Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-23 07:00:01

Žena, která žila pod mostem, vypráví svůj příběh

Myslíte si, že je možné žít pod mostem? Paní Miluše to podstoupila a nestěžuje si. Přežívala v bídě blízko pražské Palmovky, kde to žije společenským životem a kde se lidé chodí bavit do hospod a divadel. Dostala se tam ale až ve starším věku. Přátelství bez domova Paní Miluše přebývala tři roky pod Libeňským mostem. V té době chodila normálně do práce. V chladných měsících byla sice zima, ale „pod mostem to nebylo tak zlé,“ tvrdí pro ČtiDoma.cz.  Ve své bídě nebyla sama. Její druzi v zimě a nouzi byli slušní kamarádi-bezdomovci, kteří jí všemožně pomáhali. Když byla v zaměstnání, hlídali jí osobní věci. Když spali, plnili roli hlídacích psů a střežili ji, aby se nic nestalo. „Naštěstí jsem nebyla na ulici sama.“ Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí Číst více Osudové chyby Nejzásadnější omyl jejího života bylo rozhodnutí odejít z Moravy do Prahy. Odešla, když ji opustil syn, který šel pracovat do Irska. V Praze si našla podnájem, kde zaplatila kauci a pravidelně platila nájem. Jednoho dne se vrátila z práce a co nevidí. Všechny její věci byly pryč. „Rázem jsem neměla zhola nic – ani peníze, ani bydlení.“ Tím začala série průšvihů a opravdová bída.  Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky Číst více Další memento souviselo se zaměstnáním. Práci pokladní v jedné jídelně považovala za dobrou práci, protože si vydělala příjemné peníze. Bohužel majitelka předala podnik synovi, který s ní smlouvu neprodloužil. Dodatečně se zjistilo, že za ni neplatili zdravotní ani sociální pojištění. V důsledku toho nemá nárok na důchod a musí čekat.  Byla týraná žena V době, kdy žila s kamarády-bezdomovci, navázala kontakt s jistým mužem a rozhodla se k němu nastěhovat. Vlastnil takovou chatku, kde spolu pobývali. Zmíněný muž ovšem nebyl tak fajn jako kamarádi a začal ji týrat. Toto domácí násilí snášela víc než rok. Nevydržela to psychicky a rozhodla se spáchat sebevraždu. Lehla si na koleje a přála si, aby ji přejel vlak. Naštěstí záchrana přišla včas a poskytli jí pomoc v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Psychiatrická léčebna. A co dál? „V léčebně jsem se dávala dohromady s přestávkami asi jeden rok.“ Ráda tam chodila na skupinové terapie s Radkinem Honzákem, což je podle ní velmi příjemný pán. Dodnes ale musí brát antidepresiva a potřebuje psychologickou pomoc.  V Bohnicích jí sociální pracovnice sehnala bydlení v azylovém domě ve Vršovicích. Zpočátku měla fobie chodit ven a nechtěla komunikovat s ostatními. Komunita jí ale pomohla se s tím vyrovnat. „Bylo mi umožněno být sama, když jsem chtěla být sama, a být s lidmi, když jsem chtěla být s lidmi.“ Miluše již dospěla do důchodového věku a doufá, že jí vyjde seniorské bydlení. Má také stále sílu brigádně pracovat navzdory svému psychickému stavu. Doufá, že se konečně její život obrátí k lepšímu. „Na stará kolena jsem nepotřebovala takovou zkušenost,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Brigitte Bardot skrývá drsné tajemství: Týrali ji rodiče, to ale nebylo to nejhorší.

Čas načtení: 2024-10-04 21:17:43

Bilance: Lidem, kteří chtějí vlastní bydlení, nezbývá než opustit Prahu

V Česku se stále intenzivněji mluví o krizi bydlení. Statistiky jsou zdrcující. Dostupnost nového bytu je podle indexu firmy Deloitte v Česku nejhorší v Evropě. „Patříme mezi země, kde je nejméně dostupné bydlení z hlediska poměru toho, kolik vyděláváme a kolik nás to bydlení stojí,“ sděluje datový expert Milan Roček. Dekády neřešenému problému se věnoval nejnovější díl pořadu Bilance.

Čas načtení: 2024-12-04 12:57:00

Vlastní bydlení v Praze? V české metropoli je dostupnost nového bydlení nejhorší v Evropě

Na nákup pražského bytu o 70 metrech čtverečních v novostavbě je v letošním čtvrtém čtvrtletí třeba 14,7 ročních průměrných hrubých mezd. To je o pět ročních mezd více, než kupci potřebovali před deseti lety. V mezičtvrtletním a meziročním srovnání je to nepatrně méně. Důvodem zlepšení je vyšší růst mezd oproti cenám bytů, i přesto je ale dostupnost nového bydlení v Praze stále nejhorší ze všech středoevropských metropolí. Vyplývá to z indexu dostupného bydlení rezidenčního developera Central Group, který zástupci společnosti představili na tiskové konferenci.

Čas načtení: 2025-06-16 15:29:51

Dostupné bydlení pro každého? NERV navrhuje, jak na to

Česko se potýká s krizí bydlení: v dostupnosti vlastního bydlení je přímo nejhorší v Evropě. Ceny vlastnického i nájemního bydlení od roku 2015 rostou násobně rychleji než příjmy domácností.

