Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-15 09:00:00

Ne, katastrofa, kterou uměle vyvolal Izrael v Gaze, není vinou Hamásu

Cítím povinnost reagovat na kontroverzní článek Neri Zilbera  a Andrew Englanda "Hamás prodělal otřes. Nyní bojuje o přežití". Je to vlastně hodně obscénní článek.Ano, je možné, že Hamás měl v úmyslu vyprovokovat co nejbrutálnější reakci Izraele v Gaze, a tak - konspirační teorie! - Izrael globálně zdiskreditovat.Tedy, ať už to skutečně byl plán Hamásu nebo ne (jinou konspirační teorií jednoho bývalého britského kandidáta na poslance Labouristické strany bylo, že Izrael záměrně nechal Hamás zabít přes tisíc Izraelců, aby měl záminku provést genocidu v Gaze - obě konspirační teorie jsou dost podobné, že?) - co DONUTILO Izrael chovat se s jeho neuvěřitelnou brutalitou vůči naprosto nevinným lidem? Jenom proto, že údajně Hamás si takovouto provokační strategii vůči Izraelu vymyslel, musel skutečně Netanjahu začít v masovém měřítku vraždit děti? No to snad ne.  Dovolte mi citovat prát vět z emailu Fabiana Golga:"Ať už Hamás zvyšuje počty obětí, nebo ne, neznamená to, že by jakákoli smrt dětí izraelskými silami byla méně nepřijatelná. Navíc, přiznejme si to: tato civilní úmrtí zamlčují pouze česká média. Všechny ostatní civilizované země světa mají vyvážené zpravodajství, kde nikdo nepopírá zrůdnost Hamásu, ale zároveň poukazuje na izraelské excesy. Jen imbecilové mohou omlouvat smrt tisíců dětí (nebo dokonce jednoho) tím, co udělal Hamás. Kdo akceptuje, že Izrael zabíjí nevinné kvůli Hamásu, měl by být ochoten akceptovat i to, až Rusko bude bombardovT Prahu, vždyť většina Pražanů je pro Ukrajinu. V podstatě je to sofismus, který jsem našel jen mezi Čechy nebo krajně pravicovými idioty. Zajímalo by mě, co spojuje obojí." A k článku útočícímu na "levici", která se údajně proviňuje tím, že neustále neodsuzuje Hamás, je nutno podotknout toto: K vraždění, které spáchal Hamás, došlo před více než pěti měsíci. Nebagatelizuji kritimanitu a odpornost tohoto vraždění, avšak od toho 7. října systematicky vraždí civilisty Izrael,  nikoliv Hamás. A Izrael už vyvraždil více než třicetkrát větší množství lidí, většinou žen a dětí, než loni v říjnu Hamás. Je tedy poněkud logické, že lidé vyjadřují hrůzu nad vražděním, které páchá Izrael, protože to neustále pokračuje, na rozdíl od vraždění Hamásu.Ne, nešel bych tak daleko, že bych označil vraždění civilistů Hamásem za legitimní osvobozenecký boj (i když máme v našem programu filmového kursu na Glasgow University film The Battle of Algiers (Bitva o Alžír), od režíséra  Gilla Pontecorva (1966), je to film o osvobozeneckém boji Alžířanů proti okupaci Francie - a tam kupodivu - film je polodokumentární - se opakované vraždění civilních Francouzů, sedících v kavárnách, z kolemjedoucího automobilu samopalem, se považuje za legitimní boj Alžířanů proti okupaci - který také několik málo let před  natočením tohoto filmu vyhráli. Jiná doba, jiný mrav. Anebo jiná země?

Čas načtení: 2025-06-03 10:00:00

Channel 4 News: Brutální rozhovor s mluvčím izraelské vlády o vraždění civilistů hledajících jídlo. Lže jako když tiskne

"Moderátor: Před chvílí jsem mluvil s mluvčím izraelské vlády Davidem Manserem. Davide Mansere,  izraelská armáda přiznala, že dnes ráno došlo ke střelbě. Proč Izrael střílí na lidi, kterým jste řekli, že je bezpečné jít si vyzvednout pomoc, když zoufale potřebují jídlo? Jsou mrtví. Jsou mrtví, Davide. Je tu určitý vzorec. Problém je, že vy říkáte věci a Izrael říká věci, které se později ukážou jako nepravdivé, a to se jasně děje i tady." "David Manser: Obviňujete nás, protože jsme židé? Nás vaše důvěra nezajímá." V minulých třech dnech izraelská vláda opakovaně střílela na civilisty, kteří byli pozváni do Izraelem ovládaného střediska pro rozdělování potravin, zavraždila desítky lidí a stovky jich zranila. Zuřivost profesionálních západních médií nad těmito zločiny se stupňuje. V úterý 3. července věnovala britská veřejnoprávní stanice Channel 4 izraelskému vraždění v Gaze 45 minut ze svého padesátiminutového zpravodajského pořadu. Postupně přineseme překlad všeho. Nejpozoruhodnější byl rozhovor moderátora a reportéra Krishnana Guru-Murthyho, uvádějícího zpravodajský pořad přímo z  Jeruzaléma, s oficiálním mluvčím izraelské vlády Davidem Mencerem. Lhal, jako když tiskne. Je to vynikající ukázka novinářské práce, jakou Česká televize NIKDY neodvysílá. Podívejte se na to, video i překlad jsou zde níže. (Mimochodem, Mercer nedělal k této věci dnes pouze rozhovor pro Channel 4 News, velmi podobně ho interviewovala i čelná další britská média.)  Moderátor vysílající z Jeruzaléma, Channel 4 News, úterý 3. června 2025, 19 hodin:  Tvář tohoto malého chlapce. Jeho matka, jedna z 27 obyvatel Gazy zabitých poté, co izraelské síly údajně zahájily palbu na hladovějící lidi, kteří se snažili získat jídlo. Brzy ráno se lidé, z nichž mnozí čekali v řadě celou noc, zoufale toužící po jídle, dostali pod palbu. Dobrý večer z Jeruzaléma, kde je izraelská vláda opět obviněna z palby na zoufalé Palestince, kteří se snažili dostat k novým distribučním místům pomoci, kam byli vyzváni, aby přišli. Generální tajemník OSN řekl, že je zděšen, a zopakoval své výzvy k nezávislému vyšetřování.Po dvou masových vraždách od neděle Izrael tvrdí, že vystřelil varovné výstřely a poté zahájil palbu na osoby, které podle něj odbočily z vyznačené trasy. Americká Gaza Humanitarian Foundation, kterou Izrael pověřil rozdáváním pomoci, svou operaci hájila. Dnes však jeden z jejích klíčových podporovatelů, Boston Consulting Group, s ní přerušil spolupráci. Dnes večer jsme se izraelské vlády zeptali, co se děje. „Vy se vyhýbáte otázce. Otázka zní, zda víte, že humanitární operace, kterou nyní provádíte, je neúčinná. UNRWA fungovala a vy jste zastavili distribuci pomoci OSN. Pomoc distribuovala OSN, ne Hamas.“ „Nevyhýbám se otázce, argumentuji přesně.“ „Opak je pravdou. Opak je pravdou, opak. Opak je pravdou, Krishnane.“ Vydali se do Rafahu zoufalí, aby získali pomoc pro své hladovějící rodiny, kam je nasměroval Izrael, a už třetí den po řadě se dostali pod palbu. Dnes bylo zabito 27 lidí, včera tři a v neděli dokonce 31. K tomu je třeba připočítat desítky dalších lidí zabitých při leteckých útocích v pásmu Gazy. Izraelská a americká humanitární organizace Gaza Humanitarian Foundation otevřela v Gaze čtyři takzvaná bezpečná distribuční místa. K poslední střelbě došlo poblíž kruhového objezdu. Izraelská armáda uvedla, že zahájila palbu na lidi, kteří opustili vyznačenou přístupovou cestu vedoucí k jedinému místu, kde se rozdává pomoc. Toto místo v jižní Gaze rozdalo v úterý pouze 21 nákladních vozů s potravinami, a to navzdory rozšířenému hladu a hladomoru. Harry Fawcett podává zprávu o dalším dni krveprolití. Upozorňujeme, že jeho reportáž obsahuje znepokojivé záběry.   Reportér: Děti Ree Zeidanové  dnes truchlí nad smrtí své matky. "Vrať se, odpověz mi," volá její syn Zane. Za ním stojí jeho patnáctiletý bratr Ahmed, který reportérovi vysvětluje, proč riskovali, aby se dostali na místo, kde se rozdávala pomoc."Všechno je v obležení, " říká. Samozřejmě, že jsme tam šli. Matka řekla bratrovi: „Nakloň se. Skloň hlavu, dělej to, co já.“ Bratr se otočil a kulka ji zasáhla do hlavy. Měli bychom mít možnost jíst v důstojnosti. Měli bychom dostávat pomoc bez ponížení, bez hanby."Byla to pátá snaha Reie získat pomoc od nové americko-izraelské organizace Gaza Humanitarian Foundation na jihu Gazy. Pokaždé se vrátila s prázdnýma rukama, protože v chaotické soutěži, kterou vytvořil nový systém pomoci, ji předběhli ti rychlejší a silnější.

