EUR 24,240 || 
JPY 13,247 || 
USD 20,664 || Praha - Fotbalisté Plzně ve 12. kole první ligy vyhráli v Praze nad Bohemians 1905 1:0 a zvládli vítězně premiéru pod novým trenérem Martinem Hyským. Pardubice porazily doma 2:1 Mladou Boleslav a zvládly...
Čas načtení: 2024-07-20 10:00:00
Lars Friis má za sebou vítěznou premiéru na lavičce Sparty. Jaké jsou ohlasy po vítězné premiéře?
Sparta úspěšně vstoupila do nového ligového ročník. V domácím prostředí otočila nepříznivý vývoj utkání s Pardubicemi a vyhrála 2:1 (1:1). Letenští vstřelili dohromady tři góly, ale kvůli rozhodnutí VAR nebyl uznán vyrovnávací gól na 1:1 kvůli ofsajdu. Jak hodnotí nový včerejší premiéru nový trenér Lars Friis a hrdina včerejšího zápasu Matěj Ryneš?
\nČas načtení: 2024-04-16 17:00:00
Z první ligy do LM a reprezentace. Už jsem nedoufal ani ve snu, říká Klimeš
Ještě v předminulé sezoně byl z větší části prvoligový brankář. Po přestupu do Vítkovic se Lukáš Klimeš nakopl do Ligy mistrů a hokejové reprezentace. O víkendu debutoval v národním týmu, proti Německu (4:2) si ve svých 29 letech připsal vítěznou premiéru. „Užil jsem si to moc. Bylo to skvělé, hlavně vítězné, takže mám velkou radost,“ líčil v rozhovoru pro klubový web. „Před zápasem jsem byl lehce nervózní, nechtěl jsem to klukům zkazit, ale myslím, že to vyšlo dobře.“
\nČas načtení: 2024-07-19 21:03:48
Sparta - Pardubice 2:1, fotbalová liga začala, mistr prohrával, rozhodl Olatunji
Sparťanští fotbalisté zahájili nový ročník ligy vítězně, když porazili Pardubice 2:1. Ale nadřeli se. V páteční předehrávce obhájci titulu prohrávali, do poločasu vyrovnal Ryneš a po hodině otočil skóre Olatunji. Úspěšnou premiéru v roli hlavního kouče Sparty má tak za sebou Lars Friis.
\nČas načtení: 2024-10-23 20:59:00
Schick i Kovář pomohli Leverkusenu k remíze v Brestu, Bayern zničil v Barceloně Raphinha
Bod si vezou z Brestu fotbalisté Bayeru Leverkusen. Ti zde ve 3. kole Ligy mistrů remizovali 1:1. V brance hostů si odbyl premiéru v milionářské soutěži Matěj Kovář, v útoku nastoupil poprvé v Lize mistrů v základní sestavě Patrik Schick. V největším šlágru kola vyšel ze souboje titánů v Barceloně vítězně tamní soubor hvězd, který hlavně zásluhou hattricku Raphinhi zničil mnichovský Bayern 4:1. Překvapilo francouzské Lille, které se štěstím postoupilo do milionářské soutěže přes Slavii, vyhrálo 3:1 v Madridu nad Atléticem. Liverpool veze výhru 1:0 z Lipska.
