Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2024-10-24 10:33:00

Manžela před nástupem na odvykačku zamkla v bytě. Utekl na laně z ručníků

Neobvyklý případ řešili karlovarští strážníci. Sedmačtyřicetiletý muž se nechal od své manželky zamknout v bytě. Druhý den ho totiž čekal nástup na léčení z drogové závislosti. Opatření bylo jeho vlastní pojistkou pro případ, že by si to rozmyslel. Příliš však nezafungovalo, z bytu ve třetím patře totiž nakonec stejně utekl. Využil k tomu lano ze svázaných ručníků spuštěné z balkonu.

Čas načtení: 2024-10-24 10:36:05

Manžela před nástupem na odvykačku zamkla v bytě. Utekl na laně z ručníků

Neobvyklý případ řešili karlovarští strážníci. Sedmačtyřicetiletý muž se nechal od své manželky zamknout v bytě. Druhý den ho totiž čekal nástup na léčení z drogové závislosti. Opatření bylo jeho vlastní pojistkou pro případ, že by si to rozmyslel. Příliš však nezafungovalo, z bytu ve třetím patře totiž nakonec stejně utekl. Využil k tomu lano ze svázaných ručníků spuštěné z balkonu.

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2025-04-16 15:16:33

Tak to bylo rychlé. Evropský parlament si zákaz karbonu zase rozmyslel

V posledních dnech snad celý svět obletěla zpráva o tom, že Evropská unie chce karbonová vlákna a výrobky z karbonu dát na seznam zakázaných látek. Informace vyvolala vlnu nevole jak ze strany výrobců aut, tak těch, kteří karbon vyrábí a distribuují po celém světě. A reakce Evropského parlamentu? Velmi rychlá a překvapivá. Lamborghini, Porsche, BMW, AMG, ale […]

Čas načtení: 2011-11-13 00:00:00

Fool’s Gold x AIAIAI / Sluchátka TMA-1

Stylová sluchátka AIAIAI známe dobře z obchodu Freshlabels.cz, kde přistála nejedna várka z Copenhagenu. Kvalitní evropský design ve světě letí, tak si music label Fool’s Gold rozmyslel, že by mohl mít vlastní headphones a oslovil právě firmu AIAIAI. Společně se dohodli na typu TMA-1, jež nechaly ...

Čas načtení: 2012-09-12 14:39:00

Ježek už o konci kariéry nepřemýšlí a vyhlíží Rio

Praha - Cítil, že stárne, a chtěl po paralympijských hrách ukončit kariéru. Nakonec si to ale cyklista Jiří Ježek rozmyslel. V Londýně totiž muž s podkolenní amputací získal jedinou českou zlatou medaili, k tomu navíc stříbro a rozhodl se, že pokud zdraví dovolí, vydrží až do dalších her v Riu za čtyři roky. To mu bude 41 let a jel by na svou pátou paralympiádu.

Čas načtení: 2024-02-12 11:35:36

Prodej • Re: ZDARMA:

Kdyby jsi si to zaslání rozmyslel (klidně sesypané vše v jednom balíčku), tak bych za poštovné a tebou navržené balné, měl určitě zájem. PepaStatistiky: Napsal od jova — 12. 2. 2024, 10:35

