Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-03-15 10:13:58

Opotřebování čili „attrition“

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí. (Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.) Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste). V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom „porazit na hlavu“, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom „opotřebovává” a není přitom zároveň „opotřebováván”. Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží. Opotřebovat vůli protivníka Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí. Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové. Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá. Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji. Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno. Zabít co nejvíce vojáků Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků. (Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.) K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou. (Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.) To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy. Zničit vojenskou techniku Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní. Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou zhruba na 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než sedm miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost. To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní. Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní. Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20 až 30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod. Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo. V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa. Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo? Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-04 08:50:59

Historie českého PEN klubu a jeho polistopadová éra

Letos si připomínáme 30 let od „probuzení“ českého centra Mezinárodního PEN klubu na podzim roku 1989, proto jsme o stručný přehled klíčových okamžiků jeho dosavadní existence požádali profesora Vladimíra Křivánka, mj. autora knihy Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby.  Mezinárodní spisovatelská organizace PEN klub vznikla po první světové válce, kdy řada evropských intelektuálů byla přesvědčena, že nebezpečným vlnám nesvobody, nacionalismu, šovinismu, xenofobie a intolerance, které rozpoutala v tragickém měřítku světová válka, je třeba vzdorovat nenásilnou a cílevědomou cestou sbližování lidí a národů, svobodným šířením humanistických myšlenek a vzájemným poznáváním. U zrodu této organizace stála autorka venkovských románů a podnikatelka ve stavebnictví Catherine Amy Dawson Scottová, která pojala myšlenku jakéhosi výběrového „diner clubu“, kde by se na pravidelných slavnostních večeřích setkávali spisovatelé, zprvu angličtí, poté z USA, Evropy, a nakonec z ostatních zemí. Chtěla postupně vybudovat celosvětovou síť takovýchto klubů, v nichž by domácí literáti hostili zahraniční členy, mluvili s nimi, poznávali jejich tvorbu a názory. Pátého října 1921 se v salonku londýnského podniku Florence Restaurant sešlo jednačtyřicet anglických spisovatelů a založili PEN klub. Hlavní podmínkou členství bylo profesní mistrovství v oboru slovesného umění – moc zacházet s perem: iniciálová značka názvu v angličtině značí jednak pero, tradiční nástroj spisovatelů, jednak označuje jednotlivé profese lidí vládnoucích perem – P (Playwrights [dramatici], Poets [básníci], Prosaists [prozaici]); E (Essayists [esejisté], Editors [vydavatelé, editoři, redaktoři]); N (Novelists [romanopisci, spisovatelé]). Československé centrum PEN klubu vzniklo z popudu Karla Čapka, který si po úspěšné návštěvě Londýna a britských ostrovů v roce 1924 uvědomil, že idea PEN klubu je jedinečnou příležitostí, jak navázat důležité kontakty s významnými spisovateli celého světa, nabídnout literární díla českých autorů k překladu a porozhlédnout se po světě po textech vhodných k překladu do češtiny. Ustavení československého centra PEN klubu se konalo 15. února 1925, kdy se 38 českých spisovatelů, redaktorů, vědců a překladatelů sešlo v kavárně Louvre k založení nové spisovatelské organizace. Slavnostně zahájil pražský PEN klub svou činnost 30. března 1925 společnou večeří v Obecním domě za účasti prezidenta Masaryka, jeho dcery Alice a ministrů Edvarda Beneše a Ivana Markoviče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V tomto nejslavnějším období své pohnuté historie byl československý PEN klub mnohonárodnostní a tolerantní – vedle demokraticky smýšlejících Němců se k němu hlásili Slováci, v Praze žijící Maďaři, Rusové, Židé. Vedle novinářů, básníků, dramatiků a prozaiků byli v PEN klubu zastoupeni i někteří významní vědci, nakladatelé, divadelníci, diplomaté a vysocí státní úředníci. V roce 1938 měl pražský PEN klub kolem 150 členů. Vrcholem meziválečných aktivit československého PEN klubu byl mezinárodní kongres PEN klubů v roce 1938 v Praze. Byl to i důležitý politický čin, neboť po březnovém anšlusu Rakouska, ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa a sudetských Němců bylo třeba přesvědčit světovou veřejnost o demokratických poměrech v zemi, a vyvrátit tak nacistickou propagandu o potlačování práv německých spoluobčanů. Přes velký úspěch pražského kongresu se však dějiny posunuly k dalšímu tragickému konfliktu. V prosinci 1938 zemřel na zápal plic nevybíravými útoky reakčního tisku tzv. druhé republiky tehdy napadaný Karel Čapek. Jeho pohřeb lze pokládat za symbolický konec prvního období existence českého PEN klubu. Po mnichovské krizi existovalo pražské centrum až do roku 1942, ale jeho činnost byla ochromena. V roce 1940 byl exilovými spisovateli založen Československý PEN klub v Anglii, jehož předsedou se stal František Langer, tajemníkem pak Viktor Fischl. Po osvobození byla činnost domácího PEN klubu zahájena symbolicky tryznou za všechny, kteří zemřeli v době války, byli popraveni, umučeni a nedožili se vytoužené svobody. V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila v emigraci, ve vězení nebo v táborech nucených prací. V letech 1957–1969 pražské centrum PEN klubu znovu zintenzivnilo svou činnost, přijímalo významné hosty ze zahraničí, pořádalo zajímavé přednášky, členové PEN klubu začali znovu pravidelně jezdit do zahraničí na kongresy PEN klubů. V těchto letech pražský PEN klub přijímal nové, významné a velmi zajímavé členy: D. Tatarka, E. Goldstücker, J. Škvorecký, I. Klíma, V. Havel, K. Šiktanc a další. Vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968 a následnou Husákovou „normalizací“ byly znovu přerušeny nadějeplné aktivity českého PEN klubu. Téměř po dvacet let bylo pražské centrum PEN klubu hibernováno (mělo status „spícího centra“) a teprve koncem osmdesátých let se otevřela pro jeho činnost příznivější doba. Tehdy vzniklo provolání, jež podepsali autoři z řad disidentů, literáti volně publikující i několik spisovatelů, kteří byli členy oficiálního Svazu českých spisovatelů. Na podzim roku 1989 proběhla v bytě Jiřího Muchy schůze prozatímního vedení PEN klubu (účastnili se jí V. Havel, I. Klíma, H. Bělohradská, J. Štroblová, M. Kadlečíková, D. Fischerová, J. Nesvadba, K. Šiktanc, L. Čivrný a další). V neděli po pátečním listopadovém zásahu proti studentům se konala v bytě Karla Šiktance další schůze, kde bylo vytvořeno ostré provolání PEN klubu proti represím na studentech a za svobodu projevu. Někteří pozvaní návštěvníci se však na schůzi vůbec nedostali; bezpečnost je v přízemí domu zadržela a odvezla k výslechu na dejvickou policejní stanici. Skutečná obnova PEN klubu se uskutečnila na řádně svolané valné hromadě v domě U Melounu na Starém Městě 4. ledna 1990. Tam bylo zvoleno nové vedení pražského centra s předsedou Jiřím Muchou. Následujícího roku převzal vedení Ivan Klíma, kterého po dvou letech nahradil Jiří Stránský. Čestným předsedou českého PEN klubu se stal Václav Havel. Dlouholetého úspěšného předsedu PEN klubu Jiřího Stránského vystřídal od roku 2006 básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček. V začátcích znovuobnoveného PEN klubu bylo třeba obnovit vztahy se spisovateli různých zemí, zejména se západními sousedy, jež minulý režim na dlouhou dobu přerušil. V květnu 1990 se na dobříšském zámku konalo setkání českých a německých spisovatelů, tradiční čtení autorů Skupiny 47 – Wernera Richtera, Güntera Grasse a dalších německých autorů. Největší polistopadovou událostí mezinárodního významu, kterou uspořádal český PEN klub, byl pražský mezinárodní kongres PEN klubů. Uskutečnil se ve dnech 6.–12. listopadu 1994 pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla. Byl kongresem diskusním s hlavním tématem „Literatura a tolerance“. V průběhu konání kongresu byla poprvé udělena Cena Karla Čapka za literaturu, která se od té doby uděluje pravidelně každý sudý rok. Poprvé tuto prestižní cenu, určenou nejvýznamnějším českým spisovatelům, výjimečně obdržely dvě velké osobnosti světové literatury – německý spisovatel Günter Grass a americký prozaik Philip Roth. Vedle tohoto ocenění je od roku 1996 udílena Cena PEN klubu za celoživotní dílo, kterou vystřídala obdobná cena s názvem Vlastní cestou; je udílena v každém lichém roce. Oceněním polistopadové práce českého PEN klubu bylo i zvolení českého zástupce Jiřího Gruši prezidentem mezinárodního PEN klubu na dvě funkční období (2003–2009). Významnou aktivitou nového vedení českého PEN klubu byla celková rekonstrukce Domu bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Český PEN klub má dnes 200 členů; dvanáctičlenné prezidium v čele s předsedou pracuje v několika výborech. Nejvýznamnější z nich je výbor pro vězněné spisovatele. Ten vyhledává a zveřejňuje případy perzekvovaných a utiskovaných slovesných tvůrců a žádá jejich vlády o svobodu pro ně. Dnes je České centrum Mezinárodního PEN klubu aktivní součástí celé sítě celosvětového společenství s ústředím v Londýně (145 center ve 104 zemích; zastupují kolem 20 000 autorů). Rozvíjí Čapkovo dědictví, stará se o sbližování spisovatelů, národů, států a kultur. {/mprestriction}  Autor je básník a literární historik.

