Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-03-18 16:46:07

Německo zadržuje pomůcky proti koronaviru aneb Kdo u nás manipuluje s informacemi

Zadržuje Německo (a další země) život zachraňující podmínky dalším zemím? O tom běží bouřlivé diskuse. Ačkoliv o tom existuje řada článků v evropských i světových periodicích, zařadili Manipulátoři.cz tuto zprávu do seznamu dezinformací. Už nejméně tři dny postuji na fcb různé odkazy na to, že Německo zadržuje okolním zemím zdravotnické pomůcky, typicky roušky a respirátory. A to na základě zákazu vývozu, což by se jistě dalo v čase nouze pochopit. Ale Německo je pro naprostou většinu tohoto materiálu pouze tranzitní zemí, nikoli výrobcem. Přesto zabavují, či chceme-li slovíčkařit, zadržují kamióny se zmíněnými pomůckami.  První si stěžovali Švýcaři: „Jak zjistil NZZ am Sonntag, německé celní orgány v současnosti brání v cestě do Švýcarska kamionu švýcarské společnosti. Ve vozidle je 240 tisíc ochranných masek. Je blokován na státní hranici. SECO – (tedy státní sekretariát pro hospodářství) na vyžádání odpovídá, že je v kontaktu s dotyčnou společností. Úřad zdůrazňuje, že se nejedná o jediný případ. „Máme informace, že další přepravy jsou blokovány,“ vysvětluje mluvčí Fabian Maienfisch.“ To bylo 7. března. Švýcaři protestovali na vysoké úrovni, jak stojí v článku, a NZZ, tedy Neue Zürchner Zeitung, mohly 13. března napsat že: „Po zásahu ministra hospodářství Guye Parmelina povoluje Německo výjimky ze zákazu vývozu zdravotnických prostředků. Ve Francii a Itálii však celní orgány nadále blokují dodávky určené pro Švýcarsko.“ Čili Němci v tom nebyli sami, podle více zdrojů s tím začali Francouzi. Píše to Spiegel.de v článku s příznačným názvem Keiner für alle, alle für einen (Nikdo pro všechny, všichni pro jednoho): „Koronakrize brutálně odhaluje, jak daleko jde tzv. solidarita v EU, když se situace stane vážnou: až do příštího průšvihu. Zatímco šíření epidemie v Číně se v poslední době významně zpomalilo, zdá se, že v Evropě se teprve pořádně začíná. A v této situaci je zřejmé, že každá členská země „jede sama za sebe“.“ Nejdříve prý začali Francouzi, pak se přidalo Německo a nakonec Česko, píše se na Spiegel.de. Tyto země zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Na to se také odvolávají čeští obhájci německého postupu – že na to mají Němci právo. Ostatně i nebohá Itálie si stěžuje, kam se poděla evropská solidarita. Roušky jim přivezli až Číňani. Zdá se, že celkově mnoho lidí nevnímá rozdíl mezi „vývozem“ a „tranzitem“. Když něco vyrábím a zakážu v době nouze vývoz, je to pochopitelné. To se týká zejména nás a těch pár provozů, kde se roušky vyrábějí. Německo je ale především tranzitní zemí. To znamená, že v čase nouze „zadržuje“ to, co si objednaly a zaplatily jiné státy. Protože může. A protože spoléhá na to, že některé země, jako například my, se ani neozvou. Švýcaři se ovšem ozvali, a to hodně hlasitě. Stejně jako Rakušané: „Zákaz vývozu zdravotnických pomůcek ze strany Německa rovněž způsobuje problémy s následnými dodávkami do Rakouska. Jak uvádí zpráva Kurieru, nákladní automobil plný respirátorů stojí na německé hranici a je mu bráněno ve vstupu do Horního Rakouska. Rakousko je v otevřeném sporu s Německem. V Horním Rakousku jsou masky v nemocnicích naléhavě potřeba. Například operace v nemocnici v Linci jsou již z důvodu materiálních nedostatků omezené, vysvětluje mluvčí hornorakoského hejtmana Gerhard Hasenöhrl. Věc byla postoupena odpovědným ministerstvům zahraničí, hospodářství a zdravotnictví.“ To bylo 8. března. To znamená: 1. Německo skutečně zadržovalo a zadržuje potřebný materiál na hranicích pod rouškou boje proti „černému trhu“ a roušky a další se nedostanou k lidem. 2. Příslušné úřady příslušných států proti tomu protestují. Ne tak my. Když byl podle webu Náš region zadržen na německých hranicích kamion s rouškami pro středočeské nemocnice, jak potvrdila hejtmanka Jermanová, bylo opatrně řečeno, že ve shodě s platnými nařízeními. Žádný protest. I na tiskovkách vlády se hovořilo o tom, že roušky nejsou mimo jiné i proto, že „jedna země EU zakázala vývoz“. Opět: vývoz a tranzit jsou dvě různé věci. Jak si to která země udělá, tak to má. My neprotestujeme a musíme čekat, až nám potřebné pomůcky, už jednou zaplacené, koupí PPF. Až ty ostatní Němci „uvolní“, bude možná už příliš pozdě. To, že roušky nejsou v potřebném počtu ve státních hmotných rezervách, je jiná věc. A že se pozdě vyskladňují, to také. A ještě si ti, kteří o skutečnosti, že Německo pomůcky „zadržuje“, píšou, musí nechat nadávat od Manipulátorů do manipulátorů.  Jsem germanistka, a přesto jsem byla nařčena, že neumím německy a že nic takového, z čeho jsme citovala i zde, v článcích není. Že Náš region si zprávu o zadrženém kamiónu vymyslel a hejtmanka nejspíš také. Ale jak napsal i Benešovský deník: „Jak v Benešově, tak v pondělí na hejtmanství si také posteskla, že kraj měl zajištěné vlastní dodávky, objednané v dostatečném množství a včas (ještě před tím, než si stát nákupy nejúčinnějších respirátorů FFP3 vyhradil pro sebe). Bohužel tuto zásilku nedostal: kamion s nákladem byl zadržen v Německu. „Ne všechny státy jsou solidární,“ poznamenala k tomu Jermanová. Kraj nicméně samostatně shání dál – a v současné době se zařizuje dodávka 20 tisíc respirátorů FFP2.“ Obraz nechť si udělá každý sám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 05:46:38

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným.  Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.  Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.  Poměr, co nezůstal bez následků Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich "případ" – provinili se tím, "že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit." Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, "stranicky to řeší" a řádně to properou přede všemi. "Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání." Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.  Jediný udavač V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se "agent zahraniční rozvědky." Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, "žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován." U té "realisace" bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.  Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že "agilní blbec je horší než třídní nepřítel." Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí. Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají "velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno." To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. "Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby." Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: "Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla." Šimůnci zasahují Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten "si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci." Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o "bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu." A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.  Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: "Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě." A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď "soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád." Mohli jinak?  To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?  Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-27 11:02:37

