Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 16:00:25

Srpen 1968: Chtěli jsme do spolku s Titem a Ceaușescem

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.  S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po okupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.  Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. V zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.  Dubček politická superstar Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.” Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat: 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem uklidněni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.  Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka a 86 % Národnímu shromáždění.  Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.
 A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. Celkem 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo. V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu: 95 % řeklo, že ano, 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci. S Titem a Ceaușescem na věčné časy  Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé dohody.  Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacet let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.  Celkem 29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie), 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení. 
Pesimisté do roka z pěti na sto Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.” Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoucí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-02-20 11:33:51

Elektromobilitu začíná více využívat kvůli udržitelnosti jen třetina Pražanů

Lidé v Praze zatím nedůvěřují elektromobilitě. Nepovažují ji za dostatečně praktickou a udržitelnost pro ně není priorita. The post Elektromobilitu začíná více využívat kvůli udržitelnosti jen třetina Pražanů first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-09-12 14:29:00

Péče o duševní zdraví Pražanů: Vzniká nová městská organizace Zahrada pro duši

O duševní zdraví Pražanů se bude starat nová městská organizace Zahrada pro duši. Vznikne spojením Metropolitního zdravotnického servisu a neziskové organizace Dům tří přání. Fungovat bude od 1. ledna 2025 a bude mít na starost strategii a služby v péči o duševní zdraví Pražanů. Novinářům to ve čtvrtek řekla náměstkyně primátora Alexandra Udženija (ODS). Transformaci zmíněných organizací do nové zahájilo hlavní město letos na jaře.

Čas načtení: 2025-07-11 12:00:00

Další návrat do Edenu, ve Slavii se hlásí Deli. Diouf možná zůstane, připustil Tvrdík

Po jménech Necid a Suchý další známá tvář. Do Slavie se po čtyřech letech vrátil obránce Simon Deli. Třiatřicetiletý stoper z Pobřeží slonoviny bude působit v druholigové rezervě Pražanů. Ve staronovém působišti podepsal smlouvu do roku 2028. Předseda představenstva klubu Jaroslav Tvrdík nevyloučil, že bek El Hadji Malick Diouf nakonec zůstane. West Ham zatím stále nepředložil nabídku, která by splnila představy Pražanů. Úřadující český mistr se zároveň nadále zajímá o reprezentačního útočníka Jana Klimenta z Olomouce.

Čas načtení: 2024-02-16 10:59:31

Sparta dominovala, Galatasaray v podstatě vstal z mrtvých, píší turecká média

Turecký tisk po čtvrtečním vítězství fotbalistů Galatasaraye 3:2 nad Spartou ocenil aktivní výkon Pražanů i celkovou úroveň zápasu.

Čas načtení: 2021-10-27 00:00:00

Jaké jsou 3 nejkrásnější české rozhledny?

Pokud plánujete zkoumat českou přírodu z výšky, určitě k tomu potřebujete rozhledny. Ale jaké rozhledny za to opravdu stojí? Připravili jsme pro vás 3 tipy. Rozhledna Doubravka Víte, že je na Černém mostě rozhledna? Doubravka je rozhledna, o které mnoho lidí, dokonce ani Pražanů, neví. Myslíme si ...

Čas načtení: 2024-02-16 11:28:00

Sparta je tým s jasnou vizí a systémem, nad Galatasarayem dominovala, píše turecký tisk

Chválou na výkon Sparty v duelu s Galatasarayem nešetřil turecký tisk. I přes porážku 2:3 ocenil aktivní výkon Pražanů i celkovou úroveň zápasu. Podle médií čelil istanbulský velkoklub způsobu hry, na jaký není na svém stadionu od soupeřů zvyklý. I díky kanonýrovi Mauru Icardimu a brankáři Fernandu Muslerovi ale nakonec úvodní duel play-off Evropské ligy zvládl.

