Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-15 20:41:18

Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně

„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.   Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.   Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?   Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.   První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.   Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?  Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.   Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?    Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.   Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.   Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.   

Čas načtení: 2024-09-05 05:00:00

Hvězda Vyprávěj Andrea Růžičková: Ukázala svůj nejstarší kousek! Po 12 letech ho stále oblékne

V šatníku slavných. Pořad, který nejen představuje styl řady významných dam i pánů naší společnosti, ale odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl sympatická herečka Andrea Růžičková, rozená Kerestešová, která oblečení vnímá jako vyjádření sebe samotné. Přes den plných aktivit se dvojnásobná maminka cítí nejlépe v neutrálních barvách a sportovní eleganci, na večer, kdy chce upoutat pozornost a rozzářit se, vsází na výrazné optimistické barvy a ultra ženské siluety. A právě proto nás přivítala v nádherných prostorách obchodu Lazy Eye, kde se potkávají padesátá léta s absolutní esencí ženskosti. Který kousek je v jejím šatníku úplně nejstarší a v čem se cítí nejpohodlněji? Pohodlně se usaďte, další díl V šatníku slavných právě začíná.  

Čas načtení: 2024-12-05 06:00:00

Olga Menzelová v kabátu po manželovi: Není to jediný kousek, který nosí po oscarovém režisérovi!

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl řady významných dam naší společnosti, ale odkrývá také poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl tolik půvabná a charismatická producentka Olga Menzelová, která je v módě velmi osobitá, ale také konzistentní. Nelpí tak na trendech, jako na opravdu kvalitních udržitelných kouscích, které lze lehce kombinovat a vydrží v šatníku roky. Není tedy divu, že nosí klidně i dvacet let staré oblečení, především však módní kousky s výjimečným příběhem. O kterých tu vedeme řeč a co vše nám prozradila o svém vkusu? Pohodlně se usaďte, zbrusu nový díl V šatníku slavných právě začíná.

Čas načtení: 2010-09-20 00:00:00

Slavné tenisky: Jaden Smith, Justin Timberlake či Lebron James, kdo má nejlépe vybavený botník?

Snad skoro každý by chtěl nahlédnout do soukromí slavných, a my sneakersheads se zaměřujeme pouze na tenisky, takže bychom rádi prozkoumali především botníky celebrit. Díky magazínu Slavné tenisky se nám to daří! Tento magazín nám pomáhá mapovat tenisky slavných, jelikož je sleduje na ulicích či ko ...

Čas načtení: 2009-09-21 00:00:00

Kanye West, Fat Joe, Nelly, Chris Brown a další v devátém díle Slavných tenisek

Je tomu dalších sedm dní, co jsme uvedli poslední osmý díl Slavných tenisek, který můžete nalézt zde, a jsme tu s dalším dílem, ve kterém nahlédnete do botníků slavných. V tomto díle se objevují známá jména jako Kanye West, Fat Joe, Nelly, Chris Brown, Jay-Z a Lil Wayne, kteří na svých nohou v tom ...

