Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-16 13:46:04

Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci?

Olympijské hry a Breaking (B-boying, Break Dance). Spojení, které získává konkrétnější obrysy. Jak jej vnímají čeští tanečníci? Breaking míří na Olympijské hry Je to oficiální. 7. 12. 2020 potvrdila Výkonná rada Mezinárodního olympijského výboru (MOV), že Breaking bude součástí Letních olympijských her v Paříži 2024. Tanečníci o této možnosti tuší už asi dva roky, poslední…Pokračovat ve čteníOlympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? Článek Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2024-08-01 12:03:27

Olympijské hry a Breaking: Co byste o tancování v Paříži měli vědět

Letní olympijské hry 2024 se mohou pyšnit disciplínou, ze které mají radost především tanečníci. Premiéru v Paříži bude mít Breaking. Olympijské hry jsou vždy sportovní událostí roku, ty letošní mají ale pro všechny tanečníky speciální význam. V Paříži se totiž bude poprvé v historii olympijských her i tancovat, a to konkrétně Breaking (B-Boying). Dnešní článek […] Článek Olympijské hry a Breaking: Co byste o tancování v Paříži měli vědět vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2024-12-03 16:27:00

Papadakisová se Cizeronem definitivně otočili list. Připomeňte si jejich slavná vystoupení

S kariérou se loučí pár, který si snad ani skvostnější průběh sportovního života nemohl přát. Definitivní konec na soutěžním ledě oznámili olympijští vítězové Gabriella Papadakisová a Guillaume Cizeron. Francouzští tanečníci naposledy závodili právě v olympijské sezoně 2021/22. Poté si dali od soutěžního krasobruslení pauzu.

Čas načtení: 2020-12-16 13:46:04

Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci?

Olympijské hry a Breaking (B-boying, Break Dance). Spojení, které získává konkrétnější obrysy. Jak jej vnímají čeští tanečníci? Breaking míří na Olympijské hry Je to oficiální. 7. 12. 2020 potvrdila Výkonná rada Mezinárodního olympijského výboru (MOV), že Breaking bude součástí Letních olympijských her v Paříži 2024. Tanečníci o této možnosti tuší už asi dva roky, poslední…Pokračovat ve čteníOlympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? Článek Olympijské hry 2024 budou hostit Breaking. Co na to čeští tanečníci? vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2024-04-10 17:02:00

ArtCafé: Tvorba v jiném těle. O integrační síle umění

Může si radost z tance vychutnat každé tělo? Jak tančí na hudbu neslyšící děti? Jak vypadají taneční hodiny pro lidi s Parkinsonovou chorobou? A nebývají nakonec větší překážkou a handicapem limity v naší hlavě? O tvůrčím procesu a kreativním učení v tělech, která fungují jinak, hovoří Hanka Malaníková s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Barborou Látalovou, tanečnicí a kulturní manažerkou Markétou Perroud a s performerkou a režisérkou Zuzanou Pitterovou.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-04-19 07:20:00

Kompletní obsazení 13. řady StarDance odhaleno! Kdo z profesionálncích tanečníků se vrací?

Nejprve Ćeská televize odhalila pětici ženkých hvězd StarDance, následně i pětici pánů. Nyní zbývá jediné - prozradit, kteří profesionální tanečníci je budou na parketu provázet. Kdo se v nové řadě objeví?

Čas načtení: 2024-04-19 07:20:00

Kompletní obsazení 13. řady StarDance odhaleno! Kdo z profesionálních tanečníků se vrací?

Nejprve Ćeská televize odhalila pětici ženkých hvězd StarDance, následně i pětici pánů. Nyní zbývá jediné – prozradit, kteří profesionální tanečníci je budou na parketu provázet. Kdo se v nové řadě objeví?

Čas načtení: 2024-06-28 17:58:00

Tisíce tanečníků z celého světa korzovaly centrem Prahy. Zahájili Dance World Cup

Průvod několika tisíc tanečníků a tanečnic z 54 zemí centrem hlavního města zahájil taneční soutěž Dance World Cup, která se koná v Praze. Průvod vyšel za zvuku bubnů a troubení v 17:15 ze Staroměstského náměstí Celetnou a Havířskou ulicí na Václavské náměstí. Tanečníci a tanečnice jsou vybaveni vlajkami, dresy, kšiltovkami a klobouky v národních barvách nebo mají pomalované obličeje.

