Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2024-04-09 13:45:58

Na obzoru je nová sociální síť, chce konkurovat především Instagramu

TikTok je rozhodně nejkontroverznější sociální síť dneška Má spousty fandů, ale také čelí různým zákazům a omezením Její tvůrci nyní připravují konkurenta populárního Instagramu Snad žádná sociální sít dneška nevyvolává takové kontroverze, jako čínský TikTok. Ve spoustě zemí čelí zákazu, a to ať už kvůli možnému napojení na čínský režim a sdílení uživatelských dat, tak…

Čas načtení: 2024-07-22 10:01:01

Severní Korea má vlastní elektromobil, ujede prý víc než Tesla. Jako obvykle je to obří podvod

Marně byste na světě hledali prázdnější silnice, než v KLDR. Záběry na mnohaproudé dálnice, kde jen několikrát za den projede autobus či stařičký náklaďák, patří k této totalitní zemi jako folklór. Ačkoliv se poslední dobou podle pozorování mezinárodních organizací počet aut zvětšuje, v zemi, která má 24 milionů obyvatel, jich jezdí pouze třicet tisíc. Obyčejným lidem je vlastnit auto zakázáno. Přesto se severokorejský režim rozhodl, že kapitalistickému Západu vytře zrak na jeho vlastním hřišti - Kim Čong-unův režim tak představil údajný vlastní elektromobil. Prý ujede víc než Tesla Jmenuje se Madusan EV a podle videa, které se před pár dny objevilo na sociálních sítích, disponuje auto velmi zajímavými vlastnostmi. Dojezd na baterii by měl činit velmi slušných 720 kilometrů. Ve srovnání s konkureční Teslou (model S ujede maximálně 478 kilometrů) a jihokorejským Hyundaiem a KIA (Ioniq 6 ujede 524 a EV6 maximálně 494 kilometrů) je to úctyhodné číslo. Že to všechno vypadá na elektromobil ze země, kde spíše než auto potkáte koňské spřežení, až moc dobře? Samozřejmě, má to totiž hned několik háčků. KLDR může rozšiřovat jaderný arzenál. Přeje si to její vůdce Kim Čong-un Číst více Auto totiž kromě názvu elektrotechnického podniku Madusan nemá z KLDR vůbec nic. Jedná se totiž o čínský elektromobil Han od výrobce BYD. A rozhodně nejde o žádnou licenční výrobu, Madusan prostě jen auta koupí, doveze do Koreje a prodává jako vlastní výrobek. Protože znak automobilky zřejmě ještě při točení videa nebyl hotový, je v klipu uměle začerněný. Pochybnosti budí i onen uváděný dojezd - úplně stejné auto v Číně totiž podle specifikací výrobce ujede maximálně 602 kilometrů. Soudruzi z Madusanu si tak při dovozu přes hranice pár kilometrů dojezdu přidali. Elektřinu má jen polovia lidí Úspěch Madusanu EV je ale ve hvězdách. V zemi, která kvůli nedostatku elektráren trpí velmi častými výpadky energie a k alespoň trochu stálému přísunu energie má přístup jen těžko uvěřitelných 52 procent lidí. To rozhodně není nadějný trh pro auta, která ve velkém množství enormně zatěžují přenosovu síť. Zbrojní dohoda mezi Severní Koreou a Ruskem vhání Kreml do větší závislosti na nepředvídatelném Kimovi Číst více Kim dodnes dluží za Volva Přístup KLDR k automobilismu je problematický už mnoho let. V hlavním městě Pchongjangu ještě dnes můžete potkat stařičká Volva 144. Švédská vláda je sem poslala v polovině sedmdesátých let v rámci rozšiřování obchodních vztahů. Obchod s KLDR jí totiž připadal jako dobrá příležitost, Severokorejci však za Volva v hodnotě 70 milionů dolarů nikdy nezaplatila. Své o tom, jakým způsobem Severokorejci přistupují k vývoji aut, ví i Němci. Padělaný Mercedes Vládci z rodu Kimů totiž milují Mercedesy. Vozy německé výroby však vůbec není jednoduché do KLDR kvůli sankcím dovážet, stejně jako jakékoliv luxusní zboží. A zřejmě to platilo vždy, protože Severokorejci se snažili značku s trojcípou hvězdou ve znaku kopírovat už v roce 1987. Tehdejší Mercedes 190 nakoupili v Thajsku, do šroubku rozebrali a upravili. Auto dostalo sovětský čtyřválec a přišlo o klimatizaci a dokonce i o topení. Model pod krkolomným jménem Kaengsaeng 88 pak vyfotili překvapení turisti v Pchongjangu. Auto se ale nikdy nedočkalo sériové výroby.  

