EUR 25,145 
|| 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Nejprve ho oslovili jako influencera, pak se stal hvězdou jejich reklamního spotu a nakonec jim zachránil večírek. Moderátor Leoš Mareš je muž mnoha schopností a společnost, která mu štědře zaplatila, dozajista nelitovala ani koruny.
Čas načtení: 2024-03-30 12:00:00
Nejprve ho oslovili jako influencera, pak se stal hvězdou jejich reklamního spotu a nakonec jim zachránil večírek. Moderátor Leoš Mareš je muž mnoha schopností a společnost, která mu štědře zaplatila, dozajista nelitovala ani koruny.
\nČas načtení: 2020-04-29 12:20:16
Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů (ukázka z knihy)
Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování. Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu. Ukázka z knihy Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda. Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí. Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl: „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“ Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl: „Cikáni, tam, konvoj…“ Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky. Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem: „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“ O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel: „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu. Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha: „Hartissi!“ Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné. „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“ Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“ Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě. „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“ „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“ Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu. „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“ Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami. „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“ Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho. „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“ Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel. Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl: „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“ Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil: „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“ Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“ Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek. Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi: „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“ Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena. „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“ Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát. „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“ Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat. Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena. Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas: „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“ Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl: „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“ „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“ Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila. Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím. Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi. Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval. A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl. Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost. „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“ „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“ „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi. S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak. Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází. „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil. VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl: „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“ Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily. „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“ Od skupiny se oddělil mladý Cikán. „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“ Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě. „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“ Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom. „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“ Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“. Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem. „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss. Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho. „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu. Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já. Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal: „Nic jim neříkej, oni vědí.“ A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion. Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih. A Sandra? Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze. „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“ Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra. „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem. Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi. Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili. Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha. „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži. Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech. Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě. Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra. Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky. „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku. Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami. „A je to!“ řekla Sandra. Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek. Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie. Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat. „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem. V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal: „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci. A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“ Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra. Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání. Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj. „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“ Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala každodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě. Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele. Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil. Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni. Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“ To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo! Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“ Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-10-22 10:08:33
Oskar Schindler zachránil při holokaustu více než 1 000 lidí
Oskar Schindler zachránil během holokaustu více než tisíc Židů - jeho skutečný příběh je však nesporně hrdinský a složitější. The post Oskar Schindler zachránil při holokaustu více než 1 000 lidí first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2023-11-08 07:10:00
Úděl převozníka. Proč odchází ten, kterého zachráním?
Mysleli jste, že už máte spřízněnou duši – protějšek, který spřízněnou duši spatřuje i ve vás? Pomohli jste mu v nejtěžší chvíli, po bolestném rozchodu, byli jste spolu šťastni, ale on se následně vrátil k tomu, kdo mu hodně ublížil? Vrátili jste mu energii poté, co si někdo hodně nevážil nebo mu hodně ublížil, a … Úděl převozníka. Proč odchází ten, kterého zachráním? Pokračovat ve čtení » The post Úděl převozníka. Proč odchází ten, kterého zachráním? first appeared on FirstClass.cz.
Čas načtení: 2020-07-31 12:41:12
Desítky agresivních civilistů, lidí z Revolučních gard, československé a sovětské armády mohou za smrt desítek obětí pogromu na Němce na mostě přes Labe, před hlavním nádražím a na Tržním, dnes Mírovém náměstí, který se stal 31. července 1945. Je ale třeba také připomenout, že když jedni vraždili, jiní se snažili Němce zachránit. Díky holandským lodníkům a českému učni nezemřely dvě děti z kočárků a jejich matky. Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno byl pro uskladnění vojenského materiálu vybrán v červnu 1945. Správcem skladu zbraní, munice a výbušnin byl jmenován rotmistr Josef Čapek, který přišel do skladu 31. července asi kolem půl třetí odpoledne s dvěma neznámými civilisty, Čechy. Poté mezi 15:30 a 15:40 došlo ke dvěma výbuchům. Po menší explozi následoval druhý, mnohem silnější výbuch, který rozmetal hlavní budovu. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zdemolováno nebo vyhořelo na 200 domů v okruhu 500 metrů. Zahynulo 27 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Materiální škody činily desítky milionů korun. Protože z centra města nebylo na výbuchy vidět, běželi lidé na most Edvarda Beneše. Davem zmítaly emoce, tím spíše, když k nim čtvrt hodiny po výbuchu dorazili první uprchlíci z Krásného Března. Češi byli přesvědčeni, že jde o sabotáž a výbuch je dílem Němců. Pravděpodobně osudnou rozbuškou tehdejšího pogromu bylo pokřikování říšského Němce Georga Schörghubera na mostě, na straně přivrácené ke Krásnému Březnu. Provolával prý slávu Německu, plival po českých civilistech a vojácích a projevoval radost z výbuchu. Byl přehozen přes zábradlí, spadl do Labe a když plaval ke břehu, jeden z vojáků ho zastřelil. V rozjitřené atmosféře šlo o jiskru v sudu střelného, vzápětí se na mostě stali cílem útoků všichni Němci. O život přišlo 50 až 80 lidí. Český mladík zachránil německou matku s dítětem Dlouho se všichni domnívali, že na mostě byl v tu dobu jeden kočárek, přičemž německá matka s dítětem skončila v Labi, kam je přes zábradlí přehodily ruce českých vlastenců. Dodnes se píše, že dítě i matka zahynuly, ve skutečnosti ale pád přežily. Byly vyloveny z řeky holandskými lodníky a ukryty na lodi, a poklidně žily svůj dlouhý život v Německu, uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser. Až po 65 letech nově získané svědectví ukázalo, že v osudovou chvíli byly na mostě dětské kočárky dva, druhou matku i s dítětem zachránil český mladík. Autor tohoto textu se o tom dozvěděl z rozhovoru s očitým svědkem. Josef Heinrich z Krásného Března byl tehdy učněm. Pracoval ten den na Klíši a hned se jel na kole podívat, co se stalo, protože tušil, že k výbuchu došlo tam, kde žil. Cestou předjel Němce na kole s bílou páskou, který zase po chvilce předjel Heinricha, takto se několikrát vystřídali v pořadí. Když dojeli do Dlouhé ulici, srazila Němce skupinka