„To už tady místo nás můžou být cvičené opice“

Vir Koruna vstoupil na scénu doprovázen směsicí vzájemně si odporujících zpráv a oznámení a návodů a předpovědí. Boj imunologů a virologů s epidemiology, který nápadně připomíná, především metodou, boj ekonomů zastávajících různé přístupy (v první řadě jde o peníze), nebere konce, bera si za rukojmí veškeré obyvatelstvo. Každý je untorem (infektorem) skutečným anebo možným a pod záminkou ochrany života je třeba se vlastního života dočasně vzdát. Vzniká bezpečnostní klika (safetocracy) na úkor dosud svět řídící kliky ekonomické (economocracy) vydávající se za demokracii. Výjimečná opatření nemají v dějinách obdoby a ani ve světových válkách nebyla podobně tvrdá. Falešná data Má onen celosvětový výjimečný stav své opodstatnění, i když víme, že se vir při vhodných podmínkách může přenášet na vzdálenost podstatně větší, než zaručuje karanténa a sociální distancing[1], že existuje odborně uznávaná domácí medikace, která minimalizuje případy vyžadující hospitalizaci[2]? Že úmrtnost při nedávných epidemiích chřipky v Itálii, která byla podstatně větší než úmrtnost na vir Koruna, proběhla v bez větší mediální a vládní odezvy? To všechno jsou otázky, na které nám sice nepřísluší odpovídat, ani na ně nečekáme jednoznačnou odpověď, ale přesto svým způsobem vypovídají o “stavu světa”. A dodejme, že někdy překvapivě. Statisticko-pravděpodobnostní modely ze své podstaty nemohou odrážet skutečnost (nanejvýš mohou potvrdit nebo zpochybnit nějaké trendy), natož předvídat budoucnost (jinak by každý mohl vyhrát ve sportce) či hovořit o přítomnosti[3]; závisí totiž na okamžiku pořízení dat. V případě Korona viru ale navíc užívají jako své vstupy data – ne-li přímo zfalšovaná – tedy falešná, metodologie sběru dat je diametrálně odlišná nejen v každém státu, ale pravděpodobně i na každém pracovišti. Mezi daty zfalšovanými a falešnými je rozdíl: ta první mohou alespoň cosi vypovědět o svém falsifikátoru, ta druhá nevypovídají vůbec nic. Vskutku, italský Istituto Superiore di Sanità (Nejvyšší zdravotní úřad) ke dni 20. března registruje pouze 12 osob zemřelých na vir Koruna, masmédia jich k tomuto datu evidují desetitisíce. K podobně nízkému číslu dochází i Ilaria Capua[4] (ředitelka One Health Center of Excellence for Research and Training, University of Florida). Jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii označil dříve jmenovanou hospodářskou vědu za nestoudnou. Vilém Flusser ve své knize Postdějiny[5] hovoří o medicíně jako o vědě, která může být skandálem naší doby: “Zůstává nerozhodnuto, zda je nemocný objektem (pacient) nebo subjektem (agent). Lékař stojí proti nemocnému v neudržitelné pozici.” “Jedná se o teoretický problém poznání. Například v takzvaném třetím světě silně poklesla kojenecká úmrtnost, v takzvaném prvním světě se stal potrat bezplatným právem všech žen. Ve třetím světe rodiče nebudou již moci své příliš početné děti uživit, v prvním příliš málo početné děti brzy nebudou již moci uživit své rodiče.” Ekonomika a medicína jsou úzce propojené. Zastavit ekonomiku karanténou nebo ji zastavit epidemií není správně položená otázka. Společenské odstup, certifikace Společenský odstup je jedním z nejstarších a nejúčinnějších opatření vůči šíření infekčních nemocí, aktuálně k němu však vedou spíše ekonomické a politické důvody (úsporná opatření ve zdravotnictví, rušení a privatizace nemocnic a z toho plynoucí nízké kapacity nemocnic, zvýšení zisku velkých řetězců potravin, které se nespokojují jen ziskem ze zvýšené prodejnosti, ale navyšují ceny, často absurdně, atd.), jiné ekonomické a politické důvody naopak tlačí na uvolnění sociálního odstupu, také certifikace bezinfekčnosti byla (a je) v některých případech vyžadována dlouhodobě či trvale. Nenabývají však sociální odstup i certifikace bezinfekčnosti v plně informovaném světě v době viru Koruna jiných kvalit? Masové šití roušek se nám představuje ve dvojím světle: jednou jako dobročinná akce vytvářející virtuální dav šiček a šičů roušek, který chce ochránit blízké od nákazy, tedy bohulibá a společnost sjednocující, a jednou jako společnost rozbíjející – udávání nenosičů roušek. Ve skutečnosti je první jen předpoklad druhého. Koho bychom mohli udávat, kdyby nebyly, pokud možno zdarma dostupné, roušky?  Statistika již v samých počátcích viru Koruna odhalila, že nejvíce ohrožení jsou staří lidé (i když se dnes možná ukazuje, že více ohroženi jsou možná mladí a obézní). Z čeho tak usuzovala, když nebyla žádná relevantní data k dispozici, bůh suď. A zřejmě jen zaměstnaností vlády nedošlo k tomu, že by byli starší lidé, pro jejich vlastní bezpečnost, označeni nějakou dobře viditelnou páskou s nápisem “60+” na rukávě. Sociální odstup je jistý druh vyhnanství[6]. A v době plně informované společnosti jde o vyhnanství do světa technologických komunikací, kde je každé individuum snadno kontrolovatelné a falsifikovatelné. Fyzický dav, který je určován stejnou dobou a stejnou lokací, je určován fyzickým kontaktem a byť je lehce manipulovatelný, může se snadno vymknout kontrole. Dav televizní je vymezen stejnou dobou a stejným zařízením, je snadno manipulovatelný především proto, že se převrací role skutečnosti a jejího obrazu. Internetový dav technologických komunikací vzniká mimo čas a prostor a netrpělivě čeká na to, aby byl manipulován. Ztráta paměti Člověk plně informované společnosti přestal důvěřovat vlastní paměti. To, co považuje za vlastní paměť, nahrává na vzdálené servery, paměťové karty, na sociální sítě ve falešné naději, že může oddělit vlastní, uloženou paměť od paměti sdílené, že může získat vlastní paměť zpět podobně, jako může navrátit na počítač ztracená data ze zálohy. Ruku v ruce se ztrátou paměti jde ztráta zkušenosti: pokud se spálí o plotnu, nezíská zkušenost, ale podá žalobu na výrobce formy. Fotografie také není zkušenost, poznává své sousedy ve funkci Facebooku či Instagramu. Cinkání klíči, provolávání hanby na Letné, odkliknutí “like” na Facebooku, školení Člověkem v tísni nebo čtení Parlamentních listů a sledování televize Barrandov také ne. A rodiče, kteří by mohli sdělit rodinnou zkušenost, jak vyrobit vodní mlýn na potoce, hlídá armáda v chudobinci. Nedosti na tom. V souvislosti s virem Koruna se často mluví o válce[7]. A válka, jak poukazuje Walter Benjamin[8], ruší zkušenost. Poslední zbytky zkušenosti přijdou za své. Člověk bez paměti a zkušenosti se přeměňuje na jakýsi počítačový terminál – “chytrou” čtečku s mrkáním a fousama. Agamben se mýlí ve svém textu Objasnění[9], člověk v karanténě nestává se zvířetem, které bojuje již jen o svůj “holý život”. Stává se “chytrou” čtečku s předpírkou.[10]   [1] https://www.agi.it/cronaca/news/2020-04-24/inquinamento-particolato-coronavirus-sima-8427205/ [2] Postup lékařů v Marseille (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/32205204) a v Bergamu (Pavii a jinde v Italii) umožňuje většinu - i problematických - pacientů včas a bez hysterie vyléčit v domácím ošetřování a minimalizuje tak počet nemocných ve třetí fázi nemoci, která vyžaduje nemocniční péči. [3] viz kupříkladu Giorgio Agamben, Che cos’è reale? (Co je skutečné?). Neri Pozza 2016 [4] Ilaria Capua: «Le stime sul coronavirus? Tutte sbagliate. Ecco che cosa ci aspetta» (Odhady o viru Koruna? Jsou všechny chybné), https://www.corriere.it/economia/lavoro/20_aprile_11/stime-virus-tutte-sbagliate-certezze-dubbi-pandemia-71ee6750-7c2f-11ea-8e38-cc2efdc210dd.shtml [5] Vilém Flusser, Postdějiny, 2019 [6] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-distanziamento-sociale [7] Alessandro Ferrara, Metafora della guerra, překlad do češtiny: https://www.literarky.cz/civilizace/1129-metafora-valky [8] Walter Benjamin - Zkušenost a chudoba [9] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-chiarimenti [10] Ringrazio a Maurizio Monina di Salerno per un buon consiglio   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. Titulek je zvolání policisty na hranicích ke kolegům (viz popisek k úvodní fotografii). {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 18:34:11

