Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-26 16:30:01

Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance

Případ začal urgentním telefonátem na linku 158. Vyděšená žena v něm tvrdila, že prodavačka v pražském obchodním domě Bílá labuť byla znásilněna. Na místo však vyrazili i kriminalisté specializující se na vraždy – mordparta. Brzy se potvrdilo, že zde byli správně.  Dámské toalety, kam je ochranka zavedla, připomínaly bitevní pole, i člověk s velkou fantazií mohl jen stěží odhadovat, co za hrůzy se zde staly. Zkušený kriminalista zůstal, dle svých slov, koukat s otevřenou pusou. Nebohá, teprve devatenáctiletá prodavačka útok přežila, ale vypovídat hned nemohla. Bylo to kvůli zraněním, která jí pachatel způsobil. Vyšetřovatelé zpovídali, koho jen mohli, nikdo si ale pachatele, který musel být od krve, nevšiml, a to přesto, že bylo odpoledne a obchod byl plný lidí. Nenašlo se nic, ani vlákno z pachatelova oděvu.   Nejhorší vrazi: Lidé jsou fascinováni zvrácenými zločiny. Série o Jeffrey Dahmerovi na Netflixu to dokazuje Číst více Kovboj s vlajkou na zádech Kriminalisté zjistili, že neznámý muž dívku bil pažbou pistole, kopal ji a také ji znásilnil (na což si dívka nepamatovala). Když upadla do bezvědomí, tak ji ještě okradl. Surově jí strhl náušnice a prstýnek. Sexuální predátoři takové věci kradou svým obětem jako trofej. Napadená dívka byla v šoku a střípky toho, co si pamatovala, sdělila empatické vyšetřovatelce.  Posun v případu nastal, když se jiná prodavačka svěřila se svou zkušeností s nechutným podivínem. Přišel k ní do parfumerie, chtěla mu nabídnout parfém, ale se zlou se potázala. Muž na ni namířil dva prsty a dělal, jako by vystřelil. Policii popsala člověka s koženým kloboukem, mastnými hnědými vlasy a džínovou bundou, na které měl přes celá záda nášivku americké vlajky. Pro detektivy to byly markanty, které také leccos vypovídaly o povaze pachatele.   Popis muže měly všechny hlídky v Praze, žádný další poznatek však nepřicházel. Vyšetřovatelé z mordparty dokonce ten den jezdili po celém městě, věřili, že takového muže určitě v davu nepřehlédnou. Štěstí tenkrát neměli, ale další dny jim přálo.  Šílenec zaútočil katanou  Z místního oddělení Strašnice se detektivům ozval bystrý strážník, který si všiml, že napadení v Bílé labuti má podobné znaky jako to, které se stalo v místním obchodě. Neznámý muž v klobouku pronásledoval v noci dívku. Když na něj zakřičela, namířil na ni pistoli, povedlo se jí ale utéct.  Muž odpovídající popisu o pár dní později zaútočil na dívku, která vystupovala z výtahu. Tehdy si šílenec vzal do ruky katanu. Dívka se před mečem instinktivně zakryla rukou, což jí zachránilo život. Dlaň ovšem měla skoro rozseklou napůl. Také jí pomohlo, že hlasitě křičela. Deviant byl stále více nebezpečnější, nakonec vše vyřešil jeden ubrečený telefonát.  Na stopě domácího násilníka Jiná mladá žena se skryla se svými dětmi v bytě rodičů. Důvod byl, že jim manžel vyhrožoval smrtí a také nebohou paní bil. Když poté dala policistům popis manžela, bylo jim hned jasné, že je to „jejich člověk“. Rozhodli se, že počkají v onom bytě, až se agresor sám ukáže. Mezitím mohli sledovat strach a paniku, jakou měla žena a její děti ze svého příbuzného. Detektivové se nezalekli, když muž dlouho do bytu nepřicházel, a rozhodli se ho jít hledat na místo jeho bydliště. Když se manželka s dětmi kvůli bezpečí odstěhovala, muž si v bytu udělal víceméně squat, kde bydlel s bezdomovci a chvíli zde měl zadržovat a znásilňovat nezletilou dívku.  Smyčka se stahuje Když se trojice policistů přiblížila ke dveřím bytu pachatele, nemuseli si lámat hlavu se vstupem, bylo otevřeno. Z bytu se linul odporný zápach a byly slyšet intimní zvuky. Policisté s pistolemi v rukou a hlasitým výkřikem vyděsili muže ležícího na pohovce a sledujícího pornografický film. Vedle sebe měl položenou, ještě krvavou, japonskou katanu.  Pedofil napadal školačky v Místku a na Těšínsku. Po šesti letech usvědčili muže, který pracoval s dětmi Číst více Nakouknutí do mysli predátora Vyšetřovatelé se nestačili divit. Byl to recidivista, který měl na svědomí mnoho krádeží, byl osmkrát trestaný a ústavně se léčil kvůli sexuální deviaci. Na svobodě v léčbě nepokračoval a k doktorům přestal chodit. Kriminalistům vysvětloval, že ženám, které napadl, vlastně dělal službu, že jim chtěl udělat dobře. Žádné zpytování svědomí u něj nikdy nenastalo. Dotyčný pracoval v archivu, ze kterého kradl věci, jako staré knihy, velmi cennou rumunskou zástavu nebo právě zmíněnou katanu. Meč byl skutečně japonský, nejednalo se o repliku. Vyšetřovatel obdaroval tohoto výtečníka více než 10 obviněními, u soudu poté dostal 14 let a sexuální detenci. Krást nepřestal nikdy, westernová móda jej bavila pořád, kolem krku si nechal vytetovat „provazu stop“. Pomoc obětem domácího násilí Případ byl ukázkový v tom, že se napadené ženy, hlavně manželka predátora, rozhodly, že si tento zločin nenechají pro sebe. Důležité je také zdůraznit, že v případě znásilnění nemusí nutně jít o pohlavní styk, ale o jakékoliv sexuální chování, se kterým dotyčný nesouhlasí. Opustit agresora je někdy velice těžké, přesto na to nemusí být člověk sám. Pomoc můžete najít na lince 116 006, nebo můžete kontaktovat Rosa Centrum (pro ženy) či Magdalenium.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci.

Čas načtení: 2024-11-24 19:10:00

Noční požár chemičky Orlen Unipetrol v Litvínově: Škoda 20 milionů, v blízké řece hynou ryby

Škodu 20 milionů korun způsobil noční požár v areálu chemičky Orlen Unipetrol v Litvínově na Mostecku. Vyšetřovatelé původně škodu odhadli na 50 milionů korun, později ji snížili. Uchránit se podařilo majetek za půl miliardy korun, řekl dnes ČTK mluvčí Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje Milan Rudolf. Příčiny požáru zatím podle něj vyšetřovatelé neznají, zjistili ale úhyn ryb v blízké řece Bílině mezi Zálužím u Litvínova a Mostem. O jak velké množství ryb jde, zatím není známé.

Čas načtení: 2024-12-27 14:43:00

Pád letadla v Kazachstánu: Odborníci mluví o ruské raketě, nahrávají tomu záběry

Vyšetřovatelé stále pátrají po příčinách tragického pádu letadla v Kazachstánu, při kterém zahynuly téměř čtyři desítky lidí. Podle agentury Reuters předběžné vyšetřování odhalilo, že pád způsobil ruský systém protivzdušné obrany, což však Kreml ani šéf kazašského senátu zatím nepotvrdili. Odborníci mluví o ruských raketách typu země-vzduch. Klíčové odpovědi snad přinesou data z černých skříněk, která nyní vyšetřovatelé analyzují.

Čas načtení:

Dva Palestinci z vesnice u Hebronu obviněni ze smrti Ašera Palmera a jeho ročního syna

Vojenský prokurátor v úterý vznesl obvinění proti dvěma Palestincům z vesnice Halhoul u města Hebron, kteří přiznali, že na auto Ašera Palmera a jeho ročního syna hodili kámen, který způsobil jejich smrt. K útoku došlo 23. září, kdy oba obvinění napadli projíždějící auto kamenem, který zasáhl Ašera Palmera, který následně vyletěl s autem ze silnice. Auto se převrátilo a uvnitř zahynul Ašer Palmer i jeho syn. Obviněn byl i další Palestinec, který se přiznal ke krádeži zbraně, která byla ve vozidle a která byla při prohlídce v jeho domě nalezena. Během vyšetřování se také zjistilo, že Palestinci plánovali další podobné útoky. Izraelská policie nejprve vyšetřovala incident jako dopravní nehodu, i když osadníci byli již od počátku přesvědčeni, že se jednalo o útok. Policejní vyšetřovatelé však nejprve nechtěli rozdmýchávat nepokoje v době, kdy Palestinci předkládali v OSN svou žádost o uznání vlastního státu. Později však připustili, že charakter poranění jedné z obětí a kámen nalezený v autě mají spojitost. Následná pitva a ...

Čas načtení: 2019-08-23 08:00:43

Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet

Když jsem před pár dny vydal článek Z románu 1984 se stal policejní manuál, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce a skutečně se mi jich dostalo. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek. První, nick filozof: "Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod, proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů." A druhá, nick GreenRedfighter: "Pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy." Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen "částečné potlačení" považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly. Jak praví německé přísloví "das Gegenteil von Gut ist gut gemeint": protikladem dobrého je „dobře myšlené“ (po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel). Přičemž některé státy jsou na té cestě do železniční stanice Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde. Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Obrat k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí. Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokážou být pěkně bolestivé. Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek. Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar, a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté. (Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on.) Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem – výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy – i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů. Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a GreenRedfighter si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo. Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." (Údajně je jejím autorem Voltaire, ale není to prokázáno.) Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto – najednou už není tak přitažlivý. Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí "nominálně liberálních" stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu. Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná: Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je. V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím. Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi "chybnými názory" a "nenávistnými projevy"? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou. "Nenávist" je gumová kategorie Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala. Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován. (Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.) Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit. Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici – ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde. "Nenávist" je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, GreenRedfightere, říci, kde začíná a kde končí nenávist? Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on. Třeba se vám to nikdy nestane – ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné. V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem. Každý rok se dozvíme z médií, že se situace ještě zhoršila Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn. Boj proti různým ­-ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje. Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů. U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze. To ale není případ boje proti chybným  názorům/různým ­-ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat "incidenty", ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy). Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami. Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90.letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes. Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů/projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní. Povšimněte si, GreenRedfightere, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory/tweety šířené po internetu. Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit "lacinější čárky", nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti? Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.) "Upřímnost" debaty o azylové a migrační politice Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů. Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby "dělalo, co mělo" a "nedělalo, co nemělo". Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané. Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů/-ismů po pár desetiletí nepochybně "mrazivý efekt" na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.) Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné. Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární. Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoganovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů/projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta. Myšlenka není rtuťový teploměr, který bylo možné snadno zakázat Konečně se dostáváme k pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu? Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu. Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti. Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B,C,D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času. Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal "káznicí nebo i smrtí", ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat. A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče. Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat "disent", paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi. Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet. Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a "připravenému štěstí přálo".   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-01 21:11:45

V polském Štětíně najel řidič do lidí čekajících na tramvaj

V centru Štětína odpoledne najel řidič do skupiny lidí čekajících na tramvaj, následně ujel asi kilometr a způsobil dopravní nehodu. Zraněných je podle polských médií nejméně devatenáct, z toho dva vážně. Policie zadržela jako pachatele 33letého Poláka, který je obyvatelem Štětína. Podle hasičů velmi pravděpodobně najel do lidí úmyslně, vyšetřovatelé ale případ nevyšetřují jako terorismus.

Čas načtení: 2024-05-10 15:53:00

Požár lesa na Mladoboleslavsku podle hasičského vyšetřovatele způsobil člověk

Požár zhruba hektaru lesa u Žehrova na Mladoboleslavsku podle hasičského vyšetřovatele způsobil člověk. Nepodařilo se ale zjistit, zda za tím byl úmysl. Na místo, kde od čtvrtečního večera hoří, není volný přístup, jde o uzavřenou oblast, kterou spravují Lesy ČR. S hašením lesa pokračují hasiči od dnešního rána, na místě je přes pět desítek hasičů, pomáhá jim vrtulník s bambivakem. Rozsah škody zatím není známý, řekl ČTK mluvčí hasičů Jan Sýkora.