Čas načtení: 2024-11-13 07:00:01

Tomia Okamuru odpojili od TikToku a začala hysterie

„Zdravím, přátelé, speciálně tady na TikToku. Protože to, co předvedl premiér Fiala, je neuvěřitelné pokrytectví. Udělal si totiž profil na TikToku. A já nevím, jestli to víte, ale právě rozhodnutím Fialovy vlády byl před dvěma lety zablokován veškerý přístup ve všech státních institucích právě na TikTok. Že je to čínská síť a že je nebezpečná,“ říká Tomio Okamura na videu, které ovšem nenahrál jen na TikTok, ale třeba i na sociální síť X nebo Instagram. Tomio Okamura chrání české ryby před ukrajinskými pytláky, rybáři jeho slova vyvracejí Číst více Musí na data „Takže já když se tady chci připojit na svůj profil na TikToku, tak se musím tady odpojit z té sněmovní sítě wi-fi a připojit se přes data svého mobilního operátora,“ stěžuje si Okamura. „Takže, pane premiére Fialo, přestaňte být pokrytec, přestaňte zase oblbovat lidi, doufám, že vám to už neuvěří, protože jestli máte TikTok, tak se k nám, co máme TikTok, chovejte normálně a nehrajte tady tuhle komedii,“ dodává rozčilený předseda SPD. Tomio ohýbá fakta K předcházejícím řádkům jistě nebude na škodu shrnout fakta. TikTok je na sítích státních institucí skutečně zakázaný. Nenařídila to ovšem Fialova vláda, ale Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Učinil tak poté, co (podobně jako úřady v jiných státech) měl vážné pochybnosti, zda sociální síť neslouží jako sběrna dat pro čínský komunistický režim. Nebylo by to poprvé, co Číňani strkají nos do unijní bezpečnosti. Riziku byli nejvíce vystaveni lidé ve veřejných funkcích a zaměstnanci důležitých institucí, jak říkala zpráva úřadu. Aplikace TikTok odesílala informace o lidech do Číny v mnohem větší míře, než bylo pro její fungování nutné. Surfování v práci A teď k Okamurovi. Ten sedí ve sněmovně za peníze, které jsou pro jeho voliče často nepředstavitelné. Vážně si stěžuje, že nemůže surfovat po sociálních sítích v práci? Jeho voliči by možná podstatně více ocenili, kdyby se místo svého profilu staral o boj za své voliče, kterým se tak rád prezentuje. O to bizarnější je stěžovat si na přepínání na mobilní data, která má bohatě proplacená od daňových poplatníků. Náklady za telefon se každému poslanci proplácejí až do výše těžko uvěřitelných tří tisíc měsíčně. S dnešními cenami tarifů takový rozpočet snad ani nejde překročit. Vláda TikTok nezakázala Ještě pár slov k údajnému pokrytectví premiéra Fialy, jehož účtu na TikToku jsme se věnovali v samostatném článku. Fiala je totiž nucen řídit se doporučeními úřadu a pro zabránění úniku dat je zablokování TikToku v sítích státních institucí logická volba, aby se neohrozila data uložená v nich. Politikům jako soukromníkům to sice úřad také nedoporučuje, nicméně žádný příkaz ke zbavení se TikToku rozhodně nedal. To už bychom dávno byli svědky boje nejlepší politické influencerky Aleny Schillerové na barikádách za zachování TikToku. Fialův tým se navíc vyjádřil, že síť funguje na zvláštním telefonu, který v sobě žádnou jinou aplikaci nemá. Okamura, Ukrajinci, ryby, důchodci a novodobý Hitler Číst více Okamura udržuje pozornost Pětasedmdesát tisíc fanoušků, které Okamura na síti má, rozhodně není malé číslo a nutno uznat, že si objektivně vede v lákání fanoušků lépe než premiér. Podobné výkřiky o pokrytectví, když se o nic takového nejedná, Okamurovi sice neuškodí (jeho fanoušek si tam pro ně chodí), jde z nich ale číst jediné. Už mu zase docházejí témata a má strach, aby protestní voliči nedali své hlasy jiné, ještě radikálnější straně.

Čas načtení: 2021-09-26 17:33:00

Noví Lehman Brothers? Je možné, že jsme svědky prasknutí historické bubliny

Charles Ponzi vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla. Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let. (Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.) No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají „připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat. Ponziho způsob hospodaření Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš „est effort“ článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě. Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový. Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých sem bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol. (Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.) A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně. Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem osm miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou „tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál. Prasknutí bubliny by přineslo masivní pokles cen No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého? První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my. Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory. Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na „tři červené linie“ zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc. Krátká bouřka, nebo opravdové tornádo? Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka, nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu. Zaznamenal jsem i názory, že „tři červené linie“ jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž „virtuální ekonomice“ moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji „skutečné“ ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše). Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže. Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát. Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu „firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu“. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-09 13:54:09

