Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-26 21:38:57

Vypadají jako náušnice, jsou to ale bezdrátová sluchátka

Na první pohled připomínají sluchátka Huawei FreeClips nějaký extravagantní šperk. I když si je nasadíte do ucha, většinu lidí pravděpodobně ani nenapadne, že jde skutečně o sluchátka. Velkou pozornost budila novinka i na největším veletrhu mobilních technologií Mobile World Congress (MWC), který právě probíhá ve španělské Barceloně.

Čas načtení: 2024-04-29 21:20:38

Milujete mobily a hudbu? Tahle firma má pro vás hodně zajímavé zařízení

Moondrop MIAD01 – takto nějak vypadá telefon ideální pro hudební nadšence Nabízí dva jacky, jeden dokonce velký 4,4mm, stereo reproduktor a Android 13 Objednat jej můžete ze zahraničí za necelých 10 tisíc korun včetně DPH a dopravy Představte si zařízení, které kombinuje mobilní telefon a Hi-Fi audio přehrávač. Tak přesně to je smartphone Moondrop MIAD01, který nabízí velmi extravagantní design a funkce, jenž zaujmou především audiofily a uživatele, kteří chtějí mít mobilní telefon s kvalitním zvukem, ať už přes sluchátka, nebo z reproduktoru. Přečtěte si celý článek Milujete mobily a hudbu? Tahle firma má pro vás hodně zajímavé zařízení

Čas načtení: 2025-07-18 13:13:00

Chtějí konkurovat nejlepším sluchátkám od Applu, stojí ale polovinu

Sluchátka AirPods Max představují to nejlepší, co společnost Apple v současnosti pro milovníky hudby nabízí. Tomu také odpovídá poměrně vysoká cenovka. Do boje proti modelu s logem nakousnutého jablka nyní vyráží společnost Nothing, která kromě atraktivnější cenovky vsadila také na extravagantní design.

Čas načtení: 2025-07-21 18:00:00

Recenze Nothing Headphone (1): Extravagantní sluchátka s brutální výdrží a výborným ANC

Není každý den, kdy se na trhu prémiových náhlavních sluchátek objeví nový hráč schopný konkurovat gigantům jako Sony, Bose či Apple. Britský Nothing se právě o takový výpad do „vyšší váhové kategorie“ pokouší se svými prvními náhlavními sluchátky Headphone (1), která přinášejí svěží vzhled, netradiční přístup k ovládání a cenovku 7 699 Kč. Po dvoutýdenním […] Celý článek si můžete přečíst na Recenze Nothing Headphone (1): Extravagantní sluchátka s brutální výdrží a výborným ANC

Čas načtení: 2014-03-18 15:00:00

Čím výraznější, tím lepší! Jarní doplňky 2014

Doplňky mají napomoci vytvořit perfektní komplet, celek nebo chcete -li outfit. Jsou nástrojem jistého vyjádření, jelikož mají mnoho podob. Kdo má cit pro doplňky, má cit i pro módu jako celek. Doplňky pro jarní sezónu jsou výrazné a extravagantní. Najdou místo ve vaších šuplících? Extravagantní ...

Čas načtení: 2009-08-03 13:00:00

Martin Margiela Fall/Winter 2009

Martin Margiela, belgický módní designer, jehož možná znáte z dob jeho zaměstnání u Jean Paul Gaultier nebo Hermès, v posledních dnech představil extravagantní brýle, které patří do jeho kolekce Fall/Winter 2009. Martin Margiela často spolupracuje s firmou Ray-Ban, ale tentokrát představil svoje vl ...

Čas načtení: 2009-05-09 00:00:00

Skate helma Karl Lagerfeld x Atelier Ruby Tweed iPod

Kontroluj extravagantní práci návrhářů a tvůrců sportovních helem z Atelier Ruby. Jak bude tato helma s kapsou na iPod funkční na skatu se neodvážím říct, přesto je to kus umění, který se jen tak nevidí. Check it. ...

