Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-11 15:48:51

Městský soud v Praze konstatoval nezákonnost blokace webu AC24.cz ze strany operátorů

Městský soud v Praze konstatoval nezákonnost blokace našeho webu AC24.cz ze strany operátorů. Níže uvádíme vyjádření právní kanceláře AK Sudolská. (Foto: Flickr) Vážení čtenáři,... Článek Městský soud v Praze konstatoval nezákonnost blokace webu AC24.cz ze strany operátorů se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2024-07-09 16:00:01

Kanyza byl obviněn ze spolupráce s StB. Skandál se sovětskou servírkou žehlil dlouho

Pravdou je, že soud v roce 2007 konstatoval, že Jan Kanyza s StB nespolupracoval. Ovšem jeho jméno zůstalo v oficiálních seznamech spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti. To, že Kanyza měl na některé své kolegy donášet, tvrdili v minulosti například Pavel Landovský či Vítězslav Jandák. Herec, kterého proslavila například role štamgasty ze seriálu Hospoda, však dál bojoval o očištění svého jména. Francie, země zaslíbená Satisfakce se dočkal v roce 2009, kdy Vrchní soud v Praze opět konstatoval, že Kanyza byl v evidenci StB neoprávněně. To byla tečka za dlouholetým sporem. „Pan Kanyza byl však podle všeho otráven natolik, že s herectvím prakticky skončil. Vrhl se na malování, které mu vždycky šlo. Už na střední škole chodil do přírody a maloval krajinky i spolužáky. A nutno říct, že i zde potvrdil svůj talent. Jeho obrazy se vystavovaly prakticky po celém světě a prodávaly za velké peníze,“ uvedl pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila Číst více Druhým domovem se českému herci stala Francie, v Languedocu má vlastní ateliér. Země galského kohouta mu přirostla k srdci. Příliš neholduje internetu, není na sociálních sítích. A také nerad létá letadlem. „Dcera Bára s manželem a třemi vnuky musí za ním. A když už ho navštíví, je to většinou na několik měsíců a Kanyza si užívá roli dědečka na sto procent.“ Všichni vnoučci mluví česky, navíc se zdá, že ten nejstarší po něm zdědil umělecký talent. Sklenička vodky a problémy Přesto, že dnes Jan Kanyza žije poklidným životem s grácií stárnoucího umělce, zdaleka ne vždy to tak bylo. Legendární je například jeho mezinárodní skandál, který ztropil v Sovětském svazu na natáčení filmu Sokolovo. „S tamní servírkou měl drobný konflikt, když mu mladá žena zapřela objednanou skleničku vodky. Nenechal si to líbit, byl u toho poměrně hlasitý. Stěžoval si sice oprávněně, ale tenkrát se nenosilo kydat jakoukoli špínu na sovětské soudruhy a soudružky,“ usmíval se Rousek. Kanyza se tak po návratu dočkal pořádného „kartáče“ a na nějakou dobu musel zapomenout i na pořádnou práci. Tím spíš že většinu své kariéry fungoval jako herec na tzv. volné noze. „V době socialismu to bylo něco nevídaného. Přesto tak relativně v pohodě fungoval. Na druhou stranu po jeho ‚sovětské anabázi‘ mu to pak samozřejmě ještě přitížilo.“ Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda Číst více Ani manželka s ním nehne Není žádným tajemstvím, že Kanyza byl vždycky pro ženy jako magnet. Žádné aférky ani románky v jeho podání se ale nekonaly také proto, že byl už od roku 1977 se svou manželkou Žofií. I když byla dříve také herečkou, dnes se věnuje spíš ezoterice, na toto téma napsala i několik knih. „Vždycky mu stála věrně po boku. I když samozřejmě prožívali i těžší chvíle. Jediné, v čem s ním nehnula ani ona, je kouření. Tady jsou zkrátka všechny dobře míněné rady i tlaky marné,“ dodal pro Čtidoma.cz s úsměvem Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kristýna Hrušínská má pověst protekční holky. S manželem to ale vyhrála.

Čas načtení: 2024-08-02 10:00:00

Hizballáh odhalil fatální zbabělost Západu

Masakr 12 dětí hrajících fotbal při raketovém útoku Hizballáhu je srdcervoucí připomínkou toho, proč bychom měli dělat vše, co je v našich silách, abychom podpořili Izrael. Raketa íránské výroby, která explodovala v Madždal Šams, byla jednou z více než 150 000 raket, které Teherán dodal své teroristické armádě v Libanonu. Od útoků Hamásu ze 7. října odpaluje Hizballáh rakety a bezpilotní letouny na severní Izrael téměř denně, upozorňuje Richard Kemp.Pozn. JČ:Tento článek převzal Karel Dolejší z britského deníku Daily Telegraph a je nutno k tomu doplnit pár varovných informací. Daily Telegraph je dlouhodobě stranickým věstníkem britské Konzervativní strany, tím se odlišuje od běžných novin, které normálně nejsou stranicko-politické. Po nedávných všeobecných volbách v Británii, v nichž Konzervativni strana utrpěla katastrofální porážku a v podstatě se nadlouho rozložila, publikuje tento list velmi problematické materiály až tak, že komentátoři poznamenávají, že se tento deník nyní zbláznil.Článek Richarda Kempa obsahuje četná problematická tvrzení, která neodpovídají faktům. Není zdaleka jasné, kdo vystřelil na fotbalové hřiště v Maždal Šams. Četní svědci konstatovali, že šlo o selhání izraelské rakety z izraelského systému Iron Dome, a existují i videozáznamy. Nestalo se to poprvé. Hizballáh konstatoval, že na hřiště nezaútočil a profesor Rami Khouri z americké univerzity v Bejrútu konstatoval v britské televizi, že Hizballáh o svých útocích prostě nelže. Kromě toho, v Maždal Sams nežijí Izraelci, ale syrští Drúzové. Hizballáh by nikdy neútočil na ně,. Je signifikantní, že při pohřbu zabitých dětí tamější Drúzové vyhnali izraelské politiky, které nenávidí. Žijí totiž na nezákonně Izraelem anektovaném syrském území. Je pravda, že Hizballáh a Húsiové útočí na Izrael, ale zdůrazňují, že okamžitě přestanou, pokud Izrael přestane vraždit civilisty v Gaze.Írán vypálil stovky raket na Izrael jako odvetu na izraelský útok. Proč se o tom Richard Kemp nezmiňuje? Izraelská vláda je ultrapravicová a Netanjahu se snaží prodlužovat válku co nejdéle, aby se nedostal před soud. Likvidace Hamásu je nemožná, neboť je to myšlenka, ne organizace. V Izraeli se denně konají obrovské demonstrace požadující příměří a Netanjahuovu rezignaci. Nikdo v britské vládě nepovažuje Izrael za nelegitimní.  Naopak všechny západní země opakovaně zdůrazňují právo Izraele na obranu, nikoliv však při vyvražďování desetitisíců civilistů. Mezinárodní trestní soud je renomovaná právní instituce, jejíž rozhodnutí jsou důsledkem objektivního zkoumání mnoha soudců. Žádost o zatykač na Netanjahua a Gallanta pro válečné zločiny je přesvědčivě zdůvodněna. Předchozí britská Sunakova vláda se snažila zasahovat do rozhodování nezávislého soudu, nynější labouristická vláda právem rozhodla, že rozhodování soudů musí být nezávislé a vlády nemají právo do toho zasahovat. Mezinárodní soudní dvůr vydal verdikt, potvrzující, že Izrael je léta státem apartheidu. To nejsou žádné lži, tento verdikt je plně podpořen objektivní dokumentací. Zpochybňování mezinárodních soudních institucí je nesmírně neodpovědné a nebezpečné.Izrael neustále tvrdí, že poskytuje obyvatelstvu v Gaze humanitární pomoc. VŠECHNY mezinárodní lidskoprávní a humanitární organizace opakovaně svědčí, že to není pravda a že v Gaze vládne hladomor. Všichni jste viděli záběry vyhladovělých, umírajících dětí. Atd.

