Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39

Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům

Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. *  Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. *  Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. *  Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. *  Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

Čas načtení: 2019-07-11 13:56:29

Proč chce americká spisovatelka Rachel Kushnerová odstranit vězení

Americká spisovatelka Rachel Kushnerová ve svém třetím románě Jsem osud popisuje osud Romy, která si odpykává dvojnásobný doživotní trest plus šest let navíc ve známé věznici. Zabila stalkera, který ji pronásledoval ze San Francisca, kde pracovala v nočním klubu, až do Los Angeles. Zatímco se snaží zvyknout si na nemilosrdný vězeňský život, pronásledují ji vzpomínky na její předchozí život. Samotná Kushnerová v realitě vystupuje proti vězeňskému systému.   Paní Kushnerová, vy se domníváte, že by se vězení měla zrušit. Proč?  Je k tomu mnoho důvodů. Dovolte mi zeptat se jinak: Jak je možné, že převažující většina lidí v amerických vězeních je chudá a dostalo se jim špatného, nebo vůbec žádného vzdělání? Je to jenom proto, že chudí jsou od přírody kriminálníci a bohatí nikoliv?   Chcete tím říci, že ve věznicích sedí ti nesprávní lidé? Chudí nejsou z podstaty věci nijak lepší nebo horší než bohatí. Jenom ti bohatí, kteří se provinili proti zákonu, si mohou dovolit právníka, zatímco ti chudí jsou odkázáni na obhajobu ex offo. Tito právníci, kteří jsou chronicky přetížení, pak svoje klienty z nedostatku času nutí, aby přiznali vinu. A kdo už jednou seděl ve vězení, je potrestán na zbytek života. Ve Spojených státech je se záznamem v trestním rejstříku téměř nemožné získat práci, anebo třeba byt. V podstatě každý trest je tak trestem doživotním.   Dá se tomu pomoci? Vězeňský byznys v USA ročně stojí zhruba 15,5 miliardy dolarů. Tyto peníze by se měly investovat do pracovních míst, veřejných škol a dostupných bytů. To je přesně ta sociální struktura, jejíž nedostatky jsou ve většině případů příčinou kriminality.   Tedy prevence? V USA je teď za mřížemi 2,3 miliónu lidí. To je procentuálně víc než v kterékoliv jiné zemi světa. A současně disponují USA největším vězeňským systémem na světě. Kriminalita se přesto nesnižuje. Co to vypovídá o efektivnosti tohoto systému? Tento systém, který je založen na zločinu, odplatě a údajném odstrašení, nefunguje. Musíme náš koncept přestupku a trestu zásadně přehodnotit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tím, že jednoduše eliminujete trest? Ne, musíme změnit formu trestu. Teď zavíráme ty, kteří se něčím provinili, za mříže. Tím se zbavujeme odpovědnosti za zkoumání okolností, proč vůbec ke kriminalitě dochází.   Myslíte sociální nerovnosti, které jste už zmiňovala? Tímto systémem odcizujeme lidi společnosti, ve které by vlastně měli žít. Namísto toho abychom jim ukázali, jak to společenství funguje.   Vaše argumenty jsou totožné s těmi, které používá Ruth Wilson Gilmore, která se již třicet let zasazuje o odstranění věznic. Váš nový román Jsem osudem se odehrává ve vězení. Je to součást vaší angažovanosti? Už jenom představu, že by román sloužil jako nástroj sociálně politického sdělení, považuji za odpudivou. To by bylo mrtvé umění. Jsem v první řadě spisovatelka, žádná aktivistka. Romány žijí z rozporů a odboček od hlavního tématu, které pak musejí srůst v jeden celek. Všechno ostatní je laciná polemika.    Ale vaše dobrovolná práce ve věznici přece musela tento román ovlivnit.  