Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-02-10 18:24:10

Inženýrky lidských duší bezohledně zvítězily

V článku Inženýrky lidských duší z OSPOD škodí dětem i matce jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče. Sociální pracovnice Jana Součková a kurátorka Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5 to začaly prosazovat, když se ukázalo, že pěstounka, ustavená před lety s jejich souhlasem, o ně pečuje nežádoucím způsobem. Dosáhly vydání předběžných opatření soudem. Návrat matky z vězení je nezastavil, ač se okamžitě začala hlásit o práva svá i dětí, fakticky převzala péči o ně. Na předání Romana do ústavní péče dámy bezpodmínečně trvaly, ačkoli v té době nechodil do školy a nedopouštěl se žádných nepravostí, jimiž by se mohl stát nebezpečným pro své okolí. Vynutily si jeho nástup do Diagnostického ústavu dne 26. ledna 2021.  Připomínám, že Bibiana měla příslib nadační podpory na nájemné ve výši 30 tisíc Kč, ale po návštěvě Součkové v nadaci přišla o 10 tisíc. Jednala o přijetí syna do ambulanční péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, ale kvůli iniciativě kurátorky Čermákové se tato cesta uzavřela.  Bibiana se proti předběžným opatřením odvolala. Tím ovšem nezastavila vykonatelnost rozhodnutí. Dělala si nicméně naději, že odvolací soud jí přizná nárok na přednostní úlohu v péči o děti. Ve skutečnosti mu stačilo sedm kalendářních dní na vydání usnesení z 28. ledna, jímž OSPOD vyhověl. Odůvodnění převzal od OSPOD bez výhrad a pohrdl právy matky, protože nedokázala za dva měsíce napravit zhoubné výsledky víceleté péče pěstounky, schválené OSPOD. Argumentace OSPOD spočívá až na drobnosti v závadovém chování chlapce v době života u pěstounky. Paradoxně ve stejnou dobu se Bibianě po řadě ústrků a ponižování od pronajímatelů bytů podařilo pronajmout si malý byt, takže její podmínky pro dohled nad synem se zlepšily. Chudá samoživitelka Bibiana tedy vinou Součkové přišla o 10 tisíc Kč nadační podpory, vinou Čermákové nemohla své dítě svěřit do péče uznávaného odborného pracoviště podle svého výběru, a posléze musela syna doprovodit do ústavu, do něhož by jej dobrovolně nikdy nezavedla. Tím příběh neskončil. Roman žil v poslední době ve velmi přívětivém rodinném prostředí. Přechod do neosobního ústavního prostředí zřejmě nezvládl. Po dvou dnech z ústavu uprchl. A to je konečný výsledek usilování Jany Součkové a Lucie Čermákové: V současném mrazivém počasí se někde potuluje 14letý chlapec a nikdo neví, kde se skrývá před zimou a čím se živí. Není vyloučeno, že v nouzi si obživu zajistí trestnou činností. Neví o něm ani širší rodina. Neví se ani, zda vůbec žije. Nemuselo se to stát, kdyby se inženýrky dětských duší nevměšovaly do jednání matky o jeho umístění do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, odkud by se na noc vracel do navyklého prostředí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2019-08-03 08:30:25

Hororové povídky pro děti?

