Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-13 15:00:00

Jan Rosák: Vlastní minulost si nikdo za peníze nekoupí

Český rozhlasový a televizní hlasatel, scenárista, příležitostný herec a moderátor Jan Rosák (76) byl nedávno středem mnoha konspiračních teorií, které se snažily vysvětlit prodej umělcova majetku. Sám Rosák toto téma uzavírá tím, že se jen stěhuje a těší se na další zážitky, ať už mu je přinese práce, rodina, nebo právě nové bydlení.

Čas načtení: 2024-02-16 22:01:00

Musk zuří. Sáhli mu do podnikání, SpaceX stěhuje z Delawaru do Texasu. A burcuje další

Vynálezce a podnikatel Elon Musk se rozhodl se svou společností SpaceX, jež se orientuje na vesmírné technologie, přesídlit z amerického Delaware do Texasu. „Doporučuji se co nejdříve přestěhovat do jiného státu,“ radil miliardář při oznámení, že stěhuje registraci SpaceX, také dalším firmám poté, co mu delawarský soud zatrhl bilionovou odměnu v automobilce Tesla coby „nepřiměřenou“. Texas se snaží zacílit i na další firmy.

Čas načtení: 2017-12-23 11:51:29

se rozrůstá a stěhuje

Macklemore, Nine Inch Nails, Wiz Khalifa, Limp Bizkit, Stone Sour, Parkway Drive, Bullet for My Valentine, Hollywood Undead a mnoho dalších! Aerodrome festival se promění v třídenní multižánrovou přehlídku zahraničních hvězd! Macklemore, Nine Inch Nails, Wiz Khalifa, Limp Bizkit, Stone … Continue reading →

Čas načtení: 2014-04-18 22:00:00

Zlín opět neinkasoval, Kometu přehrál i ve druhém finále 3:0

Zlín - Brankář Zlína Libor Kašík se opět blýskl vychytanou nulou a domácí hokejisté slavili nad brněnskou Kometou vítězství 3:0 po trefách Ondřeje Veselého a Antonína Honejska, který skóroval ve dvou přesilovkách. Po stejném výsledku z úvodního finále playoff má k extralgovému titulu blíže Zlín. Série se stěhuje za stavu 2:0 v pondělí do Brna.

Čas načtení: 2016-05-06 20:52:41

Rapper French Montana koupil dům po Seleně Gomez! Jak vypadá tohle luxusní sídlo uvnitř?

Americký rapper s marockými kořeny, jehož máme možnost znát díky přezdívce French Montana, se stěhuje do stejné čtvrti jako jeho bývalá drahá polovička Khloe Kardashian a to do luxusní rezidence, která ve

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-26 18:03:54

V Národní galerii v Praze začala ojedinělá výstava Rembrandta Harmenszoona van Rijna

