Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2015-10-16 00:05:43

Co považuji v životě za nejdůležitější

Kdybyste mě potkali před pár lety a zeptali se mě, co považuji za smysl života, odpověděl bych vám, že být šťastný. Všichni chceme být přece šťastní a pro spoustu lidí to je i životním cílem. Jak moc chcete být šťastní? Jak často? V které dny? Neustále? Permanentní štěstí neexistuje. Protože na světě existuje zlost, bolest, […] Příspěvek Co považuji v životě za nejdůležitější pochází z Ho´oponopono.cz

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 07:00:01

Co nastane, až stroje začnou myslet? Bude to náš poslední vynález a lidé se stanou nadbyteční. Má to být kolem roku 2030

Umělá inteligence (AI), kterou zná většina lidí, se v současné době omezuje na úzké využití v různých odvětvích. Jedná se například o počítačové zpracování přirozeného jazyka, které se věnuje analýze či generování textů a vyžaduje, aby stroj do určité míry (nikoliv absolutně) porozuměl přirozenému jazyku. Mnoho analytiků považuje za průlomový mezník ve vývoji AI rok 2015, a to díky úspěšným výsledkům v mnoha různých oblastech. Názory na to, jestli je možné sestavit stroj, který myslí, vnímá a řeší problémy jako lidé, se různí. Zatímco vědecký mainstream to sice připouští, ale zůstává v tomto směru střízlivý, nadšení fandové vědy se nemůžou dočkat, až tento převratný moment v lidských dějinách nastane. Futurista Bernard Marr tvrdí, že existují čtyři různé typy umělé inteligence. Ten poslední a nejvyšší mají představovat stroje, které si uvědomují nejen emoce a duševní stavy druhých, ale i své vlastní. Taková AI bude mít stejné potřeby, touhy a emoce jako lidé. Na takové úrovni dosud nebyla AI úspěšně vyvinuta, protože nemáme hardware ani algoritmy, které by ji podporovaly. Marr zároveň připouští, že tato úroveň nebude ještě znamenat vrchol umělé inteligence a že existuje ještě pátý typ. Umělá inteligence: Je důvod se jí bát? Číst více Když nepoznáte, že komunikujete se strojem Umělou inteligenci, která se chová opravdu inteligentně, poznáte tak, že ji nerozlišíte od člověka. Měla by projít Turingovým testem, který určí, zdali stroj umí prokázat lidskou inteligenci. Probíhá tak, že testující člověk ve své přirozené řeči klade libovolné otázky, na které v oddělené místnosti odpovídají stroj a člověk. Testující si přečte vytištěné odpovědi, a pokud nedokáže rozpoznat, jestli komunikuje s člověkem, nebo se strojem, znamená to, že umělá inteligence testem úspěšně prošla. Roku 2014 se na univerzitě v Readingu konala soutěž, v níž zvítězil chatbot ruského programátora Veselova, kterému se podařilo přesvědčit třetinu rozhodčích, že komunikují s člověkem. Odborníci považují tento úspěch za příliš slabý, a to i proto, že se program vydával za třináctiletého ukrajinského chlapce, pro něhož je angličtina druhým jazykem. Kromě toho se mnoha otázkám vyhýbal. Za opravdový úspěch by se považovalo, kdyby stroj zmátl alespoň 70 % rozhodčích. Umíte-li trochu anglicky, můžete si vyzkoušet komunikaci s chatbotem sami zde. Rychle získáte pocit, že místo člověka komunikujete s píšící encyklopedií. Chatboty „nepřemýšlejí“. Fungují spíše tak, že v obrovském množství dat, která mají načtena, dokážou v komunikaci rozeznat patterny (vzory) a jako reakci na tyto patterny v dotazu automaticky skládají slova odpovědi. Stroje si lidské mozky namažou na chleba Pro odborníky není inteligence žádným záhadným tajemstvím. Považují ji za schopnost, která umožňuje nacházet nové cesty, jež dokáží spojit předchozí zkušenosti. K novým vynálezům dochází tak, že se staré objevy zkombinují novým způsobem. Počítač může dělat totéž – skládá kousky informací novými způsoby, aby se naučil nové věci. Je to, jako když z dílků puzzle vytváříme stále nové obrazce. Roger Whitaker považuje za nejdůležitější vlastnost AI to, že se stává stále chytřejší. Až jednou dosáhne lidské úrovně, nezůstane na ní dlouho. Pár let, ne-li dní, poté se z ní samovolně vyvine umělá „superinteligence“. Nick Bostrom hovoří o „intelektu, který je chytřejší než nejlepší lidské mozky v prakticky každém odvětví, včetně vědecké kreativity, obecné moudrosti a sociálních dovedností“. John J. Xenakis se domnívá, že takzvané singularity – bodu, kdy se AI stane autonomní a sebezdokonalující – bude dosaženo do roku 2030. Do té doby má být vyvinut algoritmus superinteligentního počítače, který lidé použijí k vývinu počítačů inteligentnějších, než jsou oni sami. Poslední vynález lidstva Jeff Zaleski hovoří o AI jako o „našem posledním vynálezu“. Po něm už nebude třeba vymýšlet nic dalšího. AI vynalezne cokoliv mnohem rychleji a efektivněji než my. Objevují se ale i varovné hlasy: Bude-li mít vědomý stroj svobodnou vůli, bude-li moci plánovat své jednání, mít touhy a ambice, všechny tyto věci se mohou obrátit proti nám. A jakmile stroj učiníme vědomým a vzdáme se tím kontroly nad jeho činy, se vší pravděpodobností se zbavíme klíče, kterým bychom ho mohli „vypnout“. Jakmile bude superinteligence vyvinuta, lidé se stanou zastaralí, už nebudou schopni přispívat vlastnímu světu a ztratí důvod své existence. Slavný vědec Stephen Hawking prohlásil: „Vývoj plné umělé inteligence by mohl znamenat konec lidské rasy… Rozjela by se vlastní silou a přetvářela se stále rostoucí rychlostí. Lidé, které omezuje pomalá biologická evoluce, by nemohli konkurovat a byli by poraženi.“ Lidé brzy přijdou o práci, umělá inteligence některé profese zcela nahradí. Má to i pozitiva Číst více Polidštíme robota Hans Peter Willems se domnívá, že naopak potřebujeme, aby AI měla vědomí. Zavedeme-li do stroje umělé vědomí, může se zdát, že se tím nad ním „vzdáváme kontroly“. Ve skutečnosti to ale může být jediný způsob, jak stroj ovládat, nebo alespoň mít nad ním nějakou kontrolu. Nehumánní inteligence by měla být co nejtěsněji přizpůsobena lidskému světu, aby se do naší společnosti mohla nenásilně integrovat. Čím více se bude podobat našemu myšlení, tím lépe se přizpůsobí naší společnosti a bude v ní bezpečně fungovat. Chceme-li, aby AI prospívala jako platný člen lidské společnosti, musíme jí dát vědomí. Moderní věda je natolik složitá a vědci přicházejí s natolik nečekanými teoriemi, že leckdy jenom skutečný odborník dokáže rozlišit legitimní podivnost od naprosté magořiny. Takže se nedivme, až někdo přijde s podobným závěrem, jaký vyjádřil Karel Čapek ve své slavné hře R. U. R.: „Jedinou nadějí pro lidstvo je polidštit roboty láskou.“ Zdroje: Stephen Hawking pro BBC NEW, 2. 12. 2014; CUNNINHGHAM Anne, Artificial Intelligence and the Technological Singularity. Greenhaven Publishing, 2017.