Čas načtení: 2011-04-21 00:00:00

Extravagance uprostřed přírody / Dvoupodlažní dům

Příroda v norském Oslu se vyznačuje nekonečnými krásami mohutných stromů, barevné flory a rozmanité fauny. Nic nenarušující přírodu však zasáhl nepřehlédnutelný dům, který evokuje svým barevným provedením a tvarem. Tradiční dřevěné domky, které jsou sousedy této extravagantní stavby, se vyznačují p ...

Čas načtení: 2022-01-15 00:00:00

LOUIS VUITTON dámská kolekce jaro/léto 2022

Slovutná značka Louis Vuitton má v rukávu eso pro dámy na období jaro a léto 2022. Prezentuje svoji dámskou kolekci na sezónu jaro a léto roku 2022. Boty, kabelky a sluneční brýle v hlavní roli. Co vše obsahuje dámská kolekce jaro/léto 2022? Jako vždy extravagantní a smyslné kousky, které lze var ...

Čas načtení: 2018-04-01 00:00:00

Speciální release party na obzoru!

Zveme vás na speciální Release Party, která oslavuje novou kolaboraci PUMY a dánské fashion značky Han Kjøbenhavn. Dvojitá dávka značek si zaslouží také dvojitě extravagantní oslavu. Přijďte se mrknout jaká bude. Betonové nebe Celý Freshlabels Flagship Store se promění v betonové nebe plné uniká ...

Čas načtení: 2016-10-09 00:00:00

Holly & Whyte od Lindexu je (nejen) dětská!

Oblíbená švédská značka Lindex již odstartovala prodej podzimní Holly & Whyte kolekce pro ženy a děti. I tentokrát značka uvádí již osvědčený preppy koncept, kdy oblečení je spíše konzervativní, nepříliš extravagantní a zdrženlivé v kombinování. Podzimní kolekce Holly & Whyte čerpá inspiraci ze 60.  ...

Čas načtení: 2014-03-16 15:00:00

Sneakers, polobotky i mokasíny - pánské jarní boty 2014

Svět pánské obuvi se točí stále ve stejných kruzích. Boty extravagantní i boty zcela fádní se nejvíce prodávají v klasické černé barvě. Univerzální boty pro všechny příležitosti by byl nejlepší vynález módního světa. Někteří muži by byli zcela spokojení s jedním párem bot a nemuseli by absolvovat st ...

Čas načtení: 2011-11-01 00:00:00

Pánská obuv pro podzim 2011

Pánové, jestliže budete chtít být letos na podzim 2011 in, tak rozhodně počítejte s tím, že si ho prošlápnete v netradičním elegantním stylu. Podzimním botám roku 2011 nechybí nadčasovost, ale také se v nich skrývá hodně klasiky. Pro ty odvážnější tu budou extravagantní modely, které se pyšní ozdoba ...

Čas načtení: 2009-02-07 00:00:00

Extravagantní a sexy, to je Moschino! / Moschino profil

Zakladatel Moschino Autorem značky Moschino je Franco Moschino, který se narodil nedaleko Milána v roce 1950. Franco Moschino zahájil svojí vlastní značku v roce 1983, jeho heslem bylo: „Nemůžete-li být elegantní, buďte aspoň extravagantní.“ Jeho modely byla plné fantazie a extravagance a přesto se ...

Čas načtení: 2008-09-23 00:00:00

Karl Lagerfeld – chameléon módního průmyslu / profil návrháře Karla Lagerfelda

Originální, extravagantní ale přesto velmi krásné, ženské a hlavně nositelné jsou modely od jednoho z nejnadanějších a nejvlivnějších návrhářů druhé poloviny dvacátého století – Karla Lagerfelda. V módním průmyslu působí již přes čtyřicet let a za tuto dobu stihl spolupracovat s mnoha módními značka ...