Čas načtení: 2025-07-01 10:00:00

Zuřivá reakce západní veřejnosti na nekritickou podporu Izraele od establishmentu

Zaznamenal jsem na Twitteru absolutní vlnu zuřivosti  a protestů proti cenzurním a autoritářským zásahům vůči zpěváku Bobu Vylanovi, který na obřím rockovém festivalu v anglické Glastonbury ostře kritizoval izraelské vyvražďování žen a dětí v Gaze a několikrát skandoval Kill the IDF, což dvěstětisícový dav (!) návštěvníků držících množství palestinských vlajek po něm důrazně opakoval. Murdochovy ultrapravicové noviny The Times upozornily, že pro Izrael není problémem jen postoj samotného zpěváka, ale vážným problémem je především to, že obrovský dav diváků vyjádřil tak ostře kritický postoj vůči jeho politice.Mezitím britská policie Vylana vyšetřuje, zda nespáchal trestný čin, agentura, která ho zastupovala, jeho zastupování zrušila a Spojené státy, nepřekvapivě, Vylanovi zrušily americké vízum, které měl, aby mohl v USA uskutečnit turné. (Opakuji: nejezděte do USA za současných trumpovských poměrů, skončíte ve vězení. Jsem tam pozván na konferenci v listopadu, ale nepojedu, nejsem blázen.) Britský establishment také diskutuje o tom, zda měla televize BBC Vylanův projev prostě vypnout. Jak známo, BBC odmítla vysílat vystoupení severoirské skupiny Kneecap, protože je jeden z jejích zpěváků soudně obviněn z "terorismu", že na koncertu v Londýně zdvihl z pódia vlajku skupiny Hezbollah, kterou tam někdo hodil. Jenže, jak už jsme informovali, jakási dívka z Walesu streamovala celou hodinu prostřednictvím svého mobilu vystoupení skupiny Kneecap na festivalu v Glastonbury na TikToku a to vysílání sledovalo 1,7 milionu lidí!! Vysílání televize BBC z Glastonbury má prý normálně jen kolem milionu diváků. Říkal jsem si, jestli ty zuřivé protesty proti administrativním a cenzurním zásahům vůči Vylanovi na mém Twitteru nejsou jen projevem zešílení nějakého algoritmu, jenže ty hlasy kritické vůči izraelskému vraždění a britskému establishmentu jsou sdíleny statisíci až milionem lidí, takže nevím.Zdá se, že se hodně mění postoj britské veřejnosti vůči establishmentu, je vůči němu ostře kritický. Britský "sociálnědemokratický" (!!) premiér Keir Starmer má i četné domáci problémy, jeho pokusy zavést různou pravicovou politiku, jako například odebrat invalidům finanční podporu, se střetly s odporem jeho poslanců. 4. července 2024 Starmer obrovskou většinou vyhrál všeobecné volby. Nyní komentátoři k tomuto výročí zdůrazňují, jak se mu za rok vládnutí podařilo zcela zlikvidovat svou popularitu.  Takže - zaznamenávám obrovský odpor mnoha Britů proti establishmentu podporujícímu izraelské vraždění. Otázka je, zda lidi proti establishmentu něco zmůžou. Avšak v demokracii - pokud Británie ještě demokracií je, zavádí dnes opravdu šokující omezení svobody projevu -  se nakonec vůle lidu prosadí. (Před dvěma dny vysílal rozhlas BBC šokující dokument o aktivistce ze skupiny Just Stop Oil, která byla odsouzena na čtyři roky do vězení natvrdo! jen proto, že se s kolegy domlouvala na Zoomu, že by měli zablokovat z protestu dálnici u Londýna. Soudce jí a jejím obhájcům během protestu zakázal hovořit o její motivaci - protestu proti globálnímu oteplování!)  - Níže pár ukázek z vlny zuřivosti na mém Twitteru: 

Čas načtení: 2024-02-28 09:00:00

Německo se chová vůči masovému vraždění Palestinců Izraelem v Gaze naprosto ostudně. Viz scéna na Berlinale

Německo má - zcela pochopitelně - ze své nacistické minulosti - obrovský komplex vůči židům a Izraeli, který většině německých politiků brání vnímat vraždění v Gaze objektivně. Nekriticky se staví na stranu izraelského vraždění Palestinců a přehlížejí systematický izraelský teror vůči Palestincům, využívající vyhladovění dětí a srovnávání celé Gazy se zemí, včetně škol, mešit, kostelů, univerzit a kulturních památek. Kritika ultrapravicové Netanjahuovy vlády, která se bratří s Trumpem a Orbánem a jejíž členové tvrdí, že palestinská území všechna patří Izraeli a Palestinci by z nich měli být vyhnání, "protože po nich kráčel král David", není antisemitismem, by si měli Němci uvědomit. Jejich jednání je obscénní. Kromě toho to vede k trapným, komickým scénám, viz reportáž níže: (JČ) Německá ministryně se brání, že na Berlinale prý tleskala jen izraelskému filmaři, nikoli jeho palestinskému spolupracovníkovi! Německá ministryně kultury nyní trvá na tom, že tleskala pouze izraelské, ale nikoli palestinské polovině filmařské dvojice, která získala jednu z hlavních cen na politicky vypjatém závěrečném ceremoniálu berlínského filmového festivalu.

Čas načtení: 2024-06-11 10:00:00

Cas Mudde: Pozor, extremismus vyvolávají ve společnosti média!

