Ze svahu na zalesněné jihozápadní straně Ostré hory v Beskydech vystupuje pískovcová Medvědí skála. Odměnou za vystoupání na její vrchol v nadmořské výšce...
Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00
Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.
\nČas načtení: 2021-06-03 16:53:34
Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek. Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali. Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě. Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí. Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali. Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl. Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl. Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili. A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní? Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví. 2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje. Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli. Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo. Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření. Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou. V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později. Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému. Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem. Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře. Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám. „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě. Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený. Vytáhnu si blok. Začínáme. 3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze. Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal. Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl: „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“ Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě. Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest. Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle? Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým. Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií. „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“ Zdvořile jsem se uklonil. „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala. Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj. Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho. A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl: „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“ Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel. 4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet. Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨ Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru. Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu. „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje. Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba. „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny. „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“ „Děláš všechno, co dělal otec?“ „Snažím se.“ ¨ Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí. Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit. „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek. „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“ Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“ „Jak jsi to zvládl?“ „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“ Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards). Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-06-14 08:48:07
Měnový pár EUR/GBP otevřel s výrazným medvědím gapem
EUR/GBP v pondělí po nedělních volbách do Evropského parlamentu otevřel s výraznou medvědí mezerou a poslal pár k čerstvému 22měsíčnímu minimu 0,8416. Pár se drží výrazně pod střednědobým obchodním pásmem 0,8495-0,8620, čímž se výhled změnil na negativní.
\nČas načtení: 2024-09-13 09:49:02
Cena ropy BRENT se významně propadla a zaznamenala propad 17%
Ropa BRENT se po agresivním prodejním zájmu z rezistence 80,00 konečně vyšplhala výše ze 17měsíčního minima 68,48. Za poslední tři týdny komodita ztratila více než 16 %, čímž se výhled změnil na silně medvědí.
\nČas načtení: 2025-01-29 09:59:45
Cena akcií Nvidia se propadla o více jak 18 %
Cena akcií společnosti Nvidia zaznamenala značný propad po nárůstu popularity nového levného čínského modelu umělé inteligence DeepSeek. Během pouhých dvou seancí klesly ze 148,00 na 116,00, čímž se býčí výhled změnil na medvědí.
\nČas načtení: 2021-01-19 13:45:22
