Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-28 21:11:20

Do Athén s dětmi

Zástavba, kam až oko dohlédne. S přilehlými obcemi jako je město Pireus představují Athény souvislou aglomeraci s počtem cca 4 milionů obyvatel. Hustota osídlení je velmi vysoká, dle Wikipedie je dokonce čtvrť Kipseli na severu Athén po Hongkongu druhé nejhustěji osídlené území na světě. Zároveň Athény patří mezi města s nejnižším poměrem zelených ploch na … Pokračování textu Do Athén s dětmi → Příspěvek Do Athén s dětmi pochází z Život na cestách Podobné články: S dětmi na Oravu Do Katovic s dětmi Spící sopka a mořská potvora – na Kosu vás má stále co překvapit

Čas načtení: 2025-07-28 21:11:20

Do Athén s dětmi

Zástavba, kam až oko dohlédne. S přilehlými obcemi jako je město Pireus představují Athény souvislou aglomeraci s počtem cca 4 milionů obyvatel. Hustota osídlení je velmi vysoká, dle Wikipedie je dokonce čtvrť Kipseli na severu Athén po Hongkongu druhé nejhustěji osídlené území na světě. Zároveň Athény patří mezi města s nejnižším poměrem zelených ploch na … Pokračování textu Do Athén s dětmi → Příspěvek Do Athén s dětmi pochází z Život na cestách Podobné články: S dětmi na Oravu Do Katovic s dětmi Spící sopka a mořská potvora – na Kosu vás má stále co překvapit

Čas načtení: 2024-08-14 09:16:39

Polovina Řecka je v pohotovosti, protože poblíž Athén zuří lesní požáry

Kouř z několika lesních požárů v neděli zahalil řecké hlavní město Atény a na zbytek týdne platí varování před extrémním počasím. V celé zemi, která právě zaznamenala nejteplejší červen a červenec v historii, vypukly letos v létě stovky požárů. Premiér Kyriakos Mitsotakis přerušil svou dovolenou a v neděli večer se vrátil do Atén, aby pomohl […] The post Polovina Řecka je v pohotovosti, protože poblíž Athén zuří lesní požáry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-14 10:48:00

Velký požár u Athén: Češi míří na místo, uhořela žena v průmyslové budově

Rozsáhlý požár u Athén se do dnešního rána zmírnil, ale kvůli obavám z opětovného vzplanutí ohnisek v případě silného větru jsou úřady v pohotovosti. Nad městem létají vrtulníky, které kropí některé oblasti vodou, píše dnes deník The Independent. Na cestě do Řecka je konvoj českých hasičů a záchranářů se 40 vozidly. Do Athén by hasiči měli přijet dnes večer, uvedl mluvčí hasičů Martin Kavka.

Čas načtení: 2024-08-15 07:29:00

Rozsáhlé požáry u Athén: Čeští hasiči přijeli na místo, budou nasazeni v terénu

Do Athén dnes v noci dorazil konvoj českých hasičů a záchranářů. Uvedl to mluvčí český hasičů Martin Kavka. V okolí Athén v neděli vypukl rozsáhlý lesní požár, který se přiblížil k řecké metropoli. Skupina se během dne dozví, kde bude nasazena.

Čas načtení: 2024-12-01 00:00:01

Periklés

Periklés byl řecký politik a vojevůdce v době zlatého věku Athén. Byl významným a vlivným představitelem antické athénské politiky, zejména v období mezi řecko-perskými válkami a peloponéskou válkou, „první občan Athén“. Perikles proměnil Délský spolek v athénské impérium a vedl své krajany během prvních dvou let peloponéské války. Perikles podporoval umění a literaturu a především jeho zásluhou získaly Athény pověst vzdělávacího a kulturního centra starověkého řeckého světa. Zahájil ambiciózní projekt, v jehož rámci vznikla většina dochovaných staveb na Akropoli, včetně Partenónu.

