Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-09-02 13:00:18

Proč se bojíme tančit? Jak překonat strach a objevit radost z tance

Strach z tance ovládá mnoho lidí. Jaké jsou jejich nejčastější obavy? Dáme vám tipy, jak vyzrát na 10 nejčastějších překážek. Tanec. Pro někoho je to přirozený projev radosti, adrenalin na parketu nebo meditace v pohybu. Pro jiného je to ale představa plná úzkosti: „Co když budu vypadat trapně?“, „Mám na to vůbec?“, „Nejsem dost dobrý/á.“ […] Článek Proč se bojíme tančit? Jak překonat strach a objevit radost z tance vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-25 11:10:24

Kognitivní slepá skvrna vysvětlení?

Jak překonat překážky a tak být na tom dobře o tom je; evoluce, ekonomika, politika, náboženství, podnikání, obchod, věda, technika, psychika, zdraví atd. je naivní věřit na zázraky když je potřeba překonat překážky! Překonávat překážky není jednoduché a snadné, některé překážky se překonají snadno a jiné je nemožné překonat, největší překážkou se kterou se potýkáme… Číst dále »Kognitivní slepá skvrna vysvětlení?

Čas načtení: 2024-09-01 22:58:37

IVERMECTIN může překonat rezistenci TURBO RAKOVINY na chemoterapii způsobenou mRNA vakcínami

Onkolog, výzkumník a autor nedávno sdílel studii, podle níž lze turbo rakovinu rezistentní vůči chemoterapii způsobenou mRNA vakcínami proti koronaviru COVID-19 společností Pfizer a Moderna překonat ivermektinem, kontroverzním antiparazitickým lékem, o němž je známo, že zmírňuje příznaky virů, jako je… The post IVERMECTIN může překonat rezistenci TURBO RAKOVINY na chemoterapii způsobenou mRNA vakcínami first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-12-12 08:07:16

Proč Bitcoin nedokáže trvale překonat hranici 100 000 dolarů?

Bitcoin se nadále snaží překonat hranici 100 000 dolarů - co ho brzdí a jak do toho zapadá Nvidia? Toto jsou hlavní důvody dočasné stagnace Bitcoinu. Článek Proč Bitcoin nedokáže trvale překonat hranici 100 000 dolarů? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-20 15:04:03

2 skvělé růstové akcie, které letos mohou překonat index S&P 500

Pokud chcete překonat akciový trh jako celek, neriskujte s AI a vsaďte na osvědčený přístup Warrena Buffetta. Zde jsou 2 růstové akcie, s nimiž letos můžete indexy porazit! Článek 2 skvělé růstové akcie, které letos mohou překonat index S&P 500 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-02-03 17:18:28

Porsche na manuály nezanevřelo. Plánuje překonat rekord pro manuály na Nürburgringu

Manuální převodovky z aut mizí. V nabídce už je nenajdeme u spousty mainstreamových aut, ale hlavně u těch sportovních. Porsche ale manuál ještě úplně neopustilo, nabízí ho třeba i v nové 911 GT3. A s tou má velké plány. Chce s ní překonat rekord pro auta s manuální převodovkou na okruhu Nürburgring, který tam už […]

Čas načtení: 2025-08-20 20:02:18

Tato kryptoměna může podle odborníků překonat i Ethereum!

Experti z britské banky Standard Chartered zveřejnili analýzu, podle které by Ripple (XRP) mohlo v dohledné době překonat ETH a možná vyzvat i samotného krále! Proč si to myslí? Článek Tato kryptoměna může podle odborníků překonat i Ethereum! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-10-12 20:05:30

Zapomeňte na Palantir! Tato akcie by ho do konce roku mohla překonat

Palantir v posledních letech rekordně rostl, za čímž stál jeho monopol v big data sektoru. Je tu ale další hráč z branže AI s neméně silným monopolem, jenž by ho mohl brzy překonat! Článek Zapomeňte na Palantir! Tato akcie by ho do konce roku mohla překonat z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-11-04 20:15:15

