Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-01 13:08:00

Češi jako první na světě budou krmit zvířata masem z laboratoře. Další cíl? Steak pro lidi

Stále více osob se rozhoduje kvůli dopadům živočišné produkce na klima a etickým otázkám nekonzumovat maso. Volí rostlinné náhražky, které sice můžou být chutné, ale není to „ono“. Variantou by mohlo být maso, které je vypěstované v laboratoři, tzv. kultivované. Jeho vývojem se zabývá český start-up Bene Meat Technologies, který již zaznamenal dílčí úspěch – dostal evropskou certifikaci, díky které může jako první podnik na světě začít kultivované maso prodávat ve formě krmiva pro kočky a psy.

Čas načtení: 2020-05-17 14:16:52

U knihovny s Petrem Bílkem: O síle jména, „telefonátu otci“ do záhrobí a zapřisáhlém civilismu

Kultivované důvěryhodnosti knihy Příležitostné nápady bez jména autorky od Eleny Ferrante působily polovičním dojmem, Arnošt Goldflam je pozoruhodným pokračovatelem Karla Poláčka a Oty Pavla a Jiří Kolář kladl důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky.   Elena Ferrante: Příležitostné nápady (Prostor 2020/ překlad Anna Kudrnová) Italská bestselleristka stále neproniknutelně skrytá za svým pseudonymem vyslyšela výzvu a rok 2018 věnovala každotýdennímu sloupku pro britský deník The Guardian. Texty nyní vyšly s nápaditými ilustracemi Andrey Uciniho i česky. Autorčin tematický rozptyl není ohromující. Vyhýbá se aktualitám a své myšlení nechává kroužit kolem problematiky psaní a vlastních hodnotových preferencí. Její kultivované důvěrnosti by působily polovičním dojmem, kdyby čtenář neměl pocit, že nahlíží do kuchyně slavné spisovatelky. Například: „Jediná závislost, kterou dobře znám, je závislost na tabáku, kouřila jsem totiž od dvanácti let.“ Tohle by mohl napsat kdekdo a nechalo by vás to chladnými. Jenže když to napíše Ferrante, tiskne to i Guardian.   Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn (Sefer 2012) Goldflama (1946) vnímá kulturní obec hlavně jako herce a divadelního autora a režiséra. Méně je těch, kterým nezůstalo utajeno, že jde o pozoruhodného spisovatele navazujícího na linii české prózy započaté někde u Vojtěcha Rakouse a pokračující Karlem Poláčkem až k Otu Pavlovi. Poloha českožidovské narace je z podstaty ironická a nesena je také moudrým nadhledem i v situacích krajně a povážlivě tragických. Tento svazek povídek je Goldflamův v pořadí třetí. Zatímco předcházející knížka měla filiace spíše kafkovské, zde se ocitáme v silovém poli dobře známém z próz Pavlových – autor se vyrovnává se svým vztahem ke zvláštní postavě otce. Jde o „telefonát otci“ do záhrobí, že syn nedopadl tak špatně, jak mu rodič prorokoval.   Jiří Kolář: Očitý svědek (Arkýř, Karel Jadrný, 1983) Exulant Karel Jadrný se zasloužil o českou literaturu nejen svým noblesním nakladatelstvím v Mnichově, ale po listopadu 1989 i tím, že ve svém restituovaném pražském domě poskytl útulek Antonínu Brouskovi, když mu bylo nejhůř. A Jiří Kolář si v této knize a v roce 1949 vyzkoušel to, co pak doporučil Bohumilu Hrabalovi i Ludvíku Vaculíkovi. Den co den si zapisoval, co prožil nebo co ho napadlo. Přicházel tak ke slovu jeho zapřisáhlý civilismus a důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky. Z plynutí třeskutého poúnorového času vystupuje jako tragický vrchol svědectví o odchodu Františka Halase. Spolu s Pavlem Juráčkem se chce zopakovat: Deník je literatura. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-08-31 14:16:00

