Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-19 13:38:00

V Kostarice zemřel bývalý stříbrný olympionik z Tokia a trojnásobný mistr fotbalové ligy Mráz

Krátce před 83. narozeninami zemřel v sobotu v Kostarice bývalý československý fotbalový reprezentant a stříbrný olympijský medailista z Tokia 1964 Ivan Mráz. ČTK to oznámila jeho dcera Kristina Horáčková. Trojnásobný vítěz české ligy s pražskou Spartou a Duklou se v Kostarice usadil a získal si zde renomé jako trenér.

Čas načtení: 2024-05-19 13:48:00

Zemřel Ivan Mráz, bývalý fotbalista a stříbrný olympionik z Tokia

Krátce před 83. narozeninami zemřel v sobotu v Kostarice bývalý československý fotbalový reprezentant a stříbrný olympijský medailista z Tokia 1964 Ivan Mráz. ČTK to oznámila jeho dcera Kristina Horáčková. Trojnásobný vítěz české ligy s pražskou Spartou a Duklou se v Kostarice usadil a získal si zde renomé jako trenér.

Čas načtení: 2024-05-19 13:34:44

Zemřel bývalý fotbalista Mráz, stříbrný olympionik a trojnásobný mistr ligy

Krátce před 83. narozeninami zemřel v sobotu v Kostarice bývalý československý fotbalový reprezentant a stříbrný olympijský medailista z Tokia 1964 Ivan Mráz. ČTK to oznámila jeho dcera Kristina Horáčková. Trojnásobný vítěz české ligy s pražskou Spartou a Duklou se v Kostarice usadil a získal si zde renomé jako trenér.

Čas načtení: 2024-05-19 13:48:00

Zemřel Ivan Mráz, bývalý fotbalista a stříbrný olympionik z Tokia

Krátce před 83. narozeninami zemřel v sobotu v Kostarice bývalý československý fotbalový reprezentant a stříbrný olympijský medailista z Tokia 1964 Ivan Mráz. ČTK to oznámila jeho dcera Kristina Horáčková. Trojnásobný vítěz české ligy s pražskou Spartou a Duklou se v Kostarice usadil a získal si zde renomé jako trenér.

Čas načtení: 2025-03-13 13:47:26

Pura vida! Objevte středoamerickou Kostariku z Německa s Lufthansou. Letenky od 11 790 Kč

Kostarika z Německa s Lufthansou za 470 EUR? To tady dlouho nebylo. Nejlevnější letenky jsou k sehnání během června a září, které může být využito k pohodové dovolené u Karibiku. Letenky v hlavní sezóně, vhodné třeba pro trek ve vnitrozemí, jsou k sehnání od 600 EUR. Lety jsou provozovány společností Lufthansa s jedním přestupem ve Frankfurtu, odkud se vydáte na 12hodinový let do srdce Střední Ameriky. Pouze cestou zpět vás čeká cesta z Frankfurtu do Norimberku vlakem v případě, že byste chtěli dosáhnout nejnižší částky 470 EUR. V případě leteckého návratu je cena o cca tisíc korun vyšší. Vedle Norimberku jsou k dostání letenky taktéž z Berlína, Drážďan, Lipska, či Mnichova. Pro příletové letiště lze využít jak to hlavního města San José, tak i druhé kostarické mezinárodní letiště Liberia na severu země, kam se dostanete s Edelweiss Air s přestupem v Curychu. Trek, nebo pláže: Aneb co dělat v Kostarice? Ubytování v Kostarice Cestopisy z Kostariky Průvodce Kostarika