Čas načtení: 2025-02-19 16:00:01

Herec Kanyza byl obviněn ze spolupráce s StB. Skandál se sovětskou servírkou žehlil dlouho

Pravdou je, že soud v roce 2007 konstatoval, že Jan Kanyza s StB nespolupracoval. Ovšem jeho jméno zůstalo v oficiálních seznamech spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti. To, že Kanyza měl na některé své kolegy donášet, tvrdili v minulosti například Pavel Landovský či Vítězslav Jandák. Herec, kterého proslavila například role štamgasty ze seriálu Hospoda, však dál bojoval o očištění svého jména. Francie, země zaslíbená Satisfakce se dočkal v roce 2009, kdy Vrchní soud v Praze opět konstatoval, že Kanyza byl v evidenci StB neoprávněně. To byla tečka za dlouholetým sporem. „Pan Kanyza byl však podle všeho otráven natolik, že s herectvím prakticky skončil. Vrhl se na malování, které mu vždycky šlo. Už na střední škole chodil do přírody a maloval krajinky i spolužáky. A nutno říct, že i zde potvrdil svůj talent. Jeho obrazy se vystavovaly prakticky po celém světě a prodávaly za velké peníze,“ uvedl pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila Číst více Druhým domovem se českému herci stala Francie, v Languedocu má vlastní ateliér. Země galského kohouta mu přirostla k srdci. Příliš neholduje internetu, není na sociálních sítích. A také nerad létá letadlem. „Dcera Bára s manželem a třemi vnuky musí za ním. A když už ho navštíví, je to většinou na několik měsíců a Kanyza si užívá roli dědečka na sto procent.“ Všichni vnoučci mluví česky, navíc se zdá, že ten nejstarší po něm zdědil umělecký talent. Sklenička vodky a problémy Přesto, že dnes Jan Kanyza žije poklidným životem s grácií stárnoucího umělce, zdaleka ne vždy to tak bylo. Legendární je například jeho mezinárodní skandál, který ztropil v Sovětském svazu na natáčení filmu Sokolovo. „S tamní servírkou měl drobný konflikt, když mu mladá žena zapřela objednanou skleničku vodky. Nenechal si to líbit, byl u toho poměrně hlasitý. Stěžoval si sice oprávněně, ale tenkrát se nenosilo kydat jakoukoli špínu na sovětské soudruhy a soudružky,“ usmíval se Rousek. Kanyza se tak po návratu dočkal pořádného „kartáče“ a na nějakou dobu musel zapomenout i na pořádnou práci. Tím spíš že většinu své kariéry fungoval jako herec na tzv. volné noze. „V době socialismu to bylo něco nevídaného. Přesto tak relativně v pohodě fungoval. Na druhou stranu po jeho ‚sovětské anabázi‘ mu to pak samozřejmě ještě přitížilo.“ Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda Číst více Ani manželka s ním nehne Není žádným tajemstvím, že Kanyza byl vždycky pro ženy jako magnet. Žádné aférky ani románky v jeho podání se ale nekonaly také proto, že byl už od roku 1977 se svou manželkou Žofií. I když byla dříve také herečkou, dnes se věnuje spíš ezoterice, na toto téma napsala i několik knih. „Vždycky mu stála věrně po boku. I když samozřejmě prožívali i těžší chvíle. Jediné, v čem s ním nehnula ani ona, je kouření. Tady jsou zkrátka všechny dobře míněné rady i tlaky marné,“ dodal pro Čtidoma.cz s úsměvem Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kristýna Hrušínská má pověst protekční holky. S manželem to ale vyhrála.

Čas načtení: 2025-04-10 07:53:00

Sparta se bála, spasil ji Haraslín. Nejlepší ofenzivní hráč v lize, řekl Friis

Středeční pohárové čtvrtfinále Sparta - Teplice rozhodl na pražské Letné tři minuty před koncem prodloužení Lukáš Haraslín střelou z přímého kopu, na kterou brankář sklářů Ludha nedosáhl. Teplické naděje v tu chvíli zhasly, na vyrovnání zbývalo minimum času. „Je to velké zklamání. Kluků je mi líto. Za výkon, který předvedli, na ně jsem hrdý," konstatoval kouč poražených Zdenko Frťala. „Cítím obrovskou úlevu," konstatoval jeho protějšek Lars Friis.

Čas načtení: 2025-07-09 15:48:34

Těžce nemocný muž marně žádal Ústavní soud o umožnění eutanazie

Má celou řadu obtíží, ale není v situaci, kdy by v dohledné době musel čelit smrti. To konstatoval Ústavní soud v případu muže, který se domáhal umožnění eutanazie. Soud muži nevyhověl, ovšem konstatoval, že bude na zákonodárcích, aby hledali rovnováhu mezi právem na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity s ochranou života.

Čas načtení: 2024-02-17 22:04:00

Spokojený Koubek: Šulc létá. Hráči si říkají o pozornost reprezentace

Náročný trojboj zvládla Plzeň za sedm bodů, čímž si upevnila třetí příčku v tabulce FORTUNA:LIGY. Miroslav Koubek byl po výhře na Bohemians (2:0) logicky spokojený. Trenér Viktorie ocenil přínos dvojice střelců Tomáše Chorého i Pavla Šulce, zároveň vyzdvihl pracovitost a trpělivost Jhona Mosquery, který po delší době naskočil v lize v základu. „Podařený vstup do jara,“ konstatoval kouč Viktorie.