11 potravin, které obsahují probiotika

Probiotika zlepšují zdraví trávicího ústrojí, pomáhají při depresi a účinně působí také v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Zde je seznam 11 potravin, které jsou největšími přírodními zdroji probiotik a jako bonus jsou taky super zdravé a chutné. Probiotika (neplést s prebiotiky) jsou živé organizmy, které prospívají vašemu zdraví. Patří mezi ně zejména užitečné baktérie, které v těle plní některé důležité funkce a pomáhají udržovat vaše tělo a mozek v dobrém a funkčním stavu.Potraviny, které obsahují probiotika, jsou také velmi zdravé. Podle některých studií navíc dokonce zlepšují zdraví vaší pokožky. Probiotika se často užívají pro zlepšení zdraví střev (například po průjmových onemocněních nebo při zácpě, po užívání antibiotik apod.).  Většina lidí konzumuje probiotika ve formě doplňků stravy, ale probiotické bakterie se vyskytují i v přírodních potravinách, které prošly bakteriálním kvašením (takzvané kvašené nebo fermentované potraviny).Potraviny, které jsou největšími přírodními zdroji probiotikJogurtJogurt je jedním z nejlepších zdrojů probiotik, tedy užitečných a "hodných" baktérií, které mají řadu léčivých účinků na vaše zdraví. Jogurt se vyrábí z mléka kvašením, na kterém se podílí užitečné a zdraví prospěšné baktérie, zejména laktobacily a bifidobakterie. Konzumace jogurtu prospívá vašemu zdraví a pomáhá také zlepšovat zdraví kostí. Jogurt dokonce pomáhá i lidem s vysokým krevním tlakem. U dětí jogurt může pomoci zmírnit projevy průjmů vyvolaných užíváním antibiotik. A ukazuje se, že jogurt může pomoci zmírňovat i projevy syndromu dráždivého tračníku.Pokud trpíte laktózovou intolerancí (nesnášenlivostí mléčného cukru - laktózy), může pro vás být jogurt vhodnější než mléko. Je tomu tak proto, že baktérie mění část laktózy na kyselinu mléčnou, což je také důvod, proč jogurt chutná trochu nakysle. Mějte však na paměti, že ne každý jogurt obsahuje živé probiotické kultury. Někdy se tyto živé baktérie během výroby jogurtu usmrtí a jogurt je pak bez probiotik. Z tohoto důvodu si kupujte jogurty s aktivními nebo živými kulturami. KefírKefír je kvašený mléčný nápoj s vysokým obsahem probiotik. Vyrábí se přidáním kefírových zrn do kravského nebo kozího mléka. Kefírová zrna nejsou cereálie (obilná zrna), ale jedná se v podstatě o bakteriální kultury laktobacilů a kvasinek, které vypadají podobně jako "květák". Kefír je velmi bohatým zdrojem probiotik. Slovo kefír údajně pochází z turečtiny (ze slova keyif, což znamená "dobrý pocit" po jídle). Kefír má řadu kladných účinků na lidské zdraví. Posiluje zdraví kostí, pomáhá léčit zažívací potíže a také chrání před infekčními nemocemi.Ikdyž v našich končinách je nejznámějším zdrojem probiotik jogurt, na kefír bychom neměli zapomínat, protože je dokonce ještě lepším zdrojem probiotik než jogurt. Kefír totiž obsahuje řadu významných kmenů užitečných baktérií a kvasinek a díky tomu má rozmanité a silné probiotické účinky. Stejně jako jogurt, je i kefír obvykle dobře snášen i lidmi, kteří trpí laktózovou intolerancí. Kysané zelíKysané zelí je pokrm vzniklý mléčným kvašením jemně nastrouhaného zelí (tedy kvašením laktobakteriemi). Jedná se o jedno z nejstarších jídel, které je oblíbenou pochoutkou v řadě zemí, a to zejména v Evropě. Kysané zelí se často používá jako příloha k různým pokrmům (asi všichni známe vepřovou s knedlíkem a zelím, cmnudu po kaplicku nebo klobásku s kyselým zelím). Má kyselou, slanou chuť a ve vzduchotěsné nádobě má i dlouhou trvanlivost (několik měsíců). Kromě probiotických vlastností je kysané zelí také bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů C, B a K. Navíc obsahuje velké množství sodíku, železa a manganu. Kysané zelí také obsahuje antioxidanty lutein a zeaxantin, které jsou důležité pro zdraví očí.Když si budete kysané zelí kupovat v obchodě, vždy kupujte nepasterizovaný výrobek. Pasterizací se totiž živé a aktivní baktérie zničí.  TempehTempeh (někdy také označován slovem tempe) je kvašený výrobek ze sóji. Tempeh má ořechovou, zemitou chuť podobnou chuti hub. Tempeh je původem z Indonésie, ale postupně se rozšířil do celého světa a dnes ho řada lidí užívá jako náhražku masa pro jeho vysoký obsah bílkovin. Kvašení (fermentace) má překvapující účinky na nutriční profil (obsah živin) potravin. Sojové boby běžně obsahují velké množství kyseliny fytové, což je rostlinná látka, která negativně ovlivňuje vstřebávání důležitých minerálů, jako jsou železo nebo zinek. Tempeh je sójová pochoutka s vysokým obsahem probiotik. Je zajímavé že proces kvašení snižuje množství kyseliny fytové. Díky tomu se zvyšuje množství živin, které se z tempehu vstřebávají. Dalším zajímavým "vedlejším účinkem" procesu fermentace je, že baktérie, které se na kvašení podílí, tvoří vitamín B12, který sójové boby vůbec neobsahují. Vitamin B12 se vyskytuje převážně v potravinách živočišného původu, jako jsou maso, ryby, mléčné výrobky a vejce. Díky tomu je tempeh skvělou volbou pro vegetariány a také pro všechny, kdo chtějí do svého jídelníčku zařadit zdravý zdroj probiotik. KimčchiKimchi je fermentovaný korejský "křupavý" salát. Jeho hlavní složkou je nejčastěji zelí, ale je možné ho připravit také z