Čas načtení: 2022-01-16 20:32:48

Lucie Vondráčková chodí ráda do lesa

Jsem velmi, velmi, velmi vzdálen show-byznysu a hrátkám kolem „hvězd“ a „hvězdiček“, kolem jejich avantýr. Mnohdy neznám ani jejich jména a co vytvořily, maximálně někdy zaznamenám nějakou písničku bez toho, že by mně zajímalo od koho je. Jsem jejich velmi špatným příznivcem už jen proto, že nesnáším povrchnost života a hledání úspěchu za každou cenu, čímž bývají „hvězdy“ zpravidla proslulé. Pro tyto osoby je často důležitější se nechávat vidět na bujarých večírcích a prezentovat své bohatství, své róby a účesy, než se věnovat běžným lidským hodnotám. Samozřejmě, že i mezi nimi jsou osobnosti, které neztratily lidský rozměr, a i přes svou slávu zůstávají lidmi s pevnými nohami na zemi. A jsou mezi nimi i tací, kteří mají pochopení pro problémy, starosti a katastrofy obyčejných lidí, jenž nemají to jejich štěstí či jejich talent získaný od Boha, a umějí pomáhat. Jim všechna čest! Patří k nim například Lucka Vondráčková, která stále zůstala přes své úspěchy a slávu i obyčejnou holkou, jenž se raději než v načinčaných robách toulá po lese. A to je mi velmi sympatické. Les je kolébka moudrosti, čistoty, radosti, ale i tak potřebného čistého vzduchu. Indiáni milují les a jejich obyvatele, zvířata a rostliny. Lucka mi před časem, protože má asi i dobré srdce, přispívala několik let na školné mladým indiánům z kmene Yekuana ve venezuelské Amazonii prostřednictvím mé nadace Velká Amazonie, ale nikde to ani nepotřebovala ukazovat. Občas jsem ji před lety vídával, jak si to z Flory někam peláší pěšky, a když jsem se jí zeptal kam, tak prý do Strašnic, kde bydlela s rodiči. Devět deset stanic tramvají raději pěšky, pro radost z pohybu. Tu radost z pohybu asi její nedávný (či současný?) přítel Petr Vojnar moc nemá. On se asi po lesích a pěšky po Praze moc nepohybuje. Nechci Lucce radit, toho jsem dalek, ale on není šálek její kávy. Jeho nedávné prohlášení o cestě do Ameriky, a jak jinak v jeho branži než do Las Vegas (protože to je podle něj asi ta pravá nefalšovaná Amerika), které jsem náhodně zahlédl, mne dostalo. A znova mi tím ukázal tu prázdnotu a jistou nadutost některých slavných či spíše rádoby slavných osob, které mají v portmonce. Musel se ukázat, že neletí jako obyč lidi ekonomickou třídou, ale business třídou, že na to má. Tou třídou prostě pro lepší lidi, kteří jsou bohatí. Ale dobře, když na to mám, tak s ní jedu, ale ty řeči kolem, to je ta hrůza. On dává tak nějak okatě najevo, že by se přece nešpinil s těmi obyč lidmi v „dobytčáku“, kterým stačí obyčejné sedačky. On přece musí ležet a spát, asi že má už své roky, a ekonomickou třídu by nepřežil. On musí dávat najevo, že je něco víc. Jo a taky píše, jak se těší na hrací mašiny. Jasně, má na to prohrávat! To je přece ten správný adrenalin s bačkorama v teple a v ruce lahváč. To je úroveň zábavy! To je úroveň „chlapa“? Stále i v pár větách dává najevo, že na to má a ostatní ať tiše sedí u „bedny“. Zato ta Lucka najevo nedává nic. Nepotřebuje to dávat, stačí ji, že je výborná zpěvačka, že umí a lidi ji mají rádi. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Taky ji mám rád. A tak ji přeji taky výborného partnera, který s ní bude chodit i do lesa a nebude se vytahovat, že lítá v byznys!

Čas načtení: 2021-07-08 13:49:20

Zákon pro člověka učiněn jest…

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali? Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu. Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid. Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis: „Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“ „Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“ Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní: „I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli. Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid. Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil). Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo. Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli. Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 07:00:00

Ranní úvaha: Markéta Pilátová: Deníková magie

Bylo nás deset a seděli jsme v galerii v Litomyšli. Snažili jsme se přijít na to, jak psát deník a proč si ho vlastně psát. A taky jsme si vyprávěli, jak deník píšeme. A jak a kolikrát jsme už začali a přestali a znova začali. A já četla z deníků slavných lidí, kteří si vedli vtipné, nebo dojemné zápisky svých slavných, ale v něčem stejně banálních životů jako jsou ty naše.

Čas načtení: 2024-06-06 05:00:00

Vlastina Svátková módním chameleonem: Dříve volánky, teď to musí plandat!

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl z řad významných dam i pánů tamní společnosti, odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl úspěšná žena různých profesí, které se dokonale doplňují.  Je spisovatelkou, designérkou šperků, ale i výraznou herečkou, kdy první role v bondovce Casino Royale ji katapultovala do hereckých výšin. A není jí nikdo jiný, než Vlastina Svátková, která nás přivítala v lukrativních prostorách udržitelné značky JULIE STORE. Pohodlně se usaďte, začínáme!

