Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-08-03 10:52:06

Horská L’Etape projela i Českým Krumlovem. Šlapali vítěz Tour de France či Kateřina Neumannová

Přes tisíc cyklistů se účastnilo deštivého závodu v podobě Horské L’Etape Czech Republic by Tour de France. Podívejte se, jak vypadal. Článek Horská L’Etape projela i Českým Krumlovem. Šlapali vítěz Tour de France či Kateřina Neumannová se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2021-06-04 16:12:21

(Ne)promlčitelnost podpory zločinného režimu

Podle platného zákona byl předlistopadový režim zločinný. Skutky na jeho podporu proto mohou být z dnešního pohledu považovány za nemravné s různým stupněm závažnosti, popřípadě i za zločinné. Ve Spolkové republice Německo se nacistické zločiny dosud stíhají jako nepromlčitelné. Nebylo možné, aby celý národ po Vítězném únoru 1948 emigroval. Museli jsme zde zůstat, přizpůsobit se poměrům a s výjimkou hrstky nepředstíraných disidentů každý svým způsobem režim podporovat. I když jsme se snažili napravovat dílčí přehmaty, ve výsledku jsme režim zlidšťovali, tedy podporovali. Ale i tak většina veřejnosti některá jednání a jejich nositele dnes odsuzuje, byť starší mravokárci jsou ve skutečnosti v různé míře spoluviníky. Nejčastějším terčem ostrakizace jsou tajní spolupracovníci StB, jejichž seznamy jsou veřejně dostupné. Mravní odsouzení se šmahem vztahuje na všechny, ač většinou není známo, čím se skutkově provinili. Oporami režimu byly i jiné společenské skupiny jako pracovníci aparátu KSČ, milicionáři, armádní důstojníci, prokurátoři, trestní soudci a daůší. Také oni příležitostně šlapali po lidských právech spoluobčanů. Neexistují ale jejich veřejně dostupné seznamy a média se jimi nezabývají, takže lid obecný nezajímají. Pro většinu těch, kteří začali brát rozum až po Listopadu 1989, jsou proto předlistopadové poměry obtížně srozumitelné. Téma odpovědnosti za chování v době panování KSČ je stále aktuální. Vyčítá se Andreji Babišovi, že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB s tím, že v jeho speciálním případě se jedná o nepromlčitelné provinění (není podstatné, že ostrakizovaný politik se k vědomé spolupráci s StB nehlásí), ač není známo, čím a zda vůbec spoluobčanům škodil. V těchto dnech se vynořil problém použitelnosti bývalých vojenských prokurátorů pro vysoké státní funkce. Mluví se o náměstkovi nejvyššího státního zástupce Igoru Střížovi jako o možném nástupci Pavla Zemana. Je to ale bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, který během poměrně krátké doby působení ve funkci poslal před vojenský soud několik odpíračů služby se zbraní v ruce. Využil své moci, aby trestal spoluobčany za rozhodnutí žít v souladu s náboženskou vírou a svědomím. Samozřejmě, jednal v souladu s tehdy platným právem (stejně se vymlouvají nacističtí zločinci). Jako právník ale mohl a měl vědět, že jako prokurátor bude sloužit protiprávnímu režimu a bude muset škodit lidem. Přitom jej ale asi nikdo nenutil s pistolí u hlavy, aby přijal nechutné zaměstnání vojenského prokurátora. Jeho jmenování do vysoké státní funkce lze za těchto okolností považovat za popření smyslu Listopadu 1989. Občané jsou si ve svých právech a povinnostech rovni. Ale hodnocení minulosti Babiše a Stříže naopak svědčí o nerovnosti. Zatímco hřích Andreje Babiše je nepromlčitelný, stoupenci jmenování Stříže namítají, že přece jeho působení v odpuzující funkci skončilo před třiceti lety a během následujících třiceti let sloužil poctivě demokratickému režimu. Na rozdíl od Babiše jsou jeho hříchy promlčeny. Nepopírám, že Stříž je zkušený a odborně zdatný státní zástupce. V jeho prospěch lze připomenout čestné jednání v době „války žalobců“, kdy rezignací na funkci náměstka vrchního státního zastupitelství vyslovil nesouhlas s rozhodnutím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, capo di tuti capi justiční mafie, vyhovět návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na odvolání z funkce vrchního státního zástupce Ivo Ištvana. Ale právě jeho minulost pronásledovatele odpíračů jako projev necitelnosti k lidským právům zpochybňuje jeho právnickou způsobilost k výkonu vysoké státní funkce. Obvyklé argumentaci ve prospěch Stříže by bylo možné přisvědčit, kdyby nebyla nedůvodným zvýhodněním jedince proti jiným provinilcům. Jeho provinění je konkrétní, známé, prokazatelné. Odsuzování odpíračů je popřením jejich lidských práv. Naproti tomu v Babišově případu (kdybychom připustili, že skutečně byl vědomým spolupracovníkem StB) je provinění neurčité, pokud vůbec existuje. Spolupráce byla patrně nezbytnou podmínkou pro vyslání k práci v kapitalistické cizině a jeho činnost nejspíš spočívala ve střežení ekonomických zájmů státu. Pro nerovnost v hodnocení jednotlivců není právní ani morální důvod. Dohodněme se tedy, že za předlistopadovým působením je tlustá čára, zruší se lustrační zákon, zničí se seznamy spolupracovníků StB, avšak hlavně a nadále se nikomu nebude předhazovat služba zločinnému režimu. Pak by bylo vše v pořádku a nemohly by být námitky proti působení pronásledovatele odpíračů ve funkci nejvyššího státního zástupce, zvlášť když v jeho prospěch svědčí i nesporná odborná zdatnost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2024-03-20 09:44:00