Čas načtení: 2024-08-06 08:51:00

Dostupnost bydlení je v Česku nejhorší v Evropě. Na pořízení nemovitosti je potřeba přes 13 ročních příjmů

Situace na trhu s bydlením je v Česku dlouhodobě špatná. Ve schopnosti domácností pořídit si vlastní bydlení patří mezi nejhorší v Evropě. Zatímco loni bylo Česko v Evropě předposlední v dostupnosti bydlení, letos se opět propadlo na poslední místo....

Čas načtení: 2024-08-06 08:51:00

Dostupnost bydlení je v Česku nejhorší v Evropě. Na pořízení nemovitosti je potřeba přes 13 ročních příjmů

Situace na trhu s bydlením je v Česku dlouhodobě špatná. Ve schopnosti domácností pořídit si vlastní bydlení patří mezi nejhorší v Evropě. Zatímco loni bylo Česko v dostupnosti bydlení mezi evropskými zeměmi předposlední, letos se opět propadlo na...

Čas načtení: 2025-01-22 15:00:00

Německá bytová krize toho má hodně společného s tou českou

Německo zažívá bytovou krizi, asi nejhorší za posledních padesát let, píše se v tamních médiích. Pořídit si byt je téměř nemožné, pokud nemáte jiný rodinný majetek, hodně našetřeno nebo jste něco nezdědili. S průměrnou mzdou nemáte na koupi nového bydlení prakticky žádnou šanci. Zpráva, se kterou se můžete potkat už nějakou dobu, vypadá skoro, jako by byla opsaná z českých médií. O bytové krizi se mluví i v Česku a v obou zemích, ekonomicky i kulturně stále silně propojených, to má podobné příčiny: slabý trh, kde chybí stovky tisíc bytů, a vysoké úroky na pořízení novostaveb nebo i starých bytů, rostoucí ceny nájmů.

Čas načtení: 2025-02-03 08:04:27

Nájmy stoupají i o desítky procent a bude to ještě horší

Nájemné po celém Česku opět vzrostlo. Průměrná cena za metr čtvereční se koncem roku vyšplhala na zhruba 300 korun, což znamená nárůst o více než šest procent za rok. Zdražení pociťují hlavně zájemci o bydlení ve velkých městech, kde v některých lokalitách ceny nájmů vyskočily i o desítky procent. Už teď je v tuzemsku nejhorší dostupnost bydlení na světě – v Česku je průměrně potřeba 14,8 ročního platu na nákup bytu a v Praze dokonce 19, což je mnohem více než například v Německu, kde stačí 4,8 ročního platu. P.S. - za čtyři roky budeme mit německé platy. Pak nastoupí v zemi české ráj a nirvana a problémy s byty skončí )) ...