Nedávno se mě jedna dáma ptala, zda mě v dětství uchvacovaly strašidelné povídky. „Chci je totiž číst dětem!“ sdělila mi až ze Států. „A to na strašidelným místě zahrady.“ Tak to je odvážná, napadlo mě. A ne snad? Už to, že vůbec dokáže předčítat! Dávno není čtení dětem tak obvyklé, jako tomu bylo ještě před čtyřiceti, padesáti lety, kdy jsem vyrůstal. Byl jsem navíc „vnímálek“, a tak na mě činily dojem jak strašidelné pohádky, tak hrůzostrašné televizní a rozhlasové pořady. Moc toho však nebylo a zůstává otázkou, zda je to pro dítě dobře či ne. Za sebe mohu říct, že si živě vybavuji, jak mi nedostatek strašidelných filmů, ale i knih... vadil. Synovi proto čítám dodnes a hledám i únosné filmy. Současně však připomeňme jednu fádní pravdu. Typově není strašidelných příběhů zas tolik. A pokud se ještě vybírají s ohledem na děcka? Tak už vůbec ne! Je to tristní a prekérní, ale určité situace se stále opakují. Bezpočet klasických autorů (i Joseph Conrad) zpracovalo kupříkladu různými způsoby známou pohádku o posteli postavené v hospodě, kam o půlnoci přijde hospodský, jenž bací do lůžka, aby zabil pocestného; ale ten se předtím schoval. Jiný stále se opakující příběh spočívá v tom, že se manželé ubytují v hotelu. On odejde. Když se vrátí, pokoj vypadá zcela jinak. Tapety jsou náhle žluté, ač byly zelené. O ženě nikdo nic neví a nikdo ji už nenajde. Což je třeba film Romana Polanského Frantic, nicméně tato historka existuje už od starověku v mnoha a mnoha verzích a knihách. Ostatně už i ve filmu Stalo se na světové výstavě a v Součkově Případu ztraceného suchoplavce. Další taková pohádka je o studentovi, který se má učit, ale ruší ho stařena v okně naproti. Postupně bábu začne nutkavě pozorovat a „zamiluje se“ tak, až zrcadlově napodobuje každé její zašátrání. Co dál? Obvykle jej zlá bytost navede k sebevraždě. Zmíněný Roman Polanski to zpracoval jako film Nájemník (Lodger), ale byly zde už příběhy J. J. Kolára či H. H. Ewerse (Pavoučice). Co tím vším prahnu říct? Že není třeba podobné příběhy pracně hledat v knížkách či televizi, ale že je lze najít ve vlastní hlavě. Čtení je přesto čtení a z povídek pro dospělé vhodných taktéž pro děti mi utkvěl příběh vcelku neznámého autora Williama Sambrota o ostrově ve Středomoří dneška. Ostrov je přehrazen zdí a zvídavý turista zví, že za tou zdí žije rodina Gordonova. Podaří se mu proniknout mořem na její zakázané území a hle, jeden Gordon se blíží. Turista si pozdě uvědomí, že špatně rozuměl. Ne Gordon. Gorgon! A že vzápětí zkamení, už tam ani zmiňováno být nemusí. Z upířích příběhů je víc než zajímavá prastará Carmilla, kterou ovšem dítě úplně nepochopí, protože je také alegorií lesbického vztahu. Ukrutně strašidelné povídky psal též anglický autor James, ale pro děti jsou občas zdlouhavé. Právě jejich nenápadnost nicméně pomáhá obrovskému finálnímu účinku. Ale osobně se zachvěním vzpomínám na jeden horor jiného mistra žánru, v němž manželé ztroskotali na ostrově a posléze se museli živit zvláštními houbami, aby se v ty houby postupně začali sami měnit. Asociuje to jiný známý a často variovaný horor Moucha a zrovna jsem četl, že v jedné nové verzi má člověk měnící se v mouchu opět i létat. Autor reference se tomu vysmívá, ale nevím proč. Mouchy snad nelétají? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Tak či onak obecně platí, že shrnete-li strašidlácké příběhy jako zde já a vysvětlíte je pouze údernými větami, stanou se banalitou. Podstata účinku totiž leží v konstrukci zápletky, ve způsobech podání, v jukání, ve stylu, v atmosféře, v detailech, v osobnosti toho kterého autora. Tak například Dickensovi čítala chůva o vrazích a vida, dobře dělala. Dost dobré horory – a vždycky přístupné dětem – psal také Ray Bradbury, zatímco H. P. Lovecraft se mnohdy zdá až nečitelný. A pan King? Oproti geniálnímu Bradburymu (Zástup, Malý vrah, Jezero, Vítr, Usher II) je zdlouhavější a občas má místa, která je v přítomnosti dětí nutno přeskočit. Také King přitom rozpracovává zdánlivé banality a vzpomínám kupříkladu na povídku pojednávající jen o tom, jak jde hrdina na mobilní WC a jeho nepřítel do záchodu strčí tak, že ta budka padne – v pusté krajině – na dvířka. Zbytek příběhu? Oběť se dostává ven a vykoná pomstu. Česky vyšly již před lety dva objemné výbory upířích povídek a udělaly na mne dojem hlavně dva příběhy: Odhalení v černé (1933) od takřka neznámého Carla Jacobiho a Hrůza na hradě Chilton (1963) od J. P. Brennana. V prvním případě jde o moc záhadné knihy z antikvariátu, která hrdinu opakovaně zavede do záhadné zahrady. Tu povídku pak částečně vyloupil známý filmový horor Evil Dead. Druhý horor má – často variovaný – námět rodové kletby: V nitru hradu žije čísi předek, který je příšerou, a každý z potomků se musí s ním v určitém věku setkat či utkat, z čehož navždy posmutní. A hle, je to zase tady. Nikdy nejde jen o kostry dějů a vždycky o způsob, jakým je vyprávění podáno. Pánové Brennan a Jacobi to uměli. Jako „normální“ spisovatele je sice dnes nikdo neuznává, ale strašení? To se jim díky jejich založení dařilo. – Děti je proto ocení.