Čas načtení: 2020-05-26 14:51:02

Surrealista Cruzeiro Seixas na dosah od stých narozenin

V době, kdy jsem v pokročilém věku studoval dějiny umění, státní ideologie u nás nepřála svobodným uměleckým projevům. Surrealismus má od svého vzniku ve štítě revolučnost ducha. Ale nebyla to revolučnost, jakou v duchovní slepotě vyžadovala vládní podivně marxistická politická strana. O surrealismu však studenti na univerzitě přece jen něco slyšeli. Především to, že je pokřiveným uměleckým směrem, nezobrazujícím skutečnost života současného pracujícího člověka. Toto téma bylo na prvním místě socialistického realismu, ale surrealismus s ním opravdu neměl nic společného. Adeptům kunsthistorie se formálně dostalo jen povrchního výčtu několika jmen surrealistických umělců – Toyen, Jindřich Štýrský, Salvador Dalí, Max Ernst, Joan Miró, René Magritte. Přátelil jsem se s básníkem a surrealistickým výtvarníkem Ladislavem Novákem. Od něj jsem měl mnohem více informací. Soukromou poštu mu sice sledovala tajná policie, ale i tak měl čilé kontakty se zahraničními umělci. Posílali mu umělecké knihy a katalogy. Věnoval mně knihu J. H. Matthewse The Imagery of Surrealism, vydanou v roce 1977 v Syrakusách (USA). Byla zdrojem informací, které jsem nemohl najít v žádném zdroji u nás legálně dostupném. Když tu knihu prohlížím dnes, marně v ní hledám Cruzeira Seixase (* 3. prosince 1920 v Amadoře, Portugalsko). Jeho nepřítomnost jistě neměla v době vzniku knihy ideologickou příčinu. Je jen zrcadlem autorova sledování pouze toho, co tehdejší umělecká historie, petrifikovaný náhled na surrealismus, vyznačil za důležité. O Portugalsku ani slovo. Seixas není uveden ani v podnětné knize Desmonda Morrise Životy surrealistů (česky 2018). Z jaké příčiny? Přišel snad do surrealismu pozdě? Minimální útěchou snad může být vědomí, že v umění (v tvorbě i kritice) je vždy vše ryze subjektivní. Jiří Valoch před lety řekl v jiné souvislosti, že dějiny umění se přepisovat nebudou. To jinými slovy znamená, kdo byl opomenut, zůstane opomenutým. Avšak nevyhnutelně to tak být nemusí. Jméno Cruzeiro Seixas jsem pro sebe objevil až s velkým zpožděním, v roce 2006. Kurátor Lubomír Kerndl ve spolupráci s českým exulantem v Bruselu Arnoštem Budíkem, surrealistickým básníkem a výtvarníkem, otevřel blízko Mohelna na Vysočině, čtyřicet kilometrů západně od Brna, v bývalém vodním mlýně na řece Jihlavě, surrealisticky orientovanou galerii. Dal jí jméno podle blízkého říčního meandru – Čertův ocas. Budíkovy čilé kontakty se současnými surrealisty v Belgii, Francii, Nizozemsku, Portugalsku, Anglii, Kostarice, Chile a dalších zemích umožnily zapůjčení velké kolekce děl soudobého surrealismu. Pro příznivce surrealismu byla výstava svátkem. Společně s díly zahraničních umělců byli bohatým výběrem z tvorby zastoupeni členové české skupiny Stir up, hlásící se k tradici někdejší surrealistické skupiny Lacoste a ostravské odbočky Společnosti Karla Teiga. Mezi vystavujícími jsem poprvé viděl formálně čisté, magickým obsahem sdělné ukázky z tvorby Cruzeira Seixase. Uvědomil jsem si, jak nepříznivé jsou důsledky mezer ve vzdělanosti, způsobené nedostatečností informačních zdrojů. O portugalském surrealistovi nebylo do jara 2006, do otevření galerie Čertův ocas, českému příznivci umění poskytnuto nic. Žádné vystavené výtvarné dílo, nijaká zmínka v odborné literatuře, žádný překlad Seixasovy básně. Připomeňme, že v roce 2006 už uběhlo šestnáct let od Sametové revoluce, od konce fyzické a duchovní nesvobody v Československu. Není správné chtít, aby se vše změnilo k lepšímu hned. Mlčení okolo Seixase v České republice, zřejmě nikoliv cílené, ale zcela jistě bez ambicí vzdělávat, pokračuje i v roce umělcova stého výročí