Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-14 03:41:00

Jak nahradit při vaření některé ingredience

Mnohokrát se stane, že se pustíme s vervou do vaření a najednou zjistíme, že nám chybí daná ingredience. Běžet do obchodu by stálo velmi mnoho času, ale co teď? Věřte, že vždy existuje způsob, jak danou potravinu nahradit. Mnohdy to také uvítáte, protože jde o levnější alternativu za dražší potravinu. Jak neztratit hlavu a nepokazit recept je tématem dnešního článku. Doufáme, že naše rady uvítáte a dáte nám vědět, jak vaše kulinářství dopadlo. Čím nahradit smetanu? Chystáte se dělat omáčku a přísahali byste, že ještě včera byla ve vaší lednici smetana? Možná máte doma skřítky „naschválníčky“. Tak či tak, hlavu ztrácet nemusíte. Smetanu do omáčky nahradíte smícháním mléka a margarínu (máslo, margarín či olej). Získáte smetanovou konzistenci, kterou uplatníte v mnoha receptech. Ale šlehačku na pohár z ní bohužel neuděláte. Čím nahradit zakysanou smetanu? Ať už na piškotový dort, do omáčky či jiného receptu nemáte zakysanou smetanu? Nebo se vám zdá příliš drahá? Smíchejte bílý jogurt s trochou mléka a citrónové šťávy. Vyšlehejte a náhradu zakysané smetany máte na světě. Druhou možností je smíchání mléka, rozpuštěného másla a citrónové šťávy. Čím nahradit vejce? Nahradit vejce se může zdát, jako nemožné. Ale věřte, že i to lze. Při pečení dezertů a vaření kynutých knedlíků nahradíte jedno vejce lžíci oleje, výborný je také rozmačkaný banán, který funguje, jako pojivo. Dalším pomocníkem je jablečná přesnídávka. Na obalování řízků přidejte na 3 lžíce vody 2 lžíce kukuřičného škrobu. Čím nahradit červené a bílé víno při vaření? Některé recepty se zkrátka neobejdou bez přidání alkoholu. Co však dělat, když doma žádný nemáte? Pravdou je, že chuť je trochu jiná, ale neméně výrazná a vynikající. Červené víno je možné nahradit hovězím vývarem smíchaným s červenou hroznovou šťávou či brusinkovým neslazeným džusem. Bílé víno nahradíte kuřecím vývarem s trochou jablečného džusu. Čím nahradit kozí sýr? Jestliže už se objeví v některém receptu kozí sýr, ale... Čtěte více Příspěvek Jak nahradit při vaření některé ingredience pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2025-01-19 16:39:14

U lidí je situace složitější než u zvířat

Když je něčeho nedostatek je snaha to něčím nahradit, problém nastává, když to nejde něčím nahradit, čím třeba nahradit peníze kterých je všude dlouho nedostatek? To je zajímavá otázka a dotýká se jak ekonomických, tak sociálních aspektů. Peníze jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a účetní jednotka jsou v moderních společnostech těžko nahraditelné. Pokud jich je… Číst dále »U lidí je situace složitější než u zvířat

Čas načtení: 2024-01-29 10:57:00

Čím nahradit v zimě kolo?

Mnoho rekreačních běžců kromě běhání zároveň miluje letní vyjížďky na kole. Sám k nim patřím. Nejen, že je jízda na kole dokonalé zpestření náročných letních běžeckých plánů, ale je to i zábava. Nehledě na naši preferenci – jízdu na horském nebo silničním kole. Ta krásná možnost dojet mnohem dál, než doběhneme, vidět spoustu nových míst, kam […] The post Čím nahradit v zimě kolo? first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2024-08-09 11:46:10

Ruský poslanec volá po tom, aby Google a Android dostali v krajine stopku. Čím ich chce nahradiť, neprezradil

Nie je žiadnym tajomstvom, že Rusko chce mať plnú kontrolu nad informáciami, ktoré sú dostupné v mediálnom priestore. Nedávno sme informovali, že v Rusku sa ... The post Ruský poslanec volá po tom, aby Google a Android dostali v krajine stopku. Čím ich chce nahradiť, neprezradil appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-09 10:12:34

Utopie na věčné časy

S mnohým jsou neustálé problémy, nebylo by řešením nahradit to s čím jsou problémy za to s čím nejsou problémy, nahradíme třeba lež za pravdu a nenávist za lásku. To, co navrhuješ, zní jako jednoduché řešení nahradit negativní věci pozitivními, lež pravdou, nenávist láskou. Teoreticky to zní ideálně, ale v praxi to není tak snadné.… Číst dále »Utopie na věčné časy