Bílí profesoři na Cambridge dostanou za mentory příslušníky menšin

Staroslavné vysoké učení v anglické Cambridgi jde s dobou. V rámci takzvaného „reverzního mentoringu“ dostanou služebně starší bílí učitelé a pracovníci administrativy přiřazeného černocha, Asiata nebo příslušníka jiné etnické menšiny jako mentora. Je to součást série opatření, které univerzitní oddělení pro rovnost a různorodost zavádí za účelem posílení různorodosti a boje s rasismem. Upozornil na to The Daily Telegraph. Článek je za paywallem, ale jeho plný text můžete najít také na Redditu, konkrétně zde. Největší špeky vybrané ze zprávy: Akce následuje po požadavcích ze strany studentů „dekolonizovat“ obsah výuky tím, že na seznamy literatury ke studiu bude zařazeno více barevných autorů. Univerzita zřídila Fond diverzity, který přiděluje granty studentům či zaměstnancům, kteří si dali za cíl „prosazovat rovnost ras.“ Jeden z projektů, který získal financování, je návrh Sedgwickova muzea, univerzitního muzea geologie založeného roku 1728, směřující k transformaci na „vstřícnější a lépe dostupné místo pro příslušníky etnických menšin.“ Projekt je podporován Komisí pro výzkum v technice a fyzikálních vědách, vládní organizaci, která financuje jedenáct projektů v řadě „Rovnost, různorodost a inkluze“ celkem 5,5 miliony liber. Je to součást prosazování antidiskriminace v technice a fyzikálních vědách. Prof. John Rowe, který dohlíží na projekt na Birminghamské univerzitě (pilotní projekt mimo Cambridge, pozn. M. K.) řekl, že doufá v to, že projekt umožní starším profesorům konfrontovat své vlastní předsudky a vzbudí v nich „značně nepříjemné pocity“.¨To je Cambridge, vlajková loď západního akademického světa. Máme skutečně vážný problém. Uctívání různorodosti (diversity) dosahuje na anglosaských vysokých školách stejné horečné intenzity, jako uctívání Alláha v pákistánských madrásách. A z anglosaského světa se to pomalu šíří do kontinentální Evropy. (Je fakt, že zrovna Cambridge měla problém s komunisty už za Stalina.) Zrovna tohle opatření, kdy starým profesorům jsou na nátlak studentů přiděleni „reverzní mentoři“, mi trochu připomíná Maovu kulturní revoluci, jejíž hlavní hnací silou byla také mládež sdružená do revolučních gard a která si také libovala v likvidaci všeho starého – od knih přes sochy až po písničky. Občas se mě někdo ptá, kde se ten kult diverzity zastaví. Moje odpověď zní, že sám od sebe nikdy, ostatně i ve výše citované zprávě z Telegraphu se hovoří o tom, že proces revize školní látky je stále „in its early stages“, ve své časné fázi. Ideologičtí revolucionáři náboženského typu se sami od sebe nezastavují, zastavit je může jedině někdo nebo něco. Co se toho prvního týče: podobně odvážných lidí je málo, hlavně na samotné akademické půdě. Napadá mě jen jediný známý anglicky mluvící akademik, který se odvážil této ortodoxii hlasitě postavit, aniž by byl vzápětí vyhozen a znemožněn, a to Jordan Peterson. Kořen jeho přežití bude nejspíš právě v té všeobecné známosti – Peterson je hodně populární mimo akademickou sféru. Takže ačkoliv klasický řvoucí dav aktivistů se jej snaží umlčet, na jeho obranu je ochoten se mobilizovat ještě daleko početnější dav příznivců. (Naproti tomu po nějakém řadovém doktorandovi se lze vozit bez větších následků.) To je ovšem výjimka; jinak je nápadné, že skoro všichni autoři, kteří tvoří "temný intelektuální web", musejí publikovat mimo běžná akademická média. Povšimněte si v této souvislosti ještě jedné věci: v Británii je už mnoho let u moci konzervativní strana, ale v Telegraphu se píše, že vládní orgán distribuuje granty na diverzitu. Infekce zevnitř – ze západních nominálně pravicových stran jsou na tom toryové asi nejhůř. Ale nevím, zda na tom my jsme lépe. Co myslíte, dokázala by v případě svého volebního vítězství současná ODS odtrhnout například Genderovou expertní komoru od státního cecku? Technicky na tom nic není, prakticky to znamená vydržet chvíli řevu v médiích, a to je pro řadu politiků něco jako Armageddon, při kterém z nebe prší žhavé kamení. Je jednodušší takový nepříjemný zážitek nepodstupovat a nechat peníze, ať tečou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} (V dlouhodobé perspektivě si myslím, že se na pravici prosadí „teflonoví“ politici jako Salvini nebo Trump, kteří z podobných mediálních kontroverzí jedině těží volební hlasy, ale tento proces bude probíhat ještě tak dvacet let.) Co se toho druhého způsobu zastavení militantních ideologií týče, vnější okolnosti mohou pro šíření nějakého hloupého nápadu představovat značně účinnou stopku – někdy. Čínský Velký skok vpřed byl ukončen brutálním hladomorem, proti kterému byly instrukce Ústředního výboru strany zcela neúčinné. Na druhou stranu, jak Severní Korea, tak Venezuela dosud existují a přes nedostatek jídla stále ještě drží odpůrce režimu pod kontrolou. Daleko pravděpodobnější výsledek než úplné zhroucení je spíš dusivá, nehybná stagnace, kterou známe z pozdně normalizační sféry. Netýká se to jen států. Myslím si například, že ten typ mladého vědce, který uvažuje trochu nezávisle a nechce se podřizovat dohledu „reverzních mentorů“, bude daleko intenzivněji uvažovat o tom, zda má na univerzitě zůstat a soutěžit o grantové prostředky s projekty na větší inkluzivitu geologického muzea, nebo zda má jít pracovat někam, kde je oceňován pro svoji duševní činnost a kde jej nebudou neustále podrobovat ideologickým lakmusovým testům, zda náhodou nevybočil z povoleného názorového proudu. Ve vědecké instituci, která mě nutí hlásit se veřejně k nějaké právě módní politické ideologii, rozhodně pracovat nechtěl. Ideologie je pro skutečné poznávání světa vždycky toxická. Vzpomeňte si na způsob, kterým kdysi jistý Trofim Lysenko s podporou příslušných orgánů zdecimoval sovětskou biologii.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-21 12:00:27