narození. S jedinou výjimkou v aktivitách Galerie Čertův ocas a skupiny Stir up. V těsné koordinaci skupiny Stir up, kurátorů Václava Pajurka a Lubomíra Kerndla s Arnoštem Budíkem vznikla v roce 2013 mezinárodní surrealistická výstava s titulem Všichni jsme stvořeni z lásky. Kolekce s pěkným doprovodným katalogem byla postupně vystavena v několika našich muzeích a galeriích. Obsahovala i ukázky z výtvarné tvorby Cruzeira Seixase. Arnošt Budík tehdy uvedl v rozhovoru pro český tisk, že … Vznik surrealismu v Portugalsku je datován do roku 1948. José Augusto Franca tehdy inicioval vydání revue s titulem Cahiers surréalistes. Cruzeiro Seixas se už v roce 1948 a znovu o dva roky později účastnil činnosti surrealistů v Lisabonu s Máriem Cesarinym, Antóniem Maria Lisboou, Márií Henrique Leiriou, Pedrem Oomem, Risquesem Pereirou, Fernandem Alves dos Santosem, Carlosem Eurico da Costa, Carlosem Calvetem a Antóniem Paulo Tomásem. V lednu 1949 Franca zorganizoval první výstavu portugalského surrealismu. Umělecká skupina kolem jmenované revue však byla nesourodá. Jen dvě silné individuality – Mario Cesariny Vasconcelos a Cruzeiro Seixas překročily portugalský rámec. Autenticitou své tvorby dospěli ke spolupráci s pařížskou skupinou André Bretona a s mezinárodním hnutím Phases. Následujícího roku, 1950, Seixas odešel z Portugalska do Afriky, kde působil čtrnáct let. Po návratu do vlasti okamžitě vešel na uměleckou scénu jako přesvědčený surrealista. V následujících pěti a půl desetiletích šíří své jméno na poli poezie a výtvarného umění. O jeho tvorbě vycházejí četné knihy. Je osobností surrealismu daleko přesahující hranice Portugalska. Vystavuje na skupinových výstavách v Paříži, Brazílii, Bruselu, Chicagu, Londýně, Madridu, Německu a Mexiku. Svět o něm ví. Je uznávaným umělcem. Jehož tvorba má pevné místo v dějinách i přítomnosti surrealismu. V roce 1999 velkoryse daruje svoji uměleckou sbírku Nadaci Cupertino de Miranda za účelem vybudování Studijního centra surrealismu a muzea surrealismu. Seixas je v uměleckých kruzích považován za velikána evropské kultury, výjimečnou osobnost ducha 20. století. A nekončí. Dál vysílá zřetelné signály své tvořivosti vzbuzující respekt. Hledejme velikána Seixasova formátu. Je takový? Sotva. V knize The Imagery of Surrealism její autor Matthews připomíná pod bojovým titulem Batailles pour le surréalisme slova francouzského teoretika Jeana Schustera, že surrealismus je úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem myslí. Je požadavkem otevřít jediným klíčem svět, který se nad jiné bojí komplexnosti. Seixas však v celé své surrealistické tvorbě zrcadlí zřetelnou možnost, jak komplexnosti dosáhnout: Ano, jediným klíčem – surrealismem. Surrealisté jistě souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty k neznámému. Surrealismus bere sílu z náhody, identifikované s nějakou formou uměleckého vyjádření, založeného na čistě realistických principech. Tak je surrealismus plně schopen ironicky převrátit nejobvyklejší realitu. Pravděpodobně i tu o sobě. Na rozličných místech kulturní Evropy se stále konají pokusy uměleckých teoretiků, posuzovat, který současný umělec může být považován za surrealistu a který nikoliv. Myslím si, že dle původních principů Bretonových není dnes za surrealistu možné považovat nikoho. Svět se mění. Ti, kteří tvrdí, že surrealismus je uměleckým hnutím dávno minulé doby, mají pravdu. Tedy jde-li o surrealismus původní, s revoluční nesmlouvavostí, antiklerikalismem, s postojem proti establishmentu a mamonu. Jsou však kohorty surrealistů současných, z tzv. druhé či třetí vlny, umělců s překypující obrazotvorností a silou prožitku snů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 16:44:15