Čas načtení: 2014-07-02 00:00:00

Hey Mr. Tambourine Man

Věnováno Bobu Dylanovi. Praha, 2. července 2014 Zvedl se. Chvíli rozmýšlel, jestli jít hned, ale pak se rozhodl proplést se davem a podívat se, jestli by se tu nenašlo něco k pokoukání, když už ne k poslouchání. Třeba půjde zůstat někde vepředějc…, a když mě vyhodí, tak to taky škoda nebude. Na hrazení se tlačily davy. "Jděte si sednout, jinak nezačneme." Kdosi zabrblal. "My si to nevymysleli, je to jeho přání. Sedněte si, doprdele!" Vždyť jsme tak daleko, že ani nemůže vědět, že vůbec jsme. Zhasla světla. Jak hlídací psi začali nervózně poblikávat baterkami a nutit dav k ústupu. Jak na barikádách, ta elektrizující masa lidí, ten zlomový okamžik, kdo vydrží, kdo se vzdá…, jak málo asi schází, jak málo schází, aby to vzdali. Dav pomalu ustupoval. "Hej, mladej, vyser se někam!" "Jdi do hajzlu." "A takový jsme byli vždycky," řekl vedle stojící pán, "spořádaný, až to bolí. Takový ukázněný publikum." Poslední vzbouřenci se dostali do vyhrazených prostor. Abychom ho nerušili, vždyť on si hraje pro sebe, je tu pro sebe, ne pro nás. Otupělá rezignace svázala lidem nohy i ruce. Jak danse macabre, to pohybování se do rytmu. Harmonika kvílela do studených stěn a neforemných stropů. Kdosi vykřikl. Jak divoká voda se valily ze stran zástupy. Baterka se vepředu opět rozblikala, ale jinak. Zastrašeně. Teď ustupovala ona. Ať si ti tlustoprdi klidně zůstanou dřepět na svých židlích. Znamení povstalců se předávalo z očí do očí. Harmonika utichla. Teď se, mistře, ukaž. "Asi mu nejsme dost dobrý, když stojíme." Pak se jí vrátil stoický klid a na stejnou notu pokračovala dál. Ale tak to přece být nemá, přestaň, hraješ to špatně, začni znova. Dav zašuměl. Kdosi si zkusil zabroukat. Nešlo to. Jakoby se léty slily všechny melodie do jedné velké, neforemné… cizí… Světla se rozsvítila, opona spadla, všude začali pobíhat mužíčci v zelených uniformách. Ven, ven, na vzduch. Uprostřed davu se někdo zastavil. A zahrál. "Není to on? Tam byl tak daleko, do tváře mu vidět nebylo…" "Není, ale to nevadí. Hraje pěkně." "To asi není Čech." Dav se zastavil s ním. Vždyť na toho jsme celou dobu čekali. Muž to vycítil a usmál se. Harmonika zazpívala potichu, ale ta melodie, ta správná melodie, se proplétala mezi davem, jako se proplétají prsty milenců. Zacinkal drobák v otevřeném futrálu. Zacinkal druhý. A kdo znal, přidal se. Tak jako předtím, všichni společně, ale teď i s ním. Dva strážci zákona se zjevili, aby obnovili pořádek. A cos je to v nepořádku?, vždyť teprve teď jsme ten řád nalezli, tady v soukromí, bez světel, bez cinkrlátek. Dav promluvil nesouhlasně jako jeden muž. "Možná před dvaceti lety, ne teď," zabručel kdosi a postavil se mezi harmoniku a zákon. Strážci ukročili zpět. Rozhazovali rukama, bránili paragrafy a ukazovali na pár mincí na zemi. Obránce přibouchl víko a vycenil zuby. Dívka naproti se znovu roztančila. Kdo chtěl, víko si nadzvedl. A nebylo nás málo.