Čas načtení: 2024-04-22 20:15:00

20:15 Hrdý Budžes

Husákovská normalizace očima Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně. Divadelní adaptace bestselleru Ireny Douskové. V hlavní roli Bára Hrzánová, která právě dnes slaví 60. narozeniny (2003). Divadelní režie J. Schmiedt. Kamera J. Lebeda. Režie televizního záznamu J. Brichcín

Čas načtení: 2024-08-05 09:55:00

VIDEO: Fanshop a všechno kolem. Unikátní záběry olympijské Paříže

Jak to vypadá v Paříži? Olympijské hry se přehouply do druhé poloviny a Češi už se dočkali prvních medailí. Z nejnovějšího videa Deníku od reportérů Jana Brauna, Kateřiny Součkové a Lukáše Kaboně na vás dýchne atmosféra pod pěti kruhy. Tentokráte zjistíte třeba to, jak to chodí v oficiálním fanshopu.

Čas načtení: 2024-08-06 16:00:49

Politická vězeňkyně

Zajímá vás osud politické vězeňkyně Alexandry Součkové Kovářové? Chcete vědět, jak překonala příkoří režimu padesátých let? Pak si nenechte ujít knihu Zuzany Augustové nazvanou Na trápení nebyl čas. Kniha rozhovorů s politickou vězeňkyní padesátých let Alexandrou Součkovou Kovářovou přibližuje její život za protektorátu, po válce i po únoru 1948, okupaci Československa roku 1968 a normalizaci,

Čas načtení: 2025-02-10 15:16:51

Tomáš ze Survivoru měl sbalit krásnou Kláru z Bachelora! Influencer přiznal rozchod a reagoval na nový vztah

Tomáš Rys se proslavil jako streamer a později na sebe upozornil svou účastí v reality show Survivor, kde se dostal téměř do finále. Nyní se ve společnosti několikrát objevil po boku Kláry Součkové z Bachelora a dle informací Super.cz mají tvořit pár.

Čas načtení: 2025-04-11 16:00:32

Jan Souček je zralý na odvolání, tvrdí člen Rady ČT

Generální ředitel České televize Jan Souček by mohl brzy přijít o svou funkci. Naznačuje to hlasování Rady ČT. Většina členů kontrolního orgánu schválila výtky vůči Součkově práci a minimální odměnu za loňský rok.

Čas načtení: 2025-04-29 09:01:36

Vedení zpravodajství ČT se distancovalo od omezení přístupu na Součkův brífink

Podle zpravodajské redakce České televize je omezení přístupu některých médií na brífink ředitele Jana Součka nepřijatelné. Ohradila se i vůči „obchodování s členy redakce“. Rada ČT bude příští týden jednat o Součkově odvolání.

Čas načtení: 2025-04-29 17:43:27

Začala válka. Souček odmítl, že by měl dohodu s Xaverem Veselým. Ten na jeho slova ostře reagoval

Generální ředitel České televize Jan Souček v úterý na zasedání sněmovního mediálního výboru odmítl tvrzení radního Luboše Xavera Veselého, že s ním měl před svým zvolením dohodu, za jakých podmínek ho při volbě do funkce podpoří. Veselý o Součkově slibu mluvil v pátek ve svém internetovém pořadu. Veselý dnes v SMS zprávě napsal, že Souček lže. Pro ŽivotvČesku.cz citlivou událost na konci uplynulého týdne okomentoval bývalý šéfredaktor reportážní publicistiky ČT Marek Wollner, který je přesvědčen, že »v tuto chvíli dochází k řízené likvidaci České televize«.