Čas načtení: 2024-09-12 05:00:00

Svobodní a nazí! Tomuto páru stačí ke štěstí cestování v rouše Evině

Někomu dopomáhají ke štěstí materialismus, tučný obnos na kontě, sláva nebo společenský status, jinému zase svoboda. A právě ta stačí ke spokojenosti mladému páru – profesionální belgické tanečnici Silke Muys a Skotovi Kieranu Shannonovi. Dobrodružné cestování okořeněné nahotou je jejich představa o té největší svobodě.

Čas načtení: 2024-09-23 07:00:01

StarDance není o tanci! A je to venku, tohle prostě není fér

Kdyby to řekl kdokoli jiný než Iva Kubelková, asi by to ani nestálo za pozornost. „Nejde tam o taneční výkon,“ prohlásila brunetka na adresu StarDance. Jenže ona tam loni tančila, takže zřejmě dobře ví, o čem mluví. Jako by svými slovy potvrdila něco, o čem se mluví už delší dobu – že je StarDance o pocitech poroty, o tom, kdo se jí líbí, kdo se na ni usmívá, kdo s ní svým způsobem flirtuje. A až někde daleko vzadu je samotný taneční výkon. Není třeba umět tančit? Pokud by to tak bylo, tak vlastně sebelepší tanečník, který celé léto dřel při trénincích, nemá šanci. „Těch konfliktů už v historii StarDance pár bylo. Veřejnost se rozčilovala, že vypadl ten či onen soutěžící, když bylo jasné, že jde o skvělý taneční pár. A naopak. Vezměte si třeba loni Josefa Maršálka. Osudný se mu stal až osmý taneční večer, vypadnout ale měl mnohem dřív. Tedy pokud bychom řešili tanec,“ glosoval Pavel Rousek. StarDance: Eben zase hodnotil nohy Kubelkové, Genzera zklamal výsledek hlasování. Kdo postoupil do finále? Číst více Na jednu stranu to má logiku. Je to soutěž pro veřejnost, lidé se mají bavit (a také posílat placené SMS). Takže jistá dávka show je potřeba. Ovšem pak je tu kontrast v tom, že s trochou nadsázky stačí udělat ze sebe kašpara, předvést něco, čím tanečníci zaujmou diváckou obec. A když se k tomu přidají cukrbliky na porotu, dojít se dá opravdu hodně daleko. „Tak nějak to asi opravdu je. Spravedlnost v tom nehledejte.“ Podivné čachry s hlasy? Nakonec, velké „haló“ se loni odehrálo i v případě vypadnutí právě Ivy Kubelkové. Celou soutěž podávala takřka bezchybné výkony. Přesto to na finále nestačilo. „Problém byl, že jí v jednu chvíli nebylo možné odesílat hlasy. Tedy, televize tvrdila, že to možné bylo, lidé v čele s manželkou porotce Brigitou Chlopčíkovou říkali, že to nešlo. Tak si vyberte,“ usmíval se Rousek. Kubelková to sice brala s nadhledem, ovšem signál pro veřejnost to rozhodně nebyl dobrý. Povodně v Česku byly vojenská akce, potřebovali převézt zbraně na Ukrajinu. Lži dezinformátora Vrabela Číst více Mimochodem, podivné hlasování ovlivnilo i předloňský ročník. Vyhráli Jan Cina s tanečnicí Adrianou Maškovou, když porazili favority v podobě krasobruslaře Tomáše Vernera a Kristýny Coufalové. „Ano, na to si vzpomínám. Vyšlo najevo, že se chybně započítávaly hlasy, které dorazily za poslední dva týdny. Už v semifinále to tedy bylo špatně.“ Je tedy velká otázka, do jaké míry je StarDance jen habaďůra pro veřejnost a jak vážně je vůbec soutěž myšlena. Až příliš často to totiž vypadá, že Česká televize hraje tak trochu „levou“. Může zdání klamat? Jistě. Nicméně když se pak přidají sami soutěžící na první pohled s nevinnými větami, divák si může myslet všechno možné. „Obecně si myslím, že tyhle soutěže mají do nějaké sportovní reality daleko. Udělej show, my si tě necháme, protože nám vyděláš. Takto bych to viděl,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Schneiderová svedla studenta teologie. Švehlíka odkopla kvůli boháči.