Případ Ibrahima Miriho aneb Dobří gangsteři se vracejí

Německé úřady řeší, jak naložit s hlavou známého rodinného klanu. Klan rodu Miriů je kriminální organizace, která podobně jako mnohé jiné rodinné klany vděčí za svoji existenci uprchlické vlně po začátku libanonské občanské války roku 1975. Jelikož do země, ve které zuřila válka, se ze SRN nesmělo deportovat, a jelikož mnoho běženců nemělo žádné státní občanství, dostali strpění čili Duldung a byli rozděleni mezi jednotlivé země tehdejšího Západního Německa. V roce 2012 měl Miri-klan zhruba 2 600 členů, kteří částečně žili ze státní podpory a částečně se zabývali obchodem s drogami a jinou kriminalitou. Tedy slušně velké zločinné konsorcium, divím se, že jejich akcie se ještě nedají koupit na burze. Činnost klanu se koncentruje kolem přístavního města Brémy. Hlavoun celého klanu se jmenuje Ibrahim Miri, používal ovšem na německém území čtyři různé identity, takže jednoznačné ztotožnění jeho osoby dalo německým úřadům trochu práce; nebylo vlastně ani jasné, jak to má s občanstvím. Milý pan Miri vůbec vytěžoval úřady dost, protože podle Spiegelu byl podezřelý z celkem 150 trestných činů. Nakonec však více než dvacet (!) let úřední snahy o jeho deportaci skončilo úspěchem. I stalo se, že v červenci 2019 si ještě před svítáním pro Ibrahima Miriho přišla domů protiteroristická jednotka GSG-9 a posadila jej na letadlo do Libanonu bez zpáteční letenky. Leč tím náš příběh nekončí. Pokud se bojíte o osud tohoto ubožáka, odsunutého z blahobytných a bohatých Brém do nejistého, chudého a nepokoji zmítaného Libanonu, mám pro vás zprávu, která zahřeje všechna lidumilná srdce, již tak dost změklá blížícími se Vánocemi eh, zimními svátky. Patrně jste to podle titulku již uhodli: Ibrahim Miri se za pomoci pašerácké mafie vrátil do SRN a hned tam požádal o azyl. Zároveň hodlá německý stát zažalovat u soudu za to, že jej deportoval bez předešlého upozornění a s použitím násilí. Jeho právní zástupce to dokonce přirovnal k nacistickým akcím Nacht und Nebel, při kterých byli odpůrci režimu odvlékáni z vlastních domovů do koncentráků, ne-li na popravu. (Článek ve Weltu.) Událost vzbudila v německých médiích pozdvižení, články a komentáře jen prší. Většina politiků na středu a pravici se vyjadřuje značně rozhořčeně, na stranu Miriho se ovšem postavila Levice (Die Linke), která ústy své vnitropolitické mluvčí Ully Jelpke sdělila, že lidé jako Miri jsou po tak dlouhém pobytu součástí německé společnosti, „ať se nám to líbí, nebo ne“, a že Miriho odsun proběhl podle „absurdní logiky“. Úřad BAMF, který se stará o vyřizování žádostí o azyl, slíbil maximální možnou rychlost, prý by mohlo být „hotovo“ během týdne. Tak doufejme, že to bude zamítavé rozhodnutí, jinak by už tak dost absurdní situace byla ještě absurdnější. Nicméně nikde není psáno, že i v případě dalšího pokusu o deportaci jej Libanon, kde právě probíhají intenzivní protivládní protesty, přijme znovu. Takže je možné, že se přání Ully Jelpke a jejích Parteikamaraden vyplní a Ibrahim Miri se stane součástí německé společnosti natrvalo, ať Němci chtějí, nebo ne. Pár poznámek k celé situaci. Azylová a migrační politika v Evropě je v posledních letech postižena těžkou schizofrenií. Na jednu stranu si vcelku mainstreamová brémská FDP, kterou těžko zařadit někam na okraj politického spektra, stěžuje slovy téměř visegrádskými: „Na vnějších hranicích EU očividně neprobíhá žádná dostatečná kontrola. Což je vzhledem k potenciálnímu ohrožení terorismem, například návratem bojovníků Islámského státu, děsivý stav.“ Na druhou stranu jsou kapitánce Carole Racketeové udělovány pocty typu nejvyššího ocenění hlavního města Paříže, byť její činnost v sobě zahrnuje převoz spousty osob zcela neznámé identity do Evropy. Takový pan Miri mohl být při svém návratu klidně jejím klientem, i když bych spíš tipoval na balkánskou stezku. Byl bych docela potěšen, kdyby se voliči v Německu či Francii konečně rozhodli, jak to vlastně chtějí… {loadmodule mod_tags_similar,Související} Druhá věc: otázka cti. Jsou civilizace a kultury, které se na pojem cti natolik zafixovaly, že je to patologické; tam vede ztráta tváře k vraždám a sebevraždám. Zrovna různé kmeny Blízkého východu jsou tzv. „vraždami ze cti“ proslulé a bohužel si tyto zvyky přenášejí s sebou do svých nových bydlišť. Pokud bychom chtěli sáhnout na jiný konec světa, extrémně citliví na ztrátu tváře jsou Japonci. I zde v Evropě to býval problém, ještě před 200 lety byly běžné souboje kvůli cti, při kterých se skutečně někdy umíralo; jednou z obětí tohoto pitomého zvyku se roku 1832 stal geniální dvacetiletý matematik Évariste Galois. Ještě v relativně osvíceném 19. století nějakou dobu trvalo, než se mladíci dali přesvědčit, že k obnovení cti stačí způsobit protivníkovi nějaké ty šrámy, jež se ovšem dají přežít. Teď se ovšem do hlavy vtírá myšlenka, do jaké míry jsme ten osvícený pohyb přehnali do dalšího extrému, a stali se tak rohožkou, do které si lidé typu Ibrahima Miriho vytírají svoje zablácené a možná i krvavé boty. Ten jeho triumfální, v médiích všudypřítomný návrat je především plivnutí do kolektivní tváře hostitelského národa: čin, kterým vrchní gangster dává najevo, že se německé justice nikterak nebojí a že očekává, že se mu nic zásadního nestane. Moc se mi nechce věřit, že by si tímto chucpe způsobem troufnul vrátit třeba do Izraele nebo do Spojených států amerických. To by byla úplně jiná míra rizika. Osobně jsem si jist, že nechci, abychom v tomto směru skončili stejně „rohožkovitě“ jako naši západní sousedi. Otázka je, jak daleko k tomu v současné chvíli máme. Nakonec hodně těch právních norem, které tenhle vývoj umožnily, má v ČR i v SRN společný základ. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-03-24 10:55:43

Román A ráno přijdou Rusové odhaluje s notnou dávkou satiry absurdity současné Moldávie