jiných druhů zeleniny. K dochucení tohoto salátu se používá směs různých koření, například čili papričky, česnek, zázvor, pórek a sůl. Kimčchi obsahuje laktobaktérii s názvem Lactobacillus kimchii a další baktérie kvasící kyselinu mléčnou, které pozitivně působí na zdraví trávicího ústrojí. Kimčchi vyrobené ze zelí je bohatým zdrojem řady vitamínů a minerálů, včetně vitamínu K, vitamínu B2 (riboflavin) a železa. MisoMiso je japonské koření. Je to vlastně sójová pasta vzniklá kvašením sójových bobů, do které se přidá sůl a ušlechtilá plíseň s názvem Koji. Někdy se miso vyrábí také smícháním sójových bobů s obilninami, jako je ječmen, rýže nebo žito. Tato sójová pasta se nejčastěji používá při přípravě miso polévky, která je v Japonsku velmi oblíbeným snídaňovým pokrmem. Miso má obvykle slanou chuť, ale existuje řada různých druhů a můžete si koupit například bílé, žluté, červené nebo hnědé miso. Miso je dobrým zdrojem bílkovin a vlákniny. Obsahuje také hodně vitamínů, minerálů a To je také vysoký obsah různých vitamínů, minerálů a fytonutrientů (živiny rostlinného původu). Zejména obsahuje hodně vitamínu K, manganu a mědi. Miso má také celou řadu kladných účinků na lidské zdraví. Jedna studie zjistila, že častá konzumace polévky Miso snižuje riziko vzniku rakoviny prsu u japonských žen středního věku. Další studie zjistila, že ženy, které hodně jí polévku miso, mají menší riziko, že dostanou cévní mozkovou příhodu. KombuchaKombucha je fermentovaný nápoj z černého nebo zeleného čaje. Tento oblíbený nápoj vzniká tak, že do čaje přidáte kolonii užitečných baktérií a kvasinek. Ty vyvolávají kvašení, díky čemuž získává tento čaj svou specifickou chuť. Čaj z kombuchy se pije v řadě zemích světa a je zejména oblíbený v Asii. Na internetu najdete řadu tvrzení o údajných skvělých účincích čaje z kombuchy na vaše zdraví. Nicméně je potřeba upřímně říci, že kvalitní studie, které by tyto účinky potvrdily, zatím nebyly provedeny. Kombucha obsahuje hodně probiotik. Většina studií s čajem z kombuchy byla provedena na zvířatech nebo v laboratoři a jejich výsledky nelze jednoznačně přenést i na člověka. Přesto lze čaj z kombuchy považovat za zdravý prospěšný nápoj, protože obsahuje živé bakteriální a kvasinkové kultury, díky kterým získává probiotické účinky. Nakládané okurkyNakládané okurky jsou velmi oblíbeným pokrmem nejen v Čechách, ale i dalších zemích. Vyrábí se naložením malých okurek (nakládaček) do nálevu ze soli a vody. Během jejich výroby dochází k jejich kvašení, protože okurky přirozeně obsahují laktobaktérie. Díky fermentaci pak získávají kyselou chuť. Nakládané okurky jsou skvělým zdrojem prospěšných probiotických baktérií, které pomáhají zlepšovat zdraví trávicího ústrojí. Obsahují málo kalorií a jsou dobrým zdrojem vitamínu K, který je důležitý pro srážení krve. Nakládané okurky také obsahují hodně sodíku. Je důležité poznamenat, že nakládané okurky vyráběné s použitím octa, neobsahují žádné živé probiotické kultury. Tradiční podmáslíTermínem podmáslí označujeme zbytkovou tekutinu při stloukání másla. Po zkvašení vzniká kysaný mléčný nápoj. Existují dva druhy podmáslí - tradiční a uměle vyráběné (takzvané kultivované). Tradiční podmáslí je vlastně jenom čistá tekutina, která "zbyla" po výrobě másla. Pouze tradiční podmáslí obsahuje probiotika (tedy živé kultury zdraví prospěšných baktérií). Tradiční podmáslí často pijí lidé v Indii, Nepálu a Pákistánu. Naopak "uměle" vyrobené podmáslí (takzvané kultivované) si můžete koupit například v supermarketu, ale bohužel tento druh podmáslí neobsahuje žádné probiotické kultury, a nemá tak žádné probiotické vlastnosti. Podmáslí dále obsahuje málo tuku a kalorií, ale hodně důležitých vitamínů a minerálů, jako jsou vitamín B12, B2 (riboflavin), vápník nebo fosfor. NattóNattó je další fermentovaný sójový výrobek, podobně jako tempeh a miso. Obsahuje bakteriální kmen s názvem Bacillus subtilis. Nattó se často používá v japonské kuchyni. Nejčastěji se smíchá s rýží a podává k snídani. Má charakteristickou vůni, silnou chuť a gelovitou (slizkou) konzistenci. Nattó je bohatým zdrojem bílkovin a vitamínu K2, který je důležitý pro zdraví kostí a kardiovaskulárního systému. Studie provedená na starších japonských mužích zjistila, že pravidelná konzumace nattó zlepšuje hustotu kostní tkáně (obsah minerálních složek v kosti). Tyto účinky jsou připisovány vysoké koncentraci vitamínu K2 v nattó. Jiné studie také potvrzují, že nattó může pomáhat v prevenci osteoporózy u žen. Některé druhy sýrůPřestože většina sýrů se vyrábí procesem kvašení, neznamená to, že každý sýr nutně obsahuje probiotika. Proto je důležité pečlivě číst informace na obalech sýrů, který si chcete koupit a ujistit se, že je na něm napsáno, že daný výrobek obsahuje živé a aktivní kultury. Některé druhy sýrů (zejména Gouda, Mozzarella, Čedar nebo tvaroh) se vyrábí způsobem, který umožňuje přežití zdraví prospěšných baktérií. Sýry obsahují hodně živin a jsou také velmi dobrým zdrojem bílkovin. Navíc jsou bohatým zdrojem vitamínů a minerálů, zejména vápníku, vitamínu B12, fosforu a selenu. Umírněná konzumace mléčných výrobků, jako jsou například sýry, může snižovat riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy.