Čas načtení: 2011-02-20 00:00:00

Reportáž z MatFyzu

Jak známo "matfyzáka" od obyčejného člověka poznáte snadno a pokud se budete řídit intuicí, nemáte šanci k omylu. Splésti si ho můžete snad jenom s chemikem. A výlet na matematicko-fyzikální fakultu je proto zážitkem podobné intenzity třeba jako návštěva zoo. Narozdíl od zoologické zahrady není tato instituce den co den otevřena veřejnosti, nebo lépe řečeno je, ale těžko se shánějí průvodci. Dne 3. února léta páně 2011 to bylo trochu jinak. V akci zvané "Jeden den s fyzikou" se tato škola snažila nastavit svou lidskou tvář a nalákat potencionální oběti do svých tenat. Podařilo se? Díl I: Ohýbáme fotony - na malé věci bez mikroskopu Zájem o jeden den v této proslavené budově byl převeliký. Hlavní zahajovací přednáškou byla "Velká fyzikální podívaná…", ale té jsem se účastnil již loňský rok a protentokrát jsem se rozhodl vyzkoušet něco jiného. Usadil jsem se v posluchárně F2 a čekal. Protože se nám podařilo dorazit nečekaně s dostatečným předstihem, mohl jsem sledovat jak se sál plní, jaké osoby přicházejí a o čem si povídají a s potěšením jsem konstatoval, že toho dne se nedostavili jenom ti, co už téměř jinou možnost studia nemají, ale i obyčejní lidé, kteří usoudili, že horší než den ve škole den na Matfyzu být nemůže. Přednáška začala s mírným zpožděním, protože ani zde nefunguje všechno neomylně (kupodivu) a technika celkem dlouho odolávala pokusům profesorů o zprovoznění. Když se konečně umoudřila, jeden z nich se ujal slova, chvíli pronášel takové ty klasické fráze, jako že nás vítají a doufají v krásné prožití tohoto dne. Pak předal slovo druhému profesorovi, s hlavou hodnou učence - sluneční paprsky se od jeho hlavy odrážely krásně všemi směry. Povídal o tom, k čemu se hodí vidět věci pěkně podrobně a začal tím, co každý z nás zná, mikroskopem: Optický mikroskop Zdlouhavě objasňovat principy tohoto zařízení by bylo urážkou váženého čtenáře. Jedná se o věc již delší čas známou, prý už od roku 1590, kdy byl v Holandsku sestaven panem Jansenem. S postupem času se mikroskopy zdokonalovaly a na omezení začali narážet lidé až docela nedávno. Jeho maximální teoretické zvětšení je totiž asi 2000× a to kvůli délce vln viditelného světla. V praxi se lze dostat zhruba na polovinu. Mravenec pod SEM mikroskopem A protože lidé by rádi pořád víc a víc, v roce 1931 byl panem Ernstem Ruska objeven mikroskop, který pracuje na trochu odlišném principu. Elektronový mikroskop (TEM a SEM) TEM mikroskop, plným názvem "transmisní elektronový mikroskop" zobrazuje pozorovaný objekt tak, že jím prozáří patřičně zrychlené elektrony, které jsou na druhé straně zachyceny a převedeny na obraz. To na jednu stranu přináší mnohem více podrobností ale také i nevýhod. Zkoumaný objekt musí být velice tenký (tzn. 10 až 500 nm - pro srovnání lidský vlas je tlustý okolo 50 mikrometrů neboli 100× více, než mikroskop zvládne). Dalším problémem je to, že elektrony jsou záporně nabité částice (snad vám to ve škole nezatajili) a tak se vám snadno může stát, že se v pozorovaném objektu najde nějaká kladně nabitá částice, se kterou se váš elektron skamarádí a výsledný obrázek tak nebude vypadat úplně správně. Na podobném principu pracuje i SEM mikroskop - "rastrový elektronový mikroskop". Ten se na rozdíl od TEMu nesnaží protlačit elektrony skrz látku, ale odchytá ty, co se od ní odrazí. Pozorovaný prvek "skenuje" řádek po řádku a podle toho, jak se elektrony odrazí se získá výsledný obraz. Z toho plyne oproti TEM mikroskopu výhoda toho, že pozorovaný objekt nemusí být tenký. Nicméně nevýhody zůstávají. A komu by se líbilo tolik nevýhod? Mikroskop STM Tento mikroskop už pracuje zcela na jiném principu, než klasické mikroskopy i než elektronové mikroskopy. Nenechte se ale zastrašit, není o nic složitější, ba naopak. Namísto toho, aby objekt pozoroval si ho totiž pěkně ohmatá. Jehlou, která má na špičce právě jeden atom, přejíždí po povrchu látky a podle toho, jak vysoko jehla je zaznamenává obraz. Asi tak, jako když přejíždíte prstem po Braillově písmu nebo když jehla v gramofonu jede po desce. Princip STM Tím se nám naskytne rozlišení o přesnosti na jeden atom a to už je hodně pěkné. Téměř dokonalé. Jen jednu mouchu to má - objekt vidíme pouze ze shora. Nešlo by se na něj podívat prostorově, získat obraz v 3D? Šlo. Zbytek přednášky se věnoval tomuto tématu. Zde už se častokrát přednášející neudržel a komplexních číslech, převodech amplitudy a frekvence na výsledný obraz o obráceně se nejeden člověk ztrácel. Já se budu snažit nezabíhat do přílišných podrobností a vysvětlím to polopatě. Pro více informací se obraťte na své učitele fyziky. Případně na nějakého profesora z Matfyzu, pokud ani učitelé nebudou vědět… Získávání prostorového obrazu Nyní se dostáváme až na samotné jádro - samotné atomy. Máme-li třeba krystalickou mřížku, která není úplně jednoduchá a chceme zjistit, jak jsou atomy v ní poskládané, běžné metody nám na to stačit nebudou. Na objekt se musíme podívat doslova ze všech stran. Získané obrazy pak spojíme a získáme výslednou podobu. Zatím to zní jednoduše, ne? K "podívání se" na objekt se používá nějakého záření krátké vlnové délky, často třeba rentgenového záření. Problém je v tom, že pokud něco takto prosvítíte, nezískáte opravdový obraz, ale pouze vzdálenosti částic. Ty je pak potřeba správně převést. A to už je celá věda, kde se pracuje dokonce i s náhodou. Na závěr srovnání jednotlivých typů mikroskopů: Díl II: Nanotechnológie a ich súčasné využitie Druhá přednáška byla něčím speciálním a výjimečným hned ze dvou důvodů. Byla totiž ve slovenštině a navíc od mladé přednášející, která se stereotypu "matfyzáka" úspěšně vyhýbala. Ani v této přednášce jsme se nedostali do velkých rozměrů - moderní téma nanotechnologií ale dokázalo nalákat a sál byl i tentokrát plný. Ale jak prohlásil jeden z přednášejících profesorů: "Abyste na nějaký výzkum dnes dostali grant, musíte mít v názvu bio nebo nano". Od základních pojmů, kterými bylo vysvětleno, co to vlastně nanotechnologie jsou, čím jsou zajímavé a přínosné jsme se dostali až k možné budoucnosti, která často hraničila se sci-fi. Nanotechnologie jsou celkem stará záležitost - už staří Egypťané si barvili vlasy s pomocí mikročásteček. Ve středověku se zase přidávaly přísady do skel, jak kvůli barvě, tak kvůli průhlednosti. Vědci se tímto světem ale začali zabírat poměrně nedávno. V roce 1959 přednesl na jednom sjezdu fyziků pan Feynman slavnou větu: There’s Plenty of Room at the Bottom což znamená ve volném překladu "tam dole je spousta místa". Fyzici ho pochopili a přestali mít hlavu v oblacích a ve hvězdách a vůbec ve velkých věcech a začali se věnovat čím dál tím věcem menším. Asi nejvýznamnějším objevem v této oblasti byly takzvané fullereny. To jsou speciálně poskládané atomy uhlíku, které jsou mimořádně pevné - tvrdší než diamant. Pánové, kteří to všechno vymysleli, se jmenovali Curl, Smalley a Kroot a v roce 1996 za to získali Nobelovu cenu za chemii. Kromě toho, že se jedná o částečky nesmírně pevné, jsou i supravodivé. Různé typy fullerenů Uložení do FLASH paměti Poskládáním více těchto prvků k sobě mohou vzniknout třeba nanovlákna, která se dále používají hlavně v textilním průmyslu Hodně toho vydrží, působí antibakteriálně a vůbec jsou dneska in. Ovšem přes spoustu výhod v sobě tyto technologie přinášejí i spoustu nebezpečí. Nanočástice mohou snadno proniknout do lidského těla, jakpak by taky ne při jejich velikosti, kde mohou dlouho přetrvávat a hromadit se. Americký výzkum dokonce prokázal, že nanočástice stříbra o velikostech desítek nanometrů mohou v embryích ryb způsobit otoky a krevní výrony, které vedou ke smrti. Poslední část přednášky se věnovala využití nanotechnologií v informatice, především v oblasti hardwaru sloužícímu k ukládání dat. Laicky řečeno takovým věcem jako jsou CD, DVD, harddisky, Blu-ray apod. Dostalo se i na FLASH paměti, kde byl objasněn rozdíl mezi jimi a obyčejnou RAM pamětí (tou co máte v počítači). Ta totiž slouží pouze jako dočasná paměť - pokud přerušíte přívod elektrického proudu všechna data se vymažou. Ve FLASH pamětích se speciálním zábleskem (odtud název flash = blesk) změní hodnota buňky a zůstane zde uložena.