Jeden je velký a druhý mrňousek. Oba jsou medvědi a mají pořád hlad. A tak se většina jejich každodenních dobrodružství točí kolem toho, jak se co nejsnadněji dostat k něčemu opravdu dobrému k snědku. Ale je tu ještě něco, co mají oba raději než dobré jídlo – a to jeden druhého. Nový večerníček Mlsné medvědí příběhy na motivy knížek Zbyňka Černíka uvede ČT :D a ČT2 od 24. ledna každý den v 18:45. Nedvěd je pohodář, kterého jen tak něco nerozhází. Rád cituje z knížek a časopisů, ale často informaci poplete nebo ji řekne jen napůl a dostane se do šlamastyky. Mišku zas všechno snadno vyděsí, ale když Nedvěd přijde s nápadem, jak si pěkně nacpat bříška, nechá se strhnout a jde do dobrodružství po hlavě. Mnohdy ale ani ten nejlepší plán nevychází podle představ a v medvědím životě je rázem všechno vzhůru nohama. Novým medvědím animovaným hrdinům propůjčili hlasy herci David Novotný a Lukáš Příkazký. „Je to poprvé co jsem se setkal s touto zajímavou, a i dost zábavnou disciplínou. A přiznávám, že to bylo ze začátku o hodně těžší, než jsem si představoval. Nějaký čas jsme museli Mišku hledat – polohu hlasu, charakter, specifické intonace. Pak se do toho ale člověk dostane a každý další díl už si je jistější. Večerníček je legenda. Máme dvouletého synka a večerníček je logicky jeho první televizní pořad, na který se může pravidelně dívat. A rodiče se samo sebou dívají s ním. Tudíž jsem vlastně jeho pravidelným divákem a těším se, jak bude syn reagovat, až se začnou vysílat Mlsné medvědí příběhy,“ vysvětluje hlas Mišky, herec Lukáš Příkazký. Další postavy namluvili Pavla Tomicová, Jan Vondráček, Jan Cina, Robert Mikluš a Zuzana Bydžovská. „Večerníček je plný zábavných charakterů, vtipných situací a veselých chytlavých písniček. Chtěly jsme, aby seriál děti na prvním místě hlavně pobavil, ale na druhém je i něčemu přiučil, hlavně na poli mezilidských vztahů,“ říkají režisérky Kateřina Karhánková a Alexandra Májová. Příběhy Mišky a Nedvěda měly úspěch na mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně a nyní získaly i nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší animovaný film. Večerníček vznikl na motivy knížek Zbyňka Černíka Malá medvědí knížka a Taková medvědí rodinka v mezinárodní koprodukci Česka, Irska, Slovenska a Polska. Jako bonus k němu naleznou děti na webu Déčka online hry Medvědí kuchařku a Mlsné medvědí pexeso a k tomu navíc i Mlsné medvědí recepty, ve kterých Nedvěd a Miška prozrazují recepty na svá oblíbená jídla. Děti si tak za pomoci rodičů mohou snadno připravit například borůvkovou kaši nebo palačinky s jahodami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2015-06-30 13:46:59
Pokud sledujete odborná média, která se zabývají akciemi, určitě vám neuniklo označení medvědi a býci (anglicky bears and bulls). Jedná se o označení investorů, kteří spekulují na základě trendů na akciovém trhu. Takzvaný medvědí trh je klesající vývoj na akciovém trhu. Tedy ceny akcií padají dolů. V případě, že se jedná o dlouhodobější vývoj, tak … Pokračování textu Medvědí trh The post Medvědí trh appeared first on Ekonomika Online.
Čas načtení: 2024-03-25 10:32:28
Medvědí trend, známý také jako “bear market“, je termín používaný ve finančním světě k popisu situace, kdy ceny aktiv, jako jsou například akcie, dlouhodobě klesají. Tento trend může být identifikován na cenových grafech jako série nižších lokálních maxim a nižších lokálních minim, což znamená, že každé následující maximum a minimum je nižší než to předchozí. […] The post Co je medvědí trend? first appeared on InvestPlus.
Čas načtení: 2024-04-17 14:55:00
Náčelník lesníků v Blesku: Za útoky medvědů může člověk. Oběťmi jsou i fotografové z Česka
Slovenskem v posledních měsících otřásají čím dál častěji útoky medvědů na člověka. 31 letá žena z Běloruska po útoku predátora zemřela, další lidé skončili potrhaní v nemocnici. Proč tomu tak je? Ztrácí medvědi ostych, a proto se vydávají blíže obydleným oblastem? Nebo za výpady medvědů může lidský faktor? Jsou medvědi oběťmi nebo je nutný jejich odstřel? Nejen na to se v Epicentru ptala Bára Holá náčelníka Lesoochranářského sdružení VLK, Juraje Lukáče.
Čas načtení: 2024-05-15 11:24:00
Noví obyvatelé pražské zoo: Z Varšavy přijela dvojčata ledních medvědů!
Lední medvědi Aleut a Gregor z varšavské zoologické zahrady dorazili do Zoo Praha, přicestovali v úterý ve večerních hodinách. Ředitel pražské zoo Miroslav Bobek to ve středu oznámil na sociální síti X. Oba medvědi jsou dvojčata a do Prahy zamířili na doporučení koordinátora evropského chovného programu.
Čas načtení: 2024-11-20 06:12:00
Jak můžeme zlepšit životní podmínky medvědů chovaných v zajetí?