Čas načtení: 2022-03-30 08:44:16

Zuzana Koubková: Na psaní mě baví, že se podívám za hranice všedních dní

Díky historickému šermu, kterému se věnovala, se začala zajímat o historii a tento zájem ji přivedl k psaní historických knih. Začínala romány o význačných mužích české historie, aby se nakonec Zuzana Koubková našla v psaní historických dobrodružných příběhů ze středověku, jako jsou příběhy s bratrem Zdislavem nebo s asketickým jezuitou Koniášem, s nímž se setkáváme v její nejnovější knížce Koniášův klíč.     Vyrůstala jste s bratrem v Praze a své kořeny máte v Louňovicích pod Blaníkem. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být?    Dětství bylo fajn. S bratrem jsme měli bujnou fantazii a neustále vymýšleli nějaké příběhy a dobrodružství. Bydleli jsme v Praze, ale – jak sama říkáte – naše kořeny byly v Louňovicích. Tady máme chaloupku po předcích (z matrik jsem vysledovala, že ji zakoupili roku 1815), jezdili jsme sem na prázdniny a já se do Louňovic před dvěma lety nastěhovala. Čím jsem chtěla být, si už opravdu nepamatuju. Asi učitelkou, nebo zdravotní sestřičkou, to přece chtějí všechny holky. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu ochrany rostlin na České zemědělské univerzitě? Na gymnáziu byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, proto jsem si zvolila přírodovědný obor. Ochrana rostlin byla v první polovině 90. let, tedy v době, kdy jsem chodila na hnojárnu, pardon univerzitu, velmi populární téma. Vznikaly nejrůznější alternativní postupy, které měly nahradit klasické chemické postřiky. Připadalo mi to zajímavé…   Byla jste řadu let členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Čím vás okouzlil historický šerm, a objevila jste se v nějakých představeních?   Okouzlila mne především možnost podívat se do jiných staletí. Do té doby jsem se o historii nijak zvlášť nezajímala, až šerm mi do ní otevřel úžasné okénko. Začala jsem studovat prameny, dovídala se zajímavosti o lidech, které známe z hodin dějepisu a vůbec je nevnímáme, jako živoucí bytosti, ale oni žili, trápili se, milovali… byli to lidé jako my. V představeních se sem tam objevuju dosud. Sice už nešermuji (přece jen mi bude napřesrok padesát), ale pořádáme s kámoškami (a kámoši) historické módní přehlídky.   Právě šerm vás přivedl ke studiu odborných historických pramenů a posléze k psaní historických románů. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2003, Rytíř zelené růže jste věnovala Záviši z Falkenštejna, podle něhož se spolek jmenuje. Pak přišel román Kníže Václav, na nějž navazuje Boleslav – příběh bratrovraha. Jak se vám knihy o těchto význačných mužích české historie psaly? Zpočátku dost těžko. Byla jsem historií nepolíbená, takže jsem doslova „objevovala Ameriku.“ Něco jsem napsala, a pak jsem zjistila, že jsem se nechala strhnout fantazií, místo abych dočetla odstavec a zjistila, že to bylo jinak. Ale nakonec jsem se právě v tomhle hledání našla. Najednou mi začaly zápletky a příběhy zapadat do sebe, aniž bych se o to snažila. Samozřejmě sem tam bych dnes něco napsala jinak. Například mne velmi mrzí, že jsem nechala zemřít Zbraslava. Teprve když už byl Kníže Václav vydaný, jsem zjistila, že Zbraslav svého otce nejspíš přežil a stal se knížetem Stodoranů…   V roce 2015 vyšel první díl série historických dobrodružných příběhů ze středověku s bývalým templářem bratrem Zdislavem, z něhož se stal johanita, nazvaný Ztracený templářský poklad. Série má zatím šest dílů. Bude další pokračování? Jak se vám tyto knihy píšou?   Ráda bych doplnila ještě sedmý díl, mám už i nějakou ideu, ale skutek se nedaří. Ale tak už to se Zdíkem je – střídavě jasno, střídavě oblačno… Zdislava jsem vymyslela vlastně náhodou. Známý a veleplodný spisovatel Honza Bauer mne oslovil, zda bych nechtěla napsat historickou detektivku, mě pochopitelně nic nenapadalo, ale zrovna tou dobou jsem si našla nového endokrinologa (trpím disfunkcí štítné žlázy). Trpí jí i můj syn Bolek, a tak jsme k novému doktorovi do pražské Uhříněvsi vyrazili spolu. A když už jsme tam byli, prošli jsme se a zjistili, že v Uhříněvsi bývala templářská komenda! Na kdekterém hradě po celých Čechách a Moravě vám budou vyprávět pověsti o templářích, přesto, že ti tam prokazatelně nikdy nepobývali. A najednou místo, kde templáři byli a nic se tam o nich netraduje! Tak jsem si řekla, že to je výzva a stvořila Zdislava. Bohužel mě během psaní jeho dobrodružství potkalo pár neštěstí, a tak se mi nepsalo vždycky dobře. Jsou knížky, na jejichž tvorbu vzpomínám jako na velký flám (Zabitý před klášterem, Zlatá růže), ale i takové, u nichž jsem se vyloženě trápila (Záhada zlatodolu).   V roce 2021 vám vyšla historická kniha Koniášův klíč, v níž líčíte příhody jezuitského misionáře Antonína Koniáše. Budou další příběhy s tímto misionářem a jeho pomocníky? Neuvažujete napsat něco ze současnosti? Koniáš je dítětem pandemie a lockdownu. Trčela jsem doma a strašlivě se nudila. Zrovna jsem si přečetla Jiráskovo Temno, a tak mě napadlo stvořit žertovnou povídečku o asketickém jezuitovi a nepořádné vdově, která neumí vařit a chová milion koček (že by autobiografie?). Povídka měla úspěch, tak jsem psala další a další, až z toho byla kniha. Přemýšlím o pokračování, ale je to podobné jako se Zdíkem, nápadů spousta, ještě z nich něco vytvořit. O příběhu ze současnosti také přemýšlím, ale bojím se, abych nesklouzla ke klišé… unavená žena středních let, zpackané vztahy, kočky… Pokud se do něčeho takového pustím, bude tam určitě nějaký nadpřirozený prvek.   Pracujete jako rostlinolékařka. Co vás na psaní tak baví, že je vaším velkým koníčkem? A máte čas i na jinou zábavu?    Baví mě právě to, že se podívám za hranice všedních dní. Nemusím ani nikam cestovat, sedím doma v županu a při tom se plavím po moři, bojuji s nepřáteli, naslouchám loutně v rukou krásného rytíře. Samozřejmě, že mám čas i na jinou zábavu. Ostatně baví mě i moje zaměstnání. V poslední době pracuji jako terénní inspektor Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu (ÚKZÚZ), takže chodím po různých polích, na místa, kam by běžný turista nešel, objevuju tak všelijaké zapadlé křížky, ztracená boží muka… Nadchla jsem se pro osobnost svatého Jana Nepomuckého a fotím jeho sochy. Dokonce se mi podařilo „zblbnout“ řadu mých přátel, takže mi fotky „Johánkových“ soch posílají z široka, daleka.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Mám ráda sci-fi, fantasy, horor, detektivky, a pak samozřejmě historické romány, ale i literaturu faktu. Nedávno jsme s kámoškami tady v Louňovicích pod Blaníkem založily čtenářský klub a dáváme si různé výzvy. Díky tomu jsem přečetla i knihy, po kterých bych jinak nesáhla. Oblíbených autorů mám řadu. Z těch současných českých jsou to především Otomar Dvořák, Miloš Urban a Leonard Medek.   Jak ráda trávíte volné chvíle? Čtením, psaním. Posezením s přáteli. Ve společnosti svého syna, manžela, rodiny. Samozřejmě s kočkami. Na vycházkách, v lese, prohlídkou památek… a – no, dobře já to přiznám – v hospodě. (smích)   Zuzana Koubková se narodila 10. května 1973 v Praze. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor ochrana rostlin a pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu (ÚKZÚZ) v Benešově. Od roku 2020 bydlí v Louňovicích pod Blaníkem s manželem, synem a momentálně pěti kočkami. Roku 2003 vyšla její prvotina Rytíř zelené růže, následovaly knihy Kníže Václav, Boleslav – příběh bratrovraha, Invisible a série historických „detektivek“ s někdejším templářem, posléze johanitou bratrem Zdislavem Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a další. Loni vyšla série povídek Koniášův klíč.

Čas načtení: 2022-03-01 09:08:15

Mír Ukrajině!

Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu… Omyly strany míru Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru? * Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující. * Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou. * Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století. * Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ * Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně. * Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika. Sbírání ruských zemí Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu. Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny. Ukrajinská sebeidentifikace Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin. Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy: * Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. * Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví. Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci. Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda. Preventivní válka V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo. * Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce… * Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr. Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti. Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností. V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky: * Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů. Spravedlivý mír  Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.   Převzato z webu !Argument. 