mužů z kola a umlátila ho. Poté Heinrich dojel na Předmostí přiléhající k městu. Lidé tu mlátili Němce, který se snažil utéct, a když ho téměř domlátili k smrti, v blízké boudě ho zastřelili. Když se dostal na most, viděl, jak po něm jdou němečtí zaměstnanci ze Střekova z protějšího břehu. Končila jim směna ve Schichtovce, dnešní Setuze. „Němci šli jako ovce, byli mezi nimi i antifašisté. Netušili, co se stane. Jeden z nich vyndal legitimaci antifašisty, ukazoval jí, ale nebylo to nic platné. Byl hozen přes zábradlí do vody i s legitimací antifašisty. Pád do vody pro Němce nebyl smrtelný. Padali sice z výšky asi 13 metrů, ale neutopili se, plavali ke břehu, jenže nedoplavali. Z obou břehů na ně stříleli,“ popisuje Heinrich nejhorší zážitek v životě. Pak se shodou okolností ocitl poblíž matky s kočárkem. „Na mostě byla také žena s kočárkem. Jeden z dvojice německy oblečených českých mužů v bílých podkolenkách kopnul do kočárku. Mimino v kočárku jelo po mostě dolů k Předmostí. Jeho matka ječela. Již nikdy jsem neslyšel tak zoufalý jekot. Byla hrůzou bez sebe. Kočárek jsem zastavil. Oba Češi, jednoho jsem znal i jménem, křičeli: Nech toho parchanta chcípnout, nebo půjdeš taky. Popadl jsem matku za ruku, táhnul jsem je z mostu směrem na Předmostí, a potom s kočárkem utekla do některé z ulic,“ vzpomíná Heinrich. Topili Němce v požární nádrži Vzpomínku na tragédii onoho dne máme také od Bedřicha Brabce. „Jel jsem tehdy na kole ze Střekova směrem do města. Na mostě byl nával lidí, takže jsem kolo tlačil. Skoro na konci mostu jsem viděl, jak příslušnici Rudých gard házeli kolemjdoucí Němce do Labe. Na tři metry jsem zahlédl, jak jedné německé matce vzali dítě z kočárku a hodili ho do vody. Zoufalá žena za ním skočila ve snaze ho zachránit. Aktéři po nich stříleli za veselého jásotu přihlížejících. Co bych byl zmohl ve svých osmnácti letech proti této po zuby ozbrojené zdivočelé hordě barbarů? Za drážním podjezdem směrem k nádraží utvořili diváci špalír, kterým Němci, označení bílou páskou na rukávu, většinou dělníci z dopolední směny v Schichtovce, museli projít či spíše proběhnout. Tloukli je. Zahlédl jsem, jak ve dvou případech mužům velkými tesařskými kramlemi rozbili hlavy. Upadli a umírali na silnici. Spěchal jsem dál ulicí v Jirchářích. Na náměstí tehdy byla velká požární nádrž, kde za všeobecného veselí Němce topili. Zahlédl jsem známého mých rodičů, pana Körbla, on sám byl jako německý komunista v koncentráku, ale jako Němec byl automaticky vinen. Chopili se ho a odváděli k nádrži. Měl však ohromné štěstí. Šla kolem předsedkyně okresního národního výboru Vobecká, která jako spoluzakladatelka komunistické strany Körbla dobře znala, a zachránila mu život. Skočil jsem na kolo a uháněl domů,“ vzpomíná Brabec. Přetrvávající násilí Bedřich Brabec a Josef Heinrich byli normální kluci. Brabec měl z Němců strach již v roce 1938, když pochodovali henleinovci ulicemi, po uzavření českých škol v pohraničí musel do německé školy. Hned v den osvobození se přihlásil v květnu jako pomocný policista. Heinrich dodnes vzpomíná, jak ho jako českého chlapce v německé škole šikanovali a nutili ho násilím vstoupit do Hitlerjugend, což odmítl. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, sídla vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jindy byl zmlácen na krásnobřezenské policejní stanici proto, že si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Hned po osvobození byl Heinrich v Krásném Březně v ozbrojeném ochranném jízdním oddílu, zajišťujícím pořádek ve čtvrti a v blízkých vesnicích. Byli to normální kluci, kteří měli nacistů plné zuby. Přesto oba cítili na mostě přes Labe hrůzu z toho, co se dělo. Nebyli ale sami. Už v průběhu pogromu někteří humánně smýšlející čeští národní správci umožnili německým zaměstnancům, aby po skončení pracovní doby zůstali ukryti na pracovišti. Třebaže výjimečný stav byl odvolán 2. srpna 1945 ráno, neukazovali se Němci v průběhu asi jednoho týdne na ústeckých ulicích, schovávali se v okolních lesích. Ráno 1. srpna mnozí z nich nenastoupili do závodů a na pracoviště z obav před opakováním represí. Určení čeští zaměstnanci je proto do zaměstnání vodili a zajišťovali jejich ochranu. Autor zaznamenal i svědectví o tom, že na ochraně, respektive „zmizení“ ohrožených Němců do bezpečí se podíleli i někteří sovětští důstojníci. Spiknutí? Nelze se divit, že Češi automaticky považovali výbuch v Krásném Březně za práci německého žháře. Například 26. července 1945 hasiči zabránili požáru, který mohl mít podobné následky jako výbuch o několik dnů později v Krásném Březně. Jak stálo ve zprávě „...hasičské centrále nahlásili požár vlaku mezi Zálezím (Zálezly) a Vaňovem. Na místo požáru přijeli v 8:10 hod., záchranné práce trvaly do 9:45 hod. V hořícím vagóně byly zápalné šňůry a dynamit. Mužstvo přes nebezpečí výbuchu zhostilo se svého úkolu dobře.“ Podepsán byl velitel požární stráže v Ústí nad Labem. Nad požárem se vznášela otázka: Jak mohl vagón s trhavinou začít náhle hořet? Podle knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou v roce 2005 vydal ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym, výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. „Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser Mladé frontě Dnes, ale zároveň přiznal, že k této teorii přímé a jasné důkazy chybí. V této souvislosti se připomíná, že v noci z 30. na 31. července dorazili do města příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády ze SSSR, tzv. Svobodovci (v SSSR jim velel Ludvík Svoboda), kteří v oblsti prováděli odsun sudetských Němců. Svoboda jako ministr národní obrany měl nařídit „urychlit odsun všemi prostředky“. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu československé armády 28. července rozhodnuto, že (ač odsun ještě neměl mezinárodní souhlas) je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference (probíhající od 17. července) vytvořila nějaké komplikace. Nehoda? Verzi o spiknutí nevěří například historik František Hanzlík. „Podobných výbuchů bylo po válce víc. Jen se neodehrály takto ve městě,“ řekl v tisku. Podle něj se naopak úřady snažily útoky na Němce tlumit. Zastánce má ale i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda: výbuch zřejmě způsobila pancéřová pěst. Útlá kniha Milana Mazance Poslední den v červenci tlumočí vzpomínky autorova otce, který byl v červenci 1945 mladým vojákem a v okamžiku výbuchu i prozatímním národním správcem kabelovny v Krásné Březně. Kabelovny, v jejímž areálu došlo k výbuchu. Sám autor byl malý chlapec a výbuch si pamatuje: hrál si se starší sestrou na dvorku a poté utíkal s rodinou do polí. Na základě vzpomínek otce a dostupné literatury autor popisuje objekt bývalého cukrovaru, kde byla výrobna kabelů a po válce také osudný sklad různé munice. Vypočítává sedm možných příčin výbuchu, osobně se přiklání k variantě náhodného výbuchu. „Velice pravděpodobný se mně jeví výstřel z pancéřové pěsti, způsobený buď nedbalostí, lehkovážností nebo při delaboraci.“ Poznamenává, že ačkoliv je kritizováno umístění skladu ve městě, v osudný den se jednalo o sérii různě silných výbuchů. To by svědčilo o tom, že rozmístění a rozdělení trhavin a střeliva bylo provedeno podle základních bezpečnostních zásad při manipulaci s výbušninami různým druhů a typů užití.
Čas načtení: 2024-03-14 06:32:15
Starší bratr z Vasky ji zachránil, mladší teď značku Botas vede. Už jsme v zisku, říká Vít Staněk
Zlínská obuvnická skupina Vasky zakladatele Václava Staňka před rokem koupila značku Botas. Vede ji jeho bratr Vít, který hlásí povedené výsledky. Článek Starší bratr z Vasky ji zachránil, mladší teď značku Botas vede. Už jsme v zisku, říká Vít Staněk se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-03-26 13:00:01
Démonickému herci hrozil ve vlasti vojenský soud a neblahý osud. Predraga Bjelace zachránil až otec
Tatínek byl Srb, maminka Chorvatka, babička dokonce Češka a on sám se dodnes považuje za Jugoslávce. Jak sám říká: za mrtvého Jugoslávce, protože ztratil vlast, ve které se narodil. Tenhle stav přirovnává ke kapitánovi, který nemá svoji loď, a je zřejmé, že je to pro něj stále velmi citlivé téma. Nešťastnou Janu Šulcovou ničila nevěra, alkohol, nemoci i diváci. Rodina ji pohřbila pod cizím jménem Číst více Těšíme se na dalšího Ducha Predrag Bjelac nyní hraje v českých filmech, diváci jej vídají velmi rádi a mnozí se již těší na avizovanou druhou řadu již zmiňovaného Ducha. Jeho obličej je přímo předurčen pro role padouchů, ale ve skutečnosti rozhodně takový není. Co ho vlastně přimělo odejít před lety ze své vlasti? Podle pořadu České televize 13. komnata mu hrozilo vězení za odmítnutí vojenského výcviku. Nechtěl na vojnu Jak Predrag Bjelac několikrát vyprávěl, museli mladí muži ve vypjaté době plné hrozby ozbrojených konfliktů v Jugoslávii podstupovat výcvik se zbraní v ruce. Řada přišla také na tehdy začínajícího bělehradského herce, kterému se ale povinná pracovní pauza tehdy vůbec nehodila. Potřeboval zkoušet v divadle, a ne pobíhat po cvičišti. A tak před poslíčkem, který mu nesl povolávací rozkaz, zkrátka přibouchl dveře. Brzy zjistil, že to byla velká chyba. Vojenský soud zachránil hercův otec „Už v sedm ráno přišli policajti. Těm jsem také neotevíral a potom jsem slyšel, že šli i na fakultu, i tam mě sháněli. Nakonec jsem se dostal před vojenský soud, kde mě zachránil táta, který – i když už byl důchodce – přijel k soudu v uniformě. Když ho viděli, tak mě neposlali do vězení, ale dostal jsem obrovskou pokutu,“ vysvětlil Predrag Bjelac situaci v době dělení Jugoslávie, které rozhodně neproběhlo tak bezproblémově jako v Československu. Nejhorší situace byla na srbsko-chorvatské hranici. Je logické, že se herec nemohl přidat na žádnou ze znesvářených stran, vždyť v obou měl část své rodiny. Jediným řešením byl odchod z vlasti, jak uvádí i server Osobnosti. A k tomu se Predrag Bjelac také rozhodl. Odjel do Prahy. Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením Číst více Dvě vlasti, nebo žádná? I když neuměl ani slovo česky, rozhodně se neztratil. Sedm let se živil prodejem zboží a později se docela náhodou dostal zpět k herectví, k filmu. Našel si přítelkyni, oženil se a v hercových šestačtyřiceti letech se po dlouhých problémech podařilo manželce otěhotnět. Narodila se hned dvojčátka, ale vztah nakonec bohužel nevydržel. Po rozvodu se bývalá manželka vrátila do Bělehradu a herec se proto rozhodl žít střídavě v obou státech. I proto se můžeme těšit na pokračování seriálu Duch a snad také na další filmy, v nichž svým charismatem vynikne právě Predrag Bjelac. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: První miliardář na Zemi byl podvodníkův syn. John Rockefeller bohatl na všem, vydělal i na soudním trestu.
