Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-12 11:00:42

Jaké aplikace používá Generace Z? Mezi nejstahovanější patří čínské portály

Mladí lidé, spadající do Generace Z, jsou dle odborníků první generací kompletně vyrůstající se smartphony. Je tudíž zajímavé sledovat, jaké aplikace tato generace využívá nejvíce. Nový průzkum internetového portálu TechCrunch se na toto téma podíval podrobně a přináší velice zajímavé statistiky stahovaných aplikací. Jaké appky používá Generace Z? Ještě než…Přečtěte si celý článek: Jaké aplikace používá Generace Z? Mezi nejstahovanější patří čínské portály

Čas načtení: 2024-12-04 16:36:22

Brzo se lidstvo ocitne na pokraji vyhynutí

Lidstvo pomocí statistiky zjistilo že se začal počet lidí na světě pomalu dlouhodobě snižovat na tom by nebylo nic tak zvláštního zajímavé je, že tento úbytek lidí se týkal jenom lidí, co byli pro společnost problémem, protože byli; staří, nemocní, vadní, uvěznění atd. jako by si smrt vedla podrobné statistiky o všech lidech a přednostně… Číst dále »Brzo se lidstvo ocitne na pokraji vyhynutí

Čas načtení: 2024-12-15 06:00:32

Stresující sobota, nejlepší spánek v pondělí. Co dalšího prozradily roční statistiky Garmin?

Garmin zveřejnil pravidelnou statistiku Year in Review 2024 Uvádí v ní, jak jsou na tom uživatelé hodinek s energií i sportem Zveřejnil i zajímavé rekordy Pokud používáte chytré hodinky, nejspíš jste nadšení z toho, kolik toho zvládají. Jak vám pomáhají s monitorováním zdravotního stavu, spánku, stresu i s cvičením. Ale bylo by naivní myslet si, […] Celý článek si můžete přečíst na Stresující sobota, nejlepší spánek v pondělí. Co dalšího prozradily roční statistiky Garmin?

Čas načtení: 2022-07-12 10:45:00

Bára Janurová (Seznam.cz): Firmy očekávají, že přijmou již hotové lidi, které není třeba dále rozvíjet

V našem křesle pro hosta se tentokrát na téma (sebe)rozvoje zajímavě rozpovídala Bára Janurová, která tuhle alchymii ovládání soft i hard skills šíří u nás v Seznamu.  A to už šest let. S Martinem probrali situaci vzdělávání ve firmách, fungování školení v Seznamu nebo Bářin blog. Spolu s kolegy z týmu vzdělávání umíte zájemce naučit zcela nové schopnosti, a to i opravdu vybroušené hard skills. Je to tak? Je to tak, nabízený záběr témat a tréninků máme hodně široký. V jiných firmách to nebývá obvyklé, že se tolik úrovní obstarává interně. Jaká je úroveň vzdělávání ve firmách? Nemám přehled o celém trhu, ale bude se to dost lišit firma od firmy. Podle mě se úroveň vzdělávání se hodně zvedla. Jsou firmy, kde jedou tzv. devadesátky, tam si sednete do místnosti, osm hodin posloucháte lektora, který pro svá tvrzení nemá zdroje a nemá své „rady“ ověřené. Ovšem existují i firmy, které svou zaměstnaneckou kulturu vedou naprosto skvěle. Co je z hlediska rozvoje podle mě nejhorší, když firma očekává, že najme hotové lidi, které netřeba dál vzdělávat. Protože trh se neustále mění a tím i potřeba různých dovedností. Předpokládat, že dnes najmu zaměstnance a bez rozvoje jeho dalších vědomostí a dovedností bude efektivní, je zkrátka naivní. Za těch 6 let jsi učila už velký průřez všeho, co se v Seznamu dělá. Například umění, jak má manažer vést své podřízené, docházka pro HR a další dovednostní kousky. Máš pravdu v tom, že my trenéři jsme získali dobrý vhled do všech pozic, které v Seznamu máme. A to proto, že každý z kolegů k nám někdy přijde na školení nebo konzultaci a spolu pečlivě probereme, co na své pozici řeší. Já si pamatuju, že před lety, kdy začínalo RTB a trh ho teprve začal objevovat, vy jste hned začali toto téma školit. Někdo od vás přišel, sehnali jste si materiály a chvíli na to připravili plnohodnotné školení. Já to doplním, ať to nevypadá, že jsme pohádkoví supermani. Vždy máme k ruce zdroj, který nám ty informace dobře zpracuje a dál s námi konzultuje. To je za mě velká výhoda Seznamu. Máme tu odborníky téměř na cokoli a tajemství našeho umění je o tomhle důležitém člověku vědět. A zapojit ho do procesu předání svého know how a cenných postřehů zase nám. My pak těm výsledkům bádání dáme formu, ale on nám primárně předá obrovsky cenný obsah. Během covidu jste fungovali pouze online. Teď už jste nějaký čas opět zpátky v zasedačkách. Jak bys tato dvě období porovnala? My jsme tehdy do onlinu skočili fakt rychle. Zrušili jsme téměř ze dne na den všechna prezenční školení a přešli na webináře. Když bych měla porovnat třeba zájem, ten byl během covidu velký. Lidé potřebovali zaměřit pozornost jinam než na strašící statistiky nakažených. A zároveň měli potřebu se dál vzdělávat. Také byl zájem o jiná témata, než tomu je teď. Dnes jsou více oblíbenější témata jako zvládání pracovního stresu nebo time management, což souvisí s návratem do kanceláří. Co dalšího uslyšíte: Jak se pozná dobrý trenérKolik trenérů chce do SeznamuKolik akcí a seznamáků už Bára odškolilaJak Bára řeší vlastní osobní a profesní rozvoj