Národní galerie Praha otevřela výstavu Rembrandt: Portrét člověka, která přestavuje více než 110 děl jednoho z nejslavnějších umělců Zlatého věku holandské malby, i celé historie umění, Rembrandta Harmenszoona van Rijna. Díla jsou zapůjčena z významných zahraničních i tuzemských institucí a soukromých sbírek, včetně jediné Rembrandtovy malby na našem území Učence ve studovně. Rozsáhlý projekt měl být zahájen již v dubnu letošního roku, avšak vzhledem k celosvětovým opatřením provázejícím prevenci šíření pandemie koronaviru se dlouholeté přípravy protáhly o několik měsíců „Výstava obsahuje mnoho mezinárodních zápůjček, nikdy nebylo možné u nás vidět tolik Rembrandtových děl pohromadě, a určitě to v budoucnu zase dlouho možné nebude. Nejen s ohledem na současnou situaci je to téměř zázrak. Díky novému termínu se dokonce podařilo exkluzivně zajistit díla ze světových sbírek, která původně nebylo možné získat,“ prozrazuje kurátorka výstavy Lucie Němečková. Podstata kouzla Rembrandtovy tvorby spočívá v jeho umění proniknout pod povrch věcí. Ne nadarmo je označován jako malíř lidské duše. Jeden jediný Příkladem tohoto vnímání Rembrandtova díla je Učenec ve studovně̌ z roku 1634 ze sbírky Národní galerie Praha. Jedná se o jeho jedinou malbu na území České republiky a zároveň jeden z nejkrásnějších obrazů celé výstavy. Portrét Učence nezobrazuje pouhou fyzickou podobu neznámého muže, Rembrandtovi se v něm podařilo zachytit dramatický duchovní život portrétovaného starce. Výraz tváře vypráví bohatý příběh, čímž samotnou malbu staví na úroveň malby historické. Toto neobyčejné, zároveň klíčové dílo výstavy v sobě dodnes skrývá více otázek než odpovědí a zaujímá výjimečné místo v celé Rembrandtově tvorbě. Vznikl v období, které bylo pro ani ne třicetiletého umělce úspěšné v soukromém i profesním životě. Na počátku třicátých let se Rembrandt stěhuje z rodného Leidenu do kosmopolitního Amsterdamu a poměrně rychle se stává vyhledávaným umělcem, v tomto období zejména portrétistou. Osobní štěstí profesně plodnou etapu jen podtrhuje. V roce 1634 se Rembrandt oženil se Saskií van Uylenburgh, která se stala jeho múzou, a kterou s něžností a láskou zvěčnil na několika kresbách a malbách, jako je tomu například u rozšafného portrétu usměvavé Saskie z drážďanských sbírek. Příběh Učence ve studovně představí Rembrandtovu uměleckou kariéru od jejích počátků přes nejúspěšnější roky až po pozdní tvorbu. S pomocí Rembrandtových děl a prací jeho současníků i následovníků, mezi které patří Lievens, Flinck, Paudiss či Drost, se pokusí Národní galerie přiblížit Rembrandtovo tvůrčí soupeření se současníky a vliv, který zanechal až do současnosti. Jak dokládají vystavená díla předních současných umělců. Jejich autorská intepretace pražského Učence ve studovně ukazuje, že Rembrandtovo dílo je i více než tři sta padesát let po umělcově smrti stále zdrojem inspirace. Grafické práce Poznání Rembrandtovy tvorby nemůže být úplné bez grafiky a kresby. Grafice se Rembrandt věnoval se stejnou intenzitou a invencí jako malbě. Vysoce oceňována byla již za umělcova života, v Nizozemí i v zahraničí. Vzhledem k tomu, že Rembrandt nikdy necestoval mimo rodnou zem, byl ve své době v cizině znám v první řadě jako grafik. Práce na papíře cestovaly snadno a rychle a originalita Rembrandtových grafických listů budila úžas a nadšení nejen u umělců, ale i milovníků umění. Již v 17. století sběratelé usilovali o kompletní Rembrandtovu grafickou tvorbu. Umělec řadu svých