Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-21 22:00:00

Rendery Pixelu 10 prozrazují zbrusu nové, atraktivní barvy

Další únik okolo připravovaných Pixelů od Googlu nám ukazuje pohled na záda základního modelu. Co se designu a rozložení jednotlivých prvků týče nemají nové rendery Pixelu 10 moc, co nabídnout. Vesměs jde o potvrzení věcí, které jsme již věděli. Nicméně dostává se nám nový pohled na připravované barevné varianty – a že jsou některé obzvlášť […] Celý článek si můžete přečíst na Rendery Pixelu 10 prozrazují zbrusu nové, atraktivní barvy

Čas načtení: 2025-01-21 12:00:48

Nokia klidně mohla porazit Apple. Chybělo jen málo, prozrazují interní dokumenty

V roce 2007 představení iPhonu změnilo svět mobilních telefonů Lídrovi tehdejšího trhu, Nokii, se nepodařilo naskočit na tento nový trend Ukazuje se však, že ve společnosti byli lidé, kteří si byli tohoto rizika vědomi Trh s elektronikou neustále něčím překvapuje. Firmy, které byly včera lídrem v oblasti mohou zítra zkrachovat nebo přijít o celé odvětví. Co se týká telefonů, tak své by o tom jistě mohla říct finská společnost Nokia, kdysi světová jednička v mobilních telefonech, které se však nepodařilo naskočit na trend smartphonů. Přečtěte si celý článek Nokia klidně mohla porazit Apple. Chybělo jen málo, prozrazují interní dokumenty

Čas načtení: 2025-04-11 15:44:10

Na ostrově si čistili zuby popelem. Účastníci Survivoru prozrazují, jak řešili hygienu

Tým Krotitelů 15.díle letošní série soutěže Survivor vyhrál souboj v nošení bahna.Za odměnu si soutěžící mohli po několika týdnech bez možnosti jakékoliv hygieny vyčistit zuby kartáčkem Philips Sonicare a oholit si vousy pomocí Philips OneBlade 360, protože právě společnost Philips do této reality show poskytla výhry. Zpěvák Renne dokonce učinil dojemné gesto, když své oholení […] Článek Na ostrově si čistili zuby popelem. Účastníci Survivoru prozrazují, jak řešili hygienu se nejdříve objevil na B cool.

Čas načtení: 2025-06-22 20:15:41

Podoba Galaxy Z Fold 7 kompletně odhalena. Uniklé snímky prozrazují řadu novinek

Na internet oficiální unikly tiskové snímky skládačky Galaxy Z Fold 7 Oproti minulé generaci nás (konečně) čeká ohromný posun kupředu Telefon zaujme tenkým profilem, širším tělem s většími displeji a novou modrou barvou Ještě nedávno byl Samsung ve světě ohebných smartphonů neochvějnou jedničkou, v posledních letech mu však začal docházet dech. Čínská konkurence začala přicházet s inovativnějšími přístroji pyšnícími se propracovanější konstrukcí, tenčím tělem nebo lepšími fotoaparáty. Poslední skládačky od Samsungu najednou působily poněkud zastarale a korejská firma o post lídra přišla, letos se však pokusí vrátit se na výsluní. Dokazují to uniklé tiskové snímky chystané skládačky Galaxy Z Fold 7. Přečtěte si celý článek Podoba Galaxy Z Fold 7 kompletně odhalena. Uniklé snímky prozrazují řadu novinek

Čas načtení: 2022-12-22 07:50:15

Astronomové poprvé pozorovali světlo z hvězd v nejvzdálenějších galaxiích

Mezi jedny z nejvzdálenějších pozorovatelných objektů ve vesmíru patří kvazary s vysokým rudým posuvem. Ty jsou tvořeny supermasivními černými dírami v jádrech galaxií vzdálených víc než 10 miliard světelných let. Tyto objekty astronomům prozrazují informace o raném vesmíru krátce po Velkém třesku, není však zřejmě, jak mohly v tak mladém vesmíru vzniknout. Prozradit by to mohly hvězdy, které se v těchto vzdálených galaxiích podařilo poprvé pozorovat pomocí dalekohledu JWST.