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2008-11-24 00:00:00

O ubohém Břetislavu a ošklivé Jituně

Tak trochu dílko pod úroveň, u tendenčních tvorby to tak holt bývá. Inspirováno více věcmi, řekněme, že nejvíce knížkou "Jak jsme se nedali.". To zní pěkně neutrálně a částečně to je i pravda… Jednoho dne, zrovna se vraceje z lovu, promluvil Břetislav ke své družině: „Kluci, já se vám tu tak nudím, neuděláme si výlet? Co třeba za strýčkem Konrádem. On moc nemusí mého tatíka a kdo ví, možná bych si mohl i přilepšit. Být správcem celé Moravy je sice pěkné, ale…“ zasněně se zamyslel, vidouce před sebou nádhery trůnu. „A to víš, že jo, Břéťo. To naše víno je tu kyselé, ženský si pořád na něco stěžují – tak proč na čas nevypadnout,“ v dobrém rozmaru mu odpověděli rytíři. A tak vyrazili. Vzali to raději oklikou přes Rakousy, aby je náhodou nechytil kníže, a když byli v Bavorsku radostně si oddychli, že mají nejhorší za sebou. Ale ouha. V Bavorsku tou dobou zpřísnili kontroly na silnicích a za chvilku je čapli. Jízda v podnapilém stavu, špatný stav koní. A takovou radost tenkrát ti Němci měli, že šup a rovnou s nimi před pana Jindřicha. Měli takovou radost, že by je byli bývali poslali rovnou markrabětem Adalbertem, ale přece jen byl Nordgav o hodně blíž a oni chtěli být do tmy zase doma. „Kdo jsi?“ ptá se Jindřich Nordogavský. „Břetislav, král český,“ praví Břetislav hrdě, pak se zamyslí a opraví se: „Tedy, vlastně ne král. Kníže. A vlastně ne teď, ale až za pár let.“ „Český kníže,“ vzdychne zasněně dívka vedle Jindřicha, „a tebe si vezmu, švarný jinochu.“ „Kurník šopa,“ uleví si česky Břetislav, „tlustá, pihovatá, šilhá a ještě je rozmazlená. To bude určitě dcera toho náfuky.“ „Was sagst du?“ zeptá se ona dívka udiveně. Břetislav si odkašle a s vypětím všech sil se zeptá: „A jaké je tvé jméno, ctěná panno?“ Tu se ale probere ze zamyšlení Jindřich. „Jituno, myslíš že je to perspektivní volba?“ zeptá se oné dívky, řečené Jituny, šeptem nedoslýchajícího, „nevím, nevím.“ „Nevím, co je perspektivní, ale já si ho stejně vezmu!“ odsekne Jituna, „a jsem Jitka.“ „A věno by k ní bylo?“ zeptá se Břetislav, který si uvědomí, že by se mu malé přilepšení ke kapesnému od tatíčka hodilo. „Ne.“ zmaten odpoví Jindřich. „Tak to si ji nevezmu.“ „A vezmeš!“ křikne Jituna. „Nevezmu!“ „Vezmeš!“ „Ticho, mládeži!“ zařve Jindřich a Jituna se rozpláče, „A ty“ ukáže na Břetislava „budeš hnít v hladomorně dokud si to nerozmyslíš.“ „A do prkenný ohrady,“ pomyslí si Břetislav, „to si tu holku nakonec budu muset vzít, aby si táta nevšiml, že nejsem doma.“ Uplyne týden, Jindřich si Břetislava opět zavolá. Ale Břetislav si vzpomene, jak by se mu doma všichni smáli, co to má za škaredu a řekne ne. Když už tam ale leží v hladomorně druhý týden, začne se strachovat, co tatík doma. „Tak já si to jako, prosím, rozmyslel.“ omluví se, „A opravdu by nebylo ani malinké věnečko?“ „Padej!“ rozkřikne se Jindřich, „To by se ti tak líbilo. A na truc, udělej si svatbu doma. Ať to nemusím platit,“ a i s Jitunou je vyhodí z Bavorska. Doma pak lidé Břetislavovi smějí, ale když vidí, že trpí jak zvíře, slitují se nad ním a začnou si povídat, že vše bylo jinak.

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-30 07:28:32

Jiří Štědroň: Místo ale říkej a! (ukázka z knihy)

