Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33

Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, říkal Radko Pytlík

V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík.   Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!   Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?   A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.   V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!   K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!   Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.   Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.   Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-06 13:49:36

Kauza H-System pokračuje: taková skvělá justiční loupež

Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil, že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství. Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů. Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě. Těmito rozhodnutími byla do konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od roku 2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování. Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného konkurzním správcem, přibližně 230 milionů korun. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systemu, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci. Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu Týden 32/2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v roce 2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch. Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora. Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkurzní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou jeden milion Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát dva miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7 milionu Kč. Nenarazí-li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále. Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru. Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním „jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu…“ Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru. Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.

Čas načtení: 2024-06-24 08:22:38

Štulíř, Svatopluk

Autor: agnes Datum: 24.06.2024 08:22:38 Příjmení:Surname:ŠtulířStulirJméno:Given Name:SvatoplukSvatoplukJméno v originále:Original Name:Svatopluk ŠtulířFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník in memoriamColonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.07.1917 Vřesovice / 11.07.1917 Vřesovice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:08.11.1941 Lamanšský průliv u Le Touquet / 08.11.1941 English Channel near Le Touquet / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- během služby si připsal 2 vzdušná vítězství- zahynul při havárii během operačního letu nad Lamanšským průlivem na letounu Supermarine Spitfire Mk.VB (W5360/YT-R)- scored 2 aerial victories during his service- died in a crash during an operational flight over the English Channel in a Supermarine Spitfire Mk.VB (W5360/YT-R)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2.worldofmilitarywings.tripod.comfcafa.comwww.leteckabadatelna.czrafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1374www.cwgc.org

Čas načtení: 2021-08-04 20:33:46

Česká televize odvysílá dokumenty o Anežce České, Československých legiích či o putování Českem na koních

