Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-31 07:21:44

Radkin Honzák: Lidský mozek je vůl!

Stále častěji se mluví o blížící se katastrofě – politické, ekologické, sociální, demografické. O špatné zprávy není nouze. Kde vzít v jejich záplavě naději? O ní především jsme hovořili s psychiatrem Radkinem Honzákem.   Jsme na tom špatně? Proč bychom měli být?   Klimatická katastrofa se blíží, už dokonce i dítě je prý zátěž pro planetu – možná bychom si ho měli odpustit. Možná bychom měli především přemýšlet o tom, co z toho, co se říká, je reflexe doby, a co politický žvást.  Pamatuju si, že když byl v roce 1999 objeven mayský kalendář a bylo zjištěno, že končí, okamžitě se začaly vést chiliastické řeči o konci světa. A teď, po dvaceti letech, spolu pořád ještě mluvíme, takže bych to neviděl tak černě.   Naše doba… …Zygmunt Bauman, který už bohužel nežije, nazval naši dobu dobou tekutou, a to z toho důvodu, že stejně jako tekutina nabude libovolné formy podle toho, do čeho ji nalijete, tak se i naše doba nalévá do nejrozmanitějších forem – podle toho, jak se to komu hodí a jakou upřednostňuje politickou agendu. Do konce osmnáctého století bylo rozumem epochy náboženství a poté, co pánaboha zakázali, byla na trůn vynesena věda. Jenže i ta teď dostává jeden úder za druhým, často dobře mířený, a tak tu máme dobu postmoderní. Takže si můžete vybrat a věřit, čemu chcete – vsjó ravnó…   Nezpochybnitelná fakta zmizela? Z povrchu.   Takže jsou? Několik nesporných faktů zůstává. Například to, že člověk je svého druhu zvíře, je fakt. Já člověka nemíním zoomorfizovat, i když až budu ředitel zeměkoule, udělám zoologickou zahradu, kde bude v několika klecích umístěn Homo sapiens sapiens… Chci jen říct, že člověk je živočich a jako živočich má určité potřeby, označme je za potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální.   Jaké má slon spirituální potřeby? Nepodceňujte slony! Sloni pohřbívají své mrtvé. Nejprve se svého umírajícího druha pokusí oživit, a když to nejde, rozloučí se s ním, přikryjí ho listím a na jeho hrob se vrací. Je to hezký rituál. Každý živočich, který má vědomí konečnosti, se začne ptát po smyslu, začne cosi hledat. Šimpanzi mají posvátné stromy, delfíni se oslovují jmény… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kteří další živočichové mají vědomí svého já? Třeba kočka.   Kočka se pozná v zrcadle? Zcela bezpečně – a když na něm uděláte šmouhu, a ona ji v tom zrcadle uvidí, bude se ji snažit vypucovat. Kočky mají mimochodem daleko větší já než psi.   Psi se v zrcadle nepoznají? Pes se někdy pozná, někdy ne.   Je hraniční případ. (smích) Něco takového.   Vraťme se k lidem… …přistála mi teď na stole úplně nová studie o vývoji lidského mozku od tří do třiadvaceti let. Je v ní i srovnání s makaky a dalšími primáty – to abychom nezůstali jenom u člověka, to se mi nechce –, a ti vědci zjistili, že například s tím makakem máme analogickou zrakovou dráhu a v průběhu našeho vývoje od tří do třiadvaceti s tím moc neuděláme, moc se na tom už nezmění, zatímco dráhy, které obstarávají exekutivní funkce, těmi jsou například plánování nebo brzdění určitých impulsů, se u člověka v těch samých letech rozvíjejí přímo zběsile, a to, jak dalece se rozvinou, záleží na tom, jak moc je mozek dítěte trénován.  Ale zpět k potřebám. Biologické potřeby jsou dnes syceny na maximum. Sice se říká leccos, ale dnes musíte vynaložit opravdu velkou práci, abyste žil v chudobě.   Přesto má mnoho lidí pocit, že se naše doba nalévá do dost nebezpečné formy. Strašení je výborné politikum, skvělá zbraň! Uvědomme si, že amygdala, což je mozkové jádro, které se jmenuje podle toho, že se podobá mandli, a které nás spojuje už s dinosaury, obsahuje jen dvě emoce – strach a vztek. Jakmile se dítě narodí, už se zajímá o to, má-li se bát, nebo ne. Od šesti neděl se už dokáže vztekat. Vztek není agrese, vztek je příprava k agresi, stejně jako je strach příprava k útěku. Takže amygdala je to první, co funguje. Když ale nám dvěma, a my už děti nejsme, řeknou, že u vchodu kavárny (sedíme v jedné pražské kavárně) je bomba, tak my sice taky dostaneme strach, máme přece amygdalu, ale máme i fungující prefrontální kortex, a ten nám řekne, že můžeme odejít i jinudy než vchodem, a tím se možná i zachránit. U malého dítěte, u kterého je část mozku, která nalézá řešení, nezralá a nezkušená, by ji v prvních třech letech měli suplovat rodiče, a to oba rodiče.   Brzká školka je nesmysl? První dva roky doma jsou bez diskuze.   Proč vlastně ti výzkumníci, kteří napsali vámi zmiňovanou studii o vývoji mozku od tří do třiadvaceti let, začali svůj výzkum ve třech letech věku dítěte? Protože tehdy nastává první zrání mozku, jeho první maturace.   Co to znamená? Že se dítě totálně změní. Přijdou mikroglie, které do nervového systému jinak nepatří – přijdou z mezodermu –, vytáhnou nůžky a dojde k prostříhání. To si nedělám tak úplně legraci, skutečně se tomu říká pruning.   Co stříhají? Spoje. Dítě se do tří let naučí strašnou spoustu věcí, které by, pokud by nebyly odstraněny, způsobily předimenzovanost jeho mozku. Představte si to asi tak, že do tří let nastřádáte knihovnu, a pak tu knihovnu vyhodíte a necháte si z každé knihy jen obsah. Dítěti ze všeho, co mělo, zůstane po prvních třech letech buď pocit bezpečí, anebo nebezpečí, a pokud nebezpečí, půjde světem hůře…  Dítě ve třech letech začne fungovat jinak. Do té doby je v podstatě závislým, byť dobře naprogramovaným jedincem.   Dobře naprogramovaným k čemu? K postrkování rodičovské figury. Je známo, že v šesti nedělích se dítě směje na matku, i když je slepé. Proč? Protože úsměv vzbuzuje sympatii.   Co se stane po těch prvních třech letech? Dítě začne experimentovat. Mezi třemi a šesti lety se rodí pokoušení se o samostatnost, a taky morálka, a v šesti letech mozek maturuje podruhé. Začne produkovat dospělou elektroencefalografickou aktivitu, což je koneckonců důvod, proč většina kultur posílá šestileté děti do škol. Dítě v tomto věku už začíná myslet dospěle, zatímco do šesti let myslí magicky. Tam je stále ještě možné kouzelným proutkem tu horu rozpůlit… V šesti letech v jistém smyslu „vypadne“ z rodiny a začne poznávat jiné autority než rodiče – uvědomme si, že ty školkové tety ještě příliš autoritami nejsou, spíš jsou to maminy, zatímco kantoři už autority jsou, nebo by jimi alespoň měli být. K tomu přidejte soupeření na souřadné rovině. Kolem dvanácti třinácti nastává bombardování hormony a mozek současně maturuje potřetí, a to až do jednadvaceti či třiadvaceti let. Teprve tehdy je hotov.   Pak už se mozek nevyvíjí? Nedávno jsem se dozvěděl o práci, která mě mimochodem velice těší, protože říká, že i v devátém deceniu dorůstají nové neurony v hipokampu.   To zní slibně. (smích) Do sta let to asi bude ještě dobré.   Reaguje společnost na vývoj mozku dítěte správně? Mají být například děti v šesti letech odeslány do škol? Mají být odeslány někam, kde se začnou otloukat samy.   Teď jsou populární základní školy, kde se neznámkuje, kde třeba děti ani nesedí za stolem, kde po určitou dobu ještě pokračuje školkovské prostředí…  …já vám něco řeknu, my máme jeden takový termín, a ten zní hranice, a pokud o nich dítě ve formativních letech nedostane povědomí, vyraší v něm velice nabubřelé narcistické ego, které ve střetu s realitou bude mít veliký problém. Narcismus není pýcha, narcismus je jalová pýcha. Narcis miluje sebeobraz, který nemá pod kontrolou a který lze snadno zničit.    Přibývá narcismu ve společnosti? Za poslední půlstoletí je ho více asi o čtyřicet procent – nemluvím o nás, mluvím o planetě.   To ho lze takto měřit? Zkoušejí to. Já tomu sice tak úplně nevěřím, ale věřím tomu, že na tom něco je.   