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2021-05-26 13:59:51

Iveta Svobodová: Každá moje kniha chce lidem říct, aby se dívali kolem sebe

Původně chtěla být herečkou. Později chtěla studovat práva, ale nevyšlo ani jedno. Brzy se stala maminkou a pracovala jako referentka na okresní prokuratuře. Nakonec Iveta Svobodová vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a našla se v psaní detektivek a na knižních stránkách „vdechla život“ policejnímu vyšetřovateli Luboši Neumannovi a jeho parťačce Kamile, kteří spolu vyřešili nejeden případ. Ten nejnovější najdou čtenáři na podzim v románu Jako přízrak, který volně navazuje na knihu Misionář.   Žijete celý život v Praze a pražský místopis ve vašich detektivkách se týká centra i periferie… V centru Prahy bydlím 12 let. Je to krásné bydlení, všude to mám kousek. Na vstup do metra koukám z balkonu. Karlovo náměstí je necelých sto metrů a zrovna tak náplavka, kam chodím každý den se psem na procházku. Je odtud krásný pohled na Pražský hrad a na Žofín. Tahle idyla ale má i stinné stránky. Neustálý hluk, na náplavku v klidu můžete jít tak kolem osmé hodiny ranní, a to musím koukat, aby si Bobina nepořezala nohy, protože je tam spoušť po večerním řádění, a to tu nejsou letos turisté. To samé platí o Zítkových sadech a okolí Palackého náměstí. Vyrůstala jsem na severním okraji Prahy, v Čimicích, kde jsem přes pole koukala na Roztoky a na Zdiby a všude byl klid. Do školy jsem chodila do Dolních Chaber, to byly časy. Často vzpomínám, jak jsme v naší ulici řádili, hráli hokej, fotbal, nebo jsme byli hrdiny našeho oblíbeného seriálu Čtyři z tanku a pes.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste chtěla být herečkou, abyste měla možnost prožívat osudy jiných lidí… Moje maminka byla učitelka ve školce a později i ředitelka. Pracovala v první mateřské škole otevřené na tehdy rozestavěném bohnickém sídlišti a nějak si vzala do hlavy, že budu také učitelka. Tak jsem musela hrát na flétnu, housle a klavír, ale nikdy jsem ke zkouškám na pedagogickou školu nešla. Co mě ale bavilo, bylo studium dramatického kroužku v Lidové škole umění. Najednou jsem byla Kordula ve Strakonickém dudákovi nebo Molièrova Mikuláška. Objevila jsem něco nového, prožívala jsem jiný život, řádila jsem jako tajfun. Jenže jsem se zamilovala a místo zkoušek na DAMU se mi pět měsíců po maturitě narodil Kuba a já měla úplně jiné, krásné starosti.   Chtěla jste taky studovat na právnické fakultě, ale nevyšlo vám to. Po střední škole jste šest let pracovala jako referentka na prokuratuře, dnešním státním zastupitelství. Jak na tu dobu vzpomínáte?  Z holky jsem byla najednou mámou a jsem za to šťastná, protože mám bezvadnou rodinu. Jakub je fajn chlap a zanedlouho oslaví 37. narozeniny. V době, kdy jsem s ním byla na mateřské, jsem si začala uvědomovat, že mě zajímá právo, a i když jsem v té době studovala český jazyk a literaturu, zkusila jsem zkoušky na Právnickou fakultu UK, ale nevzali mě pro velký počet uchazečů. Tak jsem se nenechala odradit a nastoupila na okresní prokuraturu Praha-východ jako referentka. Poslední zkoušky na práva jsem dělala dva měsíce poté, co se mi narodila Kateřina, a to jsem opravdu obulela. Bylo to před listopadem 89 a komise mi řekla, že mě nemohou přijmout z důvodů základních neznalostí marxismu-leninismu. Všechno jsem měla za jedna, jen ve všeobecném testu jsem měla špatně otázky týkající se toho tématu. A bylo to. Tak jsem se později vrhla na Vysokou školu Josefa Škvoreckého. Promovala jsem v roce 2008 a za čtrnáct dní se mi narodil nejmladší syn Matyáš.   Kolem třicítky jste začala psát. Jak jste jednou řekla, do té doby jste hodně četla. Jak jste se dostala k psaní? Nevím, jak jsem se dostala k psaní. Jednoho dne to přišlo. Nikdy jsem nepsala, nebyla jsem zázračné dítě píšící básně od šesti let. Podivný způsob jsem napsala v ruce a pak jsem ho přepsala na stroji. Byla to pro mě úžasná terapie, v té době jsem se rozváděla a najednou jsem prožívala životní příběh někoho jiného. Odpoutala jsem se od každodenních situací a byla jsem jinde. Asi to tak mělo být.   A začala jste psát zapeklité příběhy s policejním vyšetřovatelem Lubošem Neumannem a jeho mladou kolegyní Kamilou. Jako předlohu pro Luboše Neumanna jste si vybrala jednoho z kolegů vašeho bývalého manžela, který pracoval jako policejní vyšetřovatel… Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? Patrně proto, že jsem v sobě našla smysl pro spravedlnost. Každá moje kniha má podtext a chce lidem říct: Dívejte se kolem sebe a zasáhněte, když se něco děje. Nejhorší jsou klapky na očích.   V roce 2020 vyšel s Neumannem a Kamilou román Misionář. A co další příběh? Kde nacházíte své náměty? Další detektivní román mám rozpracovaný, jmenuje se Jako přízrak a vyjde na podzim. Teď v červnu vyjdou tři Neumannovy příběhy pod názvem Přestaň se bát. Jsou to tři kratší příběhy, které už vyšly v minulosti a nyní jsem je upravila do triptychu. Jsou postaveny na skutečných příbězích, které se staly. Vlastně téměř všechno, co píšu, má reálný základ. Stačí sledovat to, co se děje kolem mne, a námětů pro psaní mám spoustu. A tehdy pomyslím i na čtenáře a chci to napsat tak, aby příběh prožíval stejně jako já.   Mimo sérii s Neumannem a Kamilou je detektivní román Konec hry, jehož děj se sice odehrává v současnosti, ale nitky pátrání čtenáře zavedou až do roku 1741.  Co vás přivedlo „zabrouzdat“ do minulosti? Miluji historii a Konec hry byla taková moje první vlaštovka, kdy jsem historická fakta propletla s fikcí do dnešní doby. Mám v hlavě volné pokračování této knihy, kdy se čtenáři opět setkají s kapítánem Kadlecem a jeho ženou, nebo s pány profesory. To je ale plán na další roky.   Kromě psaní knih se věnujete úpravě dialogů a režii dabingu dokumentu, píšete scénáře a napsala jste také divadelní hry. Co vás na psaní baví? Úpravě dialogů a režii dabingu jsem se věnovala v minulosti. Víc mě zajímalo psaní divadelních her Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. První nazkoušela DIPONA Louňovice a o druhou projevilo zájem Nové divadlo Mělník, tak uvidím. Přemýšlela jsem, že bych hry přepsala do románové podoby, ale to teprve uvidím.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že máte ráda Čechova, Jane Austinová, Agathu Christie, P. D. Jamesová nebo Jana Cimického… Dříve jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. Čechov a jeho hry, to jsou, dokonalé postavy, ironie. Moje srdeční záležitost je Jane Austinová, která předběhla dobu o sto let. A i u ní vnímám lehkou ironii, se kterou se dívá na anglickou vesnickou šlechtu. Dala nám Elizabeth Bennetovou a pana Fitzwilliama Darcyho, a to je nádhera. Miluji příběhy Agathy Christie, jako jsou Zapomenutá vražda či Vražda na faře. A hned po ní mám P. D. Jamesovou a jejího detektiva a básníka Adama Dalglieshe a spoustu dalších. Nesmím zapomenout na Maigreta, a když ho hrál Jean Gabin a poté Bruno Cremer. Vždy se mi to líbí. Pan Cimický je psychiatr, a když čtu jeho příběhy, tak se učím. Je skvělý po všech stránkách.   Jak ráda trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekla, že ráda malujete, šijete, pletete… Ráda chodím na procházky s Bobinou, někdy nás doprovází nejmladší syn. Malování je pro mne smysluplná relaxace a taky dumání, o tom, co právě píšu. Upřednostňuji akvarel a akryl. Šiju, ale není čas, takže zašívám, co je potřeba. Našila jsem hodně roušek, a rozdávala je přátelům. Rozpletený svetr vyčuhuje z košíku, kde je pletení, a nevím, kdy na něj dojde řada.   Iveta Svobodová se narodila se 22. března 1965 v Praze. Šest let pracovala jako referentka na státním zastupitelství. Vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala knihy Přestaň se bát, Kruh se uzavřel, Postavení mimo hru, Stíny minulosti, Podivné přátelství, Konec hry, Misionář a divadelní hry Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. Je rozvedená a má tři děti.        {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2024-04-11 14:03:00