\nČas načtení: 2024-11-07 00:16:00
Cobbaut: Jsem frustrovaný, těch chyb bylo moc. Ale zabojujeme o každý bod
Svou premiéru v Lize mistrů si určitě představoval jinak. Sám vyrobil několik minel v rozehrávce a zapadl do nevýrazného představení sparťanských fotbalistů. Když ale Elias Cobbaut dorazil po porážce 1:2 s Brestem mezi novináře, nepůsobil sklesle, nýbrž odhodlaně. „Víme, že teď máme složité období. Ale myslím, že z každého zápasu si můžete něco vzít a těžit z toho v těch příštích utkáních, které snad budou vítězné.“
\nČas načtení: 2024-11-07 00:16:00
Cobbaut: Jsem frustrovaný, těch chyb bylo moc. Ale zabojujeme o každý bod
Svou premiéru v Lize mistrů si určitě představoval jinak. Sám vyrobil několik minel v rozehrávce a zapadl do nevýrazného představení sparťanských fotbalistů. Když ale Elias Cobbaut dorazil po porážce 1:2 s Brestem mezi novináře, nepůsobil sklesle, nýbrž odhodlaně. „Víme, že teď máme složité období. Ale myslím, že z každého zápasu si můžete něco vzít a těžit z toho v těch příštích utkáních, které snad budou vítězné.“
\nČas načtení: 2025-05-12 12:00:00
ONLINE: Dánsko - Česko. O třetí výhru na MS proti domácímu týmu, chytá Vladař
Druhý start bolel, ale i tak pokračuje cesta za obhajobou zlatých medailí vítězně. Čeští hokejisté den po vydřené výhře nad Norskem (2:1) nastupují do třetího zápasu, ve kterém měří síly s Dánskem. Tým jednoho z pořadatelů šampionátu doma v Herningu zatím nevyhrál, v minulosti ale Čechy ve většině případů dokázal potrápit. Gólman Daniel Vladař prožije premiéru na velkém turnaji. Výběr kouče Radima Rulíka ale bude zřejmě muset proti Dánům počítat se ztrátami v sestavě. Proti Norům nedohrál například zkušený bek Tomáš Kundrátek. ONLINE přenos utkání sledujte od 20.20 na iSportu.
\nČas načtení: 2025-05-12 21:25:00
ONLINE: Česko - Dánsko 2:0. Velká šance Pastrňáka, Dichow včas zasahuje
Druhý start bolel, ale i tak pokračuje cesta za obhajobou zlatých medailí vítězně. Čeští hokejisté den po vydřené výhře nad Norskem (2:1) nastupují do třetího zápasu mistrovství světa, ve kterém měří síly s Dánskem. Tým jednoho z pořadatelů šampionátu doma v Herningu zatím nevyhrál, v minulosti ale Čechy ve většině případů dokázal potrápit. Gólman Daniel Vladař prožije premiéru na velkém turnaji, v sestavě je také bek Daniel Gazda. Výběr kouče Radima Rulíka ale musí proti Dánům počítat se ztrátami v sestavě. Kvůli zranění nehrají obránce Tomáše Kundrátka, ani útočník Jáchym Kondelík. ONLINE přenos utkání sledujte od 20.20 na iSportu.
\nČas načtení: 2025-05-12 21:49:00
ONLINE: Česko - Dánsko 4:1. Snížení před koncem druhé třetiny, trefil se Olesen
Druhý start bolel, ale i tak pokračuje cesta za obhajobou zlatých medailí vítězně. Čeští hokejisté den po vydřené výhře nad Norskem (2:1) nastupují do třetího zápasu mistrovství světa, ve kterém měří síly s Dánskem. Tým jednoho z pořadatelů šampionátu doma v Herningu zatím nevyhrál, v minulosti ale Čechy ve většině případů dokázal potrápit. Gólman Daniel Vladař prožije premiéru na velkém turnaji, v sestavě je také bek Daniel Gazda. Výběr kouče Radima Rulíka ale musí proti Dánům počítat se ztrátami v sestavě. Kvůli zranění nehrají obránce Tomáše Kundrátka, ani útočník Jáchym Kondelík. ONLINE přenos utkání sledujte od 20.20 na iSportu.
\nČas načtení: 2025-05-12 22:19:00
ONLINE: Česko - Dánsko 5:2. Rychlé snížení, Wejse zblízka propálil Vladaře
Druhý start bolel, ale i tak pokračuje cesta za obhajobou zlatých medailí vítězně. Čeští hokejisté den po vydřené výhře nad Norskem (2:1) nastupují do třetího zápasu mistrovství světa, ve kterém měří síly s Dánskem. Tým jednoho z pořadatelů šampionátu doma v Herningu zatím nevyhrál, v minulosti ale Čechy ve většině případů dokázal potrápit. Gólman Daniel Vladař prožije premiéru na velkém turnaji, v sestavě je také bek Daniel Gazda. Výběr kouče Radima Rulíka ale musí proti Dánům počítat se ztrátami v sestavě. Kvůli zranění nehrají obránce Tomáše Kundrátka, ani útočník Jáchym Kondelík. ONLINE přenos utkání sledujte od 20.20 na iSportu.
