Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-07 09:10:30

BMW změní označování svých modelů. Z benzinových motorizací odstraní „i“. Důvodem jsou elektromobily

Mnichovská automobilka plánuje aktualizovat označení benzinových verzí svých modelů. Zmizí z něj písmeno „i“, které bude vyhrazeno už pouze pro čistě elektrické modely. Použití „íčka“ v názvu je u benzinových modelů tradiční, přišlo jako označení vstřikování paliva v sedmdesátých letech minulého století, a vydrželo až do dnešních dní. Písmenko se dnes používá dvěma způsoby. Ten […]

Čas načtení: 2024-06-11 09:17:00

EcoFlow přináší milovníkům dobrodružství novou alternátorovou nabíječku pro více energie na cestách

Düsseldorf (Německo) 11. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Zažijte outdoorová dobrodružství bez hranic díky řešení „Jezdi a dobíjej – zapoj a napájej" (Drive & Charge, Plug In & Power)Společnost EcoFlow, přední výrobce přenosných zdrojů energie a ekologických energetických řešení, rozšiřuje svou sadu řešení pro napájení na cestách o novou alternátorovou nabíječku (Alternator Charger), která jako první v oboru nabízí cestovatelům a outdoorovým nadšencům rychlé nabíjení díky využití přebytečné energie z alternátoru vozidla.Rychlé dobíjení na cestách: plné nabití 1 kWh za 1,3 hodinyKomunity uživatelů obytných vozů a dodávek či zastánců expedičního cestování (overlandingu), které hledají dostupnou energii a komfort bez nutnosti připojení k síti, potřebují neomezený přístup k elektřině, který by nebyl závislý na pevných odběrných místech či benzínových generátorech.Snadno instalovatelná alternátorová nabíječka, která se připojí přímo k baterii vozidla, umožňuje uživatelům dobíjet napájecí stanice EcoFlow přímo za jízdy a zaručuje nevyčerpatelnou zásobu energie a pohodlí jako doma při jakémkoli dobrodružství.Díky bezkonkurenčnímu výkonu 800 W a nabíjení DC-DC dokáže nabíječka Alternator Charger během jízdy efektivně doplnit 1 kWh energie za pouhých 1,3 hodiny, což je 8krát rychleji než 12V nabíječka v zapalovači cigaret.3 funkce v 1: Nabíječka, startovací zdroj a udržovač napětíKromě 800W alternátorové nabíječky slouží EcoFlow Alternator Charger také jako nouzový startér pro vozidla a obsahuje vestavěný udržovač napětí pro zvýšení životnosti baterie vozidla.Alternator Charger dokáže také zpětně napájet baterii vozidla připojením přenosné napájecí stanice, takže může posloužit jako startovací zdroj (booster) a zabránit tak uvíznutí s nepojízdným vozidlem. O trvalé plné nabití baterie vozidla se zase postará integrovaný udržovač napětí.„V dřívějších dobách záviseli milovníci obytných vozů a outdoorových aktivit na napájení v kempech nebo hlučných, silně znečišťujících benzínových generátorech, což je při cestování často omezovalo," říká vedoucí obchodního rozvoje společnosti EcoFlow ve Velké Británii a Irsku Craig Bilboe. „S čistým, tichým a flexibilním řešením ‚Jezdi a dobíjej – zapoj a napájej' od společnosti EcoFlow však mohou snadno ukládat stabilní energii přímo za jízdy. Věříme, že s nadcházejícími letními prázdninami přinese toto řešení cestovatelům flexibilnější, bohatší a dokonale svobodné cestování."Cena, dostupnost a akceNabíječku Alternator Charger lze nyní zakoupit na webových stránkách společnosti EcoFlow a na Amazon.com za oficiální cenu 329 EUR/329 GBP. Ode dneška do 17. července společnost EcoFlow rovněž startuje na webu EcoFlow i na portálu Amazon.com letní akci, která uživatelům nabídne několik zvýhodněných balíčků produktů:• Alternator Charger + DELTA Max 2000: 1328 EUR (původní cena 1628 EUR, -300 EUR) / 1228 GBP (původní cena 1378 GBP, -150 GBP)• Alternator Charger + DELTA 2: 1228 EUR (původní cena 1328 EUR, -100 EUR) / 1128 GBP (původní cena 1228 GBP, -100 GBP)• Alternator Charger + DELTA 2 Max: 2128 EUR (původní cena 2428 EUR, -300 EUR) / 1928 GBP (původní cena 2228 GBP, -300 GBP)Letní akce nabídne také řadu produktů EcoFlow za zvýhodněné ceny, a to včetně přenosných elektrocentrál, solárních panelů a chytrých ekosystémových zařízení. Zákazníci se mohou těšit na úsporu až 1300 €/1200 GBP, díky níž se na letní outdoorové dobrodružství bez hranic vybaví mnohem výhodněji.O společnosti EcoFlow:EcoFlow je přední dodavatel ekologických energetických řešení s vizí přinášet energii novému světu. Od svého založení v roce 2017 si společnost EcoFlow klade za cíl stát se spolehlivým a důvěryhodným energetickým společníkem pro jednotlivce a rodiny po celém světě a poskytovat dostupná a obnovitelná energetická řešení doma, venku i v mobilních prostorách. Dnes má společnost EcoFlow provozní ústředí v USA, Německu a Japonsku a poskytuje služby více než 3 milionům uživatelů na více než 100 trzích po celém světě. Další informace najdete na https://www.ecoflow.com/eu.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2432976/image_5016319_22687443.jpg KONTAKT: Don Dong, don.dong@ecoflow.com 

