Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-07 10:00:00

Povodně v Texasu: podle úředních zdrojů zemřelo nejméně 78 lidí, Trump vyhlásil stav velké katastrofy

Předtím Trump zrušil velkou část americké meteorologické služby, takže nemohla katastrofu předpovědětPod vlivem Trumpovy propagandy odmítli občané v Texasu financovat varování před přírodními katastrofami a peníze namísto toho dali na budování zdi na mexické hranici Záchranáři stále pátrají po pohřešovaných osobách, včetně 10 dívek z křesťanského mládežnického tábora Camp Mystic Po ničivých povodních v Texasu zemřelo téměř 80 lidíPodle státních úředníků je nyní potvrzeno téměř 80 obětí povodní ve středním Texasu. Larry Leitha, šerif okresu Kerr, v neděli odpoledne uvedl, že v okrese zemřelo 68 lidí, včetně 40 dospělých a 28 dětí. Dříve odpoledne guvernér Texasu Greg Abbott uvedl, že v jiných oblastech státu bylo nalezeno deset mrtvých.To znamená, že v celém státě Texas je potvrzeno nejméně 78 mrtvých.Podle Leithy je v okrese stále 18 dospělých a 10 dětí, jejichž totožnost nebyla dosud zjištěna. Chybí také 10 táborníků z Camp Mystic a jeden vedoucí.Zatímco pátrání po pohřešovaných pokračuje, vyvstávají otázky ohledně načasování a způsobu vydávání nouzových varování státními a místními úřady, protože aktualizace zveřejněné na Facebooku uprostřed noci pravděpodobně nemohli vidět lidé v ohrožení. Úředník okresu Kerr řekl New York Times, že systémy nouzového varování jsou drahé a daňoví poplatníci okresu je dosud nechtěli financovat.