Čas načtení: 2024-01-21 12:56:41

Robinhood akumuluje 36 bilionů tokenů Shiba Inu

Nové akumulační šílenství posílilo pozici Shiba Inu jako třetího největšího holdingu významné americké burzy Robinhood. Kryptoměnový nadšenec Lola, která podporuje Shiba Inu, na tento vývoj upozornila v nedávném tweetu. S odkazem na statistiky známé analytické firmy Arkham Intelligence zabývající se kryptotržbami Lola prozradila, že americká obchodní platforma nyní drží neuvěřitelných 36,825 bilionu jednotek tokenů SHIB. Lola dále prozradila, že společnost Robinhood dosáhla významné hodnoty tokenů SHIB s novým přírůstkem zahrnujícím 140 miliard Shiba Inu. Zajímavé je, že navrhla, že výměna byla vyčerpána z jejího držení Bitcoin uprostřed nové akvizice SHIB tokenu. 36 bilionů tokenů Shiba Inu (SHIB) Konkrétně u společnosti […]

Čas načtení: 2023-02-23 09:32:40

Nejlepší chytré hodinky od Xiaomi | Test, recenze a jak vybrat

Smart watch neboli chytré hodinky jsou fenoménem, který se objevil v minulé dekádě. Spousta lidí si na jejich služby během těch několika let zvykla natolik, že se bez nich cítí jako bez ruky. Není se co divit. Tento šikovný a skladný asistent má spoustu funkcí. Dokáže usnadnit a zpříjemnit práci s mobilem. Nabízí různé zajímavé sportovní, motivační a zdravotní aplikace, režimy a programy. Od sledování spánku či tepové frekvence až po různé statistiky a měření výkonu, navigaci a pokročilé funkce. Sortiment chytrých hodinek ovšem dosahuje značné šíře. Jak si tedy vybrat? Mezi nejpopulárnější značky nejen chytrých hodinek, ale i chytré elektroniky obecně, The post Nejlepší chytré hodinky od Xiaomi | Test, recenze a jak vybrat first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-03-10 17:34:11

Prodej • Re: ZDARMA:

zamlouvám si slovníkTak až to přečteš, dej vědět co bylo zajímavé.Statistiky: Napsal od Cjuz — 10. 3. 2024, 4:34

Čas načtení: 2024-04-19 06:01:42

Uživatelé iPhone jsou bohatší než uživatelé Androidu

Slickdeals.com lze nejsnadněji popsat jako americkou verzi Slevomatu, ovšem s tím rozdílem, že zde lidé mohou nakupovat opravdu cokoli a právě proto má miliony zákazníků. Společnost Slickdeals často zveřejňuje velmi zajímavé statistiky, které porovnávají například uživatele jednotlivých platforem a právě z jedné takové vyplývá, že uživatelé iPhonů mají výrazně vyšší příjem než uživatelé Androidu. Podle dat společnosti Slickdeals.com vydělává průměrný uživatel iPhone ročně 53 251$, zatímco uživatel Androidu pouze 37 040$. Nutno podotknout, […]

Čas načtení: 2024-04-28 17:29:45

Prodej • Re: Prodáno

Hele, Dana2525, nechceš ty svoje prodane příspěvky rovnou vymazat a nedělat z nich "Prodáno", kde obvykle vůbec nic nezůstane?U ostatních přispěvatelů člověk aspoň vidí, o co šlo a může to pro něj být zajímavé jako info.U tebe zůstávaji vesměs jen prázdné prispevky s "Prodáno" .Co ty na to?Statistiky: Napsal od lapa — 28. 4. 2024, 4:29

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-12-23 18:32:25

Co říkají o našich vysokých školách diplomové práce jejich studentů? Pole pro výzkum je tu neorané!