Čas načtení: 2011-06-07 00:00:00

Módní přehlídky Praha 2011

Praha je hlavním centrem hospodářského, ekonomického ale i kulturního dění naší země. Také ji mnozí považují za jedno z nejhezčích historických center Evropy. Svou historii zde má i módní průmysl. Nejdůležitější Mekkou módy je už po několik let Pařížská ulice. Nalezneme zde butiky významných světový ...

Čas načtení: 2022-03-15 20:41:18

Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně

„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.   Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.   Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?   Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.   První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.   Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?  Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.   Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?    Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.   Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.   Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.   

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-11-22 09:58:11

To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu

Proč se jako děti ve školách neučíme vědomosti, které v životě opravdu využíváme? Možná, že když se řekne letopočet 1212, tak vám v mysli naskočí Zlatá bula sicilská. Jenže jak takovou informaci využíváme v každodenním životě? Proč se raději neučíme, jak zdravě komunikovat s druhými lidmi? Jak kooperovat, naučit se vzájemně využívat naše silné stránky … To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu Pokračovat ve čtení » The post To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2019-12-01 16:36:43

Zarudlá a podrážděná pokožka? Zkuste dvojí máchání, zdánlivě jednoduchou věc, která pomůže

Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme.   Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D.        TZ

Čas načtení: 2023-01-29 18:31:42

Co vědět, než odjedete do Ománu

Omán, nacházející se na jihovýchodě Arabského poloostrova, je plný nádherných přírodních úkazů a architektonických krás. Proto je škoda, že lidé o této zemi příliš mnoho neví. V tomto článku vás seznámíme se základními informacemi o Ománu, které se vám budou při dovolené hodit. Trocha základního infa o Ománu Jsou místa na světě, která se prostě … Pokračování textu Co vědět, než odjedete do Ománu → Příspěvek Co vědět, než odjedete do Ománu pochází z Život na cestách Podobné články: To nejdůležitější o doutnících, co musíte vědět před cestou na Kubu Hotel Burj Al Arab, Dubaj Au Pair v USA a Velké Británii: Vše, co potřebujete vědět – 2. část