Je to vůbec možné? Chystaná skládačka Vivo X Fold 3 se umí proměnit v MacBook

Vivo X Fold 3 nabídne to, co žádný jiný smartphone Na jeho ohebnou obrazovku prý půjde promítnout prostředí macOS Na displeji půjde zobrazit nejen vzdálenou plochu, ale i speciální klávesnici Značka Vivo není ve světě ohebných smartphonů natolik úspěšná jako Samsung, její skládačky z rodiny X Fold se ale rozhodně nemají za co stydět – dokáží zaujmout jak designem, tak i celkovou výbavou. Čínský výrobce pro letošní rok chystá již třetí generaci, která posune kupředu nejen hardwarovou, ale hlavně softwarovou část. Podle čerstvých úniků dokáže to, co žádný jiný smartphone na trhu. Přečtěte si celý článek Je to vůbec možné? Chystaná skládačka Vivo X Fold 3 se umí proměnit v MacBook

Čas načtení: 2024-05-01 14:14:06

Čínská auta v ČR jsou, boom se ovšem (zatím) nekoná

S postupným rozmachem elektromobility je často zmiňována ofenzíva cenově dostupných elektrických vozů z Číny. Zatímco na evropském trhu je každý pátý elektromobil čínský, v České republice zůstávají počty registrovaných v Číně vyrobených vozů nízké. Podle dat společnosti JATO Dynamics přesáhl v letošním roce podíl nových bateriových elektrických vozů (BEV) vyrobených v Číně 20 % z […]

Čas načtení: 2024-06-13 16:30:00

Vyšší clo na čínské vozy má ochránit evropský trh, zástupci automotive i experti si myslí opak

Ochrana evropského automobilového průmyslu nebo hrozba pro jeho prosperitu? Evropská komise oznámila, že na dovoz čínských elektromobilů do Evropské unie by se mohlo vztahovat prozatímní clo až ve výši 38,1 procenta. Zástupci automobilového průmyslu i experti ale varují, že se krok může ukázat jako kontraproduktivní a některé evropské značky může vážně poškodit.

Čas načtení: 2024-07-04 14:30:00

EU spouští prozatímní cla na čínské elektromobily. Dosahují až 37,6 procenta

Evropská unie zavádí předběžná cla až 37,6 procenta na dovoz čínských elektromobilů, jejich spuštění ve čtvrtek oznámila Evropská komise. Cla začnou platit od pátku 5. července. Spolupracující automobilky budou platit méně. Komise již dříve uvedla, že půjde o prozatímní dodatečná cla, která se budou vybírat navíc k desetiprocentnímu clu, které už platí.

Čas načtení: 2024-10-04 13:30:00

Ochrana trhu. Státy EU podpořily zavedení až 45procentních dodatečných cel u dovozu elektromobilů z Číny

Evropská komise může přejít k definitivnímu zavedení dodatečných cel u dovozu elektromobilů z Číny. Návrh v pátek podle ní získal potřebnou podporu členských států Evropské unie. Komise také uvedla, že EU a Čína dál pracují na alternativním řešení sporu ohledně subvencování výroby elektromobilů. Pro dodatečná cla mělo hlasovat deset členských států EU, včetně Francie a Itálie.

Čas načtení: 2024-10-30 11:15:00

Dodatečná cla EU na dovoz elektromobilů z Číny vstoupila v platnost

Dodatečná cla na dovoz elektromobilů z Číny ve výši až 35,3 procenta vstoupila v platnost. Evropská komise, která dohlíží na obchodní politiku EU, konstatovala, že jde o nutnou protiváhu tomu, co podle ní představují nespravedlivé subvence. Vyšetřování subvencí zahájila Komise zhruba před rokem.

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 09:00:03

Stovka za 2 sekundy? Čínský sporťák od BYD má výkon 1300 koní a 4 elektromotory

Luxusní značka Yangwang, spadající pod čínský koncern BYD, přichází se sportovním modelem U9 Nedávno odhalila také velké SUV U8 nebo luxusní sedan U7 Novinka má být oficiálně uvedena už za týden a její cena přesáhne v přepočtu 3 miliony korun  U fotek placatých supersportů jsme zvyklí vídat loga evropských značek, jako je Porsche nebo Lamborghini. S nástupem asijských automobilek ale i v tomto odvětví přichází nová konkurence. Elektrický sporťák U9 totiž odhaluje čínský konglomerát BYD. Ačkoliv oficiální představení přijde za týden, už nyní víme, že model Yangwang U9 zvládne zrychlení z nuly na sto pod dvě sekundy. Přečtěte si celý článek Stovka za 2 sekundy? Čínský sporťák od BYD má výkon 1300 koní a 4 elektromotory