Čas načtení: 2024-03-25 16:10:00
ŽIVĚ: 15letý chlapec zachránil během teroru v Moskvě stovky lidí
Ruská média informují o střelbě a explozi v koncertní síni v Krasnogorsku. Na místě jsou hlášení mrtví i zranění. (Foto: X) Počet obětí teroristického... Článek ŽIVĚ: 15letý chlapec zachránil během teroru v Moskvě stovky lidí se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-04-05 16:56:31
Před 30 lety spáchal sebevraždu Kurt Cobain. Bezpočtu dalších svým uměním zachránil život
Kurt Cobain patří k nejvýraznějším hudebním osobnostem 20. století. Jeho tragický příběh citlivého umělce, který neunesl tíhu světa, může být útěchou. Článek Před 30 lety spáchal sebevraždu Kurt Cobain. Bezpočtu dalších svým uměním zachránil život se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-24 16:30:22
Zakladatel Microsoftu Bill Gates nedávno ve svém podcastu Unconfuse Me With Bill Gates diskutoval o tom, jak by umělá inteligence mohla bojovat proti změně klimatu, a byl to přesně ten typ nevázaného rozhovoru, který byste očekávali od stejného muže, který… The post Bill Gates chce využít umělou inteligenci ke genetické modifikaci hovězího dobytka, aby „zachránil planetu“ first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-04-28 16:00:01
Italský diktátor Mussolini skončil způsobem, který vyděsil samotného Hitlera
Italský diktátor, který se chtěl stát novodobým Juliem Caesarem, se poprvé dostal k moci v roce 1922, kdy se stal premiérem Itálie. „Il Duce“ se za druhé světové války spojil s fašistou Adolfem Hitlerem a nacistickým Německem, ale jeho zastaralá italská armáda byla těžce deklasována. Nesplnil rozkaz. Neposlechl, aby se zachránil Číst více První pád neohroženého V červenci 1943 spojenecká invaze na Sicílii a bombardování Říma způsobily, že italské vrchní velení a král Viktor Emanuel III. zbavili Mussoliniho moci a uvrhli ho do domácího vězení. V září 1943 zorganizovali nacističtí parašutisté odvážný přepad, který zachránil Mussoliniho z lyžařského střediska v Apeninách, kde byl zadržován. Hitler dosadil Mussoliniho do čela Italské sociální republiky (neformálně známé jako Republika Salo), nacistického loutkového státu v Němci okupované severní Itálii. Jeho pád i návrat byly mnohokrát popsány. Vybudoval si kult, který fungoval Ať už se mu říkalo jakkoli, Mussolini byl ve 30. letech neuvěřitelnou veřejnou osobností. Pyšnil se na balkoně Palazzo Venezia před 100 000 lidmi skandujícími „Duce! Duce!“. Vybudoval si kolem sebe propracovaný kult osobnosti. Novinové fotografie ho pravidelně ukazovaly ve velitelské pozici, jak jezdí na koni nebo řídí letadlo či vysoce výkonný závodní vůz. Svlékal se do půl pasu, aby oslovil farmáře na horkém slunci, nebo pózoval při zápase se lvíčetem. Mussolini si říkal Duce podle starého latinského slova „dux“ („náčelník“ nebo „šéf“). Vše ztraceno, uteč! Porážka Německa a stejně tak státu, který Mussolini budoval, byla jasná. Poslední chvíle diktátora byly marnou snahou o záchranu života: „Mussolini vyběhl z paláce a uprchl z Milána se svou třiatřicetiletou milenkou Clarou Petacciovou ve sportovním voze Alfa Romeo z roku 1939, který koupil jako dárek pro svou přítelkyni. Následující den se dvojice připojila ke konvoji fašistů a německých vojáků, kteří mířili na sever k jezeru Como a k hranicím se Švýcarskem. Mussolini si oblékl helmu a kabát německé Luftwaffe, ale převlek ho příliš nezachránil, když partyzáni 27. dubna zastavili konvoj u města Dongo na břehu jezera. Po 20 let Mussolini budoval kult osobnosti se svým obrazem na plakátech a v novinách. Nyní byla povědomá jeho charakteristická vyholená hlava a žulová čelist, dokonce i v přestrojení.