Když jsem se před několika léty připojila k organizaci zabývající se lidskými právy a začala jsem pracovat ve věznicích, ani vzdáleně jsem nepomyslela na román. Spíš jsem jednala z pocitu osobního závazku. Bydlím v Los Angeles v docházkové vzdálenosti od soudních budov a věznic, které dohromady tvoří největší komplex tohoto typu na světě. Denně jsou tam převáženy tisíce lidí v zamřížovaných autobusech. Rozhoduje se tam o tisících osudech. Je jistě možné v této čtvrti vést perfektní život střední třídy, aniž byste myslela na okolí. Ale to není můj styl.   A co je váš styl? Chci být uprostřed světa, který mne obklopuje. Nechci jeho některé části nevnímat. Už jako dítě mne zajímalo, jak je organizovaná společnost. Takže jsem začala v ženském vězení v Chowchilla dávat kurzy psaní, abych tím vězeňkyním pomohla v jejich profesním postupu.   Jak se odlišuje společnost za mřížemi od té venku? Je to milé, že mne považujete za expertku, ale to já nejsem. Jen se učím od ostatních. Sociolog Erving Goffman říká, že naše identita se skládá z určitých elementů – z toho, jak se oblékáme, jak bydlíme, co jíme a z mnoha dalších. Ve vězení vás o všechny tyto prvky naší identity připraví. Zůstane jen vlastní osobnost. Všimla jsem si, že lidé ve vězení dávají té svojí osobnosti nebývale ostré obrysy. Jejich přítomnost vnímáte pak mnohem silněji než ostatních lidí venku. Je to ostatně jejich jediná možnost se sami prezentovat.   Romy, která je vypravěčkou ve vašem románu, je odsouzena dvakrát k doživotí plus šest let, protože zabila jednoho stalkera. Ale já jsem nikoho nezabila a také nesedím ve vězení.   To je zřejmé. Ale přesto má biografie Romy mnoho společného s tou vaší. Ano, Romy a já máme mnohé společné. Především to prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. To je nezvyklé, protože jsem spisovatelka, která se dívá ven, nikoliv dovnitř. Moje psaní není autobiografické. Ale během práce na této knize se mi znovu a znovu vybavovaly příběhy z mého mládí.   Vaše mládí jako teenagerka jste strávila v San Franciscu. V dělnické čtvrti Sunset. Nebyla to čtvrť, ve které jste se musela bát jít na ulici. Ale bylo tam hodně násilí, drog a prostituce. Mnoho mých přátel bylo jednou nohou v kriminále. Nejdříve jsem tyto vzpomínky chtěla držet odděleně od románu. Ale zdálo se mi těžké najít správný hlas pro Romy. V okamžiku, kdy jsem jí předala část svých zkušeností, bylo to jinak.   Proč skončila Romy ve vězení a vy na střední škole? Pocházím z jiné společenské vrstvy. Moji rodiče byli studenti, kteří se chtěli stát vědci. Byli hippies, naše chudoba byla chudobou hippies. V naší ledničce sice byl stejný sýr od sociální podpory jako u mých přátel, ale na rozdíl od nich mne nikdo nezneužíval, moji příbuzní nebyli závislí na drogách, nebyli to kriminálníci. Existuje velký rozdíl mezi chudobou bez peněz a chudobou celé společenské třídy. Vyrůstala jsem ve stabilní rodině, s jiným slovníkem – ve slovním i přeneseném smyslu.   Věříte v existenci zla? Co je protikladem zla? Nevinnost? Když jsem pracovala na knize Jsem osud, četla jsem znovu a znovu Dostojevského Bratry Karamazovy. Dostojevský se pokouší zdůvodnit podstatu nevinnosti. V jeho románech lidé konají zlo, ale bůh je vždy dobrý. Ve světě bez boha je to komplikovanější. My všichni toužíme po odpuštění, po odpuštění, které nabízí křesťanství, ale nikoliv justiční systém. Hranice mezi vinou a nevinou začíná být irelevantní, když vidíte ty masy lidí, které tímto systémem procházejí. Můj román neobsahuje žádné návrhy na řešení, žádné definitivní odpovědi. Literatura je říše, ve které se zkoušejí myšlenky a život. To ji dělá tak cennou. Pokud mě to dovedlo k nějakému poznání, tak k tomu, že nikdo není nevinný. Ale někteří mají štěstí.   {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-02-25 19:04:13