Čas načtení: 2024-07-27 17:13:19

Hranička, Josef

Autor: agnes Datum: 27.07.2024 17:13:19 Příjmení:Surname:HraničkaHranickaJméno:Given Name:JosefJosefJméno v originále:Original Name:Josef HraničkaFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník in memoriamColonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.03.1903 Vlašim / 11.03.1903 Vlasim / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:05.06.1940 La Neuville-Roy (Oise) / 05.06.1940 La Neuville-Roy (Oise) / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- vojenský a civilní pilot- military and civilian pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- před válkou pilot dopravní společnosti ČSA- sestřelen nepřátelským stíhačem během bojového letu v prostoru Compiègne na letounu Morane-Saulnier MS.410 (No 1035)- before the war pilot of CSA airline- shot down by enemy fighter during combat flight in Compiègne area on Morane-Saulnier MS.410 (No 1035)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie, Svět křídel, Cheb 2008, ISBN 978-80-86808-51-2https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hrani%C4%8Dka2-svetova.blogspot.comwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/874

Čas načtení: 2024-09-29 17:43:42

Sedláček, Alois

Autor: agnes Datum: 29.09.2024 17:43:42 Příjmení:Surname:SedláčekSedlacekJméno:Given Name:AloisAloisJméno v originále:Original Name:Alois SedláčekFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník in memoriamColonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:31.05.1914 Býkovice / 31.05.1914 Býkovice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:27.10.1941 Irské moře27.10.1941 Irish SeaNejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - navigátor - navigatorJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul při havárii během cvičného letu na letounu Blackburn Botha Mk.I (L6264) nad Irským mořem, jeho tělo bylo nalezeno 9.12.1941 nedaleko Stranraer- died in a crash during a training flight on a Blackburn Botha Mk.I aircraft (L6264) over the Irish sea, his body was found 9.12.1941 near StranraerSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2.www.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1231https://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/428www.rafaci.czwww.cwgc.org

Čas načtení: 2024-11-06 07:26:05

Může světová válka trvat tisíc let?

Jak by civilizace vypadala, pokud by světová válka trvala tisíc let a na světě by zbyl po této válce jenom milion lidí? Pokud by světová válka trvala tisíc let a po ní by na světě zůstalo jen milion lidí, byla by civilizace pravděpodobně výrazně odlišná od té, jak ji známe dnes. Taková dlouhá válka by… Číst dále »Může světová válka trvat tisíc let?

Čas načtení: 2025-04-17 11:28:47

Světová sezona OPEN MČR Supermoto odstartuje v Rakousku

Zimní pauza se definitivně blíží ke svému konci a o víkendu 26. – 27. dubna odstartuje další sezona mezinárodního republikového mistrovství OPEN MČR Supermoto. Na startovní [...]

Čas načtení: 2019-06-10 05:00:00

Druhá světová válka – nejlepší strategie posledních 20 let

První světová válka vnesla do válečných konfliktů mnoho nových strategických prvků. V jiných herních žánrech se již svých zástupců dočkala, nicméně real-time strategie mezi ně zatím nepatří. Druhá světová válka je tak stále populárnějším tématem a za posledních dvacet let herní průmysl vyprodukoval ...

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-23 15:09:00

Společnost Hisense získala ocenění Red Dot Award 2024 a iF Design Award 2024 za solární dálkový ovladač ERF6A66