Nedávno jsem se porozhlížel po tom, jaká témata se učí na našich vysokých školách. Mimo jiné proto, že jsem si říkal, že bych se mohl ke studiu na univerzitě vrátit. Jenže kam? A tak jsem se podíval na ty diplomky. Nebylo by zajímavé studovat tam, kde se píšou zajímavé diplomky a bakalářky? Nevypovídá to něco o studiu? Udělal jsem si malý script, který prošel databázi diplomek (budu pod pojem diplomky slučovat i bakalářky a disertace) na témata, která mě zaujala. Tak například v kvantové fyzice a kvantových počítačích je to naprosté minimum. Theses i databáze ostravské VŠB a pražského ČVUT v kvantovém oboru registrují kolem dvacítky prací. A to v oboru, který dnes je světově nejprogresivnějším oborem v oblasti počítačů a kde se očkávají nejdůležitější posuny. Zkusil jsem databázi projet na jména nobelistů posledních patnácti let. Výsledky byly také tristní - nobelisté z fyziky mají malé jednotky zmínek. Tak třeba takový Serge Haroche je zmíněn pětkrát (nobelovka 2012 za manipulace s kvantovými systémy na individuální úrovni), podobné číslo má spoluoceněný D.J. Wineland (ten se trochu plete s vinicema). David Deutsch se špatně hledá, jeho jméno koliduje s obecným slovem, ale i u něj jsou jednotky větších citací, přitom jde o zakladatele žánru univerzálních kvantových počítačů. A teprve Peter Shor, dnes 64 letý autor Shorova algoritmu má téměř tisícovku citací, naprostou většinu kvůli algoritmu. John Preskill, jeden z předních teoretiků kvantových informačních věd, který se zabývá kvantovými chybami, má také desítku zmínek, ve vyhledávání koliduje s Hallie PRESKILL, která se zabývá vzděláváním a má podstatně více zmínek. Mírně lepší je to u moderních ekonomů. Daron Acemoglu, jeden z nejznámějších profesorů na MIT, má slušnou pětistovku zmínek. Jeho práce se zaměřuje na ekonomický růst, politickou ekonomii a ekonomickou historii, je autorem legendární knihy Why Nations Fail. Ale například klasik pařížské ekonomické školy Thomas Piketty, jemuž nobelovka za práci o ekonomii nerovnosti zatím také utíká, má zmínek dvě stovky, stejně jako letošní nobelistka Claudia Goldin. Ta data jsou zajímavá ještě v jednom ohledu. Když si stejně vyhledám svoje jméno zjistím, že mám v závěrečných vysokoškolských pracech citovanost výrazně vyšší, než naprostá většina nositelů nobelovy ceny za fyziku nebo ekonomii za posledních patnáct let. To znamená, že je něco špatně. A není to rozhodně špatně v rozhodnutích švédské akademie věd. Problémy jsou dvojího druhu. Tak především, moje články a materiály jsou dostupné zdarma, na internetu a v češtině. Snadno je najdete přes Google a týkají se atraktivních oblastí, takže na ně student snadno narazí a ještě snadněji použije. Za druhé, já se většinou věnuji základům tématu, zatímco většina nobelistů se věnuje něčemu, co je ještě hodně napřed a co se na školách zatím asi nevyučuje a to ani okrajově. To v technice. Nebo dost možná si studenti neberou dost ambiciozní témata na diplomku. Pojďme se na to trochu podívat. V ekonomice je zřetelné, že Česko je dneska mimo hlavní ekonomický proud. Moderní ekonomické směry, jaké representuje třeba Mariana Mazzucatová nebo zmíněný Piketty, Acemoglu nebo Deaton, jsou v českém ekonomickém vnímání herezí. Ještě tak možná Acemoglu, protože nezabrušuje tolik do vlivu podpory státu, ale Mazzucatová, jejíž stěžejní dílo analyzuje význam státní podpory pro inovativnost podniků, tu musí pravicová ekoúderka nenávidět, pokud by ji znala. Sendhil Mullainathan s pracemi o chování spotřebitelů, diskriminaci na trhu práce a chudobě - to samé. Svědčí o tom i minimum citací Jen tak cvičně jsem se podíval, jak je na tom třeba mnichovská technická univerzita TUM, ať už si pořád nebereme do úst amerikánské MIT. V Německu je TUM považována za slušné akademické pracoviště, v žebříčku univerzit se pohybuje slušně nahoře, má cca dvojnásobek studentů proti ČVUT a když se podíváte do online databáze, tak také podstatně atraktivnější zastoupení moderních směrů. Podobně je tomu u ekonomických univerzit, díval jsem se na mnichovské LMU, Frankfurtské GU nebo kolínskou univerzitu, všechny představují slušné ekonomické univerzity. Zkuste si projít jejich databáze diplomek a vedle toho si postavit poslední práce z VŠE. To jsou dva jiné světy. Závěry si z toho udělejte sami. Já jen chci říct, že ta Mazzucatová někde napsala myšlenku, která je samozřejmě mimózní, ale za úvahu možná stojí. A totiž, že vzdělanost nevybuduje společnost rozdáváním univerzitních titulů, tím se vybuduje jen statistika. Abychom byli spravedliví, tak k těm školám: ČVUT má rozpočet kolem 6,7 mld Kč ročně na cca 25 000 studentů, tj. 270 000 Kč ročně na studenta. Mnichovský TUM má rozpočet bez nemocnice 26 mld Kč ročně na cca 50 000 studentů, tj cca 520 000 Kč ročně na studenta, cca dvojnásobek. To vypadá dramaticky, jenže jen něco málo přes polovinu těch peněz dostává TUM od státu, téměř polovinu dostává od sponzorů (tím se nemyslí státní dotace) a zbytek si vydělá. Nedělají to soudruzi v Německu úplně špatně za ty prachy. V roce 2022 byl TUM v žebříčku nejlepších světových univerzit ARWU na místě 56, ČVUT na neupřesněném místě 800-900… Berme to jako malý výkop do diskuse. Projít si školy podle diplomových prací, jejich témat, citací autorit a klíčových slov je pro někoho zajímavé téma třeba pro takovou menší disertaci. Třeba mě přesvědčíte, že to byl jen povrchní pohled! Rád se nechám čísly přesvědčovat!