Román současného moldavského spisovatele a novináře A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost — mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se. Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) — jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak?   Ukázka z knihy Kapitola 12 Zhruba tři stovky policistů s pendreky v rukou se pokoušely rozehnat vzpurný dav, který se snažil proniknout na letištní plochu. Lidé se na policisty vrhali, na údery pendrekem odpovídali ranami pěstí a kopanci a pokřikovali: „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Někteří byli celí zakrvácení sraženi na zem, ale to ostatní obléhatele ještě víc rozběsnilo. Byl to urputný boj, jehož výsledek se ve chvíli, kdy onen mladý muž a Nicanor Turturică dorazili k letišti, nedal dosud předvídat.      Za policisty a ochranným plotem na rozjezdové ploše bylo skutečně vidět letadlo společnosti Air Moldova a vypadalo to, že je připraveno k odletu. Jenomže absurdnost situace byla nabíledni: ony tři čtyři tisícovky obléhatelů by se do letadla nevešly ani v těch nejkrásnějších snech. Byla to však poslední šance, byť pomyslná, jak se dostat ven z republiky. Proto Nicanor Turturică a jeho průvodce spěchali, aby se připojili k rozběsněnému davu.      „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“      Profesor latiny se zavěsil na silnou paži policisty, který mlátil pendrekem uslzenou, hysterickou ženu s rozpuštěnými vlasy. Vzápětí ale sám schytal strašlivou ránu do zad, která ho srazila k zemi. Nějaký habán mu v té tlačenici šlápl na břicho, až zařval bolestí. Přesto se s potížemi zvedl a shrbený opustil bitevní pole, aby si olízal rány. Ukrutně ho bolel hřbet, a tak usedl stranou na kruhový záhon a sledoval rvačku s pomyšlením, že se vrátí do bitevní vřavy, až bolest poleví.      „Nechte nás nastoupit do letadla, hajzlové! Chcete, aby nás Podněsterští zatkli? Vy nejste policajti, ale dobytek!“ vykřikovala dáma v potrhané blůze, které se drželo za ruku vyjukané dítě.      „Držte zobák, ženská! Běžte domů! Máme rozkaz letadlo střežit! A vy se dopouštíte trestnýho činu!“ utrhl se na ni ramenatý policista, který si poněkud znechuceně prohlížel svůj pendrek, potřísněný od krve.      „Stojíte za hovno! Místo abyste lidi chránili, ponižujete je!“      „Dejte nám letadlo, syčáci!“      „Běžte pryč, darebáci! Použijeme střelné zbraně!“      V době podobného příměří, okořeněného vzájemným osočováním, se k letištní budově nevídanou rychlostí blížila od města kolona přepychových aut a motocyklů. Z vozů vystoupilo povícero vládních činitelů v čele s prezidentem Nicolaem Flencheou a za doprovodu několika bodyguardů s revolvery se rozběhli k rozjezdové ploše, poté co je jeden policista zavedl k maskovanému průchodu v ochranném plotu. Dav obléhatelů strnul na minutu úžasem a zaburácel ve chvíli, kdy se vládní představitelé posledních sto metrů, které je dělily od letadla, rozběhli jako splašení.      To, že si vládní činitelé zachraňovali vlastní kůži, když předtím plamenně vyzývali národ do boje, bylo tak odporné, že dav šílel vzteky a bolestí. „Zrádci! Zbabělci! Svině! Na lidi jste se vyprdli!“ řval dav a vrhal se na policisty s prudkostí, které by se u něj byl už nikdo nenadál. Boj se rozpoutal ještě usilovněji. O žádném příměří teď už nemohla být řeč. Odpor policistů bylo třeba rychle zlomit, protože vládní činitelé za okamžik vzlétnou. Jenže ochránci veřejného pořádku nechtěli ustoupit a pendreky bili do lidí ještě urputněji. Když Nicanor Turturică viděl, jak Flencheova parta nastupuje do letadla, napadla ho sice prostá, ale geniální myšlenka. Začal si razit lokty cestu zástupem, a když stanul proti policistům, vykřikl z plných plic: „Bratři policisté! Oni si odjedou, a vy tu zůstanete! Oni vás opouštějí, a co budete dělat vy, bratři? Podněsterské tanky už dorazily do Stăuceni!“      Ta slova zasela do řad policistů zrnko nedůvěry, z něhož velice rychle vzešlo nečekané sbratření s lidem. Policisté byli opravdu ponecháni napospas osudu jako ti lidé, se kterými se prali. „Musíme je zadržet, bratři! Letadlo musí být naše!“ rozkřikl se znovu Nicanor Turturică, pokoušeje se proměnit malý úspěch v konečné vítězství.      Jenomže ve chvíli, kdy se jak policisté, tak občané rozběhli k rozjezdové ploše, letadlo s vládními činiteli se už odpoutalo od země. Bylo příliš pozdě! Vládní představitelé odlétali, všichni jim mohli být ukradení, a připravili tak lidi o poslední možnost záchrany. Z davu se ozval zoufalý řev, až se všechno v okolí otřáslo. Nicanor Turturică zíral na letadlo s vedením, které rychle nabíralo výšku, a měl pocit, jako by ho někdo ponořil do kádě s vroucí vodou. Tuhle proradnou a demagogickou chásku, tohohle Nicolae Flencheu, který teď tak ostudně prchal ze země, poté co k nim den předtím pronášel vlastenecké projevy, on v posledních parlamentních volbách volil. Jak moc by si teď přál být také ve vládním letadle! Taková děsná smůla!      Najednou se z nebeských výšin s hukotem snesl střemhlav MIG-35. Raketa, vystřelená migem, mířila závratnou rychlostí k letadlu s moldavskými vládními činiteli, které se vzneslo už dobrých padesát metrů nad letiště. Ohlušující výbuch po pár vteřinách rozmetal letadlo s vládními představiteli na tisíce kousků.      Spolu s dalšími obléhateli zůstal Nicanor Turturică hodnou chvíli bez hnutí, jako vyhořelý a s pohledem do prázdna. První se probrala ze strnulosti ona hysterická žena s rozpuštěnými vlasy, která dostala od policistů nakládačku. Se žhnoucím pohledem přistupovala ke každému jednotlivci zvlášť a zavile opakovala tuto podivnou větu: „Moji milí, zůstala vám jediná noc, kdy si můžete dělat, co chcete, nebo co jste ještě nikdy nedělali, jediná noc, a ráno přijdou Rusové…“   Dybbuk 2021, vázaná, 192 stran, přeložil Jiří Našinec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-01 05:30:00

Za smrt na hranicích stane před soudem velitel pohraničníků

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo obžalobu proti bývalému veliteli pohraničníků před rokem 1989 – plukovníkovi Janu Muzikářovi. Ten podle obžaloby „v období nejpozději od října 1982 do 24. 10.

Čas načtení: 2021-06-17 06:56:19

Hranice je jen slovo – nová výstava Národního muzea na velmi aktuální téma

Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích se 15. června opět otevřelo a své návštěvníky přivítalo zbrusu novou výstavou na velmi aktuální téma s názvem Hranice je jen slovo, s podtitulem Wir sind sousedé / My jsme Nachbarn. Výstava potrvá až do konce letošního listopadu a příchozí se díky ní seznámí nejen s akcemi na hranicích v čase jejich uzavření, ale také s osobními příběhy lidí, kteří v této oblasti žijí. Záštitu nad výstavou převzal velvyslanec Spolkové republiky Německo Christoph Israng. Nová výstava Národního muzea v Muzeu české loutky a cirkusu mapuje aktivity na hranicích v době jejich uzavření na jaře minulého roku. Současně však také připomíná, že žijeme v jednom společném evropském prostoru, a zvláště příhraniční oblasti jsou natolik propojenými regiony, že hranice pro lidi, kteří zde žijí, již zcela přestaly existovat. Ve čtvrtek 12. března loňského roku bylo zveřejněno Opatření vlády o dočasném znovuzavedení ochrany vnitřních hranic České republiky. S platností od půlnoci 13. března tak byl cizincům z tzv. rizikových oblastí zakázán vstup do ČR a opustit republiku se stalo trestným činem. Koncem dubna 2020 přišel germanista Jan Kvapil s nápadem „procházek na hranicích“. První setkání se uskutečnila 2. května 2020 na pěti místech na zelené hranici mezi Českou republikou a Německem. Jan Kvapil se svým německým kamarádem Stephanem Messnerem poté vytvořili facebookovou skupinu Soboty pro sousedství / Samstage für Nachbarschaft / Soboty dla sąsiedztwa. Pod touto hlavičkou se v květnu a v červnu uskutečnila další čtyři setkání, 30. května to bylo na 18 místech. Autorce výstavy Lence Šaldové se podařilo pro Národní muzeum získat od účastníků loňských setkání téměř 1500 fotografií. Výstava nabízí výmluvný výběr z nich a také osobní příběhy lidí, kterých se uzavření hranic před rokem bolestně dotklo. K vidění jsou i unikátní exponáty jako například ručně malované transparenty se vzkazy sousedům, kamínky, symbolické papírové květiny sousedství, vlajky, placky, zpěvníky či obří dřevěné ruce připevněné na houpačce, aby si jimi mohli lidé potřást na dálku. Kromě aktivit iniciativy Soboty pro sousedství výstava připomíná též protesty tzv. pendlerů na Domažlicku nebo spřízněné akce na Znojemsku. Zároveň představuje Klub česko-německého partnerství, který byl jedním z aktivních pořadatelů akcí na hranicích a velmi intenzivně se věnuje rozvíjení přeshraničních kontaktů. Výstava byla připravena symbolicky k datu 2. května 2021 – tedy ke dni, kdy uplynul právě rok od prvního setkání na zelené hranici. Pro veřejnost se nicméně otevřela, spolu s celým Muzeem české loutky a cirkusu 15. června. V Prachaticích bude k vidění do konce listopadu 2021, poté se přesune do Domu česko-německého porozumění v Jablonci nad Nisou – Rýnovic. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 16:31:55