grafik vydával ve vysokých nákladech a přinášely mu zisky. Přesto nesklouzl k rutině, naopak v grafice patří k nejinvenčnějším a nejoriginálnějším tvůrcům všech dob. Experimentoval s grafickými technikami, různými druhy papírů, tiskl i na vzácný pergamen, měnil množství tiskařské barvy u různých otisků a odhalil tak výrazové možnosti grafiky. „Rembrandtovu uměleckou osobnost plně poznáme pouze, studujeme-li všechny tři oblasti jeho tvorby, malbu, kresbu a grafiku, teprve dohromady vytvářejí plný pohled na šíři, osobitost a úchvatnou energii jeho výtvarného projevu. Proto také ve výstavě nejsou kresby ani grafiky odděleny, ale organicky vkomponovány mezi umělcova plátna,“ vysvětluje Blanka Kubíková, kurátorka Sbírky grafiky a kresby NGP. „Věřím, že návštěvníci ocení velmi moderní Rembrandtův kreslířský rukopis, kdy několika tahy dokázal bravurně vyjádřit pohyb či charakter postavy,“ doplňuje Kubíková. Architektonické řešení Autorkami instalace jsou Lenka Míková a Anna Matoušková, které se zaměřily především na gradaci a díla zasadily do černého sametu. Rembrandt byl již ve své době výjimečná osobnost a takového ho instalace jasně vymezuje. Jeho dílo nesou černé objekty vsazené do prostoru, které volně symbolizují jeho osobnost a proměňují se v měřítku a kompozici v průběhu jednotlivých dějství výstavy, zatímco díla ostatních autorů zůstávají jako jeho kontext přímo na bílých stěnách sálů. Instalace zapojuje architekturu paláce Kinských a vede návštěvníka od uměleckých začátků s gradací skrz vrcholné období ke středobodu výstavy, obrazu Učence ve studovně, a dál přes zklidnění pozdní tvorby až do intimní poslední části, nitra Rembrandta. „Setkání s jeho osobností umocňuje umístění čtyř grafických autoportrétů, které rámují celou výstavu a průhled skrz její páteřní osu. Vnímání delikátních grafických děl podporuje sametový podklad, pohlcující nadbytečné světlo, jinak instalace zůstává záměrně minimalistická,“ říká architektka Lenka Míková. Rembrandt, kterému rozumí i děti Nechat se unést světem umění skrze vlastní tvorbu mohou děti v interaktivním studiu přímo ve výstavě. Návštěva studia zprostředkuje dětem přímý kontakt s originály uměleckých děl. Vyzkouší si, jaké je to být učencem v turbanu nebo přemýšlet jako malíř. Děti mohou zkoumat svou tvář a hrát si s jejím výrazem, sestavovat zátiší a proměňovat ho v různé intenzitě světla nebo stínu. Ale také možná zjistí, co měl Rembrandt pod čepicí. Co, kdy a kde Výstava představuje řadu prvotřídních děl zapůjčených nejen z významných světových i tuzemských muzeí a galerií, jako je například Metropolitní muzeum v New Yorku, Londýnská Národní galerie, madridské Prado, Rijksmuseum v Amsterdamu či vídeňská Albertina, dále z českých sbírek Moravská galerie v Brně, Arcibiskupství olomoucké, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, ale i od soukromých zapůjčitelů. Výstava zahrnuje 115 exponátů, z toho 50 maleb a 58 grafických listů a 7 kreseb. Rembrandtovo dílo je zastoupeno 10 malbami a více než 50 pracemi na papíře. Výstava probíhá v paláci Kinských na Staroměstském náměstí do 31. ledna 2021. Otevřená je od pondělí do neděle od 10:00 do 18:00, každou středu až do 20:00. Doplňuje ji reprezentativní katalog v české i anglické jazykové mutaci a také publikace z nové ediční řady NGP Obrazy do kapsy věnovaná tvorbě Rembrandta, určená dětem i dospělým. Připravena je i nabídka veřejných a vzdělávacích programů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-13 11:49:03