\nČas načtení: 2025-09-11 15:16:50
Řidiče čekají komplikace, Liberec spouští velkou rekonstrukci Vítězné
Liberec spouští rekonstrukci Vítězné ulice za 71 milionů. Čekají ji nové chodníky, stromy i parkoviště. Práce potrvají do konce roku.
Čas načtení: 2025-06-26 12:30:03
Navázání na vítězné dědictví: řada soutěžních terénních motocyklů Yamaha pro rok 2026
Soutěžení v terénu je v DNA značky Yamaha – ve všech jejích podobách a na všech úrovních. Úspěchy společnosti Yamaha na nejvyšší úrovni závodění od [...]
Čas načtení: 2021-06-22 08:53:26
Národní muzeum představuje poprvé v historii unikátní prapor z bitvy na Bílé hoře
U příležitosti výročí popravy 27 českých pánů prezentuje Národní muzeum vůbec poprvé prapor, který byl přímou součástí bitvy na Bílé hoře. Tento originál mohou návštěvníci díky spolupráci s italskými partnery vidět v Muzejním komplexu Národního muzea ve výstavě 1620. Cesta na Horu až do konce září letošního roku. Na straně habsburského císaře Ferdinanda II. stála na Bílé hoře 8. 11. 1620 dvě silná vojska – samotné císařské vojsko a dále vojsko Katolické ligy Maxmiliána Bavorského. Výstava 1620. Cesta na Horu prezentuje návštěvníkům unikátní autentický prapor císařské armády, který byl přítomen v bitvě samotné a jde o prapor císařské části spojené armády s habsburským erbem. Příběh praporu je unikátní i díky tomu, že se stal významným předmětem v kostele P. Marie Vítězné v Římě. Ten byl zasvěcen P. Marii Vítězné právě na počest vítězství na Bílé hoře. Nástropní freska kostela znázorňuje triumf Panny Marie Vítězné v této bitvě a pokoření protestantů v podobě ďáblů. V kostele je také freska Vjezd vítězného katolického vojska z Bílé hory do Prahy. V sakristii kostela pak visí cyklus čtyř rozměrných obrazů zachycujících bitvu na Bílé hoře ve čtyřech fázích – jde o fiktivní vyobrazení bitvy i Prahy. Dále jsou zde portréty vítězů Maxmiliána Bavorského i císaře Ferdinanda II. a ve vitrínách jsou jako autentické artefakty uloženy právě korouhve poražených i vítězných pluků z bitvy. A právě jeden z praporů habsburského vojska poprvé po 400 letech Národní muzeum vystavuje také v Praze. Ve spolupráci s italskými partnery se jej podařilo restaurovat a uchovat tak pro další staletí. Tento originální prapor je součástí výstavy 1620. Cesta na Horu, která se odehrává ve dvou sálech Nové budovy Národního muzea. Téma Bílé hory zpracovává ve dvou rovinách – pohledem na dobovou situaci, a to zejména mezi léty 1618–1621 v kontextu předchozího vývoje rudolfinské doby a také následných událostí třicetileté války, a pohledem na tzv. druhý život Bílé hory, který se vytváří brzy po samotných událostech, zejména mezi českým nekatolickým exilem, a který žije i dále, zvláště v národním příběhu 19. a 20. století. Kromě již zmíněného originálního praporu si návštěvníci této výstavy prohlédnou také například fiktivní meč kata Mydláře z 19. století, originál hlavy P. Marie ze sochy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebo modely děl architektů a výtvarníků, jako jsou Bílek či Sucharda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34
Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války
Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“. Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty. Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu. Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo. Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války. Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů. Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu. Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost. Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy. Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou. Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu. Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality. Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti. Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám. Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru. Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy. Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku. S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím. Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50
To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví. Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-17 18:53:38
Concerto Bohemia 2020 zná vítěze
Porotci Národní rozhlasové soutěže pro mladé hudebníky Concerto Bohemia 2020 vybrali z dvanácti přihlášených těles sedm nejlepších. Vítězné soubory a orchestry natočí ve spolupráci s hudebním režisérem a mistrem zvuku profesionální nahrávku ve studiích Českého rozhlasu. Společně také vystoupí na Koncertu vítězů, který se bude konat 24. dubna v paláci Žofín. Vítěze 29. ročníku Národní rozhlasové soutěže orchestrů a souborů mladých interpretů z České republiky Concerto Bohemia 2020 určila odborná porota ve složení Markéta Tomková Janáčková, Dana Syrová, Magdalena Saláková, Jan Kučera a Miloslav Tengler. „Mnohé projevy byly velice muzikální – i přes technické nepřesnosti dokázaly na posluchače opravdu přenést radost a dobrý pocit z muzicírování,“ uvedla pedagožka Pražské konzervatoře Magdalena Saláková. Režisérka Českého rozhlasu Markéta Tomková Janáčková ve svém hodnocení vyzdvihla práci pedagogů: „Vítězové měli pěkné, vypracované výkony, je slyšet dobrá práce pedagogů a zájem dětí. Překvapivé byly i sólové výkony“. Vítězné soubory soutěže Concerto Bohemia 2020 Soubory a orchestry věkového průměru do 14 let Smyčcový orchestr ZUŠ Karla Malicha – vítěz kategorie Dechový orchestr ZUŠ Přelouč Soubory a orchestry věkového průměru od 14 do 17 let Flétnium Nová Paka – vítěz kategorie ZUŠ Bystřice pod Perštejnem Schizzo Band ZUŠ Litoměřice Kytarový soubor ZUŠ Český Krumlov Soubory a orchestry věkového průměru od 17 do 20 let Tremolo – vítěz kategorie {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-09 17:05:21
Vítězné tažení ruských vojsk? Tímto tempem Rusům ovládnutí Ukrajiny potrvá 500 let, říká expert
9. květen, tradiční oslava Dne vítězství, se pravděpodobně v Rusku letos ponese ve znamení optimismu. Ruská média oznamují na Ukrajině jeden úspěch za druhým, armáda dobyla, jak píše web Armadninoviny.cz, největší území od roku 2022. Získala Avdijivku, Orlivku či Očeretyne. Ale dánský expert Flemming Splidsboel Hansen o síle Putinových vojsk tak přesvědčený není. The post Vítězné tažení ruských vojsk? Tímto tempem Rusům ovládnutí Ukrajiny potrvá 500 let, říká expert first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-14 08:06:23
Auto pro Zdravotního klauna 2024
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Škoda Auto zveřejňuje dva vítězné návrhy soutěže Auto pro Zdravotního klauna 2024 › Dva vítězné návrhy byly vybrány veřejností prostřednictvím internetového hlasování › Do soutěže se zapojilo přes 200 dětí ve věku do 15 let, na základě vítězných kreseb budou vyrobeny polepy, které budou aplikovány na vozy Škoda Superb Combi
Čas načtení: 2024-05-30 19:21:18
Celý turnaj jsem strávil v jedněch ponožkách, prozradil Rulík vítězný rituál
Hráči se často oblékají odspoda nahoru nebo nejprve jednu stranu a pak druhou. I hokejoví trenéři ale mohou mít rituály. Jeden takový měl i reprezentační kouč Radim Rulík. Fotbalisté říkají, že vítězné bahno se z kopaček nemyje. Trenér pro změnu neměnil a nemyl vítězné ponožky.