Čas načtení:

Cesta do Chorvatska s CNG už není žádný problém

Chorvatsko je jednou z nejoblíbenějších destinací pro letní dovolenou Čechů, kteří sem přijíždějí nejčastěji vlastními vozy. Vlastní doprava je v řadě ohledů velmi praktická a v případě benzínových a

Čas načtení: 2021-09-29 21:45:00

Regenerace DPF filtru a co byste o ní měli vědět

Jak pravděpodobně víte, dieselové motory při spalování produkují drobné částičky sazí. Vznikají také u benzinových motorů, ale ten dieselový jich vyprodukuje zhruba dvěstěkrát více. Pro člověka jsou karcinogenní, a proto je důležité je zachytávat. Přesně k tomu slouží DPF filtr. DPF filtr DPF filt ...

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-09-06 17:03:46

V Lidicích se uskuteční spanilá jízda veteránů i výstava o zdejším památníku po roce 1989

Letos se bude konat v pořadí již 6. ročník Lidického okruhu, spanilé jízdy veteránů. Přibližně dvacetikilometrové vyjížďka navazuje na druhou polovinu 50. let minulého století, kdy se v Lidicích konaly závody motocyklů a automobilů. Jako spolujezdci se tehdy představily i dvě pozdější československé legendy silničních motocyklů, tovární jezdci značky JAWA, Gustav Havel či František Šťastný. V Památníku Lidice ale chystají i další akce. Tradici se rozhodl Památník Lidice obnovit v roce 2014. Nešlo ale již o závodění jako především o přátelské setkání benzinových nadšenců se stylovými automobilovými a motocyklovými veterány. Se stoupající oblibou se každý rok počet účastníků zvyšuje (loni jich bylo 1300). Na všechny příchozí čeká nejen řada moto exemplářů, často muzejních kousků, ale také nabitý doprovodný program. Hudební doprovod bude celý den zajišťovat hudební skupina Horváth Band. Další součástí programu bude například módní přehlídka dobového oblečení, ukázka policejní a záchranářské práce a techniky, rukodělná dílna pro děti, malá burza autodílů, minijarmark, ochutnávka vín, Postoloprtské mažoretky nebo program Autoklubu České republiky. To vše za moderace Martina Karlíka z Českého rozhlasu. Po celý den bude také vstup do všech expozic Památníku Lidice zdarma v rámci Dne Evropského Dědictví. Program: 11.00 – 13.00: Přehlídka veteránů a hodnocení diváky 13.00 – 14.00: Spanilá jízda Lidice > Makotřasy > Běloky > Hřebeč > Buštěhrad > Lidice 14.00 – 14.30: Vyhlášení nejkrásnějšího automobilu a motocyklu a dalších cen 15.15: Společný odjezd Památníku Lidice a položení květin u pomníku dětských obětí válek 15. ročník Lidických zimních večerů I v roce 2019 pokračují debaty se známými osobnostmi v Lidické galerii. září od 18:00 – křeslo pro Alexandra Hemalu (moderátor, hlasatel). září od 18:00 – křeslo pro Elišku Haškovou Coolidge (v letech 1963 až 1981 byla zodpovědná za styk s veřejností pěti amerických prezidentů). Výstava „Lidice a Ležáky po roce 1989 – svoboda, která přinesla nezájem“ Ve čtvrtek 19. září se koná vernisáž výstavy ukazující, jak se proměnily Lidice po roce 1989, jak se změnilo jejich vnímání a zájem o ně. Součástí akce bude divadelní představení v zahradě Lidické galerie, kdy Městské divadlo v Kladně představí své nastudování slavné jednoaktovky Václava Havla z roku 1975. Výstava v síni In Memoriam potrvá až do 31. prosince. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 12:34:00