Čas načtení: 2021-03-11 22:16:55

Činoherní klub nazkoušel „do šuplíku“ dvě premiéry, třetí právě zkouší

Hlediště Činoherního klubu přivítalo diváky naposledy před pěti měsíci, jeviště této pražské divadelní scény však žije alespoň zkoušením. Během uzavření divadel se podařilo pod vedením uměleckého šéfa Martina Fingera podle původního dramaturgického plánu sezóny nazkoušet dvě inscenace, třetí je právě v procesu zrodu a čtvrtá se začne chystat v nejbližších týdnech. Equus a Stella, to jsou nové tituly, které by za normálních okolností mohli diváci již teď Ve Smečkách pravidelně vídat. Přestože pandemická situace hrát stále nedovoluje, díky úsilí a nasazení tvůrčích týmů se inscenace podařilo alespoň úspěšně nazkoušet; první z plánu – Equuse dokonce již v loňské vlně uzavření divadel. Zkoušky inscenace Ošklivec jsou v těchto dnech za svou polovinou a v nejbližších týdnech začne poslední plánovanou inscenaci Linda Vista připravovat i režisér Ondřej Sokol. „Bohužel chvíle, kdy k nám konečně zase budou moci přijít diváci, je stále v nedohlednu. Možná, jestli nám to povolí, odehrajeme v omezených podmínkách pár představení v květnu a červnu. Možná budeme hrát o prázdninách na letní scéně. Možná, možná, možná. Navzdory této nekončící těžké době v Činoherním klubu zkoušíme. Pro tvorbu v divadle to nejsou dobré podmínky. Nemít žádné vyhlídky na zúročení naší práce před diváky je demotivující. Zkoušení v divadle je křehká věc a tak trochu alchymie. Ladíte správnou formu, vrstvíte všechny složky inscenace v souladu s časem, který vám zbývá do premiéry,” říká umělecký šéf Martin Finger A dodává: „Jenže takhle to teď nefunguje. Dnes to vypadá, že už jenom uvedení premiér v tomto kalendářním roce bude úspěch. Vlastně se nyní učíme novým okolnostem přizpůsobit tak, aby naše nové kusy byly nejen na světě, ale aby byly také dobré. Udržet při životě napůl narozené dítě je opravdu těžké. Ale já věřím, že naši pozitivní energii, kterou při zkouškách máme, brzy přeneseme i na diváky. A že je tak nabijeme po těch vyčerpávajících časech, které jednou skončí. Živý kontakt herců s diváky a společně strávený večer v divadelním sále se nedá žádnou přenosovou technikou nahradit.” Činoherní klub se snaží svým divákům zprostředkovat dění v divadle alespoň v podobě doprovodných aktivit. Aktuálně je zveřejněna online vernisáž nových plakátů inscenací z dílny ilustrátorů Hynka Chmelaře st. a Hynka Chmelaře ml. Plakáty zachycují ruční kresbou herce v situaci na jevišti, výraz, neopakovatelnost divadelního okamžiku a zachovávají činoherácké černobílé ladění. Virtuální výstava je zveřejněna na webu divadla. Z probíhajících zkoušek Činoherák připravuje v dílně kameramana Aleše Němce také dokument přibližující proces vzniku inscenace Ošklivec. Náhled pod divadelní pokličku nabídne kompletní umělecký zrod inscenace – od první čtené zkoušky až po premiéru. Chybět nebudou ani rozhovory s herci a tvůrci.     Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý. Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem,“ řekl o své hře Shaffer. Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová.   Takis Würger: Stella Jeden z mnoha příběhů roku 1942. Od Ženevského jezera přijíždí mladý Fritz, aby poznal pravdu a na vlastní oči viděl válečný Berlín. Jeho pohled je ale zkreslený (ani ne tak proto, že je barvoslepý). To, co zrovna vidí a které dveře se mu otevřou, do značné míry určuje jeho švýcarský pas a otcovy peníze. Když se seznámí s tajemnou Kristin, dostane se s ní do nespoutaného světa tajných jazzových klubů, kde se pije koňak a cucají čokoládové bonbóny s pervitinem. A on by v tu chvíli přísahal, že tuhle dívku bude následovat kamkoli. Je tomu ale skutečně tak? Co když zjistí, že její příběh není takový, jakým se zdá, a falešné jméno je ta nejmenší lež? Dramatizace kontroverzního románu nabízí kromě situací na hraně také trochu jiný pohled na válku a šrámy, které způsobila.  Takis Würger je německý novinář a spisovatel. Pozornost čtenářů a kritiky si získal již svým debutem Klub (2017). Kolem jeho druhého románu Stella (2019), který se rovněž stal bestsellerem, se rozproudila velká debata. Takis Würger ve Stelle vychází zčásti z toho, co se skutečně stalo; textem se prolínají úryvky výpovědí ze soudního spisu vojenského tribunálu. „Inscenace Stella není dokument, je to dramatizace románu Takise Würgera, který kolem Stellina příběhu už tak poměrně volně fabuloval. Ukazuje nám Stellu ve vztahu s mladým Švýcarem Friedrichem. Na pozadí jejich vztahu se vyjevuje Stellin pokřivený charakter. Na rozdíl od Stelly je ale Friedrich fiktivní postava, takže už i zde je vidět, že Würgerův přístup je volný. Ani nám v dramatizaci nejde o historická fakta, jde nám o obraz lidí, kteří se snaží ignorovat válečnou skutečnost tam venku, ačkoli do ní čím dál hlouběji zabředávají, a to jak spoluúčastí na zrůdném režimu, tak neschopností jednat,” říká dramaturg Karel František Tománek. Hrají: Barbora Bočková, Vojtěch Hrabák, Honza Hájek, Gabriela Míčová, Vladimír Kratina, Pavel Kikinčuk.   Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Ošklivec je komedie o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii Ošklivec napsal v roce 2007. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger.   Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Linda Vista je komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-14 03:41:00