Čas načtení: 2021-01-21 12:15:21

The Lockers: Průkopníci funkového tanečního stylu Locking

The Lockers patří mezi první a dodnes nejslavnější taneční skupiny. Díky jejím členům můžeme dnes tancovat oblíbený funky tanec Locking. The Lockers – průkopníci Street Dance The Lockers (původní název byl The Campbell Lockers) je bývalá taneční skupina, kterou založil Don “Campbellock” Campbell spolu s tanečnicí Toni Basil. Tato skupina má velký význam pro všechny…Pokračovat ve čteníThe Lockers: Průkopníci funkového tanečního stylu Locking Článek The Lockers: Průkopníci funkového tanečního stylu Locking vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2021-01-06 10:24:25

Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků

Čeští tanečníci prozradili, na které songy se jim v roce 2020 nejlépe tancovalo. Jaké jsou nejlepší písničky na tancování uplynulého roku? Každý tanečník hledá nejlepší písničky, na které se mu bude dobře tancovat. Každý lektor hledá nejlepší písničky, na které bude radost učit na tanečních lekcích. Každý choreograf hledá nejlepší písničky, na které může vytvořit…Pokračovat ve čteníNejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků Článek Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-12-31 12:27:18

R.I.P. Shabba-Doo: Zemřel legendární tanečník a hvězda filmu Breakin´

Základající člen legendárních The Lockers, hvězda filmu Breakin´ nebo nejvýraznější tanečník TV pořadu Soul Train. Tak to byl Shabba-Doo. Tanečníci mají za sebou opravdu černý rok. Kvůli pandemii COVID-19 se neuskutečnila většina tradičních tanečních akcí a taneční školy musely být z důvodů vládních opatření značnou část roku uzavřeny. Jakoby to nestačilo, taneční komunita v roce…Pokračovat ve čteníR.I.P. Shabba-Doo: Zemřel legendární tanečník a hvězda filmu Breakin´ Článek R.I.P. Shabba-Doo: Zemřel legendární tanečník a hvězda filmu Breakin´ vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-11-10 16:07:35

Taneční styl New Style Hustle aneb párový Street Dance tanec

New Style Hustle je relativně nový taneční styl Street Dance. Pochází z Ameriky a tancuje se v páru. Jaká je jeho historie i současnost? New Style Hustle (NSH) je nováčkem mezi tanečními styly. Jedná se o párový tanec s prvky Street Dance, který vznikl v Americe. Inspirovaní tanečníci jej pak krátce po jeho vzniku přinesli…Pokračovat ve čteníTaneční styl New Style Hustle aneb párový Street Dance tanec Článek Taneční styl New Style Hustle aneb párový Street Dance tanec vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2010-09-08 00:00:00

Harémové kalhoty s vůní orientu / Aladinky, sultánky či turecké kalhoty

Už nemusíme být orientální tanečnicí v některém z harémů, abychom měly důvod pořídit si turecké kalhoty. Nemusíme se ani trmácet z Česka do exotických zemí pro jejich nákup. Nyní si jako moderní Evropanky můžeme pořídit tyto kalhoty v tuzemsku a nosit tak módní hit číslo jedna. Vedle legín zasáhly s ...

Čas načtení: 2021-01-04 18:08:19

Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…

Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.

Čas načtení: 2019-12-01 16:48:27

Louskáček, vánoční sen podporuje sociálně slabé rodiny s dětmi

Obnovená premiéra klasického baletu Louskáček, vánoční sen se uskuteční v neděli 1. prosince 2019 v Divadle na Vinohradech. Titulní roli Klárky a Prince zatančí sólisté přední baletní scény v Praze – Sophie Benoit a Giovanni Rotolo. Diváci se mohou těšit na vynikající výkony tanečníků, pohádkový příběh s výpravnou scénou a kostýmy. Toto představení přinese radost také rodičům s dětmi ze sociálně slabých rodin, kterým poskytuje sociální služby nezisková organizace Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu a studenti mezinárodní baletní školy First International Ballet School. „Jedná se o ojedinělý edukativní projekt. Choreografie je tanečníkům šitá na míru. Letos probhla generační výměna, děti odrůstají, a tak jsem připravila kompletně nové obsazení včetně hlavních hrdinů,“ uvádí Veronika Iblová, choreografka a režisérka představení. Balet bude uveden celkem v deseti představeních. Obnovená premiéra se koná 1. prosince od 15 hodin v pražském Divadle na Vinohradech. Představení pořádá agentura Czech Jazz Art, která formou vstupenek podpoří neziskovou organizaci Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze, která pomáhá sociálně slabým rodinám s dětmi a provozuje také azyl pro matky s dětmi. Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna (v originále Louskáček a Myší král). Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou vylíčeny barvitě události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět ke své rodině. Veronika Iblová vytvořila vánoční představení pro celou rodinu. Diváci se mohou těšit na představení, které je vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry spolu s překrásnou hudbou Čajkovského, potěší je pohádkovým baletním příběhem, výpravnými kostýmy a scénou. „Publikum jistě zaujmou výborné výkony sólistů a dalších tanečníků, kteří tančí s velkým nasazením a chutí. Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First Internationleal Balt School. Ohlasy na představení: „Celý balet zakončil potlesk, ale i výskot a další výkřiky naznačily, že se balet obecenstvu líbil. Představení baletu Louskáček, vánoční sen se i přes složitost nastudování vydařilo.” Lenka Trubačová, Taneční aktuality „Scénu zaplaví radost, dětem září oči a vy jim pak odpustíte i to, že občas některé šibalsky mrkne do hlediště na rodiče či známé.”  Johana Mücková, ČT 24 O First International Ballet School Tato první mezinárodní baletní škola v České republice vznikla v roce 2010, je zaměřená na výchovu dětí a mladých umělců a nabízí vzdělání na nejvyšší úrovni v oblasti klasického baletu s prvky moderního tance. Škola je výjimečná v mnoha ohledech a výuka je vedena výhradně v anglickém jazyce.