Za zraněné při tlačenici na diskotéce dostal organizátor podmínku, omluvil se

Za tlačenici na diskotéce ve Slušovicích, při níž se zranilo 12 lidí, uložil soud organizátorovi Jiřímu Kotkovi podmínku. Muž dnes prohlásil vinu a omluvil se. Dva lidé utrpěli těžká zranění, když se v prostoru schodiště, v budově zvané Sud, strhla tlačenice. Mladí lidé propadali panice a šlapali po sobě.

Čas načtení: 2024-05-08 13:00:01

Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší

Z moderátora sršícího humorem nebo z herce takových kvalit, že si jich všímají i na mezinárodních festivalech, se dokáže změnit v režiséra, nebo dokonce v překladatele. Ondřej Sokol byl v dětství ale docela jiný, jak prozradil i Karlu Šípovi v jeho pořadu. Navíc se dodnes potýká se zdravotním problémem, který ale před diváky bravurně zvládá.  Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Brýle mu na oblibě nepřidávaly „Vždycky jsem byl to dítě, které bylo nejvíc vzadu, a fakt po mně ostatní šlapali,“ vzpomněl na svoje dětství Ondřej Sokol, tedy na dobu, kdy jej ještě ani nenapadlo, že by mohl před ostatními vystupovat, a dokonce je bavit. Děti dokáží být velmi kruté, a pokud se někdo jen trochu odlišuje, dají mu to patřičně najevo. Silné brýle, které musel Ondřej Sokol v dětství nosit, mu také na popularitě mezi vrstevníky rozhodně nepřidávaly. Navíc, což dnes otevřeně přiznává, trpí tak zvaným Aspergerovým syndromem, který mu, jak se uvádí například v knize Život s Aspergerovým syndromem, částečně ztěžuje kontakt s dalšími lidmi.  Za všechno může Karel Gott Pak ale přišel zlom, když se na letním táboře rozhodl vyplnit mezeru v programu, vzal do ruky kytaru a začal imitovat Karla Gotta. Záplava smíchu jej doslova smetla a on pochopil, že tohle je ta cesta, kterou se patrně chce vydat. I tak se mohou odvíjet osudy úspěšných lidí. Další jeho kroky vedly na uměleckou školu a odtud přímo do divadelního života. Není jen hercem a bavičem, dokáže sehrát i vážné role a v pražském Činoherním klubu jej uvidíme na plakátech v roli režiséra. Kromě toho natáčí filmy a jakoby z docela jiného světa je jeho profese překladatelská. To vše dělá velmi úspěšně – jak jinak by mohl být například držitelem Ceny Alfréda Radoka nebo Ceny Thálie a získat nominace například na Českého lva?  Životní problém Ondřeje Sokola Toho všeho již Ondřej Sokol dosáhl i přes svůj mírný hendikep, tedy boj s Aspergerovým syndromem. Co to vlastně pro člověka znamená? Jde o mírnější formu tak zvané poruchy autistického spektra, která je například příčinou zhoršené schopnosti rozšifrovávat nonverbální část komunikace mezi lidmi. O tom, že se moderátorovi daří překonávat podobné příznaky vrozeného problému, jasně svědčí jeho bravurní reakce na jednotlivé situace na jevišti, i když scénář musí být (stejně jako pro kohokoliv jiného) vždy alespoň rámcově připraven.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Co si lidé myslí?  Dalším problémem lidí s Aspergerovým syndromem může být třeba zhoršená schopnost odhadnout vhodnost komentáře a jeho možný dopad. Svoje vyjádření i slova ostatních často berou doslova, bez možnosti pochopit, že pro ostatní lidi může mít kvůli emočnímu podbarvení i jiný nebo hlubší význam. Vzhledem k nižší míře empatie se takoví lidé mohou nechtěně ocitnout v nepříjemné situaci, kdy jsou vnímáni jako bezcitní. Nejde ale o žádný záměr, pouze o nemožnost uchopit správně náznaky a pocity lidí kolem sebe.  Problém vyvažuje vysoká inteligence Na první pohled není tento syndrom zvláště u dospělého člověka snadno rozpoznatelný. Snad jen snaha dotyčného vyhnout se přímému očnímu kontaktu může leccos napovědět. Navazování vztahů a seznamování se s dalšími lidmi je obecným problémem, spojujícím jakékoliv podoby poruchy autistického spektra. Tito lidé, pokud trpí jen mírnou formou, mohou většinu problémů překonat a zařadit se do společnosti zcela běžně, a jak dokazuje právě Ondřej Sokol, i víc než úspěšně. Dává jim k tomu prostor jejich většinou vysoká inteligence. Každý pokrok v sociálních kontaktech ale vyžaduje mnohem větší úsilí než u lidí, kteří měli to štěstí a mezilidské vztahy řeší zcela intuitivně.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu.