Výtvarník Jan Dočekal v portugalském magazínu In Comunidade

Webový kulturní magazín In Comunidade (Ve společenství), vydávaný v portugalském Portu, přinesl v letošním únorovém čísle pod titulkem Librorum aeternum rozsáhlý profil moravského výtvarníka, historika umění, člena surrealistické skupiny Stir up a stálého spolupracovníka Literárních novin Jana Dočekala (1943). Autorem textu je kostarický surrealisticky orientovaný publicista, malíř a básník Alfonso Peña. Text doprovází jedenáct reprodukcí Dočekalových výtvarných děl malých formátů na papíře z let 2017 až 2020. Otiskujeme zkrácenou verzi Peñova textu. Český tvůrce Jan Dočekal je vizuální umělec, básník, výtvarný publicista a analytik úhrnného surrealismu. Uplatňuje se v různých digitálních a tištěných mediích. Surrealismus v České republice, později v České republice, má z mezinárodního hlediska zásadní význam. Jeho počátky jsou okolo 30. let 20. století. Vzdor obtížím a bariérám, které český jazyk staví, známe Dočekalova surrealistická díla – publikované texty, katalogy, recenze knih, výstavy obrazů a koláží, rovněž jeho brilianty – účasti na mezinárodních surrealistických výstavách organizovaných na různých místech světa. Čeští surrealisté jsou pod dohledem neporazitelného Arnošta Budíka (český surrealista žijící od konce 70. let minulého století v Bruselu – pozn. redakce) soustředěni kolem skupiny Stir Up, dědičky skupiny Lacoste (1960–1970). Mezi členy Stir up patří mimo jiné Linda Filipová, Václav Pajurek, Josef Bubeník, Gabriela Kopcová, Lubomír Kerndl a další. V roce 2016 jsme ve spolupráci s Amirah Gazel uspořádali v Kostarice surrealistickou výstavu Klíče touhy (Městské muzeum v Cartagu). V této oblasti měli čeští surrealisté vynikající účast ve sdružených médiích, kolážích, poezii atd. Pamatujeme si různá obrazová, představivostí naplněná témata, jejich snový obsah, experimentování, výlety do jiných dimenzí. Účastníci výstavy měli velké potěšení z možnosti dialogu s českými autory, jejichž díla vznikla z tvůrčí svobody, nesou vtělenou poezii. Jan Dočekal je podporovatelem sounáležitosti v trvalých přátelstvích. Věnuje se umělecké interakci, vždy dbá, aby vykonával to, co patří do surrealistického společenství. Stejné je to při výměně digitálních kouřových signálů (mailů). Posíláme si různé materiály, oběma směry jdou knihy poezie, katalogy, koláže. Dočekalův vztah k americkým surrealistickým skupinám a umělcům je relevantní, velmi pozitivní. Přátelské vazby způsobují, že jeho působivá díla byla vystavena v Chile s projekty skupiny Spill Grup. V Mexico City v příkopu pilotovaném Ricardem Echávarrim – v Centru surrealistických studií, nebo nedávno v edici spojených časopisů Triplo a Matérika (Portugalsko a Kostarika), nazvané 22 surrealistických dalekohledů. Tam se představili společně básníci a vizuální umělci. Se solidaritou náš přítel Dočekal recenzuje v novinách a digitálních časopisech mimořádný přínos časopisu Agulha ve vydáních Arc Edições. Všímá si svazků věnovaných Ludwigu Zellerovi a Susaně Waldové, přinesených ve dvou poctách od Ximena Olguín a Enrique de Santiago. Na webu českých Literárních novin publikoval uznání tvůrčí a organizační práci Amirah Gazel, se zdůrazněním jejích kolážových ilustrací v polychromii básní a textů v novém vydání Jezdecké želvy od Césara Mora (Art Edition, Kostarika). To vše v doslovném a poetickém smyslu vytváří dobrý dojem a závazek umělecké solidarity. Librorum aeternum (Knihy navždy), to byl titul Dočekalovy zatím poslední výstavy, konané v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě v České republice na podzim 2018. Leitmotivem expozice byla láska, kterou umělec prožívá při psaní a četbě knih. Je to poezie v plné svobodě, syté moudrostí. Znalost knihy v různých kulturách a hluboký dialog s národy Země. Umělcova metoda spočívá ve sbírání starých knih, volných listů, fragmentů knižních hřbetů a obálek. Stejným způsobem se jeho přátelé a příbuzní starají o hromadění materiálů, které najdou v podkrovích, v knihařských dílnách, v prodejnách starých knih. Tak se rukopisy objevují na pergamenu, volných listech s dojmem z krásných písem, kolážovaných tiscích v černé, zlaté, barevných inkoustech apod. Umělec vybírá jeden po druhém elementy, které bude integrovat do svých výtvorů a bude snít o transformacích, alchymií, různých skladbách. Nechává ruce vést nevědomím. Nůžky a štětce. Vidíme malé a střední formáty, geometrické postavy, skvrny jako póry papírové hmoty, imaginace obklopené polévkou písmen. Je to poezie v pohybu. Texty tančí mezi roztrženými listy, symboly a hlásky jsou literárními zlomky v šifrovaném jazyku. Hodně rytmu v hlasech zpívajících jednotně. A stejným způsobem můžeme vést dialogy s černým humorem, s určitými utopiemi a rozpory reality, fragmentace a znovu a znovu paralelní realita. Mystická, koláž a akryl na kartonu, 2008; Čtení o Vysočině, koláž a akryl na kartonu, 2018; Ledabylá práce, koláž a akryl na kartonu, 2017; Exlibris, koláž a akryl na kartonu, 2018; Tajemná postava mezi půlnocí a polednem, koláž a akryl na kartonu, 2010; Vše, co vidíme, koláž a akryl na kartonu, 2017, tvoří důležitý segment vzorku. Prezentace zdůrazňuje použití koláže a akrylu na podpěrách v okrech, sépii, zelené, žluté atd. Písmena, fragmenty textů, básně, větev mezi stopami inkoustu, nepravidelné okraje papíru. Každý titul je jakýmsi příběhem, grafickým a poetickým návrhem v zacházení s různými tématy. Stejně jako v jiné expozici používá Dočekal odkazy, které odhalují jeho vesmír, jeho humor a také určitý skepticismus. Otázky jsou kladeny a vyslyšeny. Poselství výstavy Librorum aeternum je důrazné, široké, plné beletrie, přesto surrealistické. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-13 13:35:32