Alternativní realita u řeckých hranic

Během celé krize na řecko-tureckých hranicích, která trvala několik týdnů, Česká televize víceméně mlčela. Informace o situaci na vnější hranici EU přinášely jen sociální sítě. Překlady z řeckých serverů se však šířily ve velkém. Televize se nenamáhala projít ani zprávy světových agentur. Hlavní zpravodajský pořad České televize Události se 25. března se po dlouhém mlčení zmínil i o situaci na turecko-řeckých hranicích. Uprchlíci prý se vracejí do Turecka, v klidu a míru, na hranicích žádné incidenty nebo jen ojedinělé. Reportér Václav Černohorský oznámil, že k hranici ho nepustili, takže natáčel v Istanbulu na autobusovém terminálu, kde mluvil s uprchlíky, vrátivšími se od hranic. Nic nemají, Řekové jim po překročení hranic všechno vzali a vyhnali je. Mají mnohá zranění, včetně zlomenin – už zcela zhojených. Nemohu a nechci zlehčovat utrpení lidí. Jsou v zoufalé situaci, lapení mezi dvěma zeměmi, které je nechtějí. Ovšem v reportáži bylo mnoho žen a dětí, které jsem předtím na videích od hranic rozhodně neviděla. Marcela Augustová, moderátorka, přesvědčivě tvrdila, že se nepotvrdily zprávy o střetech mezi řeckými a tureckými pohraničníky, o ostré střelbě a mrtvých řeckých pohraničnících. O mrtvých pohraničnících ale nikdo nepsal, zatímco ostrá střelba z člunů na řece Evros na videích byla, stejně jako vozidla pohraniční turecké stráže, snažící se strhnout hraniční plot. Ostatně, střelba slzných a kouřových granátů není útok na sousední zemi? Bylo jasné, kdo se chce kam dostat. Řekové do Turecka nechtěli, ani před sebou nehnali tisíce migrantů k hranicím. Vysloveně komicky působila věta o „granátech, vypálených z obou stran“, která v reportáži popírala předchozí tvrzení o tom, že se nekonaly střety mezi tureckými a řeckými vojáky.  Na aktuálních videích, zejména #standwithgreece či #evros, jsou skutečně videa ukazující vyklízení některých příhraničních táborů, ale objevují se i videa, kde turecká policie opět povzbuzuje migranty k útokům na pohraniční zátarasy. Tady ženy a děti nejsou vůbec nebo velmi vzácně. K „falešným zprávám“ o střelbě a útocích na turecko-řecké hranici pak nejlépe promluvil ministr vnitra Turecka Süleyman Soylu: „Turecké síly v Evrosu útočily na řecké síly kulkami a kouřovými granáty celé hodiny. Řekové provokovali turecké síly a oni jednoduše reagovali, ale desetinásobně. Můžeme to kdykoli udělat znovu.“ To je na twitteru novináře Abdullaha Bozkurta, opozičního novináře severu nordicmonitor.com. Provládní anglicky psaný turecký deník Daily Sabah ovšem napsal, že útočili pouze Řekové: „Je to už téměř měsíc, co se přistěhovalci a uprchlíci přesunuli směrem k řecké hranici, aby vstoupili do Evropské unie, ale byli blokováni řeckými bezpečnostními silami, které proti těm, kteří se snaží překročit, použili slzný plyn, kulky a vodní děla.“ Stříleli tedy jen Řekové a jen Řekové použili slzný plyn. Turecký ministr mluvil také o tom, že na řeckou stranu údajně přešlo 150 tisíc migrantů a dalších 4 600 jich čeká u hranic. Řekové si skutečně stěžují, že v době, kdy oni nesmí ven pod hrozbou citelných pokut kvůli epidemii koronaviru, migranti volně chodí po ulicích. A dokládají to vlastními záběry z mobilů. Ale že by jich přešlo 150 tisíc, to nikdo jiný než Turci nepotvrdil. Přesná fakta a čísla zřejmě nikdo nezná. V noci na 27. března se opět objevily záběry a zprávy o tom, že migranti u přechodu Kastanies zapálili pohraniční plot.  Jak se bude dál vyvíjet situace na hranici, tedy neví nikdo. I když jsou zprávy o stahování migrantů do tureckého vnitrozemí, tvrdé jádro zřejmě na hranicích zůstává. Byla bych proto opatrná v hodnocení „falešných zpráv“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-17 14:38:00

„Je to nezbytné proti pašerákům lidí.“ Německo a Rakousko prodlužují kontroly na hranicích s Českem

Německo do poloviny června prodlužuje kontroly na hranicích s Polskem, Českem a Švýcarskem, uvedlo v sobotu spolkové ministerstvo vnitra. Německá ministryně vnitra Nancy Faeserová krok označila za nezbytný pro boj s nelegální migrací, kterou umožňují pašeráci lidí. Od loňského 16. října zaznamenala německá policie v rámci kontrol na hranicích s Českem, Švýcarskem, Polskem a Rakouskem 23.000 neoprávněných pokusů překročit hranici. Kontroly na hranicích s Českem prodloužilo i Rakousko, a to…

Čas načtení: 2020-03-18 16:46:07

Německo zadržuje pomůcky proti koronaviru aneb Kdo u nás manipuluje s informacemi

Zadržuje Německo (a další země) život zachraňující podmínky dalším zemím? O tom běží bouřlivé diskuse. Ačkoliv o tom existuje řada článků v evropských i světových periodicích, zařadili Manipulátoři.cz tuto zprávu do seznamu dezinformací. Už nejméně tři dny postuji na fcb různé odkazy na to, že Německo zadržuje okolním zemím zdravotnické pomůcky, typicky roušky a respirátory. A to na základě zákazu vývozu, což by se jistě dalo v čase nouze pochopit. Ale Německo je pro naprostou většinu tohoto materiálu pouze tranzitní zemí, nikoli výrobcem. Přesto zabavují, či chceme-li slovíčkařit, zadržují kamióny se zmíněnými pomůckami.  První si stěžovali Švýcaři: „Jak zjistil NZZ am Sonntag, německé celní orgány v současnosti brání v cestě do Švýcarska kamionu švýcarské společnosti. Ve vozidle je 240 tisíc ochranných masek. Je blokován na státní hranici. SECO – (tedy státní sekretariát pro hospodářství) na vyžádání odpovídá, že je v kontaktu s dotyčnou společností. Úřad zdůrazňuje, že se nejedná o jediný případ. „Máme informace, že další přepravy jsou blokovány,“ vysvětluje mluvčí Fabian Maienfisch.“ To bylo 7. března. Švýcaři protestovali na vysoké úrovni, jak stojí v článku, a NZZ, tedy Neue Zürchner Zeitung, mohly 13. března napsat že: „Po zásahu ministra hospodářství Guye Parmelina povoluje Německo výjimky ze zákazu vývozu zdravotnických prostředků. Ve Francii a Itálii však celní orgány nadále blokují dodávky určené pro Švýcarsko.“ Čili Němci v tom nebyli sami, podle více zdrojů s tím začali Francouzi. Píše to Spiegel.de v článku s příznačným názvem Keiner für alle, alle für einen (Nikdo pro všechny, všichni pro jednoho): „Koronakrize brutálně odhaluje, jak daleko jde tzv. solidarita v EU, když se situace stane vážnou: až do příštího průšvihu. Zatímco šíření epidemie v Číně se v poslední době významně zpomalilo, zdá se, že v Evropě se teprve pořádně začíná. A v této situaci je zřejmé, že každá členská země „jede sama za sebe“.“ Nejdříve prý začali Francouzi, pak se přidalo Německo a nakonec Česko, píše se na Spiegel.de. Tyto země zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Na to se také odvolávají čeští obhájci německého postupu – že na to mají Němci právo. Ostatně i nebohá Itálie si stěžuje, kam se poděla evropská solidarita. Roušky jim přivezli až Číňani. Zdá se, že celkově mnoho lidí nevnímá rozdíl mezi „vývozem“ a „tranzitem“. Když něco vyrábím a zakážu v době nouze vývoz, je to pochopitelné. To se týká zejména nás a těch pár provozů, kde se roušky vyrábějí. Německo je ale především tranzitní zemí. To znamená, že v čase nouze „zadržuje“ to, co si objednaly a zaplatily jiné státy. Protože může. A protože spoléhá na to, že některé země, jako například my, se ani neozvou. Švýcaři se ovšem ozvali, a to hodně hlasitě. Stejně jako Rakušané: „Zákaz vývozu zdravotnických pomůcek ze strany Německa rovněž způsobuje problémy s následnými dodávkami do Rakouska. Jak uvádí zpráva Kurieru, nákladní automobil plný respirátorů stojí na německé hranici a je mu bráněno ve vstupu do Horního Rakouska. Rakousko je v otevřeném sporu s Německem. V Horním Rakousku jsou masky v nemocnicích naléhavě potřeba. Například operace v nemocnici v Linci jsou již z důvodu materiálních nedostatků omezené, vysvětluje mluvčí hornorakoského hejtmana Gerhard Hasenöhrl. Věc byla postoupena odpovědným ministerstvům zahraničí, hospodářství a zdravotnictví.“ To bylo 8. března. To znamená: 1. Německo skutečně zadržovalo a zadržuje potřebný materiál na hranicích pod rouškou boje proti „černému trhu“ a roušky a další se nedostanou k lidem. 2. Příslušné úřady příslušných států proti tomu protestují. Ne tak my. Když byl podle webu Náš region zadržen na německých hranicích kamion s rouškami pro středočeské nemocnice, jak potvrdila hejtmanka Jermanová, bylo opatrně řečeno, že ve shodě s platnými nařízeními. Žádný protest. I na tiskovkách vlády se hovořilo o tom, že roušky nejsou mimo jiné i proto, že „jedna země EU zakázala vývoz“. Opět: vývoz a tranzit jsou dvě různé věci. Jak si to která země udělá, tak to má. My neprotestujeme a musíme čekat, až nám potřebné pomůcky, už jednou zaplacené, koupí PPF. Až ty ostatní Němci „uvolní“, bude možná už příliš pozdě. To, že roušky nejsou v potřebném počtu ve státních hmotných rezervách, je jiná věc. A že se pozdě vyskladňují, to také. A ještě si ti, kteří o skutečnosti, že Německo pomůcky „zadržuje“, píšou, musí nechat nadávat od Manipulátorů do manipulátorů.  Jsem germanistka, a přesto jsem byla nařčena, že neumím německy a že nic takového, z čeho jsme citovala i zde, v článcích není. Že Náš region si zprávu o zadrženém kamiónu vymyslel a hejtmanka nejspíš také. Ale jak napsal i Benešovský deník: „Jak v Benešově, tak v pondělí na hejtmanství si také posteskla, že kraj měl zajištěné vlastní dodávky, objednané v dostatečném množství a včas (ještě před tím, než si stát nákupy nejúčinnějších respirátorů FFP3 vyhradil pro sebe). Bohužel tuto zásilku nedostal: kamion s nákladem byl zadržen v Německu. „Ne všechny státy jsou solidární,“ poznamenala k tomu Jermanová. Kraj nicméně samostatně shání dál – a v současné době se zařizuje dodávka 20 tisíc respirátorů FFP2.“ Obraz nechť si udělá každý sám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 07:42:28