Česká televize připravila na podzimní sezonu osmadvacet nových dokumentů a deset publicistických pořadů. Jejich tvůrci v nich připomenou aktuální celospolečenská témata i významná výročí – sto let Československých legií i 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily. Autorské snímky nabídnou třeba také intimní portrét písničkáře Honzy Nedvěda, příběh českého disentu pohledem zvenčí nebo zprávu o tuzemském anarchismu. Vítězka první řady soutěže Peče celá země seznámí v novém týdeníku Pečení na neděli diváky s recepty z venkova, premiérovými díly se vrátí oblíbené pořady Herbář i Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. „Mimo diváky vyhledávané dokumenty historické, přírodopisné či politické se tentokrát výrazně zaměřujeme také na dokumenty společenské. Naše tvůrce zajímaly dopady uzavřených škol – na děti, rodiče a učitele, i dopady karantény na živnostníky. Nevyhýbali se ale ani tématu duševního zdraví, stavu psychiatrických léčeben či otázce paliativní péče. A to jak z pohledu pacientů, tak i zdravotnického personálu a terénních pracovníků,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák  Celospolečenské téma samoživitelek a samoživitelů přibližuje film Eriky Hníkové Sólomatky, mapující složitosti života, do kterého výrazně zasáhla i vlna pandemie. Režisérka Šárka Maixnerová ve snímku Na vlastní duši představí šestici osob s psychiatrickou diagnózou. Sleduje jejich cestu k propuštění do běžného života. To, kam jdou, jak se vypořádávají s každodenní rutinou, i to, proč se případně do nemocnic vracejí. Ožehavé téma, kterým je znásilnění žen, je tématem počinu Kateřiny Hrochové Znásilnění pod kůží. „Dokument je postaven na třech neobvykle otevřených výpovědích obětí sexuálního násilí. Mladé ženy dokázaly na kameru vylíčit, co se v jejich nitru odehrávalo po sexuálních útocích, proč nedokázaly událost oznámit i proč vinily z celé situace samy sebe. Chceme otevřít téma, které je ve společnosti dosud do značné míry tabu,“ říká manažer koordinace vývoje a dramaturgie pořadů Radomír Šofr. Velká výročí Česká televize ve své tvorbě pravidelně připomíná slavná jubilea a významné okamžiky dějin. V polovině září uplyne přesně 1100 let od mučednické smrti kněžny Ludmily. Na otázku, jaká asi doopravdy byla a jaká byla její role v tehdejší politice, odpoví v portrétu první české světice Svatá kněžna Ludmila přední čeští archeologové a historici. Sedm set padesát let od narození předposledního českého krále z rodu Přemyslovců nabídne snímek Václav II. – cesta ze stínu. Důležité výročí letos čeká i někdejší Velkomoravskou říši, před 1150 lety se totiž vlády ujal král Svatopluk. „V dokumentu Svatopluk – král Moravanů a Slovanů se dozvíme výsledky nejnovějších výzkumů DNA, které se pokusí odpovědět na otázku, zda mezi námi žijí potomci rodu Mojmírovců. Jedná se o zcela unikátní a ojedinělý výzkum nejen v Evropě, ale i ve světě,“ prozrazuje kreativní producent Patrick Diviš. Sto let Československých legií připomenou dva snímky z cyklu Legie 100. Diváci uvidí jejich cestu Sibiří, která byla vyplněná krvavými boji s bolševiky a nezměrným hrdinstvím. Dokument se zabývá i jejich méně známou účastí v bitvě o Slovensko, v době, kdy vznikla skutečná československá armáda. „Za ideu. Za to, že nebýt těchto mužů, naše republika neexistuje. A to je třeba si neustále připomínat. Za to, že byli ochotni prožít hrůzy na všech frontách Evropy jen proto, aby se, když ne oni, tak aspoň jejich bratři, mohli vrátit domů. Do svého nového, svobodného Československa,“ odpovídá na otázku, proč je třeba si vážit legionářů, herec a průvodce pořadem Jiří Dvořák. Výuka v době covidové Dokumentaristka Tereza Engelová ve snímku Škola v bodě nula poodhalí výzvy, se kterými se budou školy a žáci po roce v on-line světě potýkat, i to, jak výuka doby covidové ovlivní české školství do budoucna. Režisérka Markéta Ekrt Válková naváže druhým dílem na svůj rok starý počin Živnostníci v karanténě aneb holé zadky?, v němž sleduje podnikatele a drobné živnostníky v době pandemie snažící se zachránit své firmy a živobytí před krachem. Linda Jablonská Kallistová se ve filmu Boj o děti věnuje debatě o věkovém limitu pro umísťování ohrožených dětí do kojeneckých ústavů. Česko křížem krážem V podzimním vysílání České televize nebude chybět ani cestování. Bratři Martin a Ondřej Krausovi si půjčili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem bělouše a vraníka a v novém seriálu Českem na koňském hřbetu ukážou divákům stezky určené pro jezdce na koních, které protínají české, moravské i slezské kraje. Po českém a moravském venkově zase bude putovat historicky první vítězka soutěže Peče celá země. V magazínu Pečení na neděli předá divákům nespočet rad a tipů nejen k pečení. „Zaujalo mne, že je naše země vlastně koláčovou velmocí. Koláče se tu pekly odjakživa a sloužily jako sváteční pečivo. A byť se vždy jedná o druh kynutého těsta s nádivkou, tak region od regionu a někdy i vesnice od vesnice mají rozdílný vzhled, tvar i velikost. Díky našemu pořadu tak vlastně vzniká něco na způsob ‚koláčové mapy‘,“ uvádí Petra Burianová. Za dokumenty do kina Na podzim vstoupí do kin třináct dokumentárních filmů, které vznikly v distribuci České televize. Prvního září bude mít premiéru snímek Jednotka intenzivního života zabývající se paliativní péčí. Režisérka Adéla Komrzý s empatií sobě vlastní ukazuje, že zatímco zemřít nelze dobře nebo špatně, kvalitu života nemocných lze zlepšit vždy. V listopadu se diváci mohou těšit na snímek Sny o toulavých kočkách, ve kterém David Sís mapuje neobyčejně úspěšnou kariéru svého bratra a talentovaného a všestranného výtvarníka Petra Síse, jehož díla neznají hranic věkových ani geografických.