Čas načtení: 2024-10-20 19:30:28

Odborníci zase brojí proti Temu. O čínský e-shop se zajímají NÚKIB i BIS

Temu čelí další kritice, a to jak za nekvalitní zboží, tak za práci s uživatelskými daty Kromě NÚKIBu se o čínský e-shop začala zajímat i Bezpečnostní informační služba Čínský obchod se vším možným Temu je na našem trhu od loňského roku. Jeho mobilní aplikace se rychle dostala do přízně mnoha Čechů, navíc láká totálně nízkými cenami a sloganem „nakupuj jako miliardář“. Kolem Temu se však od začátku ochomýtají bezpečnostní experti, dle svých slov e-shop prověřuje jak Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), tak Bezpečnostní informační služba (BIS). Přečtěte si celý článek Odborníci zase brojí proti Temu. O čínský e-shop se zajímají NÚKIB i BIS

Čas načtení: 2024-11-13 17:30:01

Peníze nesmrdí: Čínští komunisté uplácí influencery, aby zemi českým dětem vykreslovali jako ráj na zemi

„Wow, to je krásný podzim. Zlatý strom na ulicích. Vidíte? Tady je Peking, jak se máte," ptá se svých diváků na TikToku lámanou češtinou čínský influencer Pepa Zhang. On sám vypadá, že se mu daří dobře. Má skoro tři sta tisíc followerů a jeho profil zdobí mnoho lajků a obdivných komentářů od sledujících. Jenže vše není, jak se zdá. Pepa je totiž produkt čínského režimu geniálně zacílený na diváky z Číny. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Na videích je cosi zvláštního Na první pohled nedělá Pepa Zhang nic špatného. Na jeho videích ale běžnému sledujícímu po chvilce začíná být cosi trochu divné. Všechno je pozitivní, Pepovi se všude daří, chvilkami se chová jako naprosto profesionální bavič. Ale hlavně: Středobodem všech sdělení je to, že Čína je nádherná, bohatá a moderní země, která nemá sebemenší problémy. Nikde.  Ano, hádáte správně, Pepa Zhang je čirý produkt čínské propagandy, který má zakrýt obrovské problémy země, o kterých se veřejně mluví. Přebít to má hromadou pozlátka a falešné pozitivní energie, kterou vysílá. Ale není to jen o Pepovi. Ujguři jsou v pohodě! „Jsem na kazašském stanu," mává do kamery atraktivní asijská dívka, jejíž čeština je taktéž obdivuhodná. Svým sledujícím se rozhodla ukázat, jak skvěle se žije v Ujgurské autonomní oblasti. Že vám název Ujguři něco říká? Ano, to je menšina, na které čínská komunistická diktatura páchá systematickou genocidu. Nic o tom se ale z videí Lady Wang, jak si influencerka říká, nedozvíte. Oba dva „travel bloggeři," jak sami sebe nazývají, jsou ve skutečnosti čínští propagandisté. Obří peníze v propagandě Komunistický režim je využívá k upozadění negativních informací, které o Číně ve světě kolují  a k celkovému vylepšení pověsti nejlidnatější země na světě, kde vládnou komunisté pevnou rukou. Čínský režim tak investuje nejen v Česku, ale prakticky v každé zemi, ze které by mohl mít obchodní zisk. Nejde o nic nového, taková síť funguje několik let, popisuje ji třeba CBS. Ostatně ani v Česku nejsou pokusy Číny ovlivnit veřejný život nic neobvyklého. Stačí si vzpomenout na ústupky Miloše Zemana, když do Pekingu vyvážel Krtečka, nebo když se poradce rektora Univerzity Karlovy ochotně scházel se zástupcem čínské komunistické strany. Bylo to jen pár dní poté, co univerzita uzavřela kontroverzní smlouvu s částečně čínským Home Creditem, která jí mimo jiné ukládala nemluvit ošklivě o Čínské lidové republice. Čína platí i české hvězdy TikToku Komunistický režim ale svoje nástroje propagandy pravidelně inovuje. Úplnou novinkou jsou tedy Čeští influenceři, kteří si nechávají za nekritickou propagaci Číny platit. Snem tamního komunistického režimu může být třeba influencer, který si říká Honzi Michálek a kterého na TikToku sleduje milion převážně dětí. Ten začal tak, že za peníze sdílel videa výše zmíněného Pepy, hrál u nich zájem, úžas a těšil se na každé další video. Figurka Honzi Michálek Později ho ale Čínský rozhlas pro zahraničí, který tuhle propagandu tvoří, oslovil přímo. „Vůbec nechápu, jak se mi to stalo. Přišel mi čínský e-mail, tak jsem na to odpověděl a letěl jsem normálně do Číny, měl jsem vše zaplacené a ještě jsem za to dostal peníze. Oni prostě točí pro čínskou televizi to, jak já poznávám Čínu," svěřil se v pořadu Hypecast. Naivita, se kterou to říká, donutí člověka uvažovat, zda byť jen na chvilku zauvažoval nad skutečnou motivací Číňanů, se kterými spolupracoval. Výsledná videa, která s ním Číňani zpracovali, jej samozřejmě nezajímají. Michálek tak posloužil jako dokonalá figurka čínské propagandy. Jednak zemi dělá skvělou reklamu u nás, jednak jej bude moci použít propaganda doma, jako cizince, který je exotickou zemí doslova uchvácen. Propaganda v kultovních československých filmech. Ustoupit musel i legendární režisér Vávra Číst více Nenápadné očkování dětí Čínským propagandistům, že influencera nezajímá nic víc, než peníze a bez okolků propagandu předá svým fanouškům, kterými jsou z obrovské většiny děti, které v něm vidí nezpochybnitelnou autoritu. Podezření nemusí pojmout ani rodiče. Pokud totiž podrobně nezkoumají, co jejich dítě sleduje, snadno se spokojí s tím, že na obrazovce mobilu běží cestovatelská videa a ne na TikToku všudypřítomný brakový obsah. Ve skutečnosti je to však skvěle zacílená komunistická propaganda, kterou své děti nechávají očkovat.      