Čas načtení: 2024-07-23 11:35:00

Požár v Postřekově mohl způsobit popel z grilu. Škodu vyčíslili na 4,5 milionu

Škodu, kterou způsobil nedělní požár pneumatik, jenž se následně rozšířil na několik budov v Postřekově na Domažlicku, hasiči předběžně vyčíslili na 4,5 milionu korun. Vyšetřovatelé pracují se dvěma možnými verzemi vzniku požáru. V nemocnici nadále zůstává jeden z pěti zraněných hasičů.

Čas načtení: 2024-07-23 11:38:05

Požár v Postřekově mohl způsobit popel z grilu. Škodu vyčíslili na 4,5 milionu

Škodu, kterou způsobil nedělní požár pneumatik, jenž se následně rozšířil na několik budov v Postřekově na Domažlicku, hasiči předběžně vyčíslili na 4,5 milionu korun. Vyšetřovatelé pracují se dvěma možnými verzemi vzniku požáru. V nemocnici nadále zůstává jeden z pěti zraněných hasičů.

Čas načtení: 2024-09-09 14:27:00

Zprávy z jižních Čech: Z plovárny v Českém Krumlově zbylo po požáru jen torzo. Město už připravuje stavbu nového areálu

Hasiči opouštějí bazén v Českém Krumlově, který o víkendu vyhořel. Na místo už nastoupili vyšetřovatelé. Policie prověřuje požár jako obecné ohrožení z nedbalosti a zaměstnanci, který ho způsobil, hrozí až osm let vězení. Místní radnice a základní školy mezitím hledají tréninkové prostory pro děti.

Čas načtení: 2024-04-05 17:00:01

Případ seniorky zavřené ve skříni dovedl kriminalisty na stopu sériového vraha

Malé městečko Týniště nad Orlicí se probudilo do chladného zimního rána. Onoho lednového jitra se zdálo být vše jako obvykle. Ovšem na okraji města v rodinném domku našel kamarád svou sousedku mrtvou. Pomáhal jí s nákupem, jak už to bývá na malých městech. Šel zkontrolovat, jestli se jí něco nestalo, když se neozývala. Přece jen, nedávno byla přímo doma přepadená. Navíc se toho času zotavovala z vážné operace. Vešel tedy do domu, který byl viditelně prohledán, a to mu stačilo, aby zavolal policii. Než dojela, všiml si, že na zemi před skříní leží klíč. Když dvířka otevřel, vypadla na něj jeho sousedka. Byla už bohužel po smrti.  Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek Číst více Když se skříň stala rakví  Povolaní kriminalisté si také byli jistí, že se jedná o vraždu. Soudní znalec nenalezl na těle žádné stopy násilí, už na místě činu však někteří policisté předpokládali, že se paní ve skříni nejspíš udusila. Když byla posléze provedena pitva, tato domněnka se potvrdila. Také se mělo jednat o trýznivou smrt, znalci konstatovali, že dáma bojovala o život asi deset minut. Vyšetřovatelé v těchto případech soustředí svou pozornost hlavně na rodinu. Statistika říká, že vrah často bývá právě z domácího prostředí. Jenže to se v tomto případě ukázalo jako mylné.   Poprask na maloměstě  Kriminalisté přehodnotili směr vyšetřování a začali se zajímat o místní zloděje a feťáky. V Týništi v té době byla také přepadena čerpací stanice, pachatele tehdy ještě neznali a nabízelo se spojení obou případů. Ospalé městečko se ze dne na den dostalo do hledáčku kriminalistů. Ti se v utajení vydávali do tamních hospod, kde se místní „známé firmy“ scházely. Vyšetřovatelé si jednoho po druhém volali k výslechu a také jim odposlouchávali telefony. Na malém městě, připomínajícím spíše vesnici, kde se lidé navzájem znají, začala přítomnost kriminalistů vadit. Také vědomí, že mezi sebou má místní galérka vraha, na tuto skupinu lidí nepůsobilo dobře. Stalo se, že se jeden rozpovídal o jakémsi Michalu Semanském, který býval pořád bez peněz a v den vraždy všechny bohatě hostil. Kriminalisty začala jeho osoba zajímat.   Doporučení policie pro větší bezpečí seniorů: Podvodníci ke své činnosti využívají různé legendy: vrácení přeplatků, falešná revize plynu apod. Nikoho nepouštějte do domu ani bytu! Nikdy neotevírejte dveře, nevíte-li jistě, kdo je za nimi. Při požadavku na finanční pomoc pro rodinné příslušníky (i telefonickou formou) vždy ověřujte jejich pravost přímo u členů rodiny, kteří se mají dle požadavku nacházet v tísni. Nechte si vždy prokázat totožnost osoby nebo průkaz firmy a telefonicky ověřte, zda jejich pracovník má vykonávat danou práci u vás. (Osobu ale v žádném případě nevpouštějte domů.) Nikdy nepodepisujte žádné smlouvy a jiné dokumenty, nechte si čas na rozmyšlenou a poraďte se s důvěryhodnou osobou (dobrý známý, soused, člen rodiny, lékař, ošetřovatelka apod.). Osobu s legendou o přeplatcích hned odmítněte, přeplatky se nikdy nevyřizují touto formou. Kontaktujte policii. Pořiďte si kukátko, které vám umožní dobře si návštěvníka prohlédnout. Nečekané doznání  Vyšetřovatelé nic nepodcenili a udělali si kolem podezřelého detailní šetření. Zjistili, že měl bydliště v Týništi, kde žil v bytě se svou partnerkou. Když se napil více alkoholu, býval prý vznětlivý, jinak jej všichni popisovali jako hodného člověka. Policistům došlo, že je to člověk, kterého hledají, a k jeho zatčení použili zásahovou jednotku. Bezprostředně po svém zadržení se k vraždě ženy přiznal. Poté co dojeli na kriminálku, čekalo vyšetřovatele překvapení. Semanský se jim přiznal k dalším dvěma vraždám. Paní, kterou zavraždil, znal od vidění, další jeho oběti byly však z jeho rodiny – oba jeho strýcové zemřeli jeho rukou. Jeden byl nezvěstný, druhý zemřel během požáru, příčinu úmrtí tenkrát nešlo stanovit. Vyšetřovatelům se podařilo přimět Semanského, aby jim řekl, kde leží strýcovo tělo. Vyšlo najevo, že jej zabetonoval do studny.   Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám Číst více Anděl smrti  Vyšetřovatelé mohli být spokojeni, měli objasněné tři násilné smrti. Zbývalo zjistit proč. Hlavním motivem byly peníze, ale jaký byl důvod, že jich najednou Michal Semanský potřeboval tolik? Jaká změna se stala v jeho životě? Mělo jít o otcovskou lásku k partnerčině dceři, kterou si osvojil, nedokázal ji však z peněz, které vydělával, uživit. Psychiatři, kteří na něj dělali posudek, potvrdili, že strach z přerušení kontaktů s jeho dcerou byl hlavní stimul jeho konání. Trojnásobný vrah svůj výslech ukončil tragikomickým prohlášením: „Třicet šest let nic a teď taková ptákovina.“ Semanský, kterému ve městě někteří přezdívali pro světlé kudrnaté vlasy „Anděl“, dostal doživotní trest. Tato věta se stala mezi členy mordparty oblíbenou a policisté ji často používají při odreagování, jak řekl vyšetřovatel Michal Hynek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tihle lidé prý byli vlkodlaky. Jim podobní mohou být i dnes mezi námi

Čas načtení: 2024-07-17 11:00:01

Letecká katastrofa: Zadlužený skladník chtěl zabezpečit rodinu, z nebe kvůli tomu spadlo 43 lidí

Pro Američany a leteckou dopravu byl šok, když vyšetřování ukázalo příčinu nehody. Ukázalo se, že se jednalo o sebevraždu a vraždu. Sedmadvacetiletý skladník Francisco Gonzales žijící v San Franciscu se rozhodl, že své životní trable vyřeší tím nejhorším možným způsobem. Výstřel únosce znamenal pro československého pilota smrt, únosce sám ukončil svůj život Číst více Rozvod a dluhy Francisco Gonzales, bývalý člen filipínského jachtařského týmu na olympijských hrách v roce 1960, byl v poslední době před havárií „rozrušený a v depresi“ kvůli manželským a finančním potížím. Rozešel se se svou ženou Patricií a byl velmi zadlužený, přičemž téměř polovina jeho příjmu jako skladníka v obchodním domě musela být použita ke splátkám více půjček. Gonzales sám řekl svým příbuzným i přátelům, že „zemře buď ve středu 6. května, nebo ve čtvrtek 7. května“. Na letišti uzavřel dvě životní pojistky Když nastupoval v San Franciscu do letadla, byl již zřejmě rozhodnut svůj život ukončit. Nikdo neví, co mu běhalo v hlavě, faktem je, že před odletem ještě v San Franciscu uzavřel dvě životní pojistky, každou na 105 tisíc amerických dolarů. Po cestě do Rena se ke svému činu ještě neodhodlal, přiletěl do městečka Rena. To je vlastně takovým malým Las Vegas, které navštěvují pro jeho nevelkou vzdálenost (na americké poměry) především hráči ze San Francisca a okolí. Celou noc hrál. Později při vyšetřování jeden ze zaměstnanců kasina vypověděl, že sám Gonzales řekl: „… je mi jedno, kolik vlastně prohraju, protože zítra už to nebude důležité.“ Letoun dispečerům zmizel Kapitánem letu 773 z Rena do San Francisca byl kapitán Ernest „Ernie“ A. Clark, kterému pomáhali první důstojník Ray Andress a letuška Margaret Schafer. Po rutinním letu nad Sierrou Nevadou letadlo provedlo mezipřistání ve Stocktonu v Kalifornii, kde vystoupili dva cestující a nastoupilo deset pasažérů, čímž se celkový počet cestujících a členů posádky zvýšil na 44. Přibližně 10 minut po odletu ze Stocktonu obdrželo středisko Oakland Air Route Traffic Control Center zkomolenou rádiovou zprávu a radarový cíl představující letadlo zmizel. S pistolí a granátem v ruce se pokusil unést letadlo. Pak ale okradl cestující a vyskočil Číst více Zkomolená zpráva byla šokující výpovědí o posledních minutách stroje Při vyšetřování nehody se v laboratoři podařilo poslední hlášení z letadla rozluštit. Odvysílal jej druhý pilot a znělo takto: „Kapitán je zastřelen, jsem postřelen… snažil jsem se pomoci… (nebo snažte se pomoci).“ Letečtí vyšetřovatelé a agenti FBI nalezli v troskách revolver Smith & Wesson ráže .357 Magnum obsahující šest použitých nábojů. Pitva prokázala, že oba piloti byli zastřeleni a únosce spáchal sebevraždu. Svědci poblíž oblasti letecké nehody popisovali extrémní a náhlé změny polohy letu 773 spojené s nevyzpytatelnými zvuky pohonné jednotky. Druhý pilot se tak zřejmě po nějakou dobu, než ztratil vědomí, pokoušel situaci zvládnout. Vyšetřovatelé zkoumali i trosky letounu Kromě zbraně objevili vyšetřovatelé, kteří zkoumali trosky, také část kovové trubky z rámu kapitánova sedadla. Měla prohlubeň, kterou způsobila vystřelená kulka. U letadla Fairchild F-27A byla kabina pro cestující oddělena od kokpitu předním nákladovým prostorem s jedinými dveřmi vedoucími z kabiny pro cestující do nákladového prostoru. Ty tak sloužily i jako dveře kokpitu. Vyšetřovatelé se domnívali, že Gonzales vtrhl do nákladového prostoru a začal střílet na Clarka a Andresse, kteří seděli na místě kapitána a prvního pilota. Letecký úřad zareagoval Po tomto kriminálním činu přijal FAA (letecký úřad USA) určité změny částí 40, 41 a 42 civilních leteckých předpisů. Tyto dodatky, které vstoupily v platnost 6. srpna 1964, požadovaly, aby dveře, které oddělují kabinu pro cestující od prostoru pro posádku, byly u všech pravidelných leteckých dopravců a komerčních letadel během letu zamčené. Výjimka z pravidla byla pouze při přistání nebo vzletu u některých letadel, kde dveře do kokpitu vedou zároveň k nouzovému východu pro cestující. Tato nehoda byla první sebevraždou-vraždou v letecké dopravě s takto vysokým počtem obětí. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kapitán neměl pro únosce pochopení. Jeho tělo vyhodil z letadla