Čching-tao (Čína) 23. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky, s hrdostí oznamuje, že solární dálkový ovladač ERF6A66 získal ocenění Red Dot Award for Product Design 2024 a iF Design Award 2024 za své inovativní a ekologicky přívětivé řešení solárního nabíjení, díky kterému je život v domácnosti šetrnější k životnímu prostředí, příjemnější a bez stresu.Solární dálkový ovladač ERF6A66, jehož systém napájení je šetrný k životnímu prostředí, shromažďuje světlo z okolí prostřednictvím amorfního křemíkového solárního panelu a přeměňuje ho na elektrickou energii. Energie se ukládá do vestavěného lithiového kondenzátoru, což prodlužuje životnost baterie. V prostředí osvětleném slunce se dokáže nabíjet sama bez ručního zásahu. Zásluhou technologie snímání světla televizoru dokáže dálkový ovladač využívat funkci inteligentního podsvícení, díky které je pro uživatele použití dálkového ovladače v tmavém prostředí mnohem příjemnější.Dálkový ovladač Hisense ERF6A66 je kompatibilní s televizory Hisense UX, U7 a U8 na evropských a oceánských trzích, navíc se pyšní elegantním a geometrickým provedením, které je charakteristické kompaktním tvarem a ergonomickým pocitem v ruce. Panel pro solární nabíjení byl vytvořen tak, aby zapadl do jakékoli domácnosti, a je strategicky umístěn na horní ploše, což odpovídá zvyklostem uživatelů a optimalizuje účinnost solární plochy. Elegantní integrace solární plochy a hlavního těla dálkového ovládání nejenže přispívá k úžasnému vzhledu, ale také chrání před možným poškozením ze strany prachu a vody, což zaručuje odolnost a dlouhou životnost.Red Dot Award in Product Design a iF Design Award patří mezi nejslavnější světová ocenění na poli designu a udělují se výrobkům, které vynikají designem, kreativitou a inovacemi. Tato ocenění podtrhují závazek společnosti Hisense k udržitelnému rozvoji, úžasnému designu a inovacím.Kromě získávání ocenění se společnost Hisense, oficiální partner UEFA EURO 2024™, snaží poskytovat fanouškům prostřednictvím svých inovativních televizních produktů a domácích spotřebičů pohlcující zážitky ze sledování zápasů. Nedávno zahájila kampaň značky Hisense „BEYOND GLORY" UEFA EURO 2024™, která zdůrazňuje snahu společnosti dodávat spolehlivé produkty s bezkonkurenční kvalitou s cílem zlepšit každodenní život.O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky. Portfolio společnosti Hisense zahrnuje multimediální produkty (se zaměřením na chytré televizory), domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie. Také v roce 2023 si značka Hisense udržela druhou příčku na celosvětovém žebříčku dodávek televizorů. Společnost Hisense prochází intenzivním rozvojem a momentálně již působí ve více než 160 zemích.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2419209/Hisense_ERF6A66_Solar_Remote_Control_receives_both_the_Red_Dot_Award_for_Product_Design_2024_and_iF.jpg KONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-09-16 22:41:45

Volkswagen Užitkové vozy na IAA 2024: Světová premiéra nového Transporteru a spousta dalších novinek

Volkswagen Užitkové vozy vystavuje na veletrhu IAA Transportation 2024 v Hannoveru široké spektrum nových modelů. Největší veletrh užitkových vozidel na světě (17. až 22. září) je především místem světové premiéry zcela nově vyvinutého modelu Transporter. U nového modelu ID. Buzz Pro s dlouhým rozvorem náprav zajišťuje suverénní dojezd nová sada akumulátorů o kapacitě 86 kWh, která je […]

Čas načtení: 2024-10-12 08:40:44

Pavlát, Josef

Autor: agnes Datum: 12.10.2024 08:40:44 Příjmení:Surname:PavlátPavlatJméno:Given Name:JosefJosefJméno v originále:Original Name:Josef PavlátFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:major in memoriamMajor in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:27.11.1914 Velké Karlovice / 27.11.1914 Velke Karlovice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:03.09.1942 Plymouth DD.MM.RRRR Plymouth Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- letecký mechanik- aircraft mechanicJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zemřel v nemocnici na leukémii- died in hospital of leukaemiaSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources: RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu, 7. část - Černá kronika čs. letectva v RAF 1940-1945, Svět křídel, Cheb 2004, ISBN 80-86808-12-2https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Pavl%C3%A1twww.velkekarlovice.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1136www.cwgc.org

Čas načtení: 2024-11-22 11:41:10

Zalužnyj: Třetí světová válka již začala

„Třetí světová válka začala,“ prohlásil podle serveru Politico bývalý vrchní velitel ukrajinské armády Valerij Zálužný během akce. (Foto: Flickr) Řekl: „Dvě velmoci, Rusko a... Článek Zalužnyj: Třetí světová válka již začala se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-10 09:12:04

Kdy zde bude další světová válka?

Daně, clo, poplatky, pokuty atd. mají bohatým brát, aby se mohlo tak chudým dát je třeba snížit veliké ekonomické rozdíly mezi lidmi jinak zde bude další světová válka. Vaše úvaha vyjadřuje pohled na sociální a ekonomickou nerovnost, která je jedním z klíčových problémů současné společnosti. Téma přerozdělování bohatství prostřednictvím daní, cel, poplatků a dalších mechanismů… Číst dále »Kdy zde bude další světová válka?

Čas načtení: 2024-12-19 08:28:00

Společnost Hisense představí na veletrhu spotřební elektroniky CES 2025 budoucnost chytrého bydlení s „Umělou inteligencí pro váš život"