Čas načtení: 2024-03-15 10:40:31

Nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete

Optimální práce z vás udělá rychle milionáře, nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete, jde o to být v nějaké specializaci nejlepší, je to jako ve sportu kde je konkurence a jenom ti co jsou nejlepší jsou milionáři. Mnozí hledají způsoby jako je protekce a korupce, zde platí rychle nabyl… Číst dále »Nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete

Čas načtení: 2024-09-09 09:00:45

Nejdůležitější keynote roku pro Apple je tu! Sledujte odhalení iPhone 16 a Apple Watch 10

Dnešní keynote Applu je pro řadu uživatelů tou nejdůležitější technologickou událostí roku Kromě nových iPhonů řady 16 bychom se měli dočkat Apple Watch Series 10 a Watch Ultra 3 Dnes večer se dozvíme, kdy se všechny novinky dostanou do prodeje a kolik budou stát Už dnes večer v 19:00 našeho času Apple představí své nejnovější produkty. Hlavními hvězdami večera budou samozřejmě nové iPhony. Opět se dočkáme čtveřice modelů – iPhonu 16, iPhonu 16 Plus, iPhonu 16 Pro a iPhonu 16 Pro Max. První dva budou cílit na běžné uživatele, řada Pro pak na ty náročnější. Nové iPhony letos dostanou speciální boční tlačítko, a to včetně základních modelů, rychlejší procesory, podporu Wi-Fi 7 i vylepšení v oblasti fotoaparátů a záznamu videa. Přečtěte si celý článek Nejdůležitější keynote roku pro Apple je tu! Sledujte odhalení iPhone 16 a Apple Watch 10

Čas načtení: 2015-10-16 00:05:43

Co považuji v životě za nejdůležitější

Kdybyste mě potkali před pár lety a zeptali se mě, co považuji za smysl života, odpověděl bych vám, že být šťastný. Všichni chceme být přece šťastní a pro spoustu lidí to je i životním cílem. Jak moc chcete být šťastní? Jak často? V které dny? Neustále? Permanentní štěstí neexistuje. Protože na světě existuje zlost, bolest, […] Příspěvek Co považuji v životě za nejdůležitější pochází z Ho´oponopono.cz

Čas načtení: 2013-05-27 05:00:00

3 nejdůležitější SEO nástroje, které vám zjednoduší práci

Objevte 3 nejdůležitější programy, které vám pomohou získat návštěvníky z vyhledávačů na vaše stránky. Ulehčete si práci při SEO použitím nástrojů, které jsou každodenním pomocníkem při práci internetových marketérů. Všechny si můžete vyzkoušet zdarma, tak vzhůru do toho. Profesionalita v různých o ...

Čas načtení: 2012-02-06 00:00:00

Sspodní prádlo Marks & Spencer: Nová kolekce je tady!

Spodní prádlo, neustále omílaná a ta nejdůležitější část šatníku každé ženy či dívky! Nejdůležitější je vybrat to správné prádlo pro vaše tělo. Máte raději hedvábí, klasickou bavlnu nebo máte rády prádlo s push-efektem? Pojďme se společně podívat na spodní prádlo Marks & Spencer. Dodejte svému tělu ...

Čas načtení: 2019-07-29 15:25:56

4 nejdůležitější věci, se kterými vám pomůže firemní informační systém

Řešení pouze pro středně velké společnosti a větší podniky? Vhodně zvolený informační systém přináší spoustu výhod i menší firmě či OSVČ. Přečtěte si o nich… The post 4 nejdůležitější věci, se kterými vám pomůže firemní informační systém first appeared on Online-podnikani.cz.

Čas načtení: 2015-02-17 05:00:00

Nejdůležitější first-person akce posledních pěti let

First-person akce patří dlouhodobě k nejpopulárnějším video herním žánrům na všech platformách. Alespoň podle prodejů určitě. Žebříčky těch nejlepších jsou kvůli své subjektivitě vždy diskutabilní. Pokud bychom však chtěli vybrat ty nejdůležitější a nejvlivnější, můžeme se opřít o některá objektivní ...

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-03-21 19:32:20

Ron Paul a Tucker hovoří o nejdůležitější věci, která má nastat

Ron Paul a Tucker Carlson si vyměnili názory na zahraniční politiku USA, filozofické základy vládních zásahů a komplexní důsledky měnové politiky. (Foto: X /... Článek Ron Paul a Tucker hovoří o nejdůležitější věci, která má nastat se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-30 09:53:00

Získejte dlouhé a husté řasy!