Čas načtení: 2024-06-15 21:51:00
Ostravští baseballisté potvrdili v zápasech s Třebíčí skvělou formu
Hráči Arrows Ostrava pokračují na vítězné vlně. Poté, co si poradili s Draky Brno, je v dalším kole nedokázala zastavit ani Třebíč. I tu dokázali dvakrát porazit a posunuli se na čtvrtou příčku, která zajišťuje semifinálovou účast. Vítězné zápasy si připsali Draci Brno, Eagles Praha a lídr tabulky Hroši Brno. Druhé zápasy v sérii na ně však teprve čekají.
Čas načtení: 2024-07-04 09:33:00
Ve čtvrtém díle seriálu se vrátíme k pátku 13. října, kdy byli Ondřej Perušič a David Schweiner mezi osmi nejlepšími týmy na světovém šampionátu a připravovali se na čtvrtfinále. Jaké mají rituály? „Potřebuji mít pořád tu stejnou rozcvičku po určité období. A samozřejmě platí pravidlo, že vítězné trenky se neperou. Ty se jenom suší, dokud jsou vítězné,“ směje se Perušič. Jak jde dohromady pověrčivost s plánováním cest na turnaje v zahraničí? Poslechněte si seriál.
Čas načtení: 2024-10-02 07:58:00
Tři porážky na úvod? Sezona není sprint, ale maraton, říká kouč Ostravy
Basketbalisté NH Ostrava si přáli vstoupit do této sezony vítězně. „Abychom začali aktivně, a ne jako loni, kdy byl začátek špatný. Hned zkraje chceme hrát dobrý basket a být na vítězné vlně,“ řekl ostravský trenér Adam Choleva před startem ligy.
Čas načtení: 2024-10-05 19:49:00
Čtyřhodinové komplikace na kulaťáku: Vykolejila tramvaj, „nahodit“ ji musel jeřáb
V Praze 6 na Vítězném náměstí dnes odpoledne vykolejila tramvaj, nikomu se nic nestalo, řekla mluvčí pražského dopravního podniku (DPP) Aneta Řehková. Událost zhruba na čtyři hodiny přerušila provoz tramvají mezi zastávkami Hradčanská a Vítězné Náměstí v obou směrech, obnoven byl kolem 18:30. Policie nehodu hlášenou neměla, řekl její mluvčí Jan Daněk.
Čas načtení: 2024-11-04 11:56:30
Vítězné žně u Synottipu: padlo 500 000 Kč za pouhých 1000 Kč
V Synottipu se nedávno odehrál neuvěřitelný příběh – hráč s přezdívkou „georg**7“ se rozhodl vyzkoušet štěstí ve hře Bomberos a za pouhých 1000 Kč si odnesl fantastických 500 000 Kč! Tahle výhra ukazuje, že i jeden odvážný tah může přinést životní výhru. Pokud i ty chceš vědět, jak si třeba na takovou výhru přijít, pokračuj níže. The post Vítězné žně u Synottipu: padlo 500 000 Kč za pouhých 1000 Kč appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.
Čas načtení: 2024-12-16 09:28:47
16. ročník Robosoutěže FEL ČVUT dnes vyhrál tým z pražského Gymnázia Na Vítězné pláni
Do pátečního finále postoupilo ze 171 robotů a 4 listopadových předkol celkem 36 týmů, z toho 6 na divokou kartu a 1 univerzitní tým z programu Kybernetika a robotika na FEL ČVUT. The post 16. ročník Robosoutěže FEL ČVUT dnes vyhrál tým z pražského Gymnázia Na Vítězné pláni first appeared on Hybrid.cz.