Vraťme se ještě jednou k lidským potřebám a jejich sycení. Biologické potřeby máme, jak už jsem řekl, sycené. Musí tu být určité úsilí, aby se člověk dostal do exekuce.   Čím to tedy je, že jich je tolik? Tím, že lidé vyvíjejí neskutečné úsilí si exekuci vysloužit a domnívají se, že se o ně má někdo postarat.   Mluvil jste ještě o jiných potřebách než o biologických, a sice o potřebách psychologických, sociálních… …a s jejich sycením je problém, protože k tomu potřebujete mezilidský kontakt, který se dnes rozpadá. Přes všechny nové komunikační prostředky ubývá normální komunikace. Všechna ta elektronická hejblata navíc umožňují rozvoj narcismu, protože na těch faceboocích se můžete vykreslit, jak chcete. Lidský mozek je vůl! Mozek dostane na Facebooku desetkrát „like“, a on to bere vážně.   Co přesně znamená, že to bere vážně? Že cákne neboli špricne dopamin do nucleus accumbens. Pro mozek je „like“ skutečná pochvala, i když je to neskutečná blbost. V interpersonálním vztahu jsme více chráněni. Nepodaří se nám při něm tak snadno nabubřet, protože máme na čele zrcadlové buňky, takže vidíme, jak náš partner v komunikaci reaguje, a nemůžeme se spokojit s laciným palcem nahoru nebo jen tím, co říká.   Není náš systém nemocný, když se všechna ta elektronická hejblata tak rozmáhají? Je! A pak je tu taky jeden další totální nesmysl, kterému se říká permisivní výchova. To jsou všechny ty řeči jako: Je třeba počkat, až si to dítě uvědomí samo! Nenuťte ho! Víte, čím je permisivní výchova ve skutečnosti? Je neochotou rodičů handrkovat se s dítětem.   To, čemu se říká liberální výchova… …je totální kravina. Dítě vychovávané takzvaně liberálně ve světě zabloudí, dostane rány a zjistí, že svět je zlé místo.   Třeba svět opravdu je zlým místem. Všechny civilizace své mýty dosud stavěly na tom, že existuje zlo, ale i dobro… A víte, co je zajímavé? Vědci zjistili, že dokonce i bakterie, které nejsou takříkajíc darwinisticky průrazné, poněvadž jsou ochotné udělat ve své kolonii místo pro slabé, mají daleko větší viabilitu než agresivně-asertivní bakterie. Čemu tedy podle vás dává život přednost?   Řekl bych, že se právě dostáváme ke spirituální potřebě, kterou člověk potřebuje sytit…  (smích) A tu není třeba hledat v nějaké nadzemské rovině. Spirituální rovina je smysl života a smysl života se dá vztáhnout do tří podstatných věcí, kterými jsou komunikace, porozumění světu a nabídnutí pomoci tam, kde ji mohu nabídnout a kde je jí třeba. Tato triáda stačí k tomu, abych měl naplněný život.   Teď jste popsal starý dobrý svět včerejška. Počkat, proč bychom ho nemohli mít i zítra?   Protože ho rozvrátila ta elektronická hejblata, o kterých jste mluvil. Heidegger říkal už někdy v roce 1967, že se člověk mýlí, když říká, že zvládl technologie…  Vraťme se ale na úplný začátek. Máme přání a potřeby; to říkal už Aristoteles. Potřeby jsou základ, musí být syceny. Přání jsou takové ty řeči typu: Potřebuju mercedes! Starou belu potřebuju! Já potřebuju lidi.   I psychopaty? Všechny sociální druhy musí mít určitou strukturu, takže u všech druhů, jsou-li sociální, jsou i psychopati. I myši mají své myší psychopaty. Je jedna krásná, už asi čtyřicet nebo padesát let stará studie o tlupě šimpanzů, která konstatuje, že – antropomorficky řečeno – šimpanzí král má jako hlavní řídící molekulu noradrenalin, šimpanzí šlechtici, tedy ti jedinci, kteří mají ambici dostat se na trůn, jedou na adrenalin a ten zbytek, proletariát, jede na kortikoidy čili na stresové hormony poražených.   Takže ředitel je úplně jiný člověk než jeho zaměstnanec… …z biologického hlediska – z biologického hlediska! Ještě mi ale dovolte krátce vrátit se ke spirituálním potřebám. Všimněte si – a to mám moc rád – tradičního výkřiku, že jsme nejateističtější společnost, a že spirituální potřeby uspokojovat tudíž nepotřebujeme; vždyť je řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě! Není to blbé řešení?   Vy se stále vracíte k tomu, že materiálně jsme na tom skvěle, ale duchovně mizerně. Duchovně pod psa.   Jsme-li v takovém stavu, možná nejsme zralí na demokracii, na to, abychom si vládli sami.  Co nám ukázal Milgramův pokus? Že dvě třetiny našich bližních potřebují autoritu. Jsou ochotni podlehnout jakékoli autoritě a dělat věci, které by je v životě ani nenapadly. Jinak řečeno, máme tu dvoutřetinovou většinu, která podlehne autoritě psychopata, kterých je kolem jednoho procenta.   To je docela dobrý argument proti demokracii. Otázka je, kde vzít osvíceného monarchu?   Platón je navrhoval pěstit. (smích) Dnes už lze uvažovat dokonce o jejich klonování.   Ve vašem pojetí jsme ale v demokracii odevzdáni psychopatům a jejich dvěma třetinám ochotných. Nejsme, i když tato civilizace skutečně skončí. Vymíráme. Bude se muset převalit nová vlna.   Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o naději a vy věštíte konec. Poláci říkají, že naděje je matka hlupců. (smích) Naděje, víra, láska? Nic z toho zatím nemá dost dobrou úrodnou půdu ve veřejném prostoru. Dokážeme si ale uvědomit, v jak hluboké krizi starověká římská společnost musela být, když během jedné jediné generace se několika šílencům – světcům – podařilo skoro až zázračně prosadit křesťanství?   Zmínil jsem naději a vy začnete mluvit o světcích a zázracích, to nezní moc nadějně. Jsem křesťan i buddhista a nevím, zdali máme chápat zázraky jen jako ryze božský fenomén, anebo jako něco, co se může skutečně odehrát. Naděje je. Morální stagnace lidi jednou otráví natolik, že nějaký prorok i bez zázraku…   …strhne lid? Obrátí pozornost k dobrým věcem. Budu chvilku úzce politický. Máte mladé lidi, kteří dělají Milion chvilek pro demokracii…    Máte pro ně pochopení? Ale ano, mám, vy ne?   Nejsem si jistý. Měl jste v ruce Martelovu knihu Pí a jeho život?   Ne. Ztroskotá loď, která veze z Indie do Ameriky zoologickou zahradu a v záchranném člunu se ocitne kluk a tygr. Jen oni dva. Vždy, když tygr začne dávat najevo, že by taky mohl toho kluka sežrat, kluk rozhoupe člun, protože náhodou zjistil, že tygrovi to nedělá vůbec dobře. Myslím, že pokud ten tlak tady zůstane, a pokud ty věci budou chodit z Bruselu tak, jak zatím chodí, tedy velice jednoznačně v neprospěch našeho pana premiéra, tak je jen otázka času, kdy elita dokáže vygenerovat osobnost, která to bude schopna ustát. Nevím, jestli to budou ti kluci z té iniciativy, spíš si myslím, že oni vědí o limitech, které mají, a do politiky se nesápou, ale zdá se mi, že je důležité rozhoupávat tu loď, dokud se neobjeví ten, kdo to ustojí. Takže já tu naději vidím.   Takže kdyby za vámi přišli dva mladí lidé, že řeší, zdali mají mít dítě v tomto pro ně tak beznadějném světě, kde je samo dítě zátěží pro planetu… …tak bych jim řekl, že život si říká o to, aby pokračoval. To je jediný smysl života. Co víte dál? Nic. Podívejte, já jsem vojín absolvent v záloze…   …to jste to daleko nedopracoval. Byl jsem degradován, protože jsem ztratil sanitku. Já tu vojnu žral od samého začátku, takže jsem měl průserů hodně, a měl jsem lapiducha, to byl sestřák se šestinedělním kurzem, žižkovský řízek, tramp, který mě na kytaru naučil spoustu věcí. A ten, když jsme byli v maléru, což bylo denně, říkal: Doktore, neboj se, pánbůh se na nás nevykašle!   Je-li něco takového jako pánbůh, pak máte možná pravdu. To říkal už Havlíček: Bože milý, / jsi-li, / chraň duši mou, / mám-li jakou.   To je trochu do všech stran a pro všechny případy. Trochu se to podobá našemu rozhovoru, takže je to dobrá tečka. {/mprestriction}  Radkin Honzák (*30. března 1939, Praha) působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, současně je sekundárním lékařem Psychiatrické léčebny Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení a je autorem několika knih, například Somatizace a funkční poruchy (2005), Psychosomatická prvouka (2017) nebo Čas psychopatů (2018).