Mít krásné dlouhé a husté řasy jsou snem každé ženy. Zas takový problém o není, pokud v jim v jejich růstu trochu pomůžeme. Stačí vědět, jaké látky potřebujete dostat do těla a jakou řasenku používat. Růst řas můžete podpořit správnou stravou. Nejdůležitější je dostatečný přísun kvalitních nenasycených tuků, které podporují tvorbu keratinu, který tvoří základ řas, vlasů i nehtů. Bohatým zdrojem kvalitních tuků jsou semínka, olivový a slunečnicový olej, ořechy a celozrnné pečivo. Dále je důležité doplnit vitamin E, B-komplex, betakaroten a panthenol.  Jestliže máte řasy hodně řídké a úprava stravy nepomáhá, sáhněte po řasenkách, které obsahují přírodní peptidy, jež podporují růst řas přímo u kořínků, posilují jejich odolnost proti lámání a stimulují jejich růst. Díky tomu získáte hustější řasy a při pravidelném používání se prodlouží i jejich délka. Připravte si však notnou dávku trpělivosti. Účinky se projeví až po několika týdnech používání. O řasy je potřeba se starat pravidelně. Nejdůležitější je každodenní pečlivé odlíčení. Pokud na řasách zůstane řasenka přes noc, budou se lámat a navíc si podráždíte oči. Vyzkoušet můžete také recept našich babiček – ke kořínkům řas naneste ricinový olej.

