EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Bol otvorený človek a nikdy sa nebál úprimnosti.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-04-04 17:00:01
Těhotenství v Osvětimi: Novorozenec neměl šanci přežít, vyčerpané ženy kojit nezvládaly
Pokud přijela do koncentračního tábora těhotná Romka nebo Židovka, okamžitě byla poslaná do plynové komory. Pokud šlo o politické vězeňkyně, měly obvykle povoleno dítě porodit, nikdo se však nestaral o to, zda přežije, či nikoliv. Stravu pro něj nikdo nezajišťoval, stejně tak ošacení či další nezbytné potřeby. Chyběly plenky, léky. Podvyživené ženy neměly mnohdy šanci kojit, jejich tělo sotva zvládalo přežít. Potomci nacistických katů: právník Rolf Mengele smrt svého otce uvítal. Vyřešila mu letité dilema Číst více Mengeleho fascinovala dvojčata Některé novorozené děti byly rovnou předávány šílenému doktorovi Josefu Mengelemu k drastickým pokusům. Vůbec nejvíce ho fascinovala dvojčata, a právě proto se rozhodl, že je bude testovat. Neštítil se ničeho. Testoval na nich dokonce nemoci, jako je tyfus nebo tuberkulóza. Snažil se zjistit, jestli na ně reagují podobně. Porovnával jim genitálie, amputoval končetiny či odebíral jednotlivé orgány. Nebyla to však jen dvojčata, která čekal v táboře krutý osud. Samy ženy se po porodu mnohdy rozhodly své novorozené dítě usmrtit, například pro něj sehnaly morfium. Aby netrpělo tak jako ony, aby nezemřelo hladem či zimou. Konec mu raději přichystaly hned. Potomci nacistických katů: Heider Heydrich se za činy otce neomlouvá. Vybral si svoji cestu Číst více Tajné potraty bez umrtvení V tom jim mnohdy pomáhala právě Gisella Perl, která měla sice od Mengeleho příkaz, aby těhotné a novorozence předávala na pokusy, ona však po nocích tajně prováděla potraty holýma rukama, ženám bez umrtvení a v katastrofických podmínkách. Před jistou smrtí zachránila stovky žen. Když došlo na situaci, že žena tajně porodila, pomohla jí Gisella dítě usmrtit. Často novorozence holýma rukama uškrtila. Nechtěla přihlížet násilí na těhotných a dětech. V rozhovoru pro The New York Times přitom prozradila, že právě těhotné ženy Mengelemu často důvěřovaly. Doufaly, že se jim dostane zvláštního zacházení. „Ženy začaly utíkat přímo k němu a hlásily mu, že jsou těhotné. Tyto byly všechny odvezeny do výzkumného bloku, aby je nacisté používali jako pokusné králíky, a pak byly rovnou dva lidské životy vhozeny do krematoria,“ řekla. Zdroj: redakce, nytimes.com, history.com, ushmm.org, timesofisrael.com KAM DÁL: Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit.
Čas načtení: 2023-11-30 09:35:00
Starý zákon zaznamenává dva velmi ambiciózní, leč zcela odlišně zacílené stavební projekty, jejichž architektura fascinovala dlouhá staletí a …
Čas načtení: 2019-12-15 11:14:48
Co pro vás znamená váš pes? Psím hrdinou může být každý.