Jak nahradit při vaření některé ingredience

Mnohokrát se stane, že se pustíme s vervou do vaření a najednou zjistíme, že nám chybí daná ingredience. Běžet do obchodu by stálo velmi mnoho času, ale co teď? Věřte, že vždy existuje způsob, jak danou potravinu nahradit. Mnohdy to také uvítáte, protože jde o levnější alternativu za dražší potravinu. Jak neztratit hlavu a nepokazit recept je tématem dnešního článku. Doufáme, že naše rady uvítáte a dáte nám vědět, jak vaše kulinářství dopadlo. Čím nahradit smetanu? Chystáte se dělat omáčku a přísahali byste, že ještě včera byla ve vaší lednici smetana? Možná máte doma skřítky „naschválníčky“. Tak či tak, hlavu ztrácet nemusíte. Smetanu do omáčky nahradíte smícháním mléka a margarínu (máslo, margarín či olej). Získáte smetanovou konzistenci, kterou uplatníte v mnoha receptech. Ale šlehačku na pohár z ní bohužel neuděláte. Čím nahradit zakysanou smetanu? Ať už na piškotový dort, do omáčky či jiného receptu nemáte zakysanou smetanu? Nebo se vám zdá příliš drahá? Smíchejte bílý jogurt s trochou mléka a citrónové šťávy. Vyšlehejte a náhradu zakysané smetany máte na světě. Druhou možností je smíchání mléka, rozpuštěného másla a citrónové šťávy. Čím nahradit vejce? Nahradit vejce se může zdát, jako nemožné. Ale věřte, že i to lze. Při pečení dezertů a vaření kynutých knedlíků nahradíte jedno vejce lžíci oleje, výborný je také rozmačkaný banán, který funguje, jako pojivo. Dalším pomocníkem je jablečná přesnídávka. Na obalování řízků přidejte na 3 lžíce vody 2 lžíce kukuřičného škrobu. Čím nahradit červené a bílé víno při vaření? Některé recepty se zkrátka neobejdou bez přidání alkoholu. Co však dělat, když doma žádný nemáte? Pravdou je, že chuť je trochu jiná, ale neméně výrazná a vynikající. Červené víno je možné nahradit hovězím vývarem smíchaným s červenou hroznovou šťávou či brusinkovým neslazeným džusem. Bílé víno nahradíte kuřecím vývarem s trochou jablečného džusu. Čím nahradit kozí sýr? Jestliže už se objeví v některém receptu kozí sýr, ale... Čtěte více Příspěvek Jak nahradit při vaření některé ingredience pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-06-05 19:30:00

Recenze iPad Pro (M4, 2024): dokáže plnohodnotně nahradit počítač?

iPad Pro (2024) je první zařízení Applu s čipem nové generace – M4 V dnešní recenzi jsme si položili zásadní otázku: do jaké míry dokáže nahradit počítač? Výrazně do toho promlouvá operační systém, ale také vysoká cenovka Apple letos věnoval svým iPadům nejvíce péče za poslední roky. U modelů Pro to platí dvojnásob, ten totiž dostal úplně nový čipset (jako první produkt od Applu!), výrazně se proměnil jeho design a hádám, že už jste slyšeli také o novém displeji nebo předělané klávesnici. Více než kdy jindy se tak skloňuje otázka: dokáže už iPad plnohodnotně nahradit MacBook, respektive jakýkoliv přenosný počítač? Přečtěte si celý článek Recenze iPad Pro (M4, 2024): dokáže plnohodnotně nahradit počítač?

Čas načtení: 2024-11-20 16:40:00

Může amatér nahradit profesionála?

Zisk zmizí v okamžiku, kdy amatér může nahradit profesionály, proto je zde logicky snaha zabránit amatérům nahradit profesionály mnoha způsoby, ale časem amatéři najdou způsob, jak překážky překonat a taková doba právě přichází díky internetu a mobilním telefonům. Vaše myšlenka reflektuje současný trend decentralizace znalostí a dovedností, který je poháněn technologiemi, jako je internet a… Číst dále »Může amatér nahradit profesionála?

Čas načtení: 2024-03-14 17:21:04

Může Windows v budoucnosti nahradit Linux?

Otázka, zda mohou Windows nahradit Linux, závisí na konkrétních potřebách a požadavcích uživatele. Oba operační systémy mají své výhody a nevýhody a jsou navrženy pro různé účely. Windows je běžně používaný operační systém, který je komerční a zároveň poskytuje uživatelsky přívětivé prostředí. Je běžněji používán v prostředích jako desktopové počítače, herní konzole a některé servery.… Číst dále »Může Windows v budoucnosti nahradit Linux?

Čas načtení: 2024-03-28 07:51:24

10+ způsobů, jak nahradit vejce ve slaných i sladkých jídlech

Jedním ze symbolů Velikonoc jsou vejce. Veganské stravování však jejich konzumování z etických důvodů odmítá. Argumentů k tomu existuje celá řada a pokud se o nich chcete dozvědět více, najdete je na ... více Článek 10+ způsobů, jak nahradit vejce ve slaných i sladkých jídlech se nejdříve objevil na Vegmania.cz.

Čas načtení: 2024-05-12 21:03:03

Putin se rozhodl nahradit ruského ministra obrany Šojgua

Ruský prezident Vladimir Putin navrhl odvolat z funkce ministra obrany svého dlouholetého spojence Sergeje Šojgua a nahradit ho bývalým prvním místopředsedou vlády Andrejem Bělousovem,... Článek Putin se rozhodl nahradit ruského ministra obrany Šojgua se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-22 00:01:03

Směšovač hlasitosti ve Windows 11 jde snadno nahradit

Někomu nemusí vyhovovat nový Směšovač hlasitosti ve Windows 11, proto zde je návod, jak jej nahradit za ten původní, známý ze starších verzí operačního systému. Takto vypadá ten klasický ovladač hlasitosti ve Win 11. Já