Čas načtení: 2024-11-03 19:31:00

Střihavka: Hráči mají rezervy, z toho jsem byl nervózní. Veselý studoval Slavii

Tohle nebyla extra zábava. Nízké tempo, intenzita a málo odvahy. Přesto Pardubicím vyšel nedělní zápas solidně. S novým trenérem Davidem Střihavkou si Východočeši sáhli na bod, na hřišti Bohemians remizovali 0:0. Navíc udrželi první čisté konto v sezoně. „V defenzivě jsme fungovali velmi dobře. Ale vidíme rezervy, někteří hráči šlapali už od začátku druhé půle vodu. Na tom musíme zapracovat,“ líčil Střihavka, jenž při svém trenérském debutu v české nejvyšší soutěži získal premiérový bod.

Čas načtení: 2024-11-14 08:00:01

Veksláci a jejich polosvět. Bylo těžké přistihnout je při činu, natož dostat před soud

Před Tuzexem se to v socialistickém Československu veksláky jen hemžilo. Nebyla to ledajaká komunita, protože uvnitř vládla určitá hierarchie a pravidla. Často došlo i na násilí, ale střelné zbraně byly výjimkou. Tito zločinci si oblíbili spíše pěsti nebo obušky. Nezřídka se objevovaly podrazy a udávání mezi sebou na policii. Jak to chodilo v překupnickém gangu Měsíční výdělek „skupků“ se pohyboval kolem 100 až 250 tisíc Kčs. Polosvět veksláků 70. a 80. let minulého století měl svoji osobitou hierarchii a pravidla hry. Nejníž stáli pouliční překupníci, kterým se přezdívalo „komáři“ neboli „pěšáci“. Jejich kolegům v Sovětském svazu se říkalo „fartsovčiki“ a v Polsku to byli zase „cinkciarzi“. Tito malí prodavači valut dělali „špinavou práci“ a „šlapali chodník“. Jejich úkolem bylo postávat před Tuzexem a prodávat bony a valuty za černý kurz. Nabízeli svůj pochybný sortiment slovy: „Bony, nechcete bony?“ „Pěšáky“ doplňovali „trasaři“, kteří působili jako spojka na trase ze západního Německa Rozvadov–Praha, kde si vždy vyzvedli valuty směnou za české koruny.  Z veksláka vlivným lobbistou. Ivo Rittig se z vedoucího prodejny vypracoval na obávaného muže Číst více Každá komunita měla svého bosse, kterému se říkalo „skupka“ nebo „skupkař“. Byl mocnou základnou celé této mašinérie. Bez něho by to zkrátka nešlo. Vůdci překupnického gangu vlastnili kapitál a kromě toho to byli často vzdělaní lidé, kterým to myslelo. Nepostávali v ulicích a nenabízeli bony kolemjdoucím. Byli páteří překupnického seskupení, které řídili z tepla hotelů, snack barů a restaurací.  