Čas načtení: 2025-08-21 15:32:53

7denní itinerář pro objevování Athén a řeckých ostrovů

Kombinace návštěvy Athén a některých z nádherných řeckých ostrovů nabízí cestu plnou historických památek, kulturních zážitků a relaxace u moře. Kombinace návštěvy Athén a některých z nádherných řeckých ostrovů nabízí…

Čas načtení: 2025-11-19 22:37:00

Náměstí Syntagma - Ústřední athénské náměstí

Náměstí Syntagma (neboli Ústavní náměstí) je geografickým a politickým srdcem řeckých Athén. Náměstí Syntagma je křižovatkou historie, moci a lidu. Při návštěvě Athén nevynechejte možnost vdechnout atmosféru tohoto místa, kde se psaly dějiny a kde dodnes pulzuje řecká národní hrdost. Není to jen dopravní uzel, ale i svědek bouřlivé historie, centrum moderního života a domov jedné z nejpůsobivějších tradic – střídání stráží.

Čas načtení: 2025-11-30 21:02:36

Akropolis - prohlídka - Nejznámější řecká památka

Athénská Akropole je nejznámější a nejnavštěvovanější památkou Řecka. Je to živé svědectvím o zlatém věku starověkých Athén. Akropole není jen nejdůležitější památkou Athén, ale zároveň je považována za symbol celé západní civilizace.Akropole byla vybudována ve starověku a tvořila dlouhou dobu politické, náboženské i kulturní centrum starověkého Řecka. Monumentální stavba byla postavena na výrazném skalním pahorku a spolu se svým hlavním chrámem (Parthenónem) dodnes tvoří hlavní dominantu města Athény. Pro svou mimořádnou historickou hodnotu byla v roce 1987 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Čas načtení: 2013-04-26 08:00:00

Lacné letenky do Athén - presvedčte sa na vlastné oči o kráse mesta bohov!

Poznávacích zájazdov nie je nikdy dosť, stále nás obohacujú o nové a zaujímavé informácie, ktoré sú charakteristické pre danú lokalitu. Predĺžený víkend v Paríži pod oslňujúcimi svetlami Eiffelovej veže je akési „klisché“, skúste zamieriť kúsok ďalej na teplý juh a spoznajte krásu mesta bohov. Atény ...

Čas načtení: 2011-10-17 15:30:00

Levné letenky do Athén – přesvědčte se na vlastní oči o kráse města bohů!

Poznávacích zájezdů není nikdy dost, stále nás obohacují o nové a zajímavé informace, které jsou charakteristické pro danou lokalitu. Prodloužený víkend v Paříži pod oslňujícími světly Eiffelovi věže je jakýmsi ,,klisché“, zkuste zamířit kousek dál na teplý jih a poznejte krásu města bohů. Athény js ...

Čas načtení: 2023-08-28 02:00:00

Jak to vypadá na jedné z největších čistíren odpadních vod na světě

V rámci zahájení evropského projektu GreenMeUp, který je zaměřen na dostupnost a transformaci trhu s biometanem, jsme měli možnost navštívit ohromující zařízení na čištění odpadních vod. Čistírna se nachází na ostrově Psyttalia, necelý kilometr od pobřeží Athén. Svou kapacitou se řadí nejen mezi největší evropské, ale i celosvětové čistírny odpadních vod. Dimenzována je totiž na 5 600 000 EO a dokáže denně zpracovat až 730 000 m3 odpadních vod. Pro představu, hydraulický výkon zařízení je 27 m3 za sekundu. V současné době však na plný výkon provozována není.