U některých knih bezmyšlenkovitě vynecháváme úvody a vrháme se do děje. Ale tuhle jsem poctivě přečetla od začátku do konce. Úvod sympatické autorky a novinářky Laury Greavesové jako by otevřel smysl poselství celé knihy. Když totiž vidíte ve zprávách oslavovaného hrdinného psa a pak se podíváte na toho svého gaučáka, možná slepě na první pohled zatoužíte, zdali by i on nemohl být tak trochu víc „hrdinou“. Jenže on už je a vy to možná jen právě teď nevidíte. Jsou totiž cesty a způsoby, jak vás dělá šťastnější, nese za vás některá břímě a úžasně vám vyplňuje život. Část mého života vyplnil německý ovčák. Nebyl čistokrevný, ale křížený mohutnější rasou, a tak na první pohled pro neznalé působil jako těžkopádné nebezpečné zvíře. Byl to ale báječný, zlatý, inteligentní pes a výborný společník. Fascinovala mě na něm ta jeho bystrost! Jak se snadno učil a všemu porozuměl. A jak intuitivně jednal v situacích, které jsem jako člověk včas nezaregistrovala. Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka s dětmi. Mladší dcerce byl asi rok a půl, v tom horku měla na sobě jen bodýčko s plínkou a bosýma nožkama nemotorně cupitala po trávníku. Až zašla směrem k malému chodníčku před dveře garáže. Všichni jsme byli poblíž. Nenechali bychom toho prcka bez dozoru. Ale náš pes byl bystřejší! Holčičce se ty její malé nožky zamotaly a ona dopadala na zadeček. Pořád byl vyplněný plínkou, dopad by nebyl bolestivý, nicméně pes jednal intuitivně. Asi zlomek vteřiny před tím si lehl těsně pod ni, takže dopadla jak do měkkých peřin. A smála se. Dodnes nechápu, jak to vycítil a stihl. Zvedla se, pokračovala v chůzi, stejně jako pes, jako by se nic nedělo. To je můj příběh. Psí hrdinové Laury Greaves jsou plné mnoha dojemných opravdových příběhů, které se udály v různých částech světa a nejednou byly také medializované. Pes nejen jako společník, ale i ten, který se dokázal pro lidský život obětovat. Laura vypráví o jednom z nich, který vycítil blížící se epileptický záchvat své paničky, nebo o dalším, který svými zuby popadl malé dítě za plínku a odstrčil jej z cesty jen proto, že zavčasu zaregistroval blížícího se smrtelně jedovatého hada. Dítě zachránil bez úhony, had se však zakousl svými jedovatými zuby do psa. Měl na mále, ale nakonec byl zachráněn. Anebo jeden z opravdu silných příběhů fenky Kabang, který řada z nás před časem sledovala v médiích. Pouliční fena z Flipín, v zemi, kde kvůli chudobě často psí maso končí na lidském talíři, se díky záchraně dvou děvčátek na úkor vlastního zmrzačení, stala hrdinkou a inspirací pro řadu lidí na celém světě. Díky pomoci ze zahraničí Kabang absolvovala operace ve Spojených státech, aby dále mohla důstojně žít a vrátit se domů. Už předtím jsem viděla její fotografie a četla příběhy, ale toto emotivní video až teprve nyní (pozor, je zde zfilmovaná rekonstrukce, jak došlo k onomu ošklivému zranění psího čenichu!) V knížce si také přečtete o muži, který byl přiveden v nemocnici do umělého spánku a probudil ho z něho až štěkot jeho milovaného psa. „Ten, kdo právě seděl u Andyho postele – a vždycky tam někdo seděl – , přiložil svůj telefon k Andyho obličeji v naději, že jeho utlumený mozek zaregistruje Teddyho na druhé konci. Tyto „hovory“ sloužily spíš Teddymu než Andymu. Pejsek se na svého páníčka zlobil a Andyho rodina mu tímto způsobem chtěla ukázat, že Andy je tu stále pro něj, i když možná nevnímá. Nikdo netušil, zda Andy nějaké zvuky vůbec slyší, natož zda si uvědomuje, že oním štěkáním a ňafáním mu jeho pes sděluje: Mám tě rád! Vrať se ke mně domů! Ale Andy to slyšel. Po čtyřech dnech v umělém spánku, během jednoho z hovorů s Teddym, se Andy začal probouzet. O tři dny dříve, než plánovali lékaři. Během odstraňování hadiček a infuzí Andy udivil lékařský tým ještě víc, protože se dožadoval, aby mohl vidět svého psa.“ (160-161) Na jednu knížku by všechny krásné příběhy nestačily, ale Laura Greavesová jich nabízí v této publikaci alespoň šestnáct. Všechny jsou určeny k poctě našim němým přátelům. Udělali a dělají toho pro nás hodně. Někdy to bereme jako samozřejmost. Ale proč ne. Ano, buďme k nim také samozřejmě laskavými a dobrými páníčky tak, aby náš společný vztah a život byl maximálně harmonický. Pes žije kratší život než člověk, ale vždycky po sobě zanechá nesmazatelnou stopu. A jeho odchod u srdce vždy bolí, jako by odcházel rovnocenný člen lidské rodiny. Pamatuji si, jak mi jedna kamarádka vyprávěla o tom, že doma měli fenu; také rasy německého ovčáka. Byla nepřátelská vůči ostatním, žárlivá na svého páníčka. Vzhlížela k němu téměř jako k bohovi. Když byl její poslední den, ležela vyčerpaně, ale čekala, vytrvale čekala, až se páníček vrátí domů. Tehdy si prý k ní sedl, vzal ji k sobě do klína a hladil. A ona, jak ucítila, že je konečně se svým milovaným člověkem, podívala se mu do očí a naposledy vydechla. Nechtěla odejít, dokud se s ním nerozloučí. Pokud to máte jako já: psi pro vás hodně znamenají, věřím, že vás tato kniha stejným způsobem zaujme a díky ní si vybavíte spoustu hrdinských příběhů vašich čtyřnohých přátel. Bez nich by byl život podstatně chudší. O autorce: Laura Greavesová je úspěšná novinářka, držitelka mnohých žurnalistických ocenění, která se s hrdostí označuje za “bláznivou pejskařku”. Více než dvacet let přispívala do různých australských i světových novin a časopisů a pracovala jako editorka časopisu Dog’s Life (Psí život). V současné době působí jako spisovatelka na volné noze a pravidelně přispívá do tištěných i internetových médií věnovaných domácím mazlíčkům, zejména pak psům. Je autorkou sbírek příběhů s názvy Incredbile Dob Journeys (Neuvěřitelné psí příhody) a Dogs with Jobs (Psi s posláním) a tří romantických humoristických titulů Be My Baby (Buď mou), The Ex-Factor (X-factor) a Two Weeks Til’ Christmas (Dva týdny před Vánoci), v nichž hrají velmi důležitou roli kurážní psí hrdinové. Laura Greaves, Psí hrdinové. Skutečné příběhy psů, kteří zachránili život svým páníčkům. Grada Publishing, 2019. MB
Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20
Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá
Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni. Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil. Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří. V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy. Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější… Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů. Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál. Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další. Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní? Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné. Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků… Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34
Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek. Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali. Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě. Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí. Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali. Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl. Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl. Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili. A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní? Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví. 2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje. Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli. Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo. Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření. Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou. V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později. Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému. Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem. Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře. Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám. „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě. Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený. Vytáhnu si blok. Začínáme. 3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze. Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal. Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl: „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“ Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě. Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest. Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle? Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým. Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií. „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“ Zdvořile jsem se uklonil. „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala. Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj. Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho. A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl: „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“ Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel. 4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet. Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨ Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru. Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu. „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje. Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba. „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny. „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“ „Děláš všechno, co dělal otec?“ „Snažím se.“ ¨ Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí. Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit. „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek. „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“ Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“ „Jak jsi to zvládl?“ „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“ Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards). Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-27 13:13:00
„Nejvíc běháme, když je nejhůř.” Citát z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla se stal inspirací pro první letošní premiéru souboru Cirk La Putyka. Premiéra pohybově-novocirkusové inscenace Runners v režii Víta Neznala s mezinárodním obsazením a scénografií v podobě obrovského běhacího pásu proběhne 8. června v cirkusovém šapitó Azyl78, které vyrostlo v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Tvůrci vzhledem k tématu doporučují divákům, kteří vedle samotného představení chtějí zažít něco navíc, aby přišli v pohodlné obuvi „Runners jsou o životě v běhu. O tom, jak se pořád za něčím honíme, neustále něco nestíháme, jak děláme příliš mnoho věcí najednou, ženeme se za těžko dosažitelnými cíli a nemůžeme se zastavit. Paradoxní ale je, že se před vším tím shonem snažíme utéct. Chodíme běhat, abychom si odpočinuli. V představení se zabýváme i během jako takovým a také se ptáme, zda jsme nebo můžeme být v dnešní zrychlené době šťastní,” vysvětluje Neznal, který je od roku 2020 kmenovým tvůrcem Cirku La Putyka a podílel se na většině jeho aktivit vznikajících v rámci iniciativy #kulturunezastavis v průběhu koronavirové krize. Z hlediska žánru Runners propojí pohybové divadlo s novým cirkusem podobně jako dosavadní režisérova tvorba. „Žánr pohybového divadla se přímo nabízí pro zpracování tématu života v běhu. Co se týče cirkusu, vždy mě fascinovala neustálá přítomnost risku a nebezpečí, což se pokusíme přinést i ve scénografickém řešení,“ dodává Neznal. Scénografie v podobě obrovského běhacího pásu, který byl na míru vyroben ve Velké Británii, hraje v představení klíčovou roli. „Vlastně se mi téma představení rodí spolu s ní a nejde to od sebe oddělit. Je pro mě východiskem k tématu, herecké tvorbě, autenticitě, zkrátka všemu,” říká režisér. V mezinárodně obsazené inscenaci se představí americká akrobatka Mandi Orozco, která působila několik let v Cirque du Soleil, americký akrobat a dlouholetý člen Cirku La Putyka Ethan Law, vítěz České taneční platformy 2019 Viktor Černický, Tina Afiyan Breiová, která spolupracovala se světoznámými režiséry (R. Olivan, T. Ryckewaert), a objev současné české taneční scény Sabina Bočková, nedávno nominovaná do úzkého výběru prestižního festivalu Aerowaves. „Obsazení je vždycky klíčové. V Runners jsme chtěli od začátku spojit taneční a cirkusový svět. Hledali jsme přibližně stejně staré performery, jako jsme my, tedy z generace třicátníků, kteří mají rozjetou kariéru, ale zároveň cítí, že ještě nejsou na jejím vrcholu a mají za čím běžet. Každý z nich má silný osobní příběh, se kterým pracujeme. Zároveň během zkoušení rád vycházím z improvizace a z toho, jací performeři jsou a co přináší. Hodně to stavím na jejich osobnostech, všichni jsou silné individuality,“ přibližuje Neznal výběr účinkujících. Od začátku spolupracují tvůrci s profesionálním trenérem Ianem Adensamem, který vede performery ke správné běžecké technice, k tomu, aby tělo zatěžovali co nejméně, nebo možná co nejlépe, protože běh je pro tělo zátěží vždy. „Radí nám také ohledně obuvi, stravy, zkrátka dělá vše pro to, abychom se v představení mohli věnovat i něčemu jinému než jen běhu. Soustředili jsme se především na to, jak běhat, aby performeři přestali myslet na to, že běží. Něčím jsme se inspirovali u vytrvalostního běhu, něčím u sprintu a přiznávám, že i my jsme se nechali strhnout knihou Zrozeni k běhu,“ dodává Neznal. Kolik kilometrů během představení performeři uběhnou, bude ale nejspíše jasné až na premiéře. Téma běhu prostoupí nejen samotné představení, ale i doprovodné akce: běhání s fanoušky Cirku La Putyka i diváky a podpora charitativního projektu. „Jakmile se o to začnete zajímat, je těžké tomu nepropadnout. Sám jsem v průběhu zkoušení začal běhat a hodně mi to pomohlo přemýšlet nad představením. Chtěl bych tento pocit nějak předat i divákům, tak možná jen řeknu, že nebude od věci, když přijdou na představení v pohodlné obuvi,“ uzavírá Neznal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26
Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží
Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem. V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál… Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu. Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci. Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období? To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude. Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci? Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky. Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe. Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas. Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver. Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí. A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost. Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.
Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13
Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937). A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu. Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová. Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová. Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-24 09:16:03
Chceme botanickou zahradu zachránit pro příští generace, říká Jiří Šindelář
Bečovská botanická zahrada fascinovala Jiřího Šindeláře od dětství a později se rozhodl pokusit se o její záchranu a obnovu unikátních rostlinných druhů. Přestože se práce daří, není podle něj vyhráno. Pro zahradu by si přál jistější financování a funkční tým odborníků a srdcařů. Jeho vztah k botanické zahradě v Bečově nad Teplou lze popsat jednoduše jako celoživotní pouto.