Učebnicovým příkladem je ostudná, rasistická propaganda České televize ohledně izraelského vraždění v Gaze.Neuvěřitelně, novinky.cz píší o tom, že Prahu ohrožoval "cizinec".Česká média systematický šíří xenofobii a nenávist. Zároveň (viz izraelské vraždění v Gaze) udržují českou veřejnost v nevědomosti. (JČ) Pánek: Izrael páchá v Gaze velké zlo, situace je strašlivá. Česká pozice je extrém https://t.co/9sTp6XqGQL prostřednictvím @Aktualnecz— Johann von Elbogen (@von_Elbogen) June 10, 2024 Cas Mudde, odborník na extremismus: Pozornost médií vůči určitým vybraným tématům k nim vyvolává hysterii ve společnosti. Je to zcela umělé. "Veřejnost považuje imigraci za důležitější problém než jíná politická témata, když dochází ve sdělovacích prostředcích k nárůstu objevu zpráv a různých politických tvrzení k tomuto tématu."  

Čas načtení: 2024-11-05 09:00:00

Je opravdu znepokojující, jak čeští vládní politici lžou na sociálních sítích

Pan Biler má samozřejmě pravdu, ale jde to ještě dál. Otevírá se mi kudla v kapse, když jsem svědkem toho, jak politikové české vládnoucí koalice lžou na sociálních sítích.Kariérista Lipavský, premiér Fiala, který neví, která bije a další politici z vládnoucí koalice. Svatouškovsky opakovaně píší o tom, jak jsou celosvětově obhájci lidských práv a jak je Česko mezinárodně proto neuvěřitelně uznávané a populární.Je to lež, protože Česko se vyčlenilo z civilizované společnosti jako jediná evropská země - kromě autoritářského Maďarska - které hlasovalo v OSN proti rezoluci týkající se rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu, aby Izrael přestal nezákonně okupovat palestinská území.Česká vláda je natolik "humanistická", že podporuje izraelské válečné zločiny a masové vraždění dětí, žen a ostatních civilistů v Gaze a v Libanonu, stejně jako útoky izraelských osadníků proti bezbranným palestinským civilistům na Západním břehu Jordánu. Svět Česko buď ignoruje, anebo blokuje - Fialu nedávno kvůli nekritické podpoře izraelského vraždění Palestinců odmítli přijmout v Africe.Možná, že by si to měli lidi tak trochu uvědomovat, jak prolhaná a nelidská je tato vláda.  Slovensko, pražská vláda pic.twitter.com/AYQlpW8Gmn— Jan Čulík, University of Glasgow (@CulikOf) November 5, 2024

Čas načtení: 2024-12-15 09:00:00

Uvědomují si Češi, jak tvrdě Fialova vláda mezinárodně diskredituje Českou republiku a jaké to bude mít dlouhodobé dopady?

Omlouvám se, že se k tomu stále vracím, ale je to velmi vážná věc. Česká republika v těchto dnech   v OSN hlasovala proti rezoluci požadující okamžíté příměří a ukončení izraelského vraždění v Gaze, Česko a autoritářské Orbánovo Maďarsko byly jedinými dvěma členskými zeměmi Evropské unie hlasujícími pro pokračování izraelského masového vraždění civilistů. Nejsem si jist, zda si Češi uvědomují, jaký bude mít tento naprosto mezinárodně ojedinělý a šokující postoj české vlády dlouhodobější dopady na pověst České republiky. Uvědomte si šokující dopad této věty, kterou napsal autor komentáře na Seznamu Zprávách: Kromě Čechů a Orbánova Maďarska text rezoluce odmítla jen Argentina vedená populistou Javierem Mileiem, Papua Nová Guinea, Paraguay, Tonga, Nauru, tradičně pak USA a Izrael.Uvědomují si Češi obrovský dopad této naprosté mezinárodní izolace? Všiml jsem si jedné poznámky na sociálních sítích, která v podstatě byla nad pokračujícím izraelským vražděním civilistů pokrčením rameny: "Je to věc, proti které nemůžeme nic dělat." Skutečně? Opravdu by čeští občané měli v této věci vůči své vládě zastávat naprosto pasivní postoj? Ve vlastním zájmu by čeští občané měli zajistit, aby česká vláda nepodporovala izraelské válečné zločiny a mezinárodně se brutálně nediskreditovala. Může to mít obrovské kulturní i ekonomické dopady. Potíž ovšem je, že v ČR není žádná rozumná alternativa, pro kterou by lidé mohli hlasovat... Protesty proti této šílené zahraniční politice Fialovy vlády jsou však - ve vlastním zájmu českých občanů - naprosto namístě.Jen Maďarsko a Česko? To snad Fiala opravdu nemyslí vážně. Valné shromáždění OSN schválilo drtivou většinou hlasů rezoluci požadující bezpodmínečné příměří v Pásmu Gazy a také bezpodmínečné propuštění izraelských rukojmích. Česko a Maďarsko byly jako dvě jediné země Evropské unie proti.https://t.co/aJxXETUafs— Seznam Zprávy (@SeznamZpravy) December 12, 2024 Citace z článku Milana Rokose, zdroj ZDE

Čas načtení: 2025-02-11 09:00:00

Channel 4 News: Liberální a morální hodnoty Západu jsou lež

Název knihy:JEDNOHO DNE, až to bude bezpečné, až nebudou žádné záporné dopady toho, že to nazvete tím, čím to je, až už bude příliš pozdě pohnat kohokoliv k odpovědnosti, VŠICHNI ŘEKNOU, ŽE VŽDYCKY BYLI PROTI TOMUPro českého ministra zahraničí Jana Lipavského, který neustále hovoří o významu lidských práv, avšak pokrytecky zcela přehlíží masové izraelské vraždění žen a dětí a izraelské válečné zločiny dokonce podporuje. Moderátor, Channel 4 News, pondělí 10. února 2025, 19 hodin:  Novinář a spisovatel Omar El Akkad odešel z Egypta do Kanady a nyní je Američanem. Vyrůstal v přesvědčení, že Západ je rájem svobody a spravedlnosti. Zabíjení desítek tisíc Palestinců v Gaze a podpora Izraele ze strany západních zemí ho však přivedly k závěru, že liberální a morální hodnoty Západu jsou lež. A mladí lidé se podle něj stále více cítí vykloubeni z toho, co jejich země dělá. To je téma jeho nové knihy One day everyone will have always been against this (Všichni řeknou, že vždycky byli proti tomu.) Mluvil jsem s ním   pro náš podcast Ways to change the World z tohoto týdne a začal jsem otázkou, jak tato kniha vznikla.

Čas načtení: 2025-06-11 10:00:00

Další, neustávající děsivé vraždění hladovějících Palestinců v Gaze. V úterý zabito třicet šest lidí a stovky zraněny

"Ministerstvo zdravotnictví v Gaze uvádí, že už zemřelo 141 lidí a kolem 1400 jich bylo zraněno."  Tyto hrůzné, děsivé záběry vraždění nevinných civilistů, žen a dětí, vidíme na Západě opakovaně každý den. České televize je před diváky utajují, takže se pak může stát, že lidi jako Martin Putna publikují své obscénní články. Je to obrovská vina české společnosti, s níž se bude vyrovnávat velmi, velmi dlouho.  (JČ)Moderátor, Channel 4 News, úterý  10. května 2025, 19 hodin: ROZSEKÁNI NA KUSY KVŮLI PYTLÍKU MOUKY: Přišli si pro jídlo. Místo toho utekli s mrtvými a zraněnými. Po dalším izraelském útoku na sklad humanitární pomoci v Gaze, v den, kdy Británie uvalila sankce na dva krajně pravicové ministry v Netanjahuově vládě. Dobrý večer. Další útok na distribuční místo. Podle palestinských zdrojů tento útok zabil třicet šest lidí. Další den izraelské blokády Gazy, další den izolace na mezinárodní scéně. Dnes Spojené království spolu s několika dalšími západními vládami uvalilo zákaz cestování a zmrazení majetku na dva krajně pravicové izraelské vůdce. Bezalel Smotrich, ministr financí, a Itamar BenGvir, ministr bezpečnosti, dlouhodobě používají extremistickou rétoriku vůči Palestincům. Dnes to britský ministr zahraničí označil za monstrózní. BenGvir na to reagoval slovy, že přežili jsme faraony, přežijeme i Starmera. Tímto krokem se britská vláda dostala do ostrého rozporu s Trumpovou administrativou.  Spojené království spolu s Kanadou, Norskem, Austrálií a Novým Zélandem zakázalo dvěma izraelským ministrům krajní pravice vstup do země a zmrazilo jejich majetek. Ministr zahraničí David Lammy uvedl, že oba ministři podněcovali extremistické násilí a svými pobuřujícími výroky se dopustili závažného porušování lidských práv Palestinců. Došlo také k dalšímu izraelskému útoku na lidi v blízkosti distribučního centra humanitární pomoci v Gaze. Nejnovější informace nám přináší Paul McNamara z Jeruzaléma.  