Čas načtení: 2022-06-14 06:02:21

Evropská vesmírná agentura zveřejnila nová data z teleskopu Gaia, který mapuje hvězdy v naší galaxii

Mise Gaia už od roku 2013 mapuje pozici a pohyb hvězd v Mléčné dráze. Postupně jsou zveřejňována nová data z teleskopu, která astronomům prozrazují více o evoluci naší galaxie, vývoji různých druhů hvězd a mnoho dalšího. ESA nyní zveřejnila třetí data release, který obsahuje nové pozice hvězd, ale také planetek ve sluneční soustavě a galaxií v hlubokém vesmíru.

Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24

Ona jako on?

Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra.  Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-19 13:45:22

Jak se dostat k něčemu opravdu dobrému na zub? To vymyslí medvědi Miška a Nedvěd v novém večerníčku České televize

Jeden je velký a druhý mrňousek. Oba jsou medvědi a mají pořád hlad. A tak se většina jejich každodenních dobrodružství točí kolem toho, jak se co nejsnadněji dostat k něčemu opravdu dobrému k snědku. Ale je tu ještě něco, co mají oba raději než dobré jídlo – a to jeden druhého. Nový večerníček Mlsné medvědí příběhy na motivy knížek Zbyňka Černíka uvede ČT :D a ČT2 od 24. ledna každý den v 18:45. Nedvěd je pohodář, kterého jen tak něco nerozhází. Rád cituje z knížek a časopisů, ale často informaci poplete nebo ji řekne jen napůl a dostane se do šlamastyky. Mišku zas všechno snadno vyděsí, ale když Nedvěd přijde s nápadem, jak si pěkně nacpat bříška, nechá se strhnout a jde do dobrodružství po hlavě. Mnohdy ale ani ten nejlepší plán nevychází podle představ a v medvědím životě je rázem všechno vzhůru nohama. Novým medvědím animovaným hrdinům propůjčili hlasy herci David Novotný a Lukáš Příkazký. „Je to poprvé co jsem se setkal s touto zajímavou, a i dost zábavnou disciplínou. A přiznávám, že to bylo ze začátku o hodně těžší, než jsem si představoval. Nějaký čas jsme museli Mišku hledat – polohu hlasu, charakter, specifické intonace. Pak se do toho ale člověk dostane a každý další díl už si je jistější. Večerníček je legenda. Máme dvouletého synka a večerníček je logicky jeho první televizní pořad, na který se může pravidelně dívat. A rodiče se samo sebou dívají s ním. Tudíž jsem vlastně jeho pravidelným divákem a těším se, jak bude syn reagovat, až se začnou vysílat Mlsné medvědí příběhy,“ vysvětluje hlas Mišky, herec Lukáš Příkazký. Další postavy namluvili Pavla Tomicová, Jan Vondráček, Jan Cina, Robert Mikluš a Zuzana Bydžovská. „Večerníček je plný zábavných charakterů, vtipných situací a veselých chytlavých písniček. Chtěly jsme, aby seriál děti na prvním místě hlavně pobavil, ale na druhém je i něčemu přiučil, hlavně na poli mezilidských vztahů,“ říkají režisérky Kateřina Karhánková a Alexandra Májová. Příběhy Mišky a Nedvěda měly úspěch na mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně a nyní získaly i nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší animovaný film. Večerníček vznikl na motivy knížek Zbyňka Černíka Malá medvědí knížka a Taková medvědí rodinka v mezinárodní koprodukci Česka, Irska, Slovenska a Polska. Jako bonus k němu naleznou děti na webu Déčka online hry Medvědí kuchařku a Mlsné medvědí pexeso a k tomu navíc i Mlsné medvědí recepty, ve kterých Nedvěd a Miška prozrazují recepty na svá oblíbená jídla. Děti si tak za pomoci rodičů mohou snadno připravit například borůvkovou kaši nebo palačinky s jahodami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-06-02 16:41:06

Výstava Loupežníkova Lásky hra osudná v Památníku Karla Čapka na Strži přibližuje vztah bratří Čapků k ženám a lásce