Čas načtení: 2020-10-02 10:49:32

U knihovny s Petrem Bílkem: O nespravedlnosti nákazy

Kniha Thomase Manna tematizující tuberkulózu i Sofoklova hra dotýkající se moru kladly stejné otázky, jaké si dnes lidé kladou v souvislosti s covidem 19: Kdo za to může a kdo si to způsobil?   Thomas Mann: Čarovná hora (Mladá fronta 2016/ překlad Vratislav Jiljí Slezák) Tento Mannův monument z roku 1924 je u nás znám hlavně pod titulem Kouzelný vrch, například z překladu Jitky Fučíkové a Berty a Pavla Leviových (někdy psáno Levitových), který v reedici vydal naposledy Odeon v roce 1975. Kardinálním tématem románu je nemoc. Konkrétně tuberkulóza léčená v sanatoriu nad Davosem před první světovou válkou. Detailní a zevrubná analýza nevelké skupiny pacientů se postupně přelévá jako stále kypivější metafora do diagnostiky celé lidské společnosti své doby, do stopování času příběhu i vyprávění o něm, do kulturně historicky založené stálé konfrontace racionality a víry, do pokusu pochopit lásku lidskou i boží. Není vhodnějších chvil, než jsou ty, jež právě žijeme, abychom se vášnivě zakousli do zkoumání morálních konsekvencí nemoci jako integrální součásti existence lidstva. Ani po Kochově objevu bakterie způsobující nemoc neztratila tehdy tuberkulóza povahu nemoci potenciálně epidemické a vystavovala své nevinné a zaskočené oběti údivu a nechápavé otázce po spravedlnosti a nespravedlnosti nákazy. Autor postřehuje a charakterizuje i takové pacienty, jimž nemoc otevírala brány ke svobodě, protože je zbavovala obvyklých ohledů k bližním a živila v nich široký dech touhy ohrožené provždy rizikem náhlého uhasnutí. Nakolik je nemoc fyzická viditelným projevem skrytých vad morálních, to je problém, který trápí lidskou kulturu po tisíciletí. V Sofoklově Králi Oidipovi (páté století před naším letopočtem) je stanovena přímá souvislost mezi morem řádícím v Thébách a mezi příšernou vinou jejich vládce. Zhoubné miasma, jež vnesl svou přítomností do města Oidipus, musí být vykořeněno, jinak pomřou všichni. Athénský historik medicíny Antonis A. Kousolis uvažuje ve své studii, jaká mohla být reálná příčina situace, z níž dramatik vychází, a dospívá k názoru, že do Théb se mor rozšířil z Athén v důsledku peloponéských válek a že byl způsoben zoonózou, tj. infekcí přirozeně přenositelnou mezi zvířaty a lidmi. Jak že to začalo s covidem 19? Kdo za to může a kdo si to způsobil? Hans Castorp, jak se Mannova hlavní postava jmenuje, zahnívá v prostředí léčebny Berghof sedm let a na jejich konci sleduje s nepochopením, jak se v kdysi harmonickém prostředí vzmáhá všeobecná nevraživost, omrzelost a agresivita dříve stěží představitelných rozměrů. Ohleduplnost a toleranci k názorům jiných odválo nové povětří a rozčísnout ho má blesk a hrom první světové války. Zhýčkané buržoazní dítě končí v bahně a vších fronty. Je dáno osudem, že omrzelé zavinování se do sebe, vytrvalé soukromničení, pěstování skupinových identit naježených proti jiným skupinovým identitám vede nakonec ke konfliktu, o který nikdo nestál, ale který se jeví všem jako neodvratný? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-03 12:47:22

Jazykovědma: Kdo byl ve starém Řecku idiot?