Čas načtení: 2014-06-30 00:00:00

Cizí jazyky aneb kdy začít učit děti?

Záleží jen na vás, k čemu dítě v životě povede. Zdali chcete mít úspěšného sportovce, nadanou tanečnici nebo jazykově vzdělané dítě. Nepodceňujte motivaci dětí a studium jako takové. Na každý věk platí samozřejmě něco jiného. Kdy začít? Děti v předškolním věku potřebují zejména zábavu. Do šesti le ...

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2021-10-04 12:55:44

Triptych z děl Forsytha, Cluga a McGregora se představí v premiéře Baletu Národního divadla

Tři velká jména soudobého baletu, známá pro svou progresivitu a osobitý přístup k taneční technice, pohybu a jeho estetice se objeví ve společném večeru Baletu Národního divadla v Praze. Triptych z děl Williama Forsytha, Edwarda Cluga a Wayna McGregora nabízí vhled do světa, v němž jsou neustále posunovány hranice poznaného a možného. Triptych Forsythe / Clug / McGregor přináší v jednom večeru směs tří pohledů a uměleckých názorů, které kladou mimořádně vysoké fyzické nároky na své interprety a diváka neustále konfrontují s nutností přehodnocovat očekávané taneční normy. Bude-li tanec přinášet vždy jen očekávané, ustrne, ztratí svůj lesk a atraktivitu a upadne v zapomnění. William Forsythe (1949) patří k naprosté špičce ve svém oboru už více než čtyřicet let. Fenomenální americký tvůrce, který několik let působil coby rezidenční choreograf Stuttgarter Ballett a následně jako umělecký šéf Ballett Frankfurt a The Forsythe Company, je českému publiku znám díky světově proslulému titulu In the Middle, Somewhat Elevated, který Balet Národního divadla v Praze uvedl v roce 2012. V této sezoně přichází na repertoár další Forsythův titul, opět na elektronickou hudbu Nizozemce Thoma Willemse. The Second Detail byl poprvé uveden v roce 1991 v National Ballet of Canada a od té doby patří na repertoár četné řady scén po celém světě. „I třicet let po premiéře za mnou přicházejí diváci i tanečníci v naprostém úžasu nad tím, jak současně toto dílo stále vypadá. Jako by bylo vytvořeno teprve včera,“ komentuje balet Noah Gelber, asistent Williama Forsytha, který The Second Detail s pražskými tanečníky nazkoušel. Edward Clug (1973) je spjat především se Slovinským národním divadlem v Mariboru, kde od roku 2003 působí jako umělecký šéf. Coby choreograf však spolupracoval s mnohými soubory včetně proslulého nizozemského Nederlands Dans Theater. Pro skupinu NDT II v roce 2016 vznikla choreografie Handman (s hudbou Clugova častého spolupracovníka, skladatele Milko Lazara), jež bude mít v Praze svou českou premiéru. „Viděl jsem tanečníky Baletu Národního divadla během jedné z jevištních zkoušek a jsem naprosto nadšen z toho, jak mou choreografii přijali, jak s ní pracují a cítí její pohybový slovník, jak dílo proměnili a vzali za své,“ svěřil se Edward Clug. Trojici doplňuje britský fenomén Wayne McGregor (1970). Rezidenční choreograf londýnského The Royal Ballet a zakladatel Studio a Company Wayne McGregor pravidelně spolupracuje se světem tance, opery i filmu a ve svých dílech propojuje umění se světem technologií, vědy a biomechaniky. Rovněž titul EDEN | EDEN, poprvé uvedený v roce 2005 ve Stuttgartu, se dotýká specifického tématu. Tím je klonování a otázka jeho etičnosti, stejně jako existenciální pátrání po podstatě lidských bytostí. Inspirací a hudebním podkladem se zde stalo třetí jednání Dolly opery Three Tales Steva Reicha a Beryl Korot. „Chci, aby diváci během sledování mého díla přemýšleli, aby hledali vlastní interpretace a odpovědi,“ přeje si choreograf. První a druhá premiéra se uskuteční 14. a 15. října v budově Státní opery vždy od 19.00 hodin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-24 08:55:58