Čas načtení: 2024-04-26 08:58:17

Jak dosáhnout správného poměru omega-3 a omega-6 ve stravě

Rovnováha omega mastných kyselin v potravinách, které konzumujeme, ovlivňuje naše zdraví. Co však říkají důkazy o tvrzeních, že byste se měli snažit snížit příjem omega-6 a zároveň zvýšit příjem omega-3?Ať se podíváte kamkoli, rada je stejná: pokud chcete snížit riziko srdečních onemocnění, obezity, rakoviny a nejrůznějších dalších zdravotních problémů, měli byste omezit "špatné" nasycené tuky, jako jsou ty obsažené v másle a červeném a zpracovaném mase. Místo toho byste měli konzumovat "dobré" polynenasycené tuky. To znamená vařit na rostlinných olejích a preferovat listovou zeleninu, tučné ryby, ořechy a semínka. Jednoduché.Až na to, že pokud jde o vědu o výživě, nic není jednoduché. V tomto případě komplikace vyplývají z rostoucího poznání, že "dobré" tuky nejsou všechny stejné - konkrétně, že zatímco omega-3 mastné kyseliny jsou pro nás skutečně dobré, omega-6 mohou ve skutečnosti poškozovat vaše zdraví.Myšlenka, že vyváženost omeg v potravinách, které jíme, může mít vliv na naše zdraví, je dobře známá. Je také zřejmé, že typická západní strava se za posledních 50 let vychýlila ve prospěch většího množství omega-6 a menšího množství omega-3, přičemž jsme zároveň zaznamenali prudký nárůst výskytu onemocnění spojených s nadměrným zánětem, včetně srdečních chorob a cukrovky 2. typu.To vše vedlo k tvrzení, že bychom se měli snažit nejen zvýšit množství omega-3 v naší stravě, ale také omezit omega-6. Korelace však není příčinná souvislost. Je tedy skutečně možné, že konzumace příliš velkého množství omega-6, které bylo dlouho považováno za prospěšné, nám škodí? A pokud ano, jaké potraviny bychom měli jíst více nebo méně, abychom optimalizovali naši omega rovnováhu?Začněme několika základními informacemi. Všechny tuky a oleje, které jíme, se skládají z mastných kyselin, které se podle svého chemického složení dělí do různých kategorií. Každá z nich ovlivňuje vaši fyziologii jiným způsobem, což má následné účinky na vaše zdraví. "Kvalita a typ tuků, které lidé konzumují, má obrovský vliv na nemoci související s věkem, zejména na kardiovaskulární onemocnění," říká Philip Calder, nutriční imunolog z univerzity v britském Southamptonu.Co jsou omega mastné kyseliny?Omega-3 a omega-6 mastné kyseliny se nazývají polynenasycené mastné kyseliny, protože mají v dlouhých řetězcích uhlíku, které tvoří jejich páteř, mnoho dvojných vazeb, zatímco nasycené mastné kyseliny nemají žádné. Jsou považovány za "esenciální" mastné kyseliny, protože si je vaše tělo nedokáže vytvořit, což znamená, že je musíte získávat z potravin, které jíte. Kdybyste je neměli, vážně byste onemocněli - je známo, že skupina omega hraje zásadní roli v imunitě, zdraví mozku a srdce a v těhotenství.Dobrou zprávou je, že není obtížné získat jejich dostatek ve stravě, pokud jíte správné potraviny. Existují tři hlavní typy omega-3: kyselina alfa-linolenová (ALA), kyselina eikosapentaenová (EPA) a kyselina dokosahexaenová (DHA). ALA se nachází především v rostlinách, takže mezi její dobré zdroje patří zelená listová zelenina, lněná semínka a řepkový olej. Naše tělo sice dokáže z ALA syntetizovat DHA a EPA, ale ne příliš efektivně. Proto jsou za nejdůležitější zdroj omega-3 považovány tučné ryby, jako je makrela, losos a sardinky, které obsahují vysoké množství DHA a EPA.Hlavním zdrojem omega-6 v naší stravě je kyselina linolová (LA). Ta se nachází v semenech, ořeších, obilovinách, běžných rostlinných olejích, jako je slunečnicový a chrpový olej, a v produktech z nich vyrobených, včetně margarínů.Situace se zkomplikuje, když se podíváme na to, co vlastně omega mastné kyseliny v našem těle dělají. Jednou z jejich hlavních rolí je působení v buněčné membráně, kde jsou integrovány do dvojité vrstvy tukových molekul známých jako fosfolipidy. Ty obsahují směs mastných kyselin a bílkovin, které řídí, co do buňky vstupuje a co z ní vychází, a tím ovlivňují její chování.Důležité je, že složení mastných kyselin v buněčné membráně se mění v závislosti na tom, co jíme, což má důsledky pro funkci buněk, říká Anthony Hulbert, autor knihy Omega Balance 2023. Vysvětluje, že pokud máte stravu příliš bohatou na omega-6 nebo příliš chudou na omega-3, budou vaše buněčné membrány obsahovat mnohem více prvně jmenovaných kyselin než těch druhých. Aby toho nebylo málo, enzym zodpovědný za přeměnu ALA na DHA a EPA nedokáže rozlišit mezi ALA a LA. To znamená, že pokud je vaše tělo zaplaveno omega-6, obě mastné kyseliny si konkurují, což vede k menšímu množství DHA a EPA.Když k tomu dojde, říká Hulbert, výsledkem je chronický zánět, který je hnací silou mnoha zdravotních potíží, jež jsou dnes v západní společnosti stále častější. Patří mezi ně srdeční choroby, Crohnova choroba, diabetes 2. typu, revmatoidní artritida, Alzheimerova a Parkinsonova choroba a některé druhy rakoviny. "Omega-6 jsou důležité a zdravé esenciální tuky," říká Hulbert, emeritní profesor na univerzitě v australském Wollongongu. "Pokud se však konzumují v nadměrném množství, omega-6 snižují obsah omega-3 v buněčných membránách, což vede k chronickým zánětům."Existuje pravděpodobný fyziologický mechanismus, který spojuje omega-6 a zánět. Souvisí s molekulami zvanými eikosanoidy, které imunitní systém využívá k předávání zpráv, čímž nám pomáhá bojovat proti vetřelcům nebo hojit tkáně. Některé eikosanoidy jsou tvořeny omega-3 a ty působí protizánětlivě. Ty, které jsou tvořeny omega-6 mastnou kyselinou zvanou kyselina arachidonová (ARA), která se sama syntetizuje z linolových kyselin, jsou prozánětlivé.Jde tedy o to, že nadměrná konzumace omega-6 způsobuje, že buňky imunitního systému produkují více prozánětlivých molekul, což způsobuje chronický zánět.Existují pro to i určité důkazy. Studie na lidech a dalších zvířatech například ukazují, že nahrazení omega-6 omega-3 má pozitivní vliv na zdraví a zmírňuje příznaky spojené s chronickými onemocněními, jako je cukrovka, srdeční choroby a obezita.Navíc je jistě pravda, že poměr omega mastných kyselin, které konzumujeme v naší stravě, se za poslední půlstoletí dramaticky změnil a podíl omega-6 se výrazně zvýšil.Hulbert uvádí tyto poměry v procentech, kde vyšší procento znamená více omega-3 v poměru k omega-6. Až do roku 1910 byl podle něj poměr omega-3 v typické americké stravě přibližně 40 %. Do roku 2010 se tento podíl snížil