Toyen a Emila Medková v brazilském magazínu Agulha Revista de Cultura

Latinská Amerika, zejména její aktivní umělci a umělecké tvorbě nakloněná veřejnost, byla po celý rok 2019 v příjemném závoji entuziasmu podníceného 100. výročím vzniku surrealismu. V Kostarice a Chile uspořádali přední umělecké osobnosti soudobého surrealismu mezinárodní výstavy uvádějící díla nejen nynějších výtvarných a literárních nadrealistických autorů, ale připomínajících se vší důstojností velikány hnutí, jejichž tvorba se uzavřela třeba i před řadou desetiletí. Kostarickou výstavu s působivým nadhledem v titulu, 100 años no es nada… (100 let není nic…), zorganizoval výtvarník, básník a editor Alfonso Peña pod záštitou Agorart Grup, magazínu Revista Matérika a Kostarické univerzity. K výstavě vydali rozsáhlý elektronický katalog. Aktuálně reprezentuje sto třicet výtvarníků a literátů z řady zemí (deset je z České republiky) a současně má platností trvalého dokumentu už nyní historické hodnoty. Chilská výstava byla v podzimních měsících v metropoli Santiago de Chile, v kulturním centru Roberta Matty. Její příprava byla v péči teoretika, výtvarníka a básníka Enrique de Santiaga a jeho surrealistických druhů. K účasti pozval přední současné výtvarné a literární surrealisty z řady zemí, také čtyři z Moravy. Století trvání surrealismu měl po celý předešlý rok ve štítu webový magazín Agulha Revista de Cultura. Nyní je vydáván ve dvoutýdenní periodicitě v Brazílii portugalsky a anglicky. Hlavním editorem je neúnavný Floriano Martins, znalec výtvarné kultury a literatury nejen Latinské Ameriky. Z článků od rozličných autorů z různých zemí sestavil mj. seriál věnovaný dámám umělecky aktivním v surrealismu. K seriálu napsal obsáhlý editorial. Floriano Martins: Svoboda žen v uměleckém vyjádření (Vybrané pasáže se souhlasem autora)      Maria Estela Guedes (Portugalsko, 1947) poznamenává, že v její zemi je pro většinu intelektuálů surrealismus něco, co patří minulosti. K odstranění této zvrácené logiky je nutné uvést surrealismus do současnosti. To by bylo nemožné bez zjištění jeho hlavních dilemat a selhání.            Jak přijatelné je být surrealistou? Slyšíme implicitní ozvěnu této falešné otázky, která představuje výjimečný soud podzemních rukou stoupenců, kteří surrealismus ponořili do sítí temného ducha a naprostého nedostatku uměleckého talentu. Ti, kdo opakují takové slepé linie, jsou těmi, kteří popírají schopnost světa obnovit se. V patu opakování je trojice poezie-láska-svoboda, která zůstala uvnitř bez vyhlídky na obnovu, a to i bez toho, aby byla v té době splněna, jak se tvrdilo. Jako příklad uvedl Vratislav Effenberger (Česká republika, 1923–1986), že tato utopická maxima jen mohla umlčet vše, co stále zářilo surrealismem. A poukazuje na to, že ulice, na nichž surrealisté hledali nádherné, se mezi válkami změnily. Ulice zázraku hledaly další ohyby a útesy. Bojové mechanismy samy nalezly nové triky, a zatímco se odvíjely také překážky, další impulsy určovaly, bez roztrhané přítomnosti dogmat, nové ztělesnění touhy, novou stránku čtení snů a humoru. Surrealismus nějak překonal surrealistické neřesti a stal se nejvlivnějším proudem myšlenkových a estetických perspektiv 20. století.          Hanebným aspektem surrealismu ovšem je, že nepřijal imperativní povstání proti brutální misogynii, která ovládla společnost, zejména v psychiatrickém prostředí od konce devatenáctého století. Diane di Prima (USA, 1934) shrnuje: Když se muži bouřili, byli romantičtí, svobodní. Ženy, které se bouřily, byly klasifikovány jako bláznivé. Když nám další z přítomných žen, Beatriz Hausner (Chile, 1958), řekne, že příroda je pouze aspektem reality a že má zájem prozkoumat neomezenou realitu, neskutečnost, vede nás to k tomu, abychom si mysleli, že nemohou existovat hranice vnímání ani nástroje pro objevování nepochopitelných labyrintů reality. Koncepčně by surrealismus byl paradoxem. Breton obhajoval poskytování myšlenkového produktu jen kvůli tomu, že zapomněl, že hodnota myšlenky spočívá v jejím smyslu, nebo spíše ve vyjádření a vnímání tohoto smyslu. Skoro jednomyslné odmítnutí základů estetiky surrealismem je dalším řetězcem protikladů, protože bez estetické dimenze neexistuje stvoření. Toyen a Emila Medková V zářijovém čísle Agulha Revista de Cultura (141/2019) Floriano Martins přinesl bohatou ukázku z tvorby Toyen, jejímiž kresbami ilustroval všechny texty toho čísla. Napsal k tomu: Mezi těmito dámami je nutné počítat s přítomností Toyen (Marie Čermínová, Česká republika, 1902–1980), nesmírně plastické umělkyně, zakládající členky Surrealistické skupiny v Československu v roce 1934. Její erotickou nejednoznačností jsem snad vzbudil největší zájem veřejnosti a kritiků o význam uměleckého stvoření této výjimečné umělkyně. A o pět čísel později, v polovině listopadu 2019, dostalo v Agulha Revista de Cultura široký prostor umění fotografie Emily Medkové. Publikovaný materiálu Martins čerpal z knihy Krzysztofa Fijałkowského, Michaela Richardsona a Iana Walkera Surrealism and Photography in Czechoslovakia: On the Needles of Days (Surrealismus a fotografie v Československu, Na jehlách dnů), New York, Ashgate Publishing, 2013. Emila Medková – Kouzlo zoufalství (Vybrané pasáže se souhlasem editora Floriana Martinse)      Dílo Emily Medkové představuje jeden z nejvíce udržovaných a kriticky zapojených příkladů surrealistické dokumentární fotografie. Viděno však bylo jen zřídka mimo Českou republiku při výstavě nebo reprodukci. Tato neviditelnost, zrozená v roce 1928 a aktivní od konce čtyřicátých let až do několika let před smrtí umělkyně v roce 1985, odráží fantomovou existenci poválečné české surrealistické skupiny, jejíž byla členem.      Významné místo Medkové v historii poválečného českého surrealismu se odráží také v jejím postavení v rámci toho, co lze oprávněně nazvat tradicí české surrealistické fotografie, trvající téměř sedmdesát let. Ačkoli materiál v terénu je snadněji dostupný od sametové revoluce 1989, tato zajímavá historie zůstává divákům mimo střední Evropu téměř neznámá a bližší inspekce odhaluje bohaté kontrasty k severoevropským surrealistickým fotografiím.      