Čas načtení: 2020-02-21 11:30:25

Toulky českou minulostí pokračují patnáctým dílem nazvaným Zlatý věk české literatury

Petr Hořejš (*1938) ukončil po třech desetiletích práci na cyklu Toulky českou minulostí čtrnáctým dílem v roce 2016, kdy se dobral vzniku samostatného Československa. Nyní přichází s dílem patnáctým dílem nakladatel, prozaik, překladatel a autor science fiction Zdeněk Volný (*1946), a aniž by to jakkoli bylo zohledněno tiráží, podtitul na obálce zní Zlatý věk české literatury. Oním věkem autor míní období let 1815–2018, které už sice, to je pravda, „probíral“ Petr Hořejš, ale vyňata odsud a zpracována zevrubněji je literární vrstva. Zatímco Petr Hořejš směřovat svým zájmem k historii jako takové, jeho následovník se nyní může „v klidu“ soustředit pouze na literaturu. A nutno podotknout, že při četbě není znalost předchozích částí nutná. Na druhou stranu je přínosem srovnat výlety do písemnictví obou autorů, přičemž najdeme i sekvence, které již Petr Hořejš zpracoval detailněji. Zdeněk Volný své vyprávění rozdělil na osm kapitol. První a druhá se týkají Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které už byly zkoumány šestým svazkem Toulek, a jak Zdeněk Volný připomíná, sehrály Rukopisy (oba nalezeny roku 1817) zásadní „iniciační a mobilizační“ úlohu v českých dějinách. Ať už jsou pravé, nebo ne (sám se přiklání spíše k první variantě). Třetí část Věrnost životu je o Máchovi, Boženě Němcové, Nerudovi, Vítězslavu Hálkovi, Jakubu Arbesovi, o Borovském, Sabinovi, Antalu Staškovi. A kupříkladu přesné zasazení Nerudy a Arbese do topografie Prahy, Malé Strany a Smíchova fascinuje. V další kapitolách (mj. Lež romantismu a pravda románu) potkáme Viléma Mrštíka, Matěje Anastazia Šimáček, Adolfa Heyduka, Karla Klostermanna, Ignáta Herrmana, Jiráska, Zikmunda Wintera, Josefa Holečka, Karla Václava Raisi i Josefa Kocourka, autora Zapadlých vlastenců 1932. Také jsou zohledněni Svatopluk Čech, Jindřich Šimon Baar, Karel Matěj Čapek-Chod. Josef Karel Šlejhar je tu zmiňován nikoli jen co autor novely Kuře melancholik, za jeho ústřední dílo je označen už jeho první román Peklo. Názvem odkazuje na Danta, peklem 19. století však je cukrovar. Obsáhlý román zachycuje v souvislém vyprávění jeden jediný den nejmenovaného továrního kontrolora žijícího spořádaným životem. Muž se těší na večerní setkání milovanou Marií, dělnicí ve stejném cukrovaru, a „nekonečnou“ cestou putuje továrnou – další odkaz na Božskou komedii. Pod vlivem své vyvolené začíná vidět na pracovištích živé dělníky, které přehlížel jako pouhé bezejmenné stíny, uvědomuje si všechna příkoří, která se v továrních zdech dnes a denně odehrávají, a dochází mu, jak cukrovar ničí dělníkům zdraví a jakým krutým způsobem se k nim chovají bezcitní nadřízení. Přesto je továrna mnohým z nich doslova vším. Milují ji. Je jejich krutou živitelkou. „Román prostoupený Šlejharovým temným pohledem na svět však nechce šokovat,“ píše Volný. „Naopak. Je to dílo plné soucitu s trpícími. Jenže autor při svém nepřikrášleném pohledu na svět dobře chápe, že co peklo jednou pohltí, už nikdy nevydá.“ V další části knihy o literárních salonech se „sejdeme“ s Palackým či Rettigovou, s Františkem Ladislavem Riegerem, Josefem Františkem Fričem, Juliem Zeyerem, Annou Marií Tilschovou i řada dalších dam. Také s indologem Vincencem Lesným. Ženám jsou věnovány tři finální kapitoly Labutě pějí česky, Dcery múzy Kalliopé a Průvan v červené knihovně. Stojí před námi Karolína Světlá, její mladší sestra Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová, Hana Kvapilová, Božena Benešová, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská, důležité jsou ale i mužské postavy: Arne Novák, František Xaver Svoboda a František Xaver Šalda. A Jan Svatopluk Machar. Za sto tři knihou zachycených let se postavení češtiny proměnilo „z degradovaného jazyka v plnohodnotnou řeč, kterou bylo nutno respektovat, ačkoli emancipační snahy narážely zejména na vídeňský odpor,“ píše Zdeněk Volný. „Podle toho vypadal i tvůrčí program českých literátů, spisovatelů a básníků. Zpočátku si nestavěli žádný vyšší cíl, než češtinu rehabilitovat a dosáhnout jejího celospolečenského uznání. Později, zejména po vydání Máchova Máje, se už mohla česká tvorba sebevědoměji připojit k hlavním dobovým, moderním literárním směrům, romantismu a později realismu. A koncem tohoto překotného období dostala literatura i svůj politický program, postavila se za vznik samostatného státu.“ Zdeněk Volný však zdůrazňuje, že Toulky nikdy neměly ambice zasahovat do odborných historických diskusí a jsou určeny široké čtenářské obci. Uzavírá pak velmi přívětivý tok svého poutavého vyprávění citací Šaldových slov o Boženě Benešové a její knize o sirotě Věře Lukášové. Uzavírá ale jen prozatím a dodá, že snad okolnosti dovolí, aby se v budoucnosti vrátil.   Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. Patnáctý díl. Pro Liberorum s. r. o vydalo nakladatelství Petr Hořejš – VIA FACTI. Praha 2019. 216 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-18 00:00:00