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-03-23 12:34:36

Čínské řešení

Strach z neznámého, který doprovází pandemii nového koronaviru, je přirozený a mnohdy je i mobilizující – utváří ale nevhodnou atmosféru pro věcnou analýzu. Až jednou přijde čas na hodnocení boje proti koronaviru COVID-19, postup Číny zaujme přinejmenším ve dvojím směru: (a) zastavení epidemie doma; (b) zásobování zbytku světa zdravotnickým materiálem, jako jsou roušky, respirátory, testovací soupravy, ventilátory, ale i zkušenostmi. Disciplína a solidarita Neprodleně v návaznosti na poznání povahy koronaviru jako nové infekční choroby uzavřela čínská vláda ohnisko nákazy, a to hned po dvou liniích. První uzavřenou oblastí bylo město Wu-chan s téměř devíti miliony obyvatel, druhá linie postupovala po hraniční čáře provincie Chu-pej, což znamenalo izolaci téměř 60 milionů lidí. Až potud nic tak moc originálního. Jenže poté začalo něco, co nepoznaly ani sever Itálie, ani Kalifornie. V uzavřené oblasti začala rychlá výstavba velikých nemocnic pro zasažené novým koronavirem. Ne jako izolační odkladiště, ale jako zařízení plné moderní lékařské techniky. Zároveň začala masová doplňková výroba potřebných ochranných pomůcek, lékařských nástrojů a přístrojů. A ze všech částí Číny zamířil do izolovaných oblastí vojenský i civilní zdravotnický personál – podle Global Times od 24. ledna do 8. března nastoupilo do první linie v provincii Chu-pej v 8346 týmech 42 tisíc kvalifikovaných pomocníků z ostatních regionů Číny. Není bezvýznamné, že prezident Si Ťin-ping převzal osobní odpovědnost za vedení „lidové války proti koronaviru“, ale dokázal zároveň uvolnit prostor pro iniciativu ostatních. Takto se podařilo v Číně dostat epidemii pod kontrolu. V Evropské unii byl zvolen jiný přístup. Když se objevilo ohnisko nákazy v severní Itálii, rozjeli se odtud nakažení turisté domů a pomohly vytvářet nová ohniska nemoci. Žádná pomoc alespoň vzdáleně srovnatelná s tou, která v Číně proudila do provincie Chu-pej, z Evropské unie na sever Itálie nesměřovala. A co více: nerozjela se na potřebnou úroveň masová výroba nezbytných sanitárních pomůcek a lékařské techniky. Bruselská centrála na takové akce nemá ani instrumentář, ani kapacity. První reakcí z Evropské komise byla kritika členských států za uzavírání hranic. Hranice evropských států jsou ale přirozenou, tradiční a srozumitelnou linií obdobně jako hranice provincií v Číně. Na rozdíl od Číny však v Evropské unii začal konkurenční boj o lékařské a zdravotnické pomůcky. Evropská unie jako celek nebyla schopná stanovit jednotnou politiku – třeba v podobě dohody o dodávkách z Číny. Proto se státy začaly starat o sebe samy. Stejně jako při migrační krizi. K uzavření vnějších hranic EU došlo až v návaznosti na uzavírání hranic členských států – a poté, kdy z Washingtonu zazněl pokyn uzamknout vzdušný prostor USA. Bruselu nechyběly jen materiální a finanční zdroje – především selhal lidský faktor, tedy úředníci, komisaři, státníci. Stále víc se ukazuje, že Evropská unie není instituce do nepohody. Pocity mnohých před týdnem vyjádřil srbský prezident Aleksandar Vučić, když řekl že „evropská solidarita neexistuje. Byla to pohádka na papíře“ – a požádal o pomoc Čínu. Tápající Bílý dům Odlišné reakce než v Pekingu bylo možné sledovat z Washingtonu. Prezident Donald Trump začal tím, že počátkem února ujistil spoluobčany, že Spojeným státům žádné velké problémy nehrozí, a následně jim sdělil, že Američané jsou nejlepší. Chyba byla dvojí, obdobně jako u pohlavárů Evropské unie. Předně modely chování virů naznačovaly, že se Spojené státy nemohou nákaze vyhnout. Nejde jen o to, že prohlášení měla být opatrnější – především byly promeškány dva měsíce vhodné na přípravu. Druhou chybou bylo podcenění tlaku médií, která při honu za senzacemi šíří strach a v okamžiku, kdy se obavy rozprostřou, nejhorší chybou státníka je nekonat. Zvláště v USA, kde je veřejnost víc než v Evropě náchylná k davovému chování a pistolnickému řešení problémů. Iniciativu přebírají guvernéři jednotlivých států; z Kalifornie hlásí, že Národní garda dostala na starost hlídání skladů potravin. O víkendu se Spojené státy vyhouply na třetí příčku v počtu zemí nakažených koronavirem. Po prvních naivních prohlášeních z Bílého domu následovala celá řada radikálních kroků, a to nejen na hranicích. Protože ani americký prezident nemá příliš mnoho nástrojů, jak ovlivnit výrobu, uvolnil na stimulování ekonomiky jeden bilion dolarů. Odkud je uvolnil, není zcela jasné – už nyní činí dluh federální vlády USA téměř 23,6 bilionů dolarů… Fungování postmoderního kapitalismu je stále záhadnější. To ale platí i o chování americké veřejnosti. Přestože v posledních dnech výzkumy veřejného