Kam z Česka pro levnější Teslu a Škodu Enyaq? Rozdíly v cenách evropských ojetin jdou i do stovek tisíc korun

Na domácím trhu s ojetými vozy je rušno. Kvalitních aut je málo, poptávka oproti tomu veliká a prodejci tak šponují ceny. Vedle poptávky po klasických naftových a benzínových autech z druhé ruky začíná ožívat sháňka i po těch elektrických. Ta se na...

Čas načtení: 2024-03-08 12:34:00

Kam z Česka pro levnější Teslu a Škodu Enyaq? Rozdíly v cenách ojetin jdou i do stovek tisíc

Na domácím trhu s ojetými vozy je rušno. Kvalitních aut je málo, poptávka oproti tomu veliká, a prodejci tak šponují ceny. Vedle poptávky po klasických naftových a benzinových autech z druhé ruky začíná ožívat sháňka i po těch elektrických. Ta se na...

Čas načtení: 2024-04-02 17:18:23

Test Volkswagen Touareg R eHybrid | plug-in hybrid (2024)

Volkswagen Touareg prošel drobnou modernizací, která se zlehka podepsala na vzhledu i na výbavě, ale techniku ponechala. Stále si tak lze vybírat z naftových, benzinových nebo plug-in hybridních pohonných jednotek. A právě vrcholný plug-in hybrid jsme otestovali. Co je nového? Facelift Touaregu se představil už loni na jaře a objednávky byly spuštěny v létě. První […]

Čas načtení: 2024-04-18 17:58:00

Cena benzinu? Doporučení. Sledujte pozorně Izrael

V České republice před dvěma dny cenové totemy na benzinových pumpách překonaly částku 40,- Kč za litr benzinu. Průměrně teď litr benzinu stojí 40,12 Kč, litr nafty pak 39,19 Kč. Jak hluboko do kapsy budou muset řidiči v blízké budoucnosti sáhnout, záleží hlavně na napětí mezi Izraelem a Íránem. Pokud Izrael zaútočí, ceny začnou šplhat nahoru. Pokud nezaútočí, můžeme se dočkat dokonce i zlevňování. Nebo přinejmenším stagnace.

Čas načtení: 2024-04-22 05:45:00

Poláci chtějí zakázat prodej alkoholu na benzinkách. Podobný nápad byl i v Česku

Polské ministerstvo zdravotnictví by rádo zakázalo prodej alkoholu na benzínových stanicích v Polsku. Podobný nápad se zrodil před několika lety i v Česku. Nedává to příliš smysl, hodnotí šéf sdružení českých čerpadlářů Ivan Indráček.