Čching-tao (Čína) 19. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, přední světová značka v oblasti spotřební elektroniky a domácích spotřebičů, se chystá na veletrhu spotřební elektroniky CES 2025 nově definovat chytřejší bydlení. Bude tomu tak díky ambicióznímu debutu v oblasti umělé inteligence, který bude podpořen přehlídkou jejích nejnovějších inovací.Společnost Hisense, uznávaná jako světová jednička na trhu televizorů s úhlopříčkou 100 palců a víc (254 centimetrů), udává celosvětový trend v oblasti velkoplošných obrazovek se stále bohatšími zážitky. I když jsou specifikace produktů důležité, Hisense neustále posouvá hranice, aby vylepšila každý zážitek, a spojuje se s lidmi tam, kde tráví svůj čas. Vytváří produkty, které umocňují nejvýznamnější životní okamžiky a jsou dosažitelné všem.Pro společnost Hisense není umělá inteligence jen vizí funkce, ale také páteří produktových inovací, které mají zjednodušit život a učinit každý okamžik nezapomenutelným. Díky integraci technologie AI se špičkovým systémem Hi-View AI Engine může společnost Hisense každému poskytovat autentičtější, mimořádně detailní a živý zážitek ze sledování. Umožňuje plynulé zapojení do zlepšení každodenních zážitků a přináší bezkonkurenční energetickou účinnost.Od 7. do 10. ledna bude společnost Hisense v Centrální hale, stánku 16625 v Las Vegas Convention Center (Sjezdovém centru v Las Vegas) prezentovat nejnovější převratné technologie a nabídne pohled do budoucnosti jedinečných zážitků z životního stylu řízených umělou inteligencí.Klíčovým tématem stánku společnosti Hisense je aplikace technologie AI na základě scénářů. To posiluje její vedoucí postavení v oblasti televizorů a odborné znalosti v oboru poskytování vynikající kvality obrazu a zároveň návštěvníkům poskytuje přímou zkušenost se zapojením AI při přeměně moderního životního stylu. Společnost Hisense představí 17 poutavých zážitků a 59 technických zajímavostí a odhalí vynikající sadu prvotřídních produktů, včetně televizorů ULED MiniLED, laserových televizorů a dalších chytrých domácích spotřebičů, spolu s pokročilými aplikacemi v oblasti automatizace, velkoformátových komerčních monitorů, zdravotnictví a energetických systémů.Na úvod veletrhu CES 2025 uspořádá společnost Hisense exkluzivní tiskovou konferenci 6. ledna od 9:00 do 9:45 tichomořského standardního času v Jasmine Room v Mandalay Bay, den před oficiálním zahájením veletrhu CES.Hisense na veletrhu CES 2025Termín konání akce: 7. až 10. ledna 2025Místo konání: Las Vegas Convention Center, Central HallPodrobnosti o stánku: Hisense na stánku 16625O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky. Podle společnosti Omdia se Hisense umístila na 2. místě v celosvětovém žebříčku celkových dodávek televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100 palců a více. Společnost rychle expandovala a působí ve více než 160 zemích. Specializuje se na multimediální zboží, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2582945/Hisense_redefine_smart_living_CES_2025_theme__AI_Your_Life.jpg KONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com 

Čas načtení: 2025-04-06 11:18:03

Odtajněný telefonát: 3. světová válka pro mír?

Exkluzivní rozhovor pro Zákony bohatství, s profesorem Peterem Staňkem: 3 SVĚTOVÁ VÁLKA PRO „MÍR“? Jak to vidí se zbrojním průmyslem? Evropskými elitami? A skutečnými... Článek Odtajněný telefonát: 3. světová válka pro mír? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-06-17 11:32:00

Společnost Hisense předvádí své postavení lídra na trhu: Nápis „Televize značky Hisense s uhlopříčkou 100 palců je světová jednička" se objevuje na stadionech během Mistrovství světa ve fotbale klubů FIFA 2025™