Povodně devastují Rusko a Kazachstán. Jsou nejhorší za téměř 100 let

Kazachstán a Rusko sužují nejhorší povodně za posledních téměř sto let. Kvůli tajícímu sněhu a stoupajícím hladinám řek muselo své domovy opustit už více než 100 tisíc lidí. Nejhorší situace je v okolí řeky Ural. Ta stále stoupá a úřady se obávají, že to nejhorší tamní obyvatele teprve čeká.

Čas načtení: 2024-04-30 15:47:29

Bitcoin si koleduje o nejhorší měsíc od listopadu 2022, kde lze hledat pozitiva?

Po vytvoření historických maxim si bitcoin trochu odpočinul v postranním pohybu se supportem na hodnotě 60 000 USD. Tento ústup z maxim ovšem znamená pokles o 12 % a nejspíše se bude také jednat o nejhorší výkonnost bitcoinu za posledních více než dvanáct měsíců. Trochu pozitivního světla může na trh ještě vnést spuštění spotového bitcoinového […] Originální článek Bitcoin si koleduje o nejhorší měsíc od listopadu 2022, kde lze hledat pozitiva? pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-09-10 10:02:51

Nejhorší začátek září pro S&P 500 za více než 70 let! Připravte se na tržní turbulence

Index S&P 500 zažil nejhorší první zářijový týden od roku 1953. Jaké důvody stojí za tímto dramatickým poklesem a co mohou investoři očekávat v následujících týdnech? Článek Nejhorší začátek září pro S&P 500 za více než 70 let! Připravte se na tržní turbulence z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 10:02:21

Pád čínského akciového trhu: Co způsobilo nejhorší propad za téměř 10 let?

Čínské akcie zkraje roku 2025 zažívají nejhorší propad za téměř 10 let. Jak ekonomické potíže Číny souvisejí s celními hrozbami ze strany USA? Článek Pád čínského akciového trhu: Co způsobilo nejhorší propad za téměř 10 let? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 13:36:57

Jaké jsou nejhorší hry roku 2024? Za tyto hrůzy se stydí i vývojáři

Server Metacritic odhalil nejhorší hry roku 2024. Vede Utopia City, následuje Devil May Cry: Peak of Combat a HappyFunland. Jaké hry tam jsou dále?Přečtěte si celý článek: Jaké jsou nejhorší hry roku 2024? Za tyto hrůzy se stydí i vývojáři

Čas načtení: 2025-01-25 14:26:05

Mel Gibson: Pedofilní nahrávky s Michelle Obamovou jsou „horší než vaše nejhorší noční můra“

Mel Gibson, který nyní působí jako Trumpův velvyslanec v Hollywoodu, vyvolal v tomto odvětví šok tvrzením, že takzvané „freak-off nahrávky“, na nichž je údajně Michelle Obamová, jsou „horší než vaše nejhorší noční můra.“ Ve své nové roli má Gibson jasný… The post Mel Gibson: Pedofilní nahrávky s Michelle Obamovou jsou „horší než vaše nejhorší noční můra“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-02-26 06:34:06

Uspořádal nejhorší festival planety a všechny podvedl. Za pár měsíců chystá další, dražší a zvláštnější

A nedá si říct... Pochybný podnikatel Billy McFarland začal prodávat lístky za tisíce dolarů na druhý ročník nejhorší hudební akce v dějinách. Článek Uspořádal nejhorší festival planety a všechny podvedl. Za pár měsíců chystá další, dražší a zvláštnější se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-01 09:05:38

Akcie krvácejí a investoři zuří! Čekali růst, přišel nejhorší propad za roky

Investoři, kteří si od Donalda Trumpa slibovali zářivý růst akciových trhů, nyní zažívají studenou sprchu. Akcie mají za sebou nejhorší start do roku za dlouhou dobu! Co bude dál? Článek Akcie krvácejí a investoři zuří! Čekali růst, přišel nejhorší propad za roky z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-22 10:01:28

Právě sledujeme nejhorší duben pro akcie za téměř 100 let!