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2022-03-23 05:15:41

Asymetria v prístupoch k obnove federácie

Pred 30 rokmi vrcholili politické rokovania o novej podobe štátoprávnych vzťahov medzi Slovenskou a Českou republikou. Do histórie vstúpili ako putovanie po hradoch a zámkoch. Začali ich politické reprezentácie, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb v roku 1990. Na Slovensku to bola vláda Verejnosti proti násiliu (VPN), Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a Demokratickej strany (DS), v Česku Občianskeho fóra (OF). Tieto rokovania dostali časový limit dva roky do ďalších volieb. Bol výsledkom politickej dohody, že vzhľadom na revolučný prechod k politickému pluralizmu a očakávanú nestabilitu novovznikajúcich politických strán sa štvorročný volebný cyklus zavedie až po tomto prechodnom období. Dôkazom správnosti tohto predpokladu bolo štiepenie VPN, KDH i OF a vznik nových strán na ich pôdoryse. O tom, že vzťahy v ČSR sa budú musieť nanovo usporiadať, svedčili už diskusie o návrhu novej ústavy v rokoch 1988 – 1989. Tá verejná sa najmä v Literárnom týždenníku rozbehla v súvislosti s 20. výročím vzniku SR a ČR na základe federalizácie dovtedy unitárnej ČSSR. Viacerí jej účastníci požadovali, aby sa konečne prijali národné ústavy, ako to predpokladal ústavný zákon o čs. federácii. Pavol Kanis upozornil, že prestavba môže zanedlho odhaliť, že „viaceré dôsledne neriešené veci nie sú historicky nosné pre národ ako politický subjekt“, a konštatoval: „Právo na vlastný štát je prirodzeným právom národa.“ Vladimír Mináč povedal, že v dôsledku nevypracovania republikovej ústavy sa „vzďaľujeme slovenskej štátnosti“. Anton Hrnko napísal: „Slovenský národ má právo na vlastnú národnú štátnosť. Táto štátnosť ešte nie je dobudovaná." Jakeš a Indra boli proti V SNR sa 31. októbra 1989 prejavila bezprecedentným spôsobom nespokojnosť s koncepciou prijatia tzv. trojjedinej ústavy (federálna i slovenská a česká schválené spoločne vo Federálnom zhromaždení), ktorú pripravila komisia vedená ministrom bez kresla vlády ČSSR Mariánom Čalfom a ktorú presadzovalo Predsedníctvo ÚV KSČ. Generálny tajomník ÚV KSČ Miloš Jakeš a predseda Federálneho zhromaždenia Alois Indra republikové ústavy odmietali. Predsedníctvom ÚV KSČ neprešiel ani návrh na zmenu štátneho znaku, hoci nepredpokladal návrat k tradičnému trojvršiu s dvojitým apoštolským krížom. Časť poslancov SNR vyslovila otvorený nesúhlas s tzv. trojjedinou ústavou. Štyri z piatich výborov SNR sa postavili proti návrhu. Aj napriek tomu, že predseda SNR Viliam Šalgovič a Čalfa hrozili odbojným poslancom straníckymi trestami, pri konečnom hlasovaní sa za návrh vyslovilo 118 poslancov, šesť sa zdržalo a sedem bolo proti. So skaličenou podobou federácie však bola spokojná nielen vládnuca normalizačná politická garnitúra. Spokojný bol aj opozičný disent, ktorý tiež jednoznačne nadraďoval federálnu ústavu nad republikové, respektive vypracovanie republikových ústav ani nepožadoval. Jedinou výnimkou bol Ján Čarnogurský. Asymetria v prístupe k riešeniu štátoprávnych otázok v Čechách a na Slovensku teda bola prítomná ešte pred novembrom 1989. Signálom, že centralistická podoba federácie je neživotná, bol už vznik politických strán. V Prahe sa sformovalo OF a v Bratislave VPN a medzi týmito revolučnými hnutiami neboli vzťahy nadriadenosti a podriadenosti, ale neformálnej komunikácie. Na svojom mimoriadnom zjazde v decembri 1989 KSS odmietla byť naďalej oblastnou organizáciou KSČ. To viedlo k vzniku Federácie KSČM – KSS-SDĽ a po jednoznačnom prihlásení sa SDĽ k Socialistickej internacionále až k úplnému osamostatneniu sa ideologicky odlišných strán. KDH sa dohodlo s ČSL (Čs. strana lidová), že nebudú pôsobiť v druhej republike. Sociálni demokrati si založili vlastnú stranu – Sociálnodemokratickú stranu Slovenska a odmietli byť súčasťou jednotnej Československej strany sociálnodemokratickej (ČSSD). České politické strany, ktoré sa usilovali v súlade s tradíciou prvej ČSR pôsobiť aj na Slovensku, neuspeli. DS, najväčšia protikomunistická sila na Slovensku do roku 1948, zase nebola schopná preniknúť do Čiech. V demokratických podmienkach sa spomínaná asymetria v prístupoch k spoločnému štátu iba naplno prejavila. Pritom sa na ospravedlnenie ignorovania potreby urýchlene zavŕšiť budovanie slovenskej i českej štátnosti prijatím národných ústav a rekonštruovať federáciu na autentickú opäť argumentovalo ako v roku 1968 – protidemokratickým heslom „najprv demokratizácia, potom federalizácia“. Slovenská politika so širokou podporou verejnosti na rozdiel od českej dobudovanie slovenskej štátnosti prijatím národných ústav a štátnych symbolov ako základu nápravy federácie vzala vážne. Už 1. marca 1990 SNR pod predsedníctvom Rudolfa Schustera schválila zákon 51/1990 Zb. O používaní štátneho znaku, štátnej vlajky, štátnej pečate a hymny. Následne SNR zriadila tzv. Plankovu komisiu pre prípravu Ústavy SR (predsedom bol prof. Karol Plank). Postupne vzniklo až deväť variantov ústavy od rôznych autorov, ale ani jeden z nich nemal šancu prejsť slovenským parlamentom. Asymetrické videnie problému v Česku O nič podobné v Českej národnej rade nebol záujem. Aj napriek tomu, že Václav Havel hneď v prvom pozdrave po 17. novembri prehratom z magnetofónovej pásky Slovákom demonštrujúcim na námestí SNP v Bratislave odkázal, že federáciu treba prebudovať na autentickú. O rozdieloch vo vnímaní federácie hneď po revolúcii Petr Pithart povedal: „Akási federácia tu, málo platné, bola. Avšak neautentická, kulisovitá, ,nefunkčnáʻ (Václav Havel). Na tom jedinom sa azda zhodli všetci. Čechom to neprekážalo, Slovákom veľmi.“ Český historik Jan Rychlík o príčinách odlišného prístupu k štátoprávnej otázke napísal: „V českom chápaní bolo Československo vlastne akýmsi českým štátom rozšíreným na východ. Preto Česi považovali za ideálny stav unitárny štát s jedinou vládou a jediným parlamentom. Vznik československej federácie v roku 1968 chápali Česi ako ústupok Slovákom, ako niečo z českého hľadiska zbytočné a nežiaduce.“ Podľa historika Dušana Kováča na českej strane sa Československo chápalo prevažne ako štát unitárny a českí občania bez problémov prijali aj novú, československú identitu. Na slovenskej strane prevažovalo chápanie štátu ako spojenia dvoch rozdielnych celkov. Historicky Slovensko nebolo súčasťou Českého kráľovstva, nepatrilo teda medzi krajiny pod českou korunou. Historicky i fakticky bolo toto chápanie opodstatnené a zodpovedalo realite. Tu pramenilo české nepochopenie pre hĺbku slovenských úsilí o ústavné zakotvenie slovenskej svojbytnosti a rovnoprávnosti s českým národom. Jednou z ilustrácií je, že v českých odborných kruhoch zapôsobilo ako bomba prvé číslo štvrťročníka Medzinárodné otázky, ktorého výkonným redaktorom bol Svetoslav Bombík. Už tým, že jeho titulok znel Slovensko-české vzťahy: minulosť, súčasnosť perspektívy. Vari prvýkrát sa v publicistike použilo opačné poradie národov tvoriacich spoločný štát. To vyprovokovalo seminár K aktuálnym otázkam česko-slovenských vzťahov začiatkom roku 1992 v pražskom Ústave medzinárodných vzťahov. Podľa svedectva Miroslava Mojžitu (v publikácii Kňažko-Demeš-Kňažko) minister medzinárodných vzťahov SR Pavol Demeš odmietol predsudky voči SR, ktoré sa v ČR objavovali, a zdôraznil, že čechoslovakizmus na Slovensku „v žiadnej podobe nerezonuje a vládne všeobecná vôľa proti tradične chápanej spoločnej štátnosti.