Čas načtení: 2025-03-04 08:40:00
Nachytej AI a vyhraj! Soutěž pro žáky odhalí limity umělé inteligence
Praha 4. března 2025 (PROTEXT) - Jak chytrá je doopravdy umělá inteligence? Může se splést, nebo tvrdit nesmysly? Žáci od 13 let mají nyní jedinečnou šanci zjistit, jaké má AI limity, a přitom se pobavit i vyhrát zajímavé ceny. Soutěž Nachytej AI je otevřená všem školním týmům, které chtějí propojit kreativitu, kritické myšlení a moderní technologie.Účastníci soutěže Nachytej AI si nejprve vytvoří školní tým nebo se domluví s učitelem a začnou experimentovat s AI asistenty, jako jsou ChatGPT, Claude, Copilot, Gemini či Mistral. „Cílem je nejen testovat možnosti AI ve vzdělávání, ale také odhalit její slabiny a najít nejzajímavější halucinace – tedy situace, kdy AI poskytne nesmyslné nebo nechtěně komické odpovědi,“ popisuje Marek Dědič, koordinátor soutěže z EDU-AI, o.p.s.Natrénuj, nachytej, pochlub seSoutěž je rozdělena do tří kroků. Nejprve účastníci natrénují AI – naučí se vyladit pokročilý prompt, kterým nadefinují roli, osobnost a cíl AI asistenta. Přitom může jít o skutečnou osobnost, filmovou postavu, věc nebo například fyzikální jev. Následně AI otestují promyšlenými otázkami, ověří její odpovědi porovnáním s důvěryhodnými zdroji a zaznamenají odhalené chyby a nesmysly. Nakonec se pochlubí svými nejlepšími „úlovky“, které mohou sdílet na sociálních sítích nebo je zaslat organizátorům. Soutěž startuje dnešním dnem a trvá až do 30. května 2025. Vítězové budou vyhlášeni 23. června 2025.Propojení moderních technologií s výukouSoutěž Nachytej AI je skvělou příležitostí, jak se žáci mohou naučit efektivně pracovat s umělou inteligencí, rozvíjet své kritické myšlení a pochopit rizika spojená s AI, jako jsou dezinformace či polopravdy. Navíc je to zábavný týmový projekt, který propojuje aktuální technologické trendy s výukou libovolného předmětu.„Chceme žákům ukázat, že umělá inteligence je skvělý nástroj, ale má své limity a rizika. Učitelům aktivita Nachytej AI nabízí příležitost k rozvoji digitálních kompetencí žáků a výuce efektivního využití AI při studiu,“ dodává Marek Dědič.Odměny pro nejlepší „lovce“Účastníci soutěže mohou vyhrát atraktivní ceny v několika kategoriích – například za nejhorší odhalenou halucinaci, za nejlépe naformulovaný prompt nebo za divácky nejúspěšnější úlovek. Vítězné týmy získají kvalitní sluchátka, O2 beam repro, powerbanky, JBL repro, nářadí na kolo, UV sterilizační pouzdra, NetKnights lahve, lístky do kina, trička a další zajímavé ceny. Učitelé, kteří povedou vítězné týmy, si odnesou speciální relaxační balíček od hlavního partnera akce.„Rádi jsme podpořili soutěž, která boří mýty o umělé inteligenci a současně přispívá k praktickému experimentování, včetně hledání limitů AI ze strany žáků. Soutěž se nám líbí, protože žáky motivuje vyzkoušet silné i slabé stránky existujících modelů. Podporuje vědecký přístup, takže získají vlastní zkušenost a nenaletí na nesmysly a spiklenecké teorie. Těšíme se na průběh a výsledky soutěže,“ vysvětluje Jan Sedláček, ředitel společnosti Digital Resources, a.s.Účastníci mohou své AI „úlovky“ sdílet několika způsoby:videem přidaným na sociální sítě – TikTok, Instagram, YouTube nebo Facebook s hashtagem #NachytejAI;veřejným příspěvkem na Facebooku nebo Instagramu s odkazem na sdílenou konverzaci a s dalšími údaji dle pravidel soutěže;formulářem na webu edu-ai.eu.Každý tým může přihlásit dva nejlepší úlovky a příspěvky lze sdílet na více platformách, kde se lajky a komentáře sčítají.Podpora pro učiteleSoutěž Nachytej AI s sebou přináší jednoduchou metodiku a AI asistenta pro učitele (https://edu-ai.eu/design). Představuje tak snadnou cestu pro učitele, kteří chtějí do výuky zařadit aktivitu s umělou inteligencí, a podpořit tak rozvoj digitálních dovedností svých žáků. Aktivita se dá využít nejen v informatice, ale i v humanitních a přírodních vědách či při výuce jazyků.Partneři soutěžePořadatelem soutěže Nachytej AI je EDU-AI o.p.s. a hlavním partnerem je Digital Resources a.s. Dalšími partnery jsou Nadace O2, Národní pedagogický institut České republiky a Lesensky.cz. Soutěž podporují AAVIT, AI dětem, Aignos, Nakladatelství Fraus, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy a prg.ai.EDU-AIEDU-AI o.p.s. je nezisková organizace zaměřená na výzkum a osvětu v oblasti využití umělé inteligence ve vzdělávání. Provozuje a rozvíjí inovativní, bezplatný nástroj pro české školy, který umožňuje tvorbu chatbotů a usnadňuje přípravu na zkoušky. EDU AI asistenta V1 vyvinula Asociace za lepší ICT řešení, Národní pedagogický institut České republiky, Univerzita Karlova a Technologická agentura České republiky. Více informací najdete na webu www.edu-ai.eu.