Akciové trhy v posledních týdnech významně klesají. Dow Jones je dokonce na cestě k tomu, aby završil nejhorší duben za dlouhé roky! Jak si vedou další třídy investičních aktiv? Článek Právě sledujeme nejhorší duben pro akcie za téměř 100 let! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-07-09 16:02:00

Dolar má za sebou nejhorší pokles od roku 1973! Proč má klesat i nadále?

Americká národní měna zažívá nejhorší propad od 70. let minulého století. Jak moc globální rezervní měna ztrácí a proč se analytici domnívají, že bude klesat i po zbytek roku? Článek Dolar má za sebou nejhorší pokles od roku 1973! Proč má klesat i nadále? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 06:24:03

Shaun Bythell: Zpověď knihkupce (ukázka z knihy)

Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí – do čerstvě uklizeného obchodu! – bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“… Kniha Shauna Bythella navazuje na úspěšný Deník knihkupce.   Ukázka z knihy  BŘEZEN   Musím zdůraznit, že všichni knihkupci jsou poctiví. Nic jiného by mě ani nenapadlo tvrdit. Někteří z nich jsou však opatrnější než jiní. Pan Pumpherston často umožní zákazníkovi koupit něco za babku, ale je příliš chytrý na to, aby mu to řekl: pokaždé ho nechá, ať na to přijde sám, protože dobře ví, že tomu tak stejně vždycky bude. Jedině tento způsob zaručuje ty správné výsledky. AUGUSTUS MUIR, DŮVĚRNÉ MYŠLENKY JOHNA BAXTERA, KNIHKUPCE   Svým popisem knihkupců jakožto „poctivých“ projevuje Augustus Muir snad až přílišnou velkodušnost. I v této branži najdete, jako kdekoli jinde, podvodníky, ale jen málokteří začnou podnikat s knihami v naději, že se tím obohatí. Snad to právě tak i myslel: že to není podnikání, od kterého většina z nás, co jsme si ho vybrali, očekáváme enormní finanční kompenzaci. Má to však jiné přínosy. Ve své knize Drobnosti ze starého knihkupectví, vydané roku 1904, poznamenal R. M. Williamson: „Těch pár, kteří prodejem knih zbohatnou, nelze srovnávat s mnoha dalšími, pro které to nikdy nebude znamenat více než jen skromné 72 živobytí. Nejšťastnější v tomto podnikání nejsou ti nejbohatší, ale naopak ti nejspokojenější, ti, kteří své zaměstnání milují a možnost kupovat a prodávat knihy považují za velké privilegium.“      Zvláštní je, že s těmi nejchamtivějšími lidmi se setkávám nejčastěji při výkupu knih. Jsou to ti, kteří se snaží, aby z knihkupce při prodeji své sbírky vyždímali každou poslední penny, zároveň ale stejní zákazníci při nákupu knih cenu stlačí až na samou marži. A jakkoli to nepochybně představuje dobrý smysl pro obchod, nese to s sebou určitou kyselou pachuť, protože v tom není ani špetka férovosti. A naopak zákazník, který je spokojený s tím, co mu za jeho knihy nabídnu, se při nákupu nepokusí cenu snížit. Stejně jako pan Pumpherston i já těmto zákazníkům s radostí zlevním celkovou částku z dvaadvaceti liber na dvacet, aniž by mě o to sami žádali, na rozdíl od těch, kteří snížení požadují, přičemž poukazují na mírné poškození, jako je malé natržení obálky. Moje odpověď v těchto případech zní vždy asi takto: „Ano, obálka je mírně poškozená, už jsem to započítal do ceny knihy. Proč bych ji měl za stejnou vadu snížit dvakrát?“ To je pak obvykle přiměje zmlknout, ale jsou i tací, co nic nekoupí, dokud nemají pocit, že se jim podařilo usmlouvat slevu. To je ten nejhorší druh lidí, s kterými se setkávám. Mám dojem, že jim v zásadě nejde o tu nicotnou libru, kterou tím uspoří; je to o pocitu moci. Chtějí, aby to byli oni, kdo rozhoduje, a ať jste obchodník s antikvárním nábytkem, zemědělský dodavatel nebo prodáváte auta, zákazník tu potřebuje mít pocit, že při obchodní transakci má navrch. Takovíto lidé pak vyžadují při koupi dvou knih „množstevní slevu“, v restauraci nikdy nenechávají spropitné, nebo se vychloubají, že jeli na dovolenou na místo, kde předtím došlo k teroristickému útoku, „protože je to levnější“.      Z mého pohledu knihkupce je hlavním trikem při koupi být férový a konzistentní. Pokud v této branži získáte pověst oděrače, rychle se to o vás rozšíří a váš přísun materiálu vyschne. Sám jsem zrušil několik obchodů jen proto, že prodávající požadoval víc, než jsem byl ochotný zaplatit — mnozí z nich se ke mně ale nakonec vrátili, poté co to zkoušeli u několika dalších obchodníků a byli zklamáni. Myslím, že většina knihkupců je v tom stejná. Mohu upřímně říci, že neznám nikoho, kdo by za vzácnou a cennou knihu zkoušel zaplatit jen pár liber.     