Výstava vypovídající mimo jiné o soukromí bratří Čapků a jejich vztahu k ženám a lásce připomene návštěvníkům hned dvě důležitá čapkovská výročí. Právě letos uplyne už 110 let od premiéry jednoaktovky Lásky hra osudná, první spolupráce Karla a Josefa Čapka na poli dramatu. A své kulatiny slaví i hra Loupežník, první samostatné dramatické dílo Karla Čapka, jímž před 100 lety dobyl pražské Národní divadlo. „Výstavou vzdáváme hold dvěma pozoruhodným dílům, věnujícím se z různých pohledů lásce a mládí, a dotýkáme se samozřejmě také tvůrčích počátků jejich autorů. Proč se vlastně bratři Čapkové rozhodli psát pro divadlo? Jaký byl vztah Karla a Josefa Čapka k ženám a lásce v době, kdy díla psali? A co hry prozrazují o nich samotných? Na tyto a další otázky zkoušíme odpovědět,“ říká spisovatel a publicista Zdeněk Vacek, který Památník vede od ledna tohoto roku. Výstava představí například archivní fotografie, ohlasy na nejzajímavější inscenace obou děl před domácím i zahraničním publikem a připomene také jejich hudební a filmová zpracování. K vidění jsou také originální scénické návrhy Josefa Čapka či citáty a úryvky z milostných dopisů obou bratrů. včetně Karlovy autorské básně, která vznikla pod dojmem tehdy začínající herečky a později i spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinplugové. Právě v ní našel ideální představitelku Mimi ze hry Loupežník a později i svou životní družku. Výstavu doplňuje promítání klíčových scén z filmu Loupežník z roku 1931 režiséra a pátečníka Josefa Kodíčka. Ve hře Lásky hra osudná, napsané v roce 1910, se promítá osobní situace obou bratrů poté, co se coby svobodní, láskou ještě nespoutaní dandyové rozhodli společně dobýt Prahu. Tu chtěli zaujmout, ohromit a šokovat svou světáckostí. „Jejich duchaplná hříčka, vycházející z commedie del´arte, zdůrazňuje šviháctví, originalitu, hravost a sarkasmus, s nímž oba autoři ironizovali měšťácký svět i sami sebe. Textu si ale zprvu příliš nevážili, vydali ho pouze v literárním časopise Lumír a dokonce zvažovali, že ho spálí. Teprve později ho vzali na milost, takže se dostal až na divadelní jeviště,“ líčí Zdeněk Vacek. „V Loupežníkovi, na němž bratři původně pracovali společně, a nakonec jej o osm let později dokončil Karel Čapek, se oproti tomu promítají hořkosladké pocity nostalgie, spojené s prvním milostným okouzlením a neuchopitelností mládí. A také autorova sympatie k Loupežníkovi, mladíkovi, který ukradne srdce profesorské dcerce Mimi, tak pozdější Čapkovo pochopení pro jejího stárnoucího otce, který musí zpět dobýt svůj dům i náklonnost vlastní ženy,“ uvádí Vacek. Výstava má být první se série plánovaných akcí přibližujících osobnost Karla Čapka a Olgy Scheinplugové z trochu jiného úhlu, než jak byla veřejnost dosud zvyklá. „V areálu Památníku využijeme návštěvníkům dosud nepřístupné autentické garáže a od 4. července zde otevřeme novou expozici Automobilisté Karel a Olga, věnovanou 85. letům od jejich první společné dovolené a předsvatební cesty do Alp vozem Škodou Popular. A od 26. září chystáme ještě výstavu Cesta do hlubin robotovy duše připomínající 100 let od vzniku hry R.U.R, Čapkova vizionářského ztvárnění tématu umělého života,“ uzavírá Zdeněk Vacek. Výstava v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše potrvá až do 12. září. Je postavena jako putovní, takže si ji budou následně moci zapůjčit i další muzea, divadla, galerie, veřejné knihovny, školy nebo jiné instituce.   Víte, že… … doživotní užívání domu u rybníka Strž, v němž od roku 1963 sídlí Památník Karla Čapka, věnoval coby svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra? Novomanželé jej proměnili na letní sídlo a zvali sem svoje přátele i známé. Velkorysost rodiny Palivcovy pomáhá budově dodnes. Současný spolumajitel Emil Palivec pronajímá dům i se zahradou za symbolické dvě koruny ročně Středočeskému kraji, zřizovateli Památníku. … Olga Scheinpflugová nebyla první láskou Karla Čapka? Poprvé se zamiloval jako čtrnáctiletý. Mařenka se však ukázala „jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech ´flákané´ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec,“ zapsal si zklamaný mladík. Ani vzplanutí patnáctiletého Karla k Anně Nepeřené, idolu hradeckých gymnazistů, nevedlo k cíli. „Holubička Anjelka“ na jeho pečlivě formulované dopisy neodpovídala. … známost Karla s temperamentní, o dvanáct let mladší Olgou začala v roce 1920 a Čapkova rodina z ní nebyla vůbec nadšená? Karel proto své styky s mladou herečkou tajil a hovory o ní odmítal. Před Olgou zas nemluvil o ničem, co se týkalo jeho rodiny. Do vily Karla a Josefa tak vkročila Olga Scheinpflugová až v den svatby. Po 26. srpnu 1935 se také navždy uzavřely dveře do té doby propojující obě části bratrského dvojdomu. … k zásadním ženám v životě Karla Čapka patřila i přecitlivělá matka Božena? „Věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že Iček, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich,“ napsala Olga Scheinpflugová v roce 1947 o svém souboji s Karlovou matkou. … Karlův starší bratr Josef Čapek poznal Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny s ambicemi umělkyně, v roce 1910 jako devatenáctiletou. V době svatby jí bylo osmadvacet jemu dvaatřicet. Soudě podle Jarmiliných deníkových zápisů, trpělo jejich manželství Josefovým nedostatkem vřelosti a citu. Když však Jarmila Čapková po válce zjistila, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájila vlastní zoufalé pátrání. Celá léta odmítala uvěřit, že Josef opravdu zemřel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-13 17:10:17