Čas načtení: 2016-03-06 00:00:00

Barevné jarní doplňky

Extravagantní doplňky bývaly výsadou luxusních módních domů a jejich velkolepých přehlídek. Neuměli jsme si představit mohutné šperky jinak, než jako součást večerní róby. Vyhýbali jsme se mnohdy i autorské tvorbě mladých českých designérů. Dnes už je vše jinak. Toužíme po originalitě a cíleně vyhle ...

Čas načtení: 2012-07-20 00:00:00

Extravagantní topy pro ženy se smyslem pro styl

Patříte mezi ženy, které nerady nosí to co ostatní? Máte speciálně vyvinutý smysl pro extravaganci? Pak je pro vás zajisté oblečení v podobě jednoduchých střihů jistě nuda. Extravagantní ženy milují kombinace barev a střihů. Jistě vás potěší nabídka letních topů od Tamsis London. Zde naleznete spous ...

Čas načtení: 2009-07-24 00:00:00

Obujte se do neobvyklých bot Antonia Berardi / Boty bez podpatků

Obutá, neobutá? Spíše s podpatkem či bez podpatku. Tento typ extravagantní „obuvi“se na ulici jen tak nevidí. Boty Antonia Berardi si velice oblíbila světoznámá manželka jistého fotbalisty týmu Real Madrid, Victoria Beckham. Boty Antonia Berardi se vyznačují osobitou výjimečností. I když boty vypad ...

Čas načtení: 2009-04-03 00:00:00

Diesel hodinky – italské hodinky

Italskou módní značku Diesel známe spíše jako výrobce džínů a těm také značka zůstává stále věrna. Módní doplňky jsou však také důležité pro celkový vzhled a tak se Diesel rozhodl rozšířit své řady mimo jiné také o luxusní řadu hodinek. Hodinky Diesel mají jedinečný design a extravagantní vzhled. V  ...

Čas načtení: 2021-01-04 18:08:19

Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…

Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.

Čas načtení: 2015-05-23 16:00:00

4 Tipy jak pečovat o suché a popraskané ruce

Nejenom vaše pleť, vlasy a oděv jsou vaší vizitkou a obrazem toho, zda jste pořádkumilovní, upravení či extravagantní. Velký důraz je kladen také na ruce, které jsou vidět více, než si možná uvědomujete. Pohyb rukou doprovází jakoukoliv vaší gestikulaci, ruce používáte v obchodech, při placení v res ...

Čas načtení: 2017-07-03 12:05:29

Privátní večeře s Christophe Claret

Po úspěchu modelů Maestro a X-TREM-1 Sting HD hodinek Christophe Claret na nedávném veletrhu, připravila společnost setkání milovníků těchto ručních unikátů v Mexiku a na východním pobřeží USA. Luxusní hodinky Christophe Claret Maestro představené začátkem roku 2017, vyvolali mezi milovníky a fanoušky značky obdivuhodný zájem. Unikátnost zobrazování času není tak extravagantní záležitostí jako u modelu X-TREM-1, …

Čas načtení: 2021-01-09 16:42:36

Eseje v knize Vyžebrat, vypůjčit, ukrást ilustrují život současného newyorského spisovatele