na přibližně 9 procent. Tuto změnu lze přičíst třem faktorům: výrobci potravin přešli od používání živočišných tuků k rostlinným olejům, farmáři krmí dobytek obilím místo trávou a přibývá ultra zpracovaných potravin s vysokým obsahem omega-6. Ve stejném období se stále častěji objevují zánětlivá onemocnění.Tato shoda je sugestivní. Pokud však jde o prokázání příčinné souvislosti mezi omega-6 a zánětlivými stavy, výsledky studií na lidech se různí.V přehledovém článku z roku 2018 dospěli Calder a Jacqueline Innesová, tehdy rovněž z University of Southampton ve Velké Británii, k závěru, že "studie u zdravých dospělých lidí zjistily, že zvýšený příjem ARA nebo LA nezvyšuje koncentrace mnoha zánětlivých markerů" a že "epidemiologické studie dokonce naznačují, že ARA a LA mohou být spojeny se snížením zánětu".Calder tvrdí, že jedním z důvodů, proč jsou výsledky neprůkazné, je to, že naše buňky již obsahují tak vysoké množství ARA, že další doplňování pravděpodobně nebude mít žádný účinek. "Záhada spočívá v tom, že omega-6 jsou považovány za škodlivé a teoreticky se to dá velmi snadno zmapovat, ale když se podíváte na údaje o lidech, tak to tak úplně nevypadá," říká. "Pokud lidem dodáte více LA prostřednictvím doplňků stravy, nezvýšíte obsah ARA v jejich membránách, ale možná je to proto, že jsou již nasycené."Důkazy o prospěšné roli omega-3 jsou mnohem silnější. "Je jasné, že pokud zvýšíte příjem EPA a DHA a snížíte množství ARA v buněčných membránách, snížíte tím zánět," říká Calder.Zdá se také, že omega-3 jsou obzvláště důležité pro funkci mozku. V roce 2020 například C´cilia Samieri z univerzity ve francouzském Bordeaux a její kolegové publikovali studii, v níž po dobu 17 let sledovali 10 000 starších dospělých ve Francii. Zjistili, že u lidí s vyšším obsahem omega-3 docházelo k menšímu poklesu kognitivních funkcí a pomalejší atrofii mozku - a byla u nich menší pravděpodobnost vzniku demence. Někteří vědci se domnívají, že rovnováha omega-3 souvisí také s depresí a dalšími duševními poruchami.Omega-6 a zánětyNení pochyb o tom, že pro většinu lidí by bylo prospěšné získávat více omega-3. Je však otázkou, zda je třeba zvýšit příjem omega-3 a omezit příjem omega-6, jak doporučuje Hulbert. "Existuje jen málo důkazů o tom, že omega-6 mají pozitivní nebo negativní vliv na zhoršování kognitivních funkcí," říká Samieri. "Někteří tvrdí, že poměr omega-3 a omega-6 je důležitý. V praxi, v epidemiologickém výzkumu, je však skutečně důležitá hladina omega-3."Podobně Sarah Berryová z King's College London říká, že pokud máte ve stravě dostatečné množství omega-3, neexistuje mnoho přesvědčivých důkazů o tom, že omega-6 škodí. "Teorie omega rovnováhy je založena na vlivu, který mají omega mastné kyseliny na eikosanoidy," říká. "Výzkumy, které byly provedeny na buňkách a zvířatech na podporu této teorie, se však podle mého názoru u lidí nepotvrzují. Omega-6 bych považovala za zdravou živinu, zejména pro zdraví srdce." Podle ní je například jedním z nejlepších tuků, které snižují množství LDL cholesterolu, jehož vysoká hladina zvyšuje riziko srdečních onemocnění a mrtvice.Je také možné, že nárůst zánětlivých stavů způsobuje něco jiného. Velké množství omega-6 se zejména v USA konzumuje ve formě ultra zpracovaných potravin. "Existuje mnoho jiných mechanismů, kterými mohou tyto potraviny ovlivňovat naše zdraví, než je omega-6," říká Berry.Calder zase souhlasí s Hulbertem, že většině lidí, kteří se stravují západním způsobem, by prospělo zvýšit konzumaci omega-3 a zároveň jíst méně omega-6. "Výměna jedné [omega-3] za druhou [omega-6] je lepší než změna pouze jedné z nich, protože měníte obě strany rovnice," říká Calder.Otázkou tedy zůstává, co jíst, abyste optimalizovali svůj poměr. Odpověď na tuto otázku se může zdát obtížná, a to i proto, že na etiketách potravin je obvykle uveden pouze celkový obsah polynenasycených tuků, nikoli relativní množství omega-3 a omega-6.Existuje však několik způsobů, jak to změnit. Pro zvýšení hladiny omega-3 je nejdůležitější jíst více tučných ryb. "To je nejlepší způsob, jak získat více preformovaných EPA a DHA," říká Calder. Pokud to není možné, existují rostlinné alternativy, které obsahují vysoké množství ALA, které pak vaše tělo musí přeměnit na EPA a DHA. Hulbert doporučuje zelené listy, protože to málo tuku, které obsahují, je tvořeno výhradně ALA. Calder mezitím doporučuje vlašské ořechy spolu se lněnými a chia semínky. "Snažil bych se také snížit příjem omega-6 tím, že kukuřičný nebo slunečnicový olej nahradím řepkovým," říká.Musíte však být opatrní, protože i když jíte potraviny, které mají přirozeně vysoký obsah omega-3, pokud jsou vařené nebo skladované v olejích bohatých na omega-6, bude poměr omega stále nízký. Hulbert vysvětluje, že tuňák konzervovaný ve vodě má omega rovnováhu 90 %, což znamená, že obsahuje hodně omega-3 a málo omega-6. Když je konzervován ve slunečnicovém oleji, klesne tento podíl na 16 procent. Ryby ulovené ve volné přírodě mají lepší poměr omega mastných kyselin, který se pohybuje od 63 do 83 procent, ve srovnání s rybami stejného druhu chovanými na farmách, kde se pohybuje od 13 do 67 procent.Pokud jíte maso, Hulbert doporučuje hovězí a jehněčí maso krmené trávou, které jsou dobrým zdrojem omega-3. Vepřovému a kuřecímu masu se spíše vyhýbá, protože jsou běžně krmeny obilím obsahujícím sóju a kukuřici, což znamená, že mají vysoký obsah omega-6. Dodává, že byste se měli vyhýbat také vysoce zpracovaným potravinám, protože jsou často vyráběny z rostlinných olejů.Pokud jde o doplňky stravy s rybím tukem, je nezbytné zkontrolovat etiketu, abyste zjistili, kolik EPA a DHA skutečně obsahují. "Pokud si dáte obyčejný doplněk stravy s rybím olejem, množství EPA nebo DHA v něm bude pravděpodobně kolem 300 miligramů, zatímco když si dnes večer doma dáte k večeři lososa, bude ho mít kolem 1,5 gramu - tedy více než pětkrát tolik," říká Calder. Nicméně i nízké dávky omega-3 po dlouhou dobu mohou být prospěšné, nebo přinejmenším lepší než nedělat vůbec nic."Ve Velké Británii jíme pravděpodobně asi pětkrát více omega-6 než omega-3 a v USA je to ještě extrémnější - pravděpodobně nejméně desetkrát nebo více," říká Calder. "Pokud se vám podaří tuto rovnováhu napravit a zvýšit hladinu EPA a DHA v buněčných membránách, je to spojeno s lepším zdravím a pohodou."Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2024-05-10 13:00:01