Čas načtení: 2024-03-05 05:19:00

Supernova: Nejdřív ztichla hudba. Pak zaznělo Alláhu akbar

Přestože titulky dávno doběhly, diváci stále tiše sedí v sále. Někteří pláčou. Právě zhlédli snímek Supernova – masakr na hudebním festivalu. V 51 minutách zachycuje vraždění Hamásu, jeho bojovníků, kteří s cílem zabíjet napadli leckdy stejně staré sousedy, milovníky alternativní hudby. V Česku se promítal za podpory izraelské ambasády a festivalu izraelského filmu Kolnoa.

Čas načtení: 2024-03-15 09:00:00

Ne, katastrofa, kterou uměle vyvolal Izrael v Gaze, není vinou Hamásu

Cítím povinnost reagovat na kontroverzní článek Neri Zilbera  a Andrew Englanda "Hamás prodělal otřes. Nyní bojuje o přežití". Je to vlastně hodně obscénní článek.Ano, je možné, že Hamás měl v úmyslu vyprovokovat co nejbrutálnější reakci Izraele v Gaze, a tak - konspirační teorie! - Izrael globálně zdiskreditovat.Tedy, ať už to skutečně byl plán Hamásu nebo ne (jinou konspirační teorií jednoho bývalého britského kandidáta na poslance Labouristické strany bylo, že Izrael záměrně nechal Hamás zabít přes tisíc Izraelců, aby měl záminku provést genocidu v Gaze - obě konspirační teorie jsou dost podobné, že?) - co DONUTILO Izrael chovat se s jeho neuvěřitelnou brutalitou vůči naprosto nevinným lidem? Jenom proto, že údajně Hamás si takovouto provokační strategii vůči Izraelu vymyslel, musel skutečně Netanjahu začít v masovém měřítku vraždit děti? No to snad ne.  Dovolte mi citovat prát vět z emailu Fabiana Golga:"Ať už Hamás zvyšuje počty obětí, nebo ne, neznamená to, že by jakákoli smrt dětí izraelskými silami byla méně nepřijatelná. Navíc, přiznejme si to: tato civilní úmrtí zamlčují pouze česká média. Všechny ostatní civilizované země světa mají vyvážené zpravodajství, kde nikdo nepopírá zrůdnost Hamásu, ale zároveň poukazuje na izraelské excesy. Jen imbecilové mohou omlouvat smrt tisíců dětí (nebo dokonce jednoho) tím, co udělal Hamás. Kdo akceptuje, že Izrael zabíjí nevinné kvůli Hamásu, měl by být ochoten akceptovat i to, až Rusko bude bombardovT Prahu, vždyť většina Pražanů je pro Ukrajinu. V podstatě je to sofismus, který jsem našel jen mezi Čechy nebo krajně pravicovými idioty. Zajímalo by mě, co spojuje obojí." A k článku útočícímu na "levici", která se údajně proviňuje tím, že neustále neodsuzuje Hamás, je nutno podotknout toto: K vraždění, které spáchal Hamás, došlo před více než pěti měsíci. Nebagatelizuji kritimanitu a odpornost tohoto vraždění, avšak od toho 7. října systematicky vraždí civilisty Izrael,  nikoliv Hamás. A Izrael už vyvraždil více než třicetkrát větší množství lidí, většinou žen a dětí, než loni v říjnu Hamás. Je tedy poněkud logické, že lidé vyjadřují hrůzu nad vražděním, které páchá Izrael, protože to neustále pokračuje, na rozdíl od vraždění Hamásu.Ne, nešel bych tak daleko, že bych označil vraždění civilistů Hamásem za legitimní osvobozenecký boj (i když máme v našem programu filmového kursu na Glasgow University film The Battle of Algiers (Bitva o Alžír), od režíséra  Gilla Pontecorva (1966), je to film o osvobozeneckém boji Alžířanů proti okupaci Francie - a tam kupodivu - film je polodokumentární - se opakované vraždění civilních Francouzů, sedících v kavárnách, z kolemjedoucího automobilu samopalem, se považuje za legitimní boj Alžířanů proti okupaci - který také několik málo let před  natočením tohoto filmu vyhráli. Jiná doba, jiný mrav. Anebo jiná země?

Čas načtení: 2024-02-21 09:00:00

V Británii nehrozí fanatický islamismus, Keir Starmer leze kamsi Američanům, nikoliv muslimům

Foto: Šéf britské Labouristické strany Keir StarmerNemohu se vyjadřovat k možné existenci či neexistenci militantního politického islamismu v zemích, jako je Holandsko nebo Francie, i když chápu kritiku Emmanuela Macrona za to, že zakázal nosit dívkám hidžáb, mnozí to mohou považovat za omezování osobní náboženské svobody.Ayaan Hirsi Ali však v tomto příspěvku vytváří naprosto falešnou představu o situaci ve Velké Británii, takže mám i pochybnosti o tom, zda to, co píše o Holandsku či Francii, odpovídá skutečnosti.Kdosi včera na serveru Seznam zprávy zaútočil na autory české petice, včetně bývalé ombudsmanky a dlouholeté, významné obhájkyně lidských práv Anny Šabatové,  protestující proti izraelskému hromadnému vraždění dětí a civilistů v Gaze, že je to prý "levicový antisemitismus".Tak to pozor. Kritika vražedné politiky autoritáře, korupčníka a podvodníka Netanjahua, který se spolčuje s Orbánem a Trumpem, není antisemitismus. Antisemitismus jsou tvrzení typu "židi jsou..." Antisemitismus není poukazování na to, že dnešní izraelská vláda a armáda porušují v Gaze a na Západním břehu Jordánu lidská práva a páchají válečné zločiny.Podobně protesty proti izraelskému vraždění v Gaze v Británii i jinde nejsou motivovány antisemitismem ani politických islamismem či fanatismem. V Británii se konají proti izraelskému vraždění v Gaze obrovské demonstrace, jichž se účastní obyčejní lidé, většina z nich vůbec nejsou muslimové.