Jak vznikly hašlerky? Proč se říká desetikoruně pětka? Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Kdo byl ve starém Řecku idiot? Co znamená, když je něco tuplované? Co je to fortel? Proč se dolaru říká babka? Co že jsou to techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož srpnové posty přebíráme.   Cokoliv chcete (3. 8.) Cokoliv, kdykoliv, ačkoliv…, anebo cokoli, kdykoli, ačkoli…? Jakkoli(v) chcete! Varianty zakončené na -koli a -koliv jsou obě spisovné a rovnocenné. Písmeno -v na konci tohoto typu slov je pozůstatek někdejší částice -věk (např. nikolivěk), která se dnes již nepoužívá.   Člověk spořící si na spořicí účet (4. 8.) Jak na přídavná jména končící na -icí (spořicí) vs. -ící (spořící)? * Jde-li jen o nástroj, který je krátký na to, aby akci prováděl sám, je krátce -icí: spořicí účet, kojicí podprsenka. * Jde-li o osobu, je dlouze -ící: osoba spořící si na důchod, kojící žena.   Hašler populárnější než Caruso (5. 8.) Víte, jak vznikly hašlerky? Původní receptura pochází z Německa, kde se tyto bonbony proti kašli a chrapotu prodávaly jako Caruso Hustenbonbons podle pěvce Enrica Carusa. Naše hašlerky se jmenují podle českého umělce Karla Hašlera, jenž byl u nás populárnější než Caruso.   Půjč mi pětku (6. 8.) Proč se říká desetikoruně (ne)logicky pětka? Může za to rakousko-uherská peněžní reforma z roku 1892. V rámci ní se místo zlatek začalo platit korunami, a to v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Desetikoruna tudíž měla hodnotu pěti zlatek.   Všechno bylo sakumprásk v balíku (7. 8) Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Všechno! Všechny tyto výrazy jsou odvozeny z německého pořekadla „mit Sack und Pack“, které doslova znamená „s pytlem a balíkem“. Přeneseně se pak používá ve smyslu „se vším všudy“ či „dohromady“.   Co si počnout s infinitivem (10. 8) Jak na čárky se slovesem v infinitivu? * Zastupuje-li infinitiv celou vedlejší větu, musí se oddělit čárkou. Nevím, jak začít. * Zastupuje-li infinitiv jen jeden větný člen, čárka se nepíše. Začít je těžké. * Infinitiv s mít/být je bez čárky. Nemám jak začít.   Idiotští nevoliči (11. 8) Kdo nevolí, ten je idiot. Doslova! V antickém Řecku se totiž výraz idiōtēs používal pro soukromou osobu, tedy takovou, která se neúčastní veřejného života. Ve významu slabomyslný člověk a jako urážka se slovo idiot začalo používat až následně, a to nejprve v angličtině.   Ostrakizace začala v Aténách (12. 8.) Podívejme se na dějiny jednoho aktuálního sociologického termínu: ostrakizace. Ostrakizace značí vyloučení ze společnosti. Koncept pochází ze starověkých Athén, kde bylo možné nežádoucí občany vypudit do exilu hlasováním pomocí hliněných střepů (řecky ostraka).   Jsi normální? Obuj si boty! (13. 8) Váháte mezi si a jsi? Nejjednodušší pomůcka: místo si/jsi dosaďte sobě (zájmeno) nebo nespisovné seš (sloveso být, časujeme s „j“ na začátku: já jsem, ty jsi, on je…). * Kde je seš, tam je jsi (Jsi normální? = seš). * Kde je sobě, tam je si (Obuj si boty! = sobě).   Tuplovaný debl (14. 8.) Co znamená, když je něco tuplované? Že je to přesně dvojité! Proč právě dvojité? Protože tuplovaný, tuplem či tuplák se odvozují z německého doppelt (dvojitý), a to přes francouzské doble, z latinského duplus. Stejného původu je i debl (čtyřhra v tenise).   