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-29 07:09:28

Evropa: Spolu jsme nejsilnější aneb rudé dánské volby

Sociální demokracie si zakládá na sounáležitosti a solidaritě, šla do voleb s heslem „Spolu jsme nejsilnější“. Volby jsou nejen vítězstvím sociální demokracie, ale celého rudého bloku. Rudé levicové strany znatelně posílily od minulých voleb v roce 2015 a obdobně stejně znatelně oslabil modrý blok, do něhož spadají strany liberalistické nebo nacionalistické, někdy obojí najednou. Celkem se k volbám dostavilo 84,6 % Dánů, což je obvyklý standard. Do rudého (rød) bloku, který zasedá v parlamentu FOLKETINGET nalevo od řečnického pultu, spadají strany oficiálně definované jako levicové a socialistické. Naopak strany liberalistické, konzervativní a nacionalistické jsou strany modré (blå) a zasedají napravo od řečnického pultu. V barvách a v tom, kdo je levicový a kdo je pravicový, mají Dánové zatím jasno.  NÁVRAT K TRADICI aneb ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE Vítězství sociální demokracie hodnotí Dánové jako návrat k „tradici 20. století“ (Weekendavisen 13. 6.) v dobrém i špatném slova smyslu, záleží na tom jak kdo. Vítězové hovoří nadšeně, že se národ vrátil tam, kde byl po 77 let, když většina voličů odevzdala svůj hlas pokaždé sociální demokracii. Strana vyhrávala suverénně a bez přestávky od roku 1924 až do osudového roku 2001! Jiní si zase myslí, že změnit zažitou národní kulturu včetně té politické je asi nemožné. Zvyk je železná košile. Dánové se všichni i ti napravo (kromě extremistických elementů) považují za národ sociální, solidární a jsou na tyto své kvality pyšní. Vítězové červnových voleb si nedají ujít příležitost, aby podtrhli epochální výsledek dánských voleb: Uprostřed liberalisticky zaměřeného světa vyhrává v Dánsku levice! A také se pyšní tím, že zatímco jiné země se potýkají s pravicovým nacionalistickým xenofobním extremismem, v Dánsku se taková extremistická strana Pevný kurs (Stram kurs) nedostane ani do parlamentu!  Internacionalistický rudý blok  Vítězná sociální demokracie (25,9 %) klade důraz především na napravení škod vzniklých dlouholetou nadvládou liberalistických stran jak doma, tak v EU. Trh se sociální demokracii jeví příliš volný, nelíbí se jí sociální dumping a neférová konkurence. Klade důraz na vylepšení sociálního státu a především na zdravotnictví a školství, zanedbané modrým blokem i za cenu, že by to znamenalo zvýšení daní. Cílem je redukce skleníkových plynů až o 70 % do roku 2030. Sociální demokracie si také přeje přijímat uprchlíky podle kvót a dodržovat smlouvy s OSN. Postoj sociální demokracie k EU? Je pozitivní, ale jako levicové straně jí vadí, že v EU nezvládáme sociální dumping. Ohrožení Dánska jako suverénního a národního státu rudý blok neřeší, protože jako hrozbu je nevnímá. Sociální demokracie dává přednost spolupráci s celým světem. Je to strana internacionalistická. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Programové body uvnitř rudého křídla se od sebe liší pořadím a někdy i způsobem, jak je provést a financovat, ale jsou si podobné. Klima leží na srdci celému rudému bloku. Strana RV (Radikale Venstre (8,6 %) zaznamenala od minulých voleb o 100 % větší zájem a chce do roku 2030 uvést na dánské ulice milión aut poháněných zelenou energií. Dieselové a benzinové motory budou eliminovány. Financování? Zdaněním například letecké dopravy. A EU? Strana má slogan: „Více EU, děkujeme.“ Od minulých voleb v roce 2015 brojí silně posílená SF Socialistická strana lidová (7,7 %) proti narůstající nerovnosti ve společnosti. Také chce zredukovat 70 % skleníkových plynů do roku 2030, což si přeje i strana Enhedslisten (6,9 % ) nejlevicovější a nejkritičtější k Evropské unii. Neobává se, že EU Dánsko připraví o národní identitu ani o suverenitu, tuto starost nechává nacionalistickým stranám modrého bloku. Argumentuje tím, že právě volný pohyb pracovních sil umožňuje v EU sociální dumping. Ten ostatně přišel do Evropy poté, zdůrazňuje, co byla EU rozšířena o země východní Evropy!  Co mají křídlomodří i rudí společné, je zájem o to, aby nadále prosperoval sociální stát. Ten se stal jednou provždy součástí dánské DNA. Projekt odstartovala sociální demokracie, Dánům se pak podařilo společně ho uskutečnit. Rudí a modří se liší jen v názorech, co lze považovat za optimální stav sociálního státu, jak jej dosáhnout, jak ho financovat, a také, komu je k dispozici.  MODRÝ BLOK Když v osudovém roce 2001 sociální demokracie prohrála volby po 77 letech, kdy vítězila, postoupila své místo středové modré straně liberalistické, agrární Venstre. Venstre není, a nikdy nebyla stranou nacionalistickou, ale stranou liberalistickou, a proto je k EU vstřícná. Řídí se sloganem SVOBODNĚ A SPOLEČNĚ. Slovo svobodně prozrazuje liberalistickou notu, zatímco společně se hlásí k dánské tradici sounáležitosti. Ve volbách v červnu 2019 se stala druhou nejpočetnější stranou po sociální demokracii s 23,4 % hlasů. Venstre je z modrého bloku ve vztahu ke klimatu nejambicióznější, propaguje sociální stát, ve svém programu uvádí: chceme sociální stát, zrovna, jako ho chce sociální demokracie. Rozdíl je ve financování. Venstre chtějí daně snižovat, ne zvyšovat. Sociální demokracie a Venstre se k sobě v posledních letech natolik přiblížily, že nikoho moc neudivilo, že těsně před volbami premiér Lars Løkke Rasmussen ze strany Venstre navrhl předsedkyni sociálních demokratů Mette Frederiksenové, aby spolu po červnových volbách vytvořili koalici. Modrý premiér při té příležitosti prohlásil, že s extremistickými modrými stranami spolupracovat nebude, protože nesdílí jejich nenávistný poměr k lidem. Frederiksenová však s poděkováním nabídku odmítla, chtěla vládu výhradně levicovou a rudou. Čím větší důraz kladou strany modrého bloku na liberalismus či nacionalismus, anebo čím méně je zajímá klima a budoucnost naší planety, tím méně hlasů v červnových volbách získaly. Proto oslabila ultraliberalistická modrá Liberální Alliance (2,3 % ), ztratila dvě třetiny voličů! Finančně byla podporovaná bankéřem a miliardářem Larsem Seirem Christiansenem, čilým vydavatelem děl, jež propagují liberalistický model jako nadřazený. Vydal i překlad textů Václava Klause. I Liberální Allianci ležel na srdci sociální stát, jen si jej představovala financovaný z nízkých daní: snadno by se zakládaly firmy a z jejich zdanění by se financoval sociální stát. Nepodařilo se. Krvácela i nacionalistická dánská Lidová strana (8,7 %), od minulých voleb v roce 2015 ztratila více než polovinu hlasů. Bývala třetí největší stranou! V programu má obligátně striktní cizineckou politiku, obává se o národní stát a dánskou suverenitu a chce znovu postavit hranice. Má však i sociální program zaměřený na život penzistů, spolupracovala v něm i se sociální demokracií. A co klima? Skeptický postoj k oteplování planety vyjádřila nejlépe zakladatelka strany Pia Kjærsgaardová, když přívržence silného omezování skleníkových plynů nazvala klimatickými blázny, což se jí stalo osudným. Do dánského parlamentu se protlačili Noví liberálové (2,4 %), extrémně nacionalističtí, extrémně liberalističtí, ale i extrémně vyhranění proti EU. Jako klasická pravice se obávají, že v Evropské unii Dánsko zmizí z mapy světa.  V Dánsku je léto a nadále vládne známé HYGGE - pohoda. Dánové nejsou zemí rozdělenou, rozhádanou, pravicově extremistickou ideologii zastává jen kolem 4 % obyvatelstva. Dány stmeluje dlouhá tradice národní sounáležitosti a také projekt sociálního státu, který je výsledkem stoleté společné práce a společných hodnot. V poslední době se často klade otázka, zda poměr mezi občanem a státem je otázkou tradice a kultury? Dán odpoví, že je to kultura a tradice, sociální a demokratická, třebaže s různými odchylkami. {/mprestriction}  Autorka je publicistka žijící v Dánsku.

