Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-16 13:04:00

Celní správa: Podíl nelegálního hazardu na trhu je do pěti procent

V průběhu dubna 2024 proběhla na území Jihomoravského a Moravskoslezského kraje rozsáhlá kontrolní akce nazvaná „KOHOUT“. Tato akce byla zaměřena na výkon dozoru v oblasti nelegálního provozování hazardních her. Díky společným silám regionálních celních úřadů bylo dosaženo významných úspěchů v odhalování a eliminaci nelegálních aktivit. Celorepublikový podíl provozování nelegálního hazardu se daří držet pod hranicí pěti procent.

Čas načtení: 2024-08-08 06:30:00

Ministerstvo dopravy oficiálně odstartovalo tendr na PPP projekt dostavby dálnice D35

Ministerstvo dopravy spustilo tendr na další dálniční PPP projekt. Hledá koncesionáře na projektování, výstavbu, financování, provozování a údržbu dálnice D35 v úseku Opatovec – Mohelnice a zajištění provozování a údržby přiléhajících úseků D35 Litomyšl – Opatovec. Celková předpokládaná hodnota zakázky je 117,6 miliardy korun. Termín pro podání předběžné kvalifikace je stanoven na 25. září.

Čas načtení: 2024-02-06 09:34:56

Nalezený jelen [František Libosvár / Akcent]

Kniha je soubor povídek beletristicky popisující provozování myslivosti v uplynulých šedesáti letech. Je psána s nadhledem a prokládána typickým mysliveckým humorem, který nezastírá, že se jednáo skutečných událostech určité doby.

Čas načtení: 2023-12-12 17:10:33

Binance delistuje kryptoměny pod tlakem regulačních orgánů

Kryptoměnová burza Binance zpřísnila svou politiku v listování kryptoměn, protože počet evidovaných se v roce 2023 snížil o 21 %, uvádí Kaiko. Podle nové zprávy zveřejněné společností Diving Into DEXs přistupuje nyní Binance k vyřazování subjektů z burzy rychlým tempem poté, co její zakladatel a bývalý výkonný ředitel Changpeng Zhao urovnal s americkými regulačními orgány případ v hodnotě 4,3 miliardy dolarů, mimo jiné za provozování burzy bez licence. Analytici společnosti Kaiko připustili, že Binance není jedinou krypto burzou, která v roce 2023 omezila nabídku kótování, protože Coinbase a OKX vyřadily některé instrumenty. Mezitím americká kryptoburza Kraken podle údajů společnosti Kaiko […]

Čas načtení: 2023-02-23 08:00:00

Podnikání s e-shopem v segmentu dům, dílna a zahrada

Provozování e-shopu ve vysoce konkurenčním segmentu: přečtěte si rozhovor s majitelem e-shopu.

Čas načtení: 2016-10-05 15:30:00

LPG: Jak jezdit za polovinu

Možností, jak ušetřit na provozování vlastního auta moc není. Jistou naději skýtají alternativní paliva, kde hraje prim LPG (Liquefied Petroleum Gas). Jedná se o palivo, které sníží náklady na polovinu a navíc není velký problém s hledím místa, kde ho pořídíte. Nezkoušejte to doma Velká výhoda je, ...

Čas načtení: 2013-10-23 17:00:00

Přichází zima, motoristé musí být připraveni

Podzim s sebou nese určitá specifika ohledně provozování vozidel. Motoristi mají v nadcházejícím období podstatně složitější úlohu, nicméně zodpovědností a vhodnou přípravou lze mnoho problémům předcházet. Kola, to je základ Zásadní a nezbytnou povinností každého motoristy je vyměnit pneumatiky. Z ...

Čas načtení: 2011-12-19 00:00:00

Káva v těhotenství - smí si těhulka dopřát kávu?

Celá řada těhulek se musí během těhotenství zříkat spousty zvyků a různých neřestí. Patří mezi ně např. provozování adrenalinových sportů, kouření, pití alkoholu a v neposlední řadě také konzumace kávy a jiných nápojů, které obsahují kofein. Těhulky, co kávu opravdu milují se nemusí zas až tak moc o ...

Čas načtení: 2024-01-28 12:10:19

Co je franchising?