Čas načtení: 2025-05-19 10:00:00

Čeští politikové. Nelidská ideologická monstra

Čeští politikové se o víkendu producírovali v Terezíně, kde si připomínali holocaust. A to přesně v době, kdy Izrael masově vyvražďuje v Gaze ženy a děti. Akce se konala pár hodin poté, co Izraelci bombardováním zapálili stany uprchlíků v al Mawasi, v oblasti, do níž civilním uprchlíkům nakázali se přesunout jako do oblasti "bezpečné". Bombardováním stanů Izraelci celou řadu lidí upálili. V tuto chvíli si dovolil Petr Pavel zveřejnit tento neobyčejně pokrytecká slova:"Obzvlášť dnes nesmíme být lhostejní ani k těm nejmenším náznakům toho, že tuto část historie vnímáme jakýmkoliv jiným způsobem než jako varování. Je naší odpovědností, abychom zlo uměli lépe odhalit a včas zabránili jeho rozmachu."Přesně v době, kdy Pavel toto psal, dochází v Gaze k masovému genocidními vyvražďování nevinných lidí, včetně dětí, a jejich mučení hladem. ČEŠTÍ POLITIKOVÉ O TOM MLČÍ. ČESKÁ VLÁDA JE JEDINÁ V EVROPĚ, KTERÁ TOTO VRAŽDĚNÍ PODPORUJE. PŘEDSTÍRAJÍ, POKRYTECKOU PŘIPOMÍNKOU HOLOCAUSTU, ŽE JIM JDE O OSUDY LIDÍ. Je vidno, že čeští politikové (Fiala a další) mají hodně silný žaludek. Mně by z toho jejich nelidského pokrytectví bylo opravdu na místě špatně. Těmto nelidským monstrům ne. VZKAZUJI JIM. VRAŽDĚNÍ NEVINNÝCH LIDÍ, AŤ JE TO KDEKOLIV, JE VŽDYCKY ZLOČINEM, PROTI NĚMUŽ JE TŘEBA OKAMŽITĚ JEDNAT. NEOMLOUVÁ, ŽE VRAŽDĚNÍ LIDÉ JSOU TŘEBA Z JINÉ KULTURY NEBO JINÉ RASY. Terezínská pevnost je symbolem toho nejtemnějšího, čeho se jako lidstvo můžeme dopustit. Přesto, že si hrůzy nacistické ideologie pravidelně připomínáme, minulost má tendenci se v některých věcech opakovat. Obzvlášť dnes nesmíme být lhostejní ani k těm nejmenším náznakům toho, že… pic.twitter.com/YUKftGZE0r— Petr Pavel (@prezidentpavel) May 18, 2025 Čeští politikové. Co je to za nelidské, ideologické kreatury? Hnus. https://t.co/3CLLlCl5lM@CT24zive @enkocz @P_Fiala @prezidentpavel @CTK_cz @SeznamZpravy @novinkycz @iDNEScz @lidovky @CRoPlus @ceskenoviny_cz @JanLipavsky @Voxpot pic.twitter.com/h6cUawfkyN— Jan Čulík, University of Glasgow (@CulikOf) May 18, 2025

Čas načtení: 2024-02-28 09:00:00

Německo se chová vůči masovému vraždění Palestinců Izraelem v Gaze naprosto ostudně. Viz scéna na Berlinale

Německo má - zcela pochopitelně - ze své nacistické minulosti - obrovský komplex vůči židům a Izraeli, který většině německých politiků brání vnímat vraždění v Gaze objektivně. Nekriticky se staví na stranu izraelského vraždění Palestinců a přehlížejí systematický izraelský teror vůči Palestincům, využívající vyhladovění dětí a srovnávání celé Gazy se zemí, včetně škol, mešit, kostelů, univerzit a kulturních památek. Kritika ultrapravicové Netanjahuovy vlády, která se bratří s Trumpem a Orbánem a jejíž členové tvrdí, že palestinská území všechna patří Izraeli a Palestinci by z nich měli být vyhnání, "protože po nich kráčel král David", není antisemitismem, by si měli Němci uvědomit. Jejich jednání je obscénní. Kromě toho to vede k trapným, komickým scénám, viz reportáž níže: (JČ) Německá ministryně se brání, že na Berlinale prý tleskala jen izraelskému filmaři, nikoli jeho palestinskému spolupracovníkovi! Německá ministryně kultury nyní trvá na tom, že tleskala pouze izraelské, ale nikoli palestinské polovině filmařské dvojice, která získala jednu z hlavních cen na politicky vypjatém závěrečném ceremoniálu berlínského filmového festivalu.

Čas načtení: 2024-06-11 10:00:00

Cas Mudde: Pozor, extremismus vyvolávají ve společnosti média!

Učebnicovým příkladem je ostudná, rasistická propaganda České televize ohledně izraelského vraždění v Gaze.Neuvěřitelně, novinky.cz píší o tom, že Prahu ohrožoval "cizinec".Česká média systematický šíří xenofobii a nenávist. Zároveň (viz izraelské vraždění v Gaze) udržují českou veřejnost v nevědomosti. (JČ) Pánek: Izrael páchá v Gaze velké zlo, situace je strašlivá. Česká pozice je extrém https://t.co/9sTp6XqGQL prostřednictvím @Aktualnecz— Johann von Elbogen (@von_Elbogen) June 10, 2024 Cas Mudde, odborník na extremismus: Pozornost médií vůči určitým vybraným tématům k nim vyvolává hysterii ve společnosti. Je to zcela umělé. "Veřejnost považuje imigraci za důležitější problém než jíná politická témata, když dochází ve sdělovacích prostředcích k nárůstu objevu zpráv a různých politických tvrzení k tomuto tématu."  

Čas načtení: 2024-07-12 05:00:00

Těla zavražděných žen ukrýval na pláži Gilgo. Po 30 letech čeká obviněného soud

Už zhruba tři desítky let se táhne spletitý případ sériového vraždění amerických sexuálních pracovnic, jejichž těla vrah zahrabával v okolí newyorské pláže Gilgo, kde byla objevena v letech 2010 a 2011. K vraždění docházelo od počátku 90. let a dodnes se přesně neví, kolik žen mu vlastně padlo za oběť. Podezřelý z vražd byl zadržen před rokem, letos v červnu si vyslechl další obvinění. Čeká ho soud.

Čas načtení: 2024-07-29 10:00:00

Proč jsou Češi tak nelidští?

Stále fascinuje, jak nelidským způsobem se stavějí česká média a čeští politikové k absolutně nepřijatelnému, systematickému vraždění civilistů Izraelem v Gaze. Samozřejmě, čeští občané jsou zmanipulováni médii, která prostě o tomto systematickém vraždění neinformují. Jenže tento postoj je nesmírně nebezpečný, jak argumentuje komentátorka Nesrine Malik. Jestliže totiž začne být přijatelné běžné vyvražďování tisíců nevinných civilistů, včetně nemluvňat a dětí, ohroženi jsme všichni, včetně českých občanů. Je to vážná věc. (JČ) Pokud dovolíme, aby se válka v Gaze stala novou normou, ztratíme všichni svou lidskost Pokud bude svět zavírat oči před každodenními hrůzami páchanými na Palestincích, riskuje, že zlevní život všude na světě Benjamin Netanjahu se ve středu po svém projevu v americkém Kongresu dočkal potlesku vestoje. Byl to okamžik, který jako by předznamenal novou fázi války v Gaze - fázi, kdy je nejen tolerována jako neblahá nutnost, ale je vnímána jako něco, co bude bezvýhradně podporováno bez omezení, bez červených linií a bez taktické rozvahy. Neustálé vymazávání rodin, domovů, kultury a infrastruktury Izraelem - bez konce a bez náznaku, kdy něco z toho splní jeho cíle - je nyní prostě součástí života.Předpokládaná demokratická uchazečka Kamala Harrisová zároveň nesmyslně apeluje, že „nesmíme dopustit, abychom otupěli“ vůči tomu, co se děje, a že „nebude mlčet“, když jediné, na čem záleží, je to, že USA nadále vyzbrojují a financují Izrael.