Čas načtení: 2024-04-03 06:25:27

Koukal pod ruce PPF, J&T i Pentě. Z milionu korun po dvaceti letech spravuje miliardu a otevírá fond

I když pečuje o značný balík peněz, aktivně se Matěj Turek zároveň věnuje budování startupu, který pomáhá organizátorům eventů. Článek Koukal pod ruce PPF, J&T i Pentě. Z milionu korun po dvaceti letech spravuje miliardu a otevírá fond se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-24 10:01:36

Oblíbená dvojice Lenka Šóošová a Roman Juraško končí v Teleránu

Po dvaceti letech se Lenka Šóošová a Roman Juraško rozhodli opustit oblíbený pořad Teleráno. Důvod jejich odchodu je jasný a odráží nové životní priority a touhu po změně. Lenka Šóošová: Z Telerána do nové životní etapy Lenka Šóošová, kterou diváci znají nejen jako moderátorku, ale i jako uměleckou maskérku, opouští Teleráno po téměř dvaceti letech. […]

Čas načtení: 2024-11-12 16:29:39

Ze Spokojeného psa vybudovala byznys s tržbami 650 milionů. Soňa Fialková po dvaceti letech skončí

Zakladatelka úspěšného e-shopu s chovatelskými potřebami odejde z pozice ředitelky, aktuálně za sebe hledá náhradu. Článek Ze Spokojeného psa vybudovala byznys s tržbami 650 milionů. Soňa Fialková po dvaceti letech skončí se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-07 06:29:10

Nový páníček Spokojeného psa. Po dvaceti letech odchází z čela e-shopu zakladatelka Soňa Fialková

E-shop loni dosáhl obratu 640 milionů korun a dlouhodobě je v zisku. S novým ředitelem Matúšem Karaffou má zacíleno na miliardu. Článek Nový páníček Spokojeného psa. Po dvaceti letech odchází z čela e-shopu zakladatelka Soňa Fialková se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-14 15:30:42

Po dvaceti letech…

Drazí čtenáři, Věřili byste, že to je už 20 let, co existuje tento blog? Měl jsem tady možnost popisovat svoji cestu podnikání v Americe. Psal jsem často o tom, co zrovna řeším. Bavilo mě interaktovat a vidět vaše názory. Díky blogu jsem se s hodně z vás seznámil osobně. Člověk prochází v životě neustálou transformací … Continue reading Po dvaceti letech… →

Čas načtení: 2026-03-28 08:00:17

Konec jedné éry! Legendární Mac Pro po dvaceti letech končí a náhrada neexistuje

Apple právě ukončil jednu velkou, takřka dvacet let trvající éru Stolní počítač Mac Pro končí, zcela bez náhrady a nástupce Pokud o něj máte zájem, musíte se spolehnout na skladové zásoby externích prodejců Legendární Mac Pro patřil v hierarchii Applu na samotný vrchol, a to jak výkonnostně, tak cenově. Jednalo se o ryze profesionální přístroj určený pro ty nejnáročnější uživatele, kteří typicky pracují s grafikou, střihem, 3D modelací a podobně. Mezi jeho přednosti patřila také vysoká míra modularity a přizpůsobení. Tomu je ale nyní konec, Mac Pro končí, a to zcela bez náhrady. Přečtěte si celý článek Konec jedné éry! Legendární Mac Pro po dvaceti letech končí a náhrada neexistuje

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-31 07:21:44

Radkin Honzák: Lidský mozek je vůl!