Kečup bez rajčat (17. 8) Kečup podle původní receptury? S rajčaty neměl nic společného! Původ kečupu se vykládá dvěma způsoby: * Z čínského dialektového kētsiap, což je rybí omáčka. * Z indonéského ketjap, sójová omáčka. Kečup jako rajčatová omáčka vznikl počátkem 19. století v USA.   Kdy dát čárku před „ani“ (18. 8.) Základní pravidlo pro čárku s „ani“: * Je-li ve větě jedno „ani“, čárku nepotřebuje. Nemám štěstí v lásce ani ve hře. * Jsou-li ve větě dvě „ani“ jako dvojitý spojovací výraz „ani – ani“, druhé „ani“ se musí oddělit čárkou. Nemám štěstí ani v lásce, ani ve hře.   „I“ versus „ani“ (19. 8.) Kdy použít spojku i vs. ani? Je v tom rozdíl! * V kladných větách (tj. sloveso zde není v záporu) použijeme i: To platí i pro tebe. * V záporných větách (tj. se slovesem v záporu, typicky začínajícím na ne-) použijeme ani: Ani ty nejsi výjimka. (I ty nejsi výjimka.)   Úskočný fortel (20. 8.) Co je to fortel? Záleží, kdy se ptáte! Dříve se fortel používal i ve smyslu lest či úskok, dnes už je živý pouze význam zručnost či obratnost. Fortel je obecný (tj. nespisovný) výraz pocházející z německého Vorteil (výhoda), kombinace vor (před) a Teil (část).   Koupit něco za babku (21. 8.) Proč se dolaru říká babka? Anglicky je dolar neformálně buck. To vychází z buckskin (jelenice), protože kůží vysoké zvěře se dříve platilo. Česky buck překládáme jako babka, snad proto, že se tak nazývala drobná uherská mince (odtud rčení koupit za babku).   Techtle mechtle ve starém Římě (24. 8.) Co že jsou to techtle mechtle? Obecně pletichy, specificky pletky, a to s ohledem na etymologii zejména pletky milostné. Toto spojení se k nám dostalo přes německé Techtelmechtel a původně pochází z latinského tēcum (s tebou) a mēcum (se mnou).   Vzal ji na večeři a pak k sobě domů (25. 8.) Čárka před „a pak“, „a potom“ & „a také“? Standardně se nepíše. Typicky jde totiž jen o výčet událostí v čase, tzn. spojení slučovací. A v tom, jak víte, čárka před „a“ není. „Vzal ji na večeři a pak k sobě domů“ je totéž co „Vzal ji na večeři a k sobě domů“, bez čárky.   Pozdvižení s rumem (26. 8) Odkud je rum? Z Barbadosu! Rum je příbuzný jednak s anglickým rumbullion (alkohol ze zkvašené cukrové třtiny), jednak s rumbustion (pozdvižení čili rumraj). Český rumraj nesouvisí s pitím, ale s rumištěm (skládkou), a to z německého Rummel (mela; haraburdí).   Vražedné pikle (27. 8.) Proč se spřádání intrik říká kout pikle? Zřejmě podle malé bodné zbraně zvané pikel, která se dala snadno ukrýt, takže se hodila pro úkladnou vraždu. Kout pikle by tedy doslova označovalo výrobu zbraně pro zákeřný útok, přeneseně pak i plánování jiných zákeřností.   Bombon si nikdy nedáte (28. 8.) Bonbon, nebo bombon? Pomůcka: Bon je francouzsky dobrý. Bonbon je dobrý, takže píšeme n. Bon ve významu dobrý najdeme také např. ve slovech bonmot (doslova dobré slovo), bonita (dobrá jakost) či bonton (dobré vychování). Bonbon není bomba, takže žádný bombon!   A to jste s čárkou přehnali (31. 8.) Čárka před „a to“: * Čárka se píše, když je za „a to“ nevětné upřesnění (tj. nemá sloveso v určitém tvaru). Pojď domů, a to hned! * Čárka se nepíše, když je za „a to“ celá věta (má sloveso v určitém tvaru, tj. jiném než infinitiv). Neposlechl mě a to přehnal.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-04-24 14:24:00