Velký zastánce socialismu a Sovětského svazu Miloš Kopecký: Čím urazil své bývalé soudruhy?

Sjezd dramatických umělců v květnu roku 1987 vešel do dějin ne snad kvůli sobě samému, ale hlavně pro odvážný projev jednoho z řečníků. Miloš Kopecký se tehdy hodně tvrdě opřel do svých bývalých spolustraníků, a dokonce je vyzval k odchodu. Ale co s ním udělat, když to, co říkal, myslel ve prospěch socialismu?  Neštěstí v rodině Miloš Kopecký, ozdoba československých filmů i nejrůznějších zábavních pořadů, si prožil mládí, jaké bychom nikomu nepřáli. Ještě před jeho dvacetinami vypukla druhá světová válka, která do života rodiny přinesla velké trauma. Maminka byla Židovka a otec provozoval kožešnictví. Jak zachránit firmu před konfiskací? Otec to vymyslel: bude stačit, když se s manželkou rozvede. Ani jeden z manželů v tu chvíli ale jistě netušil, že tím podepisují také ortel smrti nad paní Kopeckou. Jakmile nebyla ženou árijce, nebylo o čem se bavit a transport do koncentračního tábora, kde také našla svoji smrt, ji neminul.  Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší Číst více V komunistech viděl naději Není divu, že se taková událost podepsala na smýšlení tehdejšího mladého, nadějného herce. Hledal východisko a cestu k tomu, aby se podobná situace už nikdy nemohla opakovat. Našel ji, jak si tehdy myslel, v komunistické straně. Jistě, prohlášení to byla krásná, lákavá, a pokud by byla také naplněna, šlo by téměř o dokonalý život. Jenomže Miloš Kopecký byl natolik inteligentní, že se dlouho balamutit nenechal. A v tu chvíli začal problém.  Vyloučený komunista, přesvědčený zastánce socialismu Systém se dostal ke slovu a svého místa se rozhodně nechtěl vzdát, ať to stojí, co to stojí. Najednou začalo být zjevné, že nebude všechno tak jednoznačné, jak to vypadalo. Herec si postupných, nejprve jen pozvolných, ale se sílící mocí už velmi znatelných a tvrdých změn velmi dobře všímal a svoje názory si tak docela nenechával pro sebe. Co s takovým komunistou? Strana rozhodla, soudruzi se usnesli a Miloš Kopecký se ocitl na straně nechtěných. Jak moc ho to tehdy mrzelo, se asi nedozvíme, každopádně nejdůležitější jak pro něj, tak i pro jeho diváky bylo, že si nikdo nedovolil zakázat mu divadlo ani film. Poslouchat ale musel, to se nedalo nic jiného dělat.  Raději šel s davem Strana dobře věděla, jakou má moc a jak silně jsou na ní lidé závislí. Stačilo pár slov a bylo po kariéře, ať byl umělec slavný, jak chtěl. A tak nebylo dobré „dráždit hada bosou nohou“, což si herec dobře uvědomoval, a podle toho se také raději choval. Vystupoval tak i ve filmech a divadelních hrách, pod které by se jistě nepodepsal, ale jak sám potvrdil, touha hrát a strach z pomsty byly zkrátka větší než odvaha postavit se režimu čelem. Vždyť o sobě také prohlásil, že je zbabělý komunista, což se později ukázalo jako velmi přehnané.  Geniální Štrosmajer Přes všechny drobnější i větší problémy se Miloš Kopecký dostal na samý vrchol hereckého žebříčku v tehdejším Československu a role doktora Štrosmajera mu tehdy nasadila doslova královskou korunu. Psal se rok 1977 a všichni se snažili proplouvat životem pokud možno bez problémů a tak, aby nebyli odpovědným orgánům nápadní. Podařilo se to i naší herecké jedničce. Jenomže všechny problémy a nespokojenost se v něm přece jen ukládaly, až přišel rok 1987 a s ním také památný Sjezd československých dramatických umělců. Nikdo netušil, co se již brzy odehraje.  Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Neuvěřitelný projev Když Miloš Kopecký přistoupil k mikrofonu, jeho první věty mohly soudruhy uklidnit. Dobu označil za velkou, epochální a historickou. Výborně. Dokonce vychválil naše úhlavní přátele, tedy Sovětský svaz, když řekl: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy,“ řekl a mnozí, kteří snad ještě byli trochu na pochybách, si oddychli. Ne však na dlouho…  A pak to šlo z kopce… Mistr herec totiž pokračoval: „ A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“? Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání,“ začalo jít do tuhého. A to zdaleka nebylo všechno. I když Miloš Kopecký i po všech zkušenostech s vykonavateli socialismu tuhle myšlenku zjevně nikdy neopustil, kritika z jeho úst sršela dál. Ne na teoretické myšlenky rovnosti lidí, ale na představitele strany: „Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.“ To muselo mnohé hodně bolet.  Soudruzi museli omdlévat „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí,“ pokračoval, a dokonce si dovolil vyzvat důležité soudruhy k odchodu s mírnou výhrůžkou: „Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Lze předpokládat, že o mnohé se tou dobou již pokoušel druhý infarkt. Následovaly věty o mládeži a jejích nadějích a nutnosti používat mozek, bez něhož to zkrátka nejde.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Opravdu byl zbabělý? Taková slova pronesl dva roky před listopadovou revolucí (o níž v té době nemohl mít ani potuchy, a tedy si jen těžko můžeme říkat, že mluvil s vědomím budoucího zlomu) člověk, který o sobě hovořil jako o zbabělci. Co se muselo odehrávat v jeho hlavě, když si takový projev připravoval a musel být předem smířený s tím, že bude mít svoje důsledky? Do posledního písmenka totiž platilo rčení, že sice máme svobodu projevu, ale teď ještě bude potřeba zapracovat na svobodě po projevu. Jako by to už bylo vlastně jedno, zakončil svoje vystoupení výzvou: „A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.“ Rudé právo to vyřešilo Co s tím? Redaktoři Rudého práva (a nejen oni) jistě zažili mnoho perných chvilek. Bylo potřeba informovat o sjezdu i o projevech, ale jak naložit s tímto? Nakonec chytré hlavy vymyslely a zrealizovaly vynikající nápad. Proslov seškrtaly tak, že vyšly jen jeho pochvalné části. Internet tehdy ještě nebyl, a tak bylo mnohem snazší zamaskovat nechtěné. Jenomže ouha – vše bylo nahráno a kazeta se nějakým „nedopatřením“ dostala do nepovolaných rukou a z nich se již šířily její kopie, nemluvě o celém odvysílaném projevu redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. A tak kdo chtěl, dozvěděl se všechno, co chtěl herec vzkázat národu.  Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, davdva.sk KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.