Čas načtení: 2013-06-04 00:54:00

O velké vodě

Taky sledujete zprávy týkající se současných povodní? Nejspíš ano, vždyť koho by taková hrozba nechala lhostejným, i když se ho třeba bezprostředně netýká. Což je v podstatě můj případ, protože bydlíme v oblasti, kde řeka v současné době problémy nepůsobí a ani moje rodina ani moji známí ohroženi nejsou. Nejvíc pozornosti samozřejmě přitahuje Praha. Přesto sleduju, co se děje, hledám informace na internetu a připadají mi trochu nevyvážené. Samozřejmě dominují dramatické záběry zatopených oblastí se střechami vykukujícími z vody nebo lidé, kteří bojují s velkou vodou. Občas se vyskytne něco jako Kdo za to může? Co to ty vodohospodáři dělaj? To nevěděli dřív, že bude tolik vody?To nemohli včas vypustit přehrady na Vltavě? Byla bych opatrná při odsuzování těch, kdo mají s vodou a počasím co do činění. Protože mám ráda čísla, všímám si jich i v těchto zpravodajstvích. Třeba informace o přehradách vltavské kaskády, je jich devět a jejich objem je impozantní. Kdyby byly všechny zcela prázdné, tak by pojaly tolik vody, kolik proteče Prahou za 125 hodin, tj, asi pět dní (při průtoku 3000 m3/s, což je přibližně stav z pondělí 3.6.2013 večer). Jenže vyprázdnit přehradu asi nebude tak jednoduché a už vůbec ne rychlé. Nejsem odborník, ale z těch výše uvedených čísel mi vyplývá, že by to trvalo řadu dní. Samozřejmě pokud by žádná voda nepřitékala, což je v době vytrvalých dešťů nereálné. Ještě déle by pak trvalo přehrady znova napustit. Zadržovat velkou vodu totiž zdaleka není jejich jediná funkce. Jsou tam ryby, lidé se tam jezdí rekreovat, slouží jako zdroje vody a elektřiny. Přehrady podle mě sice mají schopnost zmírňovat výkyvy, ale také mají svoje meze. Možná, že problém je i v hospodaření v krajině. Vždyť přehrady jsou jen malinké ostrůvky v krajině, která má také určitou schopnost zadržovat vodu. Znova se vrátím k číslům. Povodí Vltavy - tedy oblast, odkud stéká voda do Vltavy -  má přibližně 27 000 km2. Plocha přehrad vltavské kaskády 96 km2. Pokusila jsem se to znázornit na následujícím čtverci: zelená plocha reprezentuje plochu povodí, ten malinký čtvereček uprostřed, to je plocha přehrad vltavské kaskády. Tam se má vejít všechna přebytečná voda z velkých dešťů?   Držím palce všem, kdo se s velkou vodou perou i těm, kdo bezmocně čekají, co bude dál. Odkazy na zajímavé články: http://zpravy.idnes.cz/prijdou-jeste-vetsi-povodne-rika-geolog-cilek-foo-/domaci.aspx?c=A060409_085026_domaci_jan – rozhovor s Václavem Cílkem, odborníkem na povodně. Byl pořízen před několika lety, ale stále jsou v něm zajímavé informace třeba o tom, jak si způsobujeme problémy s vodou i vlastní nedobrou péčí o krajinu. Opravdu zajímavé počtení.   http://cs.wikipedia.org/wiki/Vltavsk%C3%A1_kask%C3%A1da – informace o vltavské kaskádě.  http://technet.idnes.cz/prutok-praha-povodne-2013-0sd-/veda.aspx?c=A130603_151630_veda_mla – porovnání povodně současné s tou z roku 2002, která se stále ještě jeví mnohem horší.  