Čas načtení: 2024-05-06 15:41:30

Modernizovaný Hyundai Tucson startuje na českém trhu. Jeho cena začíná na 649 990 Kč

Modernizace modelu Hyundai Tucson přináší atraktivní vylepšení vnějšího vzhledu, ale také výrazně přepracovaný interiér, který je modernější a současně praktičtější. Tucson je i nadále k dispozici se širokou paletou motorizací, které uspokojí různorodé potřeby. Od základních benzinových a dieselových motorů, přes mild-hybridní, hybridní až po plug-in hybridní verzi. Rozšířením nabídky je PHEV verze s pohonem pouze předních […]

Čas načtení: 2024-05-10 09:10:45

Hyundai Staria už brzy přijde o naftový motor, místo toho dostane hybrid

Po tom, co Hyundai ukončil výrobu benzinových modelů své sportovní divize Hyundai N, chystá se na ukončení výroby dalšího oblíbeného pohonu. Hyundai Staria přijde o naftový motor, místo toho dostane hybridní pohon. Stane se tak už letos.  V České republice je Hyundai Staria v nabídce výhradně s naftovým 2,2litrovým čtyřválcem, u kterého lze volit mezi […]

Čas načtení: 2024-05-21 17:03:00

Kamion na vodíkové palivové články? Honda vidí budoucnost právě zde

Zdá se, že je celkem jasné, jaká bude budoucnost osobní automobilové dopravy – podle aktuálního směřování bychom měli z benzínových a naftových aut přesednout do elektromobilů. Pořád ale zbývá vyřešit palčivý problém nákladní dopravy, pro kterou je bateriový pohon dost omezující. Možnou odpověď na složitou otázku teď nabízí Honda.

Čas načtení: 2024-05-22 15:43:37

Čína vrací úder Evropě a USA. Zvýší dovozní cla na luxusní benzinová auta?

Čína by kvůli obchodní politice Evropské unie a Spojených států měla zvýšit clo na dovoz velkých benzinových aut.

Čas načtení: 2024-05-23 00:00:00

Čínská odveta v automobilové obchodní válce. Expert navrhuje zvýšit cla

Čína by kvůli obchodní politice Evropské unie a Spojených států měla zvýšit clo na dovoz velkých benzinových aut z nynějších 15 na 25 procent. Čínskému listu Global Times to řekl zástupce Čínského střediska pro automobilové technologie a výzkum (CATARC) Liou Pin. „Spojené státy výrazně zvyšují cla na dovoz automobilů z Číny, zatímco EU podobný krok zvažuje,“ uvedla agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-05-24 11:00:00

Čelisti: Mad Max je náš benzín. Furiosa postupně přidává plyn akční euforie

Za doprovodu vokálního hurikánu Dalibora Jandy vjela po zuby ozbrojená motokára Čelistí do Pustiny, kde už 45 let káže evangelium potu, prachu a benzínových výparů dvanáctiválcový abbé George Miller. A jeho evangelium pomsty podle Furiosy je jedním z vrcholů celé ságy.

Čas načtení: 2024-05-28 17:18:49

Zachrání Toyota spalovací motory? Vyvinula nový benzin s nízkými emisemi

Společnosti Toyota a Chevron společně vyvinuly nový typ benzinu s nízkými emisemi, který během svého životního cyklu produkuje o 40 % méně CO2 než tradiční benzin vyráběný z ropy. Nové palivo lze používat v téměř všech benzinových automobilech, které již jezdí po celém světě. Řidiči budou moci dekarbonizovat své automobily ze dne na den, aniž […]

Čas načtení: 2024-06-03 11:39:00

Toyota vyvinula nový benzin s nízkými emisemi

Společnosti Toyota a Chevron společně vyvinuly nový typ benzinu s nízkými emisemi, který během svého životního cyklu produkuje o 40 procent méně CO2 než tradiční benzin vyráběný z ropy. Nové palivo lze používat v téměř všech benzinových automobilech, které již jezdí po celém světě.