstabilnější kryptoměna Ani ta bohužel není odolná vůči velkým korekcím na akciových trzích Za poslední týden klesla hodnota Bitcoinu o 500 000 korun Nestabilita ve světě se začíná promítat i do světa kryptoměn. Za poslední den oslabila nejznámější kryptoměna Bitcoin o 15 % a očekává se, že korekce bude nadále pokračovat.…

Čas načtení: 2024-09-25 18:00:46

Ghost of Yotei představuje nejznámější japonský konflikt. Poetika prvního dílu bude zachována

Oceňovaná hra Ghost of Tsushima dostane pokračování jménem Ghost of Yotei Děj se přesune o 330 let dopředu a tentokrát se chopíme role protagonistky Atsu Vydání je naplánováno na rok 2025 Když před čtyřmi lety spatřila světlo světa hra jménem Ghost of Tsushima od studia Sucker Punch, asi málokdo čekal, že by se washingtonskému studiu podařilo brilantně vystihnout atmosféru dávného Japonska. Titul se co se týče mechanik notně inspiroval u známé série Assassin’s Creed (která se letos také vydá na japonské ostrovy), avšak přišel s vlastním zajímavým příběhem na pozadí první mongolské invaze do Japonska a neotřelými meditativními prvky, jako je skládání haiku či rozjímání v onsenech. Není proto žádným překvapením, že na konferenci State of Play studio oznámilo pokračování s názvem Ghost of Yotei. Přečtěte si celý článek Ghost of Yotei představuje nejznámější japonský konflikt. Poetika prvního dílu bude zachována

Čas načtení: 2024-12-05 13:50:54

Epic Games Store rozdává zdarma nejznámější autobusový simulátor a další LEGO hru

Jako každý týden, i dnes nám obchod Epic Games Store přináší zajímavé hry zdarma v rámci čtvrtečního rozdávání. Dnes si můžeme do naší knihovny přidat nejnovější díl autobusového simulátoru Bus Simulator 21 Next Stop a hru LEGO Star Wars: The Skywalker Saga. Článek Epic Games Store rozdává zdarma nejznámější autobusový simulátor a další LEGO hru se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-07-08 05:00:00

Nejšílenější záhady světa: Natahovací hračka, tuleni nebo mrtvola ze zoo? Lochnesská příšera podle expertů neexistuje, vysvětlení je jednoduché

Záhada skotského jezera Loch Ness patří beze sporu mezi ty nejznámější mystéria moderní doby. Existuje celá řada fotografií a dokonce i videí, na kterých se na hladině jezera pohybuje podezřelý tvor. Veřejnost i všemožní pseudovědci věří, že jezero obývá mýtické stvoření podobné plesiosaurovi. Jenže asi nejznámější důkaz o jeho existenci byl potvrzen jako podvrh. Žije v jezeře skutečně něco nepřirozeného nebo jde jen o větve, vydry a nastrčené mrtvoly tuleňů ze zoo?

Čas načtení: 2025-07-11 12:37:04

Bitcoin vs Ethereum - jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Bitcoin a Ethereum jsou dva zcela odlišné světy. Jde sice o dvě největší a nejznámější kryptoměny, ale mají diametrálně odlišné cíle, technologie i využití. Jaké jsou ty hlavní rozdíly? Bitcoin První a nejznámější kryptoměna na světě.