Německou ministryni na Ukrajině pronásledoval ruský dron

Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková musela urychleně zrušit program na Ukrajině u Mykolajiva u Černého moře kvůli obavám z možného ruského útoku. Nad oblastí, kde se ministryně nacházela, byl spatřen ruský průzkumný dron, který obrněnou kolonu s Baerbockovou ještě nějakou dobu pronásledoval, informoval v neděli německý deník Bild.

Čas načtení: 2024-02-26 16:30:01

Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance

Případ začal urgentním telefonátem na linku 158. Vyděšená žena v něm tvrdila, že prodavačka v pražském obchodním domě Bílá labuť byla znásilněna. Na místo však vyrazili i kriminalisté specializující se na vraždy – mordparta. Brzy se potvrdilo, že zde byli správně.  Dámské toalety, kam je ochranka zavedla, připomínaly bitevní pole, i člověk s velkou fantazií mohl jen stěží odhadovat, co za hrůzy se zde staly. Zkušený kriminalista zůstal, dle svých slov, koukat s otevřenou pusou. Nebohá, teprve devatenáctiletá prodavačka útok přežila, ale vypovídat hned nemohla. Bylo to kvůli zraněním, která jí pachatel způsobil. Vyšetřovatelé zpovídali, koho jen mohli, nikdo si ale pachatele, který musel být od krve, nevšiml, a to přesto, že bylo odpoledne a obchod byl plný lidí. Nenašlo se nic, ani vlákno z pachatelova oděvu.   Nejhorší vrazi: Lidé jsou fascinováni zvrácenými zločiny. Série o Jeffrey Dahmerovi na Netflixu to dokazuje Číst více Kovboj s vlajkou na zádech Kriminalisté zjistili, že neznámý muž dívku bil pažbou pistole, kopal ji a také ji znásilnil (na což si dívka nepamatovala). Když upadla do bezvědomí, tak ji ještě okradl. Surově jí strhl náušnice a prstýnek. Sexuální predátoři takové věci kradou svým obětem jako trofej. Napadená dívka byla v šoku a střípky toho, co si pamatovala, sdělila empatické vyšetřovatelce.  Posun v případu nastal, když se jiná prodavačka svěřila se svou zkušeností s nechutným podivínem. Přišel k ní do parfumerie, chtěla mu nabídnout parfém, ale se zlou se potázala. Muž na ni namířil dva prsty a dělal, jako by vystřelil. Policii popsala člověka s koženým kloboukem, mastnými hnědými vlasy a džínovou bundou, na které měl přes celá záda nášivku americké vlajky. Pro detektivy to byly markanty, které také leccos vypovídaly o povaze pachatele.   Popis muže měly všechny hlídky v Praze, žádný další poznatek však nepřicházel. Vyšetřovatelé z mordparty dokonce ten den jezdili po celém městě, věřili, že takového muže určitě v davu nepřehlédnou. Štěstí tenkrát neměli, ale další dny jim přálo.  Šílenec zaútočil katanou  Z místního oddělení Strašnice se detektivům ozval bystrý strážník, který si všiml, že napadení v Bílé labuti má podobné znaky jako to, které se stalo v místním obchodě. Neznámý muž v klobouku pronásledoval v noci dívku. Když na něj zakřičela, namířil na ni pistoli, povedlo se jí ale utéct.  Muž odpovídající popisu o pár dní později zaútočil na dívku, která vystupovala z výtahu. Tehdy si šílenec vzal do ruky katanu. Dívka se před mečem instinktivně zakryla rukou, což jí zachránilo život. Dlaň ovšem měla skoro rozseklou napůl. Také jí pomohlo, že hlasitě křičela. Deviant byl stále více nebezpečnější, nakonec vše vyřešil jeden ubrečený telefonát.  Na stopě domácího násilníka Jiná mladá žena se skryla se svými dětmi v bytě rodičů. Důvod byl, že jim manžel vyhrožoval smrtí a také nebohou paní bil. Když poté dala policistům popis manžela, bylo jim hned jasné, že je to „jejich člověk“. Rozhodli se, že počkají v onom bytě, až se agresor sám ukáže. Mezitím mohli sledovat strach a paniku, jakou měla žena a její děti ze svého příbuzného. Detektivové se nezalekli, když muž dlouho do bytu nepřicházel, a rozhodli se ho jít hledat na místo jeho bydliště. Když se manželka s dětmi kvůli bezpečí odstěhovala, muž si v bytu udělal víceméně squat, kde bydlel s bezdomovci a chvíli zde měl zadržovat a znásilňovat nezletilou dívku.  Smyčka se stahuje Když se trojice policistů přiblížila ke dveřím bytu pachatele, nemuseli si lámat hlavu se vstupem, bylo otevřeno. Z bytu se linul odporný zápach a byly slyšet intimní zvuky. Policisté s pistolemi v rukou a hlasitým výkřikem vyděsili muže ležícího na pohovce a sledujícího pornografický film. Vedle sebe měl položenou, ještě krvavou, japonskou katanu.  Pedofil napadal školačky v Místku a na Těšínsku. Po šesti letech usvědčili muže, který pracoval s dětmi Číst více Nakouknutí do mysli predátora Vyšetřovatelé se nestačili divit. Byl to recidivista, který měl na svědomí mnoho krádeží, byl osmkrát trestaný a ústavně se léčil kvůli sexuální deviaci. Na svobodě v léčbě nepokračoval a k doktorům přestal chodit. Kriminalistům vysvětloval, že ženám, které napadl, vlastně dělal službu, že jim chtěl udělat dobře. Žádné zpytování svědomí u něj nikdy nenastalo. Dotyčný pracoval v archivu, ze kterého kradl věci, jako staré knihy, velmi cennou rumunskou zástavu nebo právě zmíněnou katanu. Meč byl skutečně japonský, nejednalo se o repliku. Vyšetřovatel obdaroval tohoto výtečníka více než 10 obviněními, u soudu poté dostal 14 let a sexuální detenci. Krást nepřestal nikdy, westernová móda jej bavila pořád, kolem krku si nechal vytetovat „provazu stop“. Pomoc obětem domácího násilí Případ byl ukázkový v tom, že se napadené ženy, hlavně manželka predátora, rozhodly, že si tento zločin nenechají pro sebe. Důležité je také zdůraznit, že v případě znásilnění nemusí nutně jít o pohlavní styk, ale o jakékoliv sexuální chování, se kterým dotyčný nesouhlasí. Opustit agresora je někdy velice těžké, přesto na to nemusí být člověk sám. Pomoc můžete najít na lince 116 006, nebo můžete kontaktovat Rosa Centrum (pro ženy) či Magdalenium.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci.

Čas načtení: 2024-03-04 10:05:17

Lyžař na sjezdovce v Itálii honil vlka, hledá ho policie

Po italském lyžaři, který v únoru pronásledoval vlka na sjezdovce ve středisku Pampeago ve Val di Fiemme, pátrá policie. Zvíře se mu snažilo utéct, až nakonec ve stresu narazilo do záchranné sítě na kraji kopce. Videozáznam zveřejnila agentura AP.