Čas načtení: 2024-02-26 16:30:01

Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance

Případ začal urgentním telefonátem na linku 158. Vyděšená žena v něm tvrdila, že prodavačka v pražském obchodním domě Bílá labuť byla znásilněna. Na místo však vyrazili i kriminalisté specializující se na vraždy – mordparta. Brzy se potvrdilo, že zde byli správně.  Dámské toalety, kam je ochranka zavedla, připomínaly bitevní pole, i člověk s velkou fantazií mohl jen stěží odhadovat, co za hrůzy se zde staly. Zkušený kriminalista zůstal, dle svých slov, koukat s otevřenou pusou. Nebohá, teprve devatenáctiletá prodavačka útok přežila, ale vypovídat hned nemohla. Bylo to kvůli zraněním, která jí pachatel způsobil. Vyšetřovatelé zpovídali, koho jen mohli, nikdo si ale pachatele, který musel být od krve, nevšiml, a to přesto, že bylo odpoledne a obchod byl plný lidí. Nenašlo se nic, ani vlákno z pachatelova oděvu.   Nejhorší vrazi: Lidé jsou fascinováni zvrácenými zločiny. Série o Jeffrey Dahmerovi na Netflixu to dokazuje Číst více Kovboj s vlajkou na zádech Kriminalisté zjistili, že neznámý muž dívku bil pažbou pistole, kopal ji a také ji znásilnil (na což si dívka nepamatovala). Když upadla do bezvědomí, tak ji ještě okradl. Surově jí strhl náušnice a prstýnek. Sexuální predátoři takové věci kradou svým obětem jako trofej. Napadená dívka byla v šoku a střípky toho, co si pamatovala, sdělila empatické vyšetřovatelce.  Posun v případu nastal, když se jiná prodavačka svěřila se svou zkušeností s nechutným podivínem. Přišel k ní do parfumerie, chtěla mu nabídnout parfém, ale se zlou se potázala. Muž na ni namířil dva prsty a dělal, jako by vystřelil. Policii popsala člověka s koženým kloboukem, mastnými hnědými vlasy a džínovou bundou, na které měl přes celá záda nášivku americké vlajky. Pro detektivy to byly markanty, které také leccos vypovídaly o povaze pachatele.   Popis muže měly všechny hlídky v Praze, žádný další poznatek však nepřicházel. Vyšetřovatelé z mordparty dokonce ten den jezdili po celém městě, věřili, že takového muže určitě v davu nepřehlédnou. Štěstí tenkrát neměli, ale další dny jim přálo.  Šílenec zaútočil katanou  Z místního oddělení Strašnice se detektivům ozval bystrý strážník, který si všiml, že napadení v Bílé labuti má podobné znaky jako to, které se stalo v místním obchodě. Neznámý muž v klobouku pronásledoval v noci dívku. Když na něj zakřičela, namířil na ni pistoli, povedlo se jí ale utéct.  Muž odpovídající popisu o pár dní později zaútočil na dívku, která vystupovala z výtahu. Tehdy si šílenec vzal do ruky katanu. Dívka se před mečem instinktivně zakryla rukou, což jí zachránilo život. Dlaň ovšem měla skoro rozseklou napůl. Také jí pomohlo, že hlasitě křičela. Deviant byl stále více nebezpečnější, nakonec vše vyřešil jeden ubrečený telefonát.  Na stopě domácího násilníka Jiná mladá žena se skryla se svými dětmi v bytě rodičů. Důvod byl, že jim manžel vyhrožoval smrtí a také nebohou paní bil. Když poté dala policistům popis manžela, bylo jim hned jasné, že je to „jejich člověk“. Rozhodli se, že počkají v onom bytě, až se agresor sám ukáže. Mezitím mohli sledovat strach a paniku, jakou měla žena a její děti ze svého příbuzného. Detektivové se nezalekli, když muž dlouho do bytu nepřicházel, a rozhodli se ho jít hledat na místo jeho bydliště. Když se manželka s dětmi kvůli bezpečí odstěhovala, muž si v bytu udělal víceméně squat, kde bydlel s bezdomovci a chvíli zde měl zadržovat a znásilňovat nezletilou dívku.  Smyčka se stahuje Když se trojice policistů přiblížila ke dveřím bytu pachatele, nemuseli si lámat hlavu se vstupem, bylo otevřeno. Z bytu se linul odporný zápach a byly slyšet intimní zvuky. Policisté s pistolemi v rukou a hlasitým výkřikem vyděsili muže ležícího na pohovce a sledujícího pornografický film. Vedle sebe měl položenou, ještě krvavou, japonskou katanu.  Pedofil napadal školačky v Místku a na Těšínsku. Po šesti letech usvědčili muže, který pracoval s dětmi Číst více Nakouknutí do mysli predátora Vyšetřovatelé se nestačili divit. Byl to recidivista, který měl na svědomí mnoho krádeží, byl osmkrát trestaný a ústavně se léčil kvůli sexuální deviaci. Na svobodě v léčbě nepokračoval a k doktorům přestal chodit. Kriminalistům vysvětloval, že ženám, které napadl, vlastně dělal službu, že jim chtěl udělat dobře. Žádné zpytování svědomí u něj nikdy nenastalo. Dotyčný pracoval v archivu, ze kterého kradl věci, jako staré knihy, velmi cennou rumunskou zástavu nebo právě zmíněnou katanu. Meč byl skutečně japonský, nejednalo se o repliku. Vyšetřovatel obdaroval tohoto výtečníka více než 10 obviněními, u soudu poté dostal 14 let a sexuální detenci. Krást nepřestal nikdy, westernová móda jej bavila pořád, kolem krku si nechal vytetovat „provazu stop“. Pomoc obětem domácího násilí Případ byl ukázkový v tom, že se napadené ženy, hlavně manželka predátora, rozhodly, že si tento zločin nenechají pro sebe. Důležité je také zdůraznit, že v případě znásilnění nemusí nutně jít o pohlavní styk, ale o jakékoliv sexuální chování, se kterým dotyčný nesouhlasí. Opustit agresora je někdy velice těžké, přesto na to nemusí být člověk sám. Pomoc můžete najít na lince 116 006, nebo můžete kontaktovat Rosa Centrum (pro ženy) či Magdalenium.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci.

Čas načtení: 2024-03-15 16:00:01

Kolínský gang dopadl až ostravský kriminalista Valerián. Hlavní kat bandy chce ven z vězení

Chtěl bych nechat zahrát mému oblíbenému vyšetřovateli Luboši Valeriánovi. I když budu pravděpodobně odsouzen na doživotní rekreaci v pevnosti Mírov, tak jsem na něj nezanevřel. Takto zněl dopis, který poslal Biederman do rádia. Skladba, kterou chtěl zahrát, byla „Včera mě někdo trefil“ od Daniela Landy.  Jako z amerického filmu  Pro kriminalisty začal celý případ koncem ledna 1997 ve Valašském Meziříčí. Byli přivoláni k mrtvole zastlané v posteli, kterou našla pokojská hotelu Apollo. Po ohledání ztotožnili mrtvého s podnikatelem Tomášem Bleierem. Byl ubodán několika ranami nožem, poté jej někdo zastlal do postele, zvenčí zamkl a zalomil klíč – tato fakta policisté měli.  Hned ze začátku jim přálo pověstné kriminalistické štěstí a krom stop po ohledání se jim přihlásil svědek. Všiml si Renaultu, který měl SPZ zamazanou hlínou, jinak byl však celý čistý. Vypadalo to, jako by tam hlínu někdo schválně nalepil. Starší pán přistoupil k autu a značku očistil, vše si zapamatoval a sdělil policistům. Ti na základě tohoto svědectví zjistili, že auto patří jistému Karnošovi, který však měl bydliště na opačné straně republiky. Poslední stopou byl elektronický diář zavražděného podnikatele. Tam si zapsal, že má schůzku s jakýmsi Biedermanem.   Tři násilníci připravili o život kuchaře přímo v restauraci. Hosté ji pak v krutém žertu přejmenovali Číst více Přišla si pro ně ostravská zásahovka Policisté nelenili a rychle ověřili všechny informace. Zjistili, že osoba Oty Biedermana není policii úplně neznámá. Dozvěděli se od kolegů, že chodí ozbrojený a v rodné obci často s kumpány střílí do dopravních značek jako do terčů. Vážnější delikt neměl, tohle však kriminalistům stačilo.   Biederman a spol. byli překvapeni ve svých domech, kam si pro ně zašla zásahovka. Poté je vrtulníkem transportovali do budovy ostravské kriminálky. Při zásahu byl Biederman ještě arogantní, jak se však vzdalovali jeho rodnému kraji a mířili do cizí Ostravy, kde údajně nikdy předtím nebyl, jeho sebejistota slábla. Po přistání nezačal výslech příliš slibně. Ostatní členové „změkli“, bylo vidět, že jako jednotlivci jsou nejistí a ztrácí svou aroganci. Všichni mluvili, jen Oto Biederman mlčel. Rozpovídal se až poté, co mu vyšetřovatelé předestřeli, že ostatní členové shazují veškerou vinu na něj. Nečekané přiznání  Skutečnost, že ostatní obvinili právě jeho a hodili jej tak „přes palubu“, výrazně přispěla k tomu, že se rozpovídal. Přiznal vraždu podnikatele ve Valašském Meziříčí, popsal celý děj a řekl, které osoby byly s ním. Co následovalo poté, vyšetřovatele Luboše Valeriána zaskočilo, začal se přiznávat k účasti na dalších vraždách.   Dohromady (s vraždou v hotelu Apollo) jich bylo pět. Popsal nečekaně brutální činy. Spolu s ostatními měl na svědomí vraždu vrátného v pražském obchodním domě Krone Josefa Dovhaniče, který se bránil svým vrahům do posledního dechu. Kromě topení a pálení byly na jeho těle nalezeny snad všechny známky násilí. Pokoušeli se jej udusit, zastřelit, ubodat a přeříznout mu žíly. Když po obrovském utrpení nebohý vrátný zemřel, odnesli si odtud asi 2 miliony korun.   Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Bezcitné devadesátky Dále zavraždili svého kumpána, údajně proto, že je podvedl. Šéf a mozek gangu Ivan Vrábel chtěl pozemek, o kterém věřil, že mu bude po vraždě kumpána připsán. Biederman zastřelil svého bývalého komplice u sebe doma, a to ve chvíli, kdy jeho rodiče koukali v obýváku na televizi. Jeho matka v dokumentu Zabijáci s.r.o. tvrdí, že nic neslyšela. Podle experta na zbraně blízkého redakci je to však těžko uvěřitelné, střelba ze samopalu Škorpion je v uzavřené místnosti hlasitá. Poté jej členové gangu bez větších obav, že je někdo zahlédne, zakopali za Biedermanovým domem. Zastřelili také na parkovišti kamaráda, který měl podle nich zbytečně moc peněz. Na rozdíl od nich si je vydělal poctivě, byl výrobcem rukavic. Poslední na seznamu obětí je nebohý čerpadlář, otec dvou dětí, kterého zastřelil Biederman, ačkoliv mu muž vydal hotovost a vzdával se. Údajně měl udělat nějaký pohyb, který Biedermana vyprovokoval, a tak mu prostřelil hlavu. Řádění gangu se stalo názornou ukázkou uvolněnosti morálky v devadesátých letech. Kdo je Oto Biederman? K partě zločinců se dostal přes bezpečnostní agenturu SAFE-GUARD, kterou vedl Ivan Vrábel. Předtím pracoval v lihovaru a žil bezúhonným životem ve Tlustovousech. Svůj čas dělil mezi dvě party – střelecký klub, se kterým chodil i na čundry, a lidi kolem SAFE-GUARD. Ti jej, podle jeho slov, nakonec úplně přetáhli. Jeho rodiče na syna nikdy nezanevřeli.   Osobnost Oty Biedermana kriminalisty zaujala a oni nejspíš zaujali jeho. Oblíbil si hlavně vyšetřovatele Luboše Valeriána, při rozhovoru s ním byl zcela upřímný, musel si uvědomovat, že jeho výpověď mu přinese nejpřísnější trest. Také vybočoval svou láskou k poezii. Zapisovatelkám a asistentkám, se kterými se v rámci úkonů na policii setkal, posílal milostné básně. Nyní má rakovinu a snaží se dostat z vězení ven, aby alespoň zemřel na svobodě. Mluvit s ním měl možnost krimi reportér Prima CNN Jakub Kvasnička, který jej navštívil ve vězení. Biederman vyjádřil lítost a také říkal, že ani po dlouhých sezeních s vězeňskou psycholožkou a probírání jeho života nezjistil, proč tak hluboko klesl.   Část básně, kterou psal ještě během procesu: ...to je konec mého přání  Snad ještě úspěšně lumpíků chytání  Jen tak bokem, bez předsudku  Rád bych vás viděl obě u rozsudku. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc

Čas načtení: 2024-03-20 16:00:01

Zločinec Pomeranč přejel muže jeho vlastním autem. Policisté jej dopadli, když si holil zrzavé vlasy

Případ, jemuž se budeme věnovat, se vymykal všem loupežným přepadením, která do té doby kriminalisté řešili. Podezřelá smrt řemeslníka ve vesnici blízko Mělníka se kriminalistům propojila se zjištěním jejich kolegů z majetkové trestné činnosti.  Nehoda, nebo vražda? Vše začalo jednu květnovou středu v roce 2012 na malém vesnickém náměstí ve Velvarech. Policisté dostali hlášení, že zde měl být přejet člověk při nepovedené krádeži. Operační důstojník sedící u sluchátka se doptával na detaily. Situaci nakonec vyhodnotil tak, že o nehodu v tomto případě nepůjde. Na místo se vydal kriminalistický pár (jak v práci, tak v životě) Jiří a Dagmar Šnýdrovi.   Zmatené seniorce zasadil desítky ran nožem. Mstil se za kastraci, Jiřímu Markovičovi ale neunikl Číst více Krádež s krvavým koncem Když dojeli na místo, uviděli ležícího muže se zkrvaveným obličejem, krev na první pohled tekla také z úst. Vedle něj ležela krabička cigaret, která vypadala, že je něčím roztržená. První pomoc se pokusili dát svědci a přivolaný policista, bohužel se již onoho muže nepodařilo zachránit ani po příjezdu sanitky. Dvojice policistů z vražd začala s vyšetřováním, o svědky neměli nouzi. Byli to jednak lidé, kteří nakupovali v samoobsluze, jednak prodavači a kolemjdoucí.  Zvláštní znamení: zrzavé vlasy Vše se seběhlo podle svědků následovně. Přejetý muž si byl v obchodě koupit čerstvý chleba, jako to dělával několikrát týdně. Když už stál ve frontě na pokladně, zakřičel, že mu někdo právě krade auto. Rozběhl se ke své dodávce a snažil se zloděje vytáhnout ven, při čemž mu roztrhl mikinu. Zloději se povedlo ujet, předtím však přejel majitele vozu stojícího před dodávkou. Vyšetřující policisté dostali docela dobrý popis pachatele, což jim výrazně usnadnilo práci. Kriminalisté dle vyjádření Jiřího Šnýdra už tehdy věděli, že jde určitě o vraždu. Všichni svědci se shodli, že to byl mladší muž s výrazně zrzavými vlasy. Pomeranči na stopě  Bylo vyhlášeno pátrání po neznámém pachateli a po ukradené dodávce. Jednotlivá kriminalistická oddělení spolu úzce spolupracují a manželé Šnýdrovi se začali zajímat, jestli mezi pachateli majetkové trestné činnosti v okolí není osoba odpovídající popisu. Měli štěstí, jejich kolegové měli právě rozpracovanou skupinu, která působila po celém Středočeském kraji a specializovala se na krádeže aut a obchodování s drogami (pervitinem a marihuanou). Zrzavý mladík, kterého hledali, měl být jejím členem a byl známý pod přiléhavou přezdívkou Pomeranč.   Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech Číst více   Kriminalisté nakonec dostali tip, kde se onen muž nachází. Ani zloději a feťáci, kteří se s ním znali, nechtěli mít nic společného s vraždou. Zásahová jednotka překvapila pachatele, zrovna když byl v koupelně a holil se, snažil se změnit si vizáž, aby jej někdo podle popisu nepoznal. Dokonce si oholil i vlasy. Při prvním výslechu řekl policistům absurdní historku o tom, že to byl vlastně on, kdo se snažil zabránit krádeži. Na své výpovědi trval i poté, co mu vyšetřovatelé předestřeli, že přejetý muž byl majitelem auta. Také sveřepě popíral, že by si vůbec všiml, že někoho přejel. Vyšetřovatelé přitom věděli, že nebohého řemeslníka nepřejel omylem, ale proto, aby se zbavil pronásledovatele. Auto jako zbraň Policisté společně se státním zástupcem a soudním znalcem připravili pokus, který měl vyvrátit jeho tvrzení, že si muže pod koly nevšiml. Pachatel Roman Hubený se rozhodl rekonstrukce zúčastnit. Požádali jsme o nezávislé vyjádření experta na bezpečnost na silnicích a učitele autoškoly Jaroslava A. Ten tvrdí, že je zcela vyloučeno, aby si řidič nebyl vědom toho, že přejel lidské tělo. Ke stejnému závěru došli vyšetřovatelé i při rekonstrukci, která se konala přesně na místě vraždy, dokonce se povedlo manželům Šnýdrovým zajistit i dodávku, která se stala vražednou zbraní. Kriminalista Šnýdr pro rozhlas poznamenal, že si nevzpomíná, že by do té doby bylo auto považováno za smrticí zbraň. Tuto skutečnost, že auto bylo použito jako zbraň, nakonec potvrdil i soud. Vrah Roman Hubený za svůj čin dostal 18,5 roku.   Zdroj: autorský článek (autor čerpal také z přednášek kriminalistů a časopisu Ministerstva vnitra Policista) KAM DÁL: Nostradamus viděl věci, které se Čechů přímo dotknou. Souhlasí s tím i generál Šedivý

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:01

Pancéřovaná vozidla poslala nákladní B 747 k zemi, posádka neměla šanci přežít

Nákladní letoun byl na cestě do Dubaje. Na jeho palubě bylo vedle ostatního nákladu i pět obrněných vojenských vozidel odolných proti minám (MRAP), která byla naložena na hlavní palubu letadla. Dvě z těchto vozidel vážila každé asi 12 tun a další tři vážila každé asi 18 tun. Na tomto letišti přistál stroj pro doplnění paliva. Během doplňování paliva byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky. Tomu však kapitán ani posádka nevěnovali patřičnou pozornost. Největší letadlo světa uneslo raketoplán a bylo i v Praze. Rusové ho zničili Číst více Plánovali strmé stoupání, přehnali to Server planecrash.fandom.com popisuje další průběh letu. Vzhledem k tomu, že letadlo odlétalo z nepřátelského prostředí, rozhodli se piloti provést strmé stoupání, aby se vyhnuli útokům raket země-vzduch odpalovaných z mobilních raketometů. B 747 však krátce po vzletu stoupal strměji, než posádka zamýšlela. V prudkém stoupání ztratil rychlost, a tedy i vztlak nutný k letu. Posádka se snažila korigovat úhel stoupání, ale letoun na ni nereagoval. Později se strmě bočně naklonil a jako by se zastavil ve vzduchu. Následoval nekontrolovaný pád a zkáza letounu i posádky.  Nahrávání hlasů v kabině se zastavilo devět sekund po vzletu Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že nahrávka hlasů v kokpitu letadla se náhle zastavila devět sekund po vzletu, to byl také čas, kdy letadlo začalo nekontrolovatelně stoupat a přestalo být ovladatelné. Co se v těchto sekundách stalo, nebylo tak jednoduché zjistit. Server airlive.net hovoří o vyšetřování nehody. Z nahrávky před přerušením vyšetřovatelé zjistili, že krátce před odletem, když bylo letadlo stále na rampě v Bagrámu, byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky, a posádka kokpitu diskutovala o možném posunu nákladu a zatížení letounu. To zřejmě způsobilo při posledním přistání přehřátí brzd letounu a nutnost čekat více než hodinu na jejich vychladnutí. Dodatečně se diskutovalo o opětovném zajištění nákladu před odletem. To mohlo být pro vyšetřovatele vodítkem. Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem Číst více Vyšetřování trosek a simulace letu Zpráva amerického vyšetřovacího orgánu NTSB konstatuje, že během náklonu a rotace letadla při vzletu byly jeho výkony a pohyby zpočátku normální ve srovnání s údaji z předchozího vzletu a se základní simulací, která předpokládala letoun s podobným zatížením a konfigurací. Přestože celý let od vzletu do okamžiku nárazu trval asi 30 sekund, letové zapisovače přestaly zaznamenávat data během několika sekund po vzletu. Poslední 3 sekundy údajů letounu, které skončily, když letoun vystoupal do výšky asi 33 stop, ukázaly, že vzlet při nehodě se začal odchylovat od předchozího vzletu i od základní simulace a stoupal strměji. Nahrané videozáznamy zachytily letoun v prudkém stoupání s vysokým sklonem, než dosáhl svého nejvyššího bodu, přetočil se doprava, pak rychle klesal a havaroval téměř na plocho. Prudký sklon letounu a následná trajektorie svědčily o aerodynamickém pádu. Uvolnění nákladu jako téměř jistá příčina pádu Pro vyšetřovatele bylo právě náhlé odmlčení záznamových zařízení vodítkem. Tato zařízení se nacházejí v zadní části letounu. Průzkum trosek odhalil, že alespoň nejzadnější obrněný vůz se během vzletu uvolnil ze svého ukotvení, posunul se dozadu a poškodil nahrávací zařízení za zadní tlakovou přepážkou. Bylo zjištěno, že pohyb MRAP na zádi narušil také přinejmenším hydraulické systémy 1 a 2 a mohl se dostat do kontaktu se sestavou zvedáku stabilizátoru. To zcela vysvětlilo i to, proč posádka nemohla letoun ovládat. Zadní řídicí plochy se po nárazu zasekly v poloze stoupání a nebylo v moci posádky stroj dále ovládat do příčného sklonu. Pochybil dopravce i dohledové orgány Závěrečná zpráva konstatuje, že s ohledem na povahu nákladu a možnosti jeho upevnění bylo možné transportovat nikoliv pět obrněných vozidel, ale pouze jedno. Jako pravděpodobnou příčinu určila Národní rada pro bezpečnost dopravy nedostatečné postupy National Airlines pro upevnění speciálních nákladů, což mělo za následek nesprávné zabezpečení nákladu správcem nákladu. V důsledku se náklad na zádi pohyboval a poškodil hydraulické systémy č. 1 a 2 a součásti hnacího mechanismu horizontálního stabilizátoru, kvůli čemuž byl letoun neovladatelný. K nehodě přispěl nedostatečný dohled Federálního úřadu pro letectví nad manipulací National Airlines se speciálním nákladem. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie prezidentského letounu. Otřásla světem.