Xiaomi 17 Ultra má mít nejlepší teleobjektiv na trhu, chce překonat Oppo i Vivo

Xiaomi chce překonat čínskou konkurenci v oblasti fotoaparátů Konkrétně chce u modelu Xiaomi 17 Ultra nabídnou teleobjektiv s pravým zoomem K představení by mělo dojít ještě před koncem roku, nejprve ale pro čínský trh Fotoaparát je v současné době jednou z nejdůležitějších součástí chytrého telefonu a také jednou z mála, kde se dá ještě nějak smysluplně inovovat. Dříve či později sice narazíme na fyzikální limity, v současné chvíli ale stále ještě mohou velké firmy přicházet na způsoby, jak vyrobit ještě lepší fotoaparáty, než v předchozím roce. Stejnou cestou se vydává také čínské Xiaomi, které se musí potýkat nejen s celosvětovou konkurencí, ale také s domácími tygry v podobě Huawei, Oppo a Vivo. Těm chce vypálit rybník se svým modelem Xiaomi 17 Ultra. Přečtěte si celý článek Xiaomi 17 Ultra má mít nejlepší teleobjektiv na trhu, chce překonat Oppo i Vivo

Čas načtení: 2025-12-16 14:04:08

10 levných akcií, které by mohly v roce 2026 překonat index S&P 500

Americké akciové trhy zaznamenávají rekordní růst, ale v roce 2026 může být klíčem k úspěchu výběr konkrétních titulů. Kterých 10 levných akcií má v příštím roce potenciál překonat S&P 500? Článek 10 levných akcií, které by mohly v roce 2026 překonat index S&P 500 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-01-30 06:30:23

Chcete překonat rekord Xiaomi SU7 Ultra na Nürburgringu? V Gran Turismo 7 máte nyní možnost

Jeden z nejrychlejších elektromobilů na světě zamířil do populární hry Gran Turismo 7 Xiaomi SU7 Ultra je k dispozici v rámci aktualizace zdarma již nyní Kromě něj se můžete svézt i v Hyundai Elantra N TC a Porsche 911 GT3 R Pokud patříte mezi automobilové nadšence, patrně vám neunikla informace, že na světoznámém německém okruhu Nürburgring překonal elektromobil Xiaomi SU7 Ultra rekord v čase na kolo, alespoň tedy pro čtyřdveřové elektromobily. Na známé variantě okruhu Nordschleife dosáhl  vůz úžasného času 6 minut a 46,874 sekund, čímž upoutal pozornost motoristických fanoušků a nadšenců do elektromobilů po celém světě. Domníváte se, že byste tento čas zvládli překonat? Nyní máte možnost, byť nikoli ve skutečném, ale ve virtuálním světě. Přečtěte si celý článek Chcete překonat rekord Xiaomi SU7 Ultra na Nürburgringu? V Gran Turismo 7 máte nyní možnost

Čas načtení: 2023-11-20 08:00:00

Jak překonat to, že protějšek obětoval všechno pro jednu rozkoš

Jeden jediný moment, a dokáže zničit všechno, co jste dosud budovali a ještě jste budovat chtěli. Jeden jediný moment, a dokáže vás navždy připravit o něčí důvěru a vaši důvěryschopnost. Jeden jediný moment, a ptáte se: Proč je pro tebe tak těžké mi napodruhé věřit? Načež v reakci slyšíte: A proč bylo pro tebe tak … Jak překonat to, že protějšek obětoval všechno pro jednu rozkoš Pokračovat ve čtení » The post Jak překonat to, že protějšek obětoval všechno pro jednu rozkoš first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2019-11-12 19:48:30

Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší!