“ Hitlerův špičkový špion chtěl zavraždit svého vůdce a zachránit Československo Číst více Jeho konec vystrašil samotného Hitlera Partyzáni se obávali, že by se nacisté mohli znovu pokusit diktátora osvobodit, a tak dvojici na noc ukryli na odlehlém statku. Následující den byli Mussolini a jeho milenka vyvedeni z domu a odvezeni do malé vesnice na břehu jezera Como. Bylo jim nařízeno, aby se postavili před kamennou zeď u vchodu do vily Belmonte, kde byli oba popraveni kulometnou palbou. V ranních hodinách 29. dubna byly jejich mrtvoly naloženy do nákladního vozu a následně pohozeny jako odpadky na milánském Piazzale Loreto, na stejném náměstí, kde o osm měsíců dříve fašisté jednající na rozkaz Hitlerovy SS veřejně vystavili těla 15 popravených partyzánů. Následně byla jejich těla pověšena za nohy na benzínovou pumpu. To se dozvěděl Adolf Hitler. Nechtěl, aby jeho mrtvola byla takto ponížena, rozhodl se proto, že spáchá sebevraždu a své ostatky i s manželkou Evou Braunovou nechá spálit. Posmrtné putování diktátora může být varováním pro ty novodobé V časných odpoledních hodinách američtí vojáci nařídili, aby byla těla odstraněna a Mussoliniho prostřílená mrtvola byla převezena do městské márnice. A následně bylo tělo pohřbeno. Jeho umístění však nebylo žádným tajemstvím a antifašisté pravidelně chodili na hřbitov, aby znesvětili jeho hrob. Jeho sympatizanti tělo proto vykopali, umyli ho v nedaleké kašně a ukryli. V dopise, který po sobě zanechali, stálo, že už nebudou snášet urážky lidské spodiny organizované v komunistické straně. Mrtvola byla pohřešována téměř čtyři měsíce, než byla nalezena v srpnu 1946 v klášteře u Milána. Jakmile italská vláda našla Mussoliniho mrtvolu, držela její místo pobytu v tajnosti více než deset let. Až v roce 1957 bylo tělo předáno Mussoliniho vdově. Po 11 letech strávených ve skříni kapucínského kláštera bylo Mussoliniho tělo konečně pohřbeno v rodinné kryptě v jeho rodišti, které se stalo poutním místem neofašistů. Tedy ne kompletní, až v roce 1966 byl poslední kus Mussoliniho těla vrácen jeho vdově, když Spojené státy předaly vzorek diktátorova mozku, který byl odebrán při pitvě a neprůkazně testován na syfilis. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bandera. Masový vrah, nebo hrdina.
Čas načtení: 2024-05-05 15:10:26
Máma ho jako kojence vyfotila s pěstí plnou písku. Díky své internetové slávě zachránil život otci
Sammy Griner je dnes zřejmě normálním teenagerem, když byl ale malé dítě, pobláznil internet natolik, že se stal jedním z nejznámějších memů. Článek Máma ho jako kojence vyfotila s pěstí plnou písku. Díky své internetové slávě zachránil život otci se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-05-15 12:04:56
Náhradní gólman zřejmě přihrál Manchesteru City titul. Jinak by byl mistrem Arsenal, uznal Guardiola
Byl to moment, který dost možná rozhodl o titulu v anglické fotbalové Premier League. Náhradní brankář Manchesteru City Stefan Ortega zachránil výhru proti Tottenhamu, při vedení 1:0 zneškodnil nájezd domácího šutéra Son Heung-mina. „Zachránil nás, jinak by byl Arsenal mistrem. Taková je realita,“ glorifikoval jednatřicetiletého gólmana trenér City Pep Guardiola.