Stále častěji se mluví o blížící se katastrofě – politické, ekologické, sociální, demografické. O špatné zprávy není nouze. Kde vzít v jejich záplavě naději? O ní především jsme hovořili s psychiatrem Radkinem Honzákem.   Jsme na tom špatně? Proč bychom měli být?   Klimatická katastrofa se blíží, už dokonce i dítě je prý zátěž pro planetu – možná bychom si ho měli odpustit. Možná bychom měli především přemýšlet o tom, co z toho, co se říká, je reflexe doby, a co politický žvást.  Pamatuju si, že když byl v roce 1999 objeven mayský kalendář a bylo zjištěno, že končí, okamžitě se začaly vést chiliastické řeči o konci světa. A teď, po dvaceti letech, spolu pořád ještě mluvíme, takže bych to neviděl tak černě.   Naše doba… …Zygmunt Bauman, který už bohužel nežije, nazval naši dobu dobou tekutou, a to z toho důvodu, že stejně jako tekutina nabude libovolné formy podle toho, do čeho ji nalijete, tak se i naše doba nalévá do nejrozmanitějších forem – podle toho, jak se to komu hodí a jakou upřednostňuje politickou agendu. Do konce osmnáctého století bylo rozumem epochy náboženství a poté, co pánaboha zakázali, byla na trůn vynesena věda. Jenže i ta teď dostává jeden úder za druhým, často dobře mířený, a tak tu máme dobu postmoderní. Takže si můžete vybrat a věřit, čemu chcete – vsjó ravnó…   Nezpochybnitelná fakta zmizela? Z povrchu.   Takže jsou? Několik nesporných faktů zůstává. Například to, že člověk je svého druhu zvíře, je fakt. Já člověka nemíním zoomorfizovat, i když až budu ředitel zeměkoule, udělám zoologickou zahradu, kde bude v několika klecích umístěn Homo sapiens sapiens… Chci jen říct, že člověk je živočich a jako živočich má určité potřeby, označme je za potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální.   Jaké má slon spirituální potřeby? Nepodceňujte slony! Sloni pohřbívají své mrtvé. Nejprve se svého umírajícího druha pokusí oživit, a když to nejde, rozloučí se s ním, přikryjí ho listím a na jeho hrob se vrací. Je to hezký rituál. Každý živočich, který má vědomí konečnosti, se začne ptát po smyslu, začne cosi hledat. Šimpanzi mají posvátné stromy, delfíni se oslovují jmény… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kteří další živočichové mají vědomí svého já? Třeba kočka.   Kočka se pozná v zrcadle? Zcela bezpečně – a když na něm uděláte šmouhu, a ona ji v tom zrcadle uvidí, bude se ji snažit vypucovat. Kočky mají mimochodem daleko větší já než psi.   Psi se v zrcadle nepoznají? Pes se někdy pozná, někdy ne.   Je hraniční případ. (smích) Něco takového.   Vraťme se k lidem… …přistála mi teď na stole úplně nová studie o vývoji lidského mozku od tří do třiadvaceti let. Je v ní i srovnání s makaky a dalšími primáty – to abychom nezůstali jenom u člověka, to se mi nechce –, a ti vědci zjistili, že například s tím makakem máme analogickou zrakovou dráhu a v průběhu našeho vývoje od tří do třiadvaceti s tím moc neuděláme, moc se na tom už nezmění, zatímco dráhy, které obstarávají exekutivní funkce, těmi jsou například plánování nebo brzdění určitých impulsů, se u člověka v těch samých letech rozvíjejí přímo zběsile, a to, jak dalece se rozvinou, záleží na tom, jak moc je mozek dítěte trénován.  Ale zpět k potřebám. Biologické potřeby jsou dnes syceny na maximum. Sice se říká leccos, ale dnes musíte vynaložit opravdu velkou práci, abyste žil v chudobě.   Přesto má mnoho lidí pocit, že se naše doba nalévá do dost nebezpečné formy. Strašení je výborné politikum, skvělá zbraň! Uvědomme si, že amygdala, což je mozkové jádro, které se jmenuje podle toho, že se podobá mandli, a které nás spojuje už s dinosaury, obsahuje jen dvě emoce – strach a vztek. Jakmile se dítě narodí, už se zajímá o to, má-li se bát, nebo ne. Od šesti neděl se už dokáže vztekat. Vztek není agrese, vztek je příprava k agresi, stejně jako je strach příprava k útěku. Takže amygdala je to první, co funguje. Když ale nám dvěma, a my už děti nejsme, řeknou, že u vchodu kavárny (sedíme v jedné pražské kavárně) je bomba, tak my sice taky dostaneme strach, máme přece amygdalu, ale máme i fungující prefrontální kortex, a ten nám řekne, že můžeme odejít i jinudy než vchodem, a tím se možná i zachránit. U malého dítěte, u kterého je část mozku, která nalézá řešení, nezralá a nezkušená, by ji v prvních třech letech měli suplovat rodiče, a to oba rodiče.   Brzká školka je nesmysl? První dva roky doma jsou bez diskuze.   Proč vlastně ti výzkumníci, kteří napsali vámi zmiňovanou studii o vývoji mozku od tří do třiadvaceti let, začali svůj výzkum ve třech letech věku dítěte? Protože tehdy nastává první zrání mozku, jeho první maturace.   Co to znamená? Že se dítě totálně změní. Přijdou mikroglie, které do nervového systému jinak nepatří – přijdou z mezodermu –, vytáhnou nůžky a dojde k prostříhání. To si nedělám tak úplně legraci, skutečně se tomu říká pruning.   Co stříhají? Spoje. Dítě se do tří let naučí strašnou spoustu věcí, které by, pokud by nebyly odstraněny, způsobily předimenzovanost jeho mozku. Představte si to asi tak, že do tří let nastřádáte knihovnu, a pak tu knihovnu vyhodíte a necháte si z každé knihy jen obsah. Dítěti ze všeho, co mělo, zůstane po prvních třech letech buď pocit bezpečí, anebo nebezpečí, a pokud nebezpečí, půjde světem hůře…  Dítě ve třech letech začne fungovat jinak. Do té doby je v podstatě závislým, byť dobře naprogramovaným jedincem.   Dobře naprogramovaným k čemu? K postrkování rodičovské figury. Je známo, že v šesti nedělích se dítě směje na matku, i když je slepé. Proč? Protože úsměv vzbuzuje sympatii.   Co se stane po těch prvních třech letech? Dítě začne experimentovat. Mezi třemi a šesti lety se rodí pokoušení se o samostatnost, a taky morálka, a v šesti letech mozek maturuje podruhé. Začne produkovat dospělou elektroencefalografickou aktivitu, což je koneckonců důvod, proč většina kultur posílá šestileté děti do škol. Dítě v tomto věku už začíná myslet dospěle, zatímco do šesti let myslí magicky. Tam je stále ještě možné kouzelným proutkem tu horu rozpůlit… V šesti letech v jistém smyslu „vypadne“ z rodiny a začne poznávat jiné autority než rodiče – uvědomme si, že ty školkové tety ještě příliš autoritami nejsou, spíš jsou to maminy, zatímco kantoři už autority jsou, nebo by jimi alespoň měli být. K tomu přidejte soupeření na souřadné rovině. Kolem dvanácti třinácti nastává bombardování hormony a mozek současně maturuje potřetí, a to až do jednadvaceti či třiadvaceti let. Teprve tehdy je hotov.   Pak už se mozek nevyvíjí? Nedávno jsem se dozvěděl o práci, která mě mimochodem velice těší, protože říká, že i v devátém deceniu dorůstají nové neurony v hipokampu.   To zní slibně. (smích) Do sta let to asi bude ještě dobré.   Reaguje společnost na vývoj mozku dítěte správně? Mají být například děti v šesti letech odeslány do škol? Mají být odeslány někam, kde se začnou otloukat samy.   Teď jsou populární základní školy, kde se neznámkuje, kde třeba děti ani nesedí za stolem, kde po určitou dobu ještě pokračuje školkovské prostředí…  …já vám něco řeknu, my máme jeden takový termín, a ten zní hranice, a pokud o nich dítě ve formativních letech nedostane povědomí, vyraší v něm velice nabubřelé narcistické ego, které ve střetu s realitou bude mít veliký problém. Narcismus není pýcha, narcismus je jalová pýcha. Narcis miluje sebeobraz, který nemá pod kontrolou a který lze snadno zničit.    Přibývá narcismu ve společnosti? Za poslední půlstoletí je ho více asi o čtyřicet procent – nemluvím o nás, mluvím o planetě.   To ho lze takto měřit? Zkoušejí to. Já tomu sice tak úplně nevěřím, ale věřím tomu, že na tom něco je.   Vraťme se ještě jednou k lidským potřebám a jejich sycení. Biologické potřeby máme, jak už jsem řekl, sycené. Musí tu být určité úsilí, aby se člověk dostal do exekuce.   