Čas načtení: 2025-03-25 07:00:00

Do roka bychom měli zvládat produkovat stovky tun kultivovaného masa ročně, říká šéf společnosti Bene Meat

Biotechnologický startup Bene Meat Technologies založil Roman Kříž v roce 2020. O tři roky později jeho firma jako první na světě úspěšně zapsala své kultivované buňky do evropského registru krmiv. Jeho plány ale míří dál. „Pokud vše půjde dobře, v průběhu letošního roku začneme v EU i v USA s úřady řešit výrobu suroviny pro výrobu jídla pro lidi. Nějaké kroky pro získání povolení k výrobě už máme připravené,“ říká Kříž.

Čas načtení: 2014-05-26 07:00:00

Hrnčeky nielen do kuchyne

Riad je nepostrádateľnou výbavou každej kuchyne, ktorý nám umožňuje kultivovane stolovať ako ľudia. Už desiatky rokov sa bytovému designu prikladá rovnaký význam, ako móde, a preto nie je divné, že dnes môžete na každom rohu naraziť na interiérový obchodík s množstvom vymožeností a dekorácií pre cel ...

Čas načtení: 2016-02-23 00:00:00

Ford Edge: O pohon 4x4 je zájem

Nové luxusní SUV Ford Edge pro Evroposký trh nabízí špičkové techologie a kultivované motory. Je to reakce na rostoucí zájem o vozy této kategorie – automobilka očekává, že letos se v Evropě prodá 200 000 těchto vozů, což je 200% nárůst oproti roku 2013. „Poptávka zákazníků po vozidlech SUV a model ...

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-08 18:14:04

U knihovny s Petrem Bílkem: O placatém románu, nekonečném literárním seriálu a rekviem za starým mocnářstvím