Erdoğanova hra o nervy

Turecký prezident se pokouší zjistit, co všechno my Evropani kolektivně vydržíme. Situace na řecko-turecké hranici se přiostřila: Turci údajně vysílají svoje drony do Řecka a stříkají na řecké pohraničníky slzný plyn. Vyslali do oblasti tisíc policistů, kteří mají zabránit Řekům ve vracení migrantů zpět na turecké území. Největší slabinou Erdoğanova plánu na vydírání Evropy je to, že migranti samotní nemusejí jeho výzvy ke „šturmu na plot“ poslechnout: koneckonců skrze sociální sítě se dávno dozvěděli, že tam momentálně nepanují nijak povzbudivé poměry. Ale to se samozřejmě dá řešit jinými prostředky. Pokud se jim nebude chtít dobrovolně, další fáze může mít z turecké strany i podobu nucených deportací migrantů ze současných táborů či z velkých měst až na řeckou hranici, aby se situace pořádně vyhrotila. Cílem nátlaku je Německo Ačkoliv nejhorší scény se odehrávají na řeckých hranicích, myslím si, že skutečným cílem Erdoğanova nátlaku nejsou Řekové samotní; jejich problémy jsou z hlediska tureckého prezidenta jenom příjemným vedlejším efektem. Řekl bych, že hlavním cílem je Německo. Proč? Protože Německo má v tom celoevropském procesu pozvolného posunu od Willkommenskultur k restriktivnímu postoji určité zpoždění. Jiné země urazily od roku 2015 větší kus cesty. - Rakousko se dnes svým postojem prakticky nedá rozeznat od zemí Visegrádu, což je práce staronového kancléře Sebastiana Kurze (tomu se povedl husarský kousek, když přesvědčil Zelené k tomu, aby jeho postoj akceptovali), - Švédsko také nápadně mlčí; tamní vláda je poskládána z dost nesourodých stran, protiimigrační Švédští demokrati dosahují vysokých hodnot v průzkumech a hlavně prorazili „sanitární kordon“: další pravicové strany (Umírnění a Křesťanští demokraté) už jsou ochotny se s nimi bavit o společném postupu, - Řecko vyměnilo vládu, silně levicová Syriza šla od válu a postoj té současné vlády k masové imigraci z rozvojového světa právě vidíme, - Francie – prezident Macron, jehož hlavním protivníkem je Rassemblement National, vyjádřil Řekům podporu (aspoň na Twitteru, ale i to se počítá) a obecně poslední dobou hovoří o otázkách týkajících se islámu a identity otevřeněji než dřívější prezidenti (dřívější článek),  - dokonce i Španělsko, které má menšinovou levicovou vládu za účasti Podemosu, se očividně nezapojuje do diskuse. Vysloveně opačným směrem se pak vyvinula situace jenom ve Finsku, které mělo roku 2015 pravicovou vládu s účastí Pravých Finů. Po volbách roku 2019 ale přišla k moci progresivní koalice socialistů a Zelených, která je proti předešlé vládě vysloveně „vítací“ – například jejich ministryně vnitra prohlásila, že Řecko jedná špatně a že kdyby se stejná situace odehrála na finských hranicích, samozřejmě by byli všichni vpuštěni, aby mohli podat žádosti o azyl. (Můžeme se utěšovat aspoň tím, že preference Pravých Finů od voleb vzrostly a nyní jsou rekordně vysoko.) Nicméně Finsko s jeho pěti miliony obyvatel není zrovna evropský důležitý hráč. Bylo by fajn mít jej za spojence, ale můžeme jej dočasně oželet. Zato Německo, to důležitý hráč je. A situace v Německu, i když se od roku 2015 přeci jen posunula, stále ještě není ani přibližně tam, kam se dostalo sousední Rakousko. Když diskutují „svatí bijci“ Uvažte následující průzkum veřejného mínění, velmi čerstvý, ve kterém byli příznivci jednotlivých stran dotazováni, zda by státy jako Francie a Německo měly přijímat běžence i tehdy, když s tím jiné evropské státy nebudou souhlasit. (Zdroj.) Jak vidno, poptávka po Wilkommenskultur je na levém konci spektra stále ještě zřetelná (mimochodem, rudo-rudo-zelená koalice by podle současných průzkumů měla těsnou většinu) a dokonce i u středové CDU/CSU je to půl napůl. Jenom příznivci FDP a AfD mají blíž k našim poměrům, ale to je dohromady nanejvýš čtvrtina voličstva, možná i míň. Nejde jen o průzkumy. Například sdružení evangelických církví chce koupit neziskovce Sea Watch loď, aby měla s čím jezdit k africkému pobřeží. A zalezu-li například na Die Zeit, vidím za poslední dny hned čtyři články v obviňujícím, moralizujícím stylu: - „Je to ostuda Evropy.“ - „Ať jdou všichni dál!“ (ano, opravdu se tam říká, že bychom odtamtud měli vzít všechny; tenhle článek byl v den vydání první na žebříčku nejčtenějších) - „Na hranicích ztrácí Evropa svoji duši.“ - „Ponecháni sami sobě,“ o odchodu neziskovek z Lesbosu. Nejde jen o názory autorů. Pokud si člověk rozklikne komentáře, zjistí, že je v nich docela dost příspěvků od čtenářů, kterým pracovně říkám „svatí bijci“, protože se vyznačují tím, že s pojmy jako povinnost (Pflicht), lidskost (Menschlichkeit), otevření srdcí (Herze öffnen), přikázání (Gebot), rozmazlené Německo (verwöhntes Deutschland) či humanismus (Humanismus) zacházejí zhruba stejně, jako pouliční rváč s boxerem: prostě to do vás vmlátí. Nesouhlasit s jejich obecně závazným hodnotovým systémem může jedině špatný, hnusný jedinec, z jehož názorů se dobrému člověku chce blít (kotzen) a pociťuje hanbu (schämt sich). Vůbec to pojetí politiky jako morální olympiády, které je většině Evropy včetně Čechů zcela cizí, ne-li trochu směšné, má v Německu stále ještě výrazný vliv. (U nás k tomu opakovaně sklouzává Karel Schwarzenberg, i teď, samozřejmě. Asi není náhoda, že většinu života strávil v německojazyčném prostředí.) A to má pak samozřejmě nějaké efekty ve volbách. Abychom byli spravedliví, proti roku 2015 se situace přeci jen změnila i v Německu. Dnes je vládní koalice daleko opatrnější, hodně lidí otevřeně říká, že rok 2015 se nesmí opakovat, a i ty diskuse pod články jsou dnes výrazně barvitější a názorově různorodější. Ale opravdu to jde pooomaaluuu. Myslím si, že z Erdoğanova hlediska je právě Německo ten zamýšlený cíl celé akce jménem „chaos na hranici“. Pokud se mu podaří způsobit na řecko-turecké hranici takovou krizi, že bude i větší množství mrtvých, zazní z německé veřejnosti silný sbor hlasů křičících: „Toto se nesmí stát! Je naší morální povinností zastavit jejich utrpení! Otevřete brány!“ Spousta dalších evropských národů to samozřejmě bude mít „na háku“, případně budou i fandit Řekům. Ale Němci ne, hlavně ten segment populace, který volí levicové strany a cítí se zodpovědný za osud světa – a ten je ve velkých městech hodně silný. Tam bude to pobouření opravdové. Třeba ne vysloveně většinové, ale dost velké na to, aby se ho politici začali bát. A to je přesně ta situace, ve které pak bude moci strýček Erdo zavolat do Berlína a naznačit, že za nějakých pár miliard eur a případné další ústupky (Kypr a jeho plyn?) by ty lidi mohl zase odvézt z bojové zóny na horké hranici někam do táborů ve vnitrozemské Anatolii, kam televizní štáby nejezdí a kde už tedy jejich osudy německé pokrokové voliče znepokojovat nebudou. Co myslíte, bude to tak? Uvidíme. Drony se slzným plynem byly vcelku originální, to musím uznat. Jsem zvědav, jaká další překvapení nám ještě turecký prezident přichystá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-29 07:03:29