Svaťa (20) cestuje na vlastní pěst po nebezpečných zemích: V Afghánistánu se vyfotil s příslušníky Tálibánu!

20letý rodák z Kohoutovic Svatopluk Kreidl miluje cestování tělem i duší. Student žurnalistiky o svých zážitcích z cest hojně píše na sociální sítě, kde si říká Turista Svaťa. Tam ho podporují deseti tisíce fanoušků, kteří často se zatajeným dechem pozorují, kam se mladý cestovatel vydal. Svaťa se nebojí ani zemí, před kterými varuje i české ministerstvo zahraničních věcí. „Řeknu to takhle: není to tady tak strašný, jak si asi spousta lidí myslí,“ napsal mladík o své poslední cestě po Afghánistánu, kde se setkal i s příslušníky radikálního hnutí Tálibán!

Čas načtení: 2024-07-20 15:00:51

Prvorepublikovým elegánem zůstal Svatopluk Beneš až do smrti

O herectví říkával Svatopluk Beneš (†89), že je to zatraceně těžký úděl, ale ještě horší je to pro partnerky herců. Své manželky si i proto moc vážil. Na svět přišel Svatopluk Bene... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-08-23 16:23:32

Družstvo Svatopluk musí zaplatit další miliony za užívání domů, potvrdil soud

Bytové družstvo Svatopluk musí zaplatit konkurznímu správci H-Systemu Josefu Monsportovi zhruba 18,3 milionu korun s úroky za nájemné bytových domů v Horoměřicích u Prahy v letech 2019 až 2021. Na rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ v úterý pravomocně potvrdil středočeský krajský soud, upozornil server Novinky.cz. Družstvo Svatopluk zřejmě podá dovolání, s rozhodnutím soudu se neztotožňuje, řekl předseda družstva Martin Junek.