Čas načtení: 2024-06-06 05:00:00

Vlastina Svátková změnila svůj styl! Jednu věc by podle stylistky ale měla vrátit

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl z řad významných dam i pánů naší společnosti, odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl úspěšná žena různých profesí, které se dokonale doplňují. Je spisovatelkou, designérkou šperků, ale i výraznou herečkou, kdy první role v bondovce Casino Royale ji katapultovala do hereckých výšin. A není jí nikdo jiný než Vlastina Svátková, která nás přivítala v lukrativních prostorách udržitelné značky JULIE STORE. Pohodlně se usaďte, začínáme!

Čas načtení: 2024-06-13 05:00:00

Stylistka Veroniky Kašákové o ní říká, že je nudná! Co je v jejím šatníku na škodu?

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl z řad významných dam i pánů tamní společnosti, odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám představí svůj styl modelka a finalistka České Miss 2014 Veronika Sovadina Kašáková, která je rovněž zakladatelkou Nadačního fondu Veroniky Kašákové, který pomáhá dětem z dětských domovů. Především je však mámou, kdy je kvalita a pohodlí pro ni jednoznačnou doménou. Proto nás přivítala v showroomu značky Anamé, pro kterou jsou prvotřídní materiály společným ekvivalentem.

Čas načtení: 2024-06-19 14:57:24

Tanzanit - kámen vzácnější než diamant

Tanzanit najdete jen na jednom místě na světě Tanzanit má pouze jedno naleziště - oblast pohoří Merelani na severu Tanzanie, poblíž ikonického Kilimandžára. Jeho vzácnost a exkluzivita z něj činí velmi vyhledávaný drahokam, který je často označován za cennější než diamant. Šperky s tanzanitem jsou proto velmi populární a žádané.  Klenoty Amber Stříbrný prsten s tanzanitem a topazy Legenda o prvním nálezu Historie tanzanitu je spojena s legendou, která říká, že první kus tohoto drahokamu objevili masajští pastevci. Po velkém požáru způsobeném bleskem narazili na lesknoucí se modré krystaly. Masajské kmeny věří, že tanzanit má mystické a léčivé vlastnosti. Masajské ženy dostávají při porodu fialový šál, symbolizující tanzanit, který má přinést štěstí a ochranu novorozence. Pleochroismus tanzanitu - výjimečná vlastnost barev Tanzanit je známý svou silnou pleochroicitou - optickým jevem, při kterém se barva minerálu mění v závislosti na směru pozorování. Tento efekt je způsobený tím, že pleochroické minerály absorbují světlo různých vlnových délek různě v závislosti na směru krystalové osy. Tanzanit při různých úhlech pohledu může vykazovat tři odlišné barvy: modrou, fialovou a někdy červenohnědou. Kombinace jeho jedinečných barevných změn, vzácného naleziště a bohaté historie přispívá k jeho prestiži na trhu s drahokamy. Canva Set šperků s tanzanitem (Canva) Tanzanit mezi top 4 modrými drahokamy Tanzanit se stal jedním z nejoblíbenějších modrých drahokamů. Konkuruje akvamarínu, topazu a safíru, i když každý z těchto kamenů má svou jedinečnou barvu a vlastnosti. Po svém objevení získal tanzanit rychle celosvětovou pozornost. Společnost Tiffany & Co. hrála zásadní roli při jeho uvedení na trh, když mu dala název odkazující na jeho jedinečný původ.  Jak poznat pravý tanzanit Běžným okem tanzanit snadno zaměníte za už zmíněné jiné drahé kameny modré barvy. Ten pravý tanzanit se vyznačuje intenzivním odstínem modré s leskem až do fialova.  Pixabay Stříbrný náhrdelník s tanzanitem Beyoncé i vévodkyně Kate jej milují Šperky s tanzanitem si oblíbilo mnoho slavných žen. Sarah Jessica Parker, hvězda seriálu Sex ve městě, nosí často výrazné šperky s tanzanitem. Beyoncé dostala masivní prsten s tanzanitem od svého manžela, rappera Jay-Z. Tanzanit podtrhuje krásu hereček Anne Hathaway a Cate Blanchett. Vévodkyně Kate byla spatřena před lety ozdobena krásným přívěskem a náušnicemi s tanzanitem ve tvaru hrušky. Odhadovaná hodnota jejích šperků byla tehdy asi 8400 liber (asi 245 tisíc korun). Zajímá vás styl světových celebrit? Určitě vás bude bavit článek o oblíbených parfémech slavných hereček a zpěvaček. Překvapí vás, jaká vůně vede právě například u Beyoncé. Přidejte tanzanit ke svým šperkům Tanzanit není jen krásným drahokamem, ale také fascinujícím kouskem přírodní historie s bohatými legendami. Jeho původ, spojený s krásnou a divokou přírodou Tanzanie, spolu s jeho magickými vlastnostmi a oblibou mezi celebritami, z něj činí skutečný poklad mezi drahokamy. Jeho krása a vzácnost zaručují, že tanzanit bude i nadále fascinovat a přitahovat pozornost klenotníků i milovníků drahokamů po celém světě.    