Čím to tedy je, že jich je tolik? Tím, že lidé vyvíjejí neskutečné úsilí si exekuci vysloužit a domnívají se, že se o ně má někdo postarat.   Mluvil jste ještě o jiných potřebách než o biologických, a sice o potřebách psychologických, sociálních… …a s jejich sycením je problém, protože k tomu potřebujete mezilidský kontakt, který se dnes rozpadá. Přes všechny nové komunikační prostředky ubývá normální komunikace. Všechna ta elektronická hejblata navíc umožňují rozvoj narcismu, protože na těch faceboocích se můžete vykreslit, jak chcete. Lidský mozek je vůl! Mozek dostane na Facebooku desetkrát „like“, a on to bere vážně.   Co přesně znamená, že to bere vážně? Že cákne neboli špricne dopamin do nucleus accumbens. Pro mozek je „like“ skutečná pochvala, i když je to neskutečná blbost. V interpersonálním vztahu jsme více chráněni. Nepodaří se nám při něm tak snadno nabubřet, protože máme na čele zrcadlové buňky, takže vidíme, jak náš partner v komunikaci reaguje, a nemůžeme se spokojit s laciným palcem nahoru nebo jen tím, co říká.   Není náš systém nemocný, když se všechna ta elektronická hejblata tak rozmáhají? Je! A pak je tu taky jeden další totální nesmysl, kterému se říká permisivní výchova. To jsou všechny ty řeči jako: Je třeba počkat, až si to dítě uvědomí samo! Nenuťte ho! Víte, čím je permisivní výchova ve skutečnosti? Je neochotou rodičů handrkovat se s dítětem.   To, čemu se říká liberální výchova… …je totální kravina. Dítě vychovávané takzvaně liberálně ve světě zabloudí, dostane rány a zjistí, že svět je zlé místo.   Třeba svět opravdu je zlým místem. Všechny civilizace své mýty dosud stavěly na tom, že existuje zlo, ale i dobro… A víte, co je zajímavé? Vědci zjistili, že dokonce i bakterie, které nejsou takříkajíc darwinisticky průrazné, poněvadž jsou ochotné udělat ve své kolonii místo pro slabé, mají daleko větší viabilitu než agresivně-asertivní bakterie. Čemu tedy podle vás dává život přednost?   Řekl bych, že se právě dostáváme ke spirituální potřebě, kterou člověk potřebuje sytit…  (smích) A tu není třeba hledat v nějaké nadzemské rovině. Spirituální rovina je smysl života a smysl života se dá vztáhnout do tří podstatných věcí, kterými jsou komunikace, porozumění světu a nabídnutí pomoci tam, kde ji mohu nabídnout a kde je jí třeba. Tato triáda stačí k tomu, abych měl naplněný život.   Teď jste popsal starý dobrý svět včerejška. Počkat, proč bychom ho nemohli mít i zítra?   Protože ho rozvrátila ta elektronická hejblata, o kterých jste mluvil. Heidegger říkal už někdy v roce 1967, že se člověk mýlí, když říká, že zvládl technologie…  Vraťme se ale na úplný začátek. Máme přání a potřeby; to říkal už Aristoteles. Potřeby jsou základ, musí být syceny. Přání jsou takové ty řeči typu: Potřebuju mercedes! Starou belu potřebuju! Já potřebuju lidi.   I psychopaty? Všechny sociální druhy musí mít určitou strukturu, takže u všech druhů, jsou-li sociální, jsou i psychopati. I myši mají své myší psychopaty. Je jedna krásná, už asi čtyřicet nebo padesát let stará studie o tlupě šimpanzů, která konstatuje, že – antropomorficky řečeno – šimpanzí král má jako hlavní řídící molekulu noradrenalin, šimpanzí šlechtici, tedy ti jedinci, kteří mají ambici dostat se na trůn, jedou na adrenalin a ten zbytek, proletariát, jede na kortikoidy čili na stresové hormony poražených.   Takže ředitel je úplně jiný člověk než jeho zaměstnanec… …z biologického hlediska – z biologického hlediska! Ještě mi ale dovolte krátce vrátit se ke spirituálním potřebám. Všimněte si – a to mám moc rád – tradičního výkřiku, že jsme nejateističtější společnost, a že spirituální potřeby uspokojovat tudíž nepotřebujeme; vždyť je řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě! Není to blbé řešení?   Vy se stále vracíte k tomu, že materiálně jsme na tom skvěle, ale duchovně mizerně. Duchovně pod psa.   Jsme-li v takovém stavu, možná nejsme zralí na demokracii, na to, abychom si vládli sami.  Co nám ukázal Milgramův pokus? Že dvě třetiny našich bližních potřebují autoritu. Jsou ochotni podlehnout jakékoli autoritě a dělat věci, které by je v životě ani nenapadly. Jinak řečeno, máme tu dvoutřetinovou většinu, která podlehne autoritě psychopata, kterých je kolem jednoho procenta.   To je docela dobrý argument proti demokracii. Otázka je, kde vzít osvíceného monarchu?   Platón je navrhoval pěstit. (smích) Dnes už lze uvažovat dokonce o jejich klonování.   Ve vašem pojetí jsme ale v demokracii odevzdáni psychopatům a jejich dvěma třetinám ochotných. Nejsme, i když tato civilizace skutečně skončí. Vymíráme. Bude se muset převalit nová vlna.   Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o naději a vy věštíte konec. Poláci říkají, že naděje je matka hlupců. (smích) Naděje, víra, láska? Nic z toho zatím nemá dost dobrou úrodnou půdu ve veřejném prostoru. Dokážeme si ale uvědomit, v jak hluboké krizi starověká římská společnost musela být, když během jedné jediné generace se několika šílencům – světcům – podařilo skoro až zázračně prosadit křesťanství?   Zmínil jsem naději a vy začnete mluvit o světcích a zázracích, to nezní moc nadějně. Jsem křesťan i buddhista a nevím, zdali máme chápat zázraky jen jako ryze božský fenomén, anebo jako něco, co se může skutečně odehrát. Naděje je. Morální stagnace lidi jednou otráví natolik, že nějaký prorok i bez zázraku…   …strhne lid? Obrátí pozornost k dobrým věcem. Budu chvilku úzce politický. Máte mladé lidi, kteří dělají Milion chvilek pro demokracii…    Máte pro ně pochopení? Ale ano, mám, vy ne?   Nejsem si jistý. Měl jste v ruce Martelovu knihu Pí a jeho život?   Ne. Ztroskotá loď, která veze z Indie do Ameriky zoologickou zahradu a v záchranném člunu se ocitne kluk a tygr. Jen oni dva. Vždy, když tygr začne dávat najevo, že by taky mohl toho kluka sežrat, kluk rozhoupe člun, protože náhodou zjistil, že tygrovi to nedělá vůbec dobře. Myslím, že pokud ten tlak tady zůstane, a pokud ty věci budou chodit z Bruselu tak, jak zatím chodí, tedy velice jednoznačně v neprospěch našeho pana premiéra, tak je jen otázka času, kdy elita dokáže vygenerovat osobnost, která to bude schopna ustát. Nevím, jestli to budou ti kluci z té iniciativy, spíš si myslím, že oni vědí o limitech, které mají, a do politiky se nesápou, ale zdá se mi, že je důležité rozhoupávat tu loď, dokud se neobjeví ten, kdo to ustojí. Takže já tu naději vidím.   Takže kdyby za vámi přišli dva mladí lidé, že řeší, zdali mají mít dítě v tomto pro ně tak beznadějném světě, kde je samo dítě zátěží pro planetu… …tak bych jim řekl, že život si říká o to, aby pokračoval. To je jediný smysl života. Co víte dál? Nic. Podívejte, já jsem vojín absolvent v záloze…   …to jste to daleko nedopracoval. Byl jsem degradován, protože jsem ztratil sanitku. Já tu vojnu žral od samého začátku, takže jsem měl průserů hodně, a měl jsem lapiducha, to byl sestřák se šestinedělním kurzem, žižkovský řízek, tramp, který mě na kytaru naučil spoustu věcí. A ten, když jsme byli v maléru, což bylo denně, říkal: Doktore, neboj se, pánbůh se na nás nevykašle!   Je-li něco takového jako pánbůh, pak máte možná pravdu. To říkal už Havlíček: Bože milý, / jsi-li, / chraň duši mou, / mám-li jakou.   To je trochu do všech stran a pro všechny případy. Trochu se to podobá našemu rozhovoru, takže je to dobrá tečka. {/mprestriction}  Radkin Honzák (*30. března 1939, Praha) působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, současně je sekundárním lékařem Psychiatrické léčebny Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení a je autorem několika knih, například Somatizace a funkční poruchy (2005), Psychosomatická prvouka (2017) nebo Čas psychopatů (2018).