Čas načtení: 2024-03-06 22:11:00

Čestní novináři z ČT, nebo užiteční idioti? Bobošíková připomněla, co prováděl redaktor „IKEM“ Hynek

„Co myslíte, dá se zaměstnancům veřejnoprávní televize věřit? Jsou čestní, nestranní a jde jim o hledání pravdy? Nebo jsou skutečně v roli užitečných idiotů?“ táže se moderátorka pořadu Aby bylo jasno Jana Bobošíková poté, co server SeznamZprávy.cz přišel s tvrzením, že odchod reportéra České televize Jiřího Hynka může údajně souviset s děním kolem IKEM. Připomenula, jaký měl Hynek „zápal“, když ji pronásledoval po ulici společně s ekonomkou Hanou Lipovskou, a otázka přišla také na to, jak teď bude reagovat ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).

Čas načtení: 2024-03-11 11:25:29

Senior sám dopadl zloděje, který jej okradl v přerovském marketu

Smůlu měl pětačtyřicetiletý recidivista, který okradl v marketu na Lipnické ulici v Přerově zákazníka seniorského věku. Muž zloděje pronásledoval a dopadl. Nyní pachateli hrozí vězení. Novinky o tom v pondělí informovala policejní mluvčí Miluše Zajícová.

Čas načtení: 2024-03-15 23:28:00

Děsivý útok. Medvěd pronásledoval v Nízkých Tatrách turisty, ženu rozsápal

Medvěd zabil v pátek ženu ve slovenských Nízkých Tatrách. Stalo se tak poté, co pronásledoval dvojici turistů. Muži se podařilo uniknout.

Čas načtení: 2024-03-17 15:41:28

Medvěd proběhl ulicemi Liptovského Mikuláše, zdravotníci hlásí dva zraněné

Dva lidé utrpěli na Slovensku lehká zranění, když do centra Liptovského Mikuláše pronikl medvěd. Jednoho z nich zvíře napadlo v blízkosti nákupního centra, druhý člověk se zranil zřejmě při útěku před ním. Informoval o tom server slovenského listu SME, podle nějž jsou již obyvatelé města mimo nebezpečí. K incidentu došlo poté, co v Nízkých Tatrách v pátek večer zahynula žena z Běloruska, když ji a jejího přítele v tamním lese pronásledoval medvěd hnědý.

Čas načtení: 2024-03-17 15:53:00

Další útok na Slovensku: V Liptovském Mikuláši pobíhal medvěd, dva lidi zranil

Dva lidé utrpěli v neděli na Slovensku lehká zranění, když do centra Liptovského Mikuláše pronikl medvěd. Jednoho z nich zvíře napadlo v blízkosti nákupního centra, druhý člověk se zranil zřejmě při útěku před ním. Informoval o tom server slovenského listu SME, podle nějž jsou již obyvatelé města mimo nebezpečí. K incidentu došlo poté, co v Nízkých Tatrách v pátek večer zahynula žena z Běloruska, když ji a jejího přítele v tamním lese pronásledoval medvěd hnědý.

Čas načtení: 2024-03-17 23:55:00

V ulicích Liptovského Mikuláše běhal medvěd, zdravotníci hlásí dva zraněné

Dva lidé dnes utrpěli na Slovensku lehká zranění, když do centra Liptovského Mikuláše pronikl medvěd. Jednoho z nich zvíře napadlo v blízkosti nákupního centra, druhý člověk se zranil zřejmě při útěku před ním. Informoval o tom server slovenského listu SME, podle nějž jsou již obyvatelé města mimo nebezpečí. K incidentu došlo poté, co v Nízkých Tatrách v pátek večer zahynula žena z Běloruska, když ji a jejího přítele v tamním lese pronásledoval medvěd hnědý.

Čas načtení: 2024-03-20 05:00:00

Tatiana zemřela na útěku před medvědem: Čtyři chyby, které běloruský pár osudný den udělal

Jednatřicetiletá Tatiana zemřela v pátek v Demänovské dolině v Nízkých Tatrách. Spadla ze srázu při útěku před medvědem, který pronásledoval ji a její přítele Constantina. Pád mladá žena nepřežila, medvěd ji pak ještě vláčel několik metrů jako kořist, odstrašil ho až varovný výstřel. Běloruský pár osudný den udělal čtyři velké chyby, které zřejmě pomohly k tomu, že vše dopadlo tragicky.

Čas načtení: 2024-03-22 12:40:02

Jezevčík se hnal za kočkou až uvázl v kanalizační rouře, pomohli hasiči

Hasiči museli na Frýdecko-Místecku vyprostit jezevčíka, který uvázl v kanalizačním potrubí. Předtím totiž pronásledoval kočku, která zamířila do míst, odkud se poměrně malý pes už nedokázal dostat.