Vekslácké „eso“ V revíru na Václavském náměstí a v jeho okolí kraloval v 70. a 80. letech jeden z nejznámějších veksláků Jiří Steiner. Jeho specializací byl nákup a prodej cizích měn ve velkém, z čehož mu plynuly ohromné zisky. Jedněmi ze zdrojů příjmů pro něj byly i „tuzexové slečny“, což byly luxusní prostitutky, které se prodávaly zahraniční klientele a braly za to valuty. Steiner tyto „dámy“ využíval k navazování kontaktů s cizinci a těm nabízel směnu valut. Takto se mu zadařilo vybudovat monumentální síť kontaktů a přišel si na pěkné peníze.  Vekslákům je tu hej! Jak devadesátá léta udělala z podvodníčků milionáře Číst více Říká se, že „tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne“, a proto jednoho dne došlo i na Steinera. Časem si už moc troufal a myslel si o sobě, že je pánbůh. Spekulovalo se, že má známé nahoře, a proto mu vše neustále zázračně procházelo. Při akci Dolar zatkli kromě jiných překupníků nakonec i jeho, nepřemožitelného bosse. Soud mu prokázal pouze zlomek jeho viny a nakonec jej podmínečně propustil na svobodu. On se však nepoučil a veksláckému řemeslu se věnoval nadále.  Překupnické know-how plné násilí a podvodů V Praze a ve Středočeském kraji vládli Shrbený a Lacina. Jihočeský a Západočeský kraj byl pod nadvládou Provoda a Voňavky. Vůdci ve Východočeském kraji a na jižní Moravě se jmenovali Novotný a Morava.  V každém organizovaném seskupení je na denním pořádku násilí a nechybí tu ani křivárny a podvody. Násilí se nelze vyhnout, protože hraje významnou roli při udržování pořádku uvnitř skupiny. Překupníci valut a bonů za socialismu fungovali v různých skupinách vedle sebe. „Organizovaný zločin měl už v době komunismu důsledně rozdělené sféry vlivu,“ vysvětluje žurnalista Jaroslav Kmenta.  Časté byly podvody páchané na obyčejných občanech, které veksláci nejen napálili a okradli, ale též na ně někdy použili obušky nebo jim vyhrožovali střelnou zbraní. Někdy se stalo, že vekslák předal kupující oběti bankovky stočené do ruličky a platné byly pouze peníze navrchu. Ostatní bankovky byly buď prošlé, nebo se jednalo o bezcenné papírky. Tak mnohdy chudák obyčejný člověk přišel o celoživotní úspory a nemohl nic dělat. Ohlásil třeba svoji ztrátu na policii, ale ta byla bezmocná, protože veksláckou galérku bylo vždy těžké dohnat až k soudu.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, M. Petrov: Retro) KAM DÁL: Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené.

Čas načtení: 2024-11-14 08:00:01

Veksláci a jejich polosvět. Bylo těžké přistihnout je při činu, natož dostat před soud