Když se na Karlově mostě zaposloucháte do staročeských písní v podání zarostlého vagabunda, nenechte se mýlit – pod maskou bezdomovce se může skrývat třeba i úspěšný ředitel velké banky! Hynek Hamr, hlavní hrdina humorné novely, žije dvojím životem – jako vysoce postavený manažer nadnárodní společnosti se musel smluvně zavázat k tomu, že se vzdá svého největšího koníčku, protože jakékoli veřejné vystupování by mohlo snížit prestiž jeho funkce. Skutečnost, že v převleku vystupuje s heligonkou, tají i před svou milovanou manželkou. Když se pracovně setká s dávnou zhrzenou láskou, která touží po pomstě a nezastaví se před ničím, komplikace na sebe nenechají dlouho čekat. Kristiánovský příběh plný vtipu, napětí a originálních zvratů odhaluje zákulisí uměleckého i manažerského života.   Ukázka z knihy: „A vy jste kdo? Říkal Míla, že jste Rakovnickej!“ zaútočil šedivý stařík a ukázal na Hynka kostnatým prstem. Seděl na bytelné dřevěné lavici pod kaštanem v Heroldově zahradě. Polodlouhé, ocelově šedé, ale zplihlé vlasy, původně vyčesané do jakéhosi mikáda, se na krku vytáčely ven, stejně stříbřitý vous, vlastně až na masivnější knír spíše jen strniště, to vše se chvělo v patrně permanentním rozhořčení. „Hamr.“ Hynek to vyslovil rázně, ale co nejsmířlivěji. Bylo pozdě, nebylo mu dobře, potil se, zítra ráno musí do práce, mimo dosah zářičů bylo lezavo. Natálie se na jeho utajené, ale úpěnlivé naléhání vydala za rodiči vyjednat co nejméně nevhodný ústupový okamžik. Aby neměl prázdné ruce, rozhodl se pro šálek horkého punče. Jakmile totiž opustil stůl, kde už nemohl vydržet vedrem, vrhali se na něj slavnostní hosté v celých hroznech a chtěli se seznámit, připít si, pohovořit. Všechno ostatní kromě punče už během večera měl. Na koriandru grilovanou křepelku, paštiku z jehněčích jater, tatarák z pstruha, skotské pivo, izraelské víno i zvečera, a to si zvlášť dobře pamatoval, s tchánem a s hostitelem stopku devadesátiprocentního rakouského rumu, jako ránu palicí. „Hamr? Znal jsem jednoho Hamra na gymnáziu v Rakovníku?“ „Ano. Já jsem z Rakovníka.“ „Coooo?“ zařval dědek a přiložil si k uchu skvrnitou dlaň jako trychtýř. „…že jsem z Rakovníka!“ přidal Hynek na hlase a periferně zaznamenal, jak se řada lidí, rozptýlených po setmělé zahradě, ozářené jen barevnými lampiony, otočila jeho směrem. Nerad se takhle předváděl a nerad o sobě poskytoval informace, i kdyby by to mělo být jen to, že je z Rakovníka. „…chodil s náma do třídy taky ten… no, jak měli tu lékárnu v podloubí…“ „Pydych.“ „Coooo?“ „Pydych!“ „…a hráli jsme spolu v Na tý louce zelený. Hamr dělal toho… no toho hajnýho…“ „Štětivce.“ „Coooo?“ Hynek mlčel. Ať si to děda vygůglí! „…já jsem dělal inženýra Jiřího Miláčka! To byste do mě neřek, co?“ A stařík se napřímil a vzkřikl: „Vidíte? Říkal jsem, že vám nebude příjemné říkat mi miláčku!“ zachechtal se ďábelsky a bez varování začal notovat.   Na tý louce zelený roste babyka, ten kdo si na lásku přivyknul, těžko odvyká!   V okamžiku přeřval i najatého pianistu s jeho preludiem na téma Spadané listí. Tohle ten mladík neznal. Kdyby znal, snad by se i přidal. Takhle jen zůstal sedět, dal ruce z kláves a snažil se být menším.   Na tý louce zelený roste kozí pysk…   „A toho jsi znal… toho… jak měl tu…? No, vona byla taková… měla takový veliký prsa… chodila s tím…“ „Civopulos,“ zařval Hynek. „Správně. Civoš jsme mu říkali. Oni přijeli z Řecka nebo co… jeho tatínek hrál na tu jejich fujaru… na to suvo… suva… takový zahnutý to bylo…“ Google, dědo, Google! „…hrávali v sobotu na faře s kostelníkem. Jak on se jmenoval…?“ „Bruzda!“ „Coooo?“ „Bruzda!!!“ Ano! Bruzda! Arnošt! Učil děti na trumpetu, ale byl v podezření, že…“ starý muž se zalykavě rozesmál, „…že… rozumíš, ne? A co ty? Hraješ taky na něco?“ „Ne, ale velice mě těšilo.“ Hynek se pustil se zdvořilou úklonou do ústupu, ale zjistil, že stojí v čele těsně sevřeného útvaru, který se mezitím za ním utvořil. Dav zřejmě očekával konečně něco zábavného. Slabinou večera skutečně bylo, teď v Hynkovi promluvil příležitostný estrádní umělec, že křest neměl žádnou dramaturgii, pianista nestačil, chtělo to nějaké číslo, komika nebo aspoň moderátora. No, já to tady suplovat nebudu! Zachránila ho Natálie. Přivedla maminku. „Vidím, že jste se, Hynečku, s panem Heroldem starším už seznámili. A že si pěkně povídáte. Bohužel, pane Herolde, je nám to moc líto, ale pan generální ředitel nás musí opustit.“ Paní Kroupová, hezká ani ne padesátnice, Natálie má být po kom, kvitoval Hynek s uznáním, udělala pauzu, odkašlala si a nadechla se, aby mohla pokračovat stejně forte, jak začala. „Pana generálního ředitele volají další povinnosti.