Prolhaný život dospělých od Eleny Ferrante byste měli číst jen tehdy, nemáte-li nic jiného na práci. Konec starých časů od Carmen Kornová je německé Vyprávěj! A čtení Felix Austria od Sofije Andruchovyč nemusí být marně prožitým časem.   Elena Ferrante: Prolhaný život dospělých (Prostor 2020/ překlad Sarah Baroni) Kromě jejích sloupků z Guardianu jsem od Ferrante nic nečetl. Ale když jsem chtěl pochopit, v čem spočívá fenomén, který její knihy vyvolaly nejen u nás, musel jsem se do téhle novinky pustit. Odkud tedy po mém soudu pramení to, čím je text pro mnohé tak lepivý? Přehledné, chronologicky zřetelné vyprávění příběhu. Konfrontace životního stylu vyšších a nižších vrstev současné neapolské společnosti. Erotika a sex dávkované tak, aby nepobuřovaly extrémy. Životní horizont vypravěčky na prahu dospívání neobtěžuje čtenáře přílišnými intelektuálními nároky ani psychologickou komplikovaností. Věty plynou bez poskoku. Děj se odvíjí bez autorských komentářů a neopouští pásmo pravděpodobnosti. Postavy patří do jasných rámců svých širších rodin a kniha tak nabízí něco jako pohled klíčovou dírkou do obvykle skrývaného soukromí. A celé to zastřešuje nápadný morální apel vyjádřený nedvojznačně už titulem. Placatý román bez přesahu. Číst jenom když nemáte nic jiného na práci!   Carmen Kornová: Konec starých časů (Prostor 2020/ překlad Zlata Kufnerová) Prý se jí říká „německá Ferrante“. Její Sága jednoho století bude mít tři díly. Po vloni česky vydaných Dcerách nové doby vychází u nás tento druhý díl. Kornová (1952) je zkušená novinářka a autorka řady knih. Ve svém aktuálním projektu se rozhodla rozvinout před svými krajany pásmo pokreslené ději odehrávajícími se většinou v Hamburku během dvacátého století. Technikou nekonečného televizního seriálu sází jednu epizodu za druhou, přičemž ústředním příběhovým krystalem je kvarteto přítelkyň narozených zhruba kolem roku 1900. Ve většině scén navlečených na nit času hrdinové konzumují jídlo nebo nápoje a nechybí u toho informace, jaké jsou kvality a jakého druhu. Postavy nejezdí v autech, ale vždy třeba v mercedesu nebo alfě romeo. Reálie jsou autorce zkrátka velmi drahé, takže druhý díl ságy se mění v nostalgické preludium o poválečném znovuzrození Německa a jeho hospodářském boomu. Tohle německé Vyprávěj! se ovšem pohybuje v prostředí náležitě atraktivním, kde jednu z klíčových rolí plní známá porodnice, kromě zazobaného porodníka čtenář na stránkách může potkat i světovou modelku nebo populárního jazzmena či rozhlasového moderátora. Na návštěvu vstupují do autorčiny fikce skutečné historické události, jako je třeba atentát na Kennedyho či pražské jaro. Kornová se nezdržuje psychologií, pustí-li se do ní, je trapná. Kdo se zajímá o to, jak se žilo v západním Německu tře desetiletí po druhé světové válce, má to zde v zábavné formě. Kdo má rád literaturu, měl by jít jinam.       Sofija Andruchovyč: Felix Austria (Větrné mlýny 2017/ překlad Petr Ch. Kalina) Ukrajinská autorka (1982) vstoupila do řeky, která má mnoho literárních pramenů a možná ten nejvydatnější se jmenuje Pochod Radeckého. Joseph Roth dal v tomto románu průchod židovské nostalgii za rozpadlou rakousko-uherskou monarchií a Andruchovyč zahrála své rekviem za starým mocnářstvím na západoukrajinskou notu s příměsí huculskou, německou i židovskou. Ocitáme se v roce 1900 ve městě Stanislavov, což je dnešní Ivano-Frankivsk, a sledujeme pokojné, až idylické soužití různých etnik pod licousy císařovými a kocháme se rozlohou říše sahající téměř od jednoho oceánu ke druhému. Náruč Evropy nechce nic slyšet o světě na východě a žije si v unikátní náboženské toleranci. Nostalgii v měřítku společenském ovšem autorka destruuje v rovině psychologie postav. Záludnosti falešné harmonie není její hrdinka schopna zvládat a její osud končí neodvratným požárem. V současné nevlídné ukrajinské každodennosti vibrují významové vlny tohoto románu nepochybně citelněji než v našem kontextu, nicméně kultivované připomenutí světa, ke kterému kdysi patřila i naše země, nemusí být marně prožitým časem.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-08 05:06:29

U knihovny s Petrem Bílkem: O tom, co zbylo po našich předcích v Mezopotámii a co zbude po nás

Když vám provedou vitrektomii, jste na několik týdnů odsouzeni zírat zbylým okem do země, ať stojíte, sedíte nebo ležíte. Ša nagba ímuru, ten, jenž hlubinu zřel. Tak si po několika dnech začnete připadat. Tento akkadský začátek Eposu o Gilgamešovi se vám bude vtírat tak dlouho, dokud nevyhovíte své perseveraci a nevezmete si jej znovu do ruky a nezačnete se do hlubin věků nořit i myslí.   Epos o Gilgamešovi. Z akkadských, sumerských a chetitských originálů přeložili a úvodními studiemi opatřili Jiří Prosecký, Blahoslav Hruška a Marek Rychtařík (Nakladatelství Lidové noviny 2003) „Gilgameš otevřel ústa svá a říká,/ Enkiduovi praví:“ Hieratické uvozovací věty rozhovorů dvou přátel na život a na smrt rytmují text na části dvanácti tabulek standardní babylonské verze. V sumerských praverzích se podobná figura nevyskytuje, ani v chetitštině nezazní, zatímco v dochovaných zlomcích starobabylónských ji nacházíme také. Dva tisíce let křesťanského letopočtu jsou lidé posedlí pokrokem. Tři tisíce let předtím přežívali v civilizaci, která lpěla na opakování kruhového času a zachovávání tradice pokud možno beze změn. Přitom o světě a sobě věděli prakticky totéž co my. Trápili se nesmyslností smrti a snažili se překonat ji slavnými činy. Marně. Jako my. „To je on, Šamchat, odhal svoje ňadra,/ rozevři svůj klín, nechť půvabu tvého se zmocní,/ neboj se a dechu ho zbav!...“ Kromě soulože polidšťovaly divochy a do civilizace je včleňovaly chléb a pivo.   Adolf Leo Oppenheim: Starověká Mezopotámie. Portrét zaniklé civilizace (Academia 2001/ překlad Jana Pečírková a Jiří Prosecký) Standardní dílo asyriologie chicagského profesora (1904–1974) je naprosto nezbytnou druhou knihou po Eposu o Gilgamešovi, lepší je dokonce, když je knihou první a iniciační. Oppenheim je natolik seriózní, že nepíše dějiny plné letopočtů a jmen vládců, jak býváme zvyklí v podobných případech. Kultivovaně nahmatává obrysy toho, co nám ze čtyř tisíců let před naším letopočtem zachovaly klínopisné zlomky na hliněných tabulkách a kamenných stélách. Odmítá kategorické soudy a přiznává s potěšením, kolik toho nevíme a nikdy vědět nebudeme. K mezopotamským pláním času nepřikládá naše hektická měřítka. Když vyjmenovává, co tehdejší lidé znali, co pěstovali za plodiny a co chovali v domácnostech za zvířata, nejsme dál. A pověrčiví byli, horoskopy milujeme dodnes. Smutné je, že z našich myšlenek, snů, tuh a věr nezbudou stopy tak trvalé jako ty tabulky. Naše virtualita vyzáří do kosmu beze zbytku. Bezodpadové hospodářství. Pravý konec lidstva. Vesmírná potopa.     Jean Bottéro: Nejstarší náboženství Mezopotámie (Academie 2005/ překlad Jiří Prosecký) Oppenheim ve své knize tvrdí, že by se nikdo neměl pokoušet psát přehled náboženství Mezopotámie, protože mu nikdo ze současníků není schopen porozumět. Francouzský asyriolog Bottéro (1914–2007) se proti tomu ohradil, protože prý nikdo nemá právo stavět hranice poznání. Probírat se světem náboženských představ od Sumerů přes Akkaďany, Asyřany a Babylóňany je svůdná procházka, protože míří k bibli, na kterou my západní lidé nedáme dopustit. Zvlášť svůdné je to při rozboru představ o stvoření světa, potopě nebo o posmrtném životě. Když někdo přemýšlí o začátku světa, logicky dospěje k názoru, že musí přijít i jeho konec. Podle mezopotamských úvah Bottéro píše, že nám zbývá „o něco více než dvanáct ‚sarů‘ let, tj. čtyřicet tři tisíce dvě stě let existence“. To jsem si oddechl! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 07:41:34