Josef Chuchma vystavuje fotografie ukazující bezvýchodnou náladu v dobách normalizace

Publicista a kritik Josefa Chuchma (*1959) vybral pro výstavu v Leica Gallery Prague ze svého archivu snímky ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let., které až na výjimky dosud nebyly zveřejněny. Výstava, která potrvá do 3. listopadu, je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti. Žánrovým určením Chuchmova díla je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení. Autor se na výstavě prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům. Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu. Dlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Josef Chuchma se začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů.    Autor je kurátor výstavy.

Čas načtení: 2024-01-27 11:30:00

Fotokvíz: Poznejte podle fotografií 10 největších filmových propadáků roku 2023

Bohužel, některé filmy před negativním hodnocením nezachrání ani hvězdné obsazení, o tom se můžete přesvědčit také v desítce největších propadáků loňského roku. Jsou mezi nimi filmy, které o kvalitách děje už leccos prozrazují svými bizarními či bláznivými názvy. Ty však musíte odhalit právě vy.

Čas načtení: 2024-02-19 20:15:15

Takhle fotí Xiaomi 14 Ultra! Dostane neskutečnou fotovýbavu

Na světě jsou první fotografie pořízené fotomobilem Xiaomi 14 Ultra Snímky vypadají skvěle, a navíc prozrazují klíčové parametry všech čtyř fotoaparátů Xiaomi 14 Ultra bude odhalen nadvakrát, obě premiéry stihne v tomto týdnu Už tento týden Xiaomi odhalí svůj nový vlajkový smartphone Xiaomi 14 Ultra. Původně jsme si mysleli, že se slavnostní premiéra uskuteční v předvečer veletrhu MWC v neděli 25. února, ale to by bylo příliš jednoduché. Čínské značky rády odhalují své novinky hned několikrát, a tak se i v Xiaomi rozhodli připravit nás o moment překvapení tím, že vysypou všechna esa z rukávu nejprve před domácím publikem. Přečtěte si celý článek Takhle fotí Xiaomi 14 Ultra! Dostane neskutečnou fotovýbavu

Čas načtení: 2024-02-27 09:38:00

Studené, vlhké nebo svědivé. Ruce prozradí vaše nemoci! Kdy je čas navštívit lékaře?