Polsko začíná budovat rozsáhlé opevnění na hranicích s Ruskem a Běloruskem. Na 700 km budou stát moderní základny i varovné systémy za desítky miliard

Do roku 2028 vybuduje Varšava na hranicích s Ruskem a Běloruskem opevnění, detekční a varovné systémy, moderní základny, logistická centra a protiopatření proti dronům. Výstavba bude probíhat v rámci rozsáhlého programu Štít Východ, oznámilo vedení polského ministerstva národní obrany a ozbrojených sil země, informuje Ukrinform s odvoláním na server Ukrainska Pravda. The post Polsko začíná budovat rozsáhlé opevnění na hranicích s Ruskem a Běloruskem. Na 700 km budou stát moderní základny i varovné systémy za desítky miliard first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-10 20:30:00

Německo chce vracet na hranici migranty. Rakušané je nepřevezmou

Německo chce od 16. září zavést na šest měsíců kontroly na všech svých pozemních hranicích. Spolková vláda chce omezit nelegální migraci a zvýšit bezpečnost v zemi. Uprchlíky bude moct Německo na svých hranicích odmítnout. Rakousko už oznámilo, že žádné odmítnuté migranty na hranicích nepřevezme.

Čas načtení: 2024-09-21 11:00:10

Plánujete cestu do Německa? Připravte se na možné zdržení na hranicích, Němci prodlužují kontroly

Za vším hledej nelegální migraci. Německo s ní má velký problém, proto se rozhodlo zavést kontroly příjezdu do země na všech svých hranicích. Hranici s Českem, Polskem a Švýcarskem kontroluje spolková policie už od loňského října. Kontroly měly v září skončit, ale Německo rozhodlo, že je nadále prodlouží. Zavedení kontrol na západním a severním úseku […]

Čas načtení: 2025-05-07 19:22:11

Německo bude odmítat i žadatele o azyl

Na německých pozemních hranicích mohou být napříště odmítáni i migranti, kteří v zemi chtějí žádat o azyl, rozhodl ve středu nový ministr vnitra Alexander Dobrindt. Zároveň oznámil, že navýší počet spolkových policistů na hranicích, informovala agentura DPA. Kancléř Friedrich Merz, který nastoupil do funkce v úterý, dlouhodobě sliboval, že jeho vláda okamžitě po nástupu zpřísní migrační politiku včetně kontrol na německých pozemních hranicích.

Čas načtení: 2025-05-07 19:06:00

Německo zpřísní režim na hranici. Česka se to nedotkne, napsal Rakušan

Nový německý ministr vnitra Alexander Dobrindt ve středu rozhodl, že napříště mohou být na pozemních hranicích odmítáni i migranti, kteří chtějí v Německu požádat o azyl. Zároveň oznámil, že navýší počet spolkových policistů na hranicích, informovala agentura DPA. Český ministr vnitra Vít Rakušan na síti X napsal, že opatření nebudou mít na Česko zásadní dopad. Nový německý kancléř Friedrich Merz dlouhodobě sliboval, že jeho vláda okamžitě po nástupu zpřísní boj proti nelegální migraci včetně kontrol na německých pozemních hranicích.

Čas načtení: 2025-05-25 20:24:00

Německé kontroly na hranicích se Čechů dotýkají minimálně. Na auta se nezaměřují

Německá policie prý zpřísnila kontroly na hranicích s Českou republikou. Podle tamních úřadů jde o reakci na rostoucí počet nelegálních migrantů i aktuální bezpečnostní situaci v Evropě. V týdnu jsme ale na saských hranicích na Ústecku nic výjimečného nezaznamenali. V neděli jsme zkusili, jak to vypadá na hranicích s Bavorskem na Chebsku.

Čas načtení: 2024-02-17 14:30:41

Rakousko i Německo prodlužují hraniční kontroly. Na pohyb nemají vliv, řekl Rakušan

Rakousko prodlužuje kontroly na hranicích s Českem nejméně do poloviny dubna, uvedlo ministerstvo vnitra ve Vídni. Také Německo do poloviny června prodlužuje kontroly na hranicích s Polskem, Českem a Švýcarskem. Podle českého ministra vnitra Víta Rakušana kontroly nemají na přeshraniční pohyb skoro žádný vliv a s oběma zeměmi o nich diskutuje.

Čas načtení: 2024-02-17 14:30:00

Rakousko i Německo prodlužují hraniční kontroly. Na pohyb nemají vliv, řekl Rakušan

Rakousko prodlužuje kontroly na hranicích s Českem nejméně do poloviny dubna, uvedlo ministerstvo vnitra ve Vídni. Také Německo do poloviny června prodlužuje kontroly na hranicích s Polskem, Českem a Švýcarskem. Podle českého ministra vnitra Víta Rakušana kontroly nemají na přeshraniční pohyb skoro žádný vliv a s oběma zeměmi o nich diskutuje.

Čas načtení: 2021-11-13 20:06:13

Kdo tu zídku zaplatí? V Bruselu se schyluje ke konfliktu o použití evropských peněz

Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?) Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu. Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky. V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka. Zdi nefungují? Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem. Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího. Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.” S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz. (Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.) Komu se hodí cihly s evropským logem V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí. Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila. Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko. Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2019-12-27 17:56:23

Turecko jako záruka nestability v širokém okolí Evropy (polemika s článkem Jiřího Weigela)