Čas načtení: 2024-02-16 00:10:56

Ochrana před kosmickým zářením je klíčová pro lety na Měsíc i Mars

Spolu s tím, jak se blíží náš návrat člověka na Měsíc, roste intenzita studia dozimetrické situace mimo ochrannou náruč naší atmosféry a magnetického pole. Intenzivní dozimetrický monitoring se realizoval během prvního využití kosmické lodi Orion v rámci letu Artemis I. Velmi zajímavé výsledky o radiaci na Marsu se získaly pomocí zařízení RAD, které je na palubě vozítka Curiosity. Před více než dvěma roky vyšel článek, který podrobně rozebral vlastnosti kosmického záření a možnosti ochrany před jeho dopady. Úsilí v této oblasti je v posledních letech stále intenzivnější, je tak zajímavé se podívat na některé nedávné zajímavé novinky. Připomeňme si, že kosmické záření ve vesmírném prostoru, které z větší části tvoří protony i těžší ionty, je dvojího původu.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 14:05:52

Co zůstalo za fotografie po známých i zapomenutých českých spisovatelích?

Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem. Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat. Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy). Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie. Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce. Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky. Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu. I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé. Tak například Joe (Josef) Hloucha se vydal do Japonska až po tom, co napsal do této země zasazený román (pod vlivem a na základě informací od Kořenského). Japonsku se věnovala i Barbara M. Eliášová, kterou lze považovat za první samostatnou českou cestovatelku. Vzhledem k tomu, že tento autor i autorka zemřeli stejně jako v knize obsáhle představený Viktor Mussík až v padesátých letech (další Jan Havlasa dokonce v roce 1964), schází mi v této kategorii například Konstantin Biebl či Karel Čapek (nevím ovšem, zda Biebl vůbec fotografoval a zda se Čapek, který fotografoval výborně, svému „koníčku“ věnoval i na cestách). V celkovém výčtu cestovatelů mi schází především manželé Elstnerovi, kteří psali i fotografovali výtečně. Zřejmě to ale nebylo v zadání projektu. A také opět nevím, zda a jak jsou jejich práce přístupné, či a jak se zachovaly, zda i jinak než v terciární podobě. Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí. A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR. Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-20 14:39:05