Čas načtení: 2025-03-12 21:18:00
Odolena Voda a Příbram využily domácí výhodu, v předkole play off vedou
Předkolo play off extraligy volejbalistů zahájily vítězně Odolena Voda a Příbram, které využily výhodu domácího prostředí. Příbram neztratila s Brnem ani set, Aero zdolalo Beskydy 3:1. Odvety obou sérií na dva vítězné zápasy se hrají v sobotu.
Čas načtení: 2025-03-18 22:42:00
Kladno a Česká Lípa vstoupily úspěšně do osmifinále superligy
Florbalisté Kladna a České Lípy zahájili vítězné osmifinále superligy. Kanonýři při své premiéře v play off vyhráli v Praze nad Chodovem 5:4 a Česká Lípa porazila doma Sokol Královské Vinohrady 7:2. Druhé zápasy sérií na dva vítězné zápasy se hrají ve čtvrtek v Kladně a v Praze.
Čas načtení: 2014-02-23 20:09:15
Od 8.3.2014, Vítězné náměstí - Dejvice Od 8.3.2014, Vítězné náměstí - Dejvice každou sobotu 8-14hod Farmářské trhy na Kulaťáku patří k největším farmářským trhům v České republice. Na Vítězném náměstí (Kulaťáku) fungují již od roku 2010 a staly se vyhlášenými i za hranicemi MČ Praha 6. Naší snahou je dát příležitost v první řadě prvovýrobcům a prvopěstitelům. Snažíme se vytvořit pro návštěvníky příjemné prostředí se širokým sortimentem reflektujícím sezónní produkty. Na trzích na Kulaťáku můžete nakoupit v podstatě vše potřebné na celý týden a zároveň si dát dobré jídlo, dobrou kávu a popovídat se sousedy, s farmáři či známými a kamarády. Na každém trhu máme dětský koutek, třídíme odpad a podpoříme jednu charitativní organizaci tím, že bude moci zdarma využít jeden stánek. Proto budeme rádi, když váš víkend bude v sobotu ráno začínat u nás!http://www.farmarske-trhy.cz Read more...
Čas načtení: 2025-06-09 17:47:24
Nový ročník první hokejové ligy začne ve středu 10. září
Nový ročník první hokejové Maxa ligy odstartuje ve středu 10. září a obhájce triumfu v druhé nejvyšší soutěži Jihlava se představí na ledě nováčka Tábora. Základní část skončí v sobotu 28. února. Předkolo play off pro týmy na 7. až 10. místě na dva vítězné zápasy odstartuje o dva dny později. Čtvrtfinále na tří vítězné začne v neděli 8. března. Semifinále i finále se hraje na čtyři vítězství. O vítězi, který bude hrát s posledním týmem extraligy baráž o postup, bude jasno nejpozději v úterý 14. dubna.