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2026-01-08 11:25:00

Pošta hledá kapitána potápějící se lodi. Vnitro vypsalo výběrové řízení na ředitele

Kdo usedne do horkého křesla v čele České pošty a vyvede podnik z červených čísel? Ministerstvo vnitra právě spustilo pátrání po novém generálním řediteli, který dostane za úkol dokončit rozsáhlou transformaci státního podniku. Čas na podání přihlášek se krátí a nároky na budoucího šéfa jsou nekompromisní.

Čas načtení: 2026-04-01 11:41:59

Česká pošta i Balíkovna přepisují ceníky. Co lidem zdraží?

Česká pošta i Balíkovna od dubna zdražují. Pro zákazníky to znamená zdražení u většiny klíčových služeb od doporučených dopisů až po objemné balíky. Zatímco u běžných psaní si lidé připlatí většinou šest korun, u největších zásilek do ruky se cena zvedá skokově o šedesát korun.

Čas načtení: 2020-02-05 08:57:39

Monografie Ondřeje Sekory Mravenčí a jiné práce představuje celé jeho dílo

Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující. Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla). Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém. Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech. Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna. Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili. Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba. Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů. Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly. Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959). Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy. Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“. Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat. V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková. Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933). V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz. Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu. V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi. Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“ Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru. Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí. Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je. Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek. Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.   Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-11 14:03:30

INEOS Grenadier Trialmaster X LETECH dostal portálové nápravy, 37palcové terénní gumy a brutální off-roadovou výbavu

INEOS Grenadier s portálovými nápravami míří do výroby. Terénní bestie od LETECH zvládne extrémy a přichází i ve variantě pro záchranáře a firmy.

Čas načtení: 2025-07-13 16:13:12

Irra, Miroslav: Československé vojenské letectvo 1945-1950. Díl. 1. Organizační vývoj a personální výstavba