O italském městečku, které porazilo virus – aspoň prozatím

Jak v třítisícovém Vò zredukovali počet nakažených skoro na nulu a o otázkách, které z toho vznikají. Vò ležící v benátském regionu bylo donedávna Italům známé leda jako jazyková kuriozita – společně s městy Ne, Re a Ro tvoří čtyřlístek obcí s nejkratšími jmény v Itálii. V únoru 2020 ovšem získalo na proslulosti ze zcela jiného důvodu. Právě tady vzniklo jedno z epicenter koronavirové infekce v Itálii, včetně prvního italského úmrtí vůbec. Nad obcí byla vyhlášena karanténa. Na sklonku února se benátské úřady ve Vò pustily do něčeho, co by nešlo jen tak replikovat ve velkém městě: otestovaly na koronavirus úplně všechny obyvatele městečka. Ukázalo se, že jej chytilo 88 lidí, tedy tři procenta populace, ale že polovina z nakažených nemá vůbec žádné potíže. Všichni byli izolováni. O týden později začalo město znovu testovat všechny obyvatele, včetně těch, kteří byli pozitivní při prvním testu. Počet infikovaných klesl z 88 na pouhých sedm, přičemž z těch sedmi jich bylo bez příznaků hned šest! (La Repubblica, dopis imunologa Romagnaniho v Corriere della Sera, článek ve Financial Times.) Je očividné, že tenhle postup není možno udělat úplně plošně, zkuste třeba prosazovat podobné postupy v nějakém ghettu (zrovna jsem četl o tom, že přesně tenhle problém řeší bulharské úřady). Stejně je to ale zajímavý experiment, ze kterého plynou různé otázky a témata k uvažování. Za prvé: rychlé vyhasnutí infekce v městečku Vò poté, co byli všichni izolováni, dává tušit, že nemoc se šíří i od lidí bez příznaků (asymptomatic carriers) a že těch bezpříznakových přenašečů je docela hodně. Jinými slovy, že omezovat testování jenom na lidi, kteří už nějaké příznaky mají, je jako vybírat vodu z vany cedníkem, a že k účinnému podvázání šíření nemoci je nutno okruh testovaných osob podstatně rozšířit. To samozřejmě naráží na kapacitu laboratoří, které nemohou zpracovat miliony vzorků během pár dní. Potřebujeme tedy nějaký „polní test“, který dokáže dát výsledky rychle a který dokážou provést i zaškolení amatéři. Něco jako ekvivalent teploměru nebo tlakoměru, k jehož použití taky není potřeba odborný personál. Za druhé: je zajímavé, že ve vzájemné izolaci se většina pacientů rychle uzdravila a v obci už nebylo zaznamenáno žádné další úmrtí, ba dokonce ani žádný další těžký případ. Což je v současných italských poměrech (pozitivní) anomálie, na kterou poukazuje právě profesor Romagnani ve své reakci: izolace všech nakažených jako by chránila i je samotné navzájem, nejenom zdravé jedince. To vede na další zajímavou otázku: co když je nebezpečnější se tím samým virem infikovat vícekrát krátce za sebou než jenom jednou? Co když je průběh nemoci horší, chytneme-li ji během pár dnů hned od několika různých lidí? Není tím třeba tělo přetíženo právě v nejhorší možnou chvíli? Kdyby to tak bylo, vysvětlovalo by to vysokou úmrtnost mezi lékaři v nemocnicích – v Itálii už na Covid-19 zemřelo třináct lékařů. Právě ti se ovšem virovými částicemi takříkajíc „brodí“ celé dny a noci. Zároveň by to znamenalo, že hospitalizované pacienty je potřeba co nejvíc od sebe navzájem oddělit, pokud to okolnosti dovolují. Za třetí: lidí, kteří prodělali infekci bez symptomů, byly i v malém městě Vò desítky. To je docela nadějné do budoucna – znamená to, že za nějakých okolností se lidský organismus dokáže novému koronaviru velmi účinně bránit. A také to, že odborníci, kteří chtějí tuhle imunitu studovat, mají k dispozici dost konkrétních osob, které mohou podrobit zkoumání. Nejspíš nejenom ve Vò, ale i všude jinde ve světě. Přijít ale na to, co přesně dělá ten rozdíl mezi člověkem, který si ani nevšimne, že na něj něco sednulo, a mezi tím, kterého za pár dní vezou na jednotku intenzivní péče se zápalem plic, bude snad nejtěžší vědecký úkol dneška. Hlavně kvůli tomu, pod jakým časovým tlakem se tenhle fenomén zkoumá. V čem se může skrývat odpověď? Genetika? Jestli ano, tak co konkrétně, vždyť lidský genom je obrovský? Nebo životospráva? A zase: co konkrétně se tím myslí? Dostatek či nedostatek nějakého vitamínu ve stravě? Interakce s nějakými běžnými léky, které užívá větší množství lidí? (Tu poslední hypotézu nedávno rozvíjeli v Lancetu.) Těch možností je opravdu docela dost. Samé zajímavé otázky, ale zajímavé otázky jsou dobrá věc. Při jejich řešení se vždycky na něco nesamozřejmého přijde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-03-27 11:00:00