Festival v ulicích rozehraje o víkendu centrum Ostravy hudbou, divadlem, cirkusem, obřími loutkami i slam poetry

Ostrava tento víkend letos oslaví nejen konec školního roku, ale i návrat živých kulturních akcí. Do centra města se po roční přestávce vrací Festival v ulicích, který již od roku 2011 pořádá tým festivalu Colours of Ostrava. Masarykovo náměstí, Kuří rynek a přilehlé ulice ovládnou v pátek 25. a sobotu 26. června vždy od 13 do 22 hodin pouliční hudebníci, kapely, akrobati, herci i tanečníci nejen od nás, ale i z Polska, Německa, Rakouska a Španělska. Letos Festival v ulicích s podtitulem Art & Life i z důvodu koronavirových opatření nabídne program rozptýlený po celém centru na mnoha menších stanovištích s jednotlivými umělci a stánky, mezi kterými se veřejnost bude procházet. Do Festivalu v ulicích se zapojí také univerzity a řada místních neziskových organizací. Vstup je tradičně zdarma. „Kvůli situaci s koronavirem se změnily podmínky pro organizování kulturních akcí a Festival v ulicích s podtitulem Art & Life reaguje na tyto změny. Festival bude trochu jiný než v předešlých letech a doplnění názvu o tento podtitul má o této změně napovídat. Formu festivalu jsme přizpůsobili současné situaci tak, abychom se vyvarovali případných epidemiologických rizik,” vysvětluje ředitelka Festivalu v ulicích Petra Hradilová. V pátek a sobotu pak návštěvníci Festivalu v ulicích uvidí od 13 do 22 hodin v centru Ostravy například soubor V.O.S.A. Theatre s originálními stroji, velkými koly a velocipédy, akrobaty na chůdách souboru Long Vehicle Circus, Prasečí cirkus pro děti i dospělé dvojice Bratři v tricku, noční show Návštěvníci, obří loutky a podobně. Zahrají Janáčkova filharmonie Ostrava, Permoník Choir Karviná, Lovesong Orchestra, senegalští bubeníci Batocu, Gangsters & Desperados Orchestra nebo buskeři. Vystoupí folklórní soubory Slezský soubor Heleny Salichové, Moravský folklorní soubor Ševčík, Dětský folklorní soubor Krasničanek, Soubor lidových písní a tanců Hlubina a Hlubinka. Nebudou chybět i DJs – DJ Saurus nebo Deep Sound Boy. K atraktivním vrcholům bude patřit exhibiční show hvězd české slam poetry. Návštěvníci se budou moci rozhýbat na swingové tančírně, v rámci flamenco flashmobu nebo na workshopu Beat up. S Rapzzz Place pak zarapovat, zatančit nebo zaskákat na trampolíně, u prodejců v Design zóně zakoupit výrobky z oblasti designu či módy. Nebudou chybět výtvarníci, graffiti jam, program pro děti, deskové hry Mindok, sportovní vyžití i místo pro posezení a odpočinek. V sobotu proběhne dětský jarmark. Svůj program pro Festival v ulicích připravují také Vysoká škola báňská, Ostravská univerzita, Alliance française Ostrava, neziskové organizace Balónek, Hledáme rodiče, Rozkoš bez rizika, ADRA s projektem rikša pro seniory, Radost v písku, Bílá Holubice nebo Taoistické Tai chi. „Velkou inspirací při pořádání Festivalu v ulicích jsou nám velká evropská města jako například Edinburgh, Vídeň, Paříž nebo Berlín. Věříme, že realizací festivalu přispějeme k tomu, aby Ostrava byla ještě větším turistickým lákadlem, a že akce přivede do města nové návštěvníky,” uzavírá Hradilová. Více informací na www.festivalvulicich.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-08 18:07:57