“ Ve stejném okamžiku Hynka vzala s úsměvem z druhé strany za loket jeho vlastní žena, on sám stačil už jen zamávat a vysmrkat se. Hergot, jaké asi povinnosti to teď v noci pan ředitel ještě má, uchechtl se v duchu, to musí být všem jasné. Ale nikdo se nesmál. Všichni jen koukali, v tomto okamžiku už kompletně celá zahrada. No, takhle jsme si odchod po anglicku věru nenaplánovali. Ale bylo mu to jedno. Jak mizeli k taxíku, zaslechl už jen závěrečné: „coooo?“   *   Vypadalo to, že se Steven zase opil. Potkali se na chodbě. Hynek se zdržel v práci, potřeboval vyřídit řadu restů, Steven, zdá se, takhle navečer do banky jen zabloudil. Asi to tady, přes všechen americký optimismus a věčně dobrou náladu, taky nemá lehký, pomyslel si Hynek. „Hi, Frankie! Nédame jedno?“ prohodil Steven a shodil s ramene bag s holemi, že ho zastrčí do kanceláře a zakymácel se. Vida, už začal i s těmi v Čechách nejpotřebnějšími frázemi! „Nemůžu, jsem autem. Ale dám si s tebou jedno nealko. Ale fakt jenom jedno.“ „Ok!“ zvolal Američan o hodně veseleji, než bylo třeba. A přidal, jako by chtěl svou euforii vysvětlit, „…ja býl ná golf.“ Hynek zamykal kancelář, pak si to rozmyslel a vrátil se ještě pro jeden spis, mezitím vyslechl ještě další informace, trochu zmatené a ne úplně srozumitelné. To podstatné ale snad pochopil. Stevena sem přitáhla naděje, že zde ještě zastihne Kateřinu, patrně tedy, doplnil si Hynek, slečnu Červinkovou, která, doplnil si, se mu zřejmě líbí, ale nestihl to. Zdržel se na golfu, nebo, doplnil si, u panáka. „Ty hraješ ne? Frankie? Hci žíct ty néchrajež? Golf? To krasna chra! A choudně poučiš!“ Jo, hochu, já a golf! Kdybys věděl! „Kam chodíš?“ „Do Spalena centrum. Tet zíma. Leto Kharlstýn.“ Od posledně jakoby se Stevenova čeština zhoršila. Hynek chytal každé třetí slovo. Nabídl by mu komunikaci v angličtině, ale mohl by se urazit. Na pivo zašli k Běhounkům, u jejich obědového stolku bylo plno, zůstali u pultíku hned vedle výčepu. Vrchní je přišel přivítat, omlouval se, že není místo, když chvilinku počkají… „Ne, díky, nedělejte si starosti, hned půjdeme. Jenom jsme dostali po práci žízeň.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}    Vrchní se skepticky podíval na Stevena, přidržujícího se s trochu nepřítomným výrazem pultíku, jako že tohohle pána už musela žízeň sužovat déle, ale úslužně se uklonil a přinesl jim obratem pivo. Jednu plzeň a jeden birell. Měli tu čepovaný, dal se pít. „Na srávy!“ „Ať slouží!“ Napili se. „You know, ona libi mě! Ona vhelice.“ Hynek nepovažoval za nutné reagovat. Zaprvé to, že Steven zahořel ke slečně Červinkové, bylo jeho nezadatelné a zcela soukromé právo, zadruhé dotyčnou pořád ještě moc neznal, vybavil si ji jen z letmého setkání v Chlebojedech, takže si netroufal se k jejím kvalitám fundovaně vyjádřit. „Ono mně thády vůbec libi,“ pokračoval Steven dalším vyznáním. „Ja rad by i doma ve Staty, v Sakramentou, pracovat pro Čechy. Vy moc pěkny lidi! Skilfull… é…“ „Schopní,“ pomohl mu Hynek. „Jo, schoupny! Jak my mluvili o tych sphecifikach… ja… ona Khaty mi dala čist basničku o thom…“ A stratég Unibank začal nedaleko výčepu typické pražské hospůdky nečekaně recitovat. Hospůdka pomalu utichala a naslouchala.   Kral Khárel s Púškem z Vilhártys nes zásedlí sí gdůbovemu stólu   Pravda, každému slovu nebylo perfektně rozumět, ale báseň je to národní, skoro zlidovělá a každý normální Čech ví od školních let, co chtěl Neruda říci. Český král, který vyrůstal v cizině, přichází teprve postupně na chuť svému lidu. A když o tom nadšeně recituje Američan, no řekněte, má to určité speciální a nezpochybnitelné kouzlo!   Viš skeumat tržeba Púšku mhíly tou vino ma svůj zvléštny réz sprd trtkej ále mhíle zés my mýslim úž se vpíli   Steve zdvihl půllitr a přiťukl si s Hynkem. Ozval se spontánní a srdečný potlesk. Asi proto, že tenhle národ má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém, v osobité kráse…   Jiří Štědroň (*1942) je český zpěvák, herec a spisovatel. Vyrůstal v hudebním prostředí, ale ovlivnil jej výrazně i dědeček, klasický filolog. Na gymnáziu založil se spolužákem Borisem Hybnerem kapelu a kabaret. Během studií na JAMU hrál v avantgardním divadle poezie X 62 a po absolutoriu nastoupil do angažmá v divadle Večerní Brno. V roce 1969 hrál ve slavné černobílé verzi pohádky Popelka a přes její mimořádný úspěch se rozhodl upřednostnit dráhu sólového zpěváka. Nazpíval desítky populárních písní, k nejslavnějším patří Belinda, Vlaky, Butterfly, Sedmikráska, Guantanamera, Neklidné srdce, Barbara nebo Džulija. Po roce 1989 se věnoval podnikání a byl kreativním ředitelem mezinárodních reklamních agentur Grey a GGK. Po deseti letech se vrátil na jeviště Hudebního divadla v Karlíně a dnes je stálým členem divadla Semafor, hostuje i ve Studiu Ypsilon a v jiných divadlech. Vydal několik hudebních alb, napsal dvě divadelní hry a několik knih povídek.   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 133 stran.