Čas načtení: 2024-09-19 17:00:01

Levné a smrtící. Jak drony mění ukrajinské bojiště

Ukrajina, která se brání ruskému agresorovi už přes dva a půl roku, má v arzenálu trumf, který může alespoň částečně kompenzovat vojenskou nerovnováhu mezi oběma zeměmi. Bezpilotní prostředky totiž představují na moderním bojišti nejen pro Ukrajinu účinný prostředek proti nepříteli.  Levné a účinné Portál Business Insider uvedl, že Ukrajinci jsou v používání levných dronů stále lepší i z toho důvodu, že zabraňují Rusku shromažďovat potřebné informace z bojiště, které potřebuje k tomu, aby mohlo útočit proti ukrajinským jednotkám. Ukrajinci se blýskli zejména výrobou vlastních námořních dronů Sea Baby, které představují pro ruská plavidla v Černém moři bezprostřední nebezpečí, nicméně obránci před ruskou invazí disponují také širokou škálou „klasických“ dronů, které ničí zejména okupantovu obrněnou techniku.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Dobře obeznámený web Foreign Policy uvedl, že více než dvě třetiny tanků, které dokázala ukrajinská armáda za poslední měsíce zničit, byly „dílem“ FPV (first person view) dronů. Ty vzlétávají do akce z různých platforem, i improvizovaných, jejich dolet se pohybuje mezi 5–20 km v závislosti na baterii či užitečném zatížení. Voják může dron snadno kontrolovat pomocí dálkového ovladače, druhý voják se mezitím dívá na tablet s mapami a udílí pokyny. Právě tyto prostředky, které se plně uplatňují ve třetí rok konfliktu, mohou nést i 10 liber výbušnin. Jak vyřadit ruský moderní tank z provozu Ukrajina spoléhá v posledních měsících právě na výrobu málo náročných bezpilotních prostředků, čímž chce nahradit nedostatkovou dělostřeleckou munici. Můžeme říct, že dron za pár set dolarů je schopen vyřadit moderní ruský tank z provozu. Dříve se FPV drony používaly například k natáčení dokumentů, nyní je vše jinak. Web Foreign Policy cituje ukrajinského dokumentaristu: „Dříve, ještě před válkou, jsem FPV drony používal k natáčení dokumentů, nyní stejné prostředky používáme k obraně naší země.“  Milion dronů Ukrajina si uvědomuje, jak efektivní jsou nejen FPV drony, ale i další bezpilotní prostředky, které systematicky ničí techniku okupanta, a již dříve oznámila cíl vyrobit přes milion FPV dronů, což by vydatně pozvedlo ukrajinské válečné akcie.  Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti Číst více Nicméně všechno má svůj rub a i přes značnou účinnost výše zmíněných bezpilotních prostředků vojenští odborníci míní, že FPV drony nemohou nikdy účinně nahradit klasickou dělostřeleckou munici, pokud hovoříme o udržení vysoké rychlosti palby. Náboj ráže 155 mm je tak stále těžko nahraditelný. „Je složité nahradit dnes náboj ráže 155 mm,“ prohlásil jeden ukrajinský úředník, kterého cituje server Foreign Policy.  Raketomet Uragan: Ruská vichřice se valí Ukrajinou. Obránci na něj našli ráznou odpověď Číst více Ani Rusko nezahálí a v současné době má více těchto prostředků než Ukrajina, a to několikanásobně. Server Defense Post uvedl, že měsíčně je dodáváno okupantským silám celkem 3 000 dronů, Rusko navíc vyvíjí vlastní sofistikované bezpilotní prostředky. I když je Ukrajina schopná vyrábět levné drony sama, bude samozřejmě potřebovat pomoc od západních spojenců. Je nepochybné, že v dalších měsících války bude stoupat význam FPV dronů, které jak Ukrajina, tak Rusko průběžně vylepšují.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Utíkají před ní vojáci i civilisté. Ruská raketa Ch-101 děsí ukrajinské obránce.      

Čas načtení: 2024-11-21 12:30:00

Musk chce nahradit Google. Špičkou ve vyhledávání bude AI Grok

Elon Musk se netají svými vysokými ambicemi a odvážnými prohlášeními. Tentokrát tvrdí, že Google to má sečteno, protože celosvětově oblíbený vyhledávač má nahradit Grok od Muska. Grok nahradí Google Na světě existují různé vyhledávače, ale Google patří ke špičce. Alespoň zatím. Extrovertní podnikatel Elon Musk však věří, že tohoto vyhledávacího…Přečtěte si celý článek: Musk chce nahradit Google. Špičkou ve vyhledávání bude AI Grok

Čas načtení: 2024-12-30 07:00:10

Nejhorší produkty roku 2024? Králíček s AI a zařízení, co chtělo nahradit mobily

Rok 2024 přinesl AI asistenty Rabbit R1 a Humane AI Pin, kteří chtěli nahradit telefony. Selhali, ale budoucnost AI zařízení je jen otázkou času.Přečtěte si celý článek: Nejhorší produkty roku 2024? Králíček s AI a zařízení, co chtělo nahradit mobily

Čas načtení: 2025-01-19 16:39:14

U lidí je situace složitější než u zvířat

Když je něčeho nedostatek je snaha to něčím nahradit, problém nastává, když to nejde něčím nahradit, čím třeba nahradit peníze kterých je všude dlouho nedostatek? To je zajímavá otázka a dotýká se jak ekonomických, tak sociálních aspektů. Peníze jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a účetní jednotka jsou v moderních společnostech těžko nahraditelné. Pokud jich je… Číst dále »U lidí je situace složitější než u zvířat

Čas načtení: 2016-11-17 00:00:00

Náhrada škody na zdraví - bolestné, ušlý výdělek, renta a další

V případě, že někdo jinému způsobí škodu na zdraví, a to i nedbalostně, například při autonehodě, je vždy původce škody povinen poškozenému vzniklou škodu nahradit, bez ohledu na to, že kromě toho může nést i trestněprávní odpovědnost. Škoda na zdraví je mnohdy obtížněji vyčíslitelná než například škoda na majetku, a to zejména z hlediska utrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tento článek se zaměřuje zejména na to, co všechno je původce škody povinen poškozenému nahradit.

Čas načtení: 2021-02-16 13:44:07

Průlom v testování na dosah

Vědci z celého světa horečně hledají, jak získat převahu nad všudypřítomným koronavirem. Základem úspěchu se jeví testování na přítomnost koronaviru v těle. Doposud používané testy jsou spojené s nepříjemným vyšetřením tyčinkou v nose, případně jde o nepříliš přesné antigenní testy. Vzhledem k požadavku na masivní a opakované testování velkého počtu osob je každé zjednodušení testování velkým přínosem. Vyřešení nelehkého úkolu se ujal kolektiv mladých nadšenců ze startupu SvaProCo. Analýzou dostupných dat bylo k velkému překvapení zjištěno, že osoby pozitivně testované na přítomnost koronaviru v těle mají kromě již popsaných příznaků, jako je zvýšená teplota, suchý kašel či bolesti hlavy, zásadně změněné jazykové schopnosti. Na vzorku dobrovolníků bylo ověřeno, že nakažení v závislosti na množství virové nálože již několik dní od nákazy ovládají částečně, nebo zcela, jazyk oblasti, ze které mutace viru pochází. Zatímco u nakažených z počátku pandemie převládá znalost čínštiny, u nových nemocných je to angličtina. Podle přízvuku je dokonce s velkou přesností možné určit místo původu viru, který nákazu způsobil. Nyní používané testy tak bude možné nahradit jednoduchým jazykovým testem po telefonu, případně ústní zkouškou například na hranicích. Čína proto operativně přislíbila vyslání potřebného počtu zkušebních komisařů na všechna kontrolní stanoviště v EU, kde pak budou postupně nahrazování pracovníky z Velké Británie. Můžeme doufat, že se vedení EU poučilo z krizového vývoje při objednávání vakcín a výměna proběhne bez zásadních průtahů. Spolu s touto skvělou zprávou se vzápětí objevila zatím neověřená informace, že z řad odpůrců COVID-19 byl vznesen požadavek na kultivaci koronaviru do formy očkovací látky. Farmaceutické firmy mají přednostně zajistit britskou variantu, která má být plně hrazená ze zdravotního pojištění. Další jazykové mutace mají následovat a být dostupné za úhradu. Odpůrci argumentují, že pokud bude možná domluva společným jazykem, problém koronaviru následně sám vymizí. Zda tím budou ztracené i nově nabyté jazykové znalosti, však nebylo možné spolehlivě ověřit. Přes veškerá pozitiva je ještě nutné získat odpovědi na otázky spojené s tímto revolučním objevem. Je možné očkováním nahradit jazykovou výuku ve školách? Je možné učitele a lektory jazykových škol rekvalifikovat na zdravotnický personál? Bude potřeba se také soustředit na nežádoucí projevy, které můžeme pozorovat například v Karlovarském kraji, kde se vyskytuje britská mutace s bavorským a saským přízvukem, dokonce i jednotky případů kombinace sasko-bavorského přízvuku, které bohužel dosud nikdo neporozuměl. Z kruhů několika zpravodajských služeb také unikla informace, že původ viru není v čínském Wu-chanu, ale v britského Oxfordu, kde na tajném pracovišti tamní univerzity byl vyvíjen vir jako tajná zbraň pro zachování vlivu Velké Británie po brexitu. Naše elity tak stojí před bezprecedentním rozhodnutím, do jaké kategorie COVID-19 zařadit. Doufejme tedy ve vítězství zdravého rozumu. Pochybujete, že je to možné? A dobře děláte! Vaše kritické myšlení stále funguje, což je dobrá zpráva! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-11 08:00:01