PONDĚLÍ 2. BŘEZNA   Objednávky online: 7 Nalezené objednávky: 6   Sedm objednávek, všechny z Amazonu.      V deset mě přišel navštívit Jeff, divoký muž, který žije v Doon of May — jakési komuně v lese, kterou před lety založil. Je to zcela slušný člověk, myšlenkově zaměřený proti stávajícímu politickému zřízení. Vypadal, že ho něco trápí, a nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec z něj vylezlo, že mu byla nabídnuta značná peněžní částka za dřevo z pozemku jeho komuny, a on nyní čelí té problematické představě, že by se měl stát kapitalistou.      Hned jak Jeff odešel, nastala půlhodinová sněhová vánice. Zcela neočekávaně v ní uvízl Kapitán, který se krátce po jejím skončení objevil zcela zasněžený na prahu.      Po obědě přistoupil k pultu zákazník, v ruce třímal knihu o vyšívání. Řekl: „Nechci tu knihu koupit, ale našel jsem ji v oddělení filatelie, což se mi pro ni zdá jako naprosto nevhodné místo.“   Pokladna celkem 68,99 liber 8 zákazníků     ÚTERÝ 3. BŘEZNA   Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 1   Pouze jedna objednávka z Amazonu a znovu žádná z Abe. Monsoon nepochybně vykazuje další technickou závadu. Před několika lety jsme za počátečního nadšení (které se brzy změnilo v lhostejnost a nyní je z toho nesmírná nechuť) začali prodávat knihy online. Používáme databázi nazývanou Monsoon, přes kterou spravujeme naše zásoby, nahráváme informace na webové stránky a získáváme objednávky.      Postarší žena se mě zeptala: „Mohl byste mi sundat z police támhleten výtisk paní Beetonové a říci mi jeho cenu a datum vydání?“ Udělal jsem, jak žádala, jenom aby mi oznámila: „Stejné vydání mám doma. Teď už vím, kolik stojí.“ Asi zavedu daň za plýtvání časem.   Pokladna celkem 39,49 liber 5 zákazníků     STŘEDA 4. BŘEZNA Objednávky online: 1 Nalezené objednávky: 1   Dnes v obchodě pracovala Nicky, mohl jsem tedy zajet do Glasgow hodit knihy do sběru. Před odchodem jsem ji požádal, aby zatímco budu pryč, uklidila na stole a vytvořila výlohu.      V půl třetí jsem dorazil do Smurfit Kappa a krabicemi knih z dodávky naplnil čtyři velké plastové nádoby (každá pojme asi dvacet krabic). Obsah nádob je pak vyklopen na dopravní pás, rozřezán na kousky a zabalený poslán k recyklaci do Číny nebo Birminghamu, v závislosti na mezinárodní ceně papíru.      Nicky mě požádala, abych jí, když už budu v Glasgow, našel v bazaru se stavebninami nějaké okenice, takže když jsem skončil se sběrem zamířil jsem tam. Nakonec jsem — po dlouhém ježdění okolo, kdy jsem nechtěně jel na červenou — to místo našel. Okenic tam bylo velké množství. Na požádání mi řekli, že jsou pětasedmdesát liber za pár. Zavolal jsem Nicky, abych zjistil, jestli je s cenou spokojená: „Eh? Cože? Nechybí jim tam náhodou desetinná čárka?“ Odjel jsem s nepořízenou.      V šest jsem se vrátil do obchodu, abych zjistil, že ho Nicky obšťastnila svým obvyklým chaosem, hromady knih byly na podlaze, na stole i pod ním. V radikálním odklonu od svého běžného chování se ale řídila mými instrukcemi a vytvořila novou výlohu. Ta sestávala z matoucí kombinace knih o golfu, kinematografii a politice.      Spojení pětihodinového řízení a namáhavého vyndávání krabic z dodávky mým problémům se zády rozhodně neprospělo.      V těchto měsících se obchod zdá být vytíženější než obvykle, snad proto, že zima byla tak mírná. Většina našich zákazníků je v penzi a neradi řídí na náledí, déšť jim ale zjevně nevadí.   Pokladna celkem 61 liber 7 zákazníků     ČTVRTEK 5. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   E-mail dnes ráno:   Ahoj, rád bych věděl, jestli nemáte nějaké knihy od Paula Bartona. Našel jsem je na internetu uCube Cart. Nevlastním platební kartu, loni jsem jim tedy napsal, jestli bych si knihy mohl koupit i bez ní. A víte, co ten člověk udělal? Dopis mi vrátil zpátky, aniž by ho četl, jen na obálku přidal spoustu hloupých nesmyslů. Žádné vysvětlování, omluva, nic. Myslím, že je to od něj velmi sprosté! Vypadá to, že není k zastižení. Musí být snad ve vězení nebo v nějaké instituci. Vy toho muže znáte? Napsal jsem mu několik e-mailů, ale neodpověděl mi. Možná odpoví vám. Velmi podivné! Děkuji.   