Víte, jaké to je, když člověk v patnácti uteče z domova, aby se vydal na dráhu spisovatele? Krátce po dvacítce si uděláte delší výlet do Argentiny, kde se setkáte s Borgesem, jenže jsou sedmdesátá léta, situace je politicky nestabilní a vaše přítelkyně skončí ve vězení? Když se vaši bratři po smrti otce rozhodnou prodat rodinný podnik, kovosběrnu, pýchu vašeho otce, imigranta z východoevropského štetlu? Chtěli byste vědět, jak vypadá každodenní život spisovatele, který se musí věnovat různým zakázkám, jako je psaní scénáře k dokumentu o golfu, hře, o které nic nevíte a kterou jste nikdy nehráli, nebo filmu, který nikdy nebude natočen? Jak velká je to frustrace, když se zdá, že váš román bude už už vydán, aby z toho nakonec na poslední chvíli sešlo? Krátké eseje v knize Vyžebrat, vypůjčit, ukrást Michaela Greenberga na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.   Ukázka z knihy Spisovatelova burza OD VYDÁNÍ MÉ KNIHY před pár týdny se mi schéma dní trávených u překližkového stolu v rohu ložnice na Západní 108. ulici změnilo. Zaprvé je tu takzvaná spisovatelova burza, Amazon. Není jasné, jestli je to touha po povzbuzení nebo sebetrýzni, co mě nutí několikrát za den přerušit, co právě dělám, a podívat se na žebříček prodeje. Bývá aktualizován každou hodinu — představuje neustále kolísající verdikt ohromného otevřeného trhu neviditelných obchodníků, kde každý nějakou dobu rozvažuje nad personalizovanou stránkou Amazonu a pak kliká na možnost „přidat do košíku“, přičemž přeskakuje mou knihu ve prospěch jiné. I když se vaše umístění vyšplhá o pár příček výše, cítíte se jako Mravenec Z ze stejnojmenného filmu, který naříká, že je v miliontičlenné rodině prostředním potomkem.      A ničemu nepomůže ani to, když si zákazníci, kteří si knihu zakoupili, dají tu práci napsat recenzi. „Naprosto vědomě podbízivé,“ praví ta nejnovější na účet zápasu mé dcery s duševním onemocněním. „Nevyhazujte peníze,“ varuje další. „Takový příběh můžu mimoděk vyslechnout v metru.“ Jednoho čtenáře znechutil způsob, jakým sebou „smolařský vypravěč“ nechává „slovně zametat dominujícími ženskými postavami, vykreslovanými jako bohyně v metaforách ne okatých, nýbrž určených k podprahovému vštípení“.      Zrovna když začínám odvykat závislosti na Amazonu, nadejde čas odletět na západní pobřeží na týdenní čtecí šňůru. První zastávka je v Laguně v jižní Kalifornii. Pár minut mi trvá, než pochopím, že jsem v knihkupectví. Regály jsou napěchované látkovými nákupními taškami, kalendáři, přáníčky, plyšovými zvířaty, plastovými těžítky s imitací padajících sněhových vloček a vánočními cukrovinkami, ačkoli je ještě září. Organizátorka, poddajná mladá žena s oranžovými vlasy a silným zlatým kroužkem v nose, mě vede do patra, kde jsou knihy. „Byli jsme zvoleni nejlepším nezávislým knihkupectvím roku 2008,“ chlubí se, „kvůli všem těm doplňkům, které vedeme. Je to způsob, jak přežít.“      Na čtení dorazí pět lidí, včetně postarší ženy, jež celou dobu popíjí z hrnečku se Santa Clausem (z výprodeje v přízemí) a čte si knihu s názvem Dewey — kocour z knihovny o kotěti, které někdo hodil do boxu na vracení knih v malé iowské knihovně a jež knihovnici — jeho nálezkyni — následně obohatilo život.      Můj hotel je nepříjemně luxusní, všude samé prostitutky na lovu, extravagantní kytice, mramorové stolky a nejasně poznatelné celebrity, které přiváží a odváží nekonečná řada aut se šoféry. Žena s účesem à la Eva Peronová mi podává flétnu se šampaňským a poukaz na třicetiminutovou masáž obličeje v hotelových lázních. Na jednom prstu spočtu, kolik jsem v Laguně prodal knih, a lámu si hlavu, jak jen to jde dohromady s rostoucími výdaji.      