Čas načtení: 2024-06-03 14:21:27

Toyota bude financovat vesmírný program

Toyota se bude podílet na podpoře vesmírných aktivit začínajících japonských firem. Stala se jedním ze společníků nového fondu Space Frontiers Second Fund. The post Toyota bude financovat vesmírný program first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-10-25 17:18:10

Jak financovat bydlení v České republice: Praktický průvodce

Čas načtení: 2024-11-15 12:35:00

Zelenský a „konec kapesného“. Tak končí američtí vazalové, vzkazuje Drulák

Spojené státy jsou klíčovým hráčem pro válku na Ukrajině. Jak současným mezinárodním děním zamíchá znovuzvolení Donalda Trumpa šéfem Bílého domu, se ve vysílání pořadu Aby bylo jasno zamýšlí bývalý elitní diplomat Petr Drulák. „Američané už dále nechtějí financovat válku na Ukrajině a nechtějí financovat ukrajinský režim,“ říká profesor, který však od Trumpa v geopolitice příliš dobrého nečeká.

Čas načtení: 2025-01-25 18:00:53

Jak správně financovat životní milníky, jako je vlastní bydlení, svatba či narození dítěte?

V životě každého z nás přicházejí okamžiky, které vyžadují větší ... The post Jak správně financovat životní milníky, jako je vlastní bydlení, svatba či narození dítěte? appeared first on i15.cz.

Čas načtení: 2025-02-16 09:00:00

Zaveďte si unverzitní školné, zničíte si vysoké školy

Psal jsem o tom tady v poslední době několikrát: Británie od dob Tonyho Blaira zavedla idiotský nápad zavést univerzitní školné a víceméně přestat financovat univerzity ze státních zdrojů, vzpomínám, jak spisovatel Ivan Klíma, když jsem mu to řekl, byl tím naprosto šokován a okamžitě to označil za fašismus. Univerzity jsou totiž jednou ze zásadních páteří každé civilizované společnosti. Nejprve bylo britské univerzitní školné relativně mírné, kolem tisíce liber (30 000 Kč) ročně, jenže samozřejmě se posléze horentně zvyšovalo. Dnes dosahuje pregraduální britské univerzitní školné pro domácí anglické studenty (situace ve Skotsku je jiná, tam pregraduální domácí skotští studenti neplatí nic, před brexitem to platilo i pro studenty z Evropské unie, včetně Čechů a Slováků, proto jich tu byly mraky) 9535 liber (286 000 Kč)  ročně, pro zahraniční neuvěřitelných 25 000 liber (750 000 Kč) ročně.Většinou jsou to nyní studenti z chudých zemí třetího světa, jimž to školné platí domácí vládní stipendium, takže bohatá Británie vykořisťuje chudé země třetího světa a nutí je financovat své vlastní univerzity.Poté, co britská konzervativní vláda zavedla zákaz pro zahraniční studenty přivézt si do Británie své rodinné příslušníky (to potřebují dělat hlavně doktorandi) příliv zahraničních studentů samozřejmě poklesl, kdo by jezdil studovat do země, která vás nenávidí. A anglické univerzity krachují:

Čas načtení: 2025-02-16 09:00:00

Zaveďte si univerzitní školné, zničíte si vysoké školy

Psal jsem o tom tady v poslední době několikrát: Británie od dob Tonyho Blaira zavedla idiotský nápad zavést univerzitní školné a víceméně přestat financovat univerzity ze státních zdrojů, vzpomínám, jak spisovatel Ivan Klíma, když jsem mu to řekl, byl tím naprosto šokován a okamžitě to označil za fašismus. Univerzity jsou totiž jednou ze zásadních páteří každé civilizované společnosti. Nejprve bylo britské univerzitní školné relativně mírné, kolem tisíce liber (30 000 Kč) ročně, jenže samozřejmě se posléze horentně zvyšovalo. Dnes dosahuje pregraduální britské univerzitní školné pro domácí anglické studenty (situace ve Skotsku je jiná, tam pregraduální domácí skotští studenti neplatí nic, před brexitem to platilo i pro studenty z Evropské unie, včetně Čechů a Slováků, proto jich tu byly mraky) 9535 liber (286 000 Kč)  ročně, pro zahraniční neuvěřitelných 25 000 liber (750 000 Kč) ročně.Většinou jsou to nyní studenti z chudých zemí třetího světa, jimž to školné platí domácí vládní stipendium, takže bohatá Británie vykořisťuje chudé země třetího světa a nutí je financovat své vlastní univerzity.Poté, co britská konzervativní vláda zavedla zákaz pro zahraniční studenty přivézt si do Británie své rodinné příslušníky (to potřebují dělat hlavně doktorandi) příliv zahraničních studentů samozřejmě poklesl, kdo by jezdil studovat do země, která vás nenávidí. A anglické univerzity krachují:

Čas načtení: 2025-04-04 10:00:00

Británie navrhla vytvořit celoevropský fond pro nákup zbraní

Británie vypracovala plán na vytvoření "mezistátní instituce", která by nakupovala vojenské vybavení, hromadila zbraně a munici a pomáhala financovat rozsáhlé přezbrojování po celém evropském kontinentu. Taková instituce by byla schopna přilákat půjčky za nízké sazby, financovat obranné společnosti a zmírnit fiskální zátěž vlád, které se snaží získat prostředky na posílení obrany.

Čas načtení: 2025-06-08 10:00:00

Trump varuje Muska před „velmi vážnými důsledky“, pokud podpoří demokraty

Americký prezident říká, že je „příliš zaneprázdněn jinými věcmi“, než aby se pokoušel usmířit se svým bývalým spojencem a podporovatelem kampaněDonald Trump v sobotu varoval Elona Muska, že mu hrozí „velmi vážné důsledky“, pokud bude financovat demokratické kandidáty po jejich veřejném rozkolu, ke kterému došlo tento týden.Varování, které zaznělo v rozhovoru pro NBC News, který má být odvysílán v neděli, následuje po několika dnech sporů a výhrůžek poté, co Musk označil rozpočtový zákon republikánů za „ohavnost“.Trump řekl reportérce Kristen Welkerové, že jeho vztah s technologickým magnátem skončil, a varoval Muska, aby se nerozhodl financovat demokraty poté, co loni utratil téměř 300 milionů dolarů na podporu Trumpova znovuzvolení.„Pokud to udělá, bude za to muset nést následky,“ řekl Trump NBC News. „Pokud to udělá, bude to mít velmi vážné následky,“ dodal.

Čas načtení: 2025-07-07 10:00:00

Povodně v Texasu: podle úředních zdrojů zemřelo nejméně 78 lidí, Trump vyhlásil stav velké katastrofy

Předtím Trump zrušil velkou část americké meteorologické služby, takže nemohla katastrofu předpovědětPod vlivem Trumpovy propagandy odmítli občané v Texasu financovat varování před přírodními katastrofami a peníze namísto toho dali na budování zdi na mexické hranici Záchranáři stále pátrají po pohřešovaných osobách, včetně 10 dívek z křesťanského mládežnického tábora Camp Mystic Po ničivých povodních v Texasu zemřelo téměř 80 lidíPodle státních úředníků je nyní potvrzeno téměř 80 obětí povodní ve středním Texasu. Larry Leitha, šerif okresu Kerr, v neděli odpoledne uvedl, že v okrese zemřelo 68 lidí, včetně 40 dospělých a 28 dětí. Dříve odpoledne guvernér Texasu Greg Abbott uvedl, že v jiných oblastech státu bylo nalezeno deset mrtvých.To znamená, že v celém státě Texas je potvrzeno nejméně 78 mrtvých.Podle Leithy je v okrese stále 18 dospělých a 10 dětí, jejichž totožnost nebyla dosud zjištěna. Chybí také 10 táborníků z Camp Mystic a jeden vedoucí.Zatímco pátrání po pohřešovaných pokračuje, vyvstávají otázky ohledně načasování a způsobu vydávání nouzových varování státními a místními úřady, protože aktualizace zveřejněné na Facebooku uprostřed noci pravděpodobně nemohli vidět lidé v ohrožení. Úředník okresu Kerr řekl New York Times, že systémy nouzového varování jsou drahé a daňoví poplatníci okresu je dosud nechtěli financovat.