Čas načtení: 2024-03-24 16:00:01

Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život

Opium patří mezi velmi silná narkotika a získává se z nezralých makovic máku setého. Z makovic vytéká hustá mléčná šťáva, která na vzduchu tuhne a hnědne a obsahuje různé alkaloidy, mezi nimiž jmenujme zejména morfin nebo kodein. Opium dobré jakosti má žlutohnědou barvu, je dostatečně tvrdé a chutná hořce. Dnes je užívání opia sezónní záležitost a je důležité vědět, že makovice se dají koupit dokonce i na internetu.            Nejčastější opioidy jsou: buprenorfin (5,3 tisíce závislých) & heroin (3,1 tisíce závislých) Opium jako jed Z opia si narkomani dokáží vyrobit třeba heroin a další látky jako morfium a kodein. Těmto látkám se pak říká opioidy a četnost lidí, kteří je v Česku užívají, se pohybuje kolem 10 tisíc, jak je uvedeno ve Zprávě o nelegálních drogách v České republice. Užívání čistého opia, jež se získává z plodu bílého máku, je dnes sezónní záležitost, a to zvláště na začátku léta. Oblíbená maková pole v Praze lze nalézt třeba v Počernicích, Letňanech nebo Čakovicích, ale tato místa se každoročně mění. Někteří narkomani nelení a dají si tu práci, dojdou na makové pole, mák nasuší a následně si uvaří odvar nebo si vyrobí speciální směs. Jsou i tací, kteří si takto získanou látku aplikují injekčně. Existují narkomani, kteří nejsou závislí na opioidech, ale když je teplé období, využijí také makovou nabídku na poli, seberou zadarmo mák a na přilepšenou si udělají dobře. Z hlediska legislativy držení takto získaného opia není stíháno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek.  Neuvěřitelné: opium měli dříve téměř v každé rodině. Podávali ho dokonce i malým dětem Číst více Turci jako mistři světa v opiu My v Evropě jsme na tom dobře, protože my pijeme jenom alkohol. Zato v Asii se v minulosti rozšířilo místo pití alkoholu kouření opia. Zvláště Turci jsou v jeho požívání experti. Turci ho nejenom kouří, ale též jedí a pijí. Kouření opia v Asii je jakýsi obřad, který má určitou etiketu a pravidla. Václav Rošický ve své knize popisuje orientální opiový rituál těmito slovy: „Kovovým nožíkem se z opia oddělí kousek 10–15 gramů mající, který se zakulatí a ku plamenu lampy přiblíží, aby opium nabubřelo, pak se na mističku položí a zapálí. Kouř táhne kuřák zvolna do sebe, nechá jej do plic vnikati a co možná nejdéle v ústech jej zadržuje, nežli jej zpět vydechne.“ Nebezpečná droga, nebo svačina? Česko jako maková velmoc Číst více Opium jako lék V minulosti lékaři opium uznávali jako velice účinný lék na nervy, ale též při průjmech nebo zácpě. V knize o narkotických látkách z počátku 20. století autor Václav Rošický chválí léčebné účinky opia: „Utišuje i bolesti duševní, jako zármutek a žal, a brání podání se zoufalství, neboť zde nastane jakýsi druh opojení, při kterém žádná bolest se nejeví.“ Je třeba mít na paměti, že opium není tak nevinné, neboť obsahuje morfium, což je čistý alkaloid z opia. Jelikož tato látka je silně návyková, často již po prvním požití nastává silná závislost. A ti, kdo morfium zkusili, nemohou spoléhat na to, že se ocitnuli v rajském světě opojení a tento pomíjející stav bude trvat věčně. Musí si uvědomit, že co nevidět přijdou abstinenční příznaky a chuť na další dávku. Opium jako takové se dnes v nemocnicích ani ambulantně nepoužívá, a to především proto, že opium je zaschlá šťáva. MUDr. Jana Gregorová z nemocnice Bulovka vysvětluje: „K léčbě bolesti se využívají samotné alkaloidy, jak kodein, tak morfin. Morfin v různých lékových formách: tablety, kapky, injekce. Výhodou je, že známe přesný obsah morfinu v léčivých přípravcích a lépe se terapie bolesti nastavuje.