Před Tuzexem se to v socialistickém Československu veksláky jen hemžilo. Nebyla to ledajaká komunita, protože uvnitř vládla určitá hierarchie a pravidla. Často došlo i na násilí, ale střelné zbraně byly výjimkou. Tito zločinci si oblíbili spíše pěsti nebo obušky. Nezřídka se objevovaly podrazy a udávání mezi sebou na policii. Jak to chodilo v překupnickém gangu Měsíční výdělek „skupků“ se pohyboval kolem 100 až 250 tisíc Kčs. Polosvět veksláků 70. a 80. let minulého století měl svoji osobitou hierarchii a pravidla hry. Nejníž stáli pouliční překupníci, kterým se přezdívalo „komáři“ neboli „pěšáci“. Jejich kolegům v Sovětském svazu se říkalo „fartsovčiki“ a v Polsku to byli zase „cinkciarzi“. Tito malí prodavači valut dělali „špinavou práci“ a „šlapali chodník“. Jejich úkolem bylo postávat před Tuzexem a prodávat bony a valuty za černý kurz. Nabízeli svůj pochybný sortiment slovy: „Bony, nechcete bony?“ „Pěšáky“ doplňovali „trasaři“, kteří působili jako spojka na trase ze západního Německa Rozvadov–Praha, kde si vždy vyzvedli valuty směnou za české koruny.  Z veksláka vlivným lobbistou. Ivo Rittig se z vedoucího prodejny vypracoval na obávaného muže Číst více Každá komunita měla svého bosse, kterému se říkalo „skupka“ nebo „skupkař“. Byl mocnou základnou celé této mašinérie. Bez něho by to zkrátka nešlo. Vůdci překupnického gangu vlastnili kapitál a kromě toho to byli často vzdělaní lidé, kterým to myslelo. Nepostávali v ulicích a nenabízeli bony kolemjdoucím. Byli páteří překupnického seskupení, které řídili z tepla hotelů, snack barů a restaurací.  Vekslácké „eso“ V revíru na Václavském náměstí a v jeho okolí kraloval v 70. a 80. letech jeden z nejznámějších veksláků Jiří Steiner. Jeho specializací byl nákup a prodej cizích měn ve velkém, z čehož mu plynuly ohromné zisky. Jedněmi ze zdrojů příjmů pro něj byly i „tuzexové slečny“, což byly luxusní prostitutky, které se prodávaly zahraniční klientele a braly za to valuty. Steiner tyto „dámy“ využíval k navazování kontaktů s cizinci a těm nabízel směnu valut. Takto se mu zadařilo vybudovat monumentální síť kontaktů a přišel si na pěkné peníze.  Vekslákům je tu hej! Jak devadesátá léta udělala z podvodníčků milionáře Číst více Říká se, že „tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne“, a proto jednoho dne došlo i na Steinera. Časem si už moc troufal a myslel si o sobě, že je pánbůh. Spekulovalo se, že má známé nahoře, a proto mu vše neustále zázračně procházelo. Při akci Dolar zatkli kromě jiných překupníků nakonec i jeho, nepřemožitelného bosse. Soud mu prokázal pouze zlomek jeho viny a nakonec jej podmínečně propustil na svobodu. On se však nepoučil a veksláckému řemeslu se věnoval nadále.  Překupnické know-how plné násilí a podvodů V Praze a ve Středočeském kraji vládli Shrbený a Lacina. Jihočeský a Západočeský kraj byl pod nadvládou Provoda a Voňavky. Vůdci ve Východočeském kraji a na jižní Moravě se jmenovali Novotný a Morava.  V každém organizovaném seskupení je na denním pořádku násilí a nechybí tu ani křivárny a podvody. Násilí se nelze vyhnout, protože hraje významnou roli při udržování pořádku uvnitř skupiny. Překupníci valut a bonů za socialismu fungovali v různých skupinách vedle sebe. „Organizovaný zločin měl už v době komunismu důsledně rozdělené sféry vlivu,“ vysvětluje žurnalista Jaroslav Kmenta.  Časté byly podvody páchané na obyčejných občanech, které veksláci nejen napálili a okradli, ale též na ně někdy použili obušky nebo jim vyhrožovali střelnou zbraní. Někdy se stalo, že vekslák předal kupující oběti bankovky stočené do ruličky a platné byly pouze peníze navrchu. Ostatní bankovky byly buď prošlé, nebo se jednalo o bezcenné papírky. Tak mnohdy chudák obyčejný člověk přišel o celoživotní úspory a nemohl nic dělat. Ohlásil třeba svoji ztrátu na policii, ale ta byla bezmocná, protože veksláckou galérku bylo vždy těžké dohnat až k soudu.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, M. Petrov: Retro) KAM DÁL: Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené.

Čas načtení: 2024-11-14 08:00:01

Veksláci a jejich polosvět. Bylo těžké přistihnout je při činu, natož dostat před soud