Zklamání ze Zlaté labutě sílí. Diváci vypínají díly v půlce, zachránit to může nová posila

Na sociálních sítích se to začalo hemžit komentáři, že třetí řada Zlaté labutě nestojí za nic. Návrat Báry je nejistý, ačkoliv podle fotografií z natáčení se zdálo, že dorazí až ke konci. Vdovec Petr se sice stará o svého syna Eduarda a už by mohl mít jako dospělý muž trochu rozum, stále se však ve své prapodivné kanceláři tváří, že neumí do pěti počítat, a snad jen ti nejbystřejší z bystrých vědí, jakou vlastně teď v obchodním domě zastává funkci. Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu Číst více Irena ztratila svůj přirozený půvab O moc lépe na tom není ani Irena Mašková, která si už dříve diváky získala svou lesbickou aférkou s půvabnou Alenou. Zdálo se, že je schopna pro ni obětovat absolutně všechno. Jenže zatímco diváci čekali pokračování téhle lásky, tvůrci moc dobře vědí, že v době druhé světové války by takový románek šel jistě stranou. Kdyby se to provalilo úplně, mohly by také dámy skončit v koncentračním táboře.  A tak se z Ireny stala znovu mrcha, která ničí všechno a všechny, kteří jí přijdou do cesty, uzavírá tajné dohody s Gruberovými a snad si ani nevšimla, že si Alenu začal brát k sobě domů právě Gruber, který ji neváhal znásilnit. To poznala babi a nabídla Alence vstřícnou náruč. K čemu jí to však je, když se to děje stále dokola a skoro to vypadá, že nemá zastání? Je opravdu Irena schopna obětovat Alenu jen proto, aby začala stavět elektrárny? Chyby v seriálech Zlatá labuť, Ulice a ZOO. Nasekat tolik nesmyslů, to už je umění Číst více Komu zamotá hlavu nová prodavačka? Už brzy by se však mohlo všechno změnit! Do Zlaté labutě zamířila nová prodavačka Dita, která je hravá, zábavná i vtipná. Nahradit má podle scénáře Báru a někteří diváci litují, že nehrála lásku pana Kučery od začátku. Nikoho nepřekvapí, že to bude pořádná koketa. Hlavu zamotá nejednomu kolegovi z obchodního domu.  „Upřímně jsem si několik týdnů předtím, než vůbec přišel casting, projížděla instagram Zlaté labutě a říkala si, jak ráda bych si zahrála v dobovce. Takže když mi zavolali, že jsem vyhrála casting, byla to nesmírná radost a jako první mě napadlo, že afirmace fungují,“ chválí si svou novou roli Natalie Golovchenko. „Moje postava v Labuti se jmenuje Dita, je to prodavačka v kosmetice, dělá manikúru. Dita je holka, co se o sebe moc ráda stará a moc ráda se líbí, její sebevědomí je něco, co bych se od ní mohla učit. Dita se nikdy nenudí a s Ditou se nikdy nenudíš! Je ve všem hrozně pohotová, ničeho se nebojí, je plná radosti a jen tak ji něco neurazí. Spoustu jejích vlastností jí vlastně závidím a doufám, že si od ní něco ukradnu i pro sebe do života,“ má naplánováno Natalie. Podle diváků by právě Dita mohla rozvířit vody seriálu, který už je moc nebavil. Koho okouzlí? A jaká je pravděpodobnost, že jí podlehne také Lukáš Mašek?  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ženy Marka Lambory jsou jako přes kopírák: Starším ambiciózním herečkám odolává jen těžko.  

Čas načtení: 2024-03-17 18:34:33

Gerard Pique vybral dva kandidáty, kteří by měli nahradit Xaviho na pozici trenéra Barcelony

Gerard Piqué, legenda Barcelony, hovořila o pozici trenéra v Barceloně a věří, že existují dva zřejmí kandidáti, kteří by měli nahradit Xaviho Hernandéze na jeho pozici. Současný kouč Barcelony totiž oznámil svůj záměr odstoupit ze své pozice na konci sezóny, což vyvolalo obrovské spekulace o tom, kdo bude dalším šéfem klubu.

Čas načtení: 2024-01-29 10:57:00

Čím nahradit v zimě kolo?

Mnoho rekreačních běžců kromě běhání zároveň miluje letní vyjížďky na kole. Sám k nim patřím. Nejen, že je jízda na kole dokonalé zpestření náročných letních běžeckých plánů, ale je to i zábava. Nehledě na naši preferenci – jízdu na horském nebo silničním kole. Ta krásná možnost dojet mnohem dál, než doběhneme, vidět spoustu nových míst, kam […] The post Čím nahradit v zimě kolo? first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2024-03-28 13:41:00

Umožněte duální provoz vlaků bez vybavení ETCS a odložte výhradní provoz minimálně o tři roky, vyzývají experti ministra dopravy v otevřeném dopise