“ Alkaloidy z opia jako již zmíněný morfin, ale i jiné, například oxykodon, hydromorfon, fentanyl atd., lze získat pouze na recept označený jako „vysoce návyková látka“. Kodein se předepisuje na „klasický“ recept. Tímto způsobem se zamezuje zneužití těchto látek. Otázkou zůstává, zdali se to opravdu úspěšně daří. Narkomani na to jdou fikaně Každé narkotikum si dokáží toxikomani opatřit za každou cenu a opiové látky nejsou výjimkou. Lékaři vše prý mají pod kontrolou, jak tvrdí doktorka Gregorová z Bulovky: „Zacházení s vysoce návykovými látkami je v rámci zdravotnictví pod přísnou kontrolou a je ošetřeno jasnými pravidly danými legislativou, přesto zneužití těchto látek je možné.“ Narkomani si stejně naleznou ke své droze cestičku i přes přísná opatření. Doktorka Gregorová vysvětluje, jak je možné předcházet zneužití těchto látek: „Je důležité sledovat spotřebu vysoce návykových látek, které lékař předepíše. Měl by je psát jeden lékař nebo by o sobě měli lékaři vědět.“ Vymýtání čerta ďáblem Substituční látky: metadon jako přípravek „Magistraliter“ & buprenorfin jako přípravky „Subutex“ a „Ravata“             V posledních letech se ujalo vyhánět čerta ďáblem. Pokud je někdo závislý na nějakém narkotiku, lékař mu předepíše tzv. substituční látku působící jako antivir, která pacientovi umožní normálně žít a pracovat. Substituční látky jsou legální a patří sem především subutex a metadon. V tomto případě už narkoman není považován za narkomana, a pokud dbá na rady lékaře a bere lék podle doporučení, nemůže se předávkovat. Samozřejmě to by to nebyl člověk, aby si zase nepomohl, a tak i tyto substituční látky lze sehnat na černém trhu, a když se pak píchají injekčně, dá se jimi i předávkovat.  Opium a děti Opiem mohou být ohroženy všechny věkové skupiny dětí, a to i děti ještě nenarozené. Speciálně Blízký východ je spojený s otravami nebo smrtí dětí způsobenými opiem. Íránská studie Mohammada Moshiriho shrnutá v periodiku Iranian Journal of Toxicology zkoumala téma dětí a opioidů za různých okolností a za různých rizik. Zajímavé na této studii je zjištění, že jejich rodiče často drogy užívají a patří do sociálně slabých skupin obyvatelstva. Na případové studii, kdy byla zkoumána čtyřletá dívka, se tato skutečnost potvrdila. Z důvodu popálenin břicha a dolních končetin rodiče usoudili, že dívce pomůže právě opium přiložením na popálená místa. Výsledek však byl alarmující. Rodiče dívce nepomohli, a protože dívka účinky podaného narkotika nezvládla a vdechla zvratky do plic, nakonec tragicky zemřela. Opiové delirium Thomas de Quincey ve své knize doslova vyznává lásku k opiu, jež ho někdy povznáší do jiných, lepších světů, a jindy ho zase proklíná do pekel horoucích. Popisuje své sny a deliria a zpovídá se ze svých muk, která mu způsobilo právě opium. Míval opiové sny třeba o fantazijních stavbách, které časem přecházely k vodním a mořským deliriím za přítomnosti nejrůznější havěti. Ve své knize vypráví o svých stavech těmito slovy: „Hleděli na mě strnule, pokřikovali, šklebili se, štěbetali opice, papoušci, kakaduové.“ Zvláště krokodýli ho rádi ve spánku děsili: „Tak často mě pronásledoval ten ošklivý plaz ve snech…“ Každé delirium je jiné. Jako jsou deliria notorických alkoholiků, tak i konzumenti opia mají svá deliria. Zpravidla mívají sny, jsou veselí a nabuzení, a co je důležité, „rozpíná se jim mysl“ a ztrácí pojem o čase a prostoru.  Anglický filozof Quincey ve svém vyznání opiu vychvaluje jeho léčebné účinky. Zamýšlí se nad alternativou, že v mnoha případech může prodloužit život. V mládí měl tendence k souchotinám (tuberkulóze) a díky svému „zachránci" předešel předčasné smrti, jak sám tvrdil. Quincey považoval tuto látku za slunce ve svém životě, které pomáhá při horečce a má blahodárný vliv na život. Začal brát opium sice kvůli bolestem zubů a zmírnění zažívacích potíží, ale kdyby se včas neseznámil se svým zrádným kamarádem, pravděpodobně by tu dlouho nebyl.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník

Čas načtení: 2024-03-30 16:00:01

Muži zírající na kozy a studená válka českých psychotroniků

Lidé od pradávna věřili, že krom pěti smyslů máme i skryté psychické schopnosti. Totalitní režimy 20. století většinou oficiálně vystupovaly proti církvím a náboženství jako takovému, za zavřenými dveřmi se však věnovaly výzkumu paranormálních jevů a ovládání myslí davů. Stejně tomu bylo v Československu, nacistický režim se podepsal i na lidech věnujících se ezoterice.   Příběh českých okultistů za protektorátu. Jeden se dal do služeb nacistů, druhý proti nim bojoval Číst více Výzkum telepatie v ČSSR Komunismus byl ve své podstatě ateistický, náboženství a spiritualitu nahradil nezdolnou vírou ve vědu, tato ideologie dostala jméno vědecký ateismus. Jeden z jeho věrozvěstů byl například kosmonaut Jurij Gagarin, který po svém příletu zpět na Zemi konstatoval, že Boha nikde ve vesmíru neviděl. Všechno tohle by nasvědčovalo tomu, že komunisté nejspíš nebudou věřit v nějakou sílu, která je přesahuje. Opak byl pravdou, nejen že existenci dosud vědecky nepopsaných jevů nepopírali, pokusili se je dokonce ovládnout a využít ve svůj prospěch. Komunistické Československo se tak stalo jediným státem, který uznal psychotroniku jako vědecký obor.   Co je to psychotronika?  Je to jiný název pro parapsychologii, ve stručnosti se zabývá možnostmi mysli – telepatií, psychokinezí (schopností pohybovat předměty na dálku a bez dotyku) a jasnovidností. V komunistickém Československu probíhal boj mezi vědeckými kapacitami a lidmi prosazujícími výzkum psychotroniky. Zvítězili nakonec psychotronici, kteří slibovali soudruhům když ne nesmrtelnost, tak alespoň dlouhověkost. Dostali posvěcení z nejvyšších míst a mohla vzniknout oficiální laboratoř zabývající se paranormálními jevy.   Vznik přísně tajných laboratoří Výzkum skrytých možností mysli v Československu se pojí hlavně se dvěma jmény, a to doktorem Zdeňkem Rejdákem a komunistickým ministrem školství Františkem Kahudou. Oba dva byli kolegové, ale lišili se v přístupu, a vznikla tak hned dvě výzkumná pracoviště – Kahudova Psychoenergetická laboratoř a Rejdákova psychotronicko-juvenologická laboratoř. Byl to právě Rejdák, který byl pověřen soudruhy najít elixír mládí, nakonec vyvinul přípravek s názvem Imuregen, který obsahoval výtažek z hovězí krve, dodnes se prodává. Kahuda zase přišel s teorií o mentionech, tedy o částicích, které vysílá mozek. Ty mají schopnost pohybovat s předměty či být nositeli informace. Pracovníci laboratoří byli nasazeni i v praktickém životě, například s virgulemi hledali, která místa na Mostecku jsou vhodná pro výkop dolů. Některé výzkumy měly mít skutečně úspěch, to však dementuje spisovatel a novinář Leoš Kyša, který je také známý jako skeptik.   Lovec duchů objevil opuštěné sanatorium, kde mučili pacienty. Videa sdílel na sociální síti Číst více Studená paranormální válka Obdobný výzkum probíhal také v Sovětském svazu, i zde se soudruzi snažili silou vůle pohnout předmětem či zabíjet drobný hmyz. Musíme si uvědomit, že v tomto období byla studená válka a Amerika i SSSR posílaly agenty, aby se vzájemně sledovaly. Američané zjistili, že Sověti jsou ve výzkumu mysli mnohem dál než oni. Většina sovětských výsledků však byla zfalšovaných, jak už to v SSSR prostě chodilo. Američané se tedy rozhodli, že musí komunisty i v tomto závodu předběhnout. Když oni zabíjejí myšlenkou hmyz, my si troufneme rovnou na savce. Američtí vědci se pokoušeli zabít pouhou myslí kozu, z této vtipné epizody jinak paranoidního období studené války vznikl film, pojednávající o celé události, s názvem Muži, co zírali na kozy. Zajímavé je, že komunističtí pohlaváři chodili k lidovým léčitelům, které režim oficiálně pronásledoval, příkladem byl páter a léčitel František Ferda.    Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Mrchožroutova dcera: Utrpení tak hrozné, že při něm odvraceli zrak i kati

Čas načtení: 2024-04-24 08:08:00

Ani na chvilku nezaváhal

BRNO: Mladíka pronásledoval, zadržel a ještě přivolal policii.

Čas načtení: 2024-04-30 17:59:08

Zavolám kamarádovi a ten tě za pět tisíc zabije. Soud poslal do vězení tyrana a stalkera

Když nepil, celkem sekal latinu. Když se napil, tak ji bil. Necelé čtyři roky snášela příkoří od svého druha žena z Prostějovska. Muž jí nadával, ponižoval ji a od psychického teroru přešel i k fyzickému napadání. Když žena našla sílu odejít, pronásledoval ji a vyhrožoval i jejímu novému partnerovi. Brněnský soud mu za to potvrdil dva roky kriminálu.

Čas načtení: 2024-05-07 18:00:01

Téměř 40 let diktátorem. Portugalského samovládce Salazara odstavil až pád z lehátka