Před Tuzexem se to v socialistickém Československu veksláky jen hemžilo. Nebyla to ledajaká komunita, protože uvnitř vládla určitá hierarchie a pravidla. Často došlo i na násilí, ale střelné zbraně byly výjimkou. Tito zločinci si oblíbili spíše pěsti nebo obušky. Nezřídka se objevovaly podrazy a udávání mezi sebou na policii. Jak to chodilo v překupnickém gangu Měsíční výdělek „skupků“ se pohyboval kolem 100 až 250 tisíc Kčs. Polosvět veksláků 70. a 80. let minulého století měl svoji osobitou hierarchii a pravidla hry. Nejníž stáli pouliční překupníci, kterým se přezdívalo „komáři“ neboli „pěšáci“. Jejich kolegům v Sovětském svazu se říkalo „fartsovčiki“ a v Polsku to byli zase „cinkciarzi“. Tito malí prodavači valut dělali „špinavou práci“ a „šlapali chodník“. Jejich úkolem bylo postávat před Tuzexem a prodávat bony a valuty za černý kurz. Nabízeli svůj pochybný sortiment slovy: „Bony, nechcete bony?“ „Pěšáky“ doplňovali „trasaři“, kteří působili jako spojka na trase ze západního Německa Rozvadov–Praha, kde si vždy vyzvedli valuty směnou za české koruny.  Z veksláka vlivným lobbistou. Ivo Rittig se z vedoucího prodejny vypracoval na obávaného muže Číst více Každá komunita měla svého bosse, kterému se říkalo „skupka“ nebo „skupkař“. Byl mocnou základnou celé této mašinérie. Bez něho by to zkrátka nešlo. Vůdci překupnického gangu vlastnili kapitál a kromě toho to byli často vzdělaní lidé, kterým to myslelo. Nepostávali v ulicích a nenabízeli bony kolemjdoucím. Byli páteří překupnického seskupení, které řídili z tepla hotelů, snack barů a restaurací.  Vekslácké „eso“ V revíru na Václavském náměstí a v jeho okolí kraloval v 70. a 80. letech jeden z nejznámějších veksláků Jiří Steiner. Jeho specializací byl nákup a prodej cizích měn ve velkém, z čehož mu plynuly ohromné zisky. Jedněmi ze zdrojů příjmů pro něj byly i „tuzexové slečny“, což byly luxusní prostitutky, které se prodávaly zahraniční klientele a braly za to valuty. Steiner tyto „dámy“ využíval k navazování kontaktů s cizinci a těm nabízel směnu valut. Takto se mu zadařilo vybudovat monumentální síť kontaktů a přišel si na pěkné peníze.  Vekslákům je tu hej! Jak devadesátá léta udělala z podvodníčků milionáře Číst více Říká se, že „tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne“, a proto jednoho dne došlo i na Steinera. Časem si už moc troufal a myslel si o sobě, že je pánbůh. Spekulovalo se, že má známé nahoře, a proto mu vše neustále zázračně procházelo. Při akci Dolar zatkli kromě jiných překupníků nakonec i jeho, nepřemožitelného bosse. Soud mu prokázal pouze zlomek jeho viny a nakonec jej podmínečně propustil na svobodu. On se však nepoučil a veksláckému řemeslu se věnoval nadále.  Překupnické know-how plné násilí a podvodů V Praze a ve Středočeském kraji vládli Shrbený a Lacina. Jihočeský a Západočeský kraj byl pod nadvládou Provoda a Voňavky. Vůdci ve Východočeském kraji a na jižní Moravě se jmenovali Novotný a Morava.  V každém organizovaném seskupení je na denním pořádku násilí a nechybí tu ani křivárny a podvody. Násilí se nelze vyhnout, protože hraje významnou roli při udržování pořádku uvnitř skupiny. Překupníci valut a bonů za socialismu fungovali v různých skupinách vedle sebe. „Organizovaný zločin měl už v době komunismu důsledně rozdělené sféry vlivu,“ vysvětluje žurnalista Jaroslav Kmenta.  Časté byly podvody páchané na obyčejných občanech, které veksláci nejen napálili a okradli, ale též na ně někdy použili obušky nebo jim vyhrožovali střelnou zbraní. Někdy se stalo, že vekslák předal kupující oběti bankovky stočené do ruličky a platné byly pouze peníze navrchu. Ostatní bankovky byly buď prošlé, nebo se jednalo o bezcenné papírky. Tak mnohdy chudák obyčejný člověk přišel o celoživotní úspory a nemohl nic dělat. Ohlásil třeba svoji ztrátu na policii, ale ta byla bezmocná, protože veksláckou galérku bylo vždy těžké dohnat až k soudu.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, M. Petrov: Retro) KAM DÁL: Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené.