Čas načtení: 2024-04-27 16:00:01

Velitele Státní bezpečnosti semlely vlastní metody. Věrný straně zůstal i pod šibenicí

„Věřil celou svou bytostí, snad i slepě bez nároku na vlastní úsudek…“ Takto popsala osobnost Osvalda Závodského jeho manželka. Sovětský svaz miloval až fanaticky. Když jeho malý syn poznal v prvomájovém průvodu na obraze Stalina, mělo to pro něj větší váhu než jeho první slova. Když jej v lednu 1951 zatýkali, nejspíš si dobře uvědomoval, jaký osud ho čeká. Znal skutečné fungování a postupy Státní bezpečnosti, vždyť je spolu se svým nadřízeným Karlem Švábem, Rudolfem Slánským a dalšími pomáhal vytvářet. Po svém zatčení byl umístěn do vazby, jeho situace tehdy ale ještě nebyla tak fatální, jak se mu samotnému mohlo zdát.   Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici Číst více Prošel krvavým sítem Státní bezpečnost, pod vedením sovětských poradců, vybrala ze zatčených osoby, které by bylo možno použít v procesu. Jejich analýza měla až psychologický charakter a vytipovali právě Závodského, kdy rozhodla jeho láska a loajalita ke KSČ, kterou se vyšetřovatelé StB (jimž ještě nedávno Závodský velel) rozhodli využít pro němu. Nejdříve vystupoval jako svědek v procesu s Rudolfem Slánským a spikleneckým centrem. Poté se jej rozhodli využít v samostatném procesu jako hlavního obviněného. Historici těmto vykonstruovaným soudům, které se udály po procesu se Slánským, říkají souhrnně „následné“. Padaly v nich vysoké tresty, jediný Závodský však dostal provaz.  Skutečná beznaděj  Vyšetřovatelé, ač se jednalo o jejich bývalého šéfa, se k němu nechovali vůbec v rukavičkách, byl metodicky mučen a odpírali mu spánek. Samozřejmě také naléhali, že jako komunista musí stranu uposlechnout, podvolit se a naučit se výpovědi zpaměti. Zde můžeme vidět zrůdné fungování StB. Bylo totiž zvykem, že manželky vysoce postavených komunistů, kteří byli zatčeni v 50. letech, byly nuceny rozvést se se svými muži, a to ještě v průběhu přípravy procesu.   Stejně tomu bylo i v případě Závodského, ten si však dal podmínku, že se podvolí, pouze pokud jeho rodina zůstane v bezpečí. Když zjistil, že estébáci tlačí na jeho manželku, okamžitě přestal s vyšetřovateli spolupracovat. Nastala bizarní situace, kdy StB úplně obrátila a začala Závodského manželku přemlouvat, aby se se svým manželem nerozváděla. Svou žádost o rozvod posléze skutečně stáhla a Závodský začal s vyšetřovateli spolupracovat. O jeho popravě se dozvěděla až půl roku poté, proces s ním byl neveřejný.  Kádr z Ostravska  Zůstává otázka, kým vlastně Závodský byl a jak se dostal na vrchol, ze kterého tak strmě spadl. Narodil se do chudé Ostravy a žil ve čtvrti Svinov, neměl lehké dětství, možná že vůbec žádné. Vyrůstal se šesti sourozenci, o které se musel starat, jelikož oba rodiče jim zemřeli. Opustil gymnázium, aby je uživil, a rozhodl se udělat lukrativnější obchodní kurz, který nabízel lepší uplatnění, to mu však ztěžovala probíhající hospodářská krize. Pracoval, kde to zrovna šlo, nejčastěji jako dělník. Možná proto jej později uchvátila ideologie, která slibovala hojnost a jistoty pro nejchudší.  Voják ve španělské občanské válce Další jeho kroky mířily na vojnu, kterou si odsloužil v Hradci Králové. Závodský se ke komunistům přidal paradoxně až ke konci krize, v roce 1936 se stal členem komunistické organizace Svaz mladých, hodně byl tehdy aktivní jako agitátor mezi trampy. Žil velmi dobrodružný život, v roce 1937 se rozhodl, že půjde bojovat do španělské občanské války proti Frankovi. Zde využil své jazykové nadání, a než opustil gymnázium, naučil se francouzsky, německy i španělsky. Oficiálně působil jako politruk, vyzkoušel si však boj na různých pozicích, například jako kulometčík. V roce 1939 se dostal do Francie, kde se přidal k odboji. Podnikal mnoho útoků proti nacistům, do povědomí se dostal hlavně pumový útok na hotel v Rue d’Alesia, kde zahynula skupina německých důstojníků a dalších dvanáct jich bylo zraněno. Měnil často identitu, i přesto jej v roce 1943 zatknula francouzská policie, následně se dostal do koncentračního tábora Mauthausen.   Na vrcholu moci Po válce si podal přihlášku na ministerstvo vnitra a byl přijat. Začala jeho kariéra v komunistických bezpečnostních službách. Nejdříve pracoval v evidenčním odboru ÚV KSČ, což byla de facto rozvědka, která ještě před únorem 1948 shromažďovala informace o nepřátelích (skutečných i domnělých) komunistické strany. Byl druhým nejvlivnějším mužem v StB, v roce 1950 se stal velitelem Státní bezpečnosti. V této pozici se podílel na mnoha zločinech, například osobně úkoloval vyšetřovatele StB, kteří umučili pátera Toufara.   Nejhorší komunistický režim byl v Kambodži. Pol Pot má na svědomí 2 miliony lidí Číst více Zbabělost soudruhů Jeho život byl plný zvratů, které by nevymyslel ani zkušený režisér. Když byl zatčen, odvezli jej do vazby. Zde jej přivítal šéf stráže a zasalutoval mu a podal hlášení. Na to se mu Závodský podíval do očí a se smutným výrazem ve tváři řekl: „Soudruhu, ale já nejdu dělat kontrolu. Já jsem zatčený.“ Strážný byl z celé situace tak zmatený, že do cely zavřel Závodského, aniž by ho zkontroloval. Ukázalo se, že měl u sebe pistoli.   Závodského pád nemusel být tak strmý. Říkalo se, že Gottwald podepisoval rozsudky smrti nad svými kamarády, protože se bál Stalina. Nyní byl u kormidla Zápotocký a Stalin byl mrtev, i přesto odmítl dát Závodskému milost. Měl tehdy říct: „Nejsem Jan Hus, abych se postavil rozhodnutí politického sekretariátu.“ Ten prý udělení milosti nedoporučil. Závodského život vyhasl na popravišti 19. března 1954, později byl v 60. letech rehabilitován.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobá Baba Vanga: Konec světového vůdce bude jen začátkem, měli bychom se připravit

Čas načtení: 2024-05-21 09:00:01

Osmiletá holčička přišla o život. Pachatel se policii roky vysmíval

Vrah se mnoho let doslova vysmíval vyšetřovatelům, když jim posílal detaily k případu, který policie nemohla rozlousknout. Přitom bylo jasné, že je může znát jen vrah. Posměšné zprávy tajemného pachatele, které přiznávaly zločin, načmárané na vratech stodoly i na kusech papíru, ve kterých navíc hrozil dalšími odpornými činy. Přesto, že policie napnula všechny síly, zločinec stále před spravedlností prchal. A nebýt důkazů z DNA, zřejmě by se ho nikdy nepodařilo dopadnout. Z vraždy, obtěžování dětí a věznění oběti mladší 14 let byl nakonec obviněn devětapadesátiletý John D. Miller. „Policie ho spojila s vraždou pomocí DNA, kterou našla na místě vraždy a na posměšných dopisech. Vyšetřovatele to zavedlo ke dvěma mužům – Millerovi a jeho bratrovi. Když ho policie přivedla k výslechu, k činu se přiznal,“ uvedl pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Jsi moje další oběť Na Velký pátek v roce 1988 byla April Tinsley unesena při procházce ve Fort Wayne v Indianě, poté znásilněna a zavražděna. Její tělo bylo nalezeno o tři dny později o zhruba patnáct kilometrů dál ve venkovské oblasti, jak uvedla FBI. Policie zahájila pátrání, ale podezřelého se nepodařilo najít. O dva roky později se ale na dveřích stodoly nedaleko místa, kde bylo nalezeno její tělo, objevila zpráva načmáraná tužkou nebo pastelkou. „Zabiju osmiletou April Marii Tinsley, zabiju Agina,“ stálo ve zprávě. Během čtrnácti následujících let byly v různých částech Fort Wayne nalezeny čtyři posměšné poznámky. Některé z nich byly na kolech, které dívky položily na dvorech u domů, kde bydlely. „Ahoj zlato, sleduji tě, jsem stejná osoba, která znásilnila a zabila April Tinsley,“ stálo v jedné zprávě. „Jsi moje další oběť,“ říkala jiná. Znepokojivé poznámky byly nalezeny v sáčku spolu s použitými kondomy nebo polaroidovými obrázky těla vraha, jak potvrdila FBI. Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval Číst více Důkazy DNA byly nezvratné Právě tyto „legrácky“ ale nakonec vraha usvědčily. „Vyšetřovatelé zjistili, že DNA z těchto kondomů je v souladu s profilem, který byl vytvořen díky vzorkům odebraným ze spodního prádla Tinsley. Neuměli však vzorky spojit s konkrétním člověkem. V roce 2009 se sice FBI nechala slyšet, že je vrahovi na stopě, nestalo se však nic. Miller byl zatčen až v květnu 2018,“ prozradil detaily Vlastimil Kořen. Finální testy DNA provedla společnost Parabon NanoLabs se sídlem ve Virginii. Testování dokázalo zúžit podezřelé v případu na Millera a jeho bratra. Vyšetřovatelé poté prozkoumali Millerův odpad a našli tři použité kondomy, které odpovídaly důkazům DNA od podezřelého vraha. „Když se mu policie ozvala a zeptala se ho, jestli tuší, proč s ním chtějí mluvit, měl hned jasno. April Tinsley, zněla jeho odpověď. Dokonce přiznal také to, že ji zneužil i poté, co byla po smrti,“ dodal pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nejhloupější kriminálník současnosti sám na sebe přivolal policii. Pak se divil, že ho zatkli.

Čas načtení: 2024-10-01 18:00:01

Zkáza nepotopitelné Estonie: Pro chybu v konstrukci se utopilo 852 lidí

Před 30 lety vyplul trajekt Estonia na noční plavbu přes Baltské moře z přístavu Tallinn v Estonsku. Cílovou zastávkou měl být švédský Stockholm. Nikdo tehdy netušil, že se jedná o poslední plavbu. Dne 27. září 1994 vyrazilo plavidlo s 989 cestujícími na osudnou cestu. Tehdy však panovalo značně nevlídné počasí, jak uvádí web Britannica, nicméně podmínky nebyly tak hrozné, aby nemohla Estonia vyplout.  Jen zdánlivě nerušená plavba Cesta do Stockholmu probíhala nerušeně jen zdánlivě. Asi kolem jedné hodiny v noci na 28. září bylo slyšet ostré zaskřípění kovu. Zběžná prohlídka přídě, kde dveře (nazývané hledí) umožňovaly přístup do vnitřku lodi, však neodhalila zásadní závadu či problém, které by mohly plavbu vážnějším způsobem narušit.  Sériový vrah Ted Bundy zavraždil desítky mladých žen. Některým sťal hlavu, jiné po smrti znásilnil Číst více Jak se však záhy ukázalo, bylo to jen klamné zdání, protože se pravděpodobně vrata, respektive hledí utrhlo. O 15 minut později se totiž hlasitě rozezněly alarmy, které dávaly tušit, že se rychle blíží katastrofa obřích rozměrů. Někteří ještě spali Do podpalubí se řinula velkou rychlostí voda a plavidlo se zlověstně začalo naklánět na pravobok. Radista vysílal nouzový signál a pak už události probíhaly překotně. Někteří lidé nestačili ani zaznamenat, že se vlastně něco děje, a spali dál. Titanic – výročí katastrofy Číst více Pár minut před druhou hodinou ranní se trajekt potopil. Katastrofa si vyžádala celkem 852 mrtvých, tedy přes polovinu počtu těch, kteří zemřeli na Titanicu, jenž se potopil před první světovou válkou. Ti, kteří na Estonii přežili, tak mohli mluvit o štěstí. Jak píše portál history.com, mnoho lidí bylo uvězněno či zaklíněno uvnitř lodi, takže se k nim záchranáři nemohli vůbec dostat. Stejně jako na Titanicu i v případě Estonie mnoho lidí umrzlo ve studeném Baltu. Přežilo jen 138 lidí. Vrak se nachází v hloubce asi 80 metrů na jihozápadě Finska.  Proč se Estonia potopila Jak už to bývá, vyrojily se různé teorie o potopení Estonie. Následovalo oficiální vyšetřování katastrofy, vznikl společný švédsko-finsko-estonský vládní výbor. Ten došel k závěru, že za tragédii může souběh několika faktorů, loď šla ke dnu kvůli konstrukční chybě, utrženým vratům a dlouhodobě nedostatečné údržbě. Nicméně vyšetřovatelé se neshodli na tom, proč se Estonia potopila tak rychle.  Titanic – výstava plná artefaktů, informací i návštěvníků Číst více Vyšetřovatelé výboru zjistili, že na zkáze plavidla má částečný podíl i lidský faktor – nedostatečná činnost posádky a zpoždění při poplachu. Vyšetřování, které probíhalo i minulý rok, pak odhalilo, že Estonia měla další konstrukční chyby v příďové části. Dále vyšlo najevo, že nebyla provedena kontrola příďové části, a tak nemělo plavidlo vůbec vyrazit na moře. Naopak vyšetřovatelé vyvrátili verzi, že se trajekt srazil s jiným plavidlem, protože o tom se rovněž v souvislosti s tragédií spekulovalo. Na každý pád se jednalo o jednu z nejhorších katastrof v dějinách trajektové dopravy a Estonsko si dodnes připomíná několik stovek obětí této tragédie.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita.