“ V diskusii plnej dovtedy nevypovedaných faktov a argumentov Bombík na akési láskavé pochopenie českých partnerov pre emancipačné snahy slovenského národa, ktorý sa podľa nich oneskoril za podobným pohybom českého národa, zareagoval konštatovaním, že český národ dospel „na báze falošnej národnej identity, ktorou bol čechoslovakizmus, v rámci ktorého si české etnikum duchovne a politicky osvojilo celý česko-slovenský priestor. Slovensko však túto koncepciu neprijalo. Videné z Bratislavy to potom znamená, že nie Česi čakajú na dovŕšenie národnej sebarealizácie Slovenska, ale, naopak, Slováci čakajú, kým Česi svoju národnú identitu začnú politicky spájať s teritóriom Českej republiky, nie Česko-Slovenska. Pre Čechov táto skutočnosť znamená začať akoby odznova, stoja pred problémom predefinovať svoju národnú identitu, pretože pre nich je Česká republika viac-menej administratívnou záležitosťou. Takéto predefinovanie je nevyhnutné, ak chcú so Slovákmi budovať spoločný štát, ktorého rozhodnutia neustále vznikajú mechanizmom konsenzu medzi dvoma politicko-ekonomicky konštituovanými celkami.“ Koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart, do volieb v roku 1992 predseda vlády ČR, poznal liek na odstránenie spomínanej asymetrie: „Usudzoval som a usudzujem, že riešenie, ktoré by z českej strany uľahčilo dohodu, spočívalo práve v tom, že Česi sa prihlásia najprv k svojej, českej štátnosti, nie teda rovno k federálnej, a že sa takto stanú pre Slovákov dôveryhodnými partnermi, s ktorými bude potom možné hľadať narovnanie vzájomných vzťahov, a to podstatnou rekonštrukciou federácie ‚zdola‘.“ Výsledkom jeho úvah bola koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart bol však s týmto názorom na českej politickej scéne vo výraznej menšine. Dominantná časť politickej elity pokladala existenciu českých národných orgánov za nezmyslený, Slovákmi vynútený ústupok. Český premiér sa stal terčom ostrej kritiky, že ustupuje slovenským nacionalistom a separatistom apod. Anna Šabatová, ktorá analyzovala komentáre v piatich českých denníkoch, uvádza dobový neologizmus „pithartovskí vciťovatelia“, ktorým autor dokresľoval svoju nechuť k politikom, ktorí sa snažili o politiku rešpektujúcu slovenského partnera. Český premiér bol charakterizovaný ako „hlavný reprezentant českej politickej rozriedenosti, zmesi ‚vciťovania sa‘, bezzásadového ustupovania.“ Česká spoločnosť „predefinovania“ svojej identity nebola schopná. Spoliehala sa na svoju početnú prevahu oproti slovenskej a na svoju ekonomickú vyspelosť a z toho vyplývajúcu politickú silu. To je jedna z kľúčových príčin, prečo sa putovanie po hradoch a zámkoch skončilo v slepej uličke návrhu dohody z Milov, ktorý neriešil podstatu problému. Predsedníctvo SNR túto dohodu aj vďaka hlasu Milana Ftáčnika za SDĽ odmietlo 12. februára 1992 podporiť. Desať členov tohto orgánu bolo za, desať proti. Revolučné politické elity jednoducho neboli schopné dosiahnuť dohodu o novej podobe spoločného štátu. O štátoprávnom usporiadaní vzťahov medzi slovenským a českým národom tak mali rozhodnúť parlamentné voľby. Ľudácke štrapácie Po novembri 1989 sa rozbehli aj diskusie, na akých tradíciách má byť v nových medzinárodnopo­litických i domácich pomeroch postavená SR. Kým v Česku bola jasná tendencia k návratu k prvej ČSR ako „zlatému veku“ českého národa a k oživovaniu masarykovskej nielen štátnej tradície, na Slovensko vtrhla téma vojnovej Slovenskej republiky. Na jednej strane sa totiž odblokovali všetky tabu a stereotypy, ktoré vyprodukoval účelový ideologický výklad najnovších dejín za komunistického režimu, a na druhej strane sa a priori nedôverovalo všetkej pofebruárovej historiografickej tvorbe. Najmä pričinením ľudáckej povojnovej emigrácie, ktorá dostala priestor prezentovať svoj historický naratív a mohla argumentovať, že ľudáci a katolíci sa stali obeťami komunizmu, do slovenského politického diškurzu prišli pokusy rehabilitovať, ba až glorifikovať prezidenta Jozefa Tisa a jeho režim. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. Došlo k akejsi negácii negácie. Po 40 rokoch monopolnej vlády KSČ vznikol priestor pre návrat agend ľudáckej politiky. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. S odvolávaním sa na „biele miesta v slovenských dejinách“ vykresľovali Tisa ako slovenského národovca, zakladateľa prvého samostatného slovenského štátu, bojovníka proti boľševizmu, organizátora blahobytu vo vojnových časoch; ako skvelého katolíckeho politika a zároveň morálneho a ušľachtilého kňaza, ako záchrancu desiatok tisíc slovenských Židov, ako obeť okolností ba dokonca ako martýra a svätca. Tiso sa začal používať ako symbol slovenskej zvrchovanosti a štátnosti. Začal sa budovať kult jeho osobnosti. Ľudácki historici za podpory významnej časti KDH, SNS i katolíckeho kléru sa netajili, že by radi presadiť nadväznosť ponovembrovej SR na tradíciu farskej republiky, ako tento štát nazval Dominik Tatarka. Bolo zrejmé, že katolícka hierarchia i kresťanskí demokrati sa nezriekli ľudáckeho odkazu. V Čechách sa to vnímalo ako úsilie o návrat slovenského národa ako takého k vojnovej Slovenskej republike a k Tisovmu odkazu, ako nový pokus „vraziť Čechom nôž do chrbta“, ako prejav nacionalizmu, xenofóbie a fašizmu. To bránilo racionálnej diskusii o rekonštrukcii zbyrokratizovanej a centralistickej federácie. Vytváralo to tiež negatívny obraz Slovenska v Európe. Jeden príklad uvádza ponovembrový minister zahraničných vecí ČSFR Jiří Dienstbier (Od snění k realitě). Pred parafovaním československo-nemeckej zmluvy sa predseda vlády SR Ján Čarnogurský a predseda SNR František Mikloško postavili proti formulácii o kontinuite ČSR od roku 1918. 16. septembra 1991 mu napísali, že sa cítia morálne zaviazaní upozorniť na existenciu Slovenskej republiky z rokov 1939 – 1945, ktorú zmienka v preambule popierala. Napriek ubezpečeniu v telefonickom rozhovore s ministrom, že KDH za zmluvu bude hlasovať, Čarnogurský poslal súkromný list nemeckému kancelárovi Helmutovi Kohlovi, že to s neuznaním kontinuity Československa myslí vážne. Mikloško zase tlmočil generálnemu konzulovi v Bratislave naliehavú prosbu nemeckému prezidentovi Richardovi von Weizsäckerovi, aby počas návštevy ČSFR nepristúpil na parafovanie zmluvy. Aj keď sa napokon toto ťažké diplomatické faux pas najvyšších predstaviteľov SR vyžehlilo, zmluva bola parafovaná a potom aj ratifikovaná, svedčí to o sile väzby reprezentácie KDH na Tisovu Slovenskú republiku. Ľudáckemu revizionizmu, ktorý vzbudzoval negatívne pocity doma, v Česku aj v Európe, bolo treba postaviť hrádzu. Zásadnú rolu mali profesionálni slovenskí historici. Museli zviesť zápas s mýtmi o Tisovi a slovenskom štáte, ktoré šírili ľudácki emigranti i niektorí domáci publicisti. Najmä Historický ústav SAV zohral obrovskú úlohu, osobitne čo sa týka zdokumentovania holokaustu na Slovensku, vyvrátenia a korekcie nepresností a ideologických stereotypov pri výklade vojnovej SR a vydávania dokumentov a pamätí z tohto obdobia. Verejná mienka na Slovensku sa napokon jednoznačne priklonila na stranu akademických historikov. Z politického hľadiska bolo mimoriadne dôležité, že po schválení prvej demokratickej ústavy SR sa 29. septembra na návrh poslancov SDĽ uzákonil deň vypuknutia SNP ako štátny sviatok. Demokratickú Slovenskú republiku, ktorej samostatnú štátnosť bolo treba dobudovať, postavila SNR na nespochybniteľnej slovenskej a zároveň európskej tradícii antifašistickej rezistencie.   Autor je bývalý politik a diplomat. Text je přavzatý z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2021-06-29 08:54:47