Na konci léta letošního roku proběhla tiskem zpráva o tom, že medvědi zmizí z českých hradů a zámků do roku 2030. Medvědi by měli být postupně převezeni do zařízení, která lépe odpovídají světovým standardům pro chov těchto velkých šelem. Národní památkový ústav o tom podepsal memorandum o porozumění se dvěma zahraničními organizacemi, jmenovitě Foundation for Bears a Bears in Mind. Tyto organizace spravují medvědí parky v Německu a Nizozemí, a podporují projekty zabývající se zlepšením životních podmínek, výzkumem a ochranou medvědů po celém světě.
Čas načtení: 2025-03-14 10:10:13
Drsný propad! Objem obchodů na kryptoměnách klesl o 63 %. Přichází medvědí trh?
Objem obchodů s kryptoměnami klesl o 63 % od maxima ze začátku února, což vyvolává otázky ohledně budoucího cenového vývoje digitálních aktiv. Čeká nás medvědí trh? Článek Drsný propad! Objem obchodů na kryptoměnách klesl o 63 %. Přichází medvědí trh? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2021-04-01 23:55:43
Recept: těstoviny s medvědím česnekem
Medvědí česnek zažívá opět svou slávu. Tahle dřív zapomenutá bylinka je obzvlášť nyní vyhledávaná pro svoje zdravotní účinky. Medvědí česnek je přírodním antibiotikem, antioxidantem a především zdrojem vitaminu C. Zkrátka něco, co po dlouhé zimě potřebujeme. pokud jste na tuhle dobrotu někde na procházce narazili, co ji zkusit použít v kuchyni k dochucení vašeho oblíbeného jídla?
Čas načtení: 2019-12-25 07:25:24
Kruté verše překroucených pohádek Roalda Dahla
Kniha Roalda Dahla Zdivočelé pohádky (Revolting Rhymes, 1982), přebásněná do jazyka českého Robinem Králem, je šesticí delších epických básní O Popelce, Jack a stonek fazole, O Sněhurce, Mášenka a tři medvědi, O Červené karkulce a O třech prasátkách. Všechny známé motivy převyprávěl jen o méně známý autor takříkajíc po svém a nejvděčnějším objektem se mu stala ruská pohádka o Mášence. Zadumal se zde nad činy titulní hrdinky a prostřednictvím rýmů došlo k jejímu nevyvratitelnému odhalení. Nic naplat, ale vloupala se bezohledně do soukromého domu, spořádala uvnitř cizí snídani, zničila velmi cennou židličku a konečně ušpinila povlečení poté, co ulehla do postele i se psím trusem na podrážce. Dle výsledků, které Dahl získal tímto drzým rozborem přeneseným přímo do veršů, by tedy dívka měla putovat do věznice. Minimálně na deset let. Proč je naopak všemi dětskými čtenáři odnepaměti obdivována? Autor to nechápe a co víc, rafinovaně do báchorky zapojuje motiv použitý už v povídce pro dospělé Farářova záliba. Z medvědí židličky udělal extrémně cennou starožitnost, a jak možná víte, i v příběhu faráře končí ten „krám“ v troskách. Tam je to pointou, ale teprve zde, v pohádce „pro děti od šesti let“, dochází na vražednou pomstu, když je medvídě, které kvůli Mášence přišlo o svou kašičku, výslovně vybídnuto rodičem, aby běželo snídani spořádat spící dívce do břicha. Obdobně brutálně Dahl přetaví historku o třech prasátkách a jenom v ní vše probíhá po jednodušší narativní linii. Prvá dvě prasátka jsou postupně sežrána, protože jejich domečky nebyly dost bytelné, a teprve třetí čuník chytře telefonuje Karkulce, protože ví, že má dívka zkušenosti. Ta se dostaví a šelmu odstřelí, stejně jako to udělala s vlastním vlkem v těsně předcházející básni! Ale nezůstane (bohužel) pouze u likvidace netvora a ke kožichu, ve kterém se šikovné děvče promenuje po zážitku z pohádky O Červené karkulce v Dahlově podání, přibude ve finální básni knihy kabela z pravé vepřovice! Roald Dahl tudíž dětem předkládá morbidity a ani úvodní tři příběhy nejsou o moc mírnější. Jack nechá obrem sežrat svou matku, která jej ostatně řezala trubkou, a Popelka je zase v básni (očividně cílené proti šlechtě) takřka sťata rozzuřeným princem poté, co tento psychopat už stejným způsobem zlikvidoval její ošklivé sestry: Popeluška až do kuchyně zaslechla dunění těch hlav a sama vyšla mezi dav. „Co je to, tahle kanonáda?