Čas načtení: 2017-08-25 15:15:00

Lindex pro čistou vodu

Od 24. srpna budou zákazníci nakupující v prodejnách Lindex moci zaokrouhlit svůj nákup ve prospěch organizace WaterAid. Takto získané peníze budou financovat důležité aktivity organizace WaterAid, která usiluje o lepší dostupnost zdravotně nezávadné vody a lepší hygieny v nejchudších částech světa. ...

Čas načtení: 2024-02-16 07:30:00

Program „elektromobily pro chudé” ve Francii zkolaboval, země musela štědře dotované nákupy zastavit

Byla to od počátku svérázná věc, která postupem času jen nabírá na bizarnosti. Místo několika let stačilo v podstatě jen pár týdnů, aby se ukázalo, jak nemožné je celý systém ve větším měřítku dlouhodobě financovat. Francie ale předčasný konec považuje za projev úspěchu. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2019-07-16 22:15:00

Půjčky v autobazarech se mohou prodražit! Jak ale financovat koupi vozu?

Auto je neodmyslitelnou součástí každé domácnosti. Stále více lidí musí do práce dojíždět, a když máte vlastní auto, tak je to pro vás mnohem pohodlnější a rychlejší, než kdybyste jezdili autobusem nebo vlakem. Pokud i vy zvažujete koupi nového vozu, poradíme vám, jaké jsou nejlepší možnosti financo ...

Čas načtení: 2016-01-19 22:30:00

Hledáte způsob, jak financovat váš vozový park? Nezahazujte možnost pronájmu!

Málokterý živnostník se dnes obejde bez užitkového vozu. Při financování jeho pořízení se však většina z nich okamžitě uchýlí k pořízení za hotové, či na úvěr, aniž by si předem ověřili výhodnost takové koupě. Věří totiž, že auto je cílem jejich podnikání, nikoliv pouze prostředek k jeho rozvoji, a ...

Čas načtení: 2011-01-23 00:00:00

Strukturální fondy Evropské unie, možná cesta financování

Mnoho subjektů hledá cesty, jak financovat svoji činnost. Často se přitom jedná o subjekty nabízející důležité služby či jinak významně přispívající společnosti, mnohokrát však nejsou ziskové a tudíž se netěší zájmu ze strany podnikatelů. Jednou z cest k větší nezávislosti na přízni dárců pak může b ...

Čas načtení: 2009-12-16 00:00:00

Úvěr ze stavebního spoření, cesta k bydlení

Stavební spoření je oblíbeným způsobem zhodnocování peněz. Někteří z nás ho zakládají skutečně za účelem spoření pro řešení situace s bydlením. Abychom však mohli bydlení z takto uspořených prostředků financovat, nemusíme čekat plných šest let. Můžeme si totiž vzít úvěr ze stavebního spoření a začít ...

Čas načtení: 2008-09-13 19:07:00

Americká hypotéka

Americká hypotéka je úvěr fyzické osobě, která má stálý příjem ze závislé činnosti či podnikání. Umožňuje financovat cokoliv, na co si vzpomenete. Oproti běžným spořícím účtům má nižší úrokové sazby. Podmínky získání? Tak jako většina jiných úvěrů je určena pro občany starší 18-ti let s trvalým ...

Čas načtení: 2015-11-28 11:01:00

Hypotéka ľahko?

Zapáčil sa mi jeden starší domček so zaujímavým pozemkom. Ani nie na trvalé bývanie, skôr ako víkendová chata s ovocnou záhradou. Miesto, kam by som na víkend vypadol z mesta, oddýchol si od zhonu a pookrial v lone prírody. Nie je to ďaleko, aby sa mi nechcelo jazdiť autom každý piatok, ale dosť na to, aby som mal pocit, že som na pokojnom mieste. Jediné, čo ostávalo rozhodnúť bolo, ako budem financovať kúpu domčeka a tiež jeho opravy.