Nadčasový Karel Čapek a nenahraditelný Václav Jamek (ohlédnutí za Cenou Karla Čapka 2020)

Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 se stal spisovatel, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek (*1949), který v listopadu oslavil sedmdesátiny. Ocenění udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu si převzal ve čtvrtek 13. února v důstojných kulisách primátorské rezidence, která se nachází v budově ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. „Tato cena se uděluje každý sudý rok a jejími kritérii jsou v souladu s posláním a historií toho, co nám Čapek zanechal, hodnoty humanismu a... ehm, čeho tak ještě to může být... a demokracie! Vidíte, to je slovo, které jsem skoro zapomněl,“ zažertoval hned v úvodu předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a kritický tón ve vztahu k současným poměrům v české společnosti zazněl toho večera vícekrát.   Do svého projevu jej vložil i Martin Churavý, který zastoupil nepřítomného primátora a svou pečlivě připravenou řeč věnoval odkazu Karla Čapka. „Ačkoliv se doba změnila, i prezident se změnil, tak to dílo je dobré si připomínat, možná o to víc právě dnes,“ řekl na adresu jeho Hovorů s TGM, z nichž posléze takřka bezchybně ocitoval jednu pasáž. O něco méně kultivované a přínosné byly proslovy dvou zástupců sponzorů, bez jejichž podpory by se podle Dědečka český PEN klub neobešel: „PEN klub by nemohl fungovat sám od sebe, z členských příspěvků – a neberte to, prosím vás, vy, kteří neplatíte, jako nějakou výčitku – nezvládli bychom to, ani kdybyste platili.“ Nebránil se ani otřepanému označení spisovatelů za svědomí národa, které ve své řeči použil představitel generálního sponzoringu českého PEN klubu Lukáš Sekyra, vyzdvihující na Čapkovi kupříkladu „nadčasovost věcí jako R.U.R., robot a otázka umělé inteligence“. Překvapením se pro přítomné publikum stalo udělení medaile Karla Čapka Kristině Váňové, kterou se výbor českého PEN klubu rozhodl ocenit za dlouholetou úspěšnou činnost ve funkci ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži (respektive ve Staré Huti u Dobříše). Její předčasný odchod se stal sledovanou kauzou, která nakonec měla (snad) šťastný konec v podobě zvolení jejího nástupce, kterým se stal dlouholetý propagátor Čapkova života a díla Zdeněk Vacek (více ZDE). Poté již došlo na předání Ceny Karla Čapka jejímu novému laureátovi Václavu Jamkovi, o jehož ocenění rozhodla jednomyslně pětičlenná porota ve složení: literární historik a kritik Vladimír Karfík (předseda), ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, literární historik a archivář Petr Kotyk (sám držitel ceny českého PEN klubu s názvem Vlastní cestou), publicistka a bývalá ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová a editor Jan Šulc. Laudatio, které pronesl Pavel Janáček „Pokud mám dostát tomu příkladu intelektuální poctivosti, který vnáší do českého literárního prostředí Václav Jamek už desítky let, tak mohu promluvit jen o důvodech, které mě vedly k tomu, abych jméno Václava Jamka do jednání letošní poroty nabídl. V krátkosti mi šlo o dvě věci. Zaprvé, abychom se jako literární obec přihlásili k té jiné možnosti literatury, se kterou Václav Jamek českou literaturu už léta konfrontuje a kterou bychom vlastně měli brát jako výzvu a neměli bychom ji zamlčet. Nemusíme se jí řídit, ale měli bychom jí složit hold. Takže zaprvé přihlásit se k té výzvě jiné možnosti literatury – a zadruhé jsem chtěl, abychom se nejenom jako literární společenství, ale také jako občanská společnost přihlásili k pojetí společenské role spisovatele, kterou Jamek zastává podobně vytrvale jako onu jinou možnost literárnosti. V čem tedy podle mě spočívá ta provokativní výzva jamkovské možnosti literatury? Určitě tady nepodám nějaký celistvý portrét, ale zmíním dva aspekty, které pro mě osobně při četbě Jamkových textů vystupují do popředí a které se – snad by se dalo říct – týkají jednak stylu a jednak žánru. První je psanost. Z nedostatku lepšího výrazu myslím touto psaností vlastnost písemnictví v pravém slova smyslu, jakousi opozici orality. My víme, že pro českou literaturu je už možná dvě stě let významným zdrojem napětí, zdrojem hodnot mluvnost, proud vyprávění, hovor lidí, anekdota, zkrátka orální kultura jako taková. A mohli bychom jmenovat řadu jmen, která by sahala od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška, zčásti Karla Čapka, v jehož jméně se zde scházíme, k Bohumilu Hrabalovi a přes něj k mnoha současným spisovatelům, které tady jmenovat nebudu. Určitě k nám z dějin české literatury přitékají i jiné praménky, ale přesto – a když vzpomeneme na jméno Milana Kundery, tak je to zjevné – si nemyslím, že bychom měli přinejmenším v současnosti druhého tak písemného spisovatele, jako je Václav Jamek. Objeví-li se v jeho textech ta lidová řeč, která je, zdá se, údělem české literatury, tak myslím jenom proto, aby nepřišla vniveč žádná šance na nějakou významovou diferenci, na další a další zpřesnění toho, co autor vyjadřuje rafinovaným jazykem, který je jen obtížně myslitelný mimo vytištěnou stránku. Jestliže ta lidová řeč v české literatuře často kolonizuje řeč knihy – a to není v principu špatně, ale je toho hodně –, tak myslím, že nám Václav Jamek stále staví před oči jinou stylovou možnost a to, že hodnoty vznikají i tam, kde se děje pravý opak, kde řeč knihy kolonizuje tu lidovou řeč. Slyším vaši námitku, protože jste se tady sešli jako znalci Jamkova díla, že také Václav Jamek má své patafyzické dvojče, českého básníka Hauptbahnhofa, který ve sbírkách svých básní i ve vpiscích do Jamkových jiných knih nebo v tom kuriózně ztroskotavším pokusu o lidový kalendář dokázal znectít veškerou rafinovanost, umnost, vytříbenost, zkrátka onu dikci vysokého písemnictví. Ale já myslím, že Hauptbahnhof není Švejk, není to Pepin, je to pořád spíše rub téže mince, který převrácením perzifláže potvrzuje ten dlouhý hlas knihy, který zní texty Václava Jamka. K žánrovému aspektu... Od Václava Jamka jsme nikdy nečetli – nebo já jsem nečetl – dějový román a vlastně ani povídku. Je to banální konstatování, ale není to samozřejmost, zvláště dnes, kdy se dějový román stal pro českou literaturu jakousi záchranu, která slibuje vysvobodit české písemnictví z prekérnosti jeho společenského postavení. Slyšíme kolem sebe, že román a jeho odezva u takzvaného mainstreamového publika samy o sobě dají české literatuře a tvorbě v českém jazyce opodstatnění, jako kdybychom slyšeli: „Ještě tě někdo chce, vyprávěj, buď jako Šeherezáda, hlavně se nezastavuj, jestli se nechceš probudit o hlavu kratší.“ Na to zní Jamkova odpověď stručně a jednoduše: „No, dějové vyprávění není první, poslední, jediná, hlavní a z dlouhodobého hlediska možná ani ta nejzábavnější možnost, k níž se může naše literární kultura upínat.