“ „Starej se o svůj byznys, mladá,“ vykřikl princ a ona vidí: „Božínku, ten můj stíná lidi! To se mám provdat mezi sortu, co vraždí jen tak kvůli sportu?“ Princ ječí: „Co ta žába bulí? Šup, ať má honem po kebuli!“ Dodejme však, že dvě pohádky o Popelce a Jackovi končí aspoň šťastně, když si ona díky čarovné víle bere (v českém překladu) neurozeného Slováka... a když Jack získává poklad a stává se „bohatcem“. Jenže jsou ty veršovánky v knize výjimkou a jinak tady děti nenajdou lidskou letoru v nejpříznivějším ze světel. I relativně hodný král ze Sněhurky se nejprve vyspí s (neuvěřitelným) desetitisícem žen, jen aby si vybral za manželku tu, s níž to bylo nejlepší, ale která brzy nato povečeří teplé srdce jeho dcery a září štěstím, že Sněhurka nezemřela „bez bolesti“. Nešťastnice se naštěstí stihla dát dohromady se skupinou sedmi nepříliš vzrostlých žokejů a odcizila z paláce rodičů kouzelné zrcadlo. Jak se ukáže, tento „střep“ umí odpovídat i dotazy ohledně výsledků steeplechase v Ascotu. A poučení? Všem osmi brzy očka září, jsou multikvadrilionáři. Co dodat? Sázka je věc zdravá! (Pakliže člověk neprohrává!) Štěstí, že v češtině současně vyšla (v překladu manželů Pellarových a knižně poprvé) taky pohádka Velikananáský krokodýl (1982), která je – přece jenom – naladěna v podstatně optimističtější tónině (a ne již podvratně). Vychází z postřehu, že chcete-li něco rafinovaně uskutečnit (tak například sežrat kopu afrických dětí), neměli byste o tom po cestě za cílem žvanit stylem Dahlova vyhládlého krokodýla, jehož leitmotivem je výrok nezvykle v českém překladu kombinující spisovný jazyk s nespisovným: „Jdu provést svůj tajnej plán a pár mazaných triků.“ Zdivočelé pohádky. Překlad Robin Král. Redigovala Eva Klimentová. 48 stran. Velikananánský krokodýl. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Redigovala Milena Pellarová. 32 stran. Obě knihy napsal Roald Dahl a ilustroval Quentin Blake. V edici Pikola vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-07 09:59:48
Do diáře si zapište přelom března a dubna. Záleží na počasí, ale jedno je jisté, přibližně v tomto období přichází čas česneku z lesa. Netušíte, který to je? Jedná se o všemi milovaný medvědí česnek, který se stal hitem posledních let restaurací i domácností. Chuť je báječná, avšak slabší oproti klasickému česneku. Medvědí česnek se
Čas načtení: 2024-03-13 08:50:00
Pozor na záměnu medvědího česneku a jedovatého ocúnu: Toxikolog popsal příznaky otravy
Sezóna medvědího česneku začala, a stejně jako každý rok i letos odborníci očekávají otravy způsobené záměnou s jedovatým ocúnem. Jak zdraví prospěšný medvědí česnek zaručeně poznat?
Čas načtení: 2024-03-13 08:01:00
Medvědí česnek je levný: Zkuste polévku, makaróny s pestem a chléb!
Oproti kuchyňskému česneku je jemnější a jeho léčivé účinky jsou výraznější. Ale pozor! Ke konci května již začíná medvědí česnek kvést a jeho životodárná síla se pomalu vytrácí. Tak rychle pro něj a pak rovnou do kuchyně připravit si lahodné a zdravé pokrmy.