Lidská existence dobra a zla

Útlá knížečka Glosy k losu Člověka v době prokurátorů, esej Milana Blahynky, která vyšla s vročením 2020, avšak vinou tzv. skluzu v době pandemie, ve skutečnosti vyšla v olomouckém Rubu až letos v březnu, nemůže projít bez povšimnutí. Zvláště v dnešní době, kdy za jazykem psaným i mluveným bývá často jen prázdno. A kdy život autora vyvolává větší zájem než jeho dílo. Čím významnější autor, tím větší nebezpečí, tím větší honba. Že se ohled a takt staly vágními pojmy, o tom nás už přesvědčil Čechoameričan Jan Novák ve své knize o Milanu Kunderovi, připomínající prokurátorský spis. Knížka Glosy k losu Člověka v době prokurátorů je malého formátu, její obálku zdobí Kunderou vlastnoručně načrtnuté „K“; knížka se svým vytříbeným stylem postavila Novákově obžalobě. Publikace je tematicky rozdělena do jednotlivých kratičkých kapitol, jen namátkou jmenuji alespoň Doba prokurátorů, … na hedváb, Pro domo…, Samí stalinisté a další. Text je rozšířená, spíše rozepsaná polemika s Janem Novákem, jehož argumenty vyznívají v tomto kontextu jen kýčovitě, přesněji exhibicionisticky. Hanobení člověka ve jménu Pravdy a Svobody, kdy klep se mění v pravdu, jak píše Milan Blahynka v první kapitole, nelze vskutku mlčky pominout. O to smutnější, že taková situace v Čechách nastala v závěru života Milana Kundery, který se v Paříži musí dožít toho, že až do detailů neuvěřitelně podrobně bude po jednadvaceti letech probráno a propráno prvních čtyřicet let jeho vlastního života, jak čteme v knize. Doufejme, že Kunderův literární povzdech Co z tebe zbude, Bertholte, název do češtiny nepřeloženého textu, který Milan Blahynka glosuje, nebude muset nikdo z nás opakovat v souvislosti s Kunderovou osobností. I k tomu Glosy k losu Člověka věcně přispívají… Kundera si totiž kdysi takto skutečně povzdechl, když se mu dostala do ruky kniha věnovaná Bertoltu Brechtovi, jejíž autor-profesor podrobně rozebral především Brechtovu homosexualitu, milenky, erotomanii i hamižnost a další projevy jeho zavrženíhodné duše, na dílo došlo jen en passant… Že sám se dopouští, stejně jako Jan Novák, zavrženíhodného činu, nepřišlo na mysl ani jednomu z nich. Ani jiným, kteří rovněž propadli posedlosti odhalování Pravd v touze dehonestovat významné autory, a poškodit tak i jejich dílo. Zmocní se materiálu a dají ho k dispozici. A mají pocit, že teď nastala jejich hvězdná hodina, mohou vyslovit dosud nevyslovenou Pravdu. Nenapadne je, že každý člověk v různých etapách života vstupuje do lidské existence dobra a zla. A je zajímavé, jak právě lidé nezralí pro roli biografů, se tak čile té role chápou a záměrně své oběti cejchují tím nejhorším. Nedávno jsem o tom psala na stránkách Tvaru v souvislosti s filmovou podobou Boženy Němcové. Údajně se chystá i filmová verze života Milana Kundery (režisérka Andrea Sedláčková, Za karantény jsem psala o Kunderovi, Lidové noviny z 30. května 2020), film nese zatím pracovní název Nesnesitelný půvab nevěry. A podle slov režisérky – jde o originální životopis Milana Kundery… Patrně svoji poznámku o biografech všeho druhu píšu už v předstihu.   Milan Blahynka, editor i interpret díla Nezvalova, Vančurova, Kuběnova nám ve své zatím poslední knize interpretuje i Milana Kunderu, kromě polemiky s Novákem nevynechal ani Kunderovo pojetí Evropy, jeho úvahám věnoval kapitolku s názvem Evropan Milan Kundera v rukou…, na jednom místě cituje svého protagonistu, že nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v dějinách obdobu; poprvé byla poražena, Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím svého vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Amerikou z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Milan Kundera ve své úvaze jde nemilosrdně a politicky nekorektně ještě dál. Nejenže ve svém eseji Zahradou těch, které mám rád rovněž smutně konstatoval, že Felliniho Evropa byla odsunuta jinou Evropou. Jistě. Ale jakou Evropu? I na to je odpověď. Milan Kundera na jiném místě kacířsky konstatuje, že jedině Jugoslávie se sama osvobodila vlastní armádou partyzánů, což byl důvod, proč musela být srbská města v roce 1999 bombardována americkými letadly. A svoji úvahu končí tím, že alespoň tak byl vnucen se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého. V této souvislosti mi Kundera připomněl jiného velkého Evropana – Stephana Zweiga, který, cituji jen z paměti, říká, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A měl pravdu, stejně jako jeho o generaci mladší kolega, francouzský spisovatel českého původu, žijící trvale v Paříži.  Milan Kundera v interpretaci Milana Blahynky mimo jiné říká, že Amerika zde náhle byla zářící a všudypřítomná a Evropa si k ní musela po druhé světové válce vytvořit svůj nový vztah. Evropan byl stále více určován přítomností Ameriky. A – ťuknutí hřebíčku na hlavičku – románová biografie Jana Nováka „Kundera“ je kniha o bytostném Evropanovi v amerických rukou, jak uzavírá autor svoji druhou kapitolu ve svých Glosech k losu Člověka v době prokurátorů… Tím je vysvětleno mnohé. Vzpomeňme jen na amerického spisovatel Thomase Pynchona i J. D. Salingera, na bývalého prezidenta Clintona a aféru „Lewinská“. Zkušenost zlé vlády médií zažili všichni jmenovaní. A nemluvě vůbec o MeToo, hnutí, které má pronásledování a skandály přímo ve svém programu…   Milan Blahynka, vydal Rub 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-22 20:05:36

Soud dal zapravdu Kverulantovi: Stát měl zprávu OLAF o Čapím hnízdě poskytnut veřejnosti bezodkladně

Kverulant má za to, že zpráva významné evropské instituce OLAF, která popisuje trestnou činnost premiéra, měla být veřejnosti poskytnuta hned, jak do republiky přišla. To se nestalo, a tak se Kverulant se státem soudil. Městský soud v Praze dal v pondělí 22. března Kverulantovi zapravdu. Stát měl zprávu OLAF o Čapím hnízdě poskytnut veřejnosti bezodkladně. V prosinci 2017 zaslal Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) do ČR zprávu o Babišových aktivitách v kauze Čapí hnízdo. Adresátem této zprávy bylo ministerstvo financí (MF). Kverulant o ní požádal podle zákona o veřejném přístupu k informacím. Ministerstvo mu ji ale odmítlo poskytnout. A tak se Kverulant obrátil na soud. Soud mu dal v červenci 2018 zapravdu. MF nařízení soudu vyhovělo a zprávu OLAF mu poskytlo, ale až půl roku po tom, co ji mělo k dispozici. Kverulant má za to, že zpráva významné evropské instituce, která popisuje trestnou činnost premiéra, měla být veřejnosti poskytnuta hned, jak do republiky přišla. Proto Kverulant v srpnu 2018 k soudu zaslal vyjádření, ve kterém se domáhal rozsudku označující postup ministerstva za nezákonný. V pondlí 22. března se ve věci uskutečnilo jednání u Městského soudu v Praze. Kverulant byl u soudu úspěšný. Soud konstatoval, že průtahy, které provázely poskytnutí zprávy byly nezákonné. Kverulant chce věřit, že tento soudní výrok do budoucna ztíží státu možnost odepírat veřejnosti informace a ignorovat zákon.  V této kauze byl Kverulant úspěšný, ale další kauzy na dokončení teprve čekají. Podívejte se, na čem Kverulant pracuje.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-03-03 17:37:38