Franchising (franšízing) je způsob podnikání, kdy jedna strana (franchisor) poskytuje druhé straně (franchisant) licenci na používání své obchodní značky, produktů nebo služeb. Franchisant pak podle určených pravidel provozuje svůj vlastní podnik pod značkou franchisora. Franchising má své kořeny ve středověku, kdy králové nebo církevní představitelé udělovali licence k provozování určité činnosti. Moderní podoba franchisingu se […] The post Co je franchising? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2023-12-31 16:16:49

SmartBit Boost – recenze/zkušenosti

Dobrý den, uvedená služba SmartBit Boost je jednoznačně podvod. Indícií, která toto dokazují, je vícero – například deklarovaná úspěšnost 99% je absolutně mimo realitu. Takto zázračný program zkrátka nikdy neexistoval a nikdy existovat nebude. Další věc jsou smyšlené reference neexistujících uživatelů nebo napojení na brokerskou společnost Pulse (pulse.investments), která nemá povolení pro provozování svých služeb […] The post SmartBit Boost - recenze/zkušenosti first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-09 20:14:17

Nakladatelství Prostor by chtělo vydat dílo Thomase Bernharda v jednotné úpravě

V úterý 9. února uplynulo 90 let od narození klasika světové literatury Thomase Bernharda. Za dílo, které čítá deset románových próz, čtyři svazky povídek, osmnáct divadelních her a svazek básní, sklidil řadu cen i nenávistných reakcí. Jeho texty kritizující rakouský katolicko-nacionálně-socialistický stát, nacistickou minulost a omezenost vyvolávaly rozruch. Ve své zemi byl často označován jako „káleč do vlastního hnízda“, zatímco v cizině je velmi oceňován. Bernhardovo dílo zdomácnělo rovněž v českém kulturním prostředí. Nakladatelství Prostor během více než dvaceti let vydalo více než dvacet Bernhardových prozaických titulů, na nichž spolupracovalo s elitními překladateli v čele s Radovanem Charvátem, Miroslavem Petříčkem a Tomášem Dimterem za redakční asistence Kristiána Sudy a Richarda Štencla. „Bernhardovo místo ve světové literatuře je nepřehlédnutelné a nezpochybnitelné. Okruh jeho čtenářů je však omezený a bohužel bez podpor a grantů je vydání jeho díla u nás silně ztrátové. Proto jsem rád a hrdý, že jsme knihy Thomase Bernharda mohli v Prostoru vydat. Nyní zvažujeme reedici jeho kompletního díla v jednotné úpravě. Žádali jsme o grant ministerstvo kultury. Zatím jsme nebyli úspěšní. Zkusíme to znovu a obrátíme se i na zahraniční instituce, zejména v Rakousku. Věřím, že se nám nakonec tento ediční nápad podaří zrealizovat. Thomas Bernhard a jeho dílo si to jednoznačně zaslouží,“ prohlašuje majitel nakladatelství Aleš Lederer. Čeští čtenáři objevili Bernhardovo dílo v roce 1984, kdy vyšla česky krátká autobiografická novela Dech: Jedno rozhodnutí (Odeon). O šest let později vydala Dilia autorovu divadelní hru Náměstí Hrdinů, za niž byl doma Bernhard zle pranýřován. V roce 1994 přišel Prostor díky edičnímu návrhu redaktora Kristiána Sudy s prvním vydáním Bernhardových slavných Starých mistrů v překladu Bohumila Šplíchala. V následujících dvaadvaceti letech (1994–2016) vydal více než dvacet Bernhardových knižních svazků. Nejúspěšnější byl právě román Staří mistři o síle i bezmoci starého umění, který se dočkal tří českých vydání (1994, 2004, 2016). V Bernhardových prózách je bytostně spjata tragika s komikou a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo v případě románu Mýcení. Rozčilení, v němž se někteří protagonisté možná i oprávněně poznali a zažalovali Bernharda pro nactiutrhání. Thomas Bernhard zemřel 12. února 1989, těsně po svých osmapadesátých narozeninách. V závěti zakázal provozování a vydávání všech svých děl v Rakousku po celou dobu platnosti autorského práva.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-22 08:36:31

Stát koupí Reynkův zámeček v Petrkově, vznikne v něm Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění

Vláda na návrh ministerstva kultury schválila 22. prosince záměr vykoupit usedlosti v Petrkově na Vysočině, kde společně žili a tvořili významný český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek a jeho žena, francouzská básnířka Suzanne Renaud. Ze zámečku se stane Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění a bude samostatným pracovištěm Památníku národního písemnictví. „V České republice není tolik významných míst, která by tak silně ovlivnila českou kulturu a umění 20. století jako je právě Petrkov. Dílo Bohuslava Reynka a jeho ženy neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví nejen Kraje Vysočina a České republiky a je důkazem výborných česko-francouzských kulturních vztahů. Naším cílem je, aby se z Petrkova stalo místo setkávání umělců, aby se zde konaly workshopy, konference jak pro výtvarníky, tak i spisovatele, překladatele a další. Jsem přesvědčen, že Památník národního písemnictví bude dobrým správcem nejen samotného domu a jeho okolí, ale bude systematicky pečovat o kulturní odkaz rodiny Reynkovy,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek.   Soubor nemovitostí, které stát prostřednictvím Památníku národního písemnictví vykoupí, tvoří objekt zámečku, hospodářské budovy a pozemky, včetně mobiliáře a osobních věcí rodiny Reynkových. Cílem odkupu je záchrana tohoto kulturního dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Památník národního písemnictví byl k výkupu a provozování zámečku jako Česko-francouzského centra literatury a výtvarného umění vybrán mimo jiné i proto, že disponuje rozsáhlou sbírkou Reynkova díla, zejména grafik a písemností a dokáže široké kulturní aktivity v Petrkově rozvíjet. Projekt Petrkov by se měl stát místem kulturního setkávání nejen návštěvníků, ale současných umělců, studentů či vysokoškolských pedagogů. Budou se zde pořádat výstavy, vzdělávací kurzy či konference. Stát zaplatí za nemovitost 18 miliónů korun. Projekt bude rozdělen do tří etap, nicméně již v prvním čtvrtletí 2021 se může zahájit jeho činnost přípravou projektů a náborem zaměstnanců (5,5 úvazku). První etapa (2020–2021) je spojena s výkupem nemovitostí a jejich nezbytným technickým zabezpečením. Druhá etapa (2021–2023) zahrnuje obnovu areálu a vybudování Česko-francouzského centra. Třetí etapa (od roku 2024) bude zaměřena na dokončení expozic tak, aby byl umožněn již plný návštěvnický provoz a činnost centra v plném rozsahu.   Bohuslav Reynek (1892–1971) byl jedním z nejvýznamnějších českých umělců 20. století. Básník, grafik, překladatel z francouzštiny a němčiny byl neodmyslitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, kde žil až do své smrti, je přítomen v jeho tvorbě již od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v jeho básních.  Suzanne Renaud (1889–1964) byla francouzskou básnířkou a překladatelkou a manželkou B. Reynka. Od druhé poloviny 30. let až do svého úmrtí žila a tvořila v tehdejším Československu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 16:08:52