Čas načtení: 2024-08-30 10:00:00

Protiteroristická policie se zaměřila na skutečného nepřítele: novináře se špatnými názory

Vsadím se, že se díky tomu budete cítit bezpečněji Ironický komentář britské autorky vystupující pod pseudonymem Laura K. (Laura Kuenssberg je hlavní komentátorka televize BBC), který je bohužel blíže realitě, než je příjemné. V Británii skutečně zatkli dva obhájce Palestinců za "nesprávné názory". K tomu poznámka Jana Čulíka: Seděl jsem včera v Praze s několika přáteli a ti stejně, jako v dnešním vydání Britských listů kanadský profesor Derek Sayer, poukazovali na to, že je pozoruhodné, že Západ Izraeli toleruje neuvěřitelné vraždění civilistů v Gaze a dokonce se na tom podílí svými vojenskými dodávkami. Osobně neseme vinu za to vraždění. Jsme v tom, píše Derek Sayer. V Evropě se stmívá: demokracie, zdá se, končí. V řadě evropských zemí začíná převládat ultrapravice, uvidíme, co se stane v Německu a ve Francii. Evropská unie přijímá stále brutálnější opatření proti příchodu uprchlíků bez ohledu na to, že to hrubě porušuje Ženevské dohody, schválené po hrůzách druhé světové války, které umožňují komukoliv překročit jakékoliv hranice a zažádat o ochranu a azyl. A co se stane, až globální oteplování vyžene z jižních zemí směrem na sever miliony lidí (jedno íránské město včera zaznamenalo teplotu vyšší než 65 stupňů Celsia). Kolegové včera v Praze: Evropská unie je bude střílet po tisících. ? No, uvidíme. Komentář Laury K.:

Čas načtení: 2024-09-29 19:00:01

S nevinnou tváří chodil po Praze a nabízel vraždy. Příběh Mimíska, nejobávanějšího člena orlického gangu

Ludvík Černý je dokonalým příkladem člověka, do jakého byste nikdy neřekli, čeho je schopen. Velkou roli v tom hraje jeho vzezření – drobná postava, téměř až dětský obličej a naoko velmi slušné a vstřícné chování. Sousedé líčili vyučeného zedníka jako ochotného a pracovitého člověka, který se živil jako řidič v pražské pobočce Mercedesu. Berdych se po propuštění choval divně. Má někde zakopaných 250 milionů, tvrdí expert Číst více Jak se z Mimíska stal Pacient Lidé, kteří neznali jeho hrůzný druhý život, jej znali jako spořádaného občana se slušnou prací a vzorného otce malého syna. Díky svému dokonalému maskování dostal psychopat přiléhavou přezdívku – Mimísek. Ti, kteří znali jeho opravdovou náturu, mu ale říkali úplně jinak – Pacient. Tuto druhou přezdívku si vysloužil od svých kumpánů. Váže se k tomu historka, při které tuhne krev v žilách. Když zabíjeli svou v pořadí druhou oběť, jugoslávského číšníka Leorenta Lipoveciho, kterého vylákali do sklepu domu v Rudné u Prahy pod záminkou prodeje zbraní, Černý použil svoji osvědčenou metodu. Když se Lipoveci nakláněl nad kufr se zbraněmi, střelil jej Černý nečekaně do hlavy.  „Když ten kufřík otevřeli, já byl támhle, já vůbec nevím… A pak se to stalo. To jsem se pak už o kufřík nezajímal. Když jsem se otáčel, viděl jsem, že Černý si takhle ofukoval zbraň,“ vypráví člen gangu Vladimír Kuna na záběrech z policejních rekonstrukcí zločinů, které byly poprvé uveřejněny v dokumentu Legendy kriminalistiky. „Jak si ofukoval zbraň, tak potom vyskočil a řekl: To jsem ale čtverák,“ říká Kuna na záběrech a nevěřícně hledícím policistům ukazuje, jak Černý povyskočil a zatřepal nohama. „Nevěřil jsem vlastním očím,“ dodává muž, který měl v gangu na starosti likvidaci těl obětí. Jeho verzi pak potvrdil i nepsaný šéf gangu, expolicista Karel Kopáč. „Černý totiž viděl, jak jsme se zarazili. Lekli jsme se toho výstřelu, jak to udělal v rychlosti. Viděl tu naši reakci, tak nás chtěl asi odreagovat a udělal tuhle opičárnu, vyskočil a řekl: To jsem ale čtverák! Od té doby jsme mu začali říkat Pacient,“ vysvětloval zvrácenou scénku Kopáč policistům. Nabízel vraždy za 200 tisíc Ludvíkovi Černému se vraždění náramně líbilo a postupně mu pomalé tempo vraždění v rámci orlické skupiny přestalo vyhovovat. Dal se tak doslova na sólovou kariéru a postavám pražské galerky měl dokonce nájemné vraždy sám nabízet, jak prozradil v rozhovoru pro Události, komentáře hlavní vyšetřovatel případu a žijící legenda české kriminalistiky Jan Štoček. Kolik hrůzných činů dokonal, je těžké určit, ale jak Štoček prozradil, velmi pravděpodobně u soudu nebyly projednávány zdaleka všechny vraždy, které měl Černý spáchat. Pro mnoho z nich chyběly důkazy. S lidmi to uměl S podivem je hlavně to, jak dokázal Černý působit na lidi. Při jedné jeho sólo akci, kdy v Liberci zabil na objednávku člena albánské mafie, pomohl nezištně těsně před vraždou mladé mamince s kočárkem do schodů. Pár okamžiků nato popravil Albánce před zraky desítek lidí. Na onu maminku to tak zapůsobilo, že ačkoliv byla jedním z mála svědků zločinu, původně proti Černému nechtěla vypovídat. „Přece neudám někoho, kdo mi pomohl s kočárkem,“ cituje svědkyni novinář Jakub Kvasnička v podcastu Hlasy zločinu. O vzniku ikonické fotky Ivana Jonáka: Měl zrovna ve sklepě lidi ve studni, vypráví slavný fotograf Číst více Dostal doživotí, ale chce ven Protože byl Černý tím, kdo všechny zločiny fyzicky vykonával, jako jediný ze zločinecké skupiny dostal doživotí. Ve vězení si změnil příjmení z Černého na Zámečníka a dal se na víru, přidal se k adventistům sedmého dne. Osmnáct let odmítal vinu, pak se ale náhle přiznal, zřejmě proto, aby měl šanci na podmínečné propuštění, o které právě po dvaceti letech může požádat. To mu však soud zamítl, protože mu jeho nápravu neuvěřil.  „Žádost je předčasná. Domnívám se, že pan odsouzený nastoupil laicky řečeno správnou cestu, avšak celkový závěr psycholožky je takový, že jeho resocializace dosud úspěšná nebyla,“ řekl tehdy státní zástupce podle iDnesu. Ludvík Černý tak zůstává a pravděpodobně ještě dlouho zůstane jediným orlickým vrahem, který stále sedí ve vězení. 