Čas načtení: 2025-04-29 17:03:00

Žádnou dohodu jsme neměli, odmítl Souček tvrzení radního ČT Veselého

Generální ředitel České televize Jan Souček v úterý na zasedání sněmovního mediálního výboru odmítl tvrzení radního Luboše Xavera Veselého, že s ním měl před svým zvolením dohodu, za jakých podmínek ho při volbě do funkce podpoří. Veselý o Součkově slibu mluvil v pátek ve svém internetovém pořadu. Na vyjádření Součka zatím nereagoval.

Čas načtení: 2025-04-29 17:11:16

Žádnou dohodu jsme neměli, odmítl Souček tvrzení radního ČT Veselého

Generální ředitel České televize Jan Souček v úterý na zasedání sněmovního mediálního výboru odmítl tvrzení radního Luboše Xavera Veselého, že s ním měl před svým zvolením dohodu, za jakých podmínek ho při volbě do funkce podpoří. Veselý o Součkově slibu mluvil v pátek ve svém internetovém pořadu. Na vyjádření Součka zatím nereagoval.

Čas načtení: 2025-05-06 08:00:00

KOMENTÁŘ: Žalobníčci žalují. Už zas se hledá svatý ředitel Kavčích hor

Ne že by divák bůhvíjak dramaticky prožíval, kdo zrovna sedí v kanceláři ředitele České televize: na program nadává za všech šéfů a současného Jana Součka si všiml možná jen proto, že si do práce vodí psa. Ale v předvečer schůze Rady ČT, jež má jednat o Součkově odvolání, utrousí pohoršené: „Ale fuj!“

Čas načtení: 2025-05-12 05:00:00

Volné místo ředitele ČT láká: Která zvučná jména chtějí vládnout České televizi?

Po relativně rychlém konci Jana Součka v roli ředitele veřejnoprávní televize ohlásila řada známých osobností zájem o jeho křeslo. Kdo kandidaturu již potvrdil a o kterých dalších jménech se uvažuje jako o Součkově nástupci?

Čas načtení: 2025-05-26 18:22:46

Tomáš ze Survivora promluvil o rozchodu s Klárou. Naznačil, že v reálném životě je jiná

Tak, jako tutlali začátek svého vztahu, stejně dlouho si nechávali pro sebe i jeho konec. Řeč je o účastníkovi Survivoru Tomášovi Rysovi a účastnici seznamovací show Bachelor Kláře Součkové. Zpočátku je spojoval hlavně smysl pro humor. Tomáš, který si přezdívá »The Hateris« obdivoval Kláru především za to, že je »stejně trhlá«, jako on. Po pár měsících ale přišel rozchod a ačkoliv by se mohlo zdát, že za rozpadem lásky stojí Tomášova nestabilita ve vztazích, on sám vidí celou situaci trochu jinak. Pro TV Nova řekl, že internet a realita je zcela odlišná.

Čas načtení: 2025-06-10 00:29:00

Budeme bojovat a zkusíme to Chorvatům doma oplatit, říká Sadílek

Výprask 1:5 v Osijeku nesl těžce. Šestadvacetiletý Michal Sadílek přiznal, že Chorvaté v kvalifikaci mistrovství světa položili českou fotbalovou reprezentaci na lopatky, když po Součkově vyrovnání rychle odskočili o dvě branky.

Čas načtení: 2025-09-03 07:30:00

Technologický dluh není jen IT problém. Je to riziko pro celý byznys, upozorňuje šéfka SAP ČR

Na začátku se to zdá jako rozumné řešení: rychle dodat produkt, obejít testování nebo oddálit modernizaci zastaralého softwaru. Firmě to ušetří čas. Jenže na konci může nastat katastrofa. Co dokáže chybný řídicí software v kombinaci s dalšími faktory, ukázaly nakonec i nehody letadel 737 MAX. Technologický dluh se podle šéfky společnosti SAP ČR Hany Součkové rozhodně nevyplácí podceňovat. „Řádově třetina českých firem, se kterou pracujeme, říká, že situace je pro ně už neudržitelná,“ konstatuje.