Dlouhá léta financovalo spolčení označované v USA jako „Deep state“ v pásu kolem Ruska sérii převratů a nastolování Moskvě nepřátelských režimů, až si tuto technologii osvojil i Kreml. Zpočátku v Sýrii Rusové válčili s džihádisty podporovanými z Turecka. Později se Kreml s Ankarou dohodl a používá agresivní islamistický režim tureckého ptezidenta Recepa Erdogana (AKP) jako „ostré hochy na špinavou práci“. V zastoupení vytváří džihádsté financovaní a řízení z Ankary kolem Evropy pásmo nestability. Jiří Weigel napsal na závěr článku Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?, ve kterém hodnotí roli Turecka vzhledem k stabilitě světa: „Turecko je druhé na řadě (po Egyptě). Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.“ Touha po říši od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu Zastává tím názor, se kterým jsem se mnohokrát setkala u konzervativních autorů a publicistů, že Turecko je jakási záruka stability Evropy a světa. Nevím, kde se toto přesvědčení bere, snad z pochopení, které mají pro Erdogana Orbán, Trump i Putin. Trump na oltář Turecka – doslova – položil syrské Kurdy a jejich obranné jednotky SDF i civilní obyvatelstvo, keré proturečtí džihádisté vraždí, mučí a vyhánějí v množství větším než malém. Tato dokonalá zrada spojenců z války proti IS je vysvětlována jako snaha o vytvoření „bezpečné zóny“ na severu Sýrie, do které se v zájmu stability Evropy nastěhují „syrští uprchlíci“ i se svými těžkými zbraněmi, většinou Made in Germany. Kurdové a asyrští křesťané jsou z Rojavy masivně vyháněni. Spolu s uprchlíky z Afrínu už je to téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, na jejichž místo přijdou jiní uprchlíci, které tak označí Erdogan. Co bude s Kurdy? – Vem je čert. Už sto let, podle dohod z Lausanne po první světové válce, tu neměli být. Neexistoval by kurdský problém, ani „rozbuška“. A nehrozilo by ani vytvoření kurdského státu. A že se Turci, Saddám Husajn i íránské režimy všech barev o „konečné řešení kurdské otázky“ snažily. Ani baasistický režim v Sýrii se s Kurdy nepáral. Žádné občanství, žádný jazyk, žádné školy. Nikde. Turecko bylo obzvláště snaživé. Masakry a pogromy nejen na Kurdy, ale i pontské Řeky, křesťany a Židy, o arménské genocidě nemluvě, měly sloužit ku sjednocení Turecka pod jednou vlajkou, jedním jazykem, v jednom státě. Internátní školy pro kurdské děti, kde se měly naučit být Turci. Politické represe, vyhánění z půdy, zabírání celých oblastí pro armádní účely a megalomanské stavby přehrad, které hrozí deltu Eufratu a Tigridu přeměnit v poušť. A poté, co Kurdové coby Strana kurdských pracujících (PKK) začali ozbrojený odpor, i otevřená válka proti celým městům, která byla ve východním Turecku srovnána se zemí, často i s obyvateli. Možná, že to zastánci Turecka coby mírové síly nevědí, možná to ignorují. Nevím. Možná jsou pro ně stejně jako pro Erdogana Kurdové jen „hnízdem teroristů a nevěřících“. A tady jsem u obzvláště pikantní nelogičnosti „přátel Turecka“. Erdogan se dnes otevřeně hlásí k tradicím Muslimského bratrstva. Naposledy nedávno v Ženevě, u příležitosti zasedání OSN k otázce uprchlíků a migrace, uspořádal pro své vlivné švýcarské příznivce tureckého původu večeři, kde se otevřeně přihlásil k tradici jednoho národa, jedné vlajky, jednoho státu, ale také pozdravem „Rabia“, tedy čtyřmi nataženými prsty a palcem přitisknutým k dlani, k nábožensky expanzivnímu Muslimskému bratrstvu. Atatürkovu ideu tedy vylepšil o náboženský rozměr a neochvějně směřuje ke svému snu – novoosmanské říši, která má sahat „od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu“. Velká říše, kde hlavní a jediné náboženství je islám. A to si zapřisáhlí odpůrci islamizace kupodivu pochvalují. Nemluvě o podpoře Turecka Islámskému státu po celou dobu jeho existence a faktu, že významnou část „mírových sborů“, které v Rojavě, tedy severní Sýrii, vytvářejí „bezpečnou zónu“ pro uprchlíky, tvoří džihádisté různého původu. Od původně protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA) přes Frontu an Nusra až po pravověrné bojovníky Islámského státu. Kde je v tom záruka stability, to tedy věru nevím. A kdo by chtěl namítat, že touha po říši je blouznění – Hitlerovi, kterého Erdogan otevřeně obdivuje, se také zprvu smáli. Kurdistán by byl sekulární stát Zatím provádí „operace“ proti teroristům, tedy Kurdům a jejich vojenským silám, v Sýrii a Iráku. Chystá se na řecké ostrovy a definitivně vysílá armádu do Libye, aby podpořil oficiálně uznanou vládu v Tripolisu proti vojskům maršála Haftara. Jak napsal server Strategické myšlení: „Jak již bylo předpokládáno dle všech indicií, druhá největší armáda NATO bude nasazena v Libyi. Dle agentury Reuters turecký prezident Erdogan ve čtvrtek potvrdil, že Turecko na žádost libyjské vlády vyšle svoje armádní jednotky do země. Turecká armáda by měla zabránit vojenské porážce spřízněných elementů Muslimského bratrstva vlády GNA, která čelí narůstajícímu tlaku jednotek LNA polního maršála Haftara. Turecká diplomacie se během adventních svátků horečně snažila získat spojence pro svoji vojenskou intervenci v Libyi. Erdogan osobně přemlouval představitele Tuniska, aby tato země povolila otevřít další frontu proti LNA a umožnila zásobování GNA a přesun tureckých jednotek ze svého území. Další země, po které požadovalo Turecko umožnění přesunu svých vojsk, bylo Alžírsko. Obě země dle všech dostupných informací veřejně své zapojení do války v Libyi na straně Turecka odmítly, avšak není zřejmé, zda neposkytnou přesto Turecku nějakou skrytou či logistickou podporu. Turecko mělo dle známého vojenského publicisty Babaka Taghvaee již včerejší večer provést svými letouny masivní letecký úder na pozice LNA v oblasti Bengází a Tobruku, ale Řecko a Egypt zamítly povolit tureckým letounům F-16 včetně tankerů Boeing KC-135 Stratotanker použití svého vzdušného prostoru.“ Egypt otevřeně vyhlašuje, že sestřelí jakékoli turecké vojenské letadlo a potopí jakoukoli tureckou vojenskou loď ve svých vodách. Egypt, jak správně píše Jiří Weigl ve svém článku, se dostal za vlády Muslimského bratrstva na pokraj občanské války, tudíž se oprávněně bojí tureckého vlivu u svých hranic. Protože zná spojení mezi vládou v Ankaře a Muslimským bratrstvem. Egypt a Turecko tedy nejsou spolu ohroženy nestabilitou, ale Turecko ohrožuje Egypt, stejně jako ohrožuje Řecko, Sýrii, Libyi, Irák a prostřednictví vyděračské dohody o uprchlících celou Evropu. Že v tomto světle vidí mnozí Turecko jako stabilizační faktor, mi přijde smutné. Kurdistán by zcela jistě, za předpokladu, že by mohl vzniknout, byl stát sekulární. Stejně jako je víceméně sekulární autonomní region v Iráku a ještě více samosprávné zřízení v Rojavě, které je nyní ve jménu „bezpečnostních zájmů“ členského státu NATO likvidováno a nahrazováno tureckou správou, která je naopak jednoznačně islamizační. A že se ve jménu státu, kde vítězí islamofašistická strana AKP, upírá etniku o 30 až 40 milionech lidí právo na sebeurčení, mi přijde ještě smutnější. A to už Kurdové ustoupili, žádali po svých „hostitelských“ zemích „jen“ federativní uspořádání. Marně. „Stabilita muší bejt, vy kluci pitomí“, abych také parafrázovala Švejka. Proč pak Erdogana podporuje i Rusko a Putin, to je na samostatný článek. Pravděpodobně v něm vidí nástroj na rozbroje jak v NATO, tak v Evropě. Když mě máte za arcinepřítele, tak tady máte Erdogana, ten vám zatopí. Trump pak zašel dokonce tak daleko, že chválí Erdogana za „dobrou práci“, kterou odvádí v Sýrii, když vytváří bezpečnou zónu a chrání civilisty proti vraždění ze strany Ruska a režimní Asadovy armády v Idlíbu. To by se člověk musel smát – ale ono je to jednoznačně k pláči. Když už budeme jako otrlí geopolitici plni pochopení pro velmocenské zájmy zemí, které na nás zvysoka kašlou, a pomineme nezměrné lidské utrpení těch, kteří byli nejen letos na podzim vyhnáni z domovů – nejen Kurdové, ale asyrští křesťané, kteří tyto vánoce tráví v uprchlických táborech místo ve svých domech v Tal Abyad a Ras al Ain na turecko-syrské hranici, i tak se budeme ve víře ve stabilizační roli Turecka na Středním východě krutě mýlit. Blízké dny nám, obávám se, ukážou, že cena za omyl bude vskutku nesmírná.

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.