Autor: agnes Datum: 13.07.2025 16:13:12 Název knihy:Name of the book:Československé vojenské letectvo 1945-1950. Díl. 1. Organizační vývoj a personální výstavba-Autor:Author:Irra, MiroslavMísto vydaní:Published in:ChebNakladatelství:Publisher:Svět křídelRok vydání:Year of Publication:2005Počet stran :Pages:831 ISBN10:ISBN10: 80-86808-33-5ISBN13 :ISBN13:-Fotografie obálky:Cover:- Obsah:Content: Obsah: Poděkování autora Místo úvodu Část I: Květen 1945 - únor 1948 1. Východiska a předpoklady 2. Organizační výstavba: teorie, úvahy a plány versus realita a) Volba optimálního organizačního modelu b) “Konečná” mírová organizace letectva c) Vývoj do února 1948 3. Zahraniční letci v obnoveném čs. letectvu 4. Letectvo v “Akci B” Přílohy к části I: 1. Stav letectva u 3. letecké oblasti v červenci až září 1945 2. Skutečný stav čs. letectva к 30.10.1945 3. Uzemní působnost velitelství letectva oblastí a rozmístění letectva - skutečný stav na počátku r. 1946 4. Skutečný stav letectva v období 1946-1.8.1947 5. Organizace a působnost Hlavního štábu - velitelství letectva v letech 1945-46 6. Organizace V. odboru MNO letecko-technického v r. 1946 7. Organizace Velitelství letectva po reorganizaci v r. 1947 Část II: Únor 1948 - konec r. 1950 1. Důsledky únorových událostí v letectvu 2. Organizační vývoj do konce r. 1950 3. Akce Dl Přílohy к části II: 1. Přehled personálních opatření vůči příslušníkům čs. letectva v letech 1948-1950 2. Seznam čs. letců, kteří opustili ČSR nebo se nevrátili ze zahraničí v době od 25.2. do 31.12.1948 3. Soudně stíhaní letci v letech 1948-1952 4. Věznění a zavraždění letci v letech 1948-1954 5. Organizace Velitelství letectva а V. odboru MNO v r. 1948 6. Organizace Velitelství letectva а V. odboru MNO v r. 1949 7. Čs. letectvo - stav a organizační změny v letech 1948-1950 8. Územní působnost leteckých okruhů od 15.12.1948 do 31.12.1950 Část III: Letectvo a veřejnost Část IV: Vyšší velitelství a útvary čs. letectv a v letech 1945-1950 1. Velitelství leteckých oblastí, velitelství letectva oblastí a velitelství leteckých sborů 2. Letecké divize 3. Letecké pluky stíhací a bitevní 4. Letecké pluky zpravodajské 5. Ostatní letecké útvary 6. Pozemní útvary letectva 7. Vědecký letecký ústav Přílohy к části IV: 1. Organizace a počty velitelství letectva oblasti 2. Organizace a počty velitelství leteckého sboru 3. Organizace a počty velitelství letecké divize 4. Organizace a počty leteckého pluku stíhacího 5. Organizace a počty leteckého pluku bitevního 6. Organizace a počty leteckého pluku zpravodajského 7. Organizace a počty LDS a LDP 8. Organizace a počty cvičné letky, dčlostřelecké letky, Stíhací letky 5 9. Organizace, počty a působnost letištní peruti a letecké základny 10. Organizace a počty letištních správ11. Organizace a počty leteckého náhradního pluku 12. Organizace a počty leteckých skladů Část V: Personální výstavba čs. letectva v období 1945-1950: 1. Možnosti a problémy 2. Výcvik personálu a) Pilotní přeškolovací kursy b) Výcvik a výchova nového personálu c) Letecký výcvik u útvarů d) Bojová pohotovost a střelecký výcvik e) Letecká taktická cvičení 3. Letecké školy a kursy a) Letecká vojenská akademie, Škola na důstojníky letectva v záloze b) Letecké učiliště c) Vojenská odborná škola pro letecké mechaniky d) Letecká přípravná škola e) Letecká spojovací škola f) Letecké střelecké učiliště g) Stíhací výcvikové středisko h) Kurs pilotů dvoumotorových letadelPřílohy к části V: 1. Plánované a skutečné počty personálu čs. letectva 2. Školy a kursy letectva v období 1945-1950 3. Velitelský sbor čs. letectva 4. Funkcionáři čs. letectva v letech 1945-1950. Část VI: Svědectví doby President к letcům Vzpomínka genmjr. v. v. Ing. Karla Mrázka Třetí tumus Navigátorem na Mosquitu Poválečná křídla Tak šel čas Vzpomínka na Leteckou spojovací školu Slavnostní první vzlet nových čs. pilotů Slovo mají žáci Nejmohutnější mezinárodní letecký den Založení sdružení zahraničních letců Zvláštní rozkaz ministra národní obrany Prokletý únor Z pamětí absolventů 5. turnusu První poručíci letectva jmenováni Obrana lidu 21.6.1948 Akce Dl Vzpomínka Jiřího Maňáka Historie jednoho úletu Úlet Svědectví genmjr. Jana Prokopa o věznění v počátcích komunistického režimu Genmjr. let. v. v. Karel Mrázek vypráví o mjr. let. Josefu Bryksovi Jeden z mnohých Vzpomínka Zdeňka Kýkala Armádní rozkaz ke Dnu československého letectva Letecká vojenská akademie 1.7.1949 až 30.6.1951. Péče o zdraví Před jmenováním nových poručíků letectva Přehled vojenských hodností Slovenského štátu v letech 1939-45 a přibližné porovnání s hodnostmi čs. branné mociPřehled vojenských hodností čs. branné moci v letech 1945-1950 Přehled použitých zkratek Prameny -Anotace:Anotation:--Recenze:Review:--

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2023-12-15 19:32:25

Jak na tom byl český knižní trh v letech 2022/2023?

Naše pravidelné shrnutí českého knižního trhu je tady. Samozřejmě se tu vždy bavíme o předchozích letech, které zveřejňuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů ve své pravidelné zprávě (zde si ji můžete stáhnout v PDF formátu). Český knižní trh v letech 2022/2023 A dobrá zpráva na konec – od roku 2024 nás čeká nulová sazba DPH ... Pokračovat » Článek Jak na tom byl český knižní trh v letech 2022/2023? se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2024-04-09 10:21:11

Dave Matthews Band se vrací po 5 letech do Prahy + soutěž o 2× 1 vstupenku

16. 4. 2024 – Praha, O2 universum Dave Matthews Band prodali od svého vzniku více než 25 milionů vstupenek, čímž se stali druhým největším prodejcem vstupenek v historii. V Praze se po 5 letech představí s novým albem Walk Around The Moon.   Dave Matthews Band Často označována jako DMB, je americká rocková skupina, která byla založena v Charlottesville ve Virginii v roce 1991. Skupina je známá svou unikátní směsí různých hudebních žánrů, včetně rocku, jazzu, folku a world music, […] The post Dave Matthews Band se vrací po 5 letech do Prahy + soutěž o 2× 1 vstupenku first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Dave Matthews Band se vrací po 5 letech do Prahy + soutěž o 2× 1 vstupenku

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-30 14:48:08

Zemřel novinář, překladatel, disident a politik Luboš Dobrovský

Ve věku 87 let zemřel Luboš Dobrovský (1932–2020), novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československý ministr obrany, později kancléř prezidenta Václava Havla. V šedesátých letech přispíval mimo jiné i do Literárních novin. Jeho smrt oznámila Knihovna Václava Havla. Luboš Dobrovský byl v šedesátých letech redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a dva roky (1967–1968) dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu, což ho stálo místo a do roku 1989 pak pracoval v dělnických profesích, mimo jiné jako skladník v Památníku písemnictví. V šedesátých letech se také souběžně věnoval literární činnosti, publikoval v periodikách Plamen, Reportér, Literární noviny, v roce 1969 byl redaktorem časopisu Listy, v  letech 1969–1970 časopisu Plamen. "V rozhovoru s mými studenty Luboš Dobrovský barvitě líčil, jak jej Milan Jungmann obešel coby editora první stránky Listů a bez jeho vědomí zde dal otisknout Kunderovu stať Český úděl. Věděl, že Dobrovský by s jejím obsahem jen stěží souhlasil, a chtěl tak zabránit redakčnímu sporu. Marně, Václav Havel viděl věci podobně jako Dobrovský a spor s Kunderou byl na světě," připomněl jeho tehdejší působení předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. V samizdatu spoluredigoval časopis Kritický sborník a podílel se na vydávání Lidových novin. Kromě článků a překladů pro samizdatová periodika mu také vyšlo několik překladů z ruské literatury a literární vědy, svým jménem je ovšem musel pokrýt literární vědec a rusista Jiří Honzík. Z polštiny přeložil mimo jiné Malou apokalypsu od Tadeusze Konwického či básně Czesława Miłosze.  Po listopadu 1989 se věnoval politice. Nejprve byl mluvčím Občanského fóra, pak náměstkem ministra zahraničí a do voleb v roce 1992 i ministrem obrany. Poté byl kancléřem prezidenta Václava Havla, v letech 1996 až 2000 působil jako velvyslanec v Rusku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-28 04:55:15