Praha 28. března 2024 (PROTEXT) - Žádný jiný stát než Česká republika neplánuje vypnout své stávající zabezpečovací systémyČeská republika při zavádění ETCS postupuje zbytečně rychle, tvrdě a neústupně. Žádný z evropských států neplánuje podobně jako Česká republika přejít kompletně na ETCS do roku 2030. Podobně žádný jiný evropský stát neplánuje vypnout své stávající zabezpečovací systémy, mj. proto, že ETCS není stoprocentně provozně spolehlivé a státy jím ani neplánují pokrýt všechny vedlejší tratě. V neposlední řadě žádný evropský stát nezavádí ETCS přesně podle specifikací ERA (European Rail Agency). Svým přístupem si Česká republika způsobuje zbytečné problémy a zavádění evropského vlakového zabezpečovacího systému výrazně prodražuje o miliardy korun. Expertní tým SPEŽ proto nedávno oslovil ministra dopravy Martina Kupku a v otevřeném dopise ho vyzval k odložení tzv. výhradního provozu ETCS v České republice minimálně o tři roky, na rok 2028. Zároveň žádá, aby byl umožněn souběžný provoz vlaků vybavených i nevybavených systémem ETCS.„Měli jsme možnost vyslechnout si zkušenosti našich kolegů z Rakouska, Německa, Itálie, Maďarska a dalších evropských států i mimo EU s praktickým provozem ETCS na jejich národních tratích. Ze zkušeností vyplývá, že ETCS je zatím provozně nevyzrálý systém s nižší spolehlivostí než dosavadní národní zabezpečovací systémy,“ říká Josef Hendrych, předseda Spolku pro efektivní železnici a bývalý náměstek generálního ředitele Správy železnic. V České republice se zavádí ETCS L2 (Level 2). Ten je ale zatím provozně velmi nespolehlivý a trpí častými výpadky, jak ukázaly zkušenosti s jeho používáním na trati Olomouc – Uničov i nedávný zátěžový test mezi Starým Městem u Uherského Hradiště a Břeclaví. Podobné zkušenosti s ETCS L2 mají i ve Švýcarsku, kde jim podobně jako u nás nasazení tohoto systému na 10 % tratí způsobuje jejich nižší propustnost. Další implementaci Level 2 proto dočasně zastavili.Česká republika plánuje od roku 2025 zavést na vybraných úsecích koridorů tzv. výhradní provoz pod ETCS. Na koridorové tratě včetně nádraží tak nebudou moct vjet lokomotivy nebo hnací vozy, které by nebyly tímto systémem vybaveny. V Německu, Rakousku, Maďarsku ani Itálii, která je se zaváděním ETCS možná nejdále v Evropě, však nic takového neplánují. Ve všech těchto zemích nechávají v provozu i dosavadní národní zabezpečovací systém a tratě provozují v duálním režimu. Důvodem je jednak záloha, ale hlavně to, aby do stanic mohly zajíždět i vlaky, které ETCS vybavené nejsou, a u nichž dovybavení novým mobilním zabezpečovacím zařízením nedává ekonomický smysl. To je důležité zejména u regionálních tratí, které ani v těchto zemích nejsou a nebudou ETCS vybaveny. Kdyby neexistoval duální režim, nemohly by na hlavní koridorové stanice regionální spoje svážet cestující. V České republice však toto nebude možné a regionální vlaky budou muset být vybavené ETCS za desítky miliónů korun jen kvůli vjezdu do koncové stanice.EU chce do roku 2030 převést na silnice 30 % nákladní dopravy. Nákladné vybavování starších hnacích vozidel vozidlovou jednotkou ETCS omezuje menší dopravce, kteří na takto drahé zařízení leckdy nemají dostatek finančních prostředků a kteří na dopravním trhu vyplňují mezery v případech přeprav, o které „velcí“ nemají zájem.Snad nejhorší je ale neústupné prosazování zavádění ETCS přesně podle specifikací tak, jak je spravuje Evropská železniční agentura ERA. Všechny ostatní státy žádají o různé úpravy a výjimky a evropský regulátor jim je při řádném zdůvodnění schvaluje. Třeba v Maďarsku chtějí provozovat ETCS L1 až do rychlosti 300 km/h, přičemž u nás zavádíme L2 proto, že L1 je údajně možné provozovat jen do rychlosti 160 km/h. V Rakousku mají tolerovanou jízdu vozidla bez příjmu signálu GSM-R stanovenu na 40 sekund, u nás je norma 18 sekund. To vede k výrazně vyšším nárokům na pokrytí tratě a vyšším nákladům na telekomunikační infrastrukturu. A zavádění radiového spojení s vlakem pomocí GSM-R je v ČR také rarita – Německo i Rakousko ve velkém využívá sdílení sítí s veřejnými operátory a mají v podstatě stoprocentní pokrytí železniční sítě GSM-R. Problémy s činností ETCS L2 na trati Olomouc – Uničov – Šumperk souvisí také se „špatným“ přihlášením hnacího vozidla do sítě GSM-R. Je zcela nepochopitelné, proč síť GSM-R nedokáže data na vozidlo/z vodidla převzít jakoukoliv stanicí BTS jako je to běžné ve veřejné síti.Ve Finsku zase dosáhli toho, že místo GSM-R běží ETCS na síti TETRA (u nás by mohlo běžet např. na celoplošné síti Pegas provozované ministerstvem vnitra) a do budoucna počítají s komerčními 5G sítěmi. Zcela tak odpadá nutnost budování oddělené telekomunikační infrastruktury. Rakousko, Německo i Norsko požádaly o prodloužení termínů na zavádění ETCS, takže mohou nová zabezpečovací zařízení instalovat jenom tam, kde se to staré dostane na hranici životnosti.„Evropská zkušenost jasně ukazuje, že ETCS je sice moderní zabezpečovací systém, ale jeho neústupné plošné zavádění bez umožnění duálního provozu s hnacími vozidly nevybavenými ETCS, a to ještě před termíny stanovenými EU, je předčasné a hlavně zbytečné. ETCS musí nejdříve stejně jako kterýkoliv jiný systém projít provozním ověřením a úpravami, které zajistí jeho celkovou spolehlivost a efektivitu. Požádali jsme proto ministra dopravy Martina Kupku v otevřeném dopise o umožnění duálního provozu vlaků bez ETCS a o přehodnocení plánovaného výhradního provozu ETCS v České republice,“ uzavírá předseda Spolku pro efektivní železnici Josef Hendrych.O ETCS – ETCS je zkratka pro evropský vlakový zabezpečovací systém (z anglického European Train Control System). Je jednou ze součástí ERTMS. Měl by postupně nahradit cca 20 různých národních systémů vlakových zabezpečovačů, a tak dosáhnout interoperability v železniční dopravě, tj. vedení vlaků po celém území Evropy bez nutnosti výměn hnacích vozidel na hranicích, popřípadě bez nutnosti vybavení hnacích vozidel různými národními systémy. Počítá se s jeho rozšířením především na vysokorychlostních tratích a tranzitních koridorech, do budoucna by měl nahradit všechny stávající národní systémy.O Spolku pro efektivní železnici (SPEŽ) - Spolek pro efektivní železnici vznikl v roce 2013 pod starým názvem Spolek za bezpečnou železnici. Je názorovou a komunikační platformou osob a institucí, kterým není lhostejný osud železnice v České republice. Naším hlavním posláním je podpora věcné diskuse a zprostředkovávání výměny názorů mezi předními odborníky a širokou veřejností na aktuální témata. V diskuzích se soustředíme především na otázky rozvoje bezpečné železniční dopravy jako efektivního a ekologického způsobu přepravy, která patří svým významem mezi klíčové součásti kritické infrastruktury státu. Vysokou odbornost, ale i názorovou rozmanitost garantují osobnosti, které jsou součástí našeho expertního týmu, z nichž všichni mají dlouholeté pracovní či akademické zkušenosti.  