Čas načtení: 2024-11-26 15:00:00

Šlapali mi po hlavě! Bitkař z NHL se rval s výtržníky: Víc jsem ale rozdal

Za profesionální kariéru absolvoval na dvě stě rvaček. A nezalekl se ani problémové party v oblíbené restauraci. Bývalý hokejista a jeden z posledních ryzích bitkařů v NHL Paul Bissonnette prokázal odvahu a zasáhl proti agresivní skupince v podnapilém stavu. Hrůzný incident popsal na sociálních sítích sledovaného podcastu Spittin‘ Chiclets, jehož je oblíbeným moderátorem. „Několikrát mě povalili, šlapali mi po hlavě. Naštěstí mě nezbavili vědomí,“ líčil bývalý útočník.

Čas načtení: 2024-12-15 16:19:54

Probuzený Zadina se v reprezentaci rozzářil: Když funguje hlava, hraje se úplně jinak

Své výkony stále stupňoval. Útočník Filip Zadina dozajista patřil k nejlepším českým hráčům na vítězných Švýcarských hokejových hrách. V nedělním duelu k výhře 5:3 nad Švédskem přispěl gólem i asistencí a výraznou měrou pomohl k premiérovému triumfu na tomto turnaji. „Sedli jsme si jako tým, šlapali jsme od prvního do posledního zápasu,“ pochvaloval si 25letý forvard.

Čas načtení: 2025-03-20 17:49:00

Ušlapaní lidé, ohořelá těla, zdrcení rodiče. Přeživší (19) promluvila o požáru s 58 mrtvými

Tragédie v nočním klubu Pulse v Severní Makedonii otřásla celou zemí. Požár, který vypukl znenadání, způsobil chaos, ve kterém lidé prchali k východu, šlapali po sobě a snažili se uniknout smrtícím plamenům. Mezi oběťmi byl i mladý fotbalista, který hrdinsky pomáhal ostatním. Přeživší popsala hrůzné scény – ohořelá těla, křik a zoufalství. 19letá dívka Marija Tasevaová sa zachránila jen o vlásek a během tragédie přišla o sestru.

Čas načtení: 2025-05-10 05:00:00

Duda: Švýcaři měli krvavý oči na Pastu. Trenéři budou mít fušku. Kam s Nečasem?

První představení na mistrovství světa po zlaté Praze a hned takové nervy. Při úvodním zápase českých hokejistů se Švýcary (5:4p) v Herningu si řada fanoušků zřejmě musela utírat pot z čela. Úřadujícím mistrům světa s hvězdným Davidem Pastrňákem bylo dost těžko v první a třetí třetině, reprízu loňského finále ale nakonec zvládli. „Hra byla trošku jiná než výsledek, ale myslím si, že kluci šlapali až do poslední minuty a vyplatilo se to,“ řekl bývalý vynikající útočník Josef Marha, jenž byl hostem podcastu ZIMÁK ŽIVĚ. Začátek cesty za obhajobou zlatých medailí zhodnotil společně s tradičním expertem Radkem Dudou. Přišla řeč i na Martina Nečase a co dál s českou sestavou na turnaji.

Čas načtení: 2025-05-23 10:51:07

Nechceš se vybodovat? Zařídíme za 30 tisíc. Úředníci místo trestání podle policistů pomáhali pirátům silnic

Dobře fungující byznys, kterak si přivydělat ke svým platům, si podle policistů zařídilo několik jihomoravských úředníků. Místo toho, aby ve správním řízení šlapali chyceným pirátům silnic, jimž hrozilo vybodování, na paty, za úplatek 30 tisíc jim umožnili uniknout spravedlnosti. Policie v kauze obvinila osm lidí z korupčních deliktů, soud dva z nich poslal do vazby.

Čas načtení: 2025-07-26 06:40:05

Proč ani jeden nešel za výhrou? Vingegaard příliš taktizoval, Pogačar ztratil obvyklou jiskru

Zdálo se, že mají vítězství naservírované jako na zlatém podnose. Tadej Pogačar a Jonas Vingegaard, největší osobnosti Tour de France, šlapali už čtrnáct kilometrů před cílem 19. etapy osamoceni v čele. Jenže dva největší favorité druhou část stoupání na La Plagne takticky nezvládli. Nechali si frnknout odvážného Thymena Arensmana, který je zaskočil svým heroickým výkonem, a jehož začali stahovat příliš pozdě. A tak jim zbylo jen hledat příčiny, proč nakonec neslavil s rukama nad hlavou jeden z nich.