Kamil Lhoták neměl rád auta a televizi, vzpomíná jeho syn

Publikace Můj otec Kamil Lhoták (2019), jejímž autorem i vypravěčem je Kamil Lhoták mladší (*1941), má jen čtyři díly, ale ty se dostatečně věnují vztahu syna a otce-výtvarníka, partnerkám Lhotáka staršího, jeho přátelům a konečně i milovaným „strojům“. Mezi nimi nechybí ani bicykly, především však motorky. Jen syn pamatuje otcových motocyklů asi patnáct, přičemž jednou vlastnil čtyři současně. Vztah k nim měl možná dost podobný, jako mají jiní lidé domácím zvířatům-mazlíčkům, ale do značné míry se podobal i vztahu k ženám. Ať tak či onak, rychlá a svobodná jízda otevřenou krajinou a obzvlášť přírodou (spíš než městem) naplňovala Lhotáka euforií. Vyhledával ji. Učil tomu i syna a posléze ony emoce vnucoval některým vlastním obrazům. Oproti tomu auta tak rád neměl! A také je to znát na obsahu jeho výtvarných prací. Automobilový vývoj je jimi totiž zachycen jen do třicátých let, zatímco u motocyklů se věnoval jejich znázorňování i v čase mnoha modernějších modifikací. Je nesporné, že byl Kamil Lhoták až jakýmsi „básníkem puberty“, a syn ho tak výslovně nazval ve zbrusu novém úvodu knihy (již jednou vyšla). Nejedná se ovšem o pubertu chlapeckou, nýbrž o globální pubertu technického vývoje počátku dvacátého století. A motocykl nikdy neztvárňoval Lhoták „jen tak“. On vždy dělal „portrét“. Nežil samozřejmě jen technikou a měl rád i lidi. Byl družný a kupříkladu televizi vnímal jako lupiče času. To raději chodil do kaváren, například do Slavie, a měl mnoho přátel. Od dětství znal pozdějšího skladatele Jana Rychlíka (1916–1964), který složil mimo jiné hudbu k filmu Limonádový Joe a který ovládal vícero jazyků, ba literárně tvořil, byť se ona díla nemohla za jeho života zveřejnit. Rychlíkovým koníčkem byla science fiction a Lhoták mladší doslova píše: „Vzpomínám na jednu povídku, kterou napsal a předčítal nám na jednom z výletů, jež jsme v padesátých letech společně s otcem podnikali, tehdy na Okoř. Děj se odehrával v daleké budoucnosti – po celosvětovém vítězství komunismu – a formálně to byl dialog mezi dědečkem a vnukem. Vnuk se jmenoval Lenínek. A vzpomínám, že v příběhu šli společně po Václavském náměstí, kde lidé vylévali splašky na chodník, protože nefungovala kanalizace. Dědeček to Lenínkovi ukazoval a stýskal si, že to za starých časů tak nebývalo. Všichni jsme se tím výborně bavili, neboť jsme nečekali světové vítězství komunismu, nýbrž jeho brzký pád,“ vzpomíná Lhoták mladší. „Nenastalo však ještě dlouho ani jedno, ani druhé.“ Až do smrti se Lhoták starší takřka každý měsíc scházel také s věrnými spolužáky z gymnázia Vnoučkem a Strnadem a od roku 1961 do smrti se přátelil manželi Lemežovými, povoláním lékaři. A měl také rád manžela sestry své první ženy, pozitivistického vědce Ivana Rubeše. Jistěže znal i řadu figur Skupiny 42. Náležel k nim malíř František Hudeček, byť to byl permanentní morous, anebo Jan Smetana, velký obdivovatel Francie. A jistěže sem patřil autor Lhotákových monografií František Dvořák (1920–2015) s rodinou. Jiří Kolář (1914–2002) ovšem vyvolával občas konflikty, takže proběhla období, kdy s Lhotákem nekomunikoval, dokonce v roce 1952 dostal Kamil Lhoták infarkt právě po telefonické hádce s Kolářem. K rozporům docházelo i ve vztazích s přítelem Janem Hančem (1916–1963), který měl tendenci utíkat do samoty, ale Lhoták si jej velmi vážil. Z básníků měl Lhoták dosti rád Konstantina Biebla a také Kamila Bednáře, v sedmdesátých letech se spřátelil s mladým Karlem Sýsem, z naopak starších umělců akceptoval s úctou Zrzavého či Šímu. Také Františka Muziku, byť s výhradami k jeho práci. Syn také zmiňuje řadu žen, které Lhoták více i méně miloval, ale podstatné byly nakonec zřejmě jen čtyři. Tou první se stala matka autora knihy Hertha, kterou si Lhoták vzal také proto, aby ji zachránil před koncentračním táborem, ve kterém nakonec zahynuli její rodiče. Po osvobození Československa se ale začali odcizovat a od svých dvanácti let už junior žil výhradně s otcem. Vše praktické v domácnosti obstarávala až do počátku let šedesátých matka Kamila Lhotáka staršího. Hertha začala po válce trpět tím, co bylo později odborně popsáno jako syndrom z odbřemenění, a syn i manžel vnímali především její egoismus. Docházelo k hádkám a mladý Kamil ztratil k matce původní, ryzí vztah. O to výrazněji přilnul k otci. S Herthou se Lhoták starší rozvedl roku 1953, kdy už žila v Bohnicích, a navždy ji ze svého života vytěsnil. Objevil v sobě síly, aby ji podržel za války, v míru však došlo k úplnému rozvratu soucitného vztahu. Na rozdíl od otce začal syn maminku asi po pěti letech v ústavu navštěvovat, byť i jen to se stalo až poté, co ho důtklivě přesvědčila její sestra. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Od roku 1945 byl Lhoták starší zamilován do jisté Manky, dámy o patnáct let mladší, která mu byla (poněkud nedostupnou) inspirací, a v letech 1954–55 zažil silný vztah s vdanou Květou K. z Roudnice nad Labem. Manžel této dámy vše toleroval, ale když se Květa pokusila o sebevraždu, sám Lhoták dostal strach a zvolna ze vztahu vycouval. Našel pak definitivní zakotvení u dětské lásky Anny a s ní již zůstal, zemřela roku 1989. Také Lhoták mladší líčí své rodinné poměry a není pochyb, že se od otce odpoutával těžko. Rodinu sice nakonec založil, ale až díky inzerátu a manželství se zcela nevydařilo. V jeho šedesáti letech se ovšem stal téměř zázrak. Podobně jako kdysi otec znovu potkal svou dětskou lásku. K tomuto novému setkání došlo až po 46 letech, neboť jej poprvé omámila už v jeho čtrnácti. Otce junior odmalička vnímal i pod vlivem okolí jako bytost takřka posvátnou. V dětství je přitom nejvíc spojila paleontologie, později vážná hudba. A otec v synovi podporoval veškeré talenty vyjma výtvarného. Finále knihy tvoří kapitola o ilustrovaných denících a hlavní je zde reprodukce kresleného deníku Paříž 47. Lhotákovi toto město navštívili již koncem třicátých let, deník byl vytvořen deset let poté, když se tam vrátili. Jde o čtrnáct kreseb, ovšem v knize najdeme i další reprodukce Lhotákových prací. A co víc, kniha je plna úchvatných fotografií Václava Chocholy. Jde o rozšířené a upravené vydání; původní text byl knižně zveřejněn již roku 2008. Kamil Lhoták mladší: Můj otec Kamil Lhoták. K vydání připravili Robert Hédervári a Kateřina Tučková. Vydalo nakladatelství Vltavín. Druhé, rozšířené a upravené vydání. Praha 2019. 144 stran