Ráno dělám ve svém pokoji rozhovor do rozhlasového kontaktního pořadu jedné rokenrolové stanice vysílající ze San Fernando Valley. „Takže abych v tom měl jasno,“ praví moderátor pořadu Tommy, „jednoho dne jste se probudil a vaše dcera byla šílená? To je síla, člověče. Řekněte nám, co se stalo.“ Lopotím se s nějakým vysvětlením, když vtom Tommy vyštěkne: „Tak tady to přerušíme“ a nahradí mě v éteru přívalem reklam na pneumatiky, úvěry pro majitele nemovitosti, místo na hřbitově a pojištění auta.      Kvečeru už jsem v sanfranciském zálivu na ostrově Alameda, správně ulítlém příjemném místě, které o sobě tvrdí, že tam se ve dvacátých letech, v době, kdy sloužilo jako přímořské letovisko pro jednodenní výletníky ze San Franciska, zrodil nanuk na tyčce a panenka Kewpie. Dnes je večer první prezidentské debaty. Jdu se na ni podívat do ústředí alamedské demokratické strany, kde se v úzké, vydýchané prostoře v přízemí s vchodem z hlavního tahu tísní halasící houf lidí. Promítá se v bledých barvách na pomačkané prostěradlo zavěšené na protilehlé stěně. Debata připomíná němý film; po každém výroku se v publiku vzedme vlna sykotu a povzbuzujících pokřiků. Skamarádím se s mužem stojícím vedle, kapitánem remorkéru, který ke shromážděné společnosti zahřímá, že po debatě budu mít v knihkupectví za rohem čtení. Dorazím tam s desítkami obamovců v závěsu — tváře jim planou vzrušením z výkonu jejich kandidáta a jsou dychtiví vyslechnout můj příběh.      Poslední zastávka je v okrese Sonoma, osmdesát kilometrů severně od San Franciska, vinařské oblasti a epicentru americké potravinové revoluce – „místně vypěstované plodiny, umělecky připravené“. K večeři: ústřice na nestabilním lůžku z wasabi-pastinákového pyré se succotash z fazolí pinto za doprovodu reprodukované „zenové“ hudby. V 7.30 děsivá hotelová snídaně: strata z máslové dýně, kozí sýr Laura Chenel, rybízové beurre noisette a glazovaná karotka. Číšník vyjmenuje všechny chuťové přísady v pokrmu a „poručí“, ať si nechám chutnat.      Čtení se koná v hezkém knihkupectví v Petalumě, „hlavním kuřecím městě Ameriky“, zdejší krajina je holá, barvy okru. Po skončení mě pozve jeden muž s hlasem Orsona Wellese a vzděláním z Harvardu na drink do baru přes ulici. Povídá mi, že píše do japonského dámského časopisu sloupek o „věšteckém umění“. Jeho hlavním zájmem jsou runy, starodávné severské písmo odvozené ze skalních rytin starší části střední doby bronzové používané jako „vodítko šamanů a kmenových vůdců po celé Evropě“.      Podá mi svou knihu, sbírku „runové moudrosti“, jeden výrok na každé stránce: „kniha proměn, jako I-ťing, ale zaměřená spíše na duchovní život než na politický úspěch a moc.“      Namátkou ji otevře. „Krmte svou víru a budete do hloubky vyživeni; krmte své pochyby a ony vás vyhladoví.“ Pak řekne, abych i já nalistoval nějakou stránku — knížku přitom drží v dlani, jako by ukazoval karetní trik. Jednu stránku vyberu a on nahlas, teatrálním hlasem, najednou s irsky modulovaným přízvukem, čte: „Čeká vás zima duchovního života. Můžete se ocitnout zapletení v situaci, k jejímž důsledkům jste ve skutečnosti slepý. Možná nebudete schopní dělat nic jiného než se podrobit, vzdát, dokonce budete muset obětovat některou dlouho chovanou touhu.“      Můj nový přítel se odmlčí, aby mě nechal sílu proroctví vstřebat, a pak se zeptá, na jaké příčce žebříčku u Amazonu se nacházím.   Nakladatelství Dybbuk, 2020, 192 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}