Čching-tao (Čína) 17. června 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, přední světová značka v oblasti spotřební elektroniky a domácích spotřebičů, na sebe poutá pozornost celého světa. U hřišť na stadionech, kde se odehrává Mistrovství světa ve fotbale klubů FIFA™ 2025, se totiž objevil výrazný slogan „Televize značky Hisense s uhlopříčkou 100 palců je světová jednička". Zmíněné poselství podtrhuje vedoucí postavení značky v oblasti technologií pro velkoformátové obrazovky.Podle údajů společnosti Omdia za 1. čtvrtletí roku 2025 se firma Hisense z hlediska podílu na objemu televizorů s úhlopříčkou 100 a více palců i televizorů typu MiniLED umístila na prvním místě na světě. Celkově drží 56,7% podíl, u televizorů typu MiniLED zase podíl 29,6%.Společnost Hisense si v letech 2023, 2024 a v prvním čtvrtletí roku 2025 udržela a stále udržuje vedoucí postavení na trhu televizorů s úhlopříčkou 100 a více palců. Díky neustálým inovacím v oblasti podsvícení a zobrazovacích technologií se navíc společnost vyšvihla také na první místo v segmentu televizorů typu MiniLED.Řada televizorů ULED MiniLED U7, která dále posiluje vedoucí postavení společnosti Hisense jak v segmentu 100 a více palcových televizorů, tak i MiniLED televizorů, je navržena pro sportovní a herní nadšence. Je vybavena technologií Mini-LED PRO, která poskytuje hlubší kontrast, vyšší jas a větší detaily obrazu než standardní LED televizory. Díky hernímu režimu 165Hz Game Mode Ultra a kinematografickému výkonu nabízí řada U7 pohlcující zážitek ze sledování, a uživatelé si tak mohou vychutnat každý okamžik naplno.Jakožto oficiální partner Mistrovství světa ve fotbale klubů FIFA 2025™ využívá společnost Hisense globální scénu k posílení emočního propojení se sportovními fanoušky a ke zvýšení viditelnosti značky. Tento globální růst podporuje rozsáhlá mezinárodní přítomnost společnosti. Hisense totiž působí ve více než 160 zemích světa, provozuje 36 průmyslových parků a 31 výzkumných a vývojových center, která zajišťují lokalizované inovace a špičkovou výrobu.Díky inovativním produktům a silnému sportovnímu marketingu pomáhá společnost Hisense globálním spotřebitelům „vychutnat si každý okamžik", a přenáší tak vzrušení ze stadionu přímo do domácností po celém světě.O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky. Byla založena v roce 1969 a aktuálně působí ve více než 160 zemích. Specializuje se na multimediální zboží, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie. Podle společnosti Omdia se společnost Hisense v letech 2022 až 2024 umístila na 2. místě na světě v celkových dodávkách televizorů a v letech 2023 až v prvním čtvrtletí roku 2025 na 1. místě v segmentu televizorů s úhlopříčkou 100 a více palců. Společnost Hisense je prvním oficiálním partnerem Mistrovství světa ve fotbale klubů FIFA 2025™, a proto se zavázala ke globálnímu sportovnímu partnerství jakožto prostředku pro propojení s publikem po celém světě.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2711218/HISENSE_100_TV_GLOBAL_No_1.jpg KONTAKT: Haoyu Liu, haoyu.liu@rfcomms.com

Čas načtení: 2019-06-26 00:00:00

Pomellato a Chiara Ferragni v kampani: „Pomellato Sisterhood Initiative“

Pomellato, inovativní** milánská značka šperků** a Chiara Ferragni, nejznámější světová blogerka, hrdě představují „Pomellato Sisterhood Initiative" podpořené kampaní, kterou zvěčnila světová fotografka a feministka Cass Bird. Italka Chiara Ferragni, která je již nějakou dobu módní návrhářkou a úsp ...

Čas načtení: 2017-05-17 00:00:00

Škoda Karoq v přímém přenosu již zítra večer!

Světová premiéra vozu Škoda KAROQ bude automobilkou ŠKODA Auto představena dne 18. května 2017 ve Stockholmu, přičemž bude prezentace přenášena živě po internetu od 19.00 hodin. Světová premiéra nového kompaktního SUV ŠKODA KAROQ bude mít cca 45 minut a bude vysílána živě na stránce ŠKODA Storybo ...

Čas načtení: 2023-12-20 10:00:34

World Of Dance: Největší světová taneční značka je už i v ČR

World Of Dance – přední světová značka tanečních soutěží a televizních reality show už oficiálně působí i v Česku. Pojďme si ji představit. Je jen málo tanečníků, kteří nikdy nezaznamenali název World Of Dance. Jenže každý má s touto značkou spojeného něco trochu jiného. Někdo si vybaví taneční soutěž, někdo televizní pořad, někdo videa na […] Článek World Of Dance: Největší světová taneční značka je už i v ČR vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2021-09-28 20:30:52