Největší vyhledávač stavebnic LEGO Briky.cz spustil spolupráci s portálem Aukro

Praha 27. března 2024 (PROTEXT) - Máš zájem o novinky, které se denně dějí ve světě stavebnic LEGO? Hledáš staré nebo naopak nejnovější stavebnice za dostupné ceny? Briky nabízí jedinečnou databázi všech setů LEGO, které byly kdy vydány. Nově ve spolupráci i s portálem Aukro.LEGO novinek a informací není nikdy dost. Stejně tak i milovníků stavebnic LEGO. Briky spojuje všechny věkové skupiny, které zajímá jedna věc, LEGO. LEGO má velkou výhodu a tou je, že je jedno kolik vám je let, jestliže pro něj získáte slabost jednou, budete ji mít už napořád. Briky denně prohledává známé e-shopy a bazary, abyste získali tu nejlepší nabídku z celého internetu. Celkem vyhledáváme nabídky a slevy ve více než 30 e-shopech bazarech nebo aukčních portálech jako je například Aukro. Na Briky naleznete nejen nabídky stavebnic LEGO, ale také i seznam dílků a minifigurek nebo také informace o cenovém vývoji stavebnic na e-shopech a bazarech.„Jsme moc rádi, že jsme spolupráci s aukčním a prodejním portálem Aukro navázali a pro fanoušky stavebnic LEGO a AFOLy (dospělí fanoušci LEGO stavebnic) již několik týdnů vyhledáváme aukce a prodeje nejen nových, ale také starších stavebnic LEGO, o které je mezi AFOLy velký zájem,“ sdělil Filip Šandera, zakladatel portálu Briky.czAktuálně má Briky v databázi více jak 22 tisíc setů a dalších produktů s LEGO tématikou. Naleznete zde více než 70 tisíc nabídek k těmto produktům a stavebnicím. Kromě toho nabízí i další zajímavé funkce pro sběratele.Chcete znát hodnotu své sbírky?Věděli jste, že jedna z nejhodnotnější stavebnic je stavebnice Ole Kirk's House z roku 2009, dům zakladatele společnosti LEGO, kterých bylo vyrobeno jen 32 kusů? Je ale daleko více nových i starých stavebnic, které mají nadprůměrnou hodnotu. K tomu abyste zjistili hodnotu i vašich stavebnic vám pomůže speciální LEGO sbírka na Briky, která vám hodnotu vaší sbírky spočítá. Stačí si zaevidovat své stavebnice, a můžete si zde poznamenat i informace o stavu vaší stavebnice či minifigurky, které také ovlivňují výslednou hodnotu.Při slevových akcích se dá na stavebnicích LEGO hodně ušetřitBez akcí a slev pro milovníky stavebnic LEGO to nejde. Na Briky pro vás sledujeme ty nejzajímavější slevy a akce každý den a dáváme o nich vědět nejen na webu, ale i na sociálních sítích – Facebook, Instagram. Když se navíc připojíte na náš Discord server, nepřijdete nejen o zajímavé informace na LEGO téma, ale dozvíte se o slevových akcích v předstihu.Seznam přání pro rodinu i přáteleA to nejen na Vánoce. Vyplňte si svůj seznam přání a pošlete ho rodině a známým, aby věděli, s jakou stavebnicí určitě nešlápnou vedle. Pak už sdílíte jen odkaz a je to.Prodejní kniha pro evidenci prodejůInvestujete do stavebnic LEGO nebo jen občasně prodáváte stavebnice z dětských let?Chcete mít přehled o tom, jaké stavebnice a minifigurky jste kdy, kde a za kolik prodali? Prodejní kniha vám umožní evidovat všechny prodeje napříč platformami jako Bazoš, Sbazar nebo právě Aukro či Facebook Marketplace a mít tak ucelený přehled o vašich prodejích, ziscích a útratách a dokonce i třeba za poštovné.    

Čas načtení: 2024-05-13 12:50:02

Zajímavé záběry úderné roty ukrajinských dronů. Tank dostal přesný zásah

Zajímavé záběry úderné roty dronů ze 47. samostatné mechanizované brigády Ukrajiny v klidu zaměřuje cíl a dává povel ke zničení. (Foto: X) Ruský tank... Článek Zajímavé záběry úderné roty ukrajinských dronů. Tank dostal přesný zásah se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-21 10:30:44

K Vivo V40 SE dostanete dva zajímavé dárky. O ten nejlepší můžete ještě pár dní soutěžit

Zákazníci, kteří si koupí nový telefon Vivo V40 SE, mohou soutěžit o zajímavý dárek Tím je zájezd pro 2 osoby na fotbalové EURO, konkrétně na zápas Česka s Portugalskem Soutěžit může každý, kdo u vybraných e-shopů pořídí nový telefon a svůj nákup zaregistruje Společnost Vivo na českém trhu prodává svůj zatím nejnovější telefon V40 SE. Jde o zajímavý telefon střední třídy, který láká na inovativní displej s vysokou svítivostí a stylový design inspirovaný kůží. K nákupu navíc u všech velkých prodejců získáte hned dva zajímavé dárky a můžete hrát o zájezd na fotbalového mistrovství evropy. Přečtěte si celý článek K Vivo V40 SE dostanete dva zajímavé dárky. O ten nejlepší můžete ještě pár dní soutěžit

Čas načtení: 2024-06-27 01:00:00

Za zajímavé ekonomické diplomové práce čeká na vysokoškoláky 60 tisíc Kč

Brno, 27. června 2024 - Motivovat a odměnit úspěšné absolventy a absolventky ekonomických oborů za zajímavé diplomové práce, a zároveň ocenit i pedagogy za odborné vedení jejich diplomantů. Ale také poskytnout vysokoškolákům zpětnou vazbu a vyzdvihnout netradičně zpracovaná ekonomická témata. I takové jsou cíle již šestého ročníku tradiční soutěže Cena Atlas Copco Services, která letos opět hledá zajímavé ekonomické diplomové práce, vzniklé na tuzemských univerzitách. Celý článek...