Literární vyhlídky (13. až 19. ledna)

Nadcházející týden nabídne nejen v Praze celou řadu zajímavých literárních akcí – kromě autorských čtení a představování (převážně ještě loňských) knižních novinek mezi nimi nechybí uvedení nové knižní edice (Hry Václava Havla do kapsy) nebo křest básnické antologie Nejlepší české básně 2019 na vrcholu hory Říp. Nezapomínáme ani na knižní tipy, které jsou tentokrát z velké části věnovány novým vydáním starších textů předních českých autorů (Kainar, Gruša, Hanč).   POZVÁNKY 13. 1. Šumperk / Od 17 hodin proběhne u Společenského střediska Sever demonstrace proti uzavření Knihovny Sever. Z rozhodnutí vedení šumperské radnice by měla na konci ledna kvůli úspoře několika set tisíc zaniknout pobočka s dvaceti tisíci svazky, která pořádala více než 200 akcí ročně a představovala přirozené centrum kultury, vzdělávání a především mezigeneračního setkávání. Praha / V 17 hodin se v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí uskuteční křest nové knihy Diany Míčkové a Dorotey Wollnerové s názvem Poslyš vyprávění z časů tvých otců: Příběhy ze starého Egypta (Academia 2019), která představuje čtyři nejznámější texty zapsané v tzv. klasické egyptštině: vyprávění O trosečníkovi, příběhy z papyru Westcar, příběh O výmluvném rolníkovi a vyprávění O Sinuhetovi. Nové české překlady jsou opatřené vysvětlivkami staroegyptských reálií a jazyka, uvedeny informacemi o historii jejich nálezu a zasazeny do historického a kulturního kontextu. Kmotry knihy budou prof. Miroslav Bárta a dr. Renata Langráfová, Ph.D. Praha / Od 18 hodin zavítá do sídla Společnosti přátel Lužice (U Lužického semináře 13) lužickosrbský básník, novinář a politik Benedikt Dyrlich, který vydal v posledních dvou letech ve dvou svazcích své paměti a články nazvané souhrnně Doma we wućekach. První díl zpracoval období let 1964 až 1989, druhý díl se zabývá popřevratovým obdobím, kdy Dyrlich stihl být poslancem Saského zemského sněmu za sociální demokracii, šéfredaktorem jediného lužickosrbského deníku Serbske Nowiny a mnohým dalším. Samozřejmostí Dyrlichova záběru je silný vztah k Česku od literatury po historii a současnou politiku. Jelikož se potkával a stále potkává s mnohými našinci, je o nich řeč také v knize – a právě s jedním z nich, básníkem a překladatelem Milanem Hrabalem, Dyrlich vystoupí v Lužickém semináři. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie Olgy Stehlíkové a Ondřeje Lipára. Olga Stehlíková působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. V roce 2014 debutovala sbírkou Týdny, za kterou získala cenu Magnesia Litera za poezii. Sbírka Vejce/Eggs vyšla v listopadu 2017 spolu se stejnojmennou LP deskou s hudbou Tomáše Brauna, napsanou na vybraná dvojverší z této sbírky. S básníkem Milanem Ohniskem napsala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku společných básní Za lyrický subjekt (2018) a v témže roce publikovala svou druhou řadovou sbírku Vykřičník jak stožár. Loni se dočkala vydání její kniha pro děti Kluci netančej!, pohádkový příběh Kařut a Řabach a také básnická skladba O čem mluví Matka, když mlčí. Ondřej Lipár vydal dvě sbírky básní, Skořápky (2004) a Komponent (2014). Pracuje jako novinář, působí také jako fotograf. Od prosince 2018 je předsedou Asociace spisovatelů. Uvádí Robert Wudy.   14. 1. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaik, esejista a filozof Michal Ajvaz. První básnickou sbírku (Vražda v hotelu Intercontinental) mohl vydat až v roce 1989. Mezi jeho další díla patří knihy Zlatý věk (2001), Druhé město (2005), Cesta na jih (2008) či Lucemburská zahrada (2011). V současnosti působí v Centru pro teoretická studia Akademie věd ČR. Na podzim loňského roku mu vyšel nový román Města. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar v rámci dalšího z literárních večerů setkání se Sylvou Fischerovou, která působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní, následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013), Sestra duše (2015) a Světový orloj (2017). Je také autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózy Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012) a Bizom aneb Služba a mise (2016). Píše rovněž knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filozofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva (Milostný slabiky, 2013; Průvan v hlavě, 2017). V listopadu 2018 se stala první básnířkou města Prahy, v prosinci 2019 vydala česko-anglický výbor ze svých veršů inspirovaných Prahou s názvem Kostel pro kuřáky. Pražské básně / A Church for Smokers. Prague Poems. Praha / V 19.30 proběhne v Božské Lahvici večer na téma Poezie včera, dnes a zítra. Jak se poezie na české scéně proměnila za poslední rok a kam zamíří v roce následujícím? Diskutovat přijdou přední čeští básníci, kritici a spisovatelé. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční večer v režii spisovatele Ondřeje Macla.   15. 1. Brno / V 18 hodin připomene v Knihovně Jiřího Mahena nedávné 130. výročí narození Karla Čapka přednáška literárního historika a také člena Společnosti bratří Čapků doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc., který se v ní zaměří na Čapkovu novinářskou činnost. Připomene jeho působení v Národních listech a Lidových novinách, podá obecnou charakteristiku jeho žurnalistiky a článků o novinách. Poté probere jednotlivé žánry jeho novinářské tvorby včetně sloupku, úvodníku, cestopisného fejetonu, eseje, causerie, recenze či nekrologu. Přiblíží také knižní soubory této publicistiky a přečte z nich několik ukázek. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka MKP) autorský večer básníka Zbyňka Ludvíka Gordona, který bude číst ze svých sbírek, především pak z té poslední, která vyšla pod názvem Trochu jiné nic na podzim minulého roku v Krásném nakladatelství. Praha / V 19.30 bude v Kampusu Hybernská uvedena nová básnická sbírka Marie Šťastné Štěstí jistě přijde (Host 2019). Po téměř deseti letech vyšel nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy. V poločase života se ale vyrovnává především s novou zkušeností mateřství. Je to svědectví autentické, často jde o jakési záznamy, kterým však nechybí jedinečná intenzita. Autorka si jako hosty pozvala scenáristku, spisovatelku a režisérku Beatu Parkanovou, která bude číst spolu s hercem Martinem Fingerem z dopisů, které slouží jako podklad k připravovanému filmu, a spisovatelku Ivanu Myškovou, která přečte ukázku ze své povídkové tvorby. Večer moderuje básník Vít Janota.   16. 1. České Budějovice / Od 16.30 nabídne Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích setkání se spisovatelkou Biankou Bellovou, která zde představí svou nejnovější knihu Mona (Host 2019). Přední česká prozaička získala v roce 2017 za knihu Jezero cenu Magnesia Litera v hlavní kategorii Kniha roku a Evropskou cenu za literaturu. Praha / V 18 hodin proběhne v Café Kampus debata s Anne Delaflotte Mehdevi a Lenkou Horňákovou-Civade, autorkami společné knihy Praha-Paříž: do vlastních rukou, která se loni dočkala druhého vydání. Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla slavnostně uvedena nová edice Hry VH do kapsy. První svazek edice nese název Já nejsem smutný a obsahuje Audienci a Vernisáž, tedy první dvě hry, v nichž vystupuje dnes již legendární postava Ferdinanda Vaňka. Knihu spolu s celou edicí uvede Bohdan Holomíček svými vzpomínkami nad fotografiemi z doby, kdy Václav Havel své „vaňkovky“ psal. Praha / V 19.30 se v Klubu Letka uskuteční další beseda z cyklu Knižní kavárna – tentokrát s nakladatelstvím Albatros. Pozvání přijali ilustrátorka a spisovatelka Renáta Fučíková, redaktor a překladatel Ondřej Muller, redaktorka Lucie Hášová a šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.   17. 1. Plzeň / Od 19 hodin bude kulturní prostor Moving Station hostit plzeňské uvedení knihy Bohorovné horory, které jsou uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení. Účinkují Robert Janda, Martin Mulač a Bohuslav Vaněk-Úvalský.   18. 1. Hora Říp / Ve 13 hodin proběhne na hoře Říp křest nejnovějšího svazku ročenky Nejlepší české básně (Host 2019) za účasti jeho editorů Dana Jedličky a Radka Fridricha a iniciátora antologie na české scéně Milana Děžinského.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Josef Kainar – Lenka Jungmannová (ed.): Ubu se vrací a jiné hry (Akropolis 2019) V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar. Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje… nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje.   Jiří Gruša, Karel Kraus, Josef Balvín: Překlady a adaptace /Dílo Jiřího Gruši, sv. VII/ (Barrister & Principal 2020) Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.   Jan Hanč – Michael Špirit (ed.): Zanechané listy (Torst 2019) Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Ty ale nezahrnuly Hančovo literární dílo celé. Stranou zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet dopisů a též Hančovy fotografie a koláže – a právě těmto textům a reprodukcím děl je věnován přítomný, závěrečný svazek třídílného vydání Hančova díla, který nemá zdaleka jen význam doplňující či dokumentární. Zejména dopisy ukazují hlubokou Hančovu osobnost, skutečného tvůrce a spisovatele, který se v nelehkém období padesátých let skrýval pod nenápadnou maskou trenéra lehké atletiky.   Arthur Machen: Temnota nepomíjí (přeložil Patrik Linhart, Malvern 2019) Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Toy_Box: Komiksová učebnice komiksu. Od prvních nápadů po komiksovou knihu (Paseka 2019) Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o komiks bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Odpovídá v ní na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét.   Radek Fridrich, Dan Jedlička (eds.): Nejlepší české básně 2019 (Host 2019) Projekt Nejlepších českých básní v loňském roce dospěl k prvním kulatinám a vzhledem k jeho arbitrovi, undergroundové legendě J. H. Krchovskému, se na básnické scéně objevilo podezření, zda za ročenkou nevyzvání umíráček. Nakonec měl pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ Milovaná i nenáviděná antologie tedy znovu stojí na startovní čáře. Snad není bez ceny, že projekt se v průběhu let nedrží zcela rigidně pravidel, která byla v roce 2009 přijata jako východisko. A přítomná dvojice editorů slibuje další inovace. Deklaruje, že „jedenáctá reinkarnace svazku se již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, časopisech i na internetu; oba editoři si bolestně uvědomují, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupují se zdravou praktičností a uměřeným optimismem“.   Salman Rushdie: Zlatý dům (čte Lukáš Hlavica, Audiotéka 2019) Do luxusní newyorské čtvrti SoHo se stěhuje Nero Golden, bohatý a mocný magnát s tajemnou minulostí. S hrdostí sobě vlastní si přivlastnil jméno šíleného římského císaře a všechno na jeho zjevu je majestátní, od oblečení, aut až po výběr whiskey. Přítomnost jeho rodiny budí v okolí přirozeně mnoho otázek – kdo je Nero Golden a odkud přišel? Vypravěč příběhu, mladý filmař, se chce o Goldenovi dozvědět víc. A především, natočit o něm a jeho rodině dokumentární film. Audiokniha Zlatý dům časově rámuje období vlády Baracka Obamy a reflektuje volbu nového prezidenta. Proto je v Americe označována za „první velký román trumpovské éry“, případně za „Velkého Gatsbyho nové doby“.   Niccolo Machiavelli: Vladař (čte Igor Bareš, OneHotBook 2020) Klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Za ideál Machiavelli považoval jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl označován za cynika, šlo mu však spíš o zlom v pojetí vlády: panovník už není služebníkem Božím, nýbrž služebníkem státu, což je nutný předpoklad pro rozvoj západní demokracie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 06:19:50