Pavel Smutný: Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn

Pavel Smutný, český právník, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění poskytl rozhovor u příležitosti premiéry oratoria Nádech věčnosti zkomponovaného českým skladatelem Janem Zástěrou. Uvedení tohoto díla podpořil Bohemia Heritage Fund, fond sloužící podpoře českého umění, který Pavel Smutný založil.   Než se dotkneme otázek souvisejících s českou historií, dalšímu směřování a odpovědi na otázku jací jsme a jací bychom měli být, pojďme se nejprve vrátit k nedávnému výročí 1100 let od násilné smrti svaté Ludmily. U této příležitosti proběhla světová premiéra oratoria Nádech věčnosti, zkomponovaného mladým autorem Janem Zástěrou, který je autorem jak hudby, tak libreta a zároveň i dílo dirigoval. Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice nejvyšší a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. Jsem nesmírně rád, že u této příležitosti zazněla tak krásná, výpravná, optimistická a povzbudivá hudba. Libreto odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jedinečný český humor. Moc děkuji za podporu a záštitu prezidenta Miloše Zemana, protože samotné provedení díla ve Vladislavském sále Pražského hradu zásadně přispělo k symbolice a státnosti. V hlavní postavě Ludmily, kněžny a světice, zazářila Soňa Červená. Málokdo ví, že nové oratorium je po Janáčkově Osudu v Národním divadle a inscenaci 1914 ve Stavovském divadle již třetím dílem, kterým se tato naše velká umělkyně inspirovala.      Během slavnostního večera jste řekl, že jsou časy, kdy se daří a jsou časy, kdy se nedaří. Mám pocit, že navzdory loňskému těžkému covidovému roku se nám celkově daří dobře, jen si to neuvědomujeme. V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují businessu či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí a padlo a zemřelo. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?   Jste Čech, ale nikoliv nacionalista. A vždy dodáváte, že jste přesvědčeným Evropanem.  A vaším třetím rysem je věčný optimismus. Jsem přesvědčen, že český národ má stále co říct. Potřebujeme dějiny, potřebujeme je znát a potřebujeme se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pohled do minulosti nestačí. Česká minulost nedává jednoznačnou odpověď na to, co bychom měli být. Doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár odkazů tedy najdeme, ale není jich dost. Zároveň se ovšem profilovaly významné rysy českého národa, na kterých můžeme stavět. Jmenoval bych zejména technické nadání a schopnosti, kreativitu, specifický humor. Pojďme stavět moderní identitu na těchto unikátních pozitivních vlastnostech. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Talentovaný umělec a autor oratoria Nádech věčnosti, Jan Zástěra, je pouze jedním z nich. Myslím, že dobrá doba opět přichází.   Jak tedy vnímáte současné přelomové období v globálním kontextu? Přicházíme do období, kdy budeme muset sami definovat české téma. Vliv supervelmocí na každodenní dění v naší zemi oslabuje. Posledních 30 let se debata často redukovala na názory prezentované dvěma nesmiřitelnými tábory, „proamerickým“ a „proruským“. A dále jsme se upnuli k myšlence, že řešení naší otázky lze redukovat na rovnici Evropská unie plus kapitalismus. K těmto dvěma cílům jsme primárně směřovali. Nyní shledáváme, že problémy má jak EU, tak kapitalismus samotný. Teorie o konci dějin či vítězství liberalismu jsou dávno překonané. Tato situace může být nazírána jako ohrožení, já a mnozí ostatní v ní vidíme příležitost, jak přemýšlet o moderním českém údělu. Není to o tupém nacionalismu či o izolacionismu a uzavírání v české kotlině. Stále opakuji, že Česká republika má světu co nabídnout. Z Izraele si můžeme vzít příklad, jak lépe naše dovednosti a schopnosti světu nabízet. Vždyť dnes už se mluví s velkým respektem o České republice jako evropském lídrovi v oblasti AI (umělé inteligence), v budoucnu se s námi počítá jako líhní pro špičkové IT odborníky. Naše různá řešení v oblasti technologií patří k nejlepším na světě. Pojďme tedy stavět novodobou českou identitu na vlastnostech, které chceme podporovat.    Jakými Čechy tedy máme být? Pojďme si zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Pojďme využít našich znalostí a svést se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. A inspirujme se od Izraele a využijeme všech příležitostí, které nám tento vzájemný blízký vztah nabízí. Vždyť židovský národ byl součástí české kultury od samého prvopočátku české státnosti a nyní díky úzkému spojení s Izraelem stále zůstává naší součástí. Opravdu máme na čem stavět.   Autorka je členkou výkonné rady Česko-izraelské smíšené obchodní komory, kde vede sekci Věda, výzkum a inovace. Působí jako koučka a lektorka. Je rovněž členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy. Již více než 10 let se věnuje podpoře žen a propojování akademické sféry a businessu. Jejím nejnovějším koníčkem šíření izraelského konceptu Sebevědomé sebeobrany v České republice.

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-17 14:03:09

Velký knižní čtvrtek se uskuteční 15. října, soustředí se především na tuzemské autory