“ Literatura – tohle myslím parafrázuje slova, která stojí v Jamkově próze Krkavčí múza – je tu od toho, aby prohlubovala otázky, to znamená, ne aby nás jenom nesla svým hlasem, aby nás bavila, nebo aby oddalovala svou popravu. Věkovitá instituce literatury, tak jak se k ní vztahuje Václav Jamek, od nás chce něco jiného, zachytit namáhavou práci lidského vědomí, a za to nám zase něco nabízí – jazyk pro naše sebevzdělávání, sebeutváření, jako jedincům i jako společnosti. Ve středu té jiné možnosti literatury, se kterou nás Václav Jamek konfrontuje namísto toho románu s velkým R stojí úvahová próza. Když tady padlo v souvislosti s dílem Václava Jamka slovo esej, tak je třeba dodat, že to slovo není myšleno jako označení nějakého striktně ohraničeného útvaru, ale jak poukaz k celému širokému poli myšlení skrze literární formu, ať už půjde potom v konkrétnosti na straně bližší žurnalismu o sloupek, pamflet nebo fejeton, na straně stýkající se s humanitními vědami o literárněkritický esej nebo literárněkritickou stať a na straně beletrie o – řeklo by se – vněsyžetovou prózu s autobiografickou páteří. Václav Jamek je překladatel, dokonce jeden z nejuznávanějších, je editor moderní a současné francouzské literatury a jen jeho portréty, doslovy, kritiky zabírají ve výboru Duch v plné práci snad sedm stovek stran. Léta psal do novin sloupky o české jazykové kultuře, které vydal knižně, tak jako své fejetony o politickém dění. Je pozoruhodné, jak málo – mohu-li mluvit za sebe – čteme tyto různé výkony odděleně, jako výsledek specializovaných literárních činností, které vypovídají především o svých předmětech, a jak moc se nám – alespoň mně – za všemi rýsuje sám autor, jako by všechny ty jednotlivé texty a žánry byly epizodami téhož zápasu o uvědomělou existenci, vedeného prostředky reflexivní literatury. Dobře se to myslím ukazuje na poslední – nebo dosud poslední – Jamkově knize, souboru politických fejetonů z Listů nazvaném Na onom světě se tomu budeme smát. Tam totiž mezi časopiseckým a knižním vydáním byl ten text rozšířen o celou vrstvu komentářů, v nichž se jako součást najednou čte i nejdrastičtější výpověď o sobě. Takže to byly dvě pozvánky k tomu, proč je podle mě třeba docenit – a touto cenou to pro tuto chvíli děláme – onu jinou možnost literatury, kterou nám Václav Jamek nabízí. A na závěr mi dovolte říci ještě pár slov o té roli spisovatele, jak ji Václav Jamek zastává. Václav Jamek byl angažovaným spisovatelem dříve, než to v Čechách – v Česku, pardon – znovu přišlo do módy. Spílal kormidelníkům našeho veřejného života dávno předtím, než se do něj začal strefovat každý. Jako vyzyvatel postmoderny nikdy nepřijal její dělení na čistou literaturu bez úkolů a na takzvaný život, včetně toho občanského. Literatura, politika, náš intelekt i naše těla – z jamkovského hlediska jde o jednu a tu samou lidskou existenci, která je neustále v sázce. Proto ostatně může být ona žurnalistika plnoprávnou součástí jeho literárního díla, podobně jako jsou jí i jeho verše, básně v próze nebo jeho reflexivní próza. V pozadí té Jamkovy angažovanosti pro otázky veřejného zájmu, ať už je to jazyk, nebo je to vláda, je přesvědčení, že nic nemáme nechat jen tak být, ponechat to jakémusi samopohybu. Neviditelná ruka trhu nás nikam nedovede, jazyk bez naší neustálé péče zplaní, společnost se bez našeho kultivujícího úsilí propadne do barbarství, literatura přijde o velikost, když se k ní přestaneme vztahovat, a ideologie si nás podmaní, pokud jim dovolíme beztrestně lhát. Kolik máme, prosím vás, v naší zemi kolem sebe intelektuálních osobností, které o sobě mohou říct, že v éře od demokratické revoluce ani na chvilku nepodlehly hegemonii neoliberálního řádu, a které veřejně pranýřovaly jeho rozpory, omyly, zločiny, které se nebály říkat, že císař je nahý, a které to přitom říkaly v zájmu ideálu svobody, ke kterému se ten řád sám hlásí a hlásil, a ne proti tomu ideálu. Takových osobností nemáme mnoho a Václav Jamek k nim patří. Je zbytečné zastírat, že Václav Jamek není Karel Čapek a že v určitých ohledech vidění světa a literárního vyjádření k němu může mít i daleko. Ale když obrátíme perspektivu a nebudeme hledat to, co je odlišuje, ale to, v čem se jejich úsilí stýká, uvidíme řadu bodů – a uvádění francouzské literatury jako podnětu pro českou literaturu k nim určitě bude patřit –, z nichž ten nejpodstatnější styčný bod, který já vidím, je právě to nasazení v péči o společný svět a ta víra v moc literárního jazyka, který jako lučavka je schopen rozleptat, rozložit, pohltit a přepodstatnit i ten mocný jazyk ideologií. Takže tohle byly důvody, pro které jsem jméno Václava Jamka do jednání naší poroty vnesl, a jsem rád – jak už tady zaznělo –, že to vítězství nebylo, abych tak řekl, nějakou těsnou většinou, ale že to bylo přesvědčivých 5:0.“ Děkovná řeč Václava Jamka „Vážení přítomní, já děkuji porotě, že na mě takto pomyslela, a děkuji i za tu chvalořeč, nenapadá mě vůbec žádná námitka, kterou bych proti ní v této chvíli měl. (smích publika) Něco tak důkladného o sobě jsem za celý život ještě neslyšel. Možná bych vzhledem k tomu, o jakou cenu jde, měl říci něco ke cti Karla Čapka a k tomu, co si myslím, že nás možná trochu spojuje. Já jsem před časem, k osmdesátému výročí Čapkova úmrtí, připravoval pro Český rozhlas – pro stanici Vltava – pořad z jeho básnických překladů francouzské poezie s vlastními komentáři. A zjistil jsem jednu pro mě nesmírně důležitou věc, na kterou mezi všemi důvody, které vypočítává poměrně správně Vítězslav Nezval, nepomyslel, ale kterou Čapek sám vyslovuje v jednom ze svých esejů. A sice jak velice mu záleželo na tom, aby – na rozdíl od té generace, nebo od toho způsobu překládání poezie, který se tradoval od lumírovců a zejména Vrchlického – každý ten básník našel v češtině svůj specifický jazyk. Znamená to, aby ten básník měl v českém jazyce svůj hlas, který by byl jenom jeho. Asi víte, že mám za sebou určité překladatelské dílo, a pro mě byl tohle úplně nejpodstatnější princip, kterého jsem se při překládání držel, zejména při překládání poezie, ale i při jakémkoliv jiném překladu. Protože si myslím, že spisovatel má skutečně cenu především jako hlas, jako zvláštní hlas. A já sám jsem nechtěl být vůbec ničím jiným, chci být hlasem. A pro mě literatura je dobrodružství – jediné, kterého jsem schopen –, a tudíž mi ani tolik nesešlo na žánru, člověk vlastně píše jakoby stále stejnou knihu, ale zároveň mi vždycky šlo o to, aby se každá moje další kniha nepodobala té další. Když jsem zjistil, že umím psát dobře verše, tak jsem přestal psát verše, říkal jsem si, teď nebudu sekat verše až do konce života, zkusím něco jiného. Ono to je takové tápání, není to nějaký metodický záměr. A když se zamyslím na tím, v čem dalším by se za mě Karel Čapek nemusel stydět, tak bych řekl, že to je právě v tom, jak jsem se pokusil v té poslední knize, kterou jsem napsal, pozvednout žánr, nebo spíše typ literární či textový, který Čapek pěstoval, to jest novinařinu, pozvednout skutečně na literární úroveň, dělat z toho, co původně ke mně přišlo jako návrh, pro který jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké nadání, to znamená psát pravidelné fejetony do časopisu Listy, využít to jako záminku k určitému skutečně literárnímu úsilí a vytvořit na základě takovýchto textů dílo, které by se mohlo jako literární označovat. A troufám se domnívat, že mi to vyšlo a že i to je do jisté míry určitá pocta Karlu Čapkovi z mé strany. Kromě toho mě tento žánr naučil pohybovat se mezi vysokým stylem jazykovým a zároveň i stylem nízkým a využívat to poměrně rafinovaným způsobem, to se člověk naučí praxí, ale i to si myslím, že mám nakonec naučeno od Čapka." A Karel Čapek figuroval také v závěrečných slovech Jiřího Dědečka, který přítomné pozval nejen na aktuální výstavu k 95. výročí založení českého PEN klubu v pražském Klementinu, ale i na projekt připravovaný s Divadlem Archa na leden 2021 v souvislosti se 100. výročím premiéry již zmíněné Čapkovy hry R.U.R., který má zahrnovat divadelní představení, konferenci i další akce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-23 14:12:45