Nejsem si jist, kolik lidí by — po obdržení svého dopisu vráceného a neotevřeného — usoudilo, že zamýšlený adresát musí být ve vězení. Člověka by jistě napadlo několik daleko jednodušších vysvětlení, v neposlední řadě to, že sám odesílatel tohoto e-mailu by měl být v „nějaké instituci“.      Šel jsem na zahradu pro něco zeleného do výlohy s tématem zahradničení a zjistil, že začala kvést chryzantéma. Květy vypadají asi den krásně, pak náhle zhnědnou. Země je pro ně příliš zásaditá, přesto se každý rok znovu snaží vyhnat do květu.      Počítač v obchodě se přes noc restartoval a antivirový program odstranil něco z Monsoonu, takže teď nejde otevřít. Netuším proto, jestli máme nějaké objednávky. Napsal jsem jim, jelikož ale sídlí v oregonském Portlandu na západoamerickém pobřeží, jsou za námi o sedm hodin pozadu.   Pokladna celkem 60,49 liber 8 zákazníků     PÁTEK 6. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 2   Dnes Nicky. Zabrala facebookovou stránku obchodu a vytvořila typicky matoucí post:   Dobré ráno! Jako ptáček si to s písničkou v srdci letím do práce, abych pak byla vyplísněna za nákup knih za 45 liber, zatímco VZZ by za ně dal 175. Spokojený zákazník, spokojená já, nabručená trubka… pardon, chtěla jsem říct „šéf“.   VZZ je přezdívka, kterou pro mě Nicky nyní používá a je to zkratka pro „Velkou zrzavou záhadu“. „Trubka“ je pro nezasvěcené skotská nadávka, nejzdvořilejší interpretace by byla „absolutní idiot“. Jednou z dnešních objednávek byla kniha s názvem Moskva má plán. Překrásná obálka, jsem si jistý, že se panu Putinovi bude líbit.      Od Monsoonu jsem obdržel e-mail s přihlašovacím kódem, aby se mohli na dálku napojit na můj počítač a opravit problém. Kvůli časovým rozdílům to znamená, že databáze byla většinu dne spadlá, a Nicky tak nemohla zanést náš fond na internet.   Pokladna celkem 64,34 liber 7 zákazníků     SOBOTA 7. BŘEZNA   Objednávky online: 0 Nalezené objednávky: 0   Dopoledne jsem jel do Maybole (asi hodina cesty), abych se podíval na soukromou knihovnu. Nachází se v domě, který patří jedné vdově. Už jsem tu kdysi byl, tenkrát tu měli výtečný antikvární materiál. Dnes tam ale nebylo nic větší hodnoty, snad kromě výtisku Soud s Jamesem Stewartem z roku 1753 — který je ve Skotsku známý jako vražda u Appinu. Právě na tomto příběhu založil Robert Louis Stevenson děj svého Únosu. Výtisk stejného vydání — možná dokonce i ten samý — koupil kdysi v knihkupectví v Inverness Stevensonův otec a dal ho svému synovi — tím bylo zasazeno semínko, z nějž později vzejde Únos. Stevenson na toto vydání knihy dokonce i nepřímo odkazuje, když svého protagonistu (jedinou důležitou postavu, která není založena na reálné osobě) nazve David Balfour: Soud s Jamesem Stewartem tehdy vydalo nakladatelství Hamilton a Balfour.      Odpoledne přišel do obchodu bývalý voják jménem Adam Short. Už 366 dní putuje proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Spojeného království. Potřeboval na noc postel, uložili jsme ho tedy do skladu, což navzdory primitivním podmínkám místa přijal s radostí. Nemohu si pomoci, ale načasovat si putování tak, aby se na severu ostrova ocitl v době, kdy jsou dny nejkratší a počasí nejhorší, nemusel být ten nejrozumnější nápad.   Pokladna celkem 215,97 liber 17 zákazníků      PONDĚLÍ 9. BŘEZNA   Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   Vzbudil jsem se za zvuku skučícího větru a deště bičujícího do okna ložnice. Když jsem otevřel obchod, všiml jsem si, že do jednoho okna zatéká a voda kape na knihy ve výloze. Abych ji zachytil, popadl jsem v kuchyni nějaké pánve, pak jsem zapálil v krbu a deset minut se okolo něj choulil v marné snaze se zahřát.      Krátce po otevření vešla dovnitř skupina osmi mladších, asi pětadvacetiletých lidí a hodinu si ho prohlíželi. Nikdo z nich si nic nekoupil.      V deset se stavila Tracy (Královská společnost pro ochranu ptáků), aby použila naši wifi. Dopoledne strávila sezením u krbu a hledala si práci. Pokladna celkem 55 liber 7 zákazníků   Dybbuk, 2020, přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 08:35:06