Čas načtení: 2024-02-22 11:00:01

Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu

Stahování z kůže bylo způsobem, který nejenže znamenal obrovskou bolest pro usmrcovaného, také to ale bylo velmi efektivní v tom kontextu, že kdo tento druh popravy viděl, nekalosti si rychle rozmyslel. A jako mnoho věcí ve starověkém světě i stahování z kůže mělo pravidla a neprovádělo se jen tak halabala. Začalo se naříznutím nohou Z logiky věci vyplývá, že šlo o stažení kůže z těla člověka. Jenže jak na to, kde začít? Nejprve se pokud možno ostrým nožem (nebylo to vždy pravidlo) nařízly nohy, hýždě a trup. Mistři svého řemesla tak docílili toho, že se kůže z těla odstraňovala neporušená, pěkně v celku. Vynikali v tom Římané, ale i Osmané a další, stažení z kůže bylo zkrátka oblíbenou „disciplínou“ prakticky po celém světě. Useknutá hlava stále žije, potvrdili vědci. Z jejich důkazů vás bude bolet za krkem Číst více Například králové asyrské říše v letech 911–609 př. n. l. rádi stahovali své nepřátele, zejména povstalecké vůdce. Tato praxe byla nejen zdrojem pýchy, ale představovala i naprosté podrobení nepřítele. Tzv. Rassamský válec je záznamem vojenských činů krále Aššurbanipala ze 7. století před naším letopočtem. V jedné pasáži se píše: „Jejich mrtvoly pověsili na kůly, svlékli z nich kůži a přikryli jimi městské hradby.“ Smrt roztaveným olovem Ale jak už jsme zmínili v úvodu, fantazii se meze nekladou a člověk je opravdu bestie, pokud jde o vymýšlení utrpení pro jiné lidi. Ve starověkém Izraeli právo Mojžíše popisovalo šestatřicet zločinů, které se trestaly smrtí. Ti, kdo se provinili krvesmilstvem a cizoložstvím s vdanou dcerou člena kněžského řádu, byli popraveni upálením – ovšem ne zvenčí na hranici, jak si možná představujeme. Tady šlo o mnohem sofistikovanější proces. Odsouzenec byl za prvé uškrcen provazem dvěma svědky, kteří byli součástí případu. Používalo se měkké lano, protože bylo jaksi považováno za humánní nezpůsobovat další utrpení hrubým materiálem. Což úplně neodpovídalo dalšímu kroku – když škrcení způsobilo, že viník lapal po dechu, do hrdla mu nalili roztavené olovo. Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny Číst více Bez končetin rozříznut v pase A komu by to snad nestačilo, mohl zavítat do Číny, kde se popravovalo podle starého způsobu „pěti bolestí“ (mimochodem v této zemi se to praktikovalo až do 18. století). Na vlastní kůži bolest pocítil Li Si, vůdce ranné imperiální Číny. Politik a filozof měl tu smůlu, že se znelíbil mocnému poradci Zhao Gaovi, který se s ním nepáral. Páral ho totiž někdo jiný. Nejprve byl odsouzenému uříznut nos, pak noha, poté ruka. Následně byl zbaven penisu a varlat a nakonec byl v pase přeříznut na polovinu. Gao takto nechal popravit celou rozvětvenou rodinu Li Siho až do třetího kolene v souladu se starověkou čínskou praxí kolektivního trestu. Ve velkém finále popravčí použil velmi velký nástroj s čepelí, aby rozřezal ubohého vězně na dvě části v pase, přičemž mu chyběly životně důležité orgány. Smrt tedy byla velmi pomalá a extrémně trýznivá.  Zdroje: history.co.uk, brittannica.com, asanet.org KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník.