DOBRÉ VIBRACE, DOBRÝ ŽIVOT Jak se naučit opravdu milovat sám sebe? Použitím síly pozitivity se stanete nejlepší verzí sebe samých a vytvoříte si život, který budete milovat. Vex King představuje spiritualitu pro novou generaci: moderní, soucitnou a filozofickou.  Pro čtenáře Rupi Kauri a knih Tajemství a Zdroj. ZMĚŇTE ZPŮSOB, JAKÝM PŘEMÝŠLÍTE A ZMĚNÍTE SVĚT…  V knize Dobré vibrace, dobrý život popisuje autor svou osobní zkušenost a moudrost intuice, která mu nakonec pomohla dosáhnout v životě to, co si předsevzal, a zároveň předává toto vědění dál svým čtenářům. V knize se dozvíte: –           jak o sebe pečovat, překonat toxické energie a postavit vlastní spokojený život na první místo, –           jak pěstovat pozitivní životní styl včetně vědomého vnímání a meditace, –           jak změnit to, v co věříte, tak abyste dokázali přijmout velké příležitosti, které život poskytuje, –           jak projevit vlastní cíle za použití vyzkoušených a účinných metod, –           jak překonat strach a naladit se na stejnou vlnu s vesmírem, –           jak najít svůj vyšší smysl a stát se zářným vzorem pro ostatní. O autorovi: Vex King je optimista, vizionář a filantrop. Když mu bylo pouhých 6 měsíců, zemřel mu otec a jeho matka zůstala sama s dětmi. Jeho rodina bývala často bez prostředků a bez domova a potýkal se s rasistickým okolím, ale navzdory nepřízni osudu byl dobrý student. Začal pracovat pro velké firmy a současně si budoval kariéru v módním a hudebním průmyslu. V současné době je jednou z předních osobností v oblasti osobního rozvoje. Na Instagramu má svůj profil @vexking a vlastní lifestylovou značku Bon Vita. Vex King využívá svého vlivu k tomu, aby šířil pozitivní vibrace a pomáhal lidem objevit vlastní potenciál. Jeho manželkou je beauty guru Kaushal.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33

Zemřel filozof Ladislav Hejdánek. Jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá, psal

Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí.  Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“.   Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba.  Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry.  Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-05 16:50:48

Tato kryptoměna by mohla překonat Bitcoin, Solanu a XRP v roce 2024

Bitcoin ETF byla v poslední době horkým tématem v sektoru kryptoměn. V poslední době se zvedl zájem o diskutovaná BTC-spot ETF, která zažila dokonce šest po sobě jdoucích dní neustálého přísunu kapitálu. Například iShares Bitcoin Trust assets dosáhl 3 miliard USD jen během prvních tří dní od svého spuštění. Bitcoin ETF, který patří investiční firmě Black Rock bylo […] Originální článek Tato kryptoměna by mohla překonat Bitcoin, Solanu a XRP v roce 2024 pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-02-28 20:15:02

Naděje pro stovky dětí? Příběh chlapce otevírá dveře k léčbě rakoviny mozku

Lucas, šestiletý bojovník s rakovinou mozku, překonal nevyléčitelnou nemoc DIPG se řadí mezi velmi agresivní typ nádoru mozku Genetická modifikace T-buněk posloužila jako klíč k úspěšné léčbě Lucase Když bylo Lucasovi pouhých šest let, zasáhla jeho život nečekaná zkouška – rakovina mozku. Jeho rodiče se dozvěděli, že rakovina mozku je nevyléčitelná. Uteklo pár let a dnes ve svých třinácti letech stojí Lucas jako živý důkaz, že zázraky se skutečně stávají. Stal se jedním z prvních lidí, kterému se podařilo překonat tuto nemoc překonat. Přečtěte si celý článek Naděje pro stovky dětí? Příběh chlapce otevírá dveře k léčbě rakoviny mozku

Čas načtení: 2024-03-13 15:00:34

Dražší se první iPhone z roku 2007. Cena zřejmě půjde do milionů

Nerozbalený první iPhone z roku 2007 opět míří do aukce Aukční síň předpokládá, že by jeho cena mohla překonat hranici 100 tisíc dolarů Nejdražší vydražený iPhone dosáhl na částku 190 tisíc dolarů, tedy přibližně 4,4 milionu korun Dražby předmětů spojených s Applem jsou zpravidla velmi sledované. Částky se mnohdy u takovýchto relikvií šplhají do astronomických částek a je až s podivem, kolik za ně jsou někteří ochotni zaplatit. Posledním příkladem je šek podepsaný Stevem Jobsem, který se v právě probíhající aukci pohybuje v přepočtu okolo 800 tisíc korun. Stálicí podobných dražeb jsou ale první generace iPhonů, ideálně ještě nerozbalené. Právě jeden takový nyní míří do aukce a jeho hodnota by mohla velmi snadno překonat dvoumilionovou hranici. Přečtěte si celý článek Dražší se první iPhone z roku 2007. Cena zřejmě půjde do milionů