Čas načtení: 2024-10-17 10:00:00

Mírové jednotky OSN v Libanonu kritizují „zjevně úmyslný“ útok izraelských sil

Poznámka redakce: Ve svém zpravodajství týkající se izraelského vraždění v Gaze a v Libanonu přinášejí britské listy mainstreamový západní pohled. Materiály, které čtete v Britských listech, jsou doslova zahlceny britské i mezinárodní sdělovací prostředky. Mezinárodní novináři se v konfliktu na Blízkém východě systematicky věnují osudu obětí izraelského vraždění. To nejsou žádné okrajové informace, ale zcela objektivní, mezinárodně převažující mediální postoj. Česká republika je celosvětově absolutní výjimkou v tom, že jen mechanicky přebírá izraelskou propagandu. V posledních už to nejsou jen média systematicky poukazující na izraelská zvěrstva, ale už i čelní mezinárodní politikové. Kde je Fiala a Lipavský? ***Šabán al-Dalú, devatenáctiletý Palestinec, který v pondělí uhořel ve svém provizorním stanu, když Izrael bombardoval nemocniční komplex mučedníků al-Aksá v Deir el-Balah, by se dnes dožil 20 let.V nové reportáži pro Drop Site News hovořil novinář Abubaker Abed z Gazy s al-Dalúovou rodinou o jejich synovi.„Jeho život byl během války jen práce. Vstával brzy ráno, přinášel vše potřebné pro svou rodinu a nakupoval veškeré potřeby pro provizorní stánek s falafelem. Byl srdcem a nadějí své rodiny. Když si chtěl někdy najít oddech, odpočinul si a asi hodinu plaval v moři a pak se hned vrátil do práce,“ řekl al-Dalouův bratranec.Al-Dalou, který studoval na univerzitě al-Azhar v Gaze, kterou Izrael zničil, by se dnes dožil 20 let. Abed uvádí, že al-Dalou se předtím, než při izraelském náletu uhořel, ucházel o studium na univerzitách v Kataru, Irsku a Velké Británii - s tím, že jeho kapačka byla stále spojena. Al-Dalou přežil předchozí izraelský nálet na mešitu 6. října a každý den trávil hodiny studiem ve svém stanu, zatímco se zotavoval ze zranění.„Jeho ztráta je neuvěřitelně obrovská,“ řekl al-Dalouův strýc Mohammed al-Dalou a dodal: “Je to obrovská ztráta: „Zanechal po sobě horu bolesti a vzpomínek.“

Čas načtení: 2024-11-05 09:00:00

Je opravdu znepokojující, jak čeští vládní politici lžou na sociálních sítích

Pan Biler má samozřejmě pravdu, ale jde to ještě dál. Otevírá se mi kudla v kapse, když jsem svědkem toho, jak politikové české vládnoucí koalice lžou na sociálních sítích.Kariérista Lipavský, premiér Fiala, který neví, která bije a další politici z vládnoucí koalice. Svatouškovsky opakovaně píší o tom, jak jsou celosvětově obhájci lidských práv a jak je Česko mezinárodně proto neuvěřitelně uznávané a populární.Je to lež, protože Česko se vyčlenilo z civilizované společnosti jako jediná evropská země - kromě autoritářského Maďarska - které hlasovalo v OSN proti rezoluci týkající se rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu, aby Izrael přestal nezákonně okupovat palestinská území.Česká vláda je natolik "humanistická", že podporuje izraelské válečné zločiny a masové vraždění dětí, žen a ostatních civilistů v Gaze a v Libanonu, stejně jako útoky izraelských osadníků proti bezbranným palestinským civilistům na Západním břehu Jordánu. Svět Česko buď ignoruje, anebo blokuje - Fialu nedávno kvůli nekritické podpoře izraelského vraždění Palestinců odmítli přijmout v Africe.Možná, že by si to měli lidi tak trochu uvědomovat, jak prolhaná a nelidská je tato vláda.  Slovensko, pražská vláda pic.twitter.com/AYQlpW8Gmn— Jan Čulík, University of Glasgow (@CulikOf) November 5, 2024

Čas načtení: 2024-12-15 09:00:00

Uvědomují si Češi, jak tvrdě Fialova vláda mezinárodně diskredituje Českou republiku a jaké to bude mít dlouhodobé dopady?

Omlouvám se, že se k tomu stále vracím, ale je to velmi vážná věc. Česká republika v těchto dnech   v OSN hlasovala proti rezoluci požadující okamžíté příměří a ukončení izraelského vraždění v Gaze, Česko a autoritářské Orbánovo Maďarsko byly jedinými dvěma členskými zeměmi Evropské unie hlasujícími pro pokračování izraelského masového vraždění civilistů. Nejsem si jist, zda si Češi uvědomují, jaký bude mít tento naprosto mezinárodně ojedinělý a šokující postoj české vlády dlouhodobější dopady na pověst České republiky. Uvědomte si šokující dopad této věty, kterou napsal autor komentáře na Seznamu Zprávách: Kromě Čechů a Orbánova Maďarska text rezoluce odmítla jen Argentina vedená populistou Javierem Mileiem, Papua Nová Guinea, Paraguay, Tonga, Nauru, tradičně pak USA a Izrael.Uvědomují si Češi obrovský dopad této naprosté mezinárodní izolace? Všiml jsem si jedné poznámky na sociálních sítích, která v podstatě byla nad pokračujícím izraelským vražděním civilistů pokrčením rameny: "Je to věc, proti které nemůžeme nic dělat." Skutečně? Opravdu by čeští občané měli v této věci vůči své vládě zastávat naprosto pasivní postoj? Ve vlastním zájmu by čeští občané měli zajistit, aby česká vláda nepodporovala izraelské válečné zločiny a mezinárodně se brutálně nediskreditovala. Může to mít obrovské kulturní i ekonomické dopady. Potíž ovšem je, že v ČR není žádná rozumná alternativa, pro kterou by lidé mohli hlasovat... Protesty proti této šílené zahraniční politice Fialovy vlády jsou však - ve vlastním zájmu českých občanů - naprosto namístě.Jen Maďarsko a Česko? To snad Fiala opravdu nemyslí vážně. Valné shromáždění OSN schválilo drtivou většinou hlasů rezoluci požadující bezpodmínečné příměří v Pásmu Gazy a také bezpodmínečné propuštění izraelských rukojmích. Česko a Maďarsko byly jako dvě jediné země Evropské unie proti.https://t.co/aJxXETUafs— Seznam Zprávy (@SeznamZpravy) December 12, 2024 Citace z článku Milana Rokose, zdroj ZDE

Čas načtení: 2025-01-08 19:58:10

Elitní jednotka měla „zlatý pas“ na vraždění Afghánců

Veteráni operací britských speciálních jednotek v Afghánistánu se při veřejném vyšetřování svěřili se svými obavami, že při náletech na bojovníky Talibanu byli pravidelně zabíjeni i... Článek Elitní jednotka měla „zlatý pas“ na vraždění Afghánců se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-07-01 10:00:00

Zuřivá reakce západní veřejnosti na nekritickou podporu Izraele od establishmentu