Čas načtení: 2024-02-26 13:29:46

Navalného zavraždili den před chystanou výměnou vězňů, tvrdí jeho tým

„Je to naprosto iracionální chování šíleného mafiána. Putin z nenávisti k němu zešílel,“ řekla blízká spolupracovnice Navalného Maria Pevčichová. Putin si podle ní propuštění opozičníka rozmyslel den před jeho smrtí.

Čas načtení: 2024-03-12 08:00:01

Darovali jste dětem dům a teď se k vám chovají nevděčně? Svou velkorysost můžete vzít zpátky

Pokud obdarovaný přetře darovaný dům na divokou žlutou, která se vám nelíbí, a chcete nemovitost urychleně vrátit, asi je vám jasné, že tak snadné to nebude. Ale pokud se k vám zachová zavrženíhodným způsobem, už by se cesty našly. Důvody, pro které lze žádat vrácení daru, jsou totiž přesně uvedeny v zákoně. Co mezi ně patří? Znepříjemňují vám v práci život? Možná jste se stali obětí mobbingu či bossingu Číst více Slibem nezarmoutíš… Darovací smlouva je závazek, a tak váže obě strany – obdarovaný smlouvou dar přijímá, dárce se zavazuje mu takový dar bezúplatně přenechat. Často jde o úkon samozřejmý, protože předmět smlouvy má zanedbatelnou hodnotu. Pokud jde ale o dary vyšší hodnoty, typicky právě převod nemovitosti, který vyžaduje přepsání na katastru nemovitostí se smlouvou v ruce, je papírování nevyhnutelné.  Důležité je, že slib darovat nikoho nezavazuje. Nelze se tak po někom domáhat, aby daroval, co před lety slíbil. Například když vám dědeček mezi řečí řekne, že vám ten dům na stará kolena nechá, a pak svůj názor změní. Nutno však dodat, že pokud byste již v souvislosti s takovým slibem vynaložili nějaké náklady, soud by vám náhradu pravděpodobně přiznal – třeba byste na rekonstrukci domu nakoupili veškerý materiál a dárce by si to později rozmyslel.  Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více Když dárce nemá ani na jídlo Dar můžete vzít zpět za určitých podmínek. Vůbec nejideálnějším řešením je dohoda o vrácení daru, pokud obdarovaný přistoupí na to, že dárce svůj záměr změnil. To se ale stává spíše zřídka kdy. Záležet bude především na tom, jaké máte vztahy. Občanský zákoník pak rozlišuje dvě situace, za kterých lze žádat vrácení daru.  Jde o odvolání daru pro nouzi, kdy například dědečkovi nestačí důchod, aby pokryl své životní náklady, a nezbývá mu měsíčně na jídlo. Pokud se totiž dárce dostane do nouze a nemá prostředky pro výživu svou či svých blízkých, je to adekvátní důvod, aby žádal, co daroval. Kdyby však sám obdarovaný byl v tu chvíli v nouzi, nemá povinnost vrácení daru ani k žádnému plnění. Stejně tak nemá povinnost dar vracet, pokud si svou nouzi přivodil z hrubé nedbalosti – například gamblerstvím. Dědicové takové vrácení daru nárokovat nemohou, osoby, k nimž má dárce vyživovací povinnost, však v případě jeho nečinnosti ano. Nevděk a porušování hrubých mravů Darovací smlouva předpokládá, že obdarovaný bude alespoň trochu vděčný. To může znamenat, že bude mít vůči dárci úctu, pomůže mu v případě potřeby, bude se k němu chovat slušně. Nemusí to být však pravidlem a v takovém případě dává zákoník dárci právo požadovat dar zpět, pokud mu obdarovaný ublížil tak, že vůči němu hrubě porušil dobré mravy. Ustálená judikatura hovoří o fyzickém násilí, hrubých urážkách, neposkytnutí potřebné pomoci ve stáří aj. Za nevděk může být v určitých případech považováno porušení dobrých mravů vůči osobě blízké – typicky, pokud si například dědeček najde novou partnerku, ke které jsou vnoučata hrubá, či dokonce zlá, fyzicky ji napadnou apod. V takovém případě si lze představit, že by soud mohl postupovat tak, že by shledal splnění zákonných limitů pro odvolání darů pro nevděk. Nutno však říct, že jasné mantinely neexistují a soud bude vždy jednotlivé situace posuzovat individuálně. Dárce podává žalobu na vrácení daru, a celý proces tak bude posuzovat soud. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rok pohřešovanou dívku našli ve staré cementárně. Z její smrti matka viní policii i média.