Kundera a provincialismus

Před pár dny jsem si znovu pročítal deníky Jana Zábrany (Celý život, Torst 2001) a našel jsem tam i pár zajímavých vět o Milanu Kunderovi. Když už se o něm (a o rozhovoru, který Hostu poskytla jeho žena Věra) zase jednou mluví a píše, tak dva úryvky ze Zábranova deníku ocituji; mluví samy za sebe (ostatní Zábrana napsal v podobném duchu):1. Včera jsem u šatny v Univerzitní knihovně mluvil asi deset minut s Milanem Kunderou. Tvářil se, že jako potěšení na jeho straně; já nepřešel tu mez zdrženlivosti, odpovídající tomu, co si o tom člověku myslím. Sdělil mi, že emigrovat nehodlá; pomalu, po etapách se stěhuje do Prahy; v Brně prý to stojí „za hovno“ (to slovo mu zajiskřilo z pusy jak orchidej v Krkonoších); když jsem se formálně zeptal, jak se daří jeho ženě, bývalé televizní hlasatelce, kterou jsem poznal na podzim 67, když jsem společně s nimi byl v Domě spisovatelů v Karlových Varech, řekl: „Ta mi teď odjela…“ Ptal jsem se ho na jeho román Život je jinde, který vyšel ve Francii a dostal u Gallimarda cenu; řekl mi, že „román se mu podařil míň, než doufal“ a že tady jej nikdo nemůže znát jinak než z překladu, poněvadž prý český text nedal přečíst „jedinému člověku“. Nakonec mi řekl, že „zjistil, že je nevzdělaný“, a chodí si něco studovat „do té malé čítárny dozadu, kde není moc lidí“…2. K ostatním literárním „výpůjčkám“ Milana Kundery jsem dnes ještě náhodou narazil na to, že partie s Jízdou králů (Hylom! Hylom!) ze Žertu, která se zdála tak sugestivní, je z jedné válečné sbírky Viktora Fischla…- - -V těch dvou pasážích (obě jsou z druhé poloviny roku 1974) je v už podstatě všechno, čeho se měl Kundera z Československa a později Česka později dočkat a čeho se mu stále dostává; i ta poznámka o hovně, jako by byla jen jednou z řady předzvěstí kunderovského eseje Milana Jungmanna ze Svědectví.Je v nich posedlost Kunderou i osobní zášť k němu, kterou si Zábrana (a spolu s ním mnozí další) pečlivě pěstoval.Na začátku jsem se nepřesně vyjádřil. Ty dva záznamy nejsou o Kunderovi, o něm nám neřeknou vůbec nic. Jsou o provincialismu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2024-01-26 09:00:00

Reality show na vzestupu: Nova i Prima chtějí k obrazovkám přilákat mladou generaci

Vypadá to, že seriálová a filmová tvorba se pomalu stěhuje na placené platformy. Dvě největší komerční televize se snaží diváky nalákat na reality show, což je u nás zatím oblíbený formát především pro mladší generaci, pokud nejde zrovna o tanec a pečení. A ve hře jsou milionové výhry.