Čas načtení: 2020-06-07 18:19:40

Odchody a návraty Václava Maliny

V sobotu 6. června se dožil sedmdesátky Václav Malina. Tento plzeňský rodák strávil část dětství v Holýšově a snad vždy maloval, i když už z let šedesátých jsou i první jeho literární pokusy. Vyučoval během života na snad veškerých typech středních i základních škol a pracoval v redakčních radách hned několika časopisů a nakladatelství. Dvanáct let byl ředitelem Galerie města Plzně. Je také ilustrátor a spoluautorem mnoha publikací – a sám napsal knihy Druhý dech (2010), Pastely (2018) a Odchody a návraty (2019). Obzvláště Odchody a návraty uhranou. Jde o soubor tří pozoruhodných, hutně a expresivně psaných próz Zmizení Josefa M., Jasnovidný dědeček a Konec venkovského malíře. Text doplňuje tucet zmenšených reprodukcí autorových olejů z let 1995–2016, mj. Zima na Vysočině, Červené slunce a Déšť. Premisou Zmizení Josefa M., což je fakticky milostný příběhu s vědeckofantastickým motivem, je moment, ve kterém titulní hrdina zjišťuje, že je smrtelně nemocen a patrně brzy zemře: „Hm,“ řekl lékař a zadíval se na toho nenápadného chlapíka, předčasně olysalého, mírně obtloustlého, s plachým nepřístupným pohledem, za kterým se skrývala potlačovaná křivda. Pomyslel se: - Zas jedna oběť soustavného stresu, jak dlouho se asi užírá nějakým neštěstím? Ten krevní obraz má opravdu zvláštní. Kdoví, jestli by ho zachránila transplantace kostní dřeně. Ale kde vzít dárce? Možná to bude pro něj vysvobození ze slzavého údolí… - Profil onoho hrdiny před námi jasně vyvstává, avšak ne pouze na základě toho se vciťujeme i do jeho podivínské rozhodnutí, které lze shrnout do slova „zmizet“. Už předem a ještě jenom v myšlenkách si muž hledá „útulné doupátko“, vhodné však i pro smrt, a příběh je současně metaforou, neboť touha mnohého z nás se dá vyjádřit následujícími slovy: Ach, proč neskončit tady a jen jít, jet, odjet, utéct. Utéct od všeho a zakutat se, zahrabat kamsi do hory, asi jako k zimnímu spánku. A jako jezevec najít úkryt ochraňující před zbytky života i budoucností, před tíživým světem. Kéž jen by to bylo možné. Malinův hrdina přitom přiznaně vyhledává i jakýsi návrat do matčina lůna. Pak… Ach, co vlastně následuje po spolknutí nadměrného množství prášků na spaní? Sen? Realita? Paralelní život? Výsledek je možno interpretovat různě a ignorovat nemůžeme ani tu skutečnost, že je ve vědecké literatuře opravdu také u lidí zaznamenán nesmírně řídký, animální jev, jemuž se říká přírodní syndrom zimního spánku. Našemu hrdinovi se pak zdá právě za onoho spánku extrémně živý sen-vzpomínka na setkání s jistou třináctiletou dívkou s celou její samozřejmou, až automatickou oddaností. „Na tebe budu čekat třeba sto let, protože tě mám ráda, Jozífku,“ odpověděla. Až příliš často ALE pak přichází nějaké ALE, které od sebe dvojici zaživa odtrhne, a nemusí být oním párem rovnou Romeo a Julie. Hrdinovo následné procitání „v noře“ působí reálně, i když je krajně pomalé, a muž náhle pochopí, co má dál učinit a kam zamířit: už nevyzrazujme následující zvraty, a kdo ví, třeba jste už také četli legendy o lidech, co odešli „do hory“, aby se vrátili po letech nezměněni. A toto sice není přesně tento příběh, ale jedná se také o prohlédnutí a znovuzrození ke správnějšímu životnímu nasměrování. Ať je to ostatně, jak chce, už nyní tato povídka tkví v kánonu českých příběhů s tajemstvím. Nejen, že má mezi nimi své důstojné místo, ale náleží mezi ty nejlepší. Další z próz Jasnovidný dědeček je podobně věrohodným příběhem o splnění hned trojnásobného proroctví a zrovna před jejím přečtením jsem si všiml i jednoho z klíčových míst, kde se příběh odehrává, a totiž železničního přejezdu mezi Doudleveckou třídou v Plzni a blízkou nemocniční patologií. Výjimka ze zákazu vjezdu tu skutečně platí takřka jen pro vozy mířící na patologii a život i Malina píšou, zdá se, podobné příběhy. Dokládá to i závěrečný Konec venkovského malíře věnovaný „všem zapomenutým venkovským umělcům“. Tuto mistrnou povídku jednoho života není možné než chápat jako ilustraci životní „zvýhodněnosti Pražanů“, ale zrovna tak si ji můžete vysvětlit, ano, právě opačným způsobem, přičemž Malina tu konkrétně připomíná Bohuslava Reynka. Konec venkovského malíře dost možná obsahuje řadu autobiografických rysů a jeho hrdina samozřejmě není Malinou, ale ten se doň vžívá zcela. „Poněkud brutální zacházení s tvarem a hmotou, ale barvu cítíš dobře. To byla vždycky tvoje nejsilnější stránka,“ říká hlavní postavě její starý profesor – a říká to tedy venkovskému umělci, jehož by Praha… Ano, třeba opravdu zkazila. Na velmi malé ploše a skrz pár postav je pak touto povídkou zachyceno fatální mužovo zoufání si, ale i štěstí ve vklínění mezi tři různě staré a rozličnými způsoby praktické ženy, z nichž jedna je jeho matka. Jen jako letmým nahozením pozadí je současně zachycen i vývoj české společnosti v čase před převratem, po něm i… Prakticky dnes. A datem dopsání textu je ostatně dvanáctý únor roku 2019. Podstatnou roli v tomto – absolutně nesentimentálním – příběhu má zprvu ještě velmi mladá profesorova vnučka, díky níž nabírá hrdinova cesta přínosnější směr, a výsledkem Malinovy práce je pak rozhodně jedna z vůbec nejlepších malířských povídek, co kdy byla napsána. Malina přitom prokázal pozoruhodný talent vypravěčský i kompoziční a hle, už nikdy nebude jen malířem, „který taky psal“, ale vždy už bude výtvarníkem a spisovatelem. Oba světy nemá přitom nejspíš smysl poměřovat, i když... V naší zemi je asi jen málo malířů, kteří jsou s to napsat něco podobného. Navíc se Malinova kniha stala i určitým holdem ženám a lásce; a jestliže Roald Dahl kdysi napsal svoji Farářovu záliba, tak teď, tady a proti Malinově doteku štětce na podobné téma... i Dahlův skvost vadne a není tak životný. Ani jedna z tří Malinových povídek nepostrádá energické a sluncem prozařované, aktivní a optimistické sekvence, ale ani jedna nikdy nesklouzne do nerealistického kýče a všechny tři vás zároveň provedou i notnou chmurností života, jaký je. A aniž by autor jakkoli kalkuloval s nějakým vyvažováním onoho optimismu a pesimistu, nakonec dokonale zachytil právě život – v jeho vzmachu i zkáze, vzletech i propadech. Pouze a jen individuální zkušenost toho kterého čtenáře bude přitom s to vyhodnotit, zda se celek víc vine k rozčarování a prohře... a zda je realita podobnější zrovna tomu. Text o venkovském malíři a jeho v mnohém předurčeném osudu, ale v mnohém snad změnitelném osudu je zatím nejlepší próza, jako Malina napsal, a chci-li použít expresivní vyjádření, „už zůstane klenotem české literatury“. Je jisté, že podobné vyjádření by jinde či u jiného znělo jako prachsprostá fráze, nicméně v tomto případě je na místě. Sedí i slovo uhranutí. A sám Václav Malina? Zastihli byste jej velice zdravě uhranutého na jeho lesní samotě v Radkovicích u Přeštic.   Václav Malina: Odchody a návraty. Ilustroval autor. Jako 21. svazek edice IMAGO ET VERBUM vydala Galerie města Plzně. 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32

Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?

Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 21:36:00

O Nedvědovi a Spartě v 90. letech. Trenér Galatasaraye vzpomínal na vzájemné souboje

Trenér Galatasaraye Istanbul Okan Buruk při návratu na Letnou zavzpomínal na vzájemné zápasy se Spartou v sezoně 1995/96 a skvělé výkony Pavla Nedvěda. Před čtvrteční odvetou 2. kola Evropské ligy na hřišti Pražanů si pochvaluje aktuální rozpoložení svého týmu. Jeho svěřenci po úvodní domácí výhře 3:2 z minulého týdne půjdou i do odvety s cílem zvítězit. Přímý přenos Sparta – Galatasaray sledujte ve čtvrtek od 20:30 na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-02-23 13:27:00

Sparťani, tohle vás v Liverpoolu čeká. Anfield je chrámem, těšte se i na Beatles

Los osmifinále Evropské ligy přiřkl Spartě tuze atraktivního soupeře - slavný Liverpool FC. Letenští se proti anglickému velkoklubu postaví 7. března doma. O týden později je i jejich fanoušky čeká zážitek v podobě duelu na stadionu Anfield, který je legendou mezi sportovními stánky kvůli své neopakovatelné atmosféře. Jak to ve městě Beatles při domácích duelech The Reds vypadá? Reportér Deníku František Bílek už perlu mezi stadiony v právě probíhající sezoně navštívil. Jeho poznatky příznivce Pražanů, kteří by se také rádi na sever Anglie vydali, určitě navnadí. 

Čas načtení: 2024-02-25 19:10:00

Trpišovský o střídáních i Staňkově návratu: Na něj moc dát nemůžeme

Slávisté dlouho bušili do připravených Pardubic. Nakonec zápas pro favorita odšpuntoval střídající Mojmír Chytil, který v nedělním utkání stihl hattrick. Trenéru Jindřichu Trpišovskému vyšla střídání – v gólech měli kromě Chytila prsty i další náhradníci Lukášové Provod a Masopust. „Hodně nám pomohli,“ hodnotil kouč Pražanů vítězství 3:0. Po zápase také naznačil, kdy se může do brány vrátit Jindřich Staněk.