Po krátké přestávce, nastalé bezprostředně po ukončení nepřátelství v letech 1946 až 1948, nastalo mezi stalinistickým státem a Československem další období kulturní represe, které mělo trvat příští čtyři desetiletí. Surrealismus a jeho výsledky byly silně cenzurovány státními sdělovacími prostředky. Zejména Teige, jehož předválečné postavení bylo charakterizováno odhodláním sladit surrealistické ideály se stranickými politickými revolučními požadavky, úřady pronásledovaly do té míry, že jeho předčasná smrt jen o několik měsíců později byla široce interpretována jako přímý důsledek tlaku státu a policie. Za těchto podmínek mohla být jakákoli organizovaná surrealistická činnost v Československu jen pod podmínkou skrytí a po většinu daného období neměla skupina k dispozici žádnou možnost veřejné prezentace. Interní skupinové časopisy „publikované“ v jedné kopii: Znamení zvěrokruhu (1951, 10 čísel) a Objekt (1953–62, pět čísel), měly Medkovou jako hlavní přispívatelku. Je pozoruhodné, že právě v této době došlo u Medkové k důležitému posunu od inscenovaných fotografií, které připomínají předválečný rozkvět francouzského surrealismu, směrem k celkově tvrdším a kritičtějším dokumentárním dílům.      Dva z Medkové hlavních cyklů seskupujících obrázky se společným tématem se jmenovaly Uzavřeno a Znamení. Tato tendence koncipovat svou praxi spíše v podobě cyklů, než izolovaných fotografií je pro českou surrealistickou fotografii typická a přispívá k pocitu, v němž by se obrázky měly číst jako součást probíhající debaty, jako důkaz neustálé ostražitosti nad každodenním světem.          Fotografie jako Explosion naznačovaly, že struktura městského prostředí začala mutovat v soucitu s měnící se mentální morfologií kolem ní. Daleko od magické Prahy, dnešní medové turistické pasti, se v roce 1959 mohl dům stát žalářem, monochromatickým zachycením povrchů odhalujících trhliny. Dokumentární práce Medkové a sociální realita, s níž se konfrontovala, byla tady a dnes skutečným každodenním prostředím kolem ní. Od počátku 50. let začala sledovat konkrétní pražské čtvrti Libeň a Karlín, se zaměřením na ulice s levnými obchody. Ačkoliv v 60. letech nebylo snadné číst přesný předmět výsledných fotografií. Vytrvale zůstávaly ve své fakta, vždy ukazovaly skutečné, konkrétní (a obvykle statické) věci.      Fotografie jako Explosion naznačují suchý, hořký humor typický pro básně a obrazy poválečného českého surrealismu. Ale není to ten, který snadno umocňuje Bretonův černý humor charakteristický pro francouzský surrealismus během 30. let a po nich. Jak už Češi poznali, podmínky pro jejich smích byly nyní radikálně odlišné. Vratislav Effenberger, který po smrti Teiga převzal účinné vedení skupiny, si uvědomil, jak všudypřítomná a konkrétní povaha fotografií učinila z nich vhodného svědka.      Debaty ve skupině od roku 1951 dále zdůrazňovaly nejen jejich naléhání na konkrétní, kritický postoj vůči novým materiálním podmínkám, ale také vyžadovaly nutnost přehodnotit a kritizovat vlastní zásady surrealismu a jeho mytologii. Důkazy z interních šetření, kterých se Medková účastnila, prokázaly upřímnou připravenost zpochybnit a revidovat francouzský i český surrealismus předválečných let, sebekritický a reformistický přístup, který se zdá být mnohem plašší v reformované skupině kolem Bretonu v poválečné Paříži. Hnutí Devětsilu 20. let často vyznávalo slunný optimismus o moderním světě a jeho slibu pro novou českou společnost. 30. léta českého surrealismu už obsahovala také prvky, které nyní vypadaly nehanebně pozitivní. Effenberger měl zpočátku dokonce vážné pochybnosti o pokračující relevanci pojmu surrealismus, přičemž upřednostňoval pojem objektivní poezie, aby zdůraznil kolektivní odhodlání opustit utopický, imaginativní tah surrealismu 30. let.      Medkové záznamy městských duchů, jako je Torso 1965, se tedy zdají být mezi reflexí a přehodnocením možností surrealistického obrazu. Často se jeví, že jsou výsledkem stálého pohledu spíše než štěstí, a někdy mají mnohem více společného s pozdějšími, konceptuálnějšími proudy evropské dokumentární fotografie než s podivnými hrami typického surrealistického umění a fotografie. Tyto obrazy však často také velmi připomínají proudy českého surrealistického malířství, s nimiž by byla Medková velmi dobře obeznámena.       Medková pokračovala ve své kariéře obrazy zdí (to byly doslova konfrontace s fyzickými překážkami, které lze dobře číst jako nepřátelské zadržování a politické slepé uličky). Zejména v 60. letech 20. století byly fotografie z cyklu Crevices umístěny na detailech povrchů, které byly součástí částečného rozkladu, který nabídl nápadnou paralelu s vývojem české abstrakce v malbě. Stejně jako na Západě měla tato informální tendence významné kořeny v surrealistickém umění a Mikuláš Medek byl jedním z hlavních účastníků jejího vývoje.         K surrealistické skupině se znovu připojila v roce 1975, rok po smrti manžela. Později projevila nezájem o vystavování své práce a spokojenost s tím, že její neúspěch v jakémkoli komerčním smyslu ji udržel volnou, aby mohla pokračovat ve své práci bez zásahů. Zvýšená očekávání se však ukázala jako krátkodobá. Na konci 60. let byla opět obnovena státní kontrola, tentokrát na dalších dvacet let. Závěrečný cyklus fotografií Medkové byl nazván Konec iluzí, a ačkoli obsahoval témata a místa známá z dřívější práce, odvozoval také zvláště kyselé potěšení z toho, že konečně obrátila objektiv od města, na opuštěná místa.      Jak nám zkušenosti z historie říkají, civilizace neumírají v důsledku svého ekonomického kolapsu, ale proto, že funkční a využívané hodnoty těchto systémů s vývojem ustupují, což se děje tak dlouho, dokud neztratí všechen skutečný obsah.   Floriano Martins (*1957, Fortaleza, Brazílie) je brazilským básníkem, výtvarníkem, editorem, esejistou a překladatelem renomovaným v orientaci na latinskoamerickou a portugalskou literaturu v oblasti poezii. Také fotografuje, tvoří surrealistické koláže. Je velkým příznivcem českých surrealistů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-21 15:19:33