mínění hlásí nárůst důvěry k prezidentovu jednání, otázkou je, jak tomu bude v listopadu. Třeba při nárůstu nezaměstnanosti a v případě, kdy se cena ropy udrží na současné, pro americké těžaře nestravitelné hladině. Zvláště, když volební průzkumy už několik měsíců unisono signalizují výhru demokratického prezidentského kandidáta Joe Bidena. Velký skok Podle Světové zdravotnické organizace potřebuje lékařský personál v první linii boje proti novému koronaviru měsíčně 89 milionů masek, 30 milionů plášťů, 1,59 milionů ochranných brýlí, 76 milionů párů rukavic a 2,9 milionů litrů dezinfekce na ruce. Kdo to vše vyrobí? Čína, která se v prvních dnech epidemie na svém území potýkala s nedostatkem tohoto materiálu, dokázala během několika týdnů nejen uspokojit vlastní potřeby, ale změnila se i na globálního dodavatele. Zdaleka se nejedná pouze o speciály létající do Česka či na Slovensko. Podle zprávy čínského ministerstva zahraničí z konce minulého týdne pomáhala Čína se zvládáním koronaviru na mezivládní úrovni v 82 zemích, kooperovala s Africkou unií a Světovou zdravotnickou organizací. Provinční orgány Číny spolupracovaly s místními orgány jiných zemí, například v Jižní Koreji, Japonsku či Itálii. Řada čínských firem a nevládních organizací poskytovala pomoc v zahraničí po vlastní linii. To vše v době, kdy nejvíce nakažených novým koronavirem je stále ještě v Číně. V pozadí této schopnosti Číny cíleně využít zdroje a pomáhat je kombinace tří skutečností: dlouhodobé utváření rezerv, udržení nástrojů strategického řízení v rukou vlády a kompetentní vedení země. Současná Čína dokáže měnit postupy v souvislosti se změnou situace a učit se i na vlastních chybách. Neexistuje ve světě chudší region, než je subsaharská Afrika. Podle Mezinárodního měnového fondu byl v roce 1980 – tedy ve chvíli, kdy Peking zahájil politiku reforem a otevírání se světu – hrubý domácí produkt na hlavu v Číně 3,9krát nižší než v tomto africkém regionu. Loni byl ten čínský 4,6krát vyšší než HDP per capita subsaharské Afriky. Příští rok, tedy ke stému výročí založení čínské komunistické strany, bude v této zemi zcela vyhlazena chudoba; boj proti ní pokračuje i ve chvíli, kdy tato země zaměřila prvořadou pozornost na potírání nového koronaviru. Rozumná národohospodářská politika vyžaduje přístup bez ideologických předsudků, které vzývají tu výlučně státní vlastnictví, onde zase na úroveň boha pozvedly trh. Právě racionální politika vedla k tomu, že Čína je dnes zemí s největšími finančními rezervami a stala se továrnou světa. V době, kdy se ze Západu vyvážela reálná ekonomika do zemí s levnou pracovní silou a tolerantními ekologickými pravidly, Čína ji přivítala – a učila se. Podle článku Koronavirus by mohl přetvořit globální řád, který pro Foreign Affairs napsali Kurt Campbell, bývalý náměstek ministra zahraničí USA, a Rush Doshi z Brookings Institution (česká rešerše zde), dnes více než 95 % antibiotik v USA nese značku Made in China. Říše středu se stává globálním vzorem transformace výroby na zelenou ekonomiku a je na čele v zavádění umělé inteligence v zemědělství, průmyslu i ve službách. Čína nepřestává být globální továrnou, ale zároveň je nejdynamičtějším inovačním centrem. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), která mimo jiné registruje podané žádosti o patenty, uvádí, že pouze Čína překročila milion těchto žádostí za rok – což ilustruje i připojená tabulka. Porovnání chování Číny a USA během pandemie ukazuje změny globálního uspořádání názorněji než statistická data o hrubém domácím produktu. Na skutečnost, že Spojené státy se dostaly v boji s koronavirem do stínu Číny, reaguje Donald Trump podrážděně – se zarputilostí svárlivého kluka na pískovišti neustále opakuje „čínský“ místo „nový“ koronavirus či COVID-19. Jedná tak navzdory dotazům na tiskových konferencích v Bílém domě a po protestech z Pekingu. Jistě najde své papoušky i v Praze. Tato snaha přejít do ofenzivy proti realitě zavání rasismem, což je hrozba, před kterou počátkem února v souvislosti s koronavirem svorně varovaly český internetový časopis !Argument a slovenský server Slovo. Je víc než pravděpodobné, že se po pandemii převalí přes Západ mohutná vlna propagandistických útoků na Čínu. Bude třeba vymazat z veřejné paměti, jak čínský hospodářský zázrak pomáhal všem v zápase s pandemií. Žádná mediální kampaň ale nemůže nic změnit na faktu, že se ekonomické i vojensko-strategické těžiště přesouvá do oblasti Tichého a Indického oceánu. Je třeba se této situaci přizpůsobit – nefňukat a co nejvíce globální změny využít pro české i slovenské národní zájmy.   Autor je politolog. Text původně vyšel na webu !Argument.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-17 11:02:33