Čas načtení: 2024-06-20 05:00:00

Nejkrásnější česká violoncellistka Terezie Kovalová šokovala stylistku množstvím tenisek! A čím si vylepšuje styl?

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl z řad významných dam i pánů tamní společnosti, odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl příležitostná modelka, avšak zejména talentem obdařená hudebnice, violoncellistka Terezie Kovalová. Je přímo charakteristická pro nošení černé barvy, ale i oversize střihů, díky čemuž o sobě říká, že je tak trošku vagabund. Její styl ale značně zvyšují laťku doplňky jako sluneční brýle nebo smyslné popruhy. Ovšem na co je zatížená, tak na udržitelné, doteku příjemné materiály, a proto nás přivítala v prostorách značky Afka, za kterou stojí česká designérka Vendula Niklová. Jaké jsou další módní neřesti Terezie Kovalové a proč už od puberty lákají sexy harnessy?

Čas načtení: 2024-06-27 05:00:00

Bára Nesvadbová milovnicí vintage módy: Nosí 23 let starou bundu, za její stav ale schytala kritiku!

V šatníku slavných. Pořad, který představuje nejen styl řady významných dam i pánů naší společnosti, ale odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl spisovatelka, novinářka a zakladatelka Be Charity Barbara Nesvadbová. Černá barva je přímo signifikantním prvkem jejího stylu, stejně tak platinové vlasy či rudé rty. Jaké dlouholeté poklady ukrývá v šatníku a co nakupuje v řetězcích?

Čas načtení: 2024-06-28 15:00:58

Umělá inteligence oživila klasické meme, ze slavných fotek jsou živá videa

Nové platformy pro tvorbu AI videa oživují staré internetové vtípky Zatím jde pouze o drobnost pro pobavení, ale technologie AI videí je teprve na začátku Co se stane až si budete moct libovolně rozpohybovat fotky ve vaší virtuální knihovně? Staré dobré internetové memy získávají díky nejnovějším nástrojům generativní umělé inteligence, zaměřené na tvorbu videí, druhý dech. Přečtěte si celý článek Umělá inteligence oživila klasické meme, ze slavných fotek jsou živá videa

Čas načtení: 2024-07-12 06:00:00

Báru Polákovou v černé nikdy neuvidíte! Víme, proč ji nenosí a co ji naučila slavná návrhářka!

V šatníku slavných. Pořad, který nejen představuje styl řady významných dam i pánů naší společnosti, ale odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl Barbora Poláková, úspěšná zpěvačka, pětinásobná držitelka hudebních cen Anděl, herečka, maminka dvou dcer, ale také milovnice udržitelné, lokální tvorby a pestrobarevné palety barev. Proto nás přivítala v dechberoucích prostorách ateliéru designérky Kateřiny Geislerové, která Báru naučila v módě mnohé. Čím si vykrystalizovala svůj styl, co je jejím klíčem k udržitelnosti a jaký je její nákupní motto?