Čas načtení: 2024-06-09 09:53:33
Americké značce dlouho chyběla jasná vize. Teď ale její byznys opět nabírá správný směr díky sázce na návrat do zlatých analogových dob. Článek Gap ve zlatých devadesátých oblékal Ameriku, pak ale zaspal. Teď ho křísí muž, který zachránil Barbie se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-07-26 00:00:00
ANALÝZA: Anatomie Bidenova pádu. Líčí ho jako giganta za to, že dostal padáka
Joe Biden už to má za sebou, v televizi přeříkal ze čtecího zařízení Americe, jak už nekandiduje, „aby zachránil demokracii“, když předtím naopak říkal, že kandiduje, aby ji zachránil. Jeho odstoupení bylo stejně komplikované a nedůstojné jako mechanismus tlaků a zákulisních tahů, který ho k němu přinutil.
Čas načtení: 2024-08-05 00:00:00
Nemocnice mu vrátila chuť do života, vzpomíná manželka Ladislava Chudíka
Po nečekané smrti Karla Högera (†67) zachránil Ladislav Chudík (†91) roztočený seriál Nemocnice na kraji města. Ale platilo to i naopak. Podle slov jeho druhé manželky, Aleny Chudíkové (74), zachránil legendární seriál i slovenského herce. Proč tomu tak bylo?
Čas načtení: 2025-01-14 10:00:19
Musk má odkoupit TikTok, aby sociální síť zachránil před zákazem v USA
Elon Musk možná koupí americký podíl TikToku, čelícího zákazu v USA. Získal by 170 milionů uživatelů a data pro AI. Rozhodnutí padne do ledna 2025.Přečtěte si celý článek: Musk má odkoupit TikTok, aby sociální síť zachránil před zákazem v USA
Čas načtení: 2024-02-18 00:14:48
Schick pomohl Bayeru k rekordu. "Kladiváři" zase prohráli, Souček hrál jen pár minut
Barcelonu od další blamáže zachránil rozhodčí, ve Vigu vyhrála díky opakované penaltě v sedmé minutě nastavení.
Čas načtení: 2024-02-17 17:27:02
Juventus počtvrté v řadě ztratil body, remizovala také trápící se Neapol
Fotbalisté Juventusu Turín v italské lize remizovali na hřišti Verony 2:2, nezvítězili počtvrté v řadě a na vedoucí Inter Milán ztrácejí z druhého místa devět bodů. Naplno zabodovat nedokázala ani trápící se mistrovská Neapol, remízu 1:1 s FC Janov zachránil až v 90. minutě střídající Cyril Ngonge. V tabulce jsou úřadující mistři po 25. kole až na devátém místě.
Čas načtení: 2024-02-17 22:50:00
Další ztráta Juventusu, Inter uniká a titul se vzdaluje. Zaváhala i Neapol
Fotbalisté Juventusu Turín v italské lize remizovali na hřišti Verony 2:2, nezvítězili počtvrté v řadě a na vedoucí Inter Milán ztrácejí z druhého místa devět bodů. Naplno zabodovat nedokázala ani trápící se mistrovská Neapol, remízu 1:1 s FC Janov zachránil až v 90. minutě střídající Cyril Ngonge. V tabulce jsou úřadující mistři po 25. kole až na devátém místě.
Čas načtení: 2024-02-09 19:26:00
VED je príbehové RPG so strhujúcou ručne kreslenou grafikou a animáciami, jedinečným ťahovým bojovým systémom a prvkami rogue-lite. Hra VED, zasadená do dvoch rôznych svetov, rozpráva príbeh o mladom hrdinovi Cyrusovi, ktorý sa vydáva na výpravu, aby sa stal majstrom meča a mágie a zachránil všetko, čo pozná, pred skazou. Alternatívna hrateľnosť V hre VED vás čaká bohatý príbeh, ktorý má alternatívne konce hrateľnosti v závislosti od vašich rozhodnutí. Pripravte sa na desiatky nevratných dôsl...