Záběry jako z rudé planety. Prach ze Sahary zbarvil město do oranžova

Nezvyklý pohled se v úterý naskytl obyvatelům řeckých Athén. Celé město pohltil saharský písek, který přivál vítr, a zbarvil ho do oranžova. Na videu je vidět, jak prach zakryl oblohu i přilehlé okolí včetně ikonických památek. Záběry tak vypadají, jako by pocházely z Marsu. Podívejte se sami na tento neobyčejný úkaz.

Čas načtení: 2024-05-02 09:00:01

Truchlící vdovec Babis: Zbavil života matku své dcery i štěně. Policii pomohly v odhalení pravdy chytré hodinky

Policii do domu hrůzy na předměstí Athén přivolal v květnu roku 2021 sám manžel, v tu chvíli již nešťastný a zhroucený vdovec, jakmile se mu prý podařilo dostat se k telefonu. Podle jeho výpovědi nemohl nic dělat, jen zděšeně přihlížel neštěstí, které se v domě stalo. Tři ozbrojení lupiči podle jeho verze vtrhli do domu, jeho i dvacetiletou manželku svázali a dožadovali se hotovosti. Sebrali prý deset tisíc eur a ve chvíli, kdy jeden z nich namířil pistoli na malé dítě, odhodlala se Caroline k odporu, což ji mělo stát život. S takovou verzí podle Dailymail tedy od počátku policisté pracovali.  V motolské nemocnici našli bezhlavé tělo veksláka. Jeho smrt se stala pomníčkem Jiřího Markoviče Číst více Pochybnosti se dostavily rychle Brzy se ale začalo zdát, že ne všechno, co o patnáct let starší manžel Babis Anagnostopoulos vypověděl, je pravda. Žena měla na sobě v okamžiku smrti chytré hodinky, které nejenže měří, ale také ukládají například záznamy o změně v tepové či dechové frekvenci. Stanovit přesný okamžik smrti tak nebylo vůbec složité. Jak uvádí například server Manchester Evening News, vyšetřovatele zarazily rozpory mezi „výpovědí“ techniky a jediného přímého svědka události. Zdálo se, že se všechno přece jen odehrálo docela jinak, jak zmiňuje i zpravodajství Mirror.  Všechno bylo jinak Podivné okolnosti nabývaly na síle a zanedlouho se ze zkroušeného vdovce začal stávat podezřelý číslo jedna. Netrvalo to ani měsíc a okouzlující pilot vrtulníku, zničený vraždou své ženy, se jevil v docela jiném světle. Ukázalo se, že už několik týdnů před smrtí se Caroline zoufale snažila utéct ze společné domácnosti, svého manžela se bála a chtěla se i s dcerou dostat do bezpečí. Osudová noc, osudová hádka To se jí bohužel nepodařilo. Osudné noci navíc došlo mezi partnery k prudké hádce, kterou Babis vyřešil po svém. V první chvíli šlo možná o zatmění mysli a vření prudké jižanské krve, ale jeho další počínání už jevilo jasné známky promyšleného chování.  Chtěl být jen druhou obětí Babis se po vraždě svázal a zavolal policii, aby i ze sebe udělal pouhou oběť přepadení. Nic moc si vlastně nepamatoval, protože prý v průběhu akce zloduchů omdlel. Jak by pak ale mohl tak dobře popsat, co se stalo jeho manželce? Jenomže Babis šel ve své konstrukci do ještě větších detailů. Aby svoje slova o přepadení ještě více podpořil, neváhal ani oběsit milované štěně své již bezmocné ženy. Ano, lupiči by psa možná odstranili, aby je neprozradil… Tak chladnokrevně uvažoval.  Ženu držel únosce sedm let v rakvi pod vlastní postelí. Udala ho žárlivá manželka Číst více Byly v tom i drogy Proč vlastně k takové tragédii došlo? Podle Carolinina otce byl Babis zapleten do obchodu s drogami, které převážel na svých cestách vrtulníkem. Bohužel ale neudržel jazyk za zuby, své ženě vše vyzradil a ona to rozhodně nepřijala s pochopením. Rozhodovala se o odchodu od manžela, jenomže to on rozhodně nemohl potřebovat. Riziko prozrazení a trestu od ostatních členů gangu bylo moc velké. A tak se rozhodl, snad i v afektu, jednat.  Holčička je v bezpečí Soud, ke kterému později došlo, ohodnotil jeho chladnokrevné počínání sedmadvaceti lety za mřížemi a malou holčičku, která jedné tragické noci přišla vlastně o oba dva rodiče, nyní vychovávají Carolinini rodiče. Podle názoru soudu by se neměla do rodiny svého násilnického otce již nikdy dostat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Po dlouhém hledání našla policie tělíčko měsíčního chlapce. Matka z jeho smrti obvinila média.

Čas načtení: 2024-05-14 18:00:01

Korfský incident jako varování Mussoliniho agresivní politiky: Z výsledku radost rozhodně neměl