Čas načtení: 2024-08-23 20:38:00

Kauza H-System je zpět. Družstvo musí zaplatit dalších 18 milionů, potvrdil soud

Bytové družstvo Svatopluk musí zaplatit konkurznímu správci H-Systemu Josefu Monsportovi zhruba 18,3 milionu korun s úroky za nájemné bytových domů v Horoměřicích u Prahy v letech 2019 až 2021. Rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ v úterý pravomocně potvrdil středočeský krajský soud, upozornil v pátek server Novinky.cz. Družstvo Svatopluk zřejmě podá dovolání, s rozhodnutím soudu se neztotožňuje, řekl předseda družstva Martin Junek.

Čas načtení: 2024-08-23 17:35:00

Družstvo Svatopluk musí H-Systemu zaplatit 18 milionů, rozhodl odvolací soud

Bytové družstvo Svatopluk musí zaplatit konkurznímu správci H-Systemu Josefu Monsportovi zhruba 18,3 milionu korun s úroky za nájemné bytových domů v Horoměřicích u Prahy v letech 2019 až 2021. Rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ v úterý pravomocně potvrdil středočeský krajský soud, upozornil v pátek server Novinky.cz. Družstvo Svatopluk zřejmě podá dovolání, s rozhodnutím soudu se neztotožňuje, řekl předseda družstva Martin Junek.

Čas načtení: 2024-10-07 11:43:00

Změna režimu směrem k demokracii. Drulák vysvětlil záměry

Podle spolku Svatopluk je nynější doba nezdravá. A je tedy potřeba vést diskusi a snažit se zemi i společnost posunout dál, k ozdravnému procesu, na jehož konci bude sebevědomá, demokratická a svobodná společnost. Tři ze zakladatelů spolku Svatopluk se sešli, aby vysvětlili cíle spolku a vyvrátili některé mylné dojmy, které na nich mohou ulpět. „Jádro prosperity už nebude na Západě. To znamená, že jsme dneska na periferii něčeho, co jde dolů,“ zaznělo.

Čas načtení: 2025-03-27 11:46:00

Drulák: Jako Ukrajina, jako Sýrie. Varování pro Slovensko

Hrozí Slovensku, že by mohlo dopadnout podobně jako Sýrie nebo Ukrajina? Chce Západ vnitřně rozpolcenou zemi pod Tatrami? Trialog o Slovensku v politických a filozofických souvislostech uspořádal Spolek Svatopluk. Na otázky novinářky Michaly Gánovské odpovídali Petr Drulák, zakladatel spolku Svatopluk a profesor mezinárodních vztahů na katedře politologie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, a Emil Páleš, slovenský filozof, spisovatel a vysokoškolský pedagog.

Čas načtení: 2025-04-05 13:50:00

Změna režimu podle Okamury, Druláka a Macinky: glosujeme žive konferenci spolku Svatopluk

S podtitulem "Východiska.a vůle ke změně režimu se dnes koná konference spolu Svatopluk, který vede bývalý diplomat Petr Drulák. Tentokrát si vlastenecký spolek pozval lídry politických stran do debaty o možné změně režimu: dorazí Tomio Okamura, Petr Macinka nebo třeba předseda Stačilo! Daniel Sterzik alias Vidlák. Akci přímo z místa glosuje reportér Reflexu Oliver Adámek.

Čas načtení: 2025-04-05 17:50:00

Macinka roztrhal návrhy na změnu režimu, Okamura je chválil. Glosovali jsme konferenci spolku Svatopluk

S podtitulem "Východiska.a vůle ke změně režimu se dnes koná konference spolu Svatopluk, který vede bývalý diplomat Petr Drulák. Tentokrát si vlastenecký spolek pozval lídry politických stran do debaty o možné změně režimu: dorazí Tomio Okamura, Petr Macinka nebo třeba předseda Stačilo! Daniel Sterzik alias Vidlák. Akci přímo z místa glosuje reportér Reflexu Oliver Adámek.