Čas načtení: 2024-03-13 15:10:00

Jediný dotaz na Spartu. Klopp o novém šéfovi: Že bych zůstal? Není hloupý

Že po sezoně končí na střídačce Liverpoolu, připomněl trenér Jürgen Klopp i na tiskové konferenci v Praze. Přesto angličtí novináři před čtvrtečním zápasem se Spartou zjišťovali, jestli se situace nezlomila po návratu sportovního manažera Michaela Edwardse. „Dovedete si představit, že bych si to teď rozmyslel? Já neříkám věci bez přemýšlení,“ odpověděl jednoznačně německý kouč.

Čas načtení: 2024-03-13 15:10:00

Jediný dotaz na Spartu. Klopp o šéfovi: Není hlupák, nepřesvědčoval mě

Že po sezoně končí na střídačce Liverpoolu, připomněl trenér Jürgen Klopp i na tiskové konferenci v Praze. Přesto angličtí novináři před čtvrtečním zápasem se Spartou zjišťovali, jestli se situace nezlomila po návratu sportovního manažera Michaela Edwardse. „Dovedete si představit, že bych si to teď rozmyslel? Já neříkám věci bez přemýšlení,“ odpověděl jednoznačně německý kouč.

Čas načtení: 2024-03-14 09:00:00

Jaromír Soukup přiznal nový vztah

Zatímco Jaromír Soukup vysvětloval, proč si nakonec rozmyslel svou účast na Českém plese, nečekaně se podřekl, že už není sám. Identitu nové známosti by ovšem rád ještě nějakou chvilku tajil. Důvod? Chce ji chránit!

Čas načtení: 2024-03-20 13:00:44

Představení prvního ohebného iPhonu se opět odsouvá! Dorazí až po boku iPhonu SE 5

Není tomu sice tak dávno, co se fanouškovským světem Applu nesly zprávy o tom, že příchod prvního ohebného iPhonu je naplánován na rok 2026, a už je tu další změna. V minulosti spolehlivý leaker totiž přišel s informací, že si kalifornský gigant svůj původní záměr rozmyslel a nyní chce telefon představit o něco později. Leaker vystupující na sociálních sítích pod přezdívkou Revegnus přišel konkrétně s tím, že se od jednoho z vysoce postavených lidí zřejmě […]

Čas načtení: 2024-04-02 12:32:00

Muž obžalovaný ze zapálení Českého Švýcarska zůstává ve vazbě

Justice nadále ponechala ve vazbě Jiřího L., obžalovaného ze zapálení Českého Švýcarska. Ten se podle informací Deníku původně k velkému požáru z roku 2022 přiznal stejně jako k menším předchozím. Ve vazbě si pak ale rozmyslel ten velký. O prodloužení vazby v úterý 2. dubna informovala ČTK.

Čas načtení: 2024-04-11 12:20:00

Firmy ruší spolupráci celebritám, které veřejně podpořily Pellegriniho

Poté, co Renault rozvázal spolupráci se slovenským zápasníkem MMA Attilem Véghem, rozmyslel si plánované partnerství s moderátorkou Jasminou Alagič také výrobce nápojů Rauch. Firmám vadí veřejná podpora Petera Pellegriniho.