Domácí a světová beletrie, pokračování úspěšných sérií, krimi, populárně-naučná literatura i literatura faktu, poutavé vzpomínky, inspirativní knížky pro děti a mládež… V TOP šestnácti titulech vybraných na podzimní Velký knižní čtvrtek tentokrát převažují knihy tuzemských autorů. Součástí kolekce podzimního Velkého knižního čtvrtku je pátý díl nejúspěšnější humoristické série posledních let o „poslední aristokratce“ Aristokratka u královského dvora. Evžen Boček tentokrát své hrdiny zavede až na audienci u skutečné královny a nechá je prožívat mnohá veselá dobrodružství. Podstatně vážnější témata nastoluje geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek. V knize Jak přejít řeku shrnuje své úvahy o společnosti, přírodě a nás samých. Další český autor, Josef Formánek, přichází s románem Kniha o tichu, v němž píše o svých nejbližších, o pádech i vzletech, o zvláštních náhodách, které se stávají, o věcech mezi nebem a zemí, o tichu a klidu, o tajemství nalezeném v údolí volavek. Ostřílený reportér Jakub Szántó se ve své druhé knize Z Izrastiny s láskou. Reportérem mezi dvěma zeměmi vyznává z náklonnosti k Izraeli, Palestině a jejich obyvatelům. Nechybí jeho osobitý sarkastický a sebeironizující tón ani bohatá příloha snímků, které nashromáždil. Romány bývají nejen úspěšné, ale také hojně diskutované. V novince Republika vychází David Zábranský z nedávných společenských a politických otřesů na Slovensku vyvolaných vraždou mladého novináře. Vztahy mezi jednotlivými postavami, inspirovanými skutečnými aktéry událostí, se odehrávají na pozadí obecnějších aktuálních jevů, jako je role médií, klimatická krize, mezigenerační konflikt a rostoucí síla ženského hnutí. Petr Sagitarius, Čech s polskými kořeny, autor akčních krimi novel z „divokého“ východu Česka, ve své kriminální trilogii Trujkunt zavede čtenáře až na nejvýchodnější cíp naší země, trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Major ostravské kriminálky Roman Saran tam řeší spletité případy, které provázejí velmi neobvyklé okolnosti. Pro fanoušky sportu a fotbalu je určena kniha Zdeňka Zikmunda Bican proti Hitlerovi. Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava nabízející podrobný pohled na nejpopulárnější sport u nás v tomto období, včetně dosud neznámých informací a řady dokumentárních dobových fotografií. Český typograf, grafik a též hudebník František Štorm stvořil ilustrovaný stavební deník – Stavitelé. Knížka je volnou kompilací všedních zápisků a vnitřních pocitů zažívaných během rekonstrukce starého domu, její součástí je 36 kreseb tesařskou, zednickou a truhlářskou tužkou čtvercového formátu; geometricky univerzální dlaždicová kukátka otevírají čtenáři poněkud patafyzický pohled na průběh stavby. Michaela Hošková v knize Matěj maluje mapy otevřeně, přitom ale s nadhledem, popisuje život s autistickým synem. Vypráví příhody plné odsudků a odmítnutí, stejně jako pochopení, lidsky zásadních setkání a dílčích pokroků a radostí. Světová literatura Americký spisovatel, scenárista, novinář, držitel Pulitzerovy ceny Lawrence Wright ve svém prorockém thrilleru Na konci října, který se odehrává v indonéském internačním táboře Kongoli, varuje před arogancí moci a křehkostí civilizace. Román irské autorky Sally Rooneyové Normální lidi nominovaný na Booker Prize, vypráví o vzájemné fascinaci, přátelství a lásce. Stejně jako ve své prvotině Rozhovory s přáteli autorka opět kombinuje otevřený vhled do složitostí lidského života s břitkým vtipem a sarkastickým nadhledem. Literatura faktu V knize Labyrint z ledu. Triumf i tragédie polární výpravy A. W. Greelyho Buddy Levy na základě podrobného výzkumu přibližuje strastiplnou cestu výzkumné polární expedice, která s optimismem vyplula v roce 1881, aby nakonec skončila nejstrašlivější tragédií v dějinách dobývání Arktidy. Výprava do zálivu Lady Franklinové chtěla probádat na mapě dosud nevyznačená místa v Arktidě. Gad Šimron, izraelský novinář, spisovatel a bývalý agent Mosadu, v dramatu Exodus podle Mosadu píše o tajné akci, které se sám zúčastnil a která v 80. letech zachránila tisíce etiopských Židů. Čtenáři se také dostane do rukou Reniin deník. Renia je mladá dívka, která sní o tom, že se stane básnířkou. Jenže Renia je Židovka, žije v Polsku a je rok 1939... Autorka Renia Spiegel je označována za „polskou Annu Frankovou“. Literatura pro děti a mládež Dan Brown si odskočil od dobrodružství profesora Langdona a vydává svou první dětskou knížku Divoká symfonie! Bohatě ilustrovaná kniha je složena z půvabných, hravých básniček, v nichž maestro Myšák se svou věrnou taktovkou seznamuje čtenáře se zvířecími kamarády, od gepardů a klokanů až po slony a velryby. Ilustrace Susan Batoriové dodávají knize humor a interaktivní aplikace pro chytré telefony umožňuje knížku číst i s doprovodem autorových orchestrálních skladeb věnovaných jednotlivým zvířátkům. Originálně ilustrovanou knihu Archistorie. Vyprávění o architektuře napsala varšavská architekta a teoretička architektury Magdalena Jeleńska pro své čtyři děti a původní vydání získalo titul Nejkrásnější kniha roku. Archistorie srozumitelně vysvětlí na desítkách příkladů z dávné historie i současnosti základní architektonické formy, typy budov a seznámí se stavebními materiály. Informace o Velkém knižním čtvrtku a jednotlivých titulech najdete ZDE.