Až do sedmdesátých let 20. století vládly v několika evropských zemích železnou rukou autoritářské či fašistické režimy. Hovoříme o Španělsku, Řecku a také Portugalsku. Někdy se mylně v případě Portugalska zaměňují pojmy fašistická a autoritářská diktatura, přičemž u Portugalska nelze hovořit o fašismu ve smyslu Itálie nebo Německa. Jak píše ve své práci Lucie Horčičková, která se zabývá salazarovským Portugalskem, mezi portugalským, německým a italským případem existuje mnoho rozdílů. Portugalský autoritářský režim byl podle Horčičkové založen na nacionalismu až patriotismu, konzervatismu, církvi, korporativismu a silném postavení rodiny. Seriál “Unbelievable”: Skutečný příběh neuvěřitelného znásilnění Číst více V Portugalsku proběhl v roce 1926 převrat a do víru politického dění se dostal právě Salazar, syn chudých rolníků, kterému byl svěřen post ministra financí. Portugalsko charakterizovala nestabilní politická situace, kde se v rychlém sledu střídali premiéři. Velmi napjaté poměry pak na několik dekád uklidnilo jmenování Salazara ministerským předsedou v roce 1932, což na druhé straně neznamenalo, že by Portugalsko nezápasilo se svými vnitřními problémy, jichž bylo mnoho. Cílevědomý diktátor Pokud by však někdo čekal, že tento cílevědomý muž připustí názorovou či stranickou pluralitu, byl na omylu. Salazar v rámci tak zvaného Nového státu (Estado Novo) zavedl autoritářské praktiky, které začaly likvidací ostatních politických stran. Politický systém reorganizoval, zavedl novou ústavu, která vyhovovala jeho cílům, jak uvádí web Britannica. Byla připuštěna jen jedna strana – Národní unie – a nová politická garnitura omezila lidská a občanská práva. Dále Salazar zavelel k zavedení přísné cenzury, jako v každém autoritářském režimu byla pronásledována opozice, skutečná či domnělá. Kamarád s ostatními autoritáři To na druhé straně neznamená, že by Salazar neudržoval přátelské styky s ostatními autoritáři, například se španělským diktátorem Franciskem Frankem, jak dodává web Britannica. Salazar koneckonců uznal jeho vládu na konci 30. let. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Nicméně Portugalsko se snažilo razit vlastní autonomní kurz, když vyhlásilo po vypuknutí druhé světové války neutralitu. Zde Salazarovi můžeme připsat body k dobru za to, že striktně odmítal spolupracovat s jakoukoliv válečnou stranou, i když se samozřejmě, jak už to bývá, objevily nabídky na vzájemnou spolupráci. Nicméně určité ústupky přece jen portugalský diktátor učinil. V roce 1943 dovolil, aby britské jednotky využívaly Azorské ostrovy, které se ukázaly být strategicky důležitým bodem v bitvě o Atlantik. O rok později však Salazar naštval Američany, protože odmítl, aby využívali Azory pro své účely. A současně přes dřívější náklonnost nepotěšil Brity, když Německu odmítl zrušit dovoz wolframu. Směrem na Západ Po válce sice došlo k určitým úpravám autoritářského režimu, kdy Salazar dal propustit část politických vězňů nebo došlo k zastavení největších perzekučních excesů, současně však zesílilo pronásledování komunistů. Portugalský diktátor se v zahraničněpolitické oblasti snažil chovat pragmaticky a udržovat dobré vztahy s Velkou Británií i USA, byť jim v průběhu války v některých záležitostech odmítl vyhovět, jak už bylo řečeno. V roce 1948 Portugalsko přijalo Marshallův plán. Následující rok se začlenilo do struktur NATO. Země se stala členem dalších mezinárodních institucí, což na druhé straně otupovalo ostří stále trvajícího autoritářského režimu. Hitlerův supertank Krysa měl být křižníkem, který brázdí zemi a srovnává města se zemí Číst více Nicméně se jako velký problém ukázal boj o kolonie, respektive snahy udržet si své koloniální impérium v době, kdy už začínala éra tzv. dekolonizace. V Mosambiku, Angole a dalších koloniích bylo patrné pnutí, které vyvrcholilo národněosvobozeneckými zápasy. Jak připomíná Horčičková, v Angole vypuklo v roce 1961 koloniální povstání. Příhoda, kterou nikdo nečekal V kombinaci s určitým vyčerpáním Salazarova režimu, který se udržoval stále represemi za pomoci armády, i když ne už tak intenzivními jako dříve, začal portugalský diktátor ztrácet půdu pod nohama. Přicházel o své spojence, a to i v zahraničí, a zůstalo otázkou, zda Salazar téměř po čtyřech dekádách bude dále ve své „roli“ pokračovat. Od moci jej však odstavila až kuriózní příhoda, kterou nikdo nečekal. V roce 1968 totiž spadl z lehátka a utrpěl vážné poranění mozku. To jej v podstatě vyřadilo společně s další návaznou mozkovou příhodou z mocenského rozhodování. Salazara nahradil Marcelo Caetano. Portugalský diktátor zemřel v roce 1970 a zemi zanedlouho, v roce 1974, čekala tzv. karafiátová revoluce, která nasměrovala zemi po mnoha letech konečně ke svobodě. Rozporuplný diktátorův odkaz Salazar po sobě zanechal rozporuplné dědictví. Snažil se zvyšovat vzdělanost, v podstatě vymýtil negramotnost, investoval poměrně hodně finančních prostředků do zemědělství, infrastruktury, podporoval vědu, nicméně i tak patřilo Portugalsko ve srovnání s jinými západoevropskými státy spíše k chudším, měřeno životní úrovní. Sám Salazar odmítl hromadit majetek, na přepych si nepotrpěl. Na druhou stranu cíleně zavedl autoritářsko-represivní režim, pronásledoval opozici, perzekvoval nepohodlné názory. Odkaz je to tedy spíše negativní, mnoho Portugalců mu dodnes nemůže přijít na jméno. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Fašismus vznikl přesně ze stejného podhoubí, z jakého těží Babiš. Čeká nás pochod jeho příznivců na Prahu?

Čas načtení: 2024-05-08 17:03:02

Jim Morrison: Básník rockerem, prokletý idol s tragickým koncem

Jim Morrison, básník, textař, zpěvák a frontman legendárních The Doors. Jeho extatická vystoupení, provokativní texty a rebelský životní styl uchvátily miliony fanoušků. Ale stín závislostí a temných myšlenek ho pronásledoval. Ve věku 27 let se stal další obětí „Klubu 27“, prokletého spolku slavných hudebníků, kteří zemřeli na vrcholu své kariéry.   Když umírá Brian Jones