Skupina Lacoste spolupracovala s pařížskou skupinou André Bretona

Občas je vhodné si připomenout minulost, abychom jasněji viděli věci a události z přítomného času. Pro umělce i výtvarnou veřejnost je takovým připomenutím 55. výročí vzniku surrealistické skupiny Lacoste v Brně (název je dle zříceniny hradu Markýze de Sade v Provence). Lacoste vzešla v roce 1964 z přátelství čtyř vysokoškolských studentů, Arnošta Budíka, Jiřího Havlíčka, Josefa Kremláčka († 2015) a Václava Pajurka, z jejich touhy rozvinout své směřování v prostoru imaginace a též z chuti zkusit souběžně s nadrealistickou tvorbou i odpovídajícím způsobem žít. Výtvarnými projevy byli v surrealismu již zachyceni, ale přizpůsobit mu životní styl, jak vyžadovaly čtyři desetiletí staré surrealistické postuláty, o to se hodlali opravdově pokusit. Přitom si uvědomovali, že v zemi s panující ideologií striktně odmítající odchylky všeho druhu a nepřizpůsobivé individuality to nemůže být snadné. (To není stylistická figura autora článku, nýbrž část pozdější vzpomínky Josefa Kremláčka vyslovené při příležitosti vernisáže výstavy skupiny Lacoste v Galerii Malovaný v Třebíči v roce 1999.) K zakládajícím členům skupiny Lacoste brzy přibyli Karol Baron († 2004), František Deák a Aleš Navrátil. Další tři výtvarníci, Lubomír Kressa († 1981), František Malý († 1989) a Ladislav Novák († 1999), se zúčastňovali akcí skupiny jako hosté. Lacoste spolupracovala se zahraničními surrealistickými skupinami. Nejpodnětnější kontakty měla s tvůrčí skupinou CIAFMA (Centre international de l'actualité fantastique et magique) se sídlem v Bruselu a se slavnou pařížskou skupinou André Bretona, hlavního představitele a teoretika surrealismu. (V roce 1924 napsal Manifest surrealismu, zemřel roku 1966.) V Manifestu Breton mimo jiné píše: "Surrealismus je čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální. Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu, aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života."   Skupina Lacoste uskutečnila řadu výstav. Do roku 1969 vydávala bulletin s titulem Styx, dodnes dosažitelný v knihovnách v některých ze západoevropských kulturních center. Horečnou aktivitu skupiny Lacoste přetrhl, stejně jako sen jejích členů o svobodě, 21. srpen 1968 a jeho politické a kulturní následky. Poslední výstava Lacoste v Československu byla uskutečněna v roce 1971 v Třebíči, s účastí téměř dvou desítek hostů, poslední vůbec o rok později v dánské Kodani. Do Třebíče se vrátil výběr z tvorby členů Lacoste po dvaceti osmi letech, v roce 1999 (bez Fr. Deáka a Fr. Malého). Uvedl většinou díla vzniklá v letech aktivity skupiny. Nebyla to však bilance, "jen" pozoruhodné připomenutí fragmentu moravské (při účasti Karola Barona i slovenské) výtvarné scény v druhé polovici 60. let. V roce 1994 zaniká v Ostravě moravská část Společnosti Karla Teiga. Její členové a k nim přibyvší zakládající členové už neexistující skupiny Lacoste (bez Jiřího Havlíčka, který si zvolil status občasného hosta) zakládají v nezávislých poměrech novou surrealistickou skupinu s názvem Stir up. Ztotožnila se s programem Společnosti Karla Teiga i s někdejší tradicí skupiny Lacoste. Po dvanácti letech, na jaře 2006, získal Lubomír Kerndl, malíř, sochař a polygraf, jeden z reprezentantů Stir up, pronájem bývalého Mohelského mlýna na levém břehu dolního toku řeky Jihlavy. Úpravou tří kompaktních podlaží vznikla Galerie Čertův ocas (Čertův ocas je převzaté historické pojmenování blízkého říčního meandru), připsaná skupině Stir up. Letos sezonně slouží už čtrnáctým rokem výstavám děl členů skupiny a hostů od nás a z ciziny. Kurátory jsou Lubomír Kerndl a Václav Pajurek. Pod Kerndlovým redakčním vedením došlo k obnově bulletinu Styx, v nové podobě s titulem Styxus. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tvrzení, že Čertův ocas je každoročně cílem kohorty vyznavačů surrealismu, by bylo nenáležité. Všichni reální návštěvníci však zasluhují respekt. Platí-li, že soudobé výtvarné umění není pro všechny, musí následovat druhá věta, že i při výjimečnostech autorských myšlenek a kráse často skryté je surrealismus cílem jen a jen pro zasvěcené. Ale ti, kteří přicházejí do Mohelského mlýna, pokud lze soudit z vetknutých zápisů v "ohavně" realistické návštěvní knize a z verbálně šířených mínění, považují Galerii Čertův ocas (kam možno přibýt jen autem nebo z Mohelna kus pěšky, autobus tam nestaví) za svoji kulturní domovinu. A ještě je tu jeho, onoho čertovského ocasu, přeshraniční rozměr. Dosahuje do evropských, severoamerických, středoamerických a jihoamerických surrealistických ateliérů a tvůrčích koutků. Odtud, často přes kontakty Arnošta Budíka, dostává se k nám současný surrealismus ze světa. Privátně, s přátelskou důvěrou. A v Belgii, Portugalsku, Brazílii, Kostarice, Chile a jinde jsou reciproční cestou několikrát ročně k vidění práce členů skupiny Stir up a jejích moravských hostů, protože někteří surrealisté z některých zemí se spřátelili.       Skupina Lacoste měla trvání šest let, 1964 – 1972. Její zakládající členové dnes: PhDr. Arnošt Budík, narozen 1936, historik umění, teoretik surrealismu, básník, kolážista, člen surrealistické skupiny Stir up, od roku 1969 žije v Bruselu. Doc. PhDr. Jiří Havlíček, narozen 1946, historik umění, malíř a grafik, vysokoškolský pedagog. Akademický malíř Josef Kremláček, narozen 1937, malíř, grafik, ilustrátor, pedagog, bývalý člen surrealistické skupiny Stir up, zemřel v létě 2015 v Třebíči. PhDr. Václav Pajurek, narozen 1944, historik umění, malíř, sochař, básník, guru surrealistické skupiny Stir up, kurátor.            