Čas načtení: 2024-05-28 06:00:00

JK Machinery: váš zpracovatel konopného semínka

Před čtyřiceti lety vznikly základy firmy v tehdejším Výzkumném ústavu mlýnského a pekárenského průmyslu. Následoval vývoj a růst, vznik akciové společnosti, expanze do světa. Hlavní činností JK Machinery je výroba čističek, třídiček a loupaček zemědělských produktů a dodávka kompletních technologií a linek na klíč. Dnes disponují širokou dealerskou sítí a jejich produkty můžete nalézt ve čtyřech světadílech.  V čem je zpracování konopného semínka specifické od ostatních semen? Specifické je jeho dvoustupňové loupání, kdy při prvním průchodu loupačkou se vyloupe menší množství než při druhém průchodu. Obtížná je poté separace slupek, kdy je zapotřebí použít speciální třísítovou čističku JCC nebo JCM v kombinaci s koncentrátorem JGC.  Co je při zpracování konopného semínka nejdůležitější, na co si dát pozor?  Kromě správně vyzrálého semínka je nejdůležitější výběr nejvhodnější velikosti semen. Při samotném procesu loupání musí být brán zřetel i na správné nastavení strojů tak, aby bylo dosaženo co největší výtěžnosti a čistoty.  Jaké stroje nabízíte firmám, které se semenem pracují? Proč by měli zvolit vás? Naši odborníci disponují dlouholetou zkušeností v oblasti zpracování konopného semene. Technologie jeho zpracování u nás prošla dlouholetým vývojem a nebojím se říci, že dnes patříme ke světové špičce. Našimi zákazníky jsou farmáři, osivárny, balírny a loupárny zemědělských komodit po celém světě. Naše sítové separátory jsou vhodné nejen k čištění po loupání semínka, ale zároveň k samotnému čištění po sklizni a k třídění na základě ... The post JK Machinery: váš zpracovatel konopného semínka appeared first on Magazín Konopí.