Italský fašista a někdejší socialista Benito Mussolini se ve své rozpínavosti orientoval hlavně na Středomoří, Balkán, ale chtěl mnohem více, než bylo Itálii dáno po první světové válce. Zájem měl nejen o Jižní Tyroly a Terst, ale také přístavní chorvatské město Rijeku, celou Dalmácii, řecké ostrovy a rovněž nemalé podíly v koloniích. Řecký ostrov v hledáčku Územní nároky představovaly jedno z důležitých ideologických východisek italského fašismu, jak se konstituoval v první polovině dvacátých let. Nutno však dodat, že Mussolini přecenil politické a hlavně vojenské možnosti Itálie. To mu na druhou stranu nijak nebránilo v tom, aby rozpoutal italsko-řeckou krizi v takzvaném korfském incidentu, který se odehrál v roce 1923. Jednalo se v podstatě o první pokus o agresivní zahraniční expanzi fašistického státu.  Seriál: Kam na dobré pivo? Co třeba nádražky! Číst více Události předcházel pohraniční konflikt. Z příkazu konference vyslanců pracovala v terénu řecko-albánského pomezí mezinárodní komise, která měla za cíl stanovit pevnou hraniční linii mezi oběma zeměmi. Dne 27. srpna 1923 byli komisaři v blízkosti řecké Janiny napadeni několika útočníky, zřejmě makedonského původu. Nicméně o život přišel také italský generál Enrico Tellini a další jeho lidé. Mussolini zuřil a obvinil z činu Řecko.  Ostré Mussoliniho ultimátum  Do Athén pak adresoval ostře formulované ultimátum. Mezi italskými podmínkami bylo například vyšetření celého incidentu, bezvýhradný souhlas s kontrolní účastí italského vojenského přidělence, trest smrti pro všechny pachatele a náhrada škody ve výši 50 milionů lir. Takové podmínky však byly pro Řecko zcela neakceptovatelné. Situace se tak začala dramaticky přiostřovat. Mussolini dal příkaz k přímé vojenské akci. Italská flotila admirála Solariho ostřelovala ostrov Korfu, který následně obsadila.  Fašismus vznikl přesně ze stejného podhoubí, z jakého těží Babiš. Čeká nás pochod jeho příznivců na Prahu? Číst více Mussolini měl jasný plán – Itálie neopustí ostrov dříve, než Athény splní veškeré jeho ultimativní požadavky. Obsazení ostrova mu navíc strategicky vyhovovalo, protože poloha Korfu měla zajistit kontrolu Jaderského moře. Řecko si ovšem nechtělo nechat tuto svévolnou italskou akci líbit. Ministr zahraničí Nikolaos Politis se obrátil se stížností na Itálii do Ženevy, kdy poukázal na porušení statutu Společnosti národů, předchůdce dnešní OSN. Italský diktátor byl sebevědomý a domníval se, že získá britskou podporu.  Z poraženého vítězem Nicméně v tom se zásadně zmýlil, protože Británie nehodlala akceptovat jakoukoliv změnu v rozložení námořních sil na Jadranu, a tak britský delegát nepodpořil Itálii, ale právě Řecko. K tomu se posléze připojila i Francie. Mussolini se dostával na půdě Společnosti národů do stále větší izolace, když se za Řecko postavily i další státy. Změnil proto taktiku a prohlásil, že obsazení Korfu ve skutečnosti nebylo válečnou akcí, ale pouze vnitřní záležitost Itálie, a proto Společnost národů nemůže věc kompetentně řešit.  Nakonec byl výsledek korfského incidentu kompromisní. Itálie se sice zavázala vyklidit ostrov, poslední voják opustil Korfu 27. září 1923, avšak okupantům byla přiřknuta náhrada ve výši 50 milionů lir. I když Mussolini nedosáhl svého původního cíle, tedy trvalé okupace ostrova, fakticky se ocitl v pozici vítěze, kterému byla zaplacena náhrada škody, naopak Řím nemusel platit nic. Itálie se pak soustředila na další zahraniční expanze, které však měly dalekosáhlejší důsledky a už se časově potkávaly s druhou světovou válkou.  Zdroj: Britannica, history.com, Vladimír Nálevka: Světová politika ve 20. století  KAM DÁL: Diktátor, který se postavil diktátorovi: Řecký generál Metaxas vzdoroval běsnícímu Mussolinimu. 

Čas načtení: 2024-05-29 20:30:00

20:30 EL a EKL UEFA 2023/2024

Přímý přenos finálového utkání Evropské konferenční ligy UEFA z řeckých Athén[online]

Čas načtení: 2024-05-30 13:35:00

13:35 EL a EKL UEFA 2023/2024

Záznam finálového utkání Evropské konferenční ligy UEFA z řeckých Athén (jen hra)[online]

Čas načtení: 2024-06-05 10:15:00

Athény z Prahy během června. Letenky od 2 032 Kč

Nejen za sluncem, ale převážně za historií se vydejte do kolébky evropské civilizace Athén. Zpáteční letenky v průběhu června zakoupíte od 2 032 Kč na týden, nebo za 2 266 Kč na prodloužený víkend. Všechny dostupné termíny naleznete v přehledném kalendáři aerolinií eurowings.com. Podívejte se na tipy, co vidět v Athénách. Levné ubytování poté vyhledáte na Booking.com.