Čas načtení: 2024-07-23 11:00:01

Režisér Zdeněk Troška v Dijonu. Málem mu unikla francouzská maturita

Nejslavnější hoštický rodák absolvoval pražskou FAMU – obor filmová a televizní režie. Předtím však studoval ve Francii, jak se dočteme na www.zdenektroska.cz. „Střední školu absolvoval ve francouzském Dijonu na Lycée Camot, kde také odmaturoval.“ Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí U maturity to ale neměl jednoduché, protože přišel tenkrát pozdě. Měl ale velké štěstí, když v učebně čekala paní profesorka, která vypadala jako studentka. Troška se domníval, že také čeká na zkoušku, ale to se přepočítal. Začal jí tykat a zeptal se: „Promiň, prosím tě, tady mají ty maturity z němčiny?“ A kde prý je zkoušející. A mladičká pedagožka mu sdělila, že ho bude zkoušet ona.  Troškův Kameňák je dno. Uráží Čechy, ti si přesto otevřou lahváče a vesele chrochtají Číst více Byl z toho v šoku a omlouval se za své zpoždění. „Vyprávěl jsem jí, že jsme měli zdržení, zatímco ona mne uklidňovala, že je to v pořádku.“ Následovala zkouška dospělosti. Měl za úkol pracovat na cizojazyčném textu, což mu nečinilo velké problémy. Doslova perlil a dostal jedničku. Profesorka se domnívala, že je Němec, neboť mluvil jako rodilý mluvčí. On ji ujistil, že žádný Němec není a že asi umí především proto, že se učil. Proč přišel pozdě Vietnamky – žabky, kterým se tak říkalo v 70. letech. Víkend před maturitou trávil na chalupě v Alpách se svými francouzskými přáteli. Termín maturity z němčiny měl v pondělí v 11 hodin dopoledne. Z Alp vyrazili brzy ráno, ale jako z udělání se jim porouchalo auto. „K maturitě jsem tedy doletěl na poslední chvíli v tričku, pruhovaných texaskách a s vietnamkami na nohách,“ vysvětluje v knize Trapasy slavných. Měl strach, že má průšvih a že zmeškal maturitu. Troška vzpomínal na Růžičkovou a Jiráskovou: Sprostá slova i nevraživost Číst více Pointa ve vinárně Když potom po zkoušce zašel s mladou profesorkou do vinárny, oběma se očividně ulevilo. Po přípitku se mu mladá učitelka svěřila: „Já se vám musím k něčemu přiznat. Víte, vy jste na mne mluvil takovou němčinou, s takovým přízvukem, že jsem vám skoro vůbec nerozuměla, a abych se neztrapnila, tak jsem vám raději napsala jedničku!“  Tato historka svědčí o tom, že Zdeněk Troška se v životě nikdy neztratil, a zároveň kolem sebe stále rozdává radost, pohodu a humor. Bere život tak, jak jde, a s potížemi se vyrovnává s přehledem. „Všechno ještě není tak špatné, jak nám to někdy připadá. Život přece není černá kronika,“ vysvětluje v knize Trapasy slavných. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vzestup a pád Mariky Gombitové. Přes těžký úraz zpívala dál.

Čas načtení: 2024-07-25 05:00:00

Denisa Dvořáková o svém stylu: Jsem fakt kluk! Co by na ní změnila stylistka?

V šatníku slavných. Pořad, který nejen představuje styl řady významných dam i pánů naší společnosti, ale odkryje mimo jiné i poklady z designérské scény. Dnes nám odtajní svůj styl topmodelka a účastnice reality show Survivor Denisa Dvořáková, která je v osobní rovině absolutním protipólem oproti té profesní. Džíny s pánským podtónem, které spíše vypadají, že je ukradla ze skříně svému příteli, jsou totiž, jak sama říká, jejím poznávacím znamením. Zbožňuje ale i mikiny a kvalitní tenisky. Na společenských akcích se pak promění v pravou dámu s jistým ženským sex-appealem převážně v modelech designéra Lukáše Macháčka či Michaela Kováčika, jejichž kousky vybírá v OBSESSION CONCEPT STORE. A právě v prostorách tohoto obchodu těch nejluxusnějších značek nás Denisa přivítala. Na co dále nedá dopustit, do čeho se nebojí investovat nemalé peníze a za co se jí kamarádi smějí?