Tři desítky umělců vyzývají k podpoře české kultury. Na prknech Národního divadla se uskuteční kulturní festival

Národní divadlo – jedna z největších kulturních institucí se v sobotu 27. února promění v koncertní halu hned se třemi scénami, na nichž vystoupí sóloví umělci i kapely mnoha žánrů. Sejdou se, aby upozornili na stav, ve kterém se kultura bez možnosti pořádání akcí nachází. A také na to, že současná situace nezasáhla jen je samotné, ale mnoho dalších profesí, které se již téměř rok nemohou ke své práci vrátit. Přímý přenos koncertu Národ sobě – kultura tobě uvede ČT art, zahájení diváci uvidí i na ČT1. Národní divadlo v atmosféře podobné hudebnímu festivalu se třemi desítkami umělců a kapel, které sobě i svému publiku chtějí ve více než tříhodinovém koncertu zpříjemnit čas při čekání na zlepšení podmínek ke konání koncertů i divadelních a tanečních představení. Iniciátorem koncertu jsou pořadatelé pražského hudebního festivalu Metronome. Program se zaměří na prolínání žánrů a spolupráci známých umělců představujících často zcela rozdílné styly. Vystoupí i představitelé klubové scény a opomenuty nebudou ani umělecké či technické profese. „Od loňského března se České televizi podařilo odvysílat víc než sto přímých přenosů divadel, koncertů a tanečních i hudebních vystoupení. Už od počátku jsme tak reagovali na vzniklou složitou situaci, která se nás bohužel týká dodnes. Vyjádřit nejen podporu, ale i povzbudit. Což je ostatně i cílem tohoto koncertu. Proto, když jsme byli osloveni s tímto nápadem, neváhali jsme. A protože jsme sami aktivními tvůrci, víme, koho všeho se současná krize dotýká a bez kterých by žádné vystoupení nešlo realizovat. I proto nám dává smysl se spojit s jedním z největších festivalů u nás, a tak klasickou institucí, jakou je Národní divadlo. Abychom propojili kulturní sféru napříč a ukázali její rozmanitost. A také bychom rádi divákům zprostředkovali prožitek z akce, na kterou je nemožné se v této době dostat. Program je plný známých jmen, ale i interpretů, které jim mohou rozšířit obzory,“ říká generální ředitel Petr Dvořák. V přímém přenosu diváci uvidí legendy, jakými jsou Michal Prokop, Václav Neckář, Ivan Hlas, Jana Kratochvílová nebo Meky Žbirka. Ze stálic české scény se v programu objeví skupiny Monkey Business, Mig 21, Wohnout, zpěváci Dan Bárta, Ondřej Ruml či zpěvačka Klára Vytisková. Klasickou hudbu bude reprezentovat orchestr Opery Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka nebo houslový virtuos Pavel Šporcl. „Neumíme si svět bez muziky představit, a tak sobota sedmadvacátého února bude věnovaná všem, kteří to mají taky tak. Propojování žánrů nás baví. Musím ale přiznat, že tolik žánrů v rámci jednoho koncertu jsme ještě nepropojovali. Na tuto akci se moc těšíme,“ podotýkají producenti festivalu Metronome. „Vítáme v Národním divadle umělce všech žánrů, aby společně potěšili diváky České televize a ukázali naději, že se česká kultura díky své síle a kvalitě vrátí před diváky v nejlepší formě," dodává ředitel Národního divadla Jan Burian. Z alternativnějších směrů do Národního divadla zamíří rapové hvězdy PSH, 7krát3 nebo Ota Klempíř, experimentální Noisy Pots, rockeři The Atavists, skupina Poletíme? označující svůj styl jako „turbošanson“, producent taneční hudby DJ Roxtar nebo world music dechovka Lovesongs Orchestra. K podpoře kultury se připojí divadelníci Vladimír Javorský a Anna Fialová z „domovské“ scény, nebo hostující La Putyka. Vystoupí také tanečníci Baletu Národního divadla, Radim Vizváry za Laternu magiku. Přímý přenos vysílá v sobotu 27. února od 20:10 program ČT art, zahájení koncertu živě odvysílá i program ČT1. Program koncertu je k dispozici na webu www.kulturatobe.cz.