Čas načtení: 2025-01-21 10:35:34

Vyšetřovatelé požárů odhalili pod Hollywoodem rozsáhlou síť tunelů pro obchodování s dětmi

Mimořádná zpráva otřese leskem a pozlátkem Hollywoodu: vyšetřovatelé požárů odhalili rozsáhlou síť podzemních tunelů pod Los Angeles. Tento labyrint skrytých chodeb, který je údajně spojen se zlověstným obchodem s dětmi, je propojen s některými z nejexkluzivnějších čtvrtí Hollywoodu. Podle vyšetřovatelů… The post Vyšetřovatelé požárů odhalili pod Hollywoodem rozsáhlou síť tunelů pro obchodování s dětmi first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-03-15 08:00:01

Lovci lebek: elita mezi kriminalisty hledá pohřešované. Pár jejich případů

Je to zvláštní jednotka, která pátrá po nejhledanějších osobách. Zákulisí jejich práce je složitý mechanismus, při kterém rozplétají i ty nejsložitější případy. Nejedná se o projekt, ale o běžnou policejní funkci. Vrátili kriminálníky i z Karibiku Oblíbenou lokalitou českých zločinců se stala Dominikánská republika. Lovci lebek začali tyto pachatele hledat pod heslem „Dominik“. Útočiště zde nalezli i členové Berdychova gangu – František H., Miroslav V. a další. Ti se specializovali na zakládání nových firem a odklánění peněz do finančních rájů. Nebyli v tom ale sami a vytvořila se komunita, která v Dominikánské republice nejen našla úkryt před spravedlností, ale přijímala do svých řad i další uprchlíky z Čech. „V rámci akce ‚Dominik‘ se kolegům podařilo v Karibiku vypátrat a zpět do ČR vrátit několik uprchlíků před spravedlností. Nemohu vyloučit, že se zde aktuálně nenachází žádná hledaná osoba, ale akce ‚Dominik‘ je datována do roku 2012 a již je ukončena,“ vysvětluje tiskový mluvčí kpt. David Schön. Mezi karibskými uprchlíky vynikal Jaromír P. – jeden z členů Berdychova gangu, který již sedí ve vězení. Českým vyšetřovatelům se jej podařilo zařadit na seznam Most Wanted – nejvíce hledaných osob v Americe. Program Most Wanted motivuje veřejnost finanční odměnou, a nejspíš proto má dobré výsledky. V Americe Jaromír P. nezačal sekat latinu, ale věnoval se trestné činnosti i nadále. Používal několik falešných dokladů a opatřoval je i těm, kdo byli v Americe „noví“. Jeho dopadením se pomyslně uzavřelo působení Berdychova gangu. Zamilovaný klaun jako v hororu. Vraždil jak posedlý, aby se pomstil Číst více Bytoví vyděrači Lovci lebek často řeší případy spojené s bytovou kriminalitou. Jedním z hledaných byl Vietnamec, který se v České republice skrýval asi rok. Podnikal zde v gastronomii za pomoci českých obchodních partnerů. Ve Vietnamu se v roce 2011 dopustil trestného činu podvodu, když podepsal 40 bytových smluv, které měl údajně jeho komplic vložit jako zástavu do banky. Kromě toho nelegálně prodal 34 bytů. Se svým společníkem si přišli skoro na 220 milionů korun. Z Vietnamu se vydal hledat azyl u nás, ale dlouho se tu na výsluní neohřál. Když se o něj lovci lebek začali zajímat a zjistili, kde bydlí, opustil své bydliště a ukrýval se v jednom pražském hotelu, kde jej dopadli. Za zmínku stojí ještě český bytový podvodník, který unikal spravedlnosti tím, že cestoval po celé Evropě. Mnoho obětí mu uvěřilo, že jim pomůže získat domy a byty, a vydělal si tak téměř 12 milionů korun. Přišlo se na něj až po deseti letech, když se schovával v Portugalsku. Pod matračkou Poslední případ bude poněkud úsměvnější. Jednou pozdě večer zazvonili lovci lebek u dveří rodinného domu ve Velké Bíteši. Otevřela manželka hledaného, která tvrdila, že její muž doma rozhodně není. Trvala na svém, ale vyšetřovatelé se nenechali zmást a nakonec muže unikajícího trestu našli. Jeho žena ho důkladně zastlala pod matrací v ložnici. Když došlo k odhalení, dělala hloupou, jakože nic neví. Zahrála dokonalé divadýlko, což jí nebylo nic platné. Protože jeho vina byla nemalá, stráví muž za násilnou a majetkovou trestnou činnost víc než šest roků za mřížemi. Navíc čelí dalším obviněním a hrozí mu vykázání. Na pozici pátračů V loňském roce měli lovci lebek 22 zásahů proti hledaným osobám v ČR. Česká policie má kromě obvodních a místních odborů zvláštní oddělení. Jsou to tzv. pátrači neboli lovci lebek – specializovaní kriminalisté, „kteří se zaměřují na hledání osob v souvislosti se závažnou kriminalitou, případně osob pohřešovaných“, jak tvrdí David Schön. V loňském roce toto oddělení oslavilo kulaté dvacetileté výročí existence. V roce 2010 v rámci soutěže Policista roku se lovci lebek dočkali ocenění „Tým roku“. Každý z týmu obdržel diplom, sošku a finanční odměnu.  ENFAST rok co rok vypátrá 400 těžkých zločinců. Vyšetřovatelé odboru cíleného pátrání často řeší případy s mezinárodním přesahem. „Jsou proto také součástí sítě jednotek cíleného pátrání v rámci Evropské unie a tím jsou schopni výrazně rychleji dosáhnout zadržení hledaných osob v evropských zemích,“ uvádí David Schön. Součástí EU je odbor ENFAST, což je evropská síť týmů aktivního hledání uprchlíků, jejímž cílem je větší bezpečnost v Evropě prostřednictvím pátrání a zatýkání mezinárodně hledaných zločinců.  Vyšetřovatelé propleteného systému pod pseudonymem „lovci lebek“ vidí situaci růžově. „Systém pátrání po osobách je v rámci Policie ČR nastaven velmi dobře a do budoucna bude stále více důležitá spolupráce s kolegy v zahraničí. Již teď je díky aktivnímu přístupu pátračů z nižších článků policie spolupráce s kolegy v zahraničí běžná,“ vychvaluje projekt David Schön. Lovci lebek jsou důkazem, že i v těch nejtěžších případech se nakonec podaří dosáhnout spravedlnosti a přinést úlevu obětem a jejich rodinám. Je namístě neprodleně kontaktovat policii a informovat o okolnostech, které by mohly pomoci při vyšetřování. Spolupráce veřejnosti je pro úspěch pátračů zásadní. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pouliční prostituce. Co všechno je žena schopná udělat, když ji život postaví do kouta.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2020-02-13 10:52:33

Past, která ničí životy. Životopisný film České televize zachycuje trpký osud Jiřiny Štěpničkové

Jednu z nejvýraznějších hereček si zkraje padesátých let Státní bezpečnost vybrala jako svou další oběť, vylákala ji na falešnou hranici při vyprovokovaném útěku a zatkla. Trpký osud velké prvorepublikové hvězdy odsouzené v zinscenovaném procesu k dlouhému pobytu ve vězení vypráví nový snímek Viktora Polesného se Zuzanou Stivínovou v hlavní roli. Film o životě Jiřiny Štěpničkové s příznačným názvem Past uvede ČT1 v neděli 16. února ve 20.10 hod. Stála na prknech Národního divadla, později se stala jednou z tváří Vinohradského. Byla přední filmovou hvězdou, která se objevila po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového nebo Hugo Haase. Nesehnula se ani pod nacistickou okupací a nikdy nevystoupila v německy mluveném filmu. Ztvárnila Maryšu, Muzikantskou Lidušku i Viktorku, její doménou se staly role osudových a osudem zkoušených žen. Po narození syna Jiřího se rozhodla pro výběr lepších podmínek k životu a chtěla začátkem padesátých let emigrovat. Místo vysněného života ale přišlo zatčení, dlouhé vězení a odloučení od dítěte. Byl pro ni žádán trest nejvyšší, nakonec „vyklouzla“ jen s patnácti lety vězení, z nichž si odpykala deset. K práci, kterou milovala, se nakonec vrátila, nikdy ale nenavázala tam, kde skončila. „To bylo pro mě nejsložitější – zachytit její návrat k filmu, protože jsem musela hrát herečku, která je jistě výborná, ale po dlouhé nucené pauze hraje jinak. Ne špatně, ale jakoby zastarale, prostě ta propast byla veliká,“ říká představitelka hlavní role Zuzana Stivínová. Televizní film vykresluje na pozadí tragického osudu české herecké ikony dobu, kdy vyšetřovatelé Státní bezpečnosti byli neomezenými pány nad osudy lidí a ti, kteří se nepřidali k davu, byli ostrakizováni a ponižováni. Vedle příběhu Štěpničkové vypráví paralelní dějová linka o osudu mladého herce Oldřicha Švestky, který do divadla nastoupí těsně před Jiřininým pokusem překonat hranice. Další pohled diváka zavede do života estébáka Bohumila Doubka, jenž celý případ vyšetřuje a herečku vyslýchá.  „Postava vyšetřovatele StB Doubka je pro herce zdánlivě velmi vděčnou rolí zrůdného záporáka, ti se hrají skvěle. Ale tím, že příběh o paní Štěpničkové je skutečný, nechtěl jsem hrát jen dalšího zlého oplzlého estébáka. Chtěl jsem pochopit, jak je možné, že někdo byl schopný zničit té ženě život tím, že na ni ušil zločin, který nespáchala. Považoval ji opravdu za nepřítele? Věřil tak moc režimu? Nebo se ho i sám bál? Měl tak vymletou hlavu školeními a propagandou? Byl takový kariérista? Nevěřím, že tehdy byli lidé jiní než dnes. Ale doba jiná byla. A je dobré se k tomu vracet a přemýšlet nad tím. Protože dějiny se opakují,“ říká herec Igor Orozovič. Zuzana Stivínová při tvorbě role vycházela z dostupných historických pramenů. Zdrojem informací jí byli také pamětníci, zejména Jiřiny vlastní syn Jiří. „Nejdřív jsem Jirkovi napsal dopis, plný omluv, úzkostí a obav z toho, že se bude dívat na svůj vlastní příběh. Jirka scénář číst odmítl, po několika stránkách – kde je popsaný onen útěk, musel text odložit, protože ty vzpomínky pro něj byly bolestné. Známe se léta a on mi vyjádřil plnou důvěru. Ale po čase se se mnou sešel, dlouho jsme si povídali a hodně zajímavého jsem se dozvěděl. Dokonce mi nabídl ten batůžek, ve kterém ho máma na té hranici nesla. Nezanedbatelné bylo, že se s ním sešla i Zuzana Stivínová, a to bylo pro nás hodně podnětné,“ říká režisér Viktor Polesný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 17:07:40

Matce Navalného dali ultimátum. Na rozhodnutí o pohřbu dostala tři hodiny

Ruští vyšetřovatelé dali v pátek matce zemřelého opozičníka Alexeje Navalného nové ultimátum. Buď svolí k tajnému pohřbu, anebo bude její syn pochován ve vězení. Oznámila to Navalného mluvčí Kira Jarmyšová s tím, že vyšetřovatelé dali Ljudmile Navalné na rozhodnutí jen tři hodiny.