Elon Musk si na samém jihu Texasu zakládá vlastní město Starbase

Milí čtenáři, před pár dny jsem mluvil s jednou moudrou osobou a ta mi řekla: „Počasí nanic, infekce všude, vakcíny nikde, zpravodajství depresivní – napiš zase něco optimističtějšího, třeba z vědy a techniky!“ Dobrá, to je rozumný požadavek. Napíšeme si tedy něco veselejšího a více zahleděného do budoucnosti. Na Twitteru se málokdy semele něco dobrého. Twitterový kanál Elona Muska, vesmírného podnikatele, pak chvílemi vysloveně připomíná vysílání z opiového doupěte; sám Musk před dvěma lety konstatoval něco podobného. Ale zároveň se vyplatí jej sledovat, protože tam někdy padnou užitečné informace, často jen v několika málo slovech. A jedna taková právě přisvištěla. Vypadá to jako legrace, ale není. Bývalá vesnice Boca Chica na samotném jihu Texasu se začne měnit v město Starbase, místní úřady už o tom vědí. Co že se to tedy v Texasu bude přesně dít? Založit město není takový problém V České republice je veškerá půda dávno rozdělena. Drtivou většinu našeho území tvoří katastry obcí a zbytek jsou vojenské újezdy řízené armádou, kde dnes již nikdo oficiálně nežije. Tento stav víceméně trvá už od velké kolonizace ve 12.-14. století, při které noví osadníci vykáceli dřívější pohraniční hvozdy a rozdělili si i horší půdu v horských oblastech. Málokterá dnes existující česká obec vznikla až po roce 1500. (Největší výjimka: Havířov.) Podobný stav panuje i jinde ve střední Evropě. Spojené státy jsou na tom úplně jinak. Jedině v Nové Anglii, osídlené už od 17. století, jsou pozemky rozdělené mezi obce podobně jako u nás. Ostatní státy USA vesměs obsahují velké rurální oblasti, unincorporated areas, které nepatří pod žádné město ani obec. Nejsou to nutně úplné pustiny, kde by se toulali kojoti a vítr hvízdal mezi kaktusy; může to být třeba jen oblast s řidším osídlením, které netvoří kompaktní zástavbu. Malé venkovské komunity můžou vznikat a zanikat, aniž by si jich ve velkém světě někdo všiml. (Pro milovníky bizarních příkladů: dnes již zase opuštěné lázně jménem Zzyzx v Kalifornii vznikly ve 40. letech 20. století jako soukromý projekt s tím, že jejich jméno bude nepochybně posledním prvkem v každém anglickém slovníku. Do historie se lze zapsat všelijak.) V těchto venkovských územích, která oficiálně netvoří žádnou obec, bývá nejnižším prvkem veřejné správy okres (county; ono to původně vlastně znamená hrabství, ale v republikánských USA by takový překlad tahal za oči). Takový okres může být i dost velký, zvláště v řídce zalidněných krajích. Tak třeba na Aljašce je několik okresů větších než celá ČR a největší z nich je o dost větší než Polsko, i když má jen pět tisíc obyvatel. Texaský kosmodrom firmy SpaceX leží přesně v jednom takovém rurálním území. Blízká vesnice Boca Chica se nikdy oficiálně nestala samosprávnou obcí, o věci veřejné se tedy stará okres Cameron County se sídlem v nejbližším velkém městě Brownsville. V současné době už vesnice, která ani předtím nebyla moc velká (roku 2008 měla šest trvalých obyvatel), prakticky neexistuje. Firma SpaceX vykoupila většinu domů a chat, které se tam nacházely. Místní pláž je – s výjimkou raketových zkoušek – i nadále otevřená veřejnosti, podle texaské ústavy jsou totiž všechny pláže veřejně přístupné. To nicméně platí jen po čáru nejzazšího přílivu; cokoliv nad ní už jsou klasické pozemky, i kdyby jako pláž vypadaly. Právě na místě bývalé vesnice má vzniknout „hvězdná základna“, městečko Starbase. Podle texaských zákonů je proces vzniku nového města (inkorporace) vcelku přímočarý: stačí mít aspoň 600 voličů usedlých na jednom místě a uspořádat mezi nimi petici, kterou podepíše aspoň desetina z nich. Ta se odešle soudci, který posoudí celý plán (mj. navrhované hranice) a vypíše místní referendum. Pokud nadpoloviční většina voličů v referendu vyjádří souhlas se vznikem obce, je hotovo. Malé obce mají podle texaského práva určitou autonomii, ale skutečně zajímavá je hranice pěti tisíc obyvatel, při které se obec mění v město a může požadovat Home Rule, tedy samosprávu se vším všudy. To znamená možnost vybírat vlastní daně, mít vlastní policejní sbor, vydávat všelijaké příkazy a zákazy a dělat víceméně cokoliv, co není zakázáno texaským nebo federálním právem. (Koho by zajímaly právní a technické detaily, najde je zde, PDF.) Rozhodne-li se takové samosprávné město být „přátelské“ k vesmírnému průmyslu, tak mu v tom nemůže zabránit nikdo menší než texaský parlament, a o to asi Muskovi také jde. Demokracie versus firma Firemní města nebyla v historii Ameriky až takovou výjimkou, ale typicky je zakládaly spíš důlní společnosti pro své dělníky na místech, kde se těžilo. V momentě, kdy se těžba přestala vyplácet, se obvykle obyvatelstvo odstěhovalo někam jinam a zbyla „města duchů“, občas s nějakou tou ekologickou zátěží do budoucna. Dnes to není běžné, ale před sto lety žilo v takových firemních městečkách dost lidí na to, aby se pak soudně řešily spory ohledně občanských svobod jejich obyvatel. Jako vždy, firmy argumentovaly tím, že se jedná o jejich soukromý majetek a pozemky. Nejvyšší soud to ale v rozsudku Marsh vs. Alabama viděl jinak a zakázal příslušné firmě vyhánět jehovisty z chodníků „jejího“ města s tím, že v momentě, kdy firma začíná de facto hrát roli veřejné správy, musí respektovat práva a svobody zakotvené v ústavě. Starbase je asi první případ, kdy se do zakládání vlastního města pouští hi-tech firma, a ne nějaký těžařský podnik. To znamená, že charakter obyvatelstva bude naprosto jiný. Místo sedřených, těžce pracujících chlapů, kteří půlku výdělku hned obrátí ve whisky, tu budou žít raketoví inženýři hrající po večerech online střílečky a mající názor na všechno. Tak trochu sci-fi prostředí, ale v reálných politických a ekonomických kulisách. Zajímavé bude sledovat hlavně to, jak moc si firma řízená de facto jedním člověkem bude skutečně v praxi rozumět s městem, ve kterém bude ze zákona muset panovat nějaká forma demokracie, dost možná i přímé. Nadprůměrně chytré obyvatelstvo by teoreticky mělo dosahovat nadprůměrných výsledků ve veřejné správě – bude to skutečně tak? Samotná myšlenka přitom zase tak nová není; co se zásadně liší, je právě kontext. Vědecká městečka, třeba právě i ta vesmírná, existovala v bývalém Sovětském svazu. Ale v SSSR šlo o přísně střežené a uzavřené oblasti, kam se cizinec neměl šanci podívat. SpaceX má zatím ke svému podnikání právě opačný přístup, nechá lidi pobíhat kolem plotu základny a fotit si všechno, co je vidět. Vlastně bych se nedivil, kdyby nově vznikající město mělo sloužit i jako turistický magnet pro technicky založené zvědavce z celého světa. Na mne by to rozhodně fungovalo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-13 11:49:03

Literární vyhlídky (13. až 19. ledna)