Ruce o nás doopravdy prozrazují mnohé. A rozhodně nejen z kosmetického hlediska. Dá se z nich totiž vyčíst dost zajímavého o našem zdraví. Když si všímáte i méně nápadných maličkostí, můžete zjistit, ...

Čas načtení: 2024-02-28 11:45:00

Noční glóbus od NASA vypráví příběhy. Proč je v Koreji tma a prostředek Severního moře svítí

Noční satelitní snímky naší planety odhalují mnoho příběhů • Ukazují historický kontext zemí a států • Prozrazují, jak se mění osídlení a rozložení populace

Čas načtení: 2024-03-08 08:16:02

Lidé, kteří měli těžké dětství, poznáte podle těchto pěti vlastností

Těžké dětství může na lidech zanechat stopy. Od problémů s důvěrou až po potěšení lidí, jednotlivci si mohou vyvinout mnoho vlastností, které mohou poškodit jejich vztahy s ostatními lidmi v dospělosti. To jsou některé z charakteristik, které prozrazují, že někdo neprožil bezstarostný první rok života. 1. Nízké sebevědomí Když rodiče neustále ignorují úspěchy svých dětí nebo je […]

Čas načtení: 2024-03-11 00:00:00

Andělský týdenní horoskop: Váhy zjistí, jak si užívat života naplno, Vodnářům nevyjdou plány

Nevinný přátelský rozhovor, který započneme z dobré vůle, nám může vyléčit rány na duši. Nebo se zvrtnout v něco hrozného. Budete se tento týden muset obávat, že řeknete něco nevhodného, či se můžete těšit na zlepšení nálady? Andělé nám prozrazují odpověď.

Čas načtení: 2024-04-06 00:00:00

Domská, Marie - Nejasné hranice

Dokážou dvě zcela odlišné civilizace žít v míru? V roce 2138 jsou lidé slabou, bezvýznamnou civilizací, slepě tápající na okraji šatchranské říše. Zničehonic se ale jejich nouzový signál ozve z míst, kde by rozhodně neměli být. Vesmírný voják Kchrat se navzdory rozkazu, že má lidskou loď i s posádkou zanechat svému osudu, vydá vrak prozkoumat. Na místě nalezne nejen znepokojivé stopy, které prozrazují, že lidé nemusí být tak nevinní, jak se tváří, ale i jednu přeživší. Řadová navigátorka Erin Marthenová se tak najednou ocitá vydaná napospas cizinci, který připomíná monstrum jako vystřižené z hororu. Aby však zabránila válce a jednou se dostala domů, musí se uprostřed cizí civilizace naučit chovat jako zodpovědná velvyslankyně. Ale jsou lidé vůbec schopni a ochotni komunikovat s mimozemskými děsivými netvory? Anebo má každá strana své hranice? Datum vydání: 05.04.2024

Čas načtení: 2024-04-10 09:24:13

Čím to je, že arabské ženy v šesté dekádě vypadají jako dívky, zatímco naše ženy ztrácejí krásu po třicítce?

Arabky jsou známé jako ženy, které se starají o svůj vzhled a existuje 5 způsobů, jak to dělají Hrubé obočí Arabské dámy mají husté obočí, o které pečují speciálními oleji. Zřídka sáhnou po pinzetě a v pozdějším věku mají obočí většinou přirozené. Tužka na oči Jediné, co arabské ženy světu prozrazují, jsou jejich oči, které […]

Čas načtení: 2024-04-19 00:00:00

Ženy přiznaly: S tolika muži jsme měly sex. Máme se za to stydět?

Číslo, které zajímá většinu mužů, zatímco ženy ho nerady prozrazují. Říká se totiž, že u mužů je vysoké číslo důkazem jejich schopností, zatímco u žen není příliš lichotivé. Některé ženy se jím však ...