Čas načtení: 2024-03-04 18:00:01

Tři mrtví ve favoritu. Šílený vynálezce se zbavil svých věřitelů

K případu byl povolán nováček na oddělení násilí a vražd, detektiv Martin Nasswettr. Čin se odehrál v klidné olomoucké chatové oblasti Pohořany. Místo činu vypadalo skutečně hrůzně. Ve favoritu, opuštěném na blátivém poli, byly vidět tři zkroucené postavy, z auta vytékala také krev. Poloha těl kriminalistům napovídala, že je někdo do auta natlačil. Oběti také měly v těle dvě kulky, vrah si popravu pojistil tzv. ránou jistoty. Kriminalista v podcastu Českého rozhlasu vzpomíná, že když mrtvé odvážel pohřební vůz, přemýšlel, že se sveze s nimi, taková mu tehdy byla zima. Byla to jedna z prvních vražd, které vyšetřoval, a nejspíš úplně první v sychravé zimě a studeném blátivém terénu.  Začalo vyšetřování a pátrání po soukromí a životě zastřelených. Jednalo se o dva muže a jednu ženu. Ta byla s jedním z mužů v partnerském vztahu. Nabízel se možný milostný trojúhelník, který skončil vraždou a následnou sebevraždou. To však kriminalisté vyloučili, zásahy byly zezadu a přišly nečekaně. Z šetření vyplynulo, že všichni tři byli podnikatelé, kterým se v jejich byznysu docela dařilo. Dokonce si mohli dovolit půjčovat peníze. Seznam dlužníků přivedl kriminalisty ke jménu Jiří Klásek, které se objevilo v záznamech všech tří obětí.   Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance Číst více Tajemný vynálezce  Kriminalisté začali prověřovat vytipovanou osobu. Zjistili, že Klásek měl už co do činění s policií ještě za komunismu. Měl se pokoušet prodat jakési plánky, které však byly státním tajemstvím. Kupujícím měl být západní Němec, nakonec se z něj vyklubal agent Státní bezpečnosti. Při té příležitosti byl Klásek prověřen psychology, už tehdy se bezpečnostním orgánům „nějak nezdál“.  Byla mu zjištěna porucha osobnosti a inteligence na spodní hranici průměru. Vyšetřovatelé rovněž narazili na zvláštní koníček, tedy spíš životní vášeň, kterou měl. Bylo jí vynalézání. Většina jeho vynálezů byla naprosto bizarní, měl však i úspěch. Vymyslel označovače jízdenek, které najdeme v MHD v Mostě, Brně a Olomouci. Vývoj vynálezů jej stál velké peníze, ty si Klásek půjčoval od známých. S vracením si ani po opakovaných žádostech nedělal žádné starosti. Půjčoval si však také od bank – kdyby se všechny jeho dluhy sečetly, vyšplhaly by se na něco kolem 10 milionů korun.   Zásahovka v akci  Čím více kolem Kláska policisté kroužili, tím víc se jim jevil jako pachatel. Po získání potřebného množství důkazů jej zásahová jednotka po 12 hodinách vyšetřování zadržela jako nebezpečného pachatele. Zadržený vynálezce se nenamáhal zapíráním. Dokonce se přiznal, že si na tuto vraždu speciálně pořídil zbraň, kterou si chodil zkoušet na střelnici. Samozřejmě ji měl v nelegálním držení, nevlastnil ani zbrojní průkaz. Když si byl jistý svými střeleckými schopnostmi, pozval své věřitele na schůzku. Klásek nevyjádřil nad oběťmi žádnou lítost, a to ani potom, co mu vyšetřovatelé popsali, že dvě z jeho obětí měly malé děti. Litoval pouze sebe, zavražděné nazýval hyenami a bestiemi. Tvrdil, že mu nic jiného nezbývalo a také že mu vyhrožovali. Což kriminalisté nakonec vyvrátili. Případ měl však smutné vyústění. Trojnásobná vražda byla výjimečná, stejně měl být výjimečný trest. Klásek nedostal doživotí, ale pouze 25 let. Po 19 letech vězení byl Jiří Klásek propuštěn a teď jej můžeme potkat na ulici. Ani nyní činu nelituje, alespoň tak mluvil v jedné televizní talk-show, ve které vystoupil po svém propuštění.   Devadesátky: Porevoluční kauzy a pražská mafie. Kvalitní kriminálka, nebo nic, co byste měli vidět? Číst více Syrové devadesátky  Devadesátá léta byla plná nájemných vražd, poprav dlužníků či věřitelů. Vymahači dluhů si často nebrali žádné servítky a dopouštěli se kriminálního jednání. Jedním z takových byl také Jiří Vrba, jehož vraždu se nepodařilo nikdy úplně objasnit. Před soudem skončila parta obviněných, ten je ale nakonec osvobodil, jak jsme psali zde. Případem se také volně inspiroval seriál Devadesátky, zavražděný bodyguard a vymahač se v něm jmenoval Jíva. Na Slovensku to bylo ještě tvrdší, krom dluhů vymáhaly soukromé bezpečnostní služby také výpalné po podnikatelích, kteří si jejich ochranu nechtěli koupit dobrovolně.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc

Čas načtení: 2024-03-31 08:50:00

„Řekněte nám, kdo na to koukal.“ Úřady v USA zašly ve špiclování zase o kus dál

Podle nedávné zprávy časopisu Forbes federální vyšetřovatelé požadovali identifikaci uživatelů YouTube, kteří sledovali určitá videa. Vyšetřovatelé poslali podezřelému odkaz na video a poté nařídili společnosti Google identifikovat každého, kdo se na něj během týdne podíval, tedy potenciálně tisíce uživatelů. Sdílené údaje z YouTube vyvolávají obavy o občanskou svobod.

Čas načtení: 2024-04-01 18:00:01

Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek

Drsné devadesátky byly už deset let ty tam a české podsvětí již nepoužívalo brutální metody nátlaku, nájemné vraždy sice zůstaly, bylo jich však minimum. Případ z Brna byl proto výjimečný, vykazoval všechny „symptomy“ nájemné vraždy, také střelbu ze samopalu policisté už dlouho neřešili.  Kolínský gang dopadl až ostravský kriminalista Valerián. Hlavní kat bandy chce ven z vězení Číst více Policista, který sešel na scestí  Detektivové dojeli na místo činu. Čekalo je zde nabourané, prostřílené auto s mrtvým řidičem. Měl průstřel břicha, který se mu stal osudným, bylo na něj vystřeleno dohromady 11 ran. Další udivení detektivům naskytla totožnost zastřeleného muže. Byl to jejich kolega z odboru hospodářské kriminality, který však od policie odešel a věnoval se dále podnikání.   Nejtěžší pro kriminalisty bylo oznámit celou věc rodině, manželka se zavražděným policistou mluvila přes telefon ještě před 10 minutami. Právě od ní dostali vyšetřovatelé první indicii, kdo mohl stát za předem připravenou střelbou. Její manžel a bývalý kriminalista Tofl jí jednou před odchodem z domu řekl, že pokud se mu něco stane, může za to Petr Bezděkovský.   Za vším hledej peníze  Při vyšetřování vraždy se dělá důkladné šetření kolem všech možných zainteresovaných osob. Policisté mohli vyloučit rodinné členy, daleko více je začala zajímat podnikatelská činnost zavražděného Tofla. Právě tady se jeho jméno propojilo se jménem Bezděkovský. Celý proces objasňování trval dlouhé dva roky, kriminalisté se totiž dostali na stopu skupině, která pomocí policejních kontaktů vydírala podnikatele.   Fungovala na principu falešných trestných stíhání, která na podnikatele zkorumpovaný policista ušil. Za úplatu poté nabízel, že stíhání ukončí a vše vyřeší. Krom toho měl skoro každý v této skupině ještě nějaký další vlastní ilegální kšeft.   Brněnský gangster jak z filmu  Výraznou figurou této skupiny byl právě Petr Bezděkovský, který podnikal v mnoha odvětvích. Například skrytě ovládal masokombinát Filex v Uherském Hradišti. Celý komplex jednoho dne záhadně lehl popelem. Policisté se už tehdy domnívali, že jde o pojistný podvod a prsty v něm má právě Bezděkovský.  Měl pověst surového a nekompromisního člověka. Jiný podnikatel, který si přes realitku koupil jeho dům, se stal terčem vydírání, protože nechtěl s Bezděkovským rozjet byznys. Bezděkovský si myslel, že když si dotyčný koupil přes zprostředkovatele jeho nemovitost, jsou teď obchodní partneři, tohle byl styl jeho uvažování. Když podnikatel odmítal setkání s Bezděkovským, vystřelil mu na dům ze samopalu. Jedna kulka málem vletěla do dětského pokoje.  Poslední kapka  Předchozí řádky asi stačí čtenáři k pochopení, o jakého člověka se jednalo. Přes brutální praktiky měl obchodní talent a jednou uzavřel smlouvu s firmou Ebusy, kterou už měla v hledáčku policie. Vychytralí majitelé se obrátili na Bezděkovského, ten měl mít z celé pohledávky několik milionů. Zde měl právě nastat konflikt s Toflem, který si dělal nárok na část z těchto peněz. Rozepře mezi nimi přerostla poté v otevřenou nenávist, kdy měl Tofl dostávat esemeskami výhrůžky smrtí.   Ukradl půl miliardy a slehla se po něm zem. Poslední stopy Procházky vedou do jižní Ameriky Číst více Rozkrytí nájemné vraždy  Podnikatele Bezděkovského už měli policisté ve vazbě kvůli obvinění z podpálení masokombinátu. Na inkriminovanou dobu vraždy měl však přesvědčivé alibi, byl na oslavě a byl zachycen na několika kamerách. To vedlo vyšetřovatele k myšlence, že tím, kdo střílel v Brně, nebude Tofl. Dostali se k osobám Radka Sobotky a Tomáše Trkana, se kterým Bezděkovský seděl dříve ve vězení. Po chvíli zapírání přiznali střelbu, tvrdili však, že chtěli Tofla jen postrašit. To ovšem vyloučila rekonstrukce, mezitím byl vyslechnut i Bezděkovský.   Kriminalistka Leony Vejnárová se pro podcast Kriminálka svěřila, že čekala drsného sebevědomého gangstera. Před ní však na židli „usedla hromádka neštěstí a bázlivý člověk, který nebyl schopen dát dohromady jedinou větu. Všechno, co řekl, bylo ne, že nebude vypovídat.“ Nejspíš si plně uvědomoval bezvýchodnost celé situace. Později na cele spáchal sebevraždu a nemohl být tedy souzen.   Policisté odkryli rozsáhlý gang, který však nebyl tak pevně strukturovaný, neměl třeba jediného bosse, nazývat jej tedy „Toflův“ je lehce zavádějící. Jeho chapadla však sahala všude, tedy nejen přes zkorumpované policisty, ve skupině se našel i člověk z GIBS. Trkan a Sobotka dostali za nájemnou vraždu 19 let. Doufejme, že takto definitivně skončilo pokračování devadesátých let v současnosti. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit

Čas načtení: 2024-04-10 07:00:01

Zdravotní sestra adoptovala děti jen kvůli penězům. Jejich těl se pak zbavovala, vše jí procházelo