Čas načtení: 2024-04-17 10:59:45

Odpadlíci z Applu se pokusili o revoluci. Recenze ukazují, jak fatálně selhali

Chytré telefony jsou nejrozšířenější elektronikou dneška Je možné nahradit je nějakým jiným typem elektroniky? Jak ukázal nejnovější pokus, snadné to rozhodně není Chytrý mobilní telefon vlastní víceméně každý z nás. Jsou nejrozšířenější elektronikou dneška a pro většinu lidí se jedná o neocenitelného pomocníka, který zastane práci hned několika dalších typů elektroniky. Nahradit chytrý telefon něčím…

Čas načtení: 2024-04-18 10:36:55

Civilizace se točí okolo manipulace

Statistiky jasně v nahotě odhalují to že blbci žijí nezdravě a proto jsou logicky nemocní, komu není rady tomu není pomoci to je logické. Řešením je už jenom nahradit blbý lidský mozek za inteligentní počítač bezdrátově rychle napojený na globální virtuální realitu. Co bylo to bylo, je třeba globálně nahradit blbce za nadlidi co mají… Číst dále »Civilizace se točí okolo manipulace

Čas načtení: 2024-04-22 06:00:01

Tichý zabiják: Před novou jadernou ponorkou se třesou strachy i v Číně

Francie nechce zaostat za světovou konkurencí ani na vodě, zejména americkými ponorkami Virginia a britskou Astute, vyvíjí proto už poměrně dlouhou dobu novou třídu jaderných ponorek Suffren (alternativně Barracuda). Ta má perspektivně nahradit starší ponorky třídy Rubis. Univerzální a tichý zabiják Nová plavidla poznamenala zdržení, i tak se však ambiciózní program daří naplňovat. Francie sází u svých nových plavidel na univerzálnost, protože ponorky budou moci plnit široké spektrum různorodých úkolů, od průzkumu až po likvidaci nepřátelských hladinových lodí, ponorek i pozemních cílů. Budou také nasazovány na zvláštní operace. Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Ponorky vynikají tichým chodem, takže budou obtížně zjistitelné nepřítelem. Na druhou stranu je nutno k tomu dodat, že Suffren bude mít naopak schopnost mnohem lépe detekovat nepřátelská plavidla než dosavadní aktivní francouzské ponorky ve výzbroji.  Vysoký stupeň automatizace Dalším specifickým atributem u ponorek bude vysoký stupeň automatizace a zabudování nejmodernějších technologií tak, aby Suffren srovnala krok v tomto směru se svými americkými či britskými protějšky. Právě vysoký stupeň zmíněné automatizace snižuje zároveň nároky na lidskou sílu, proto bude tvořit posádku plavidel pouze 60 námořníků. Ponorky budou vybaveny novým bojovým řídicím systémem SYCOBS (Système de combat pour Barracuda). Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více Zatím jsou aktivní plavidla v třídě Suffren dvě – Suffren a Duguay-Trouin, třetí je ve výstavbě. Počítá se se stavbou dalších tří jednotek – De Grasse, Rubis a Casablanca. První stejnojmenné plavidlo třídy Suffren vstoupilo do služby v roce 2022. Předpokladem zůstává, že do roku 2030 má třída Suffren nahradit předchozí třídu Rubis. Výtlak plavidel třídy Barracuda o délce necelých 100 metrů činí 4 765 tun na hladině a 5 300 tun pod ní. Rychlost ponorek činí 14 uzlů na hladině a 25 uzlů pod ní. Zvláštností pohonu francouzských ponorek bude bezesporu absence klasického lodního šroubu, ten nahradí speciální vodní trysky, součástí pohonného ústrojí bude jeden tlakovodní reaktor K15. Vzhledem k tomu, že ponorky jsou koncipovány jako jaderné, bude nutné vyměnit palivo každých 10 let. Smrtonosná výzbroj Už byla řeč o univerzálnosti ponorek, Francouzi se při jejich konstrukci zaměřili též na razantní snížení provozních nákladů ve srovnání se staršími třídami ponorek. Především u třídy Suffren budou vybudovány v trupu dvě paluby pro posádku. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Výzbroj ponorek bude rozmanitá a současně smrtonosná. Plavidla budou vybavena protilodní raketou SM-39 Exocet s dosahem až 50 kilometrů. Dále na ponorkách najdeme střelu MdCN (Missile de Croisière Naval), která má vskutku vynikající dosah 1 000 km. Součástí výbavy jsou rovněž těžká torpéda F21. Ponorka je schopna pojmout 24 střel a torpéd. Jak uvádí americký magazín National Interest, výzbroj umožní plavidlům zasáhnout cíle několik stovek kilometrů od místa odpalu. Každopádně Suffren je navržena tak, aby mohla podnikat účinné útoky na dlouhou vzdálenost, aniž by byla detekována nepřítelem. Francie vs. Čína Zajímavě pak vychází srovnání třídy Suffren například s čínskou třídou Shang (ponorky typu 093). Obě plavidla jsou na jaderný pohon, čínské má sice o něco větší výtlak pod hladinou, nicméně ztrácí v dalších podstatných ukazatelích. Především ponorky ve třídě Suffren jsou tišší, a tudíž obtížně zjistitelné, jak už jsme uvedli výše, byť modernější verze typu 093B má tišší chod než základní varianta. U výzbroje je však rozdílovou zbraní právě střela MdCN s dosahem 1 000 km. Čínská ponorka typu 093 má sice výkonnou zbraň v podobě protilodní střely YJ-82, nicméně i tak je její dolet „jen“ okolo 650 km. Podle všeho tak francouzská ponorka dělá čínským soudruhům právem vrásky na čele. Francie navíc bere stavbu nových moderních ponorek vážně a cíleně zvyšuje své kapacity na tomto poli. Vzhledem k tomu, že Američané, Britové i Japonci investují masivní částky do vývoje nových technologicky vyspělých ponorek, nechce Francie přirozeně zůstat pozadu. Ponorky třídy Suffren mají nemalé ambice pro války 21. století a můžeme je zařadit k vysoce perspektivním plavidlům ve srovnání s ostatními. Zdroj: autorský článek KAM DÁL:  Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.