Zaznamenal jsem na Twitteru absolutní vlnu zuřivosti  a protestů proti cenzurním a autoritářským zásahům vůči zpěváku Bobu Vylanovi, který na obřím rockovém festivalu v anglické Glastonbury ostře kritizoval izraelské vyvražďování žen a dětí v Gaze a několikrát skandoval Kill the IDF, což dvěstětisícový dav (!) návštěvníků držících množství palestinských vlajek po něm důrazně opakoval. Murdochovy ultrapravicové noviny The Times upozornily, že pro Izrael není problémem jen postoj samotného zpěváka, ale vážným problémem je především to, že obrovský dav diváků vyjádřil tak ostře kritický postoj vůči jeho politice.Mezitím britská policie Vylana vyšetřuje, zda nespáchal trestný čin, agentura, která ho zastupovala, jeho zastupování zrušila a Spojené státy, nepřekvapivě, Vylanovi zrušily americké vízum, které měl, aby mohl v USA uskutečnit turné. (Opakuji: nejezděte do USA za současných trumpovských poměrů, skončíte ve vězení. Jsem tam pozván na konferenci v listopadu, ale nepojedu, nejsem blázen.) Britský establishment také diskutuje o tom, zda měla televize BBC Vylanův projev prostě vypnout. Jak známo, BBC odmítla vysílat vystoupení severoirské skupiny Kneecap, protože je jeden z jejích zpěváků soudně obviněn z "terorismu", že na koncertu v Londýně zdvihl z pódia vlajku skupiny Hezbollah, kterou tam někdo hodil. Jenže, jak už jsme informovali, jakási dívka z Walesu streamovala celou hodinu prostřednictvím svého mobilu vystoupení skupiny Kneecap na festivalu v Glastonbury na TikToku a to vysílání sledovalo 1,7 milionu lidí!! Vysílání televize BBC z Glastonbury má prý normálně jen kolem milionu diváků. Říkal jsem si, jestli ty zuřivé protesty proti administrativním a cenzurním zásahům vůči Vylanovi na mém Twitteru nejsou jen projevem zešílení nějakého algoritmu, jenže ty hlasy kritické vůči izraelskému vraždění a britskému establishmentu jsou sdíleny statisíci až milionem lidí, takže nevím.Zdá se, že se hodně mění postoj britské veřejnosti vůči establishmentu, je vůči němu ostře kritický. Britský "sociálnědemokratický" (!!) premiér Keir Starmer má i četné domáci problémy, jeho pokusy zavést různou pravicovou politiku, jako například odebrat invalidům finanční podporu, se střetly s odporem jeho poslanců. 4. července 2024 Starmer obrovskou většinou vyhrál všeobecné volby. Nyní komentátoři k tomuto výročí zdůrazňují, jak se mu za rok vládnutí podařilo zcela zlikvidovat svou popularitu.  Takže - zaznamenávám obrovský odpor mnoha Britů proti establishmentu podporujícímu izraelské vraždění. Otázka je, zda lidi proti establishmentu něco zmůžou. Avšak v demokracii - pokud Británie ještě demokracií je, zavádí dnes opravdu šokující omezení svobody projevu -  se nakonec vůle lidu prosadí. (Před dvěma dny vysílal rozhlas BBC šokující dokument o aktivistce ze skupiny Just Stop Oil, která byla odsouzena na čtyři roky do vězení natvrdo! jen proto, že se s kolegy domlouvala na Zoomu, že by měli zablokovat z protestu dálnici u Londýna. Soudce jí a jejím obhájcům během protestu zakázal hovořit o její motivaci - protestu proti globálnímu oteplování!)  - Níže pár ukázek z vlny zuřivosti na mém Twitteru: 

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:00

Krveprolití v Gaze Izrael staví mimo civilizovaný svět

(Pozn. red. Českou republiku, která to vraždění nekriticky podporuje, však taky.) To jak nehumánně si počíná Izrael ve své vojenské kampani v pásmu Gazy jej staví mimo civilizované země světa. Bez ohledu na to na čí straně v Izraelsko-palestinském konfliktu stojíme, tak je na čase si přiznat, že mezinárodní mechanismy na ochranu civilistů a osob neúčastnících se bojů naprosto selhaly. Na 30 000 civilistů již bylo zabito a toto číslo dál poroste, jestliže svět nepodnikne kroky, které Izrael rychle a efektivně zastaví. I dříve zarytí podporovatelé Izraele včetně amerického prezidenta Bidena se jej nyní snaží přimět k tomu, aby svoji vraždící mašinerii v Gaze zastavil. Kompletně zničené čtvrti pásmy Gazy, lidé žijící na ulicích bez přístřešků, všudypřítomné nemoci, akutní nedostatek jídla, vody, léků a dalšch potřeb nezbytných k životu je jen strohým výčtem krutostí, ke kterým se izraelská armáda uchýlila a trestá tak civilisty tím nejohavnějším způsobem.

Čas načtení: 2024-02-15 09:00:00

Pochod solidarity s Gazou - neděle 18. února 2024

Na neděli 18. února od 13:00 svolávají občanské iniciativy na náměstí Míru v Praze 2 další pochod solidarity s Gazou. Pochod se vydá Václavským náměstím a bude ukončen na Náměstí Republiky. Minulý lednový pochod dosáhl počtu tisícovky účastníků a ukázal na rostoucí sílu propalestinského hnutí i v České republice. V reakci na nekončící brutální a neomluvitelnou izraelskou vojenskou agresi v Pásmu Gazy, která si vyžádala na 30 tisíc mrtvých Palestinců, včetně 13 tisíc dětí, sledujeme, že i v České republice vznikají iniciativy a ozývají se hlasy, které podobně jako my požadují ukončení tohoto nesmyslného vraždění a ničení. Tyto iniciativy vítáme a nabízíme jim spolupráci.

Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10

Proč vlajky? A proč ukrajinské?

Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-29 17:40:44

Jako by se to všechno stalo včera. Vyšla esej o holokaustu od Radky Denemarkové se vzpomínkami pamětníků

Ačkoli od konce druhé světové války uplynulo více než tři čtvrtě století, dosud žijí její svědci, kteří mohou doložit svým osobním svědectvím tehdejší hrůzy. Česko-německý fond budoucnosti oslovil téměř tisíc přeživších nacistické perzekuce s výzvou, aby svěřili své osobní vzpomínky a životní kréda. Výsledkem je kniha Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen. Dvojjazyčná kniha se skládá z fotografických portrétů přeživších a jejich citací, k nimž Radka Denemarková na základě jejich výpovědí přidala esej o holokaustu, jehož možnost přežívá dál i v poválečné společnosti. Kontrapunkt její varovné úvaze tvoří fotografie 22 pamětníků pořízené Karlem Cudlínem. Vznik této knihy inicioval Česko-německý fond budoucnosti, který již od roku 1998 podporuje projekty týkající se společné kultury a dějin obou zemí. „Traumata přeživších jsou traumaty nás všech, ale aby se nás dotkly ještě po tolika letech, je nutné dát zaznít hlasům konkrétních jedinců, kteří o nich ještě mohou mluvit,“ uvádějí jeho ředitelé Petra Ernstberger a Tomáš Jelínek. Mezi portrétovanými se objevují ti, kteří prošli koncentračními tábory v Osvětimi a Terezíně, přežili vyhlazení Lidic a také ti, jejichž rodiče byli zastřeleni před jejich vlastníma očima, popraveni za účast v odboji či umučeni v koncentračních táborech. A přesto, stejně jako z jejich fotografických tváří, jako by ani z jejich vzpomínek nezaznívala rezignace. Načrtnuté vzpomínky pamětníků zároveň znovu připomínají, že vznik války a holokaustu byl úzce spojen se samou podstatou novověké evropské společnosti a obecně moderních mocenských mechanismů. Stále žijeme v civilizované kulturní společnosti, která holokaust umožnila. A nezabránila mu. Když nastal, lidé odmítali věřit faktům, které měli před očima,“ říká Radka Denemarková. „Ani dnes se naše vnímání nezměnilo; zase nebudeme připraveni slyšet varovné signály, i když je budeme mít před očima. Jsme nadutí a zaslepení perspektivou ekonomicky zajištěného, konzumního světa, nevidíme, jak mizí morální hledisko, nevnímáme nespravedlnosti a genocidy světa, mlčíme k odsouvání lidí na okraj společnosti, abychom se jejich neštěstím nenakazili. Masové vraždění bylo nepředstavitelné, ale my si v dnešní době musíme představit nepředstavitelné mnohem dříve, jinak nespravedlnostem nezabráníme,“ dodává Denemarková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}