Když si Amelia Dyer vyhlédla některé z nechtěných dětí k adopci, mohli nezasvěcení jásat. Další malý človíček dostane láskyplný domov – vždyť Amelia byla zdravotní sestra a dětí si přisvojila již několik, musí k nim mít tedy dobrý vztah. A nebo také ne, jak se bohužel většina z desítek a možná i stovek dětí brzy přesvědčila. O svých zážitcích už ale nikdy nikomu nebohé děti vyprávět nemohly.   Nejhorší sériová vražedkyně je na svobodě. Měla systematicky zabíjet své čtyři děti Číst více Špatné zákony, žádná kontrola Zákony viktoriánské Anglie dovolovaly zdravotním sestrám adopci nechtěných dětí, a mnohé si z toho dokonce udělaly celkem výnosnou živnost, jak uvádí právě na příkladu Amelie také BBC. Několik dětí, na které dostávaly příspěvky, ženy poměrně slušně uživilo. K tomu se v roce 1869 rozhodla také tehdy čerstvě ovdovělá Amelia Dyer, dvaatřicetiletá, stále ještě mladá žena a matka jediné dcerky. Aby si přivydělala, podala si inzerát, že se ujme dítěte, které by jinak mělo jen pramalou šanci na slušný život. Zalhala přitom, že dítě bude žít v domě na venkově u bezdětných manželů. Sama se divila, že se nabídky jen hrnuly. Jediné, co požadovala, bylo deset liber pro dítě do začátku.  Dětské „farmy“ nebyly neobvyklé Podobné dětské „farmy“ byly podle serveru capitalpunishmentuk.org v té době poměrně rozšířené, v mnoha rodinách však také docházelo k týrání svěřených nebohých sirotků nebo odložených batolat. Domácnost Amelie Dyer tedy nebyla ojedinělá, ale později policisté odkryli šílené počty dětí, které prošly jejíma rukama. Žena adoptovala jedno dítě za druhým, ale šťastný ani dlouhý život jim dopřát nechtěla. Dokonce jim většinou neposkytla ani střechu nad hlavou, její malí svěřenci museli živořit na dvoře, přespávat se zvířaty a k snědku dostávali buď jen minimum jídla, nebo také žádné. Jejich trápení u nové „matky“ tak bývalo jen poměrně krátké – do okamžiku, než zemřeli hladem.  Strašlivý osud nechtěných dětí Někdy se stávalo, že děti přece jen přežívaly déle, než se kruté zdravotní sestře vyplatilo. Pak přicházela na řadu bezcitná vražda uškrcením nebo jedem. Jak je možné, že takový postup procházel Amelii více než třicet let, za které podle The Independent zavraždila minimálně tři stovky nebohých maličkých obětí? Do značné míry za to mohly podmínky tehdejší Anglie, kde se o přesné evidenci narozených dětí nedalo příliš mluvit. A tak spousta z těch, které porodily zoufalé chudé matky, zkrátka nikomu nechyběla. Ženy v krizi jen tak tak sehnaly požadovanou sumu za převzetí dítěte a dál se o jeho osud nestaraly. Úřady o ničem nevěděly, a tak byl osud dětí jen v rukou Amelie Dyer. Bohužel.  Bílá myš kosila nacisty ve velkém. Krásná vražedkyně měla velmi neobvyklé metody Číst více Mrtvé děti začaly zajímat úřady Dalším momentem, který hrál kruté ženě do karet, byla vysoká dětská úmrtnost, která zakryla některé případy, které se přece jen dostaly na veřejnost. Bylo jich ale tolik, že se po deseti letech svého šíleného řádění Amelia přece jen dostala do hledáčku policie a byla odsouzena na půl roku vězení za zanedbávání péče o svěřené děti. Přivedlo to Amelii na lepší cestu? Rozhodně ne. Tělíčka likvidovala sama Jakmile vyšla z vězení, pustila se znovu „do práce“. Světlejší okamžiky, kdy byla bohužel schopná žít sama, ale střídaly chvíle nutného pobytu v psychiatrických ústavech. Po tu dobu alespoň nevraždila. Nakonec se ale bohužel přece jen vrátila do společnosti i ke svému bývalému způsobu života. Zatímco do této chvíle se snažila alespoň některé vraždy zamaskovat zdánlivě nevinným oznámením o úmrtí dítěte, nyní se již s podobnými formalitami vůbec nezdržovala. Těla zavražděných dětí vyhazovala jednoduše zabalené v krabicích nebo papírových pytlích do Temže. Vycházelo jí to až do roku 1896, kdy bylo jedno z tělíček nalezeno a vyloveno z řeky.  Sázela na nepolapitelnost Policisté tehdy nelenili a prozkoumali papír, do něhož bylo tělíčko zabaleno. Amelia byla natolik neopatrná a jistá si svojí nepolapitelností, že dítě odhodila v papíru z balíku, který jí byl doručen. Vyšetřovatelé tak měli „na první dobrou“ v rukou jméno i adresu vražedkyně. Najít ji tedy bylo dílem několika následujících dní, přestože se zatím stihla přestěhovat. Další balíčky na dně Temže Mezitím se nedaleko místa prvního nálezu objevily další krabice a obsah všech byl stejně hrůzný. Dětská tělíčka v různém stupni rozkladu. Amelia neměla mnoho možností skrývat svoje skutky. V jejím domě navíc vyšetřovatelé našli spoustu dětského oblečení a známky po odporném zacházení se svěřenci. Dům byl plný hnilobného smrtelného zápachu, ale o tom už Amelia po tolika letech života mezi mrtvolami ani nevěděla.  Žena se zbavila svého manžela i druha. Na vině byly partnerské hádky, nevěra a alkohol Číst více Porotě stačilo pár minut Soud se konal prakticky okamžitě, stačilo jen pár týdnů. Porota svůj verdikt vynesla po pár minutách porady a Amelia putovala do rukou kata. Sice jen za jedinou přímo prokázanou vraždu, ale nikdo nepochyboval o tom, že má prsty i v desítkách a pravděpodobně stovkách dalších násilných úmrtí. U soudu jí nepomohlo ani vyprávění o smutném dětství, kdy se musela starat o svoji psychicky nemocnou matku, ani snaha svést své chování na duševní poruchu. Byla odsouzena k trestu smrti a ten byl také 10. června roku 1896 vykonán.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Krásná vražedkyně, která díky vzhledu unikla trestu smrti. I dnes by jí muži leželi u nohou.

Čas načtení: 2024-04-30 16:00:01

Komunisté jako nacisté: Došlo i na pokání bývalého vysokého soudruha

Po únorovém převratu 1948 ovládli justici zcela komunisté. Ještě před samotným pučem ovládal ministerstvo spravedlnosti demokratický politik Prokop Drtina, který bránil komunistům v jejich snaze o zasahování do citlivých politických případů. Únor 1948 však otevřel plně stavidla ke vzniku takzvané kabinetní justice, kde vysoce postavení komunističtí činitelé diktovali soudcům v závažných politických kauzách rozsudky, které mají veřejně vynést. Kabinetní justice s sebou přinesla i praktiky, jež ještě před několika lety byly běžné v Petschkově paláci a které vyznávalo nechvalně známé gestapo. Do Státní bezpečnosti (StB) vstupovali fanaticky smýšlející komunisté, kteří byli připraveni udělat pro KSČ takřka všechno, a to doslova. Umučený páter Vyšetřovatelé StB pak patřili k těm nejobávanějším. Hovoříme zejména o Ladislavu Máchovi, Bohumilu Doubkovi či Aloisi Grebeníčkovi. První z jmenovaných, vystudovaný právník, si vzal na starost tzv. číhošťský zázrak z konce roku 1949. Komunisté potřebovali zdiskreditovat církev a využili toho, že se v obci Číhošť několikrát při mši pohnul kříž na hlavním oltáři. Událost vzbudila velké pozdvižení u místních obyvatel, ale také komunistů, kteří s největší pravděpodobností tuto provokaci sami vymysleli a posléze i uskutečnili. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Do Číhoště se sjeli příslušníci StB v čele s Máchou a páter Josef Toufar byl zatčen a obviněn z toho, že úmyslně zinscenoval pohyby kříže. Mácha podrobil nebohého pátera brutálnímu mučení, po němž nemohl téměř chodit. Přesto nepodepsal vynucené přiznání. Komunisté neměli původně v úmyslu Toufara fyzicky zlikvidovat, protože s ním připravovali politický monstrproces, jenomže Mácha se „utrhl ze řetězu“ a páter nakonec 25. února zemřel v pražském sanatoriu na následky mučení. Komunista mučil komunistu Bohumil Doubek byl nedostudovaným lékařem, který ihned po osvobození Československa v roce 1945 vstoupil do KSČ. A plně se dal po roce 1948 do služby novým mocipánům. Doubek je především znám jako vyšetřovatel prominentního brněnského funkcionáře Otta Šlinga. Právě Doubek se staral o to, aby byl Šling, který byl židovského původu, podroben mučení, pobýval ve vězení ve svěrací kazajce a nebyl mu podáván dostatek jídla. Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Doubek hrál stěžejní úlohu v případu zatčeného generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Zamlčoval veškeré nezákonnosti spojené s jeho případem a dohlížel na to, aby si Slánský v cele neublížil, protože se dvakrát pokusil o sebevraždu. Sám Slánského mučil a právě Doubek má hlavní „zásluhu“ na tom, že padlý vysoce postavený komunista přiznal vše, co nikdy neudělal. Po procesu se Slánským a spol. byl Doubek vyznamenán a dostal Řád republiky. Nicméně pak to s ním šlo už z kopce, když chtěl opustit ministerstvo národní bezpečnosti, postavili se proti tomu sovětští poradci. Doubek začal nadměrně pít a v roce 1955 jej vyloučili z KSČ. Následovalo jeho odsouzení za nezákonnosti, které úmyslně svou vahou kryl. Synovo osobní pokání Aloise Grebeníčka zná širší veřejnost jako otce kdysi známého politika KSČ Miroslava Grebeníčka. Grebeníček starší byl příkladem primitivně uvažujícího muže, který pracoval jako vyšetřovatel StB v Uherském Hradišti. Byl jedním z mnoha komunistických vyšetřovatelů, kteří vztáhli ruku na nespravedlivě odsouzené. Neváhal podrobit vyšetřované krutým několikahodinovým výslechům, fyzické mučení prokládal psychickým, hlavně výhrůžkami. Nicméně Grebeníček se rozhodl sám v roce 1952 opustit StB pro neshody se svými nadřízenými. Soudružky v revoluci aneb trpký úděl komunistických žen Číst více Po pádu komunistického režimu se Grebeníček dostal do hledáčku Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Úřad navrhl podat na kdysi brutálního vyšetřovatele žalobu. Nicméně i když se objektivně Grebeníček mohl soudního líčení účastnit, vždy se z něho omluvil pro svůj špatný zdravotní stav. V červenci 2003 zemřel a trestní stíhání bylo zastaveno. Nikdy tedy nebyl vyřčen verdikt o Grebeníčkově vině či nevině. Grebeníčkův syn vždy svého otce hájil a popíral, že by jeho otec byl brutálním vyšetřovatelem, který vězně osobně trýznil. Nicméně u něho došlo k jakémusi osobnímu pokání, když v roce 2009 v jedné ze svých knih přiznal, že jeho otec skutečně vězně mučil, což i nepolitickou veřejnost tehdy překvapilo. Praktiky komunistických vyšetřovatelů si vůbec v ničem nezadaly s těmi nacistickými. Ostatně Grebeníček, kterého nacisté zatkli za války, se jimi sám později při výsleších inspiroval. Je nicméně smutné, že se polistopadová justice nedokázala vypořádat s těmi, kteří porušovali veškeré myslitelné morální i zákonné normy jen proto, aby se zavděčili KSČ. Zdroj: autorský článek s využitím knihy Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“ KAM DÁL: Volby za minulého režimu: Parodie na svobodné hlasování. A ještě je soudruzi pro jistotu falšovali.