Čínský ekonomický zázrak 2.0: Její růst překvapuje odborníky po celém světě

Podle nejnovějších údajů čínský HDP vzrostl v prvním kvartále o 5,3 %, což je výsledek, který předčil všechna očekávání. Došlo k výraznému nárůstu výroby špičkových technologií. Článek Čínský ekonomický zázrak 2.0: Její růst překvapuje odborníky po celém světě z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-23 11:08:00

Příliš velká nabídka. Čína letos očekává zesílenou cenovou válku mezi výrobci elektromobilů a hybridů

Čínský plánovací úřad letos očekává zesílenou cenovou válku mezi výrobci elektromobilů a hybridů, mimo jiné kvůli převisu nabídky. Ze zhruba 150 aut, která letos automobilky uvedou na čínský trh, bude mít podle odhadu Národní rozvojové a reformní komise (NDRC) 110 alternativní pohon. Tyto vozy se v Číně označují zkratkou NEV (New Energy Vehicle). S odvoláním na prohlášení plánovacího úřadu NDRC o tom informovala agentura Reuters. Čínský automobilový trh je největší na světě.

Čas načtení: 2024-05-10 12:00:26

Další tvrdá rána pro Huawei. Čínský gigant přišel o procesory od Intelu a Qualcommu

Americké ministerstvo obchodu opět přistřihlo společnosti Huawei křídla Čínská firma údajně přišla o procesory od Qualcommu a Intelu Zatímco za Qualcomm má náhradu, bez Intelu nebude schopná vyrábět nové počítače Za dva týdny to bude přesně pět let, kdy se společnost Huawei ocitla na černé listině amerického ministerstva obchodu, čímž téměř zcela přišla o přístup k americkým technologiím. Zatímco do té doby čínská firma aspirovala na největšího výrobce smartphonů na světě, po „velkém americkém banu“ její podíl i popularita setrvale klesaly. V loňském roce čínský gigant zavelel k velkolepému obratu, a zřejmě proto z americké strany přichází další přistřihnutí křídel. Přečtěte si celý článek Další tvrdá rána pro Huawei. Čínský gigant přišel o procesory od Intelu a Qualcommu

Čas načtení: 2024-05-29 09:10:21

Do Evropy se chystá čínský elektromobil, který stojí čtvrt milionu korun

Do Evropy se chystá nové čínské auto, jehož cena startuje v Číně na necelém čtvrt milionu korun. Jde o elektromobil BYD Seagull, který dojede přes 400 km. V Číně byl jeho prodej zahájen loni a do Evropy by se měl brzy dostat také. Jde o malý elektromobil s délkou 3,8 metru (současná Škoda Fabia má […]

Čas načtení: 2024-09-23 20:26:31

Čínský mlékárenský průmysl je v krizi a uzavírá se velké množství farem!

Čínský mlékárenský průmysl se nachází v těžké krizi, kterou způsobují různé faktory, včetně poklesu porodnosti, zpomalující ekonomiky a nadprodukce mléka. Tato situace má vážné dopady na farmáře, dovozce i spotřebitele.... The post Čínský mlékárenský průmysl je v krizi a uzavírá se velké množství farem! first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-10-19 19:49:32

Čínský prezident vyzval armádu ke zvýšení připravenosti na válku

Čínský prezident Si Ťin-pching po rozsáhlých cvičeních kolem Tchaj-wanu vyzval armádu, aby posílila válečnou připravenost a upevnila bojové schopnosti. Během návštěvy raketových sil Lidové... Článek Čínský prezident vyzval armádu ke zvýšení připravenosti na válku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-20 09:07:46

Čínský prezident ve vojenské uniformě, hrozí válka?

Čínský prezident Si Ťin-pching během návštěvy raketových sil Lidové osvobozenecké armády vyzval armádu, aby „komplexně posílila výcvik a přípravu na válku“. (Foto: X) Stalo... Článek Čínský prezident ve vojenské uniformě, hrozí válka? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-26 18:31:36

Čínský výrobce baterií ukončuje činnost v EU kvůli nízké poptávce

Čínský výrobce baterií pro elektromobily SVOLT ukončuje činnost v Evropě v důsledku roky trvajícího regulačního konfliktu mezi evropskými zákonodárci a výrobou elektromobilů v Číně.... Článek Čínský výrobce baterií ukončuje činnost v EU kvůli nízké poptávce se nejdříve objevil na AC24.cz.