Jak soudili soudkyni, která se chlubila, že odklízí lidský odpad

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil 22. října zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné. Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v roce 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný. Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice.  Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status, než mají řadoví občané. Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců. Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce. Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti. Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený. Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti. Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež byly jejímu senátu prokázány v poslední době. Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného navrhovatele, které mohl pojednat jako nabídku svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu. Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto, že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu. Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě. Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění, a potrestal ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně. Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že soudkyně dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala soudkyně do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkám mezi nimi a soudkyní, pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili. Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

Čas načtení: 2024-04-05 06:00:01

Velitel husitů Prokop Holý. Tajemný génius husitských válek a boží bič

Jako kněz ctil desatero a uvědomoval si, že jeho největším úskalím v jeho roli vojáka je přikázání „Nezabiješ.“. Navzdory tomuto přikázání se hrdinně oháněl mečem, statečně bojoval a zároveň úspěšně velel vojsku. „Býval v bitvě na špici v tlustém kabátě,“ zmiňují dávné kroniky. Toto rčení „znamenalo vést vojáky do útoku a mít přitom na sobě zřejmě plechový krunýř nebo drátěnou košili,“ vysvětluje Jan Bauer v knize Životy slavných českých vojevůdců. Kněz Prokop v čele husitů Prokop Holý vykonal pro husitské hnutí po Žižkovi mnohé. Ačkoliv byl duchovní, jeho vojenské schopnosti a odvaha jej dodnes řadí mezi nejvýznamnější vojevůdce v dějinách. O jeho původu se však vedou spory. „Zprávy o něm jsou až do počátku husitské revoluce zcela mlhavé, nevíme ani, kde se narodil,“ podotýká Petr Hora-Hořejš v knize Toulky českou minulostí. V encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách se píše, že pocházel z patricijské rodiny, studoval na univerzitě v Praze a mnoho cestoval. Bitva u Lipan: Radikálové skočili na jednoduchou léčku, kterou armády používají dodnes Číst více Dvě slavné přezdívky Přezdívalo se mu Veliký nebo Holý. Veliký kvůli jeho velikým činům v boji a diplomacii a Holý kvůli tomu, že si holil bradu, jak uvádí Bauer. Ačkoliv byl vyholen, jeho autorita trvala navzdory neshodám uvnitř husitského svazku. Někdy se historie a umění mýlí, když svědčí o tom, že měl oholenou i hlavu. Třeba malíř Mikoláš Aleš jej vyobrazil s holou lebkou, což je velký omyl. Na svůj oholený plnovous byl háklivý a nelíbilo se mu, když se mu za to ostatní posmívali. To však nemění nic na tom, že vynikal v boji nejen jako vůdce. „Táborští kněží po vzoru apoštolů nosili plnovousy. I od nich se Prokop výrazně lišil právě tím, že se pečlivě holil, a proto se mu dostalo přízviska Holý,“ dokumentuje husitstvi.cz.  Našly se kosti poškozené husitskými zbraněmi. Zřejmě jde o bojovníky od Lipan Číst více Porážka a smrt v poslední bitvě Husitské hnutí se vítězně hřálo na výsluní několik let. Husité vítězili v bitvách, vedli spanilé jízdy, zkrátka vyhrávali. Sláva a úspěch jim však stouply do hlavy a začali drancovat a rabovat nevinné vesnice a města a to se jim stalo osudným. Jejich protivník Zikmund využil jejich slabosti a díky padlé bojové morálce husitů nakonec zvítězil v bitvě u Lipan. Tato bitva učinila tečku za husitskými válkami. „Porážka polního vojska znamenala konec radikálního křídla husitství. Nikoli konec husitství jako takového. Moc v zemi převzaly umírněné síly kališnické šlechty a bohatých měst,“ vypráví Vlastimil Vondruška v knize Slavné bitvy českých panovníků. Tentokrát jej již nic nezachránilo, a to ani jeho pověstná holá brada. To, že neměl plnovous, lipanskou porážku nakonec nespasilo. Někdy se tvrdí, že velitel husitů Prokop Holý zahynul. Existují ovšem úvahy o tom, že mu pomohli v přestrojení utéct za hranice. V čem byl Prokop Holý tak dobrý Vynikal nejen jako schopný voják a velitel, ale byl zajímavý i jako člověk. Dostalo se mu dobrého vzdělání a mnoho cestoval. Zkrátka měl přehled a zároveň se choval rozvážně, zdrženlivě a kultivovaně. Znal umění kompromisu a jednal s jistou noblesou. „Prokop Holý se stal nejvýznamnějším představitelem ofenzívy revoluce a politikem, jehož snahy směřovaly k mezinárodnímu uznání husitského programu a výsledků české reformace,“ vysvětluje husitstvi.cz. Patřil k nejvýznamnějším husitským válečníkům, vyhrál řadu bitev a účastnil se úspěšně zahraničních tažení. V dalších hrdinstvích mu však zabránila smrt na bitevním poli. Holá brada mu zůstala i po smrti. Otázkou zůstává, zdali způsobila jeho pád, nebo tomu tak osud zkrátka chtěl. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Udatný otec a zbabělý syn ve stoleté válce. Kresčak aneb smrt Jana Lucemburského.

Čas načtení:

LETNÍ RÉTORIKA HRAVĚ

[skoleni-kurzy.eu] Chcete mluvit bez obav, přirozeně, příjemně a kultivovaně? Chcete si udržet pozornost lidí, aby vám se zájmem naslouchali? Evergreen! Kurz byl akreditovaný MŠMT! Pro vás je tu prázdninový workshop - kurz rétoriky, vedený hravou formou hercem, moderátorem a profesionálním lektorem rétoriky Miroslavem Dvořákem. Lektor kurzu: Miroslav Dvořák, DiS. - lektor a konzultant hlasové výchovy, rétoriky a komunikace, divadelní, filmový a televizní herec a moderátor, pedagog Vyšší ...AHA PR Agency, s.r.o.

Čas načtení: 2024-04-15 10:00:00

Čína využívá ruských zpravodajských sítí v Evropě

Rusy kultivované kruhy se překrývají se zpravodajskými sítěmi Čínské lidové republiky (ČLR). Tyto průsečíky zahrnují politiky na obou extrémech evropského politického spektra a napříč zeměmi, mezi něž patří Belgie, Německo, Polsko a Česká republika, upozorňuje Filip Jirouš.

Čas načtení: 2024-04-22 17:30:00

Voliče Babišův rozchod neodradí. Jen nesmí být skandál, míní experti

Rozchody nejsou na české politické scéně nic neobvyklého. Podle odborníků politikům výrazně neškodí, a to ani před volbami. V to může doufat i Andrej Babiš – pakliže se zatím kultivovaně probíhající odloučení ještě nezdramatizuje.

Čas načtení: 2024-05-30 11:18:57

Téměř 60 % Čechů je otevřeno konzumaci kultivovaného masa

Podle nového průzkumu*, který provedla společnost YouGov pro neziskovou organizaci Good Food Institute Europe (GFI Europe), je většina českých spotřebitelů otevřena konzumaci i výrobě kultivovaného masa. Kultivované maso představuje nový způsob produkce masa, a to prostřednictvím kultivace živočišných buněk, bez nutnosti chovu hospodářských zvířat. Přestože v EU zatím není pro konzumaci dostupné, může pomoci uspokojit …

Čas načtení: 2024-06-01 09:49:12

Téměř 60 % Čechů je otevřeno konzumaci kultivovaného masa

Podle nového průzkumu*, který provedla společnost YouGov pro neziskovou organizaci Good Food Institute Europe (GFI Europe), je většina českých spotřebitelů otevřena konzumaci i výrobě kultivovaného masa. Kultivované maso představuje nový způsob produkce masa, a to prostřednictvím kultivace živočišných buněk, bez nutnosti chovu hospodářských zvířat. Přestože v EU... ...

Čas načtení: 2024-06-16 13:38:00

Neukázněným tetkám vstup zakázán. Posilovnu kritizují za diskriminaci

Posilovna v Jižní Koreji zakázala vstup „neukázněným tetkám“, což vyvolalo novou debatu o diskriminaci starších žen v zemi. Fitness centrum ve městě Inčchon nedaleko metropole Soulu uvedlo, že vítány jsou pouze kultivované elegantní ženy, informoval v pátek zpravodajský server BBC News.

Čas načtení: 2024-07-21 10:05:00

Pochoutkový rok: Vyjmutí pecky z olivy vyžaduje zkušený manévr. Zvládnete ho?

Nejen v létě a u moře si s chutí dáme olivy. Jak je společensky jíst a jak se kultivovaně zbavit pecky? Radí mistr bontonu, Ladislav Špaček.