Čas načtení: 2024-04-02 14:00:02
Tvůrci seriálů se zbláznili? Chyby v ZOO, Jedné rodině a Ulici jsou do očí bijící
Seriál Jedna rodina se sice vrátil s novými postavami, ale Patricie Pagáčová, Chantal Poullain a další nezachrání místy až bizarní podívanou. Třeba když Denisa Biskupová, která hraje Martinu Holasovou, otěhotněla v květnu a porodila… také v květnu! „To snad ani není vtipné. Myslím, že kdo je za tohle placený, měl by dostat mastnou pokutu,“ řekla Čtidoma.cz paní Marie Kolářová z Brna. Můžeme ji ale uklidnit – scenáristé nejsou v podobném úletu osamoceni. Vždyť Karla Marečková (hraje ji Markéta Stehlíková) v seriálu Ulice na začátku roku 2020 oznámila, že je těhotná. Seriálový porod se však konal až v listopadu. „Zřejmě se nám tu rozmohl nešvar v podobě docela dlouhého přenášení,“ glosuje to paní Kolářová. Drama Pavly Tomicové: Nevěrný partner ji asi totálně rozložil, pak přišla další rána Číst více Nastavovaná kaše bez myšlenky Pokud jde o Jednu rodinu, letos děj upadá, čehož si diváci dobře všímají. „Loni to ještě docela šlo, místy byl seriál i vtipný. Teď je to ale opravdu bída. Přijde mi to jako zbytečně nastavovaná kaše. Navíc plná chyb,“ má jasno Marie Kolářová. Stejně jako mnoho dalších nechápala například to, že Mikešovi museli vyprošťovat nohu, kterou si údajně zaklínil u zvířat. Bylo však evidentní, že se klučinovi vyzouvá z boty, a kdyby chtěl, v pohodě ji vytáhne. Scenáristům k dobru nepomůže ani to, že když Bob (Pavel Zedníček) chlapům pouští album „In Rock“ od skupiny Deep Purple, line se skladba „Smoke on the Water“, která však vyšla na albu „Machine Head“ v roce 1972. „Vidíte, tohle jsem ani nevěděla. Možná je to tím, že nejsem fanynka této hudby,“ směje se paní Kolářová. Soudce Urban by šel bručet Seriál ZOO na podzim skončí. „Už je čas. Fajn projekt, ale okoukaný, bez nových nápadů. I když je pravda, že spousta do očí bijících hloupostí se objevovala od začátku. „Mě nejvíc fascinovala Viky v podání Evy Burešové, která se měnila ve své zlé dvojče. Petr Kříž, tedy skvělý herec Robert Urban, by musel být úplný pitomec, aby si myslel, že jde o dvě osoby. Ta paruka to fakt nemohla zachránit. Co třeba stejný hlas? Ty falešné piercingy? Prostě blbost.“ Astronomové našli nejstarší stavební kameny Mléčné dráhy. Pro lidstvo to může mít zásadní význam Číst více Navíc pan soudce Kříž neplatil alimenty, což je hodně zvláštní na muže v jeho postavení. Samozřejmě to řeší zákon, který je ale na scénář podle všeho krátký. „Když jsme u soudu, všimli jste si Terezy Brodské? Jako ústavní soudkyně by měla pracovat od nevidim do nevidim. Kolikrát ale odjela? Třikrát, šestkrát? Docela málo. Vůbec mi přijde, že v tom seriálu mají všichni nějak moc volného času,“ myslí si Marie Kolářová. Na druhou stranu v ZOO jsou všichni jen jednou. Cože je to za větu? Rádi vysvětlíme. Seriál Ulice totiž trpí jednou anomálií – recykluje herce. Dnes šéf stomatologické komory Luděk Volák v podání Vasila Fridricha už jednou v seriálu byl, tenkrát ale jako právník. Co už, herci jsou u nás zřejmě nedostatkové zboží… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bolest legendární herečky Termerové: Málem přišla o manžela, rakovinu nechtěla přijmout.