Čas načtení: 2025-05-26 15:00:00

Youtuber Turista Svaťa (21) přiznal rakovinu: Nádor velký jako tenisák!

Známý český youtuber a cestovatel Svatopluk Kreidl (21), na sociálních sítích známý pod přezdívkou Turista Svaťa, sdílel na youtube i na svém instagramu velice smutnou novinku. Postihl ho Hodgkinův lymfom, tedy zhoubné nádorové onemocnění lymfatického systému...

Čas načtení: 2024-02-14 00:00:00

Rodina si postavila krásný dům v Dolních Jirčanech. Pomohla šťastná náhoda

Když mě u branky vítá pan Svatopluk s manželkou a jedním z jejich dětí, moc toho z domu nevidím. K ulici je totiž otočený jen jednoduchou štítovou stěnou se vstupními dveřmi. Ta pravá symfonie se rozehraje, až když projdu dlouhou chodbou a vstoupím do hlavního obytného prostoru s prosklením do zahrady.

Čas načtení: 2021-12-22 08:23:25

V nové výstavě Národního muzea září filmové a divadelní hvězdy

Národní muzeum otevřelo ve své Nové budově výstavu s názvem Když hvězdy září, která připomíná známé a slavné, ale také třeba dnes již téměř zapomenuté hvězdy českého divadelního umění posledních dvou století. Návštěvníci tak budou obdivovat osobní předměty nejrůznějších hvězd své doby. Výstava bude k vidění až do konce září příštího roku. Výstava ukazuje, jakými peripetiemi procházelo za více než dvě stě let postavení divadelních tvůrců ve společnosti. Návštěvníci tak mají možnost vidět předměty z osobních pozůstalostí velkých hereckých hvězd, jakými byly například Ema Destinnová, Hana Kvapilová, Jindřich Mošna, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Svatopluk Beneš, Karel Höger, Vlasta Chramostová, Radovan Lukavský a mnozí další. Vystaveny budou jejich šperky, oblečení a módní doplňky, osobní i ateliérové fotografie, obrazy a busty či drobné artefakty z každodenního i uměleckého života. Na konkrétních životních a uměleckých příbězích několika desítek významných osobností české Thálie výstava ukazuje, jak velké herecké hvězdy ovlivňují životní, módní či estetický ideál své doby, co v různých časech obnášelo být slavným a společensky uctívaným a jaké tvůrčí i osobní konflikty formovaly jejich životní dráhy. Výstava Když hvězdy září se nevyhýbá ani kontroverzním tématům, například co v reálu mnohdy znamená rčení, že úspěch se neodpouští, jak do tvorby a života zasahovaly moc a politika nebo jaká tvůrčí a osobní dramata mnozí herci prožívali. Odhaluje méně známé, či dokonce neznámé skutečnosti, jak tyto osobnosti žily ve svém soukromí, anebo čím se zabývaly mimo svou profesi. Konkrétně si mohou návštěvníci prohlédnout například šperky Emy Destinnové, pracovnu Oldřicha Nového, šaty Adiny Mandlové, mobiliář z bytového divadla Vlasty Chramostové nebo Popelčiny šaty a střevíček z pohádky Tři oříšky pro Popelku. K vidění je i cena Thálie udělená Josefu Abrhámovi v roce 2020 či Český lev udělený Ivanu Trojanovi v témže roce.

Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33

Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, říkal Radko Pytlík

V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík.   Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!   Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?   A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.   V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!   K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!   Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.   Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.   Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 06:27:21

Vypečená veřejnoprávnost

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady, a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská. Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne. Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysílá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu. Stanice s dechovkou jako veřejná služba? Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou. Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost, a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje. Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost. Sejdeme se u obrazovky Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec. Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu, jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem. Jak vzniká médium pro všechny? Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod. Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje, než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíšou, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina? Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}