Čas načtení: 2024-02-21 09:00:00

Mónica Baltodano, bývalá nikaragujská partyzánka a ministryně: "Ortegova diktatura má brutálnější rysy než Somozova"

Rok poté, co byla zbavena své státní příslušnosti a majetku – spolu s dalšími 93 lidmi – je nyní bývalá sandinistická partyzánka a politička v exilu v Kostarice. Deníku El País řekla, že současný nikaragujský režim je "vykořisťovatelský, misogynní a kolonialistický".

Čas načtení: 2024-02-25 18:20:00

Známé zpěvačce, která učarovala i princi Harrymu, se zapalují lýtka: Blond surfaře objímá pár dní po rozchodu s manželem

Jen několik dní uplynulo od oficiálního oznámení zpěvačky Ellie Goulding, že se rozchází s manželem, a už je spatřena v blízkosti někoho jiného. Britská hudebnice, která má blízko ke královské rodině a v roce 2015 prý dokonce randila s princem Harrym, si momentálně užívá na Kostarice.

Čas načtení: 2024-02-29 13:00:37

Toulky světem ruku v ruce oba milují!

Romantickou dovolenou na Kostarice si s manželem užila plnými doušky. Hvězdu seriálu ZOO Janu Švandovou (76) nepřipravil o radost ani 16hodinový let. Dokud jim zdravíčko podle jeji... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-03-24 17:54:00

Muže čekal po návratu z dovolené šok. Úřady ho prohlásily za mrtvého

Bizarní situace se stala Kanaďanovi Nicku Fatourosovi. Když se vrátil z dovolené na Kostarice, kterou si neplánovaně prodloužil, čekalo na něj doma pořádné překvapení. Přišel mu totiž dopis z ministerstva, ve kterém ho úřady prohlásily za mrtvého. S neobvyklou situací se muž svěřil tamním médiím.

Čas načtení: 2024-03-27 11:53:06

Jde to i bez Messiho. Argentinu táhne neskutečný Di Maria

Argentina sice neměla během této reprezentační pauzy kdovíjak věhlasné soupeře, utkala se se Salvadorem a včera s Kostarikou, i tyto zápasy však ukázaly, že i bez Lionela Messiho to půjde. Může za to především Ángel Di María. Nestárnoucí argentinská hvězda po famózním výkonu se Salvadorem předvedla další i proti Kostarice. Na Copa América se máme na co těšit.

Čas načtení: 2024-03-27 23:18:00

Děsivý návrat z dovolené na Kostarice: Muže úřady prohlásily za mrtvého!

Nepříjemné překvapení čekalo na 34letého Nicka Fatourose z kanadského Montrealu, když se vrátil domů po dovolené na Kostarice. Ve schránce po návratu nalezl 14stránkový dopis, ve kterém jej kanadské úřady prohlásily za mrtvého, i když byl muž naživu. Jak vyšlo později najevo, za nedorozumění mohla dva roky stará neuhrazená pokuta. 

Čas načtení: 2024-05-07 16:27:00

Amatér v reprezentaci? V Uruguayi ho našel svéráz Bielsa, Núňeze ale nepotká

Až na konci měsíce vyběhnou uruguayští fotbalisté v Kostarice k jednomu z přípravných zápasů před červnovým turnajem Copa América, pravděpodobně mezi nimi bude i jeden amatér. Jmenuje se Walter Domínguez, je mu čtyřiadvacet let a trenérský svéráz Marcelo Bielsa s ním minimálně pro nejbližší reprezentační akci počítá.

Čas načtení: 2024-05-07 16:27:00

Amatér v reprezentaci? V Uruguayi ho našel svéráz Bielsa, Núňeze ale nepotká

Až na konci měsíce vyběhnou uruguayští fotbalisté v Kostarice k jednomu z přípravných zápasů před červnovým turnajem Copa América, pravděpodobně mezi nimi bude i jeden amatér. Jmenuje se Walter Domínguez, je mu čtyřiadvacet let a trenérský svéráz Marcelo Bielsa s ním minimálně pro nejbližší reprezentační akci počítá.

Čas načtení: 2024-05-17 11:38:05

Boris Becker znovu vyděsil fanoušky: Bývalý tenista má ošklivě zdeformovaný loket

Bývalý tenista Boris Becker je aktuálně v Kostarice, kde natáčí reality show Bear Hunt, kterou uvede Netflix. Mezi filmováním i s partnerkou Lilian de Carvalho Monteiro relaxují na pláži. Víc než cokoli jiného teď však fanoušci řeší jeho loket.

Čas načtení: 2024-05-19 13:33:19

Zemřel bývalý fotbalista Mráz. Chudí Kostaričané pro dona Ivana kradli banány

Trojnásobný vítěz české ligy s pražskou Spartou a Duklou se v Kostarice usadil a získal si zde renomé jako trenér.

Čas načtení: 2024-05-20 10:01:12

Hvězda pořadu Nutné k přežití Bear Grylls a ikona tenisu Boris Becker předvedli kondici v plavkách. Natáčí spolu show

Na Kostarice momentálně probíhá natáčení nové dobrodružné show s názvem I Survived Bear Grylls, která se bude vysílat na Netflixu. Jak už napovídá název, hlavní hvězdou pořadu je britský dobrodruh Bear Grylls, jenž proslul mimo jiné pořadem Nutné k přežití. Společně s ním je ovšem na stejném místě i bývalý tenisový šampion Boris Becker s manželkou Lilian de Carvalho Monteiro.