Čas načtení: 2024-02-27 07:16:12

Pardubice mohou získat Pohár Jaroslava Pouzara, Kometa hraje o čtvrtfinále

Hokejisté Pardubic si mohou v dnešním 50. kole Tipsport extraligy proti Karlovým Varům zajistit triumf v základní části a zisk Poháru Jaroslava Pouzara. Dynamo má tři kola před koncem v čele náskok devíti bodů na druhou Spartu, se kterou má ale horší bilanci vzájemných zápasů. Dynamo bez ohledu na výsledek souboje Pražanů s Hradcem Králové potřebuje k jistotě získat proti Energii alespoň bod, utkání začne v 18 hodin. Všechna utkání sledujte na Sport.cz online.

Čas načtení: 2024-03-02 08:57:00

Na Šulce a spol. pozor. Plzeň je na vlně, vnímá kouč Pardubic

Slávistický forvard Mojmír Chytil jim o víkendu při výhře Pražanů 3:0 nasázel hattrick. V sobotu od 18 hodin, kdy hostí v domácí CFIG Areně plzeňskou Viktorii, budou pardubičtí fotbalisté čelit „pro změnu“ borci, který se před týdnem proti Zlínu prosadil dvakrát. A kterému Chytil, stejně jako všichni ostatní, v tabulce ligových kanonýrů momentálně hledí jen na záda. Pavel Šulc, postem záložník, letos vsítil už 11 branek.

Čas načtení: 2024-03-02 08:57:00

Na Šulce a spol. pozor. Plzeň je na vlně, vnímá kouč Pardubic

Slávistický forvard Mojmír Chytil jim o víkendu při výhře Pražanů 3:0 nasázel hattrick. V sobotu od 18 hodin, kdy hostí v domácí CFIG Areně plzeňskou Viktorii, budou pardubičtí fotbalisté čelit „pro změnu“ borci, který se před týdnem proti Zlínu prosadil dvakrát. A kterému Chytil, stejně jako všichni ostatní, v tabulce ligových kanonýrů momentálně hledí jen na záda. Pavel Šulc, postem záložník, letos vsítil už 11 branek.

Čas načtení: 2024-03-02 20:50:00

Audit Dozimetru měl odhalit závažné problémy. Zastupitelé je smetli ze stolu

Necelé dva roky od vypuknutí kauzy Dozimetr, která se týká zejména korupce na pražském magistrátu spojené s hospodařením dopravního podniku, mají pražští zastupitelé k dispozici výsledky několika auditů. Zpracovat si je nechalo město za peníze Pražanů. Jenže kolem výsledků auditů panují neobvyklé tajnosti, přestože nálezy jsou prý závažné. Zastupitelé ale jejich projednávání a případné řešení smetli ze stolu.

Čas načtení: 2024-03-05 07:01:09

549 tun je výsledkem zpětného odběru pneumatik

Zavedení zpětného odběru pneumatik ve sběrných dvorech má úspěch. Pro občany to v praxi znamená, že za jejich odložení již nemusí platit. Tato možnost se setkala s velkým úspěchem a zájmem Pražanů, množství odevzdaných pneumatik vzrostlo z 257 tun na 549 tun.

Čas načtení: 2024-03-06 21:40:10

Klopp si pamatuje na Priskeho: Pohádali jsme se. Sparta? Sebevědomí i obrovská intenzita

Rozmíška mu utkvěla v paměti. Trenér fotbalistů Liverpoolu Jürgen Klopp přišel na tiskovou konferenci před čtvrtečním osmifinále Evropské ligy proti Spartě v dobrém rozmaru, s úsměvem vzpomínal i na předchozí setkání se současným koučem Pražanů Brianem Priskem. I když nebylo dvakrát příjemné. „Pohádali jsme se,“ prozradil německý kouč.

Čas načtení: 2024-03-07 11:15:00

ONLINE: AC Milán - Slavia. Uspějí sešívaní opět na slavném San Siru?

Slavia vyrazila k prvnímu zápasu osmifinále Evropské ligy do Milána, kde čelí tamnímu AC. Na ikonickém San Siru už Jindřich Trpišovský a spol. jeden slavný klub obrali. Při účasti v Lize mistrů v roce 2019 zde remizovali s Interem 1:1. Trenér Slavie již na tiskové konferenci oznámil, že do branky Pražanů se postaví Jindřich Staněk, dokáže vychytat ofenzivní hvězdy soupeře v čele s Rafaelem Leaem? Sledujte ONLINE přenos duelu od 21:00 na iSport.cz.