Čas načtení: 2024-02-21 10:21:07

Prodej • Re: ZDARMA:

Ahoj kamarádiz dnešní likvidace serverovny mám osazené patchpanely Cat5e, jsou 48portové, serverovnu jsem dělal cca před dvěma roky, no a klient se stěhuje... A samo potřebovali do poslední chvíle fungovat, tak nová serverovna je z nových dílů. Je jich cca deset až dvanáct, něco dobrého za ně potěší, když ne tak klidně za pokec s kafem u mě Statistiky: Napsal od Charon — 21. 2. 2024, 9:21

Čas načtení: 2024-02-22 17:13:09

Prodej • Re: ZDARMA:

Ahoj kamarádiz dnešní likvidace serverovny mám osazené patchpanely Cat5e, jsou 48portové, serverovnu jsem dělal cca před dvěma roky, no a klient se stěhuje... A samo potřebovali do poslední chvíle fungovat, tak nová serverovna je z nových dílů. Je jich cca deset až dvanáct, něco dobrého za ně potěší, když ne tak klidně za pokec s kafem u mě Statistiky: Napsal od Charon — 22. 2. 2024, 4:13

Čas načtení: 2024-02-25 08:15:00

Tento nový dům Bradleyho Coopera je jako vytržený z anglického venkova. Je ovšem v Pensylvánii

Ačkoli byste při pohledu na snímky nového domu, který si pořídil americký herec Bradley Cooper, hádali, že se patrně stěhuje kamsi na anglický venkov, byli byste na omylu. Patrový dům s obytným podkrovím pod sedlovou střechou je totiž zasazen do klidného kraje v New Hope, v Pensylvánii, což je ostatně stát, ke kterému má osobní úzkou vazbu.

Čas načtení: 2024-02-23 23:43:10

MINT Market Olomouc

MINT Market se v Olomouci opět stěhuje! Přes padesát tvůrců a... | Olomouc - (2024-05-04 10:00:00 - 2024-05-04 00:00:00)

Čas načtení: 2024-02-28 16:50:00

„Až to lidem dojde, bude pozdě. Přesně proto prohrajeme.“ Vidlák, ceny a zlé zprávy

VIDLÁKUV TÝDEN Jak jsme již psali, od roku 2020 zdražila v ČR elektřina o 80,9 %. Moravský zemědělec a bloger Daniel Sterzik, zvaný Vidlák, soudí, že to je mimo jiné důvod, proč prohrajeme na Ukrajině válku. I celou budoucnost. „Proto se Porsche stěhuje do USA, Stihl do Švýcarska, proto zhasla Nová huť a výroba se přesouvá do Španělska, kde ji bude EU štědře dotovat, proto každou chvíli končí nějaká hospoda nebo malá výroba, a až to lidem dojde, bude pozdě,“ říká. A zároveň se diví, že s tím, jak šly ceny nahoru, se ještě tolik nezdražilo. Podle něho se v zahraničí všichni radují a těší se, až bude Evropa na prodej.

Čas načtení: 2024-02-29 13:31:00

Koloběh trejdů v NHL spuštěn! Tanev míří do Dallasu, součástí i Devils

Už 8. března proběhne uzávěrka přestupů v NHL. V únoru jsme do středy přesto viděli pouze dvě výměny. Zámořím kolovala informace, že všechny týmy čekají na Calgary. O Christophera Taneva byl totiž v rámci NHL velký zájem a právě jeho výměna má stanovit ceny pro další trejdy. Koloběh byl spuštěn. Tanev se stěhuje do Texasu.

Čas načtení: 2024-02-29 19:24:09

Kronika města Mistle End – Gryfova zkouška [Benedict Mirow / Bambook]

Když se Cedrik s otcem stěhuje do Skotska, nemá ani tušení, jaké síly dřímají v jeho nitru.