Nadcházející týden nabídne nejen v Praze celou řadu zajímavých literárních akcí – kromě autorských čtení a představování (převážně ještě loňských) knižních novinek mezi nimi nechybí uvedení nové knižní edice (Hry Václava Havla do kapsy) nebo křest básnické antologie Nejlepší české básně 2019 na vrcholu hory Říp. Nezapomínáme ani na knižní tipy, které jsou tentokrát z velké části věnovány novým vydáním starších textů předních českých autorů (Kainar, Gruša, Hanč).   POZVÁNKY 13. 1. Šumperk / Od 17 hodin proběhne u Společenského střediska Sever demonstrace proti uzavření Knihovny Sever. Z rozhodnutí vedení šumperské radnice by měla na konci ledna kvůli úspoře několika set tisíc zaniknout pobočka s dvaceti tisíci svazky, která pořádala více než 200 akcí ročně a představovala přirozené centrum kultury, vzdělávání a především mezigeneračního setkávání. Praha / V 17 hodin se v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí uskuteční křest nové knihy Diany Míčkové a Dorotey Wollnerové s názvem Poslyš vyprávění z časů tvých otců: Příběhy ze starého Egypta (Academia 2019), která představuje čtyři nejznámější texty zapsané v tzv. klasické egyptštině: vyprávění O trosečníkovi, příběhy z papyru Westcar, příběh O výmluvném rolníkovi a vyprávění O Sinuhetovi. Nové české překlady jsou opatřené vysvětlivkami staroegyptských reálií a jazyka, uvedeny informacemi o historii jejich nálezu a zasazeny do historického a kulturního kontextu. Kmotry knihy budou prof. Miroslav Bárta a dr. Renata Langráfová, Ph.D. Praha / Od 18 hodin zavítá do sídla Společnosti přátel Lužice (U Lužického semináře 13) lužickosrbský básník, novinář a politik Benedikt Dyrlich, který vydal v posledních dvou letech ve dvou svazcích své paměti a články nazvané souhrnně Doma we wućekach. První díl zpracoval období let 1964 až 1989, druhý díl se zabývá popřevratovým obdobím, kdy Dyrlich stihl být poslancem Saského zemského sněmu za sociální demokracii, šéfredaktorem jediného lužickosrbského deníku Serbske Nowiny a mnohým dalším. Samozřejmostí Dyrlichova záběru je silný vztah k Česku od literatury po historii a současnou politiku. Jelikož se potkával a stále potkává s mnohými našinci, je o nich řeč také v knize – a právě s jedním z nich, básníkem a překladatelem Milanem Hrabalem, Dyrlich vystoupí v Lužickém semináři. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie Olgy Stehlíkové a Ondřeje Lipára. Olga Stehlíková působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. V roce 2014 debutovala sbírkou Týdny, za kterou získala cenu Magnesia Litera za poezii. Sbírka Vejce/Eggs vyšla v listopadu 2017 spolu se stejnojmennou LP deskou s hudbou Tomáše Brauna, napsanou na vybraná dvojverší z této sbírky. S básníkem Milanem Ohniskem napsala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku společných básní Za lyrický subjekt (2018) a v témže roce publikovala svou druhou řadovou sbírku Vykřičník jak stožár. Loni se dočkala vydání její kniha pro děti Kluci netančej!, pohádkový příběh Kařut a Řabach a také básnická skladba O čem mluví Matka, když mlčí. Ondřej Lipár vydal dvě sbírky básní, Skořápky (2004) a Komponent (2014). Pracuje jako novinář, působí také jako fotograf. Od prosince 2018 je předsedou Asociace spisovatelů. Uvádí Robert Wudy.   14. 1. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaik, esejista a filozof Michal Ajvaz. První básnickou sbírku (Vražda v hotelu Intercontinental) mohl vydat až v roce 1989. Mezi jeho další díla patří knihy Zlatý věk (2001), Druhé město (2005), Cesta na jih (2008) či Lucemburská zahrada (2011). V současnosti působí v Centru pro teoretická studia Akademie věd ČR. Na podzim loňského roku mu vyšel nový román Města. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar v rámci dalšího z literárních večerů setkání se Sylvou Fischerovou, která působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní, následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013), Sestra duše (2015) a Světový orloj (2017). Je také autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózy Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012) a Bizom aneb Služba a mise (2016). Píše rovněž knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filozofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva (Milostný slabiky, 2013; Průvan v hlavě, 2017). V listopadu 2018 se stala první básnířkou města Prahy, v prosinci 2019 vydala česko-anglický výbor ze svých veršů inspirovaných Prahou s názvem Kostel pro kuřáky. Pražské básně / A Church for Smokers. Prague Poems. Praha / V 19.30 proběhne v Božské Lahvici večer na téma Poezie včera, dnes a zítra. Jak se poezie na české scéně proměnila za poslední rok a kam zamíří v roce následujícím? Diskutovat přijdou přední čeští básníci, kritici a spisovatelé. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční večer v režii spisovatele Ondřeje Macla.   15. 1. Brno / V 18 hodin připomene v Knihovně Jiřího Mahena nedávné 130. výročí narození Karla Čapka přednáška literárního historika a také člena Společnosti bratří Čapků doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc., který se v ní zaměří na Čapkovu novinářskou činnost. Připomene jeho působení v Národních listech a Lidových novinách, podá obecnou charakteristiku jeho žurnalistiky a článků o novinách. Poté probere jednotlivé žánry jeho novinářské tvorby včetně sloupku, úvodníku, cestopisného fejetonu, eseje, causerie, recenze či nekrologu. Přiblíží také knižní soubory této publicistiky a přečte z nich několik ukázek. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka MKP) autorský večer básníka Zbyňka Ludvíka Gordona, který bude číst ze svých sbírek, především pak z té poslední, která vyšla pod názvem Trochu jiné nic na podzim minulého roku v Krásném nakladatelství. Praha / V 19.30 bude v Kampusu Hybernská uvedena nová básnická sbírka Marie Šťastné Štěstí jistě přijde (Host 2019). Po téměř deseti letech vyšel nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy. V poločase života se ale vyrovnává především s novou zkušeností mateřství. Je to svědectví autentické, často jde o jakési záznamy, kterým však nechybí jedinečná intenzita. Autorka si jako hosty pozvala scenáristku, spisovatelku a režisérku Beatu Parkanovou, která bude číst spolu s hercem Martinem Fingerem z dopisů, které slouží jako podklad k připravovanému filmu, a spisovatelku Ivanu Myškovou, která přečte ukázku ze své povídkové tvorby. Večer moderuje básník Vít Janota.   16. 1. České Budějovice / Od 16.30 nabídne Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích setkání se spisovatelkou Biankou Bellovou, která zde představí svou nejnovější knihu Mona (Host 2019). Přední česká prozaička získala v roce 2017 za knihu Jezero cenu Magnesia Litera v hlavní kategorii Kniha roku a Evropskou cenu za literaturu. Praha / V 18 hodin proběhne v Café Kampus debata s Anne Delaflotte Mehdevi a Lenkou Horňákovou-Civade, autorkami společné knihy Praha-Paříž: do vlastních rukou, která se loni dočkala druhého vydání. Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla slavnostně uvedena nová edice Hry VH do kapsy. První svazek edice nese název Já nejsem smutný a obsahuje Audienci a Vernisáž, tedy první dvě hry, v nichž vystupuje dnes již legendární postava Ferdinanda Vaňka. Knihu spolu s celou edicí uvede Bohdan Holomíček svými vzpomínkami nad fotografiemi z doby, kdy Václav Havel své „vaňkovky“ psal. Praha / V 19.30 se v Klubu Letka uskuteční další beseda z cyklu Knižní kavárna – tentokrát s nakladatelstvím Albatros. Pozvání přijali ilustrátorka a spisovatelka Renáta Fučíková, redaktor a překladatel Ondřej Muller, redaktorka Lucie Hášová a šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.   17. 1. Plzeň / Od 19 hodin bude kulturní prostor Moving Station hostit plzeňské uvedení knihy Bohorovné horory, které jsou uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení. Účinkují Robert Janda, Martin Mulač a Bohuslav Vaněk-Úvalský.   18. 1. Hora Říp / Ve 13 hodin proběhne na hoře Říp křest nejnovějšího svazku ročenky Nejlepší české básně (Host 2019) za účasti jeho editorů Dana Jedličky a Radka Fridricha a iniciátora antologie na české scéně Milana Děžinského.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Josef Kainar – Lenka Jungmannová (ed.): Ubu se vrací a jiné hry (Akropolis 2019) V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar. Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje… nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje.   Jiří Gruša, Karel Kraus, Josef Balvín: Překlady a adaptace /Dílo Jiřího Gruši, sv. VII/ (Barrister & Principal 2020) Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.   Jan Hanč – Michael Špirit (ed.): Zanechané listy (Torst 2019) Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Ty ale nezahrnuly Hančovo literární dílo celé. Stranou zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet dopisů a též Hančovy fotografie a koláže – a právě těmto textům a reprodukcím děl je věnován přítomný, závěrečný svazek třídílného vydání Hančova díla, který nemá zdaleka jen význam doplňující či dokumentární. Zejména dopisy ukazují hlubokou Hančovu osobnost, skutečného tvůrce a spisovatele, který se v nelehkém období padesátých let skrýval pod nenápadnou maskou trenéra lehké atletiky.   Arthur Machen: Temnota nepomíjí (přeložil Patrik Linhart, Malvern 2019) Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Toy_Box: Komiksová učebnice komiksu. Od prvních nápadů po komiksovou knihu (Paseka 2019) Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o komiks bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Odpovídá v ní na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét.   Radek Fridrich, Dan Jedlička (eds.): Nejlepší české básně 2019 (Host 2019) Projekt Nejlepších českých básní v loňském roce dospěl k prvním kulatinám a vzhledem k jeho arbitrovi, undergroundové legendě J. H. Krchovskému, se na básnické scéně objevilo podezření, zda za ročenkou nevyzvání umíráček. Nakonec měl pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ Milovaná i nenáviděná antologie tedy znovu stojí na startovní čáře. Snad není bez ceny, že projekt se v průběhu let nedrží zcela rigidně pravidel, která byla v roce 2009 přijata jako východisko. A přítomná dvojice editorů slibuje další inovace. Deklaruje, že „jedenáctá reinkarnace svazku se již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, časopisech i na internetu; oba editoři si bolestně uvědomují, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupují se zdravou praktičností a uměřeným optimismem“.   Salman Rushdie: Zlatý dům (čte Lukáš Hlavica, Audiotéka 2019) Do luxusní newyorské čtvrti SoHo se stěhuje Nero Golden, bohatý a mocný magnát s tajemnou minulostí. S hrdostí sobě vlastní si přivlastnil jméno šíleného římského císaře a všechno na jeho zjevu je majestátní, od oblečení, aut až po výběr whiskey. Přítomnost jeho rodiny budí v okolí přirozeně mnoho otázek – kdo je Nero Golden a odkud přišel? Vypravěč příběhu, mladý filmař, se chce o Goldenovi dozvědět víc. A především, natočit o něm a jeho rodině dokumentární film. Audiokniha Zlatý dům časově rámuje období vlády Baracka Obamy a reflektuje volbu nového prezidenta. Proto je v Americe označována za „první velký román trumpovské éry“, případně za „Velkého Gatsbyho nové doby“.   Niccolo Machiavelli: Vladař (čte Igor Bareš, OneHotBook 2020) Klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Za ideál Machiavelli považoval jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl označován za cynika, šlo mu však spíš o zlom v pojetí vlády: panovník už není služebníkem Božím, nýbrž služebníkem státu, což je nutný předpoklad pro rozvoj západní demokracie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 14:25:46

Svrhávat komunistický režim bylo dobrodružství aneb Co se mnou udělali Rychlé šípy

Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo. Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne. Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel lístky od zmíněného divadelního představení, které se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici. Byl jsem tam první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba. Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic. Nikdy nevstoupit do SSM První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy. Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky. Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu. A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy. Jak mne nezmlátili na Národní třídě Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus padne do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil). Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým). Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky. Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo. Svět bez policejního násilí Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.