Start nové lodi Dragon 2 je převratným krokem

Příznivci letů do vesmíru měli v sobotu 30. května velký den. Počasí na březích Floridy se trochu umoudřilo a umožnilo start nové lodi Dragon 2 i s dvojčlennou posádkou. Sledoval jsem přípravy ke startu na online kanálu SpaceX. Oba astronauti, pánové kolem padesátky, se zubili jako kluci, kterým bylo právě slíbeno lízátko a jízda na kolotoči. Taky bych se zubil. Tohle je to pravé dobrodružství. Z geopolitického hlediska nastala pro kosmické lety doba zaslíbená, protože tu zase máme nějaké soupeření velmocí o světovou dominanci, což silně podněcuje technologické závody. V moderní době se vždycky vyplácelo mít převahu v nějaké technice, která umožňuje dálkovou projekci síly – na začátku 20. století to byly velké lodě (dreadnoughty), později letadla a první rakety, ještě takové, které nedokázaly dosáhnout oběžné dráhy. Dnes to nejspíš bude vesmír. Nejde jenom o klasickou špionáž a zbraně, ale i o šíření informací, protože tyhle souboje velkých států mají vždycky nějakou informační rovinu. Západní svět si snad podrží nějakou svobodu slova a tisku (i když za to budeme muset bojovat). Proniknout naopak informačně dovnitř Číny bude mnohem těžší, ale zrovna převaha na oběžné dráze by k tomu mohla být užitečná. Z vesmíru se dá vysílat leccos, včetně kritických až podvratných zpráv, a současné čínské vedení je kontrolou nad informacemi natolik posedlé, že tím ukazuje svoji Achillovu patu. Americký kosmický program v uplynulých letech málem odumřel na přílišnou byrokracii a nedostatek chuti podstupovat nějaké další riziko. Nejlépe na tom byl sektor kosmických sond vysílaných k planetám, planetkám a kometám; tam nejde o lidské životy a vědátoři jsou hraví a vynalézaví už z podstaty. Nejhůře na tom byly velké projekty jako Constellation a SLS, jejichž vývoj zaběhl do desítek miliard dolarů ještě předtím, než vzlétl první prototyp. Jeden čas to vypadalo, že kombinace politického mikromanagementu, stabilních penězotoků k velkým firmám jako Boeing či Northrop Grumman a přílišného „držení se u zdi“ tu NASA buď úplně zabije, nebo – a to spíš – ji ponechá v jakémsi položivém stavu, kdy to bude agentura hodně drahá, z vojenských důvodů sice nezrušitelná, ale zároveň nepříliš efektivní. No, zdá se, že tenhle scénář byl odvrácen, a to právě tím, že si ve Washingtonu uvědomili, že musejí pustit část kontroly z ruky. Jedním z problémů dřívějšího stavu byla neustálá snaha úředníků dohlížet na každý detail každého procesu. Byl to pochopitelný důsledek dvou havárií raketoplánů, které stály celkem 14 životů. Ale zároveň se tímhle způsobem zabije jakákoliv inovace. Na diskusních fórech, kde se setkávají příznivci kosmonautiky, koluje neověřitelná historka. Zní takto: když se firma SpaceX pustila do práce na lodi Dragon 2, vyjádřila NASA přání nasadit jim do výroby nějakých 300 trvale přítomných inspektorů. Ze SpaceX prý odpověděli, že tři by měli stačit. Nakonec se dohodli na třiceti. Na internetu vždycky potkáte zapšklé lidi, kteří pociťují potřebu shodit jakýkoliv výkon, kterého někdo dosáhl. (Tuhle povahu jim opravdu nezávidím.) I kolem letu Draka se jich vyrojilo víc než dost a jejich hlavní argumentační linie je, že s lidmi se létalo už předtím, tak co že se vlastně oslavuje. Nuže, důvody jsou tyto: a) Ta loď je úplně nová, a to i designově, nejen datem výroby. Nejde jen o opatrné vylepšování starých modelů, jako jsou Sojuzy nebo raketoplány, ale o stroj, který je od samého počátku postaven na současných technologiích. K tomu byl už nejvyšší čas. Ona ta moderní technika má sice taky svoje problémy (například pochytání softwarových chyb požírá čím dál významnější část času stráveného vývojem), ale létat donekonečna na strojích, které zkonstruovali ještě naši dědečci, bylo poněkud ubíjející. A drahé, čímž se dostáváme k druhému bodu: b) Jak nosné rakety Falcon, tak kosmické lodi Dragon vyšly na relativně málo peněz, částečně byly financovány ze soukromých prostředků a jejich provoz by měl být o dost ekonomičtější než dřív – což znamená možnost létat daleko, daleko častěji, než jsme byli zvyklí. Podle NY Post dostala SpaceX za uplynulé desetiletí ze státních peněz celkem 3,1 miliardy dolarů, což jsou ve srovnání s dřívějšími kosmickými projekty vyslovené drobné. Měsíční projekt Apollo by při započítání inflace vyšel asi na 150 miliard dnešních dolarů a čtyřicet let provozu raketoplánů na 209 miliard dolarů. Samozřejmě se ty tři projekty nedají úplně jednoduše srovnat, každý měl jiné cíle; ale roční náklady se srovnat dají a z nich plyne, že lety na Falconu jsou jak pro daňového poplatníka, tak i pro větší soukromé zákazníky cenově snesitelné, kdežto Apollo či raketoplán představovaly velký a dost možná neudržitelný luxus i pro federální kasu USA. No, a cena je přitom naprosto kritický faktor pro další rozvoj. S drahými hračkami si nutně bude hrát jen pár nejbohatších kluků na pískovišti. Čím cenově dostupnější se ta technologie stane, tím víc se bude rozvíjet, až bude jednoho dne samozřejmou součástí našeho světa. Takový vývoj od supertechnologie k všudypřítomnému jevu už jsme v posledních desetiletích zažili a změnil nám život. Kdyby počítače navěky zůstaly ve velkých klimatizovaných sálech a k jejich provozování by byly potřeba celé týmy, tak byste teď, well, určitě četli něco zcela jiného. I politika nebo zpravodajství by vypadaly úplně jinak. Doufám, že kosmická technologie časem zlidoví podobným způsobem, a že start Draka představoval malý krok k tomuhle cíli. Ten šípkový zámek v podobě velkých státních agentur potřeboval trochu probudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.