Čas načtení: 2024-03-23 10:56:10
23. březen - Světový den medvědů
Světový den medvědů (World Bear Day) je věnován ochraně všech medvědů bez ohledu na druh. Medvědi jsou globálně ohroženi úbytkem jejich životního prostředí v důsledku činnosti člověka, klimatických změn, ale také vzhledem ke své mohutnosti i přímými konflikty s lidmi.V neposlední řadě byli a někde stále ještě jsou medvědi využíváni v zábavním průmyslu a... ...
Čas načtení: 2024-03-31 00:00:01
Medvědí česnek – pěstování, léčivé účinky a nejoblíbenější recepty
Začátek jara je ideální čas pro sběr jedné z nejoblíbenějších léčivých bylin, kterou je česnek medvědí. Řadíme ho k nejúčinnějším a zároveň nejchutnějším léčivkám, proto se medvědí česnek stal nedílnou součástí přírodního léčitelství a oblíbenou ingrediencí v kuchyni.
Čas načtení: 2024-05-13 21:51:17
Lední medvědi z varšavské zoo vyrazí v úterý do Prahy
Lední medvědi Aleut a Gregor z varšavské zoologické zahrady v úterý odcestují do Prahy. Informovala o tom v pondělí polská tisková agentura PAP. Medvědi jsou dvojčata a pobyt v Praze je pro ně zřejmě jedinou šancí na rozmnožení, protože ve Varšavě nemají vhodné podmínky, řekl agentuře šéf varšavské zoo Andrzej Kruszewicz.
Čas načtení: 2024-05-15 11:43:00
Lední medvědi z varšavské zoo dorazili do Zoo Praha
Lední medvědi Aleut a Gregor z varšavské zoologické zahrady dorazili do Zoo Praha, přicestovali v úterý ve večerních hodinách. Ředitel pražské zoo Miroslav Bobek to dnes oznámil na sociální síti X. Lidé je v expozici budou moci vidět od pondělí 20. května. Oba medvědi jsou dvojčata a do Prahy zamířili na doporučení koordinátora evropského chovného programu.
Čas načtení: 2024-06-06 05:00:00
Nárůst útoků medvědů na člověka: Experti varují, že jim zachutnalo lidské maso!
V důsledku úbytku přirozené potravy se medvědi v Japonsku v posledních letech uchylují ke konzumaci masa. Země vycházejícího slunce zaznamenává vysoký nárůst medvědí populace a spolu s ním i nárůst útoků na člověka. Dříve bázliví tvorové se nyní nebojí přiblížit lidským příbytkům.
Čas načtení: 2024-06-07 07:00:34
Dříve velmi očekávaná ekonomická recese, která nepřišla, se může proměnit v neočekávanou, která tentokrát skutečně udeří. Proto se vyplatí své portfolio chránit. Článek Robustní indikátory predikují ekonomickou krizi a medvědí trh pro akcie: Jak se chránit před potenciálními propady? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-06-15 08:00:00
Druhá polovina roku bude pro akcie náročná! Je šance na medvědí trh kvůli vysokým úrokovým sazbám?
Je víceméně rozhodnuto, že úrokové sazby v letošním roce nezačnou klesat do konce roku. Nehrozí potom akciovým trhům velké nebezpečí? Článek Druhá polovina roku bude pro akcie náročná! Je šance na medvědí trh kvůli vysokým úrokovým sazbám? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-07-10 13:34:00
Roztomilost v Zoo Praha: Zvířata si užívala ledovou nadílku! Kdo byl nejvíc nadšený?
Je vám vedro? Věřte, že i zvířatům v pražské zoo je. Ale těm se ve středu dostalo pořádného ochlazení. Ledním medvědům, slonům, vydrám nebo papouškům do výběhů a voliér dali ošetřovatelé ledové překvapení. Lední medvědi byli štěstím bez sebe.