Čas načtení: 2024-09-04 20:02:38

Toto jsou 3 akcie umělé inteligence pod 200 USD, která vyplácí zajímavé dividendy

Technologické akcie umí během krátké doby vykázat velký cenový růst. Když k tomuto potenciálu připočítáme i dividendy, zrodí se zajímavé příležitosti, na které se nyní podíváme. Článek Toto jsou 3 akcie umělé inteligence pod 200 USD, která vyplácí zajímavé dividendy z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-11-28 14:34:00

Nejlepší LEGO slevy na Black Friday - Jak ulovit perfektní dárky za skvělou cenu?

Praha 28. listopadu 2024 (PROTEXT) - Black Friday je ideální příležitostí k nákupu dárků za výhodné ceny a pokud hledáte inspiraci pro své blízké nebo si chcete splnit svůj vlastní LEGO sen, máme pro vás tip. Portál Briky přináší přehled těch nejlepších slev a akcí na stavebnice LEGO. Pojďme se podívat, proč je právě tato platforma skvělým pomocníkem pro všechny LEGO nadšence. Dárky, které potěší každého LEGO fanouškaStavebnice LEGO patří mezi nejoblíbenější vánoční dárky. Ať už sháníte něco pro děti, sběratele, nebo dospělé stavitele, slevy na Black Friday vám umožní pořídit tyto oblíbené sety za zlomek ceny. Na Briky najdete všechny aktuální nabídky z desítek e-shopů přehledně na jednom místě. Nemusíte složitě procházet jednotlivé obchody – stačí jeden klik a víte, co a kde nakoupit nejvýhodněji. Přehledný katalog slev s možností filtraceDíky pokročilým funkcím portálu Briky je vyhledávání slev hračka. Můžete filtrovat podle ceny, typu stavebnice, nebo dokonce podle oblíbených témat, jako je Star Wars, Harry Potter či Technic. Široký výběr vám zaručí, že najdete přesně to, co hledáte. Ať už jde o malý set pro radost nebo rozsáhlou sběratelskou edici. Dárky k nákupu a exkluzivní nabídkyNejen slevy dělají LEGO nákupy atraktivní. Na Briky najdete také informace o dárcích, které získáte při nákupu na oficiálním e-shopu LEGO nebo u vybraných prodejců. Tyto bonusy mohou zahrnovat exkluzivní minifigurky, speciální sety nebo doplňky, které nikde jinde neseženete. Briky nabízí více než jen slevyBriky není jen místem pro lovce slev. Na webu najdete kompletní databázi LEGO stavebnic, včetně těch, které již nejsou na trhu. Kromě toho nabízí také katalog LEGO minifigurek a detailní přehled dílků, které jednotlivé sety obsahují. Moje sbírka pro LEGO nadšenceMáte doma sbírku LEGO stavebnic? S Briky ji můžete jednoduše evidovat. Díky tomu si nejen uděláte přehled, ale můžete také zjistit hodnotu své sbírky, sledovat chybějící kousky nebo plánovat další rozšíření. Tato funkce ocení nejen sběratelé, ale také ti, kdo chtějí mít ve své LEGO vášni pořádek. Připravení na lov slev?Navštivte Briky.cz Black Friday je za dveřmi, a s ním i jedinečná příležitost pořídit LEGO stavebnice za skvělé ceny. Nenechte si ujít šanci udělat radost sobě i svým blízkým. Kompletní přehled slev najdete na Briky.cz – Zajímavé slevy a akce na LEGO stavebnice.Nečekejte, až budou ty nejlepší nabídky pryč. Prozkoumejte aktuální slevy a udělejte z letošních Vánoc ty nejzábavnější a nejkreativnější! Zdroj: Briky ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-12-04 06:00:39

Hledáte zajímavé dividendové akcie? 5 akcií, které v listopadu zvýšily své dividendy o desítky procent

Hledáte spolehlivé dividendové akcie? Představujeme pět firem, které v listopadu překvapily výrazným zvýšením dividend. Zjistěte, proč by (ne)mohly být zajímavé pro vaše portfolio. Článek Hledáte zajímavé dividendové akcie? 5 akcií, které v listopadu zvýšily své dividendy o desítky procent z webového portálu Finex.cz.