Pomohla v době koronavirové epidemie v něčem Evropská unie?

Otázka v titulku je vlastně zbytečná. Není žádnou mimořádnou odvahou ani projevem zvlášť pronikavého myšlení říci, že Evropská unie v čase koronaviru úplně vymizela. Ti, kteří EU milují, ji teprve dnes začínají za tuto absenci postojů kritizovat. My, kteří ji vážně, seriózně, společensko-vědně, nikoli tedy pouze politicky, kritizujeme celá desetiletí, teď toto téma nevyhrocujeme. Není pro nás na pořadu dne. Nevidíme důvod právě dnes žádat Czexit jako někteří dnes radikální jedinci nebo politická seskupení. My EU jako myšlenku nadnárodní struktury, nadřazené členským státům, odmítáme celá desetiletí. Co je teď nového? Ukázalo se, že - nutnost rychlých rozhodnutí a okamžitých opatření vymazala důvod téměř nonstop konaných, velmi nákladných summitů evropských politiků (a tisíců úředníků kolem nich); - národní stát se osvědčil jako nejvíce akceschopná organizace řízení společnosti; - národní vlády potřebují jednat doma, summity v Bruselu je zdržují; - hledání nadnárodního konsenzu v situaci každodenního mikromanagementu chodu států není jen nemožné. Je vyloučené; - vlády národních států jsou demokraticky zvolená tělesa a jednají v souladu s většinovou vůlí svých občanů. Sledují ochranu zájmů těchto občanů – ne zájmů nadnárodních institucí v Bruselu; - lidé si přejí řešení, která berou v úvahu národní (tedy jejich konkrétní) zájem. Případnému volání po „evropské solidaritě“ skrze evropské instituce rozumí jako požadavku neupřímnému a falešnému; - z praktického života lidé vědí, že si nejdříve musí uspořádat své věci, až potom přijde čas na něco víc; - je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí (zdůraznil P. Robejšek na Neviditelném psu); - nikdo z „národních politiků“ se EU nedovolává a nic od ní nechce (snad jen s výjimkou našeho ministra zahraničí); - lidé si samozřejmě uvědomují, že existence EU něco stojí, že jsou to i jejich peníze; - hranice, které EU Schengenem prakticky zrušila, znovu prokázaly svou funkčnost; - svoji existenci dnes EU brání hlavně argumentací, že „její oslabování a rozvrat organizuje Rusko“ a jeho pátá kolona v jednotlivých zemích. Je to sice hloupé, ale v zemích jako Česká republika nebo Polsko, o pobaltských zemích ani nemluvě, to může být argumentace účinná; - EU se prokázala být – což jsme říkali již při krizi let 2008-2009 – projektem pro dobré počasí. V krizi je zcela nefunkční. Proto nevadí, že nefunguje. Kdyby v současné krizi instituce EU konaly, snadněji by se odhalila jejich schopnost či neschopnost (záleží na pozorovateli – nevycházejme z předpokladu, že to všichni vidí stejně jako my). Takové odhalení by u veřejnosti vedlo k rychlejšímu pochopení, a tudíž i k rychlejší diskreditaci samotné podstaty této nadnárodní struktury. Žádné odumírání EU se nekoná. Je to spíše opačně – až se převalí to nejhorší, až se „medicínsky“ státy s koronavirem vypořádají, evropské instituce si vynutí svoji „hvězdnou hodinu“. Přijde jejich čas, kdy svoji existenci zdůvodní čímsi jako „celoevropskou rekonstrukcí“, která – podle nich – nemůže být řízena chybujícími národními vládami, které budou navíc koronavirovou krizí vyčerpané, oslabené a u části veřejnosti zdiskreditované. Přijde doba „velké evropské solidarity“ řízené orgány EU a velmocemi. To bude ten nejhorší důsledek koronaviru. Vzniknou další „záchranné finanční valy“, znovu bude nastolen požadavek (tentokráte výrazně silnější) „evropské koordinace hospodářských a sociálních politik a jejich harmonizací“. Vše bude organizováno Evropskou komisí. Evropský parlament bude pouze fíkovým listem této politiky, ale rychle si „sáhne“ po více pravomocích. Situace bude usnadněna těmito okolnostmi: - národní vlády, jejich rozpočty i obyvatelstvo budou vyčerpané, ekonomický pád bude větší, než se předpokládá, stejně jako rozvrat veřejných financí. V takovém prostředí se evropské demagogii bude dařit dobře; - k návratu EU na scénu pomůže přetrvávající atmosféra šoku z koronaviru (obáváme se, že její vyvanutí bude trvat dlouho); - evropské elity udělají cokoli, aby prokázaly nárok na svoji existenci; - Evropský parlament (a Evropská komise) budou ovládány zelenými „všech politických barev“ i po koronaviru; - místní „prounijní páté kolony“ (nejrůznější neziskové politické organizace, proevropští aktivisté, již vytvořené zájmové vrstvy žijící z produktů současných unijních ideologií) získají obrovský prostor pro své aktivity; - neexistence silných, důvěryhodných, přesvědčivých lídrů a jejich politických stran v jednotlivých členských zemích bude vodou na mlýn prounijních aktivistů a politiků. Diskreditace silných a odvážných národních lídrů bude zesilovat. Náš závěr je jednoznačný. Nesmíme dopustit, aby Evropská unie pokračovala v současné podobě. Zásadní revizi je třeba podrobit hlavní unijní projekty – Schengen (likvidace hranic) a euro (společná měna). Radikálně musí být změněna dělba práce mezi Bruselem a členskými státy. Nebo také nemusí, ale pak to s námi i dále půjde s kopce.   Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2019-10-05 17:18:06

Smazáno z Facebooku se souhlasem evropského soudu

Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko. Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není. Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu. Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná. Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017. Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr. Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět. Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“. Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž. V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel. Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.  A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot). Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně. Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.) A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“? Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti. Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud. Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude. Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla. Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi. A propos, víte, co je tohle? To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem. Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.