Čas načtení: 2024-04-13 15:00:01
Nejhorší komunistický režim byl v Kambodži. Pol Pot má na svědomí 2 miliony lidí
Jeden z přeživších vězňů khmerských táborů smrti, později nazvaných vražedná pole, býval dříve policista. Revolucionáři jej donutili pracovat na rýžovém poli, klidně i 12 hodin s přestávkami na politická školení. Už tehdy byl velký hlad. Když policista dostal sladkou bramboru jako příděl jídla na den, schoval si ji pod polštář. Tam ji našel jeden z dozorujících Rudých Khmerů. Obvinil policistu z krádeže a ten putoval do tábora. Jednalo se o ohraničenou část území, ve kterém probíhaly výslechy, mučení, popravy, kanibalismus. Tyto tábory nebyly většinou ani zastřešené, vězni leželi na zemi s rukama spoutanýma za zády, potřebu vykonávali tak, že se pokusili vyhrabat díru v zemi a poté ji zase zahrabat. Na stejné místo ulehli ke spánku. Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Tuol Sleng Nejhorším z těchto táborů měl být ten s názvem S-21, dnes je v prostorách tohoto tábora muzeum věnované khmerské genocidě zvané Tuol Sleng. Vězni zde byli mučeni tak dlouho, než podepsali vykonstruovaná obvinění, hlavně ze špionáže. Klidně to mohla být i špionáž pro KGB, co na tom, že byli také komunisté. Po přiznání následovala poprava, ke konci khmerského režimu byl nedostatek munice, takže vězně podřezávali nebo ubili k smrti lopatami. Do tábora se dostávaly i malé děti, ty byly zabity hned po příchodu. Dozorci často jedli játra zdravých vězňů, mohl za to hladomor, ale i pověra o získání síly zabitého jedince. V tomto táboře bylo zavražděno více než 12 tisíc lidských bytostí. Z mnicha tyranem Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že tak kulturní a vyspělý národ, jako jsou Kambodžané, poníží své lidi na úroveň pracujících zvířat bez jakýchkoliv práv? Pro odpověď musíme jít do minulosti. Sám Pol Pot nebyl typickým komunistou. Jeho skutečné jméno byl Saloth Sar, narodil se do elitní khmerské rodiny a podle tradice trávil část svého dětství v buddhistickém klášteře, kde žil s mnichy. Na studia byl poslán do Francie, kde poznal západní zvyky a kulturu. Kromě nich se setkal také s novými radikálními myšlenkami, které tou dobou byly populární, jako byl nacionalismus, marxismus a komunismus. Myšlenka nacionalismu mu byla blízká, přece jen vyrůstal v prostředí, kde mu bylo vtloukáno, že Khmerové jsou výjimečný národ. Sarova rodina měla také vazby na kambodžského krále. Jeho bratr si prý nikdy nevšiml, že by jeho sourozenec vykazoval nějaké sklony k násilí. Sám Pol Pot si jednou o sobě zaznamenal do své vlastní Rudé knížky, kterou vydal po vzoru Maa, jistou zvláštnost. Popsal, jak byl v dětství tichý a s pokorou pozoroval život kolem sebe, také se vyjádřil ve smyslu, že nikdy nevedl interní monolog, tedy nikdy si nepokládal žádné otázky, jak to dělá většina lidí. Podle psychiatra doktora Artarita, který se otázkou Rudých Khmerů zabývá, vše nasvědčuje tomu, že měl narcistní poruchu osobnosti. Rudí ďáblové z džungle Další ideologií, která jej fascinovala, byl marxismus. Stal se členem Komunistické strany Francie. Když se vrátil do Kambodže, byl jedním ze zakladatelů místní komunistické strany. Ta byla zprvu plně závislá na rudém Vietnamu. Tehdy zuřila indočínská válka a kambodžští komunisté šli na pomoc Vietnamcům. Pol Pot pochopil, že jim však nešlo o nic jiného než o rozšiřování svého vlastního státu na úkor khmerských území. Revoluce v Kambodži pro ně nebyla priorita. Byla to snad jediná komunistická strana, která podporovala krále Sihanuka. Tato podpora však později opadla, když si král znovu upevnil pozici a začal tvrdě pronásledovat všechny opoziční skupiny, včetně komunistů. Ti se nakonec uchýlili do džungle. Tehdy se objevil nový nepřítel – Spojené státy americké vedly válku proti komunismu. Pol Pot tehdy řekl, že v té době se kolo štěstěny otočilo v jeho prospěch. Tehdy začalo čtyři roky dlouhé peklo. František Paleček týral politické vězně v uranovém lágru Rovnost, přezdívali mu usmívající se ďábel Číst více Jak fungoval režim Rudých Khmerů? Zemi zachvátil chaos a vlády v zemi se chopil Lon Nol, původně ministr obrany v Sihanukově vládě. Lon Nol svrhl vládu a Sihanuk se dal na útěk. Přihlásil se k povstání proti nové vládě, které vyhlásili Rudí Khmerové schovaní v džungli. Jejich triumf nastal v roce 1974, kdy se rozhodli se zbraněmi v ruce chopit moci. Rudí Khmerové obsazovali města. Z milionového Phnom Penhu vyhnali všechny obyvatele. Lidé, kteří nosili brýle, byli považováni za špiony a okamžitě stříleni. Ve městě zůstalo pár úředníků a nové vedení státu, který se přejmenoval na Demokratická Kampučia. Lidé otročili na rýžových polích, veškerá lidská síla se soustředila do zemědělství. V zemi nastal brzy strašný hladomor. Zotročení občané vůbec netušili, co se vlastně stalo. Jméno Pol Pot nikdy neslyšeli, z rozhlasu k nim mluvila tajemná organizace, která se představila jako Angkar a jejímž hlavním vůdcem byl z kontextu vysílání jakýsi Bratr číslo jedna. To bylo jiné jméno pro Pol Pota. Lidé byli vražděni nebo umírali hladem a nevěděli ani proč. Život v Demokratické Kampučii byl antiutopistická noční můra, kterou by nevymyslel žádný autor sci-fi. Řádění Rudých Khmerů zamezili až jejich bývalí spojenci, vietnamští komunisté. Byl to tedy rudý Vietcong, který osvobodil Kambodžu od brutálního režimu. Pol Pot nebyl nikdy souzen, ukrýval se v džungli, obklopen svými věrnými. Podle nich nikdy nevyjádřil sebemenší lítost nad tím, co svým spoluobčanům provedl. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky
Čas načtení: 2024-04-16 13:39:15
Mystika na vašem zápěstí: Kabbalah náramky
Mystika na vašem zápěstí: Kabbalah náramky redakce Út, 04/16/2024 - 13:39 Zdraví a Krása Klíčová slova: Kabbalah náramky Kabbalah mystika Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Záhadná pouta Kabbalah Kabala, židovská mystika, fascinovala lidi po staletí. Její hluboké učení o Božím stvoření, vesmírných energiích a lidské duši přitahuje ty, kdo hledají hlubší porozumění svému životu a světu kolem sebe. Kabbalah náramky přinášejí tyto koncepty do každodenního života nositele, připomínajíce jim sílu a ochranu spojenou s tímto tisíciletím starým učením. Unikátní e-shop Kabbalahnaramky.cz V České republice se můžeme pochlubit jedinečným e-shopem, který nabízí široký výběr Kabbalah náramků pro každého, kdo hledá spojení s tímto mystickým světem. E-shop Kabbalahnaramky.cz přináší originální designy náramků vyrobených z kvalitních materiálů, které spojují tradiční prvky s moderním stylem. Symbolika a význam Každý prvek Kabbalah náramku má svůj vlastní význam a symboliku. Červená příze, ze které jsou často vyrobeny, je spojena s ochranou a sílou, zatímco hebrejské písmeno alef a znaménko rovno nesou hlubší duchovní významy. Nositelé těchto náramků je často vnímají jako amulet chránící je před zlem a přinášející štěstí. Kromě náramků bez přívěsků se můžete setkat s různými přívěsky na těchto náramcích, mezi oblíbené náramky patří Kabbala náramek srdce, kdy má přívěšek ve tvaru srdce, ať už z hematitu, nebo jiného materiálu. Kabbalah náramky: Více než jen módní doplněk I když mohou Kabbalah náramky sloužit jako módní doplněk, jejich význam je mnohem hlubší. Jsou to symboly spojení s dávnou tradicí, která přináší sílu a inspiraci do každodenního života. Nositelé těchto náramků často nacházejí v nich podporu při svém duchovním růstu a hledání rovnováhy. Přidat komentář Zdroj obrázku Kabbalahnaramky.cz Proč Kabbalah náramky oslovují svět? V dnešní době je spirituality a duchovní praxe stále více integrována do našeho každodenního života. Jedním z fenoménů, který zaujal nejen zastánce duchovního hledání, ale i módní nadšence, jsou Kabbalah náramky.
Čas načtení: 2024-05-22 10:51:00
Úplněk 23. května 2024 přináší velké štěstí ve financích 4 znamení zvěrokruhu
23. května 2024 ozáří noční oblohu nádherný úplněk, astronomická událost, která lidstvo vždy magneticky fascinovala. Zejména tento úplněk je předurčen přinést závan finančního štěstí čtyřem znamením zvěrokruhu. Pokud jste zvědaví, jestli vaše znamení patří mezi ty šťastné, čtěte dál! 1. Býk (20. 4. – 20. 5.) Lidé narození ve znamení Býka mohou na tomto úplňku […]
Čas načtení: 2024-09-03 11:05:00
Medicína ji odjakživa fascinovala. O to víc, když přišla přímá zkušenost s nemocí, která jí vzala manžela. „Pořad Moci bez nemoci ale nedělám jen jako vzpomínku na něj. Je to i poděkování lékařům a upozornění pro všechny, že prevence se vyplácí,“ apeluje moderátorka Šárka Volemanová. Jak na těžké období vzpomíná? Proč ji nikdy neopustila naděje? Dokáže jí v její moderátorské práci ještě něco zaskočit? A jak daleko je s psaním své nové knihy?
Čas načtení: 2024-10-14 10:46:32
V pondělí: Kterým znamením zvěrokruhu narostou křídla
Astrologie fascinovala lidi od pradávna, zejména ty, kteří netrpělivě čekají na svůj denní horoskop. Toto pondělí přinese některým znamením zvěrokruhu skutečnou úlevu, protože konečně vyřeší problém, který je trápil po delší dobu. Tento zlom jim dodá pocit svobody, který nelze srovnat s ničím jiným. Zde jsou čtyři znamení, která mohou očekávat tuto změnu: Rak: Osvobození […]
Čas načtení: 2024-10-15 09:56:53
Horoskop na zítra 15. října: Raci budou mít štěstí a Ryby budou mít jedinečnou příležitost
Astrologie nás vždy fascinovala tím, jak může naznačit, co nám budoucnost chystá. Dnešní horoskop odhaluje zajímavé trendy a příležitosti pro všechna znamení zvěrokruhu. Zde je pohled na to, co dnešek přináší vašemu znamení: Beran Dnes vás čekají příznivé okolnosti. Štěstí bude na vaší straně a objeví se nové příležitosti, které byste neměli přehlédnout. Je to […]
Čas načtení: 2024-11-21 10:02:00
Vizitka: Smetanovo nesnesitelné tempo bytí pro mě bylo strhující, říká herec Václav Neužil
Geniálního hudebního skladatele ztvárnil ve filmu Marka Najbrta. Na Smetanovi ho fascinovala až přecitlivělá zranitelnost, rychlost a něžnost. Řeč je ve Vizitce ale taky o J. A. Pitínském, který mu fatálně změnil život nebo o surrealistických snech s režiséry. Proč je líčení do podoby Bedřicha Smetany podobné kamínku v botě? A nakolik překračují role práh jeho osobního života? Ptá se Ondřej Cihlář.
Čas načtení: 2024-12-14 12:07:00
Železnice mě vždy fascinovala, v dětství jsem tam trávil spoustu času a jednu dobu jsem chtěl být výpravčím. Tak si asi dovedete představit, jakou radost mi udělala výpravka, kterou jsem dostal ve Střelicích. Děkuji.
Čas načtení: 2025-01-18 10:35:45
Thomas Alva Edison: Génius, který osvětlil svět
Vyrůstal v Michiganu, jako malý býval často nemocný. Do školy chodil Thomas jen krátce, protože poté, co o něm učitel prohlásil, že je mentálně postižený, a proto nemá cenu, aby školu navštěvoval, ho jeho matka vzdělávala doma. Ve skutečnosti byl hodně zvídavý a řadu věcí se čtením naučil sám. Fascinovala ho technika a rád prováděl nejrůznější
Čas načtení: 2025-03-20 06:00:00
Teslu už nikdy, Musk se zbláznil, škvíra ucpaná papírem. Byznysmeni se zbavují vozů i akcií
Fascinovala, udávala směr. Příběh Tesly ještě před pár lety zcela pohltil i spoustu českých byznysmenů. Spoluzakladatele americké automobilky Elona Muska vnímali jako vizionáře. Jako generační talent, který může měnit svět. A pravá ruka amerického prezidenta Donalda Trumpa tak skutečně činí, ovšem zcela jiným způsobem, než si ti, kteří s nadšením kupovali zpočátku velmi drahé elektromobily „made in USA“ i akcie, představovali. „Z vizionáře se stal nebezpečný člověk. Je to katastrofa,“ nebere si servítky podnikatel Martin Hausenblas. Stejně jako on se bateriemi poháněných aut i akcií Muskovy firmy zbavují i další čeští podnikatelé. Z unikátního vozu, který kdysi mohl dělat dojem na obchodní partnery, se během pár měsíců stalo pojízdné reputační